ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.81.2009:46
sp. zn. 4 Ads 81/2009 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. K.,
zast. JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o plný invalidní důchod,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 42
Cad 340/2008 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, se sídlem
Wenzigova 5, Praha 2, se s t a n o v í částkou 1904 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
14. 8. 2008, č. X, byla zamítnuta žádost žalobkyně o plný invalidní důchod pro nesplnění
podmínek ustanovení §38 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s odůvodněním, že
podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Příbrami (dále jen OSSZ), ze dne 30. 7.
2008 není žalobkyně plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 20 %; podle §39 zák. o
důchodovém pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %.
V žalobě, podané proti tomuto rozhodnutí žalované, se žalobkyně domáhala zrušení
uvedeného rozhodnutí a namítala nesprávné posouzení svého zdravotního stavu lékařem OSSZ
v Příbrami. Žádala o jeho přešetření.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla posouzení zdravotního stavu žalobkyně
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ve smyslu ustanovení §4 odst. 2
zák. č. 582/1991 Sb., v platném znění, které by se mělo stát podkladem pro rozhodnutí soudu
o nároku žalobkyně na plný invalidní důchod.
V doplňku žaloby znovu vyslovila žalobkyně nesouhlas s posudkem „posudkové komise
v Příbrami“ a zaslala soudu veškerou zdravotní dokumentaci. Tvrdila, že po autonehodě z roku
2003 jí bolí celé tělo, včetně drobných i velkých kloubů, svalů a svalových úponů.
Přestože dochází na rehabilitace, necítí se po ránu odpočatá, chodidla má „jako podebraná“. Trpí
otoky pod očními víčky, levá noha jí po námaze stále otéká. Dovozuje splnění podmínek nároku
na požadovanou dávku.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když dospěl k závěru,
že žalobkyně k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyla plně invalidní podle §39
odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. a nebyla ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2
téhož zákona, ve znění zákona č. 134/1997 Sb. Stěžejním důkazem pro tento závěr soudu
byl posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR v Praze
(dále jen posudková komise MPSV) ze dne 13. 1. 2009, který krajský soud shledal úplným,
objektivním a přesvědčivým v závěru o poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
žalobkyně z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jen o 10 % a tudíž i v závěru
o nesplnění podmínek plné či částečné invalidity. Krajský soud zdůraznil, že uvedená posudková
komise vycházela ze spisové dokumentace OSSZ v Příbrami a z kompletní zdravotní
dokumentace praktické lékařky, dále z několika nálezů neurologických, ortopedických, ORL,
oddělení kožního, zubního, nefrologického, gynekologického a očního. Měla k dispozici
i výsledky biochemického vyšetření, sono – vyšetření, CT mozku, vyšetření EKG a RTG páteře.
Při jednání komise byla žalobkyně přešetřena odborným internistou. Měla tedy dostatek podkladů
pro zjištění a ověření zdravotního stavu žalobkyně, přičemž posudek byl podán v řádném složení
komise, za účasti odborného lékaře podle povahy zdravotních potíží žalobkyně, jakož i po studiu
a vyhodnocení kompletní zdravotní dokumentace.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též stěžovatelka) kasační stížnost,
kterou posléze doplnila prostřednictvím jí ustanovené advokátky JUDr. Ireny Slavíkové.
V kasační stížnosti znovu poukazovala na následky úrazu, který utrpěla v roce 2003
při autohavárii, zejména otevřenou zlomeninu levého bérce, pro jejíž léčení jí byl přiznán plný
invalidní důchod, později změněný na částečný invalidní důchod. Zdůraznila, že po jeho odnětí
v roce 2006 zůstala bez finančních prostředků, byla a je evidována na úřadu práce bez nároku
na hmotné zabezpečení a žije z podpory syna, manžela a svých dvou bratrů. Žádost o invalidní
důchod jí byla zamítnuta s odůvodněním, že „sice zpráv má od lékařů dost, ale na invalidní
důchod to nepostačuje“. Stěžovatelka podotýká, že před nehodou nepobírala pravidelně léky,
nyní jich užívá celkem deset. Bolí ji celé tělo a je přesvědčena, že po zmíněné autonehodě
byla do jejího těla zavlečena nějaká infekce, v jejímž důsledku trpí řadou zdravotních obtíží.
Vyslovuje přesvědčení, že její zdravotní stav nebyl řádně posouzen a dovolává se důvodu kasační
stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že v červenci 2008, kdy byla projednávána její žádost o uznání plné
invalidity, bylo neprávem konstatováno, že není plně ani částečně invalidní. Její zdravotní stav
se totiž nelepší, přestože bere pravidelně léky ve značném množství na různá onemocnění,
zejména na otoky dolních končetin. Při hospitalizaci na interním oddělení za účelem zjištění
původu otoků byla zjištěna nefropatie, ale bez poruchy ledvinových funkcí a bez významné ztráty
bílkovin. Bylo zjištěno, že se jedná o otoky idiopatické, vázané na menstruační cyklus,
nikoli otoky ledvinového původu. Zlomenina v oblasti kotníku byla označena jako zhojená
a periferní obrna lícního nervu vpravo byla uznána jen jako lehkého stupně. Stěžovatelka
je však naopak přesvědčena, že její zdravotní stav se zhoršuje a neumožňuje jí vykonávat
zaměstnání cukrářky, neboť to vyžaduje stání bez opory. Přestože upozorňovala lékaře na bolesti
celého těla a otoky, nikdo jejím potížím nevěřil. Nalézacímu soudu vytýká, že nebyl vypracován
k jejímu postižení znalecký posudek z oboru posudkového lékařství, který by mohl nezávisle
a odborně posoudit její zdravotní stav. Je toho názoru, že posudková komise MPSV,
která je nadřízenou složkou OSSZ, nemohla její zdravotní stav posoudit objektivně. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze a věc
mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že nemá žádné výhrady k provedenému
důkaznímu řízení ani k napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze. Ztotožňuje
se se závěrem uvedeného soudu o úplnosti a přesvědčivosti v přezkumném řízení vypracovaného
posudku posudkové komise MPSV a navrhuje proto, aby kasační stížnost stěžovatelky
byla zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými důvody. Po posouzení věci dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává důvodu uvedeného v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu nutno uvést, že stěžovatelka sice důvody své kasační stížnosti podřazuje
výše citovanému zákonnému ustanovení, nicméně její námitky se vztahují především k tomu,
že krajský soud (nikoliv žalovaný) vyšel při svém rozhodování z posudku, který je postaven
na nesprávných závěrech o charakteru a intenzitě jejích zdravotních potíží a tím i vyhodnocení
míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, přičemž neprovedl důkaz, který by mohl
tento závěr zvrátit. Je tedy patrné, že stížnostní námitky stěžovatelky je možno
podle jejich obsahu zahrnout mezi důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., neboť je zpochybňován závěr o objektivním a přesvědčivém posouzení zdravotního stavu
a pracovní schopnosti, který učinil krajský soud. V této souvislosti je možno odkázat
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího
zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku
nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zák. o důchodovém pojištění
jako základního předpokladu pro posouzení trvání nároku na dávku důchodového pojištění, jíž se stěžovatelka
domáhá. Jde tedy o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že stěžovatelkou namítaného pochybení se krajský
soud v projednávané věci nedopustil.
Nejvyšší správní soud vychází z následujícího skutkového stavu: stěžovatelka je vyučena
cukrářkou, posledních 6 let před nehodou utrpěnou v srpnu 2003 pracovala jako ošetřovatelka
dojnic v zemědělském družstvu. Při uvedeném úrazu došlo k bimaleolární zlomenině levé dolní
končetiny v oblasti kotníků. Stav byl řešen repozicí s osteosyntézou. Další hojení
bylo komplikované vznikem pakloubu na fibule, takže zlomenina nebyla v čase uplynutí podpůrčí
lhůty dostatečně doléčena. Proto byla stěžovatelka při jednání OSSZ v červnu 2004 uznána plně
invalidní podle §39 odst. 1 písm. a) zák. o důchodovém pojištění. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav byl srovnatelný s postižením uvedeným v kapitole XV. oddíl H, pol. 1 přílohy č. 2
k vyhl. č. 284/1995 Sb., v platném znění s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti v rozsahu 70 %. Podle záznamu o jednání OSSZ Příbram ze dne 30. 6. 2005
neodpovídal již zdravotní stav stěžovatelky plné invaliditě, ale pouze částečné invaliditě,
neboť bylo zjištěno, že léčení levé dolní končetiny je ukončeno a zlomenina včetně následného
pakloubu fibuly je zhojena. Plné zátěži bránila psychická zábrana. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav byl podle závěru posudkového lékaře srovnatelný s postižením uvedeným
v kapitole XV. oddílu H, položce 1 výše již citované vyhlášky s mírou poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v rozsahu 50 %. Při další kontrolní lékařské prohlídce (záznam
o jednání OSSZ ze dne 15. 6. 2006) nebyla již stěžovatelka uznána ani částečně invalidní,
neboť její zdravotní stav odpovídal postižení uvedenému v kapitole XV. odd. H, položce 59
písm. a) cit. přílohy s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti jen v rozsahu 10 %.
Posudkový lékař konstatoval, že zlomenina levého hlezna je již zcela zhojena, hybnost v normě,
přičemž další eventuelní léčba v budoucnu již nevyžaduje žádný stupeň invalidity. Na základě
tohoto posouzení byl stěžovatelce rozhodnutím žalované ze dne 13. 7. 2006 částečný invalidní
důchod odňat podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění
od 24. 8. 2006, neboť podmínky, byť jen částečné invalidity, již nesplňovala.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, řízení bylo vedeno u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 42 Cad 244/2006. V jeho průběhu byl vypracován posudkovou komisí MPSV
v Praze posudek o zdravotním stavu a pracovní schopnosti stěžovatelky (30. 11. 2006),
v němž posudková komise na základě doložené lékařské dokumentace, zejména ortopedické,
a dále lékařských nálezů nefrologických, endokrinologických a interních, jakož i o přešetření
zdravotního stavu přímo v komisi přísedícím odborným ortopedem dospěla k závěru, že stav
po zlomenině levé dolní končetiny je zhojen ve správném postavení, bez omezení funkce
a odpovídá kapitole XV., oddílu H, položce 59, písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
kde je stanoven pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu 10 – 20 %. Komise
s ohledem k charakteru před nehodou vykonávané profesi stěžovatelky, ale i s přihlédnutím
k dalším zdravotním potížím, která jsou však samostatně posudkově nevýznamná, stanovila
střední hodnotu z tam uvedeného rozmezí, tj. 15 %. V diagnostickém souhrnu uvedla
kromě dominantního zdravotního postižení ještě postižení štítné žlázy, alergické projevy,
odstranění zubu. Stěžovatelka po seznámení s posudkem vzala žalobu proti rozhodnutí o odnětí
částečného invalidního důchodu zpět.
Dne 30. 6. 2008 požádala stěžovatelka o přiznání plného invalidního důchodu,
přičemž její žádost byla nyní přezkoumávaným rozhodnutím žalované ze dne 14. 8. 2008
zamítnuta s odkazem na posouzení zdravotního stavu posudkovou lékařkou OSSZ v Příbrami
ze dne 30. 7. 2008, která neuznala stěžovatelku plně ani částečně invalidní ve smyslu §39 a §44
zákona č. 155/1995 Sb. V posudkovém hodnocení dominovala chronická TIN na podkladě
glomerulopatie bez postižení renálních funkcí a bez významné proteinurie. Dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav byl uznán odpovídajícím postižení uvedenému v kapitole XI., oddílu A,
položce 3, písm. a) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., v platném znění, s mírou poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti ve výší 10 %. Vzhledem k dalšímu postižení byla volena
horní hranice procentuelní sazby pro přidružená onemocnění, zejména pro artrózu ATC vlevo
a tato hodnota byla zvýšena podle §6 odst. 4 citované vyhlášky o dalších 10 % vzhledem
k náročnosti dosavadního povolání stěžovatelky na výsledných 20 %.
V projednávané věci jde o nárok na dávku důchodového pojištění, jejíž přiznání
(další trvání) je podmíněno nepříznivým zdravotním stavem a je tudíž závislé
především na odborném lékařském vyšetření. Jak již zdůraznil v odůvodnění napadeného
rozsudku krajský soud, jsou k takovému posouzení pro přezkumné řízení soudní povolány
podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů, posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
a to nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti
pojištěnce, ale též k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě (částečné invaliditě), jejím vzniku,
zániku či dalším trvání. Stěžejní význam těchto posudků pro přezkumné řízení soudní klade důraz
na úplnost a přesvědčivost posudku. Posudek této posudkové komise, pokud splňuje požadavek
úplnosti a přesvědčivosti, je zpravidla v přezkumném soudním řízení rozhodujícím důkazem.
Posudek je úplný a přesvědčivý, jestliže se posudková komise vypořádá se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, se žalobcem udávanými potížemi a obsahuje-li posudek náležité zdůvodnění
posudkových závěrů tak, aby byl přesvědčivý též pro soud, jenž nemaje dostatek odborných
medicínských znalostí, je na takové posouzení při svém rozhodování v podstatě odkázán.
Jestliže dochází k odnětí dávky důchodového pojištění podmíněné nepříznivým zdravotním
stavem je navíc na posudkové komisi, aby přesvědčivě zdůvodnila zánik invalidity či částečné
invalidity, a to buď zlepšením zdravotního stavu posuzovaného, nebo posudkově významnou
stabilizací, eventuálně uvedla, co jinak vedlo komisi k tomu, že již posuzovaného nepokládá
za plně či částečně invalidního. V této souvislosti nutno zdůraznit, že případné chybějící
či nepřesně formulované náležitosti posudku, jenž způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost,
nemůže soud nahradit vlastní úvahou, jelikož pro to nemá potřebné medicínské znalosti na rozdíl
od posudkové komise MPSV. Krajský soud proto postupoval naprosto správně,
když si pro posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí opatřil posudek posudkové komise v Praze.
Nejvyšší správní soud sdílí závěr krajského soudu o úplnosti a přesvědčivosti v řízení
podaného posudku posudkové komise MPSV v Praze ze dne 13. 1. 2009, a to jak ve vztahu
k posouzení určujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotní stavu ke dni
vydání napadeného rozhodnutí, tak i následně k přesvědčivosti stanoveného poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti k uvedenému dni.
Posudková komise vycházela při vypracování posudku z odborných lékařských nálezů
praktické lékařky Dr. Š. ze dne 7. 7. 2008, ortopedického nálezu (MUDr. K.) ze dne 28. 7. 2008,
ORL nálezu (MUDr. N.) ze dne 16. 6. 2008, kožního nálezu (Dr. M.) ze dne 30. 6. 2008, zubního
nálezu (MUDr. J.) ze dne 26. 6. 2008, interního nálezu – propouštěcí zprávy z hospitalizace ze
dne 27. 5. 2008, v jejímž rámci byla provedena celá řada vyšetření, jako vyšetření EKG, oční,
neurologické, CT mozku, RTG páteře, nefrologické vyšetření, sono vyšetření, ultrazvukové
vyšetření krku, vyšetření gynekologické, RTG srdce a plic a biochemické vyšetření. Stěžovatelka
dodala další lékařské nálezy, a to nález angiologa ze dne 14. 10. 2008, neurologa ze dne 2. 10.
2008 (MUDr. B.), další neurologický nález ze dne 3. 11. 2008 (MUDr. K.), oční nález ze dne 11.
7. 2008 (MUDr. L.), rehabilitační nález ze dne 9. 9. a 8. 10. 2008 (MUDr. P.), neurologický nález
ze dne 7. 11. 2008 (MUDr. K.) a vyšetření kostní denzitometrie ze dne 4. 12. 2008 (MUDr. J.).
Stěžovatelka byla přímo v komisi přešetřena odborným internistou MUDr. R. P.. Závěry všech
vyšetření pak posudková komise shrnula ve svém posudkovém zhodnocení. Uzavřela, že původní
dominantní zdravotní postižení, pro něž byla stěžovatelka uznána v červnu 2004 plně invalidní, tj.
stav po zlomenině obou kotníků levé dolní končetiny, léčené osteosyntézou a pro vytvoření
pakloubu fibulární kosti provedenou spongyoplastikou fibulární kosti, byl již zhojen, jak bylo
konstatováno při kontrolní lékařské prohlídce v roce 2006, kdy nebyla stěžovatelka uznána již ani
částečně invalidní. V červenci 2008 byla projednána nová žádost o přiznání plné invalidity,
přičemž v té době byla posuzovaná kardiopulmonálně kompenzována, normotezní, stav po
zlomenině LDK v oblasti kotníku byl upraven. Otoky dolních končetin nejasné etiologie byly
sledovány od roku 1992 a zhodnoceny jako idiopatické s vazbou na menstruační cyklus. V
lékařských nálezech konstatována nadváha (výška 170 cm, hmotnost 100 kg). Hypofunkce štítice
– po operaci, kdy byl odstraněn levý lalok a krček, byla korigována substitucí vertebrogenní
potíže dle neurologických nálezů byly bez kořenové symtomatologie, bez paréz a motorického
deficitu a bez postižení smyslového. Při hospotalizaci na interním oddělení k přešetření otoků
dolních končetin byla zjištěna nefropatie bez poruchy ledvinových funkcí a bez významné ztráty
bílkovin. Biochemická vyšetření byla v mezích normy. Rovněž bylo konstatováno, že se jedná o
otoky idiopatické, vázané na menstruační cyklus, nikoliv otoky ledvinového původu. Kožní
onemocnění (prurigo nodularis) bylo stabilizováno. Periferní obrna lícního nervu vpravo
byla jen lehkého stupně a nebyl prokázán vestibulární syndrom. Při přešetření přímo v komisi
bylo zjištěno, že levý kotník je bez významnější defigurace, jde o mírné omezení dorsální flexe,
platnární flexe byla v plném rozsahu a byl zjištěn chronický otok v oblasti kotníku. Nebyla
prokázána porucha tepenného zásobení dolních končetin ani nedostatečnost hlubokého žilního
systému.
Posudková komise MPSV uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované
(14. 8. 2008) se u stěžovatelky jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podmíněný
především chronickou intersticiální glomerulonefritidou bez známek poruchy renálních funkcí a
bez významné proteinurie. Jde o stav stabilizovaný, hodnocený podle kapitoly XI. (močová
soustava), oddíl A (postižení ledvin), položka 3, přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.,
v platném znění, s mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v hodnotě 10 %
(při procentuálním rozmezí 5 – 10 %). Stěžovatelka byla kardiopulmunálně kompenzována,
normotensní, hypothyeróza byla kompenzována terapií, vertebrogenní obtíže byly bez projevů
kořenové symptomatologie (nervového dráždění), bez paréz či motorického deficitu. Otoky
dolních končetin byly hodnoceny jako idiopatické s vazbou na menstruační cyklus,
přičemž zlomenina v oblasti kotníku byla zhojena již v roce 2006 bez omezení funkce končetiny
a ve správném postavení. Periferní obrna lícního nervu vpravo byla jen lehkého stupně. Od roku
2006, kdy byla stěžovatelka posouzena posudkovou komisí MPSV v Praze, nedošlo k posudkově
významným změnám, takže pro možné využití – zvýšení míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti o dalších až 10 procentních bodů podle §6 odst. 4 přílohy č. 2 k citované
vyhlášce nebyl shledán posudkový důvod. K datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí
nebyla tudíž stěžovatelka plně invalidní podle §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
a nebyla ani částečně invalidní podle §44 odst. 1 nebo 2 téhož zákona, ve znění zákona
č. 134/1997 Sb.; nešlo o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 33 %, nešlo o schopnost vykonávat pro zdravotní
postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek a nebylo zjištěno,
že by dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelce značně ztěžoval obecné životní
podmínky.
Ve shodě s přesvědčením Krajského soudu v Praze pokládá i Nejvyšší správní soud
posudek posudkové komise MPSV v Praze ze dne 13. 1. 2009 za úplný, objektivní a do té míry
přesvědčivý, že jím bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatelka k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí podmínky plné invalidity ve smyslu ustanovení §39 zákona o důchodovém pojištění
nesplňovala.
Uvedená komise zpracovala posudek v řádném složení, za účasti lékaře specialisty
podle povahy dominantního postižení stěžovatelky, po studiu a vyhodnocení veškeré zdravotní
dokumentace a lékařských nálezů včetně těch, jichž se stěžovatelka v žalobě dovolávala.
Na základě prostudované zdravotní dokumentace a stavu zjištěného při jednání posudková
komise konstatovala, že v současné době již v nepříznivém zdravotním stavu stěžovatelky
nedominuje stav po zlomenině levé dolní končetiny v oblasti kotníku, neboť ten je stabilizován
již od roku 2006, ale o onemocnění interní, jímž je chronické onemocnění patřící do oblasti
močové soustavy – chronická itersticiální glomerulonefritida, avšak bez známek poruchy
renálních funkcí a bez významné proteinurie. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává,
že podle obecných posudkových zásad, vážících se ke kapitole XI., přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 284/1995 Sb. (močová soustava), se míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stanoví podle stupně aktivity, rozsahu a tíže změn, poruch funkce uropoetického systému,
které je nutno zjistit speciálními funkčními zkouškami ( např. určením kreatininu a močoviny,
vyšetřením glomerulární filtrace, endoskopií a sonografií). Je nutné vzít ohled na postižení jiných
orgánů, aktivitu zánětlivého procesu a účinky na celkový stav organismu a jeho výkonnost.
Z těchto zásad posudková komise vycházela, vzala zřetel ke všem stěžovatelkou připomínaným
zdravotním obtížím a především vyhodnotila i všechny lékařské nálezy k tomuto onemocnění
se vztahující, kterých stěžovatelka dodala celou řadu a z nichž komise pečlivě vycházela.
Ani v jednom u uvedených nálezů nenalezla možnost zařazení tohoto onemocnění pod jinou
položku kapitoly XI., odd. A přílohy č. 2, kde z hlediska nároku na požadovanou dávku by míra
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky byla vyšší. Komise v posudku
uvedla, že ani ostatní v diagnostickém souhrnu uvedené nemoci nejsou takového charakteru,
že by mohly ovlivnit určenou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
za použití §6 odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb. K tomu Nejvyšší správní soud jen pro úplnost
dodává, že podle citovaného ustanovení, odstavce 3, se pro stanovení procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti určí zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a je-li těchto zdravotních postižení více, jednotlivé hodnoty
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí,
které postižení je rozhodující příčinou a procentní míra uvedeného poklesu se stanoví
podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních. V případě,
že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je takové postižení, které s ohledem
na jeho předchozí výdělečné činnosti, dosažené vzdělání, zkušenosti, znalosti a schopnosti
rekvalifikace způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti větší, než odpovídá horní
hranici míry poklesu této schopnosti, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů.
Z uvedeného vyplývá, že i po případném zvýšení horní hranice vážící se k dominantnímu
postižení stěžovatelky (10 %) o dalších maximálně možných 10 procentních bodů by celková
míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti činila 20 % a ani tak by nedosáhla hodnoty
potřebné pro alespoň částečnou invaliditu (33 %).
O správnosti a úplnosti zjišťované souhrnné klinické diagnózy stěžovatelčina
onemocnění (rozsahu a závažnosti všech zjištěných změn v jejím zdravotním stavu)
není tudíž žádných pochyb a komise při posudkovém vyhodnocení z takto spolehlivě a úplně
zjišťovaného souhrnu zdravotních postižení vycházela. Vysvětlila, proč dominantní zdravotní
postižení odpovídá právě položce 3 výše již zmíněného oddílu a kapitoly a vysvětlila
též s odkazem na jednotlivé lékařské nálezy, že ani ostatní v diagnostickém souhrnu zjištěné
choroby pro svou stabilizaci, či nízkou intenzitu zůstávají bez vlivu na pracovní schopnost
stěžovatelky. Jestliže z takto přesvědčivě odůvodněných závěrů posudkové komise krajský soud
při svém rozhodování vycházel, je jeho rozhodnutí správné a přesvědčivé. Nutno uvést,
že subjektivní stesky stěžovatelky o zhoršování zdravotního stavu tak zůstávají osamoceny.
Zbývá ještě připomenout pro úplnost, že posouzení zdravotního stavu a procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti je třeba zásadně hodnotit k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí, neboť pro soud v přezkumném soudním řízení je rozhodující
skutkový stav, který tu byl právě k tomuto datu (srpen 2008). Došlo-li v další době (po vydání
rozhodnutí žalované) ke zhoršení stěžovatelčina zdravotního stavu, ať již pro onemocnění
základní, či pro další choroby, může stěžovatelka nárok na invalidní důchod, ať již plný
či částečný, uplatnit jen nově podanou žádostí.
V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že není dán důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. b) či písm. d) s. ř. s., pro které by bylo třeba napadené rozhodnutí
krajského soudu zrušit, neboť zdejší soud neshledal vadu řízení spočívající v neúplném
a nepřesvědčivém posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti stěžovatelky,
která by zpochybňovala závěr o neexistenci podmínek plné či částečné invalidity. Z téhož důvodu
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným ani stěžovatelčin požadavek na provedení důkazů
znaleckým posudkem z oboru posudkového lékařství (takovým znaleckým posudkem
je i posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí), neboť jak již bylo
zdůrazněno k provedení takového důkazu by bylo možno přistoupit tehdy, pokud by posudek
posudkové komise MPSV nesplňoval požadavky na svou úplnost a přesvědčivost a vznikly
by tak pochybnosti o závěrech posudku. Tak tomu však v projednávané věci není. Stejně
tak nesouhlasí Nejvyšší správní soud ani s námitkou stěžovatelky, že posudková komise nemohla
zdravotní stav posoudit objektivně, neboť je nadřízenou složkou OSSZ. Naopak je nutno uvést,
že úprava posouzení zdravotního stavu zakotvená v zákoně č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, kdy Okresním správám sociálního zabezpečení je svěřeno
posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů v rozsahu stanoveném
tímto zákonem (fakticky v prvním stupni) a v případech sporných, kdy je u soudu podána žaloba
proti rozhodnutí žalované ve věci dávek podmíněných nepříznivým zdravotním stavem,
je posouzení tohoto zdravotního stavu svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí (ve druhém
stupni), které za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise, dává záruku
komplexnosti a objektivity posouzení. To, že se p řípadem zabývá též posudkový orgán na vyšší
odborné úrovni, zaručuje vyšší úroveň posouzení, přičemž nutno uvést, že posudkové orgány
nejsou ve vztahu podřízenosti či nadřízenosti.
Nejvyšší správní soud proto ze všech důvodů výše uvedených neshledal kasační stížnost
důvodnou a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že se žádnému z účastníků
nepřiznává právo na jejich náhradu, neboť stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná a správnímu
orgánu právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nenáleží (§60 odst. 1, 2 s. ř. s.).
Zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, náleží odměna za zastupování
za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a sepis doplňku kasační stížnosti)
po 500 Kč, podle §11 odst. 1 písm. a) a f) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění
(advokátního tarifu), k čemuž byl přičten režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč ve smyslu §13 odst. 3
téže vyhlášky. Jelikož advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, byla celková přiznaná částka
zvýšena dle §14 téže vyhlášky o dalších 19 %, tj. o 304 Kč. Celkem byla přiznána částka 1904 Kč,
která bude zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu