ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.71.2008:63
sp. zn. 4 Ads 71/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Dr. Ing. J. H.,
zast. Prof. JUDr. Zbyňkem Kiesewetterem, DrSc., advokátem, se sídlem Zavadilova 1888/22,
Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 10 Ca 245/2006
- 33,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 10 Ca 245/2006 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 6. 2006, č. j. 360302/05-R/2006-7542, ministr obrany zamítl
rozklad podaným žalobcem a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 4. 2006,
č. j. 360302/05/2006-7542, kterým nebylo vydáno potvrzení o účasti žalobce v povstání v květnu
1945.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2008, č. j. 10 Ca 245/2006 - 33, žalobu
žalobce proti uvedenému rozhodnutí odmítl, dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, a vrátil žalobci soudní poplatek. V odůvodnění soud uvedl,
že se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny podmínky stanovené pro to, aby žaloba
mohla být věcně projednána, přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je z přezkumu
soudem vyloučeno. Konstatoval, že za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
lze považovat pouze takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují práva nebo povinnosti. Ustanovení §70 s. ř. s. vylučuje ze soudního přezkumu úkony
správního orgánu, které jsou předběžné povahy a které samy o sobě nezakládají, nemění, neruší
ani závazně neurčují práva, resp. hmotněprávní nároky, anebo povinnosti a jsou pouze jednou
ze zákonných podmínek pro přiznání dávky. Na tom nic nemění skutečnost, že z formálního
hlediska rozhodnutími jsou, byť ne takovými, která zakládají žalobní legitimaci podle §65 odst. 1
s. ř. s. Právě takovým úkonem je podle soudu rozhodnutí žalovaného, kterým žalobce nemohl
být zkrácen na svých právech, protože se jím dosud o žádných jeho právech nerozhodovalo.
Zvláštní příspěvek k důchodu může být přiznán za podmínek stanovených v §5 zákona
č. 357/2005 Sb.; jednou z těchto podmínek je vydání potvrzení ministerstvem podle §7
téhož zákona. Řízení o vydání tohoto potvrzení předchází správnímu řízení o zvláštním
příspěvku k důchodu, teprve rozhodnutí vydané v tomto řízení zasáhne do subjektivních
oprávnění a povinností žalobce a je rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §65
odst. 1 s. ř. s. Soud shledal, že napadené rozhodnutí, kterým žalovaný nepotvrdil účast žalobce
v povstání v květnu 1945, nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností
žalobce. Toto rozhodnutí je ve správním soudnictví přezkoumatelné pouze v souvislosti
s přezkumem rozhodnutí příslušného orgánu sociálního zabezpečení, jímž byla zamítnuta žádost
o přiznání zvláštního příspěvku k důchodu (§75 odst. 2 s. ř. s.). Z uvedeného je podle soudu
zřejmé, že žalobci v posuzované věci chybí legitimace k žalobě ve správním soudnictví,
protože výrokem napadeného rozhodnutí nebylo zasaženo žádné jeho subjektivní právo. Městský
soud v Praze proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Namítal, že zvláštní příspěvek k důchodu
je v jeho případě podmíněn potvrzením žalovaného, bez kterého se nemohl na orgány sociálního
zabezpečení obrátit. Rozhodnutí žalovaného vychází z toho, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro vydání potvrzení, přičemž ministr obrany považoval účast stěžovatele na povstání v květnu
1945 za prokázanou, jeho činnost v povstání označil za vysoce záslužnou a vlasteneckou,
za niž mu byly uděleny pamětní medaile a uznání, ale nepovažoval za prokázané, že se stěžovatel
povstání zúčastnil za podmínek uvedených v zákoně č. 357/2005 Sb. Negativní rozhodnutí
žalovaného proto podle stěžovatele účelově obchází požadavky tohoto zákona. Stěžovatel
namítal, že za této situace, která je v rozporu s principy správního řízení i ústavními principy,
ani nemohl uplatnit odpovídající hmotněprávní nároky. Tento druh práv byl stěžovateli
podle jeho názoru napadeným usnesením upřen. Stěžovatel konstatoval, že při rozhodování
žalovaného a Městského soudu v Praze nebyly zohledněny základní zásady správního řízení,
zejména zásada zákonnosti, materiální pravdy, rovnosti účastníků, apod. Domníval se proto,
že napadené usnesení vychází z nesprávného posouzení právní problematiky související
s předchozím správním řízením a tomu odpovídají i vady řízení, které k tomuto usnesení vedly.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkl, že zákon č. 357/2005 Sb. nespojuje
nárok na příspěvek se skutečností, zda žadatel je nebo není držitelem osvědčení, ale s tím,
zda dotyčný je či není účastníkem národního boje za vznik a osvobození Československa. Nárok
na příplatek k důchodu vzniká tomu, kdo splňuje hmotněprávní podmínky stanovené zákonem,
nikoliv tomu, kdo předloží osvědčení o účasti v povstání. Ustanovení §5 zákona č. 357/2005 Sb.
je podle názoru žalovaného zjevně procesního charakteru a jeho smyslem je urychlit řízení tím,
že průkaz účasti bude řešen provedením zákonem označeného důkazu, který bude k dispozici.
Žalobou napadené rozhodnutí proto podle žalovaného nezasáhlo do hmotněprávních oprávnění
a povinností žalobce, kterému tudíž chybí legitimace k žalobě ve správním soudnictví. Žalovaný
uzavřel, že rozhodnutí o vydání osvědčení je pouze otázkou předběžnou, o níž si může učinit
úsudek správní orgán, který rozhoduje o nároku na příspěvek. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní
soud proto považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel kasační stížností napadl usnesení
o odmítnutí žaloby, předmětem posuzování kasačního soudu tak nemůže být správnost žalobou
napadeného správního rozhodnutí, ani zákonnost postupu správních orgánů. Nejvyšší správní
soud je v dané situaci povolán pouze k tomu, aby posoudil, zda byl dán zákonný důvod
pro odmítnutí žaloby; námitky akcentující pochybení správních orgánů jsou proto irelevantní.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu aktivní žalobní legitimace v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem
na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném
případě dojít nemohlo (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 1764/2009, www.nssoud.cz). Ze závěrů vyslovených v tomto judikátu Nejvyšší
správní soud vychází i v dalším odůvodnění.
Listina základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 Listiny), stejně jako ustanovení §6 s. ř. s.,
obsahují obecnou klauzuli ve prospěch přípustnosti soudního přezkumu. Pro oblast správního
soudnictví má tato klauzule dvojí význam: výčtový a výkladový. Výčtový význam znamená,
že pro vyloučení věci ze soudního přezkumu je zapotřebí výslovného ustanovení zákona.
Význam výše uvedené obecné klauzule ve prospěch soudního přezkumu jde však nad rámec
prostého výčtu; stanoví také výkladové vodítko pro stanovení šíře jednotlivých výjimek
ze soudního přezkumu. Výjimky mají být vykládány zužujícím způsobem, v pochybnostech
má být přezkum umožněn. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval kupříkladu v rozsudku
ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 28/2005 - 89, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 809/2006, www.nssoud.cz, je-li sporné, zda se na rozhodnutí správního orgánu
vztahuje kompetenční výluka ve smyslu §70 s. ř. s. […], je zapotřebí zvolit výklad maximálně dbající zachování
práva na přístup k soudu. Stejné požadavky formuluje taktéž judikatura Ústavního soudu
(např. nález ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
pod č. 291/1999).
Podle názoru rozšířeného senátu má soudní řád správní zajistit poskytování právní
ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických
osob. Žalobní legitimace ve správním soudnictví by proto neměla být svázána s existencí
ex ante přesně specifikovaných veřejných subjektivních hmotných práv žalobce, ale s tvrzeným
zásahem do právní sféry žalobce. Tak tomu bude vždy v situaci, kdy se jednostranný úkon orgánu moci
výkonné, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká právní sféry
žalobce. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007 - 197,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1717/2008,
www.nssoud.cz).
Podobně v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 906/2006, www.nssoud.cz, rozšířený senát
konstatoval neudržitelnost takové interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím,
že striktně vyžaduje v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva,
jakož i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Vyskytují
se totiž poměrně zhusta situace, kdy se správní úkon dotýká právní sféry žalobce, a přesto žádné právo striktně
vzato nezaložil, nezměnil nebo závazně neurčil. Stejně tak nelze vždy žalobní legitimaci podmiňovat zkrácením
na hmotných subjektivních právech … Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil
či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se - podle tvrzení žalobce v žalobě - negativně projevil
v jeho právní sféře.
Rozšířený senát ve věci sp. zn. 8 As 47/2005 dále vyslovil, že úlohou správního soudnictví
je přezkum činnosti veřejné správy a jí svěřené úvahy v případech, kdy dochází do zásahu právní sféry fyzických
nebo právnických osob. Tento přezkum má být vykonáván v prvé řadě vůči tomu orgánu, který reálnou mírou
úvahy v konkrétním případě disponuje. … tento výklad dále respektuje hranice příslušnosti jednotlivých správních
orgánů. Opačný přístup činí odpovědným správní orgán vydávající konečné rozhodnutí také za úkony či pochybení
orgánu, který vydal stanovisko, aniž by však měl prvně jmenovaný správní orgán pravomoc rozhodovací činnost
posledně jmenovaného reálně ovlivnit.
V projednávané věci stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí, kterým ministr obrany zamítl
rozklad podaným stěžovatelem a potvrdil rozhodnutí žalovaného č. j. 360302/05/2006-7542,
ze dne 28. 4. 2006, jímž nebylo vydáno potvrzení o účasti stěžovatele v povstání v květnu 1945.
Základním právním předpisem, který upravuje otázky související s vydáním tohoto potvrzení
a jeho účel, je zákon č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození
Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu
některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje
za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů.
Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/2005 Sb. občan České republiky, který pobírá starobní
důchod nebo plný invalidní důchod nebo částečný invalidní důchod z českého důchodového pojištění
a kterému Ministerstvo obrany (dále jen „ministerstvo“) na základě splnění podmínek stanovených v §7 vydalo
potvrzení o jeho účasti na povstání v květnu 1945 (dále jen „potvrzení“) na žádost podanou ministerstvu
do jednoho roku po nabytí účinnosti tohoto zákona (dále jen „oprávněný“), má nárok na zvláštní příspěvek
k důchodu (dále jen „zvláštní příspěvek“).
Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že potvrzení o účasti stěžovatele
na povstání v květnu 1945 je jednou z podmínek nezbytných k tomu, aby stěžovateli
mohl být přiznán zvláštní příspěvek k důchodu. Zákon č. 357/2005 Sb. neumožňuje, aby žadatel
o tento příspěvek svou účast na povstání v řízení o jeho žádosti o příspěvek prokázal
jiným způsobem, než právě předložením potvrzení vydaného žalovaným. Zákon č. 357/2005 Sb.
současně upravuje samostatné řízení, ve kterém žalovaný rozhoduje o žádosti o vydání potvrzení
o účasti v povstání v květnu 1945.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb. potvrzení o účasti v povstání v květnu 1945 ministerstvo
vydá občanu České republiky, který v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945 alespoň po dobu 3 dnů
na straně povstalců proti nacistické moci a) se zúčastnil bojů se zbraní, b) se podílel na zpravodajské a spojovací
činnosti, c) konal zdravotní či zásobovací službu v terénu v souvislosti s bojovými akcemi, nebo d) byl členem
Revoluční české národní rady anebo povstaleckého velitelství.
Každé z uvedených řízení je vedeno u jiného správního orgánu a má zcela jiný předmět.
Obě řízení jsou zahajována výhradně na žádost a z hlediska časové posloupnosti řízení o vydání
potvrzení předchází řízení o žádosti o příspěvek, v němž musí být k důkazu předloženo potvrzení
o účasti v povstání.
Pokud tedy stěžovatel se svou žádostí o vydání potvrzení neuspěl a žalovaný rozhodl,
že se mu potvrzení o účasti v povstání nevydává, stěžovatel nemůže být úspěšný s případnou
žádostí o zvláštní příspěvek k důchodu. Právní názor obsažený v napadeném usnesení Městského
soudu v Praze však i přes tuto zjevnou neúspěšnost nutí stěžovatele, aby žádost o příspěvek
podal a následné nevyhnutelně zamítavé rozhodnutí napadl žalobou ve správním soudnictví,
kde by soud současně k námitce přezkoumal i rozhodnutí Ministerstva obrany jako subsumovaný
správní akt.
S tímto právním názorem Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Především považuje
za neefektivní vést řízení s jasným negativním výsledkem, aby mohl soud přezkoumat rozhodnutí,
které by mohlo a z důvodů dále uvedených i mělo být přezkoumáno samostatně.
S odkazem na shora citované argumenty rozšířeného senátu a ustanovení §5 odst. 1
písm. b) zákona č. 357/2005 Sb. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že orgán sociálního
zabezpečení, který je příslušný k rozhodování o zvláštním příspěvku k důchodu, není oprávněn
k samostatné úvaze o tom, zda se žadatel o tento příspěvek účastnil povstání či nikoliv, a je vázán
potvrzením vydaným Ministerstvem obrany. Z tohoto pohledu se nezdá být logickým, aby soud
přezkoumávající rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zvláštní příspěvek k důchodu vyslovoval
nezákonnost rozhodnutí Ministerstva obrany za situace, kdy orgán sociálního zabezpečení
(zpravidla Česká správa sociálního zabezpečení) nemá pravomoc rozhodování Ministerstva
obrany o potvrzení účasti v povstání jakkoliv ovlivnit.
K povaze rozhodnutí Ministerstva obrany o žádosti o vydání potvrzení o účasti
v povstání v květnu 1945, resp. rozhodnutí o rozkladu podanému proti tomuto rozhodnutí,
Nejvyšší správní soud podotýká, že v ustanovení §70 s. ř. s., které upravuje kompetenční výluky,
neshledal žádný důvod, který by takové rozhodnutí ze soudního přezkumu vylučoval.
Podle §70 s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu a) které nejsou
rozhodnutími, b) předběžné povahy, c) jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, d) jejichž vydání
závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají
právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti,
nestanoví-li zvláštní zákon jinak, e) o nepřiznání nebo odnětí odborné způsobilosti fyzickým osobám, pokud sama
o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání nebo zaměstnání nebo jiné činnosti, f) jejichž přezkoumání
vylučuje zvláštní zákon.
Z vyjmenovaných kompetenčních výluk přicházejí v projednávané věci v úvahu
pouze ustanovení pod písmeny a) a b).
Judikatura Nejvyššího správního soudu dovozuje, že charakteristickým rysem rozhodnutí
předběžné povahy je jeho dočasnost (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 162/2004 - 61, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 613/2005, www.nssoud.cz; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2004, č. j. 5 As 29/2003 - 68, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 790/2006, www.nssoud.cz; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 10. 2004, č. j. 6 A 119/2001 - 74, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu pod č. 434/2005, www.nssoud.cz). To jednak znamená, že samotné věcné posouzení
je vyhrazeno konečnému rozhodnutí, a dále pak, že dočasné rozhodnutí tradičně pozbývá
svých účinků s nabytím právní mocí konečného rozhodnutí ve věci samé.
Tak tomu ovšem v projednávané věci není, potvrzení o účasti v povstání, vydané
podle §7 zákona č. 357/2005 Sb. neztrácí své právní účinky s právní mocí rozhodnutí o žádosti
o zvláštní příspěvek, které se samo o sobě účastí žadatele v povstání v květnu 1945 nezabývá.
Žalobou napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím předběžné povahy a nemůže
být ze soudního přezkumu vyloučeno podle §70 písm. b) s. ř. s.
Z hlediska výluky uvedené pod písm. a) citovaného ustanovení je rozhodující,
zda žalobou u napadený akt správního orgánu je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
tedy zda se jím zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce,
resp. jak vyložil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, zda představuje zásah do právní
sféry žalobce.
Zákon č. 357/2005 Sb. v §7 stanoví podmínky, při jejichž splnění musí Ministerstvo
obrany potvrzení vydat, zákon tedy v takových situacích zakládá nárok na vydání potvrzení.
Případné negativní rozhodnutí tak přinejmenším zasahuje do práva žadatele, který zákonné
podmínky splnil, na vydání příslušného potvrzení; soudní přezkum je tedy základním
prostředkem pro vyloučení libovůle při posuzování, zda byly podmínky pro vydání potvrzení
splněny.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze zásah do právní sféry stěžovatele
způsobený rozhodnutím o nevydání potvrzení o účasti podle §7 zákona č. 357/2005 Sb.
spatřovat v tom, že toto potvrzení je nezbytnou podmínkou pro přiznání zvláštního příspěvku
podle §5 téhož zákona, který bez předložení potvrzení nemůže být žadateli přiznán. Přímým
důsledkem negativního rozhodnutí o žádosti podané podle §7 zákona je tak nemožnost přiznání
zvláštního příspěvku. Předmětné potvrzení nemůže být nahrazeno jiným dokumentem
ani jiným důkazním prostředkem; jeho jediným účelem je prokázat splnění podmínek
pro přiznání zvláštního příspěvku. Žadatel se tedy na Ministerstvo obrany se svou žádostí obrací
jen proto, aby následně mohl požádat o tento příspěvek. Příslušná ustanovení zákona
č. 357/2005 Sb. totiž de facto staví na tom, že teprve potvrzení vydané podle §7 tohoto zákona
zakládá (při splnění dalších podmínek) právo na přiznání zvláštního příspěvku k důchodu
podle §5 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Pro soudní přezkum svědčí i skutečnost, že soud na rozdíl od správních orgánů
není vázán zásadou legality a může v určitých situacích s ohledem na historické souvislosti
a časový odstup přihlédnout i ke smyslu a účelu odškodňovacího předpisu, a překlenout
tak možný nedostatek přímých důkazů, pokud by negativní, jakkoliv liteře zákona odpovídající,
rozhodnutí zakládalo nespravedlnost.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nevydání potvrzení podle §7 zákona č. 357/2005 Sb.
brání stěžovateli v úspěšném uplatnění jeho hmotněprávního nároku na zvláštní příspěvek
k důchodu podle §5 odst. 1 písm. b) zákona, negativním rozhodnutím Ministerstva obrany
o potvrzení účasti v povstání v květnu 1945 je tak přímo dotčena právní sféra žadatele.
Takové rozhodnutí nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno.
Argumentu žalovaného, že zákon č. 357/2005 Sb. nespojuje nárok na příspěvek
se skutečností, zda je žadatel držitelem osvědčení (potvrzení), nýbrž s tím, zda je účastníkem
národního odboje, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Z výše citovaného ustanovení §5 odst. 1
písm. b) zákona jednoznačně vyplývá, že nárok na zvláštní příspěvek podle tohoto ustanovení
má pouze ten, komu Ministerstvo obrany vydalo potvrzení podle §7 téhož zákona. Příslušné
potvrzení proto představuje hmotněprávní podmínku nároku na příspěvek k důchodu,
jejíž nesplnění nelze nahradit předložením jiného dokumentu ani samostatnou úvahou orgánu
rozhodujícího o zvláštním příspěvku. Umožnění autonomního uvážení orgánu sociálního
zabezpečení o tom, zda se žadatel za podmínek v zákoně stanovených účastnil povstání,
by ostatně v dané situaci popíralo smysl potvrzení, jež má Ministerstvo obrany vydávat.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil žádný zákonný důvod pro vyloučení rozhodnutí
žalovaného, resp. ministra obrany, ze soudního přezkumu, stěžovateli proto nemůže být přístup
k soudu odepřen a jeho žaloba musí být věcně projednána.
Na okraj nutno poznamenat, že jiná situace nastává v případě potvrzení či osvědčení,
která nejsou nezbytnou podmínkou pro přiznání určité dávky (např. jednorázová peněžní částka
v případě oprávněných osob uvedených v §1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb.). Nevydání
takového potvrzení či osvědčení nepředstavuje zásah do právní sféry žadatele, neboť v řízení
o jeho žádosti o příslušnou dávku může skutečnosti, jež měly být potvrzením či osvědčením
prokázány, doložit jinými důkazními prostředky.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadeným
usnesením bylo stěžovateli odepřeno právo na přístup k soudu, napadené usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 10 Ca 245/2006 - 33, je z tohoto důvodu nezákonné,
a Nejvyšší správní soud je proto podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze tedy nyní bude,
aby žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra obrany č. j. 360302/05-R/2006-7542, ze dne
19. 6. 2006, v mezích žalobních bodů věcně projednal.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci Městský soud v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu