ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.74.2009:56
sp. zn. 4 Ads 74/2009 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: JUDr. J. P.,
advokátka, se sídlem Wellnerova 3 A, Olomouc, proti žalované: Česká advokátní komora, se
sídlem Národní 16, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 12,
Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 9. 2007, sp.zn. K 44/06, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 7 Ca 75/2008 – 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 7 Ca 75/2008 – 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, čj. 7 Ca 75/2008 – 36 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího senátu její kárné komise ze dne
12. 9. 2007, sp.zn. K 44/06, pro vady řízení a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto
rozhodnutím odvolacího senátu kárné komise žalované bylo jako nepřiměřeně přísné zrušeno
rozhodnutí kárného senátu kárné komise žalované ze dne 30. 6. 2006, sp.zn. K 44/06, jíž byl
žalobkyni uložen dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 3 roky, s tím, že odvolací senát kárné
komise žalované při nezměněném výroku o vině současně žalobkyni nově uložil jako kárné
opatření dočasný zákaz výkonu advokacie na dobu 18 měsíců.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí správního
orgánu I. stupně nebylo žalobkyni správně doručeno, neb jí v rozporu s §55e odst. 2, 3 zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) nebylo
doručeno do vlastních rukou. Rozhodnutí převzala advokátka JUDr. Slívová, sídlící na stejné
adrese, která převzetí označila razítkem žalobkyně. K převzetí písemnosti však nebyla zmocněna
písemnou plnou mocí. Žalobkyně přitom byla pro účely doručení nesprávně označena, bylo
také uvedeno její povolání advokáta. Řízení tak trpělo podstatnou vadou, jež měla vliv
na postavení žalobkyně v řízení a tedy i na správnost rozhodnutí. Proto napadené rozhodnutí
zrušil dle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka namítá, že podstatou odůvodnění rozsudku je názor, že žalobkyni nebylo
platně doručeno kárné rozhodnutí a tím byla poškozena její práva. K tomu poukazuje
na skutečnost, že žalobkyně do předmětného kárného rozhodnutí podala odvolání,
v němž reagovala na obsah kárného rozhodnutí na základě jeho znalosti. V tomto smyslu
proto stěžovatelka nemůže souhlasit s názorem, že bylo porušeno právo žalobkyně na podání
odvolání do rozhodnutí na základě znalosti jeho obsahu. Rozhodnutí bylo doručováno do sídla
kárně obviněné advokátky (žalobkyně), jak ukládá §55e zákona o advokacii. Advokát přebírá
poštu ve svém sídle způsobem, jaký si na svoji odpovědnost zařídí. Jde o přebírání pošty,
která se týká jak klientů advokáta, tak advokáta samotného. V daném případě advokátka svěřila
své razítko sousedící advokátce, která poštu převzala a dodejku opatřila otiskem tohoto razítka.
Žalobkyni, která tvrdila, že zásilku s kárným rozhodnutím neměla účinně k dispozici, byla
doručena kopie rozhodnutí s doložkou právní moci. Žalobkyně se nedožadovala originálu,
sepsala a podala odvolání na základě znalosti obsahu kárného rozhodnutí. Odvolací kárný senát
podané odvolání nezamítl pro opožděnost, ale meritorně o něm rozhodl. Okolnost, zda kárně
obviněná psala své odvolání na základě originálu kárného rozhodnutí nebo jeho kopie neměla
na využití jejích práv v odvolacím řízení vliv. Opačný názor musí stěžovatelka považovat
za velmi formalistický. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem, že zásilka pro kárně
obviněného advokáta má být označena pouze jeho jménem a příjmením a adresou sídla,
nikoliv však označením „advokát“. Zákon o advokacii (§55e) ukládá takovéto zásilky doručovat
advokátovi do jeho sídla. Závěrem stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Pokud jde o návrh
na náhradu nákladů řízení, stěžovatelka si je vědoma názoru týkajícího se zastupování
ČAK advokátem, nicméně poukazuje na to, že součástí nákladů je i soudní poplatek, který
je vynakládán bez ohledu na to, zda je či není žalovaná zastoupena.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila
v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z doručenky obsažené ve správním spisu je zřejmé, že kárné rozhodnutí I. stupně bylo
adresováno žalobkyni do jejího sídla výkonu advokacie, s tím, že v adrese bylo také uvedeno
označení „advokátka“. Převzetí zásilky je na doručence potvrzeno razítkem žalobkyně
a podpisem, u něhož je hůlkovým písmem připsáno „SLÍVOVÁ MILENA“. Takto byla zásilka
doručena a převzata dne 1. 9. 2006. Ze spisu dále vyplývá, že přípisem ze dne 27. 9. 2006,
doručeným žalobkyni dne 17. 10. 2006, byla žalobkyně vyzvána k úhradě nákladů kárného řízení,
ukončeného rozhodnutím ze dne 30. 6. 2006, jehož výrok byl v daném přípisu výslovně
rekapitulován. Žalobkyně poté kontaktovala žalovanou s tím, že jí žádné rozhodnutí nebylo
doručeno. Po nahlédnutí na doručenku uvedla, že JUDr. Milena Slívová, jež zásilku převzala,
je advokátkou se sídlem na stejné adrese jako žalobkyně. Dále uvedla, že v den doručování byla
nemocná, její sekretářka měla volno a JUDr. Slívová neměla oprávnění poštu převzít. K užití
svého razítka na dodejce žalobkyně uvedla, že všechna razítka jsou u sekretářky a JUDr. Slívová
tam měla přístup. Proč převzatou zásilku s kárným rozhodnutím JUDr. Slívová žalobkyni
nepředala, jak lze snad dovodit z tvrzení žalobkyně, že jí rozhodnutí nebylo doručeno,
a zda si žalobkyně poté, co přinejmenším takto zjistila, že zásilku převzala JUDr. Slívová,
tuto zásilku u ní vyžádala, z obsahu spisu dovodit nelze. Stejně tak ze spisu nevyplývá, jak měla
žalobkyně na uvedený den, kdy byla dle svého tvrzení nemocná a sekretářka měla volno, zajištěno
přebírání pošty. Co však ze spisu dále vyplývá, je, že žalobkyně podala dne 24. 10. 2006
proti kárnému rozhodnutí odvolání, s tím, že odvolání doplní po obdržení rozhodnutí kárné
komise. Následně, dne 26. 10. 2006, byla žalovanou zaslána žalobkyni kopie rozhodnutí
s již vyznačenou právní mocí. Přípisem ze dne 18. 12. 2006 žalobkyně odvolání doplnila.
Odvolací orgán vyhodnotil podané odvolání jako včasné, od předchozího vyznačení právní moci
rozhodnutí abstrahoval, odvolání projednal a žalobou napadeným rozhodnutím, ze dne
12. 9. 2007, o odvolání rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tj. dočasný zákaz výkonu advokacie
žalobkyni na dobu 3 roky nahradil, při nezměněném výroku o vině, dočasným zákazem výkonu
advokacie na dobu 18 měsíců.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že soud
nezjišťoval, zda a kdy JUDr. Slívová převzatou zásilku žalobkyni předala, stejně jako nezjišťoval,
zda JUDr. Slívová byla k přebírání zásilek adresovaných žalobkyni zmocněna písemnou plnou
mocí s úředně ověřeným podpisem, a zda se JUDr. Slívová případně takovou plnou mocí
při přebírání předmětné zásilky prokazovala. Dále Nejvyšší správní soud shledal, že v odůvodnění
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je mj. uvedeno, že uložený trest nelze považovat
za nepřiměřený.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla poškozena práva žalobkyně v důsledku toho,
že jí nebylo kárné rozhodnutí řádně doručeno. Nejvyšší správní soud dává stěžovatelce
za pravdu.
K tomu je třeba především uvést, že jakkoliv se s ohledem na §55e odst. 2, 3 zákona
o advokacii, jeví pochybením, že žalobkyni nebylo kárné rozhodnutí I. stupně doručeno
do vlastních rukou (což je třeba vztáhnout k doručování dne 1. 9. 2006), toto pochybení bylo
nesporně zhojeno dalším postupem žalované, který vyústil v meritorní projednání odvolání
žalobkyně, poté, co je podala a po prokazatelném a jí samotnou nezpochybňovaném seznámení
se s obsahem rozhodnutí (po zaslání kopie rozhodnutí žalobkyni ze strany žalované) doplnila,
a to bez ohledu na běh odvolací lhůty, vztáhnutelné k doručení rozhodnutí do jejího sídla výkonu
advokacie dne 1. 9. 2006. Podání odvolání a jeho projednání žalobkyni vzdor rozporovanému
doručení kárného rozhodnutí I. stupně upřeno nebylo, a v tomto smyslu proto žalobkyně
poškozena na procesních právech býti nemohla a také nebyla. Na tom nic nemění ani skutečnost,
že při opakovaném doručování kárného rozhodnutí byla žalobkyni zaslána toliko jeho identická
kopie. Za situace, kdy Městský soud v Praze mj. shledal, že uložený trest rozhodnutím odvolacího
orgánu nelze považovat za nepřiměřený, nelze pak uvažovat ani o tom, že by žalobkyně byla
zkrácena na svých právech rozhodnutím samotným. Za tohoto stavu věci lze skutečnost, že kárné
rozhodnutí nebylo žalobkyni při doručování dne 1. 9. 2006 fakticky doručeno do vlastních rukou,
a při jeho opakovaném doručování, poté co na jeho vydání a obsah odkazoval přípis žalované
ze dne 27. 9. 2006, žalobkyni doručený dne 17. 10. 2006, byla žalobkyni zaslána dne 26. 10. 2006
ještě, či „jen“, jeho identická kopie, s ohledem na všechny okolnosti případu, považovat
v krajním případě toliko za vadu řízení, která „nakonec“ neměla vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Opačný názor by i Nejvyšší správní soud (shodně se stěžovatelem) považoval
za značně formalistický. Ostatně i zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v §84, který se na dané
řízení sice bezprostředně nepoužije, jako svým způsobem obecný princip stanoví, že neoznámení
rozhodnutí nemůže být překážkou podání odvolání tam, kde se účastník s obsahem předmětného
rozhodnutí prokazatelně seznámil.
Městský soud v Praze přitom za pochybení stěžovatelky, jemuž se tato brání výslovnou
stížnostní námitkou, označil také skutečnost, že v adrese zásilky bylo uvedeno „advokátka“,
což neumožnilo rozlišit odlišný způsob doručení (při přebírání pošty, která se týká klientů
advokáta, a při přebírání pošty, která se týká advokáta samotného). Nejvyšší správní soud, stejně
jako stěžovatelka, názor, že se jednalo o pochybení, nesdílí. Ostatně v tomto směru již příslušný
právní názor vcelku jednoznačně zaujal Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 11. 2008,
č.j. II. ÚS 1553/08, když při řešení obdobné otázky uvedl: Námitky stěžovatele ohledně způsobu
doručování písemností do vlastních rukou v kárném řízení vedeném orgány České advokátní komory nemají žádné
opodstatnění. Smyslem úpravy doručování do vlastních rukou je zajistit bezpečné doručení zásilky subjektu, jemuž
je určena. V řízení před kárnými orgány komory vystupuje jako kárně obviněný pouze advokát nebo advokátní
koncipient, tedy nikoliv jakákoliv fyzická osoba, neboť kárné pravomoci komory nikdo jiný nepodléhá. Označení
subjektu řízení vedle uvedení jména též slovy "advokátní kancelář" nebo "advokát" má proto své zásadní
opodstatnění, neboť jde o vyjádření podmínky účastenství v kárném řízení. Argumentace stěžovatele, že v kárném
řízení vystupoval jako prostá fyzická osoba bez vazby na profesní postavení advokáta, je proto nesprávná. Pokud
by totiž nebyl advokátem, nemohlo by být kárné řízení proti němu vůbec zahájeno, a pokud by jím přestal být
v průběhu kárného řízení, muselo by být proti němu zastaveno. Způsob doručování zásilek určených do vlastních
rukou advokáta do sídla jeho kanceláře lze označit za zcela bezpečný způsob doručování, neboť jde o profesionální
zařízení, které musí být kvalifikovaně obsazeno osobami dostatečně poučenými, jak s takovými zásilkami naložit.
Nedostatky v činnosti kanceláře advokáta z hlediska nakládání se zásilkami jdou k jeho tíži, neboť má profesní
povinnost správnou funkci svého profesionálního zařízení zabezpečit, jinak by se vystavoval kárnému řízení.
Námitky stěžovatele, že takový způsob doručování, jde-li o kárné řízení, je neetický, protože se s obsahem zásilky
mohou seznámit jeho podřízení zaměstnanci, rovněž nemůže obstát. Je totiž na něm, jak si ve své kanceláři zařídí
způsob otevírání zásilek a tím i zpřístupnění jejich obsahu dalším osobám. Ve spojení s tímto právním
názorem pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobkyní tvrzené pochybení, že jí nebylo
kárné rozhodnutí I. stupně, při doručování dne 1. 9. 2006, doručeno do vlastních rukou, je ještě
více relativizováno, což jen podporuje a potvrzuje již výše vyvozený závěr Nejvyššího správního
soudu, že žalobkyně nebyla v důsledku předmětného doručování kárného rozhodnutí I. stupně
poškozena na svých hmotných právech, a realizované doručování nemělo vliv na správnost
rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je Městský soud
v Praze shora vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu v odůvodnění tohoto
rozsudku vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.)
V novém rozhodnutí městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu