ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.1.2008:220
sp. zn. 4 As 1/2008 – 220
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Société
des Produits Nestlé S. A., se sídlem Vevey, Entre-Deux-Villes, Kanton Vaud, Švýcarsko,
zast. JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: TCHIBO GmbH, se sídlem Überseering 18, Hamburg,
Německo, zast. JUDr. Zuzanou Žežulkovou, advokátkou, se sídlem Belgická 23, Praha 2,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 5 Ca 213/2005 – 149,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 5. 11. 2002, zn. O 76155, kterým byl zamítnut
rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 7. 2001
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byl zamítnut návrh žalobce na výmaz
slovní ochranné známky č. 181763 ve znění „TCHIBO CAFE CLASSIC“. V žalobě po rozsáhlé
rekapitulaci předcházejícího správního řízení žalobce uvedl, že namítal porušení čl. 2 odst. 2 a 3,
čl. 4 odst. 1 Listiny zá kladních práva svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Podle žalobce předseda Úřadu
průmyslového vlastnictví rozhodl v rozporu s §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb.,
neboť jeho závěr, že napadená ochranná známka plní rozlišovací funkci ochranné znám ky
je nesprávný. Napadená slovní ochranná známka je tvořena třemi slovy: a) TCHIBO,
což je název výrobce; b) CAFE, jež označuje chráněný výrobek; c) CLASSIC, což je slovo
shodné s namítanou ochrannou známkou. Namítaná ochranná známka je prioritně starší
a označuje všude na trhu prodávanou kávu, vyráběnou žalobcem, tedy jiným výrobcem. Použití
namítané ochranné známky CLASSIC v takovém spojení využívá účinků a známosti na trhu
již deset let chráněného a zavedeného označení prodávané kávy. Uvedení slova CAFE
v napadené ochranné známce ve spojení s CLASSIC nevede k odlišení napadené ochranné
známky od namítané na společném trhu s kávou. Jediným rozlišujícím prvkem napadené
ochranné známky oproti namítané je slovo TCHIBO. Taková ochranná známka je pro veřejnost
zavádějící a může ji klamat o původu výrobku. Může být vnímána jako vazba mezi majiteli
původní a nové ochranné známky. Skutečnost, že napadená ochranná známka obsahuje
jako prvek starší namítanou ochrannou známku, může tedy vést spotřebitele k záměně
obou označení. Dále žalobce spatřuje v postupu žalovaného také porušení §25 odst. 1 písm. b)
zákona č. 137/1995 Sb., neboť pravdivost důkazů předložených zúčastněnou osobou nebyla
nikdy ověřena žádným objektivním způsobem. Tím došlo současně k porušení §46 správního
řádu, který stanoví, že rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V doplnění
žaloby žalobce poukázal také na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a na čl. 16 odst. 1
Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (TRIPS). Argumentoval také,
pokud jde o vnímání namítané ochranné známky běžnými spotřebiteli, marketingovým
průzkumem provedeným společností Factum Invenio. Dále poukázal na rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví v jiných věcech.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že se v souladu s pr ávní úpravou, která ponechává
v každém konkrétním případě na zhodnocení Úřadu průmyslového vlastnictví, zda přihlášené
označení má dostatečnou rozlišovací způsobilost, zabýval otázkou, zda napadená ochranná
známka je způsobilá plnit svou funkci stanovenou v §2 zákona č. 174/1998 Sb., o ochranných
známkách, který byl platný v době jejího přihlášení, totiž odlišit výrobky pocházející od různých
výrobců. Vycházel přitom z obecně přijatých způsobů hodnocení ochranných známek.
Podle jednotlivých hledisek pak u napadené slovní ochranné známky hodnotil písemné vyjádření,
fonetickou výslovnost, významovou shodu či podobnost a druh výrobků, pro něž je užívána.
Tato hlediska řádně vyhodnotil a dospěl k závěru, že napadená ochra nná známka je s to plnit
svou funkci. K části rozhodnutí, v níž shledal, že ochranná známka byla v období pěti let
před podáním návrhu na její výmaz užívána, uvedl, že z původně nabídnutých důkazů (faktury,
dodací listy apod.) vyplývalo, že zúčastněná osoba dodávala na trh v České republice kávu
označenou v těchto dokladech jako "CLASSIC", avšak nemohl z nich být vyvozen závěr o tom,
zda známka byla nebo nebyla užívána v zapsané podobě. Majitel napadené ochranné známky
pak dne 20. 12. 2000 předložil spotřebitelský obal, na němž byla ochranná známka užita
v zapsané podobě, s tímto důkazem byl žalobce seznámen a tento důkaz nebyl žalobcem
zpochybněn. Z tohoto důvodu pokládá žalovaný žalobní tvrzení, že by okolnost užívání
ochranné známky nebyla spolehlivě zjištěna, za účelové a odporující pravdě.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě uvedla, že v její ochranné známce
jednoznačně dominuje slovo „TCHIBO“, výraz „CLASSIC“ je nedistinktivní;
ostatně sám žalobce své výrobky nabízí výlučně označené slovním spojením „NESCAFÉ
CLASSIC“. Dále zúčastněná osoba konstatovala, že předložila ve správním řízení dostatek
listinných důkazů o užívání známky v rozhodném období.
Městský soud v Praze rozsudkem napadeným kasační stížností žalobu zamítl a rozhodl,
že žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že dominantním prvkem v napadené ochranné známce
je slovo „TCHIBO“, zatímco ostatní dva zbývající slovní prvky popisují druh a vlastnos t
výrobku. Slovo „Classic“ neplní v této ochranné známce dominantní a tím pádem ani distinktivní
úlohu, nýbrž roli popisnou. Shoda pouze v tomto nedistinktivním prvku napadené ochranné
známky nemůže klamat průměrného spotřebitele o původu výrobku a způsobit, že průměrný
spotřebitel dovodí neexistující vazbu mezi majiteli namítané a napadené ochranné známky.
K argumentaci žalobce uskutečněným marketingovým průzk umem soud konstatoval,
že tento průzkum nemá vypovídací hodnotu při posouzení zaměnitelnosti napadené a namítané
ochranné známky, když káva značená pouze slovním prvkem "CLASSIC" se v průzkumu
vůbec nevyskytuje. Městský soud neshledal ani porušení Dohody TRIPS, ani žalobcem
vyjmenovaných ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností,
ve které (resp. v jejím doplnění) se dovolává kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel má za to,
že městský soud chybně aplikoval zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, zejména §3
odst. 2, nesprávně dospěl k závěru o tom, zda napadená ochranná známka byla zapsána
do rejstříku ochranných známek v souladu se zákonem, kdy ž obsahovala slovní prvek
zcela shodný s namítanou ochrannou známkou. Zmíněný závěr soudu je nutno zcela odmítnout,
neboť z jazykového výkladu §3 odst. 2 citovaného zákona jednoznačně vyplývá,
že jedinou relevantní skutečností při posuzování oprávněnosti návrhu na výmaz odůvodněného
rozporem zápisu ochranné známky s citovaným ustanovením je to, zda ochranná známka
obsahuje jinou starší ochrannou známku. Tato podmínka byla v daném případě splněna a soud
tak měl rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví zrušit a nikterak se nezabývat
zaměnitelností porovnávaných ochranných známek. Dále stěžovatel soudu vytýká, že chybně
posoudil otázku zaměnitelnosti namítané a napadené ochranné známky. Za dominantní prvek
na napadené ochranné známce stěžovatel pokládá slovo „Classic“, což je prvek naprosto shodný
se zněním namítané slovní ochranné známky. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká,
že dezinterpretoval rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, Medion AG
v. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GmbH, C-120/04. V tomto rozhodnutí odpověděl
Evropský soudní dvůr na předběžnou otázku týkající se interpretace čl. 5 odst. 1 písm. d)
směrnice Rady 89/104/EHS tak, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu,
že nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat,
jakmile je sporné označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti
třetí osoby a jednak zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací schopnost,
a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení,
si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli. Podle názoru stěžovatele je napadená ochranná
známka zaměnitelná s ochrannou známkou namítanou. Na napadené ochranné známce
je dominantním a ústředním prvkem slovo „Classic“, dominantním a distinktivním prvkem není
slovo „TCHIBO“. Podle další stěžovatelovy námitky žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav,
neboť z podkladů rozhodnutí vyvodil nesprávné skutkové závěry. Z předložených důkazů
a tvrzení zúčastněné osoby nebylo prokázáno řádné užívání napadené známky a žalovaný chybně
nevymazal napadenou ochrannou známku. Důkazy předložené zúčastněnou osobou
totiž spolehlivě neprokazují řádné užití napadené známky a pravdivost předložených důkazů
současně nebyla nikdy ověřena žádným objektivním způsobem. Žalovaný dále nezohlednil
svou předchozí rozhodovací praxi, protože svým rozhodnutím ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. O-
138628, částečně zamítl přihlášku označení „KLASIK “ jako označení zaměnitelného s namítanou
ochrannou známkou, a to pro stejné nebo podobné výrobky jako pro ty, pro které je namítaná
ochranná známka registrována. Dostatečná rozlišovací způsobilost napadené ochranné známky
byla potvrzena též rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 2 Cm 5/2004 –
127, který stěžovatel předložil v řízení o žalobě. Žalovanému stěžovatel rovněž vytýká, že
nezohlednil rozhodnutí Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu ze dne 22. 5. 2002, č. j.
R 679/2001 – 4, kterým byla zamítnuta přihláška označení „GOLDEN COFFEE CLASSIC“
jako označení zaměnitelného s ochrannou známkou stejného znění jako je znění namítané
ochranné známky. Žalovaný rovněž opomenul rozhodnutí uvedeného úřadu ze dne 20. 4. 2001,
č. 1000/2001, v kteréžto věci přihlašovatel označení „SUPER SUPERCLASSIC“ vzal zpět svo u
přihlášku tohoto označení, protože uznal skutečnost, že toto označení je zaměnitelné s
ochrannou známkou téhož znění jako je znění namítané ochranné známky. Stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jakkoli se stěžovatel dovolává
jazykového výkladu §3 odst. 2 zákona č. 174/1988 Sb., je rozhod nutí Úřadu i soudu v souladu
se známkoprávním pravidlem, podle něhož známkový prvek jako složka ochranné známky
má pro zkoumání zápisné způsobilosti význam pouze potud, pokud je natolik dominantní,
že může způsobit zaměnitelnost srovnávaných označení. Ochranné známky je nutno pojímat
pouze vcelku a současně z hlediska jejich jed notlivých prvků a není možno vyzdvihnout
či naopak potlačit jeden z prvků ochranné známky a posuzovat jeho zaměnitelnost odděleně
od ostatních, bez ohledu na vizuální působení ochranné známky jako celku. Žalovaný
dále poukazuje na to, že stěžovatel účelově dělí napadenou ochrannou známku na jednotlivé
prvky s tím, že slovu TCHIBO přikládá v očích spotřebitelů zanedbatelný význam a že obchodní
firma nemůže rozlišovat výrobky a služby. Takovéto tvrzení je však nepodložené a odporující
známkovému právu. Žalovaný má také za to, že konkrétní důkazy uvedené v odůvodnění
žalobou napadeného správního rozhodnutí nebyly žalobcem nijak zpochybněny a nebyly uvedeny
argumenty, které by zjištění správních orgánů popíraly. Závěrem žalovaný upozorňuje,
že i pokud by Nejvyšší správní soud shledal, že zápis napadené ochranné známky byl proveden
v rozporu s §3 odst. 2 tehdy platného zákona č. 174/1988 Sb., nyní platný zákon o ochranných
známkách č. 441/2003 Sb. v §52 stanoví, že zápisná způs obilost ochranné známky
se sice posuzuje podle právního předpisu platného v době jejího zápisu, ochranná známka
však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s nyní platným zákonem. Zákon
č. 441/2003 Sb. pak důvod zápisné nezpůsobilosti vyplývající z pouhého shodného prvku
ochranných známek nezná. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel posléze Nejvyššímu správnímu soudu zaslal
- rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 11. 2 008, č. j. 76026/2007,
jímž byl zamítnut návrh na prohlášení ochranné známky „CLASSIC“ za neplatnou,
- rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 29. 5. 2008, zn. O -64589,
kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí prvního stu pně, jímž byl zamítnut návrh
na zrušení ochranné známky „CLASSIC“,
- marketingový průzkum ze srpna 2008 „NESCAFÉ Classic Trademark“.
Z uvedených rozhodnutí stěžovatel dovozuje, že potvrzují jím zastávané stanovisko,
že v případě napadené ochranné známky je slovo „Classic“ užíváno nezákonně a že zúčastněná
osoba těží z dobrého jména žalobce. Dále stěžovatel poukazuje na marketingový průzkum,
z něhož podle názoru stěžovatele vyplývá, že si spotřebitelé v případě kávových výrobků spojují
označení „CLASSIC“ se stěžovatelem. Výsledky průzkumu přitom nelze vztahovat jen k období,
kdy byl průzkum uskutečněn, protože v povědomí veřejnosti může výrobek či označení zanechat
silný vjem pouze v případě , že se s ním veřejnost pravidelně a dlouhodobě setkává. Stěžovatel
má za nepochybné, že stav odpovídající výsledkům průzkumu existuj e po mnoho let, včetně doby
vydání žalovaného rozhodnutí.
Osoba zúčastněná na řízení se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které st ěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel výslovně uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné
právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikováno
nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo, ale je nesprávně
interpretováno. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soudu zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci:
Dne 17. 1. 2000 stěžovatel podal u Úřadu průmyslového vlastnictví návrh na výmaz
slovní ochranné známky č. 181763 ve znění „TCHIBO CAFE CLASSIC“. Ta byla zapsána
do rejstříku ochranných známek dne 16. 12. 1994 (s právem přednosti od 6. 4. 1993) pro kávu
ve třídě 30 mezinárodního třídění výrobků a služeb a jejím m ajitelem je osoba zúčastněná
na řízení. Spatřovanou zaměnitelnost namítané a napadené ochranné známky stěžovatel
odůvodnil shodně jako později v jím podané žalobě i kasační stížnosti. Dále uvedl, že napadená
ochranná známka nebyla v období pěti let před podáním návrhu na výmaz v České republice
užívána.
Osoba zúčastněná na řízení (majitel napadené ochranné známky) ve svém vyjádření
sdělila, že pro výmaz její ochranné známky není dán žádný důvod.
Věc byla pravomocně skončena žalovaným rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 5. 11. 2002, zn. O 76155, tak, že se rozklad proti rozhodnutí o zamítnutí
návrhu na výmaz zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. Rozhodnutí je opřeno o to,
že v napadené ochranné známce je dominantním prvkem slo vo „TCHIBO“. Ostatní prvky
mají toliko informativní či popisný charakter. Zápis napadené ochranné známky tedy nebyl
učiněn v rozporu se zákonem č. 174/1988 Sb., neboť nemůže dojít k záměně o původu výrobků.
Dále žalovaný z dokladů předložených zúčastněnou osobou usoudil, že není dán ani důvod
výmazu napadené ochranné známky pro její neužív ání v rozhodném období pěti let.
Slovní ochranná známka stěžovatele ve znění „CLASSIC“ byla do rejstříku ochranných
známek zapsána dne 8. 3. 1994 (s právem přednosti od 6. 11. 1991) pro výrobky ve třídách 29, 30
a 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, mimo jiné pro kávu.
Podle §25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění zákona
č.116/2002 Sb., Úřad vymaže ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby
nebo z vlastního podnětu zjistí, že
a) byla zapsána v rozporu s tímto zákonem; v tomto případě se na ochr annou známku hledí tak,
jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí, jestliže známka byla zapsán a v rozporu s §2 odst. 1
písm. b) až d) a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobi lost pro ty výrobky
či služby svého majitele, pro které byla zapsána,
b) nebyla v České republice užívána po dobu nejméně pěti let před zahájením řízení o výmazu a majitel
ochranné známky její neužívání řádně nezdůvodní; užívání ochranné známky třetí osobou na z ákladě
smlouvy se považuje za řádné užívání; k užívání ochranné zn ámky, které započalo,
popřípadě pokračovalo po uplynutí 5 let jejího neužívání, avšak ve lhůtě 3 měsíců před zahájením řízení
o výmazu, se nepřihlíží. Užíváním ochranné známky se rozumí rovn ěž její užívání v podobě,
která se od podoby, jak je zapsána, liší v jednotlivostech neměnících její roz lišovací způsobilost,
popřípadě její umisťování na výrobky či jejich obaly výlučně pro potřeby vývozu.
Podle §42 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. vztahy z ochranných známek zapsaných do rejstříku
před nabytím účinnosti tohoto zákona se řídí ustanoveními tohoto zákona. Vznik těchto vztahů, jakož i nároky
z nich vzniklé před nabytím účinnosti tohoto zákona se posuzují podle předpisů platných v době jejich v zniku.
Podle §3 odst. 1 písm. e) zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, ochrannou
známkou nemůže být označení shodné s ochrannou známkou, která je za psána pro jinou právnickou
nebo fyzickou osobu pro výrobky nebo služby téhož druhu.
Podle odstavce 2 ochrannou známkou rovněž nemůže být označení obsahující prvky uvedené v odstavci
1 písm. c) až h).
Vzhledem k tomu, že napadená ochranná známka byla zapsána za účinnosti zákona
č. 174/1988 Sb. (dne 16. 12. 1994), posoudí se to, zda byla zapsána v sou ladu se zákonem,
podle zákona účinného v době jejího zápisu, a to právě na základě výše citovaného přechodného
ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb.
V prvé řadě stěžovatel činí sporným výklad §3 odst. 2 ve vazbě na §3 odst. 1 písm. e)
zákona č. 174/1988 Sb., který zaujal žalovaný, a dovolává se výkladu doslovného. Podle výkladu
doslovného, jenž je zastáván stěžovatelem, se zápisná nezpůsobilost ve smyslu citovaných
ustanovení vztahuje na veškerá přihlašovaná označení, která obsahují prvek shodný se starší
ochrannou známkou (zde slovo „Classic“). Žalovaný tento výklad potom omezuje
pouze na případy, kdy starší ochranná známka je v přihlašovaném označení natolik dominantní,
že může způsobit zaměnitelnost srovnávaných označení, resp. takto označenýc h výrobků
nebo služeb. Nejvyššímu správnímu soudu tedy náleží uvážit, kterou z nabízejících
se interpretačních variant je třeba upřednostnit.
Jazykový výklad – jakkoli je pro právní interpretaci naprosto nezbytný ( conditio sine qua non)
– je pouze jednou z více metod, které má interpret právního textu k dispozici. Vzbuzuje -li
výsledek jazykové interpretace pochybnosti, je třeba, aby byl přezkoušen jinými výkladovými
metodami a v jejich světle potvrzen jako správný a vystihující smysl práva, resp. přirozené
chápání spravedlnosti (common sense), nebo zavržen jako chybný, tomuto smyslu se příčící. Ústavní
soud k mezím spolehlivosti jazykového výkladu výslovně konstatuje: „Soud … není absolutně vázán
doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje
ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají
svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libo vůle;
rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“ (nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publ. pod č. 63/1997 Sb.). „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení
se k aplikované právní normě. Je pouze vých odiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku n evzdělanosti, smysl
a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“ (nález Ústavního soudu ze dne
17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, publ. pod č. 30/1998 Sb.).
V posuzované věci je třeba vyjít ze smyslu institutu ochranné známky. Přitom je na místě
připomenout, jaké funkce jsou ochranným známkám tradičně připisovány:
1. funkce rozlišovací (identifikační) spočívající v rozlišení výrobků (služeb) pocházejících
od různých výrobců (poskytovatelů služeb). V tomto ohledu se nejedná o „pouhou“ funkci
ochranné známky, ale schopnost rozlišit výrobky či služby pocházející od různých výrobců
(poskytovatelů) je přímo pojmový znakem ochranné známky. Konstatování, že základním
rysem ochranné známky je její rozlišovací funkce, se opakovaně objevuje také v judikatuře
Evropského soudního dvora: „Základní funkcí ochranné známky je zaručit spotřebiteli a koncovému
uživateli totožnost původu označeného výrobku tím, že je mu umožněno bez jakékoli možnosti záměny odlišit
výrobek nebo službu od výrobků nebo služeb jiného původu.“ (např. rozsudek Evropského soudního
dvora ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer, Inc., C-39/97,
bod 28),
2. funkce zápovědní (ochrannou známku může užívat jen její majitel),
3. funkce ochranná (chránit spotřebitele před klamáním o původu a vlastnostech výrobků,
resp. služeb),
4. funkce propagační, resp. reklamní (usnadnit propagaci výrobků či služeb).
Vůdčím posláním ochranné známky (inherentním především její funkci rozlišovací)
je však její funkce soutěžní, tj. pomoci výrobcům, resp. poskytovatelům služeb prosadit
se na trhu, na trhu se udržet či upevnit svou pozici v soutěži s konkurenčními výrobci
(poskytovateli služeb). V tomto bodě se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem
podávaným v odborné literatuře: „…užití ochranné známky je především soutěžním jednáním.
Z tohoto pohledu prevaluje u ochranné známky funkce soutěžní a [tomu], kdo tohle nechápe, zůstane …
problematika ochranných známek navždy utajena.“ (Pítra, V., Několik poznámek k legislativnímu záměru
ve známkovém právu, in Průmyslové vlastnictví 1/1994, s. 5).
Soutěžní funkci ochranné známky, jakožto její funkci elementární, nelze pomíjet
ani v případě, je-li vykládán institut ochranné známky v kontextu zákona č. 174/1988 Sb.,
jenž byl schválen Federálním shromáždění dne 8. 11. 1988 a nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1989,
tedy v období direktivně řízené a centrálně plánované ekonomiky. Je nepochybné, že záměrem
historického zákonodárce nemohlo být akcentovat soutěžní funkci ochranné známky,
neboť fungující hospodářská soutěž je základním mechanismem systému tržního hospodářství.
Jen v systémech tržního hospodářství lze hovořit o hospodářské soutěži v jejím pravém smyslu,
neboť z historicky ověřených systémů jen tržní hospodářství má potenciál stimulovat sout ěžitele
na trhu ke konkurenci nabízených výrobků a služeb z hlediska ceny i kvality. Není hospodářské
soutěže tam, kde na firmy (v ekonomickém smyslu slova) není v ytvářen konkurenční tlak.
Proto o hospodářské soutěži (nebo přinejmenším o efektivní hospodářské soutěži)
nelze uvažovat v systémech s rigidním direktivním řízením ekonomiky a jejím centrálním
plánováním, v nichž firma nepodléhá tlaku konkurence na trhu v pravém slova smyslu, tedy tlaku
vyvěrajícího ze střetávání nabídky a poptávky, ale především tlaku hospodářského plánu.
Tehdejší právní regulace hospodářské soutěže (např. §119a zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářský zákoník) proto mohla mít toliko nominální hodnotu, neboť chráněný zájem
v domácích podmínkách neexistoval (tím se samozřejmě nepopírá, že příslušná ustanovení mohla
být využívána k „ochraně“ zájmů substituujících). O hospodářské soutěži v pravém smyslu slova
bylo lze s určitými výhradami hovořit z hlediska ČSSR snad jen ve vztazích mezinárodních
(viz např. Knap, K., Kunz, O., Opltová, M.: Průmyslová práva v mezinárodních vztazích, Praha 1988,
s. 356: „Při zkoumání vhodných prostředků … za účelem ochrany oprávněných zájmů socialistického společenství
vyvstává otázka koordinace soutěžní … politiky členských států RVHP ve vztahu k státům EHS.“).
Byť tehdejší doktrína traktovala, že „i v socialistickém hospodářství je hospodářská soutěž s to v rozsáhlé
míře plnit významně obecné celospolečenské funkce“ (Knap, K., Právo hospodářské soutěže, Praha 1973,
s. 52), že „plánovité řízení socialistického hospodářství není s hospodářskou soutěží v zásadním rozporu“
(tamtéž, s. 53) a že „přechodem z kapitalistického sytému k systému socialistickému význam soutěže neklesá,
nýbrž naopak prudce stoupá“ (tamtéž, s. 54), byly tyto teze vyvráceny historic kou zkušeností
a o jejich tehdejší neaplikovatelnosti svědčí i teze, že „základním rysem socialistické soutěže ovšem je,
že je celospolečensky plánovitě řízena“ (tamtéž, s. 54), a dále to, že mezi ony „obecné celospolečenské
funkce“ byly řazeny tak stěží slučitelné hodnoty jako na jedné straně „a) usměrňovat skladbu tržní
nabídky výrobků a služeb podle kupních preferencí (skladby poptávky)…, b) podporovat běžné pružné
přizpůsobování výrobní kapacity vnějším hospodářským skutečnostem, zejména stále se měnící str uktuře poptávky
a vývoji výrobní techniky…, c) usměrňovat výrobní faktory k optimálně nejproduktivnějším možnostem
jejich uplatnění a tím přispívat k snížení nákladů daného objemu výroby a k zvýšení její efektivnosti, d) urychlovat
uplatnění technického pokroku…, e) přispívat k stálému zvyšování kvality i vnější úpravy výrobků (zkvalitnění
služeb)…“ (tamtéž, s. 26) a na straně druhé „působit v socialistickém plánovaném hospodářství
jako jeden z důležitých zdrojů ekonomických dat pro centrální plánování…, působit jako cenná součást
mechanismu poskytujícího informace pro neustálé prověřování a popřípadě i korigování c entrálního plánu
v průběhu jeho realizace…, aktivně ovlivňovat a usměrňovat popt ávku ve směru společensky prospěšném,
a tím přispět k účinnému zajištění realizace plánu“ (tamtéž, s. 52).
Nutno proto uzavřít, že přestože je vykládán právní předpis z roku 1988,
nelze na něj pohlížet optikou hodnot preferovaných v době jeho přijetí, ale hodnot uznávaných
v době jeho aplikace. Takový přístup uplatňuje i Ústavní soud: „Ústavní soud sdílí názor,
že platné zákony jsou soubory pravidel psaných pro přítomnost a nejsou pouze historickým relikt em doby,
v níž byly vytvořeny. Řada zákonů z doby př ed rokem 1990 proto musí být interp retována ve světle principů,
na nichž je založen náš právní řád a vlastně celý stát, principů, které platné právo neznalo v době vytváření
těchto předpisů (srov. Zdeněk Kühn: Aplikace práva ve složitých případec h - k úloze právních principů
v judikatuře, Karolinum, Praha 2002, str. 110 a poznámka pod čarou 176).“ (nález ze dne 20. 12. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 1133/07, http://nalus.usoud.cz/).
Hospodářství současného státu je založeno na tržním systému (§2 odst. 1 věta třetí
zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). K systému tržního
hospodářství se hlásí i Evropské společenství, jehož je České republika členem a jež své aktivity
vykonává „v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží“ (čl. 4 odst. 1, čl. 98
Smlouvy o založení Evropského společenství). V době vydání napadeného správního rozhodnutí
Česká republika sice ještě nebyla členem Evropského společenství, ale k principu tržního
hospodářství se přihlásila již v Ev ropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou
na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (zejm. čl. 6;
publ. pod č. 7/1995 Sb.).
Systémům s tržním hospodářstvím je imanentní zájem stá tu na existenci soutěže
a úsilí státu čelit snahám o její vyloučení či omezení. Volná hospodářská soutěž
je jedním z elementárních principů správného fungování moderní tržní společnosti. Ingerence
státu nastupuje jen jako eliminace nežádoucích efektů absolutně volné hospo dářské soutěže
s cílem stanovit soutěži určité společensky akceptovatelné meze a garantovat, že soutěž
bude probíhat společensky přijatelným způsobem. Ingerence státu by však měla být taková
(ať už na úrovni legislativy, exekutivy či justice), aby nepotlačila žádoucí efekty konkurenčního
prostředí.
Nejvyšší správní soud dovozuje, že účelem posuzované právní úpravy [§3 odst. 2 ve vazbě na §3 odst. 1 písm. e) zákona č. 174/1988 Sb.] je v prvé řadě umožnit registraci
označení způsobilých rozlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců
(poskytovatelů), pokud tomu nebrání mezinárodní právo nebo veřejný zájem. Zároveň má zdejší
soud za to, že účelem citovaného zákona nemůže být bránit registraci označení sice způsobilých
k takovému rozlišení (tj. označení nesoucích elementární a pojmovou vlastnost ochranných
známek), ale shodných v dílčích, třeba i navýsost marginálních aspektech s již dříve přihlášenými
a registrovanými (staršími) ochrannými známkami. Takový přístup by byl ryze formální, přehnaně
by svazoval tržně ekonomické vztahy a nad nezbytnou mír u zasahoval sféru ekonomické
(a konsekventně tomu i právní) svobody soutěžitelů na trhu. Pro kladení těchto překážek
v podstatě administrativního charakteru nenalezl Nejvyšší správní soud žádné rozumné důvody,
legitimizující pojetí předestřené stěžovatelem. Naopak lze mít zato, že aplikace sporného
ustanovení vedená jeho doslovnou interpretací by vzhledem k uvedenému byla de facto
šikanózní, axiologicky nepřijatelná a nezpůsobilá úspěšně obstát v testu proporcionality,
neboť není na překážku férovému boji o zákazníka, je-li část (prvek) ochranné známky shodná
se starší ochrannou známkou, pokud střetnuvší se označení (resp. jimi označené výrobky
nebo služby) nejsou zaměnitelná.
Tedy interpretační metoda objektivně teleologická vede k závěru o potřebě preferovat
právní názor zaujatý v posuzované věci žalovaným Úřadem průmyslového vlastnictví, tj. že prvky
shodnými s ochrannou známkou ve smyslu §3 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 1 písm. e) zák ona
č. 174/1988 Sb., se rozumí jen takové shodné prvky, které jsou způsobilé vzbudit u běžného
spotřebitele dojem, že se v případě střetnuvších se označení jedná o výrobky (služby)
téhož výrobce (poskytovatele služeb). O shodné označení (prvky označení) ve smyslu
interpretovaného ustanovení se tak podle objektivně teleologického výkladu jednalo jedině tehdy,
pokud u porovnávaných označení hrozilo nebezpečí záměny.
Ostatně obdobnou výjimku z překážek zápisné způsobilosti výslovně obsahují
oba pozdější zákony. Podle §3 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. Úřad do rejstříku nezapíše označení
shodné s ochrannou známkou, která je přihlášena nebo zapsána pro jiného majitele pro stejné nebo podobné
výrobky nebo služby s dřívějším právem přednosti, popřípadě obsahuje prvky přihlášené ho označení či zapsané
ochranné známky, které by mohly vést k záměně. Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.
se přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku
podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší
ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná
známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje
i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou. Připomenout lze i právní úpravu předcházející
právní úpravě socialistické, a to zákon č. 19/1890 ř. z., o ochraně známek, jenž v §7 stanovil,
že výhradné právo ke známce nevylučuje toho, aby jiný podnikatel neužíval téže známky k označení jiných druhů
zboží. Právní úprava obsažená v zákoně o ochranných známkách z roku 1988 je tak zjevným
a z dnešního pohledu neudržitelným excesem z tradičního chápání institutu ochranné známky,
resp. známkoprávní ochrany.
Zdejší soud si je plně vědom, že řešení, k němuž přikročil, je contra verba legis,
je však přesvědčen, že zároveň je secundum rationem legis. Soud zde přistoupil byť k vcelku
zřídkakdy užívanému, ale plnohodnotnému právně metodologickému instrumentu nazývanému
teleologická redukce. Ta spočívá v tom, že se text právního ustanovení neaplikuje,
ačkoli z jazykového hlediska by se tak dít mělo. K teleologické redukci se přistupuje,
pokud „doslovný výklad určitého ustanovení není v souladu s jeho teleologickým pozadím“ (Melzer, F.,
Metodologie nalézání práva, Brno 2008, s. 178) a kdy lze hovořit o tzv. zastřené (zakryté) mezeře
v zákoně. „Jazykově nesporný význam příslušného ustanovení [je] širší, než vyžaduje teleologické pozadí …
tomto případě zákon určité ustanovení postrádá, a to ustanovení, které by stanovilo výjimku z příliš rozsáhlé
dikce existujícího ustanovení … Nástrojem k uzavření této mezery v zákoně je teleologická redukce.“
(tamtéž, dále viz s. 162 a násl.).
Při použití teleologické redukce je třeba důkladně zvažovat dotčení principu právní jistoty.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že právní názor, který žalovaný zaujal v posuzované věci,
nebyl zaujat poprvé. Úřad průmyslového vlastnictví jej vyslovil již d říve (viz např. výběr
z rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví in Průmyslové vlastnictví 7/1994, s. 217,
zveřejněno také jako ASPI ID JUD4852CZ; rozhodnutí ze dne 29. 12. 1992, č. j. OZ 50092 – 77,
ASPI ID JUD37040CZ). Na druhou stranu je zdejší soud nucen akcentovat, že žalovaný
nerozhodoval důsledně konstantně a v některých případech favorizoval výklad opačný
(např. ASPI ID JUD36977CZ). To ale jen svědčí o tom, že rozhodovací praxe žalovaného
ustálena nebyla, neboli nemohla existovat ani právní jistota ohledně jeho aplikační praxe.
Tím spíše je pak ale vyloučeno, aby interpretace, ke které dnes přikročil Nejvyšší správní soud,
princip právní jistoty ve vztahu k pojednávané otázce vypra zdňovala, či jinak porušovala.
Dozajista je kolísaní rozhodovací praxe žalovaného mezi dvěma výkladovými variantami
nežádoucí, nicméně jedním z jeho nutných důsledků je, že rozhodnutí žalovaného v nyní
posuzované věci nelze vnímat jako překvapivé. Vzhledem k neexistenci relevantní prejudikatury
pak nelze jako překvapivý hodnotit ani rozsudek Městského soudu v Praze, ani rozsudek tento.
V neposlední řadě je pak dosah principu právní jistoty v souzené věci oslaben i tím,
že je interpretován právní předpis, jenž je již více než 13 let neplatný a v praxi žalovaného
použitelný jen extrémně výjimečně [srov. zejm. §52 odst. 1 (zvláště věta třetí) a odst. 8 věta druhá
zákona č. 441/2003 Sb.]. Ze všech uvedených důvodů princip právní jistoty v projednávané věci
ustupuje do pozadí natolik, že není s to použitelnost teleologické redukce odvrátit. Nejvyšší
správní soud tak pouze – byť dlužno připustit, že značně post festum – na úrovni judikatorní
autoritativně sjednocuje výklad rozkolísaný dosavadní správní praxí, k čemuž reálná příležitost
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2006, č. j. 5 A 83/2001 – 121,
dostupný na www.nssoud.cz), žel, v minulosti poskytnuta nebyla.
Byl-li tedy osvětlen význam sporného ustanovení zákona o ochranných známkách z roku
1988 shora uvedeným způsobem, přichází na řadu zhodnocení toho, jak byla v předchozích
řízeních posouzena otázka zaměnitelnosti střetnuvších se označení.
Při výkladu pojmu pravděpodobnosti záměny (dále též „zaměnitelnost“) ochranné
známky je třeba vycházet z toho, že ochrannou známkou podle §1 zákona č. 441/2003 Sb.
je za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova,
včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé
odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Smyslem a účelem ochranných
známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost
nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho konkrétního výrobku (služby) za jiný,
ale i v zaměnitelnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků (služeb) stejného druhu. Toto znění
zákona i jeho interpretace navazují na tradiční přístup známkového práva k otázce
zaměnitelnosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu
(např. Boh. A 6439/27: Shoda nebo zaměnitelná podobnost kterékoliv součásti známek jest způsobilá uvést
konsumenta v omyl o původu zboží, jakmile součást – ať obrazová, ať slovní – jest toho způsobu,
že může v mysli konsumenta vzbuditi představu značky určitého záv odu.).
Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního,
fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti
známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného
spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odliš né (distinktivní), že nemohou
u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl.
Zkoumání podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých
prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších se označení – tj.
rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování jsou výrazem
charakteristických vlastností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může být
dovozována z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení dominantní
odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízko u rozlišovací schopnost. V obou případech se
jedná o známky slovní. Na podobnost známek lze usuzovat podle toho, co vytváří celkový
dojem. To, že zaměnitelnost může působit u více prvků i jeden jediný, bylo stabilně judikováno
již dříve (např. Boh. A 9181/31: I když známka ochranná vykazuje dva prvky, z nichž jeden každý má v
této známce charakterizační odlišující způsobilost, jest zaměnitelná podoba dána se známkou jinou,
charakterizovanou jen jedním z těchto prvků. ).
Při posuzování zaměnitelnosti je dále rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné
známky dojem záměny mohou vyvolat. K závěru o zaměnitelno sti není třeba, aby tento dojem
byl všeobecný; rozhodující je hledisko „běžného spotřebitele“, tedy toho, komu je značený
výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné lze považovat jen takové označení, které mů že
vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné známy s jinou
(shodně např. Boh. A 10.915/33-II.: Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu
průměrného konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného ochrannými známkami
vykazujícími určité charakteristické znaky, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek
ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře
pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející
tzv. pamětní obraz). K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných
známek ve Slovníku veřejného práva československého, svazek V., Brno 1948, s. 760,
reprint Eurolex Bohemia, Praha 2000: Zaměnitelně podobna jsou dvě označení tenkrát,
jestliže by jejich rozdíly obyčejný kupec bez vynaložení zvláštní pozornosti, tedy při vynaložení obyčejné pozornosti
nemohl postřehnouti. Pro zjištění této podobnosti nejsou tedy rozhodná nějaká objektivní, všeobecně platná
měřítka, nýbrž vždy je nutno ji z koumati z hlediska odběratelů čili konsumentů právě toho zboží,
pro něž je dotčené označení určeno. Podle hodnoty, důležitosti a speciálního určení zboží a jemu odpovídajícího
okruhu konsumentstva bude tedy třeba usuzovati na větší či menší míru obvyklé pozornosti při nákupu jeho,
neboť je notoricky známo, že větší míru pozornosti při zkoumání značkovaného zboží vynakládá kupec drahých
strojů nebo speciálních chemických či farmaceutických výrobků, než prostá žena z lidu při nákupu laciných
náhražek mýdlových nebo dokonce dítě, kupující si šumivé bonbony. Dlužno také vycházeti z toho, že kupující
nemá zpravidla před očima oboje označení, o jehož srovnání jde, že proto, kupuje-li podle značky,
činí tak jen po paměti, jak mu utkvěly v mysli výrazné, charakteris tické znaky z označení toho zboží,
jež si koupil jednou již dříve, třebas i před delší dobou, a s nímž byl spokojen. Zaměnitelnou podobnost mohou
však zakládati jen takové prvky ve starší známce resp. značce obsažené, které samy o sobě jsou způsobilé založ iti
známkovou ochranu. Proto obsahují-li obě srovnávaná označení prvek na př. nedistinktivní nebo deskriptivní,
není tu z tohoto důvodu zaměnitelné podobnosti.
Jak patrno, při posuzování zaměnitelnosti střetnuvších se ochranný známek je určujícím
kritériem to, co vytváří celkový dojem ochranné známky. Obdobně judikuje i Evropský soudní
dvůr: pravděpodobnost záměny musí být posuzována globálně s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním
pro okolnosti případu (rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport,
C-251/95, bod 22); globální posouzení vizuální, sluchové a významové podobno sti střetnuvších se známek
musí být založeno na celkovém dojmu, který známky vyvolávají, přičemž je tře ba vzít v úvahu
zejména jejich distinktivní a dominantní prvky (tamtéž, bod 23).
Z uvedených kritérií posuzování zaměnitelnosti podle názoru zdejšího soudu vycházel
i žalovaný.
Bylo již mnohokráte judikováno, že posouzení zaměnitelnosti je v odvětví správního
práva tradičně otázkou skutkovou – viz např. již rozsudek bývalého Nejvyššího správního soudu
publikovaný jako Boh. A 5342/31, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 147/99
– 35, publikovaný pod č. SJS 952/2002, rozsudek (současného) Nejvyššího správního soudu č. j.
5 As 69/2006 – 92, k dispozici na www.nssoud.cz, a řadu jiných. Proto je – shodně jako jiné
skutkové otázky vyskytující se v rozmanitých typech správních řízení – věcí volného hodnocení
důkazů správním orgánem. Namítá-li proto stěžovatel nesprávnost hodnocení zaměnitelnosti
známky správním orgánem, může soud rozhodnutí úřadu o této otázce (stejně jako rozhodnutí
kteréhokoli správního orgánu o jakýchkoli skutkových otázkách) zkoumat v mezích žalobních
bodů jen z hlediska §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tj. zda
rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o
nezaměnitelnosti známek, obsahuje, zda úvaha neodporuje spisu a skutkovým zjištěním a
zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 – 62, www.nssoud.cz). To pochopitelně v souladu
s principem plné jurisdikce ve správním soudnictví platí jen v těch případech, kdy soud neprovádí
vlastní dokazování podle §77 s. ř. s. a nepostaví tak nový skutkový (eventuálně právní) stav.
Městský soud v Praze dokazování neprováděl a ve shora popsaných směrech se ztotožnil
se závěry žalovaného, tedy vycházel z toho, že žalovaný svůj úsudek o zaměnitelnosti střetnuvších
se známek řádně odůvodnil a že jeho závěr neodporuje zásadám známkového práva.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel
z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona
nebo na skutkové podstatě odporující spisům a zásadám logického myšlení
nebo by byl jinak vadný. Zdejší soud má za to, že žalo vaný zcela správně vyhodnotil
a přesvědčivě zdůvodnil, že celkový dojem napadené ochranné známky určuje slovní prvek
„TCHIBO“ a celkový dojem takto vyvolaný působí, že běžný spotřebitel je schopen odlišit
výrobky pocházející od osoby zúčastněné na řízení od výrobků pocházejících od stěžovatele.
Dále Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že Městský soud v Praze
dezinterpretoval rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, Medion AG v. Thomson
multimedia Sales Germany & Austria GmbH, C-120/04. Závěr, který v něm Evropský soudní dvůr
zaujal (nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat, ja kmile je sporné
označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti třetí osoby a jednak zapsaná ochranná
známka mající běžnou rozlišovací způsobilost, a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela celkový
dojem složeného označení, si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli), nelze na posuzovaný případ
použít už třeba jen proto, že si stěžovatelova ochranná známka v ochranné známce přihlašované
svou nezávislou roli nepodržuje, neboť – jak správně konstatoval žalovaný – v přihlašované
ochranné známce slovní prvek „Classic“ působí jako informativní a popisné označení výrobků,
poskytovaných osobou zúčastněnou na řízení, v tom smyslu, že ve spojení se slovem „CAFE“
bude vnímán jako „klasická káva“. Citovaný rozsudek Evr opského soudního dvora
tedy pro posuzovanou věc nemá význam.
Obdobně neobstojí stěžovatelova námitka, že žalovaný nezohlednil předchozí
rozhodnutí, jímž namítané ochranné známce přiznal distinktivitu (částečně zamítnutí přihlášky
slovní ochranné známky ve znění „KLASIK“). V takových řízeních se jedná vždy o hodnocení
rozlišovací způsobilosti ve vztahu k ochranné známce napadené a po komplexním (globálním)
zhodnocení celkového dojmu vyvolaného střetnuvšími se ochrannými známkami přiléhavě
usoudil na nezaměnitelnost těchto známek. Totéž platí o rozhodnutích Úřadu průmyslové
vlastnictví, resp. předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, která stěžovatel předložil v řízení
o kasační stížnosti. K nim je navíc třeba připomenout, že dovolával- li se stěžovatel jiné správní
praxe žalovaného, je posouzení existence správní praxe skutkovou otázkou. Podle §75 odst. 1
s. ř. s. soud vychází při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Tato rozhodnutí však byla vydána až cca 5 - 6
let po vydání správního rozhodnutí napadeného v posuzované věci.
Stejně tak argumentace rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, není případná, neboť šlo o věc se zcela odlišným předmětem řízení.
Zatímco v nyní posuzované věci jde (mimo jiné) o posouzení zápisné způsobilosti napadené
ochranné známky, ve věci, na niž stěžovatel poukazuje, šlo o obchodní spor – posouzení
nekalosoutěžního jednání spočívajícího v klamavém označení zboží, vyvolání nebezpečí záměny
a parazitování na pověsti žalobce. Závěry vyslovené v této obchodní věci tedy nelze mechanicky
přenášet na věc nyní posuzovanou. K prostředkům ochrany známkoprávní a ochrany proti nekalé
soutěži je třeba uvést, že „nehmotné statky a prostředky poskytnuté na jejich ochranu pro ně příslušným
zákonem nejsou dotčeny předpisy o nekalé soutěži a naopak. Obě tyto právní úp ravy stojí vedle sebe a každá
z nich chrání svou specifickou sféru.“ (Munková, J., Průmyslová práva a nekalá soutěž, in Průmyslové
vlastnictví 1/1995, s. 11).
Není vůbec zřejmé, co stěžovatel sledoval námitkami dovolávajícími se toho, že žalovaný
nezohlednil rozhodovací praxi OHIM (zamítnutí přihlášky označení „GOLDEN COFFEE
CLASSIC“; zpětvzetí přihlášky označení „SUPER SUPERCLASSIC“), neboť se jedná o případy
nemající s nyní souzenou věcí žádné styčné body. V prvním případě se jednalo o posouzení
zaměnitelnosti kombinovaných ochranných známek, přičemž pravděpodobnost záměny
byla shledána z důvodu grafického vyobrazení střetnuvších se označení (v obou případech bílá
linka s textem nahoře, tatáž sklenice se slámkou, tentýž šále k kávy a kávová zrna).
V druhém případě přihlašovatel vzal přihlášku zpět, tudíž vůbec nebylo rozhodováno meritorně,
neboli otázka zaměnitelnosti se ani v nejmenším neřešila. Ani tuto námitku tedy zdejší soud
nepovažuje za důvodnou.
K předloženému marketingovému průzkumu, je třeba opětovně podotknout,
že podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (tj. k 5. 11. 2002). Marketingový
průzkum společnosti TNS AISA se uskutečnil v srpnu 2008. Stěžovatel tvrdí, že výsledky
tohoto průzkumu, jenž má dokládat, že spotřebitelská veřejnost si spojuje označení „CLASSIC“
s osobou stěžovatele, nelze vztahovat jen k období, kdy byl průzkum uskutečněn, a že stav
odpovídající výsledkům průzkumu musel existovat po mnoho let, včetně doby vydání žalovaného
rozhodnutí. Toto tvrzení stěžovatele je ryze spekulativní. Stěžo vatel nepředložil nic,
co by je podporovalo. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že tomuto průzkumu
nelze z hlediska posuzované věci přikládat význam.
Dospěl-li žalovaný na základě svého úsudku, jemuž nelze zřejmou nesprávnost vyčítat,
k závěru, že ochranná známka napadená není zaměnitelná s namítanou ochrannou známkou,
je způsobilá rozlišit výrobky majitele napadené ochranné známky od výrobků a služeb
stěžovatele, nemohl Nejvyšší správní soud jinak než námitku pou kazující na to, že soud
prvního stupně i správní orgán chybně posoudily zaměnitelnost střetnuvších se ochranných
známek, považovat za nedůvodnou, a to tím spíše, že závěr ž alovaného o nezaměnitelnosti
je odůvodněn přezkoumatelně, přesvědčivě a logicky bezvadně. Rovněž není co vytknout
Městskému soudu v Praze, který ve svém rozsudku dospěl k týmž závěrům jako žalovaný.
V těchto směrech zdejší soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek o n ezaměnitelnosti střetnuvších
se známek učinil zhodnotiv všechna relevantní kritéria; žalovaný nepos tupoval při aplikaci
právních norem svévolně, neopomenul své závěry smysluplně a v celistvosti odůvodnit.
Rozhodnutí žalovaného není v nesouladu (a už vůbec ne v nesouladu extrémním) s učiněnými
skutkovými i právními zjištěními.
Jestliže nebyly shledány vady v posouzení zaměnitelnosti střetnuvších se ochranných
známek, nemůže být důvodné ani tvrzení stěžovatele, že užívá ním napadené ochranné známky
je veřejnost klamána, resp. že osoba zúčastněná na řízení těží z dobrého jména stěžovatele.
Klamání veřejnosti způsobem, na nějž stěžovatel poukazuje, je pojmově vyloučeno,
pokud užívání napadené ochranné známky nebrání průměrnému spotřebiteli odlišit výrobek
pocházející od osoby zúčastněné na řízení od výrobků, jejichž původcem je stěžovatel.
Důvodnou nebyla shledána ani námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Toto pochybení mělo podle tvrzení stěžovatele spočívat v tom, že ačkoli důkazy předložené
zúčastněnou osobou spolehlivě neprokazují řádné užití napadené známky v rozhodném období
pěti let, vyvodil z nich žalovaný závěr opačný. I zde – stejně jako v případě posouzení
zaměnitelnosti ochranných známek – se jedná o posouzení otázky skutkové. Jak už bylo řečeno
výše, posouzení skutkových otázek ve správním řízení je věcí volného hodnocení důkazů
správním orgánem. Soud rozhodnutí skutkové otázce zkoumá v mezích žalobních bodů
jen z hlediska §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
tj. zda rozhodnutí obsahuje úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k svému závěru,
zda tato úvaha neodporuje spisu a skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li
jinak vadná. Žalovaný úřad průmyslového vlastnictví svůj úsudek o tom, že osoba zúčastněná na
řízení v rozhodném období pěti let před zahájením řízení o výmazu napadené ochranné známky
svou ochrannou známku užívala, náležitě odůvodnil a jeho závěr má ve shromážděných
podkladech (faktury, celní deklarace, spotřebitelský obal) oporu. Zpochybňování pravdivosti
těchto podkladů stěžovatelem se jeví účelové. Nejvyšší správní soud neshledal nic, co by
nasvědčovalo falsifikaci těchto podkladů, ostatně kromě obecného konstatování stěžovatel nic
konkrétního v tomto směru ani netvrdil.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán žádný z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř . s., pro které by bylo třeba napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady
vzniklé mu nad rámec běžné úřední č innosti ze spisu nezjistil. Osoba zúčastněná na řízení
má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v tomto řízení Nejvyšší správní soud osobě
zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu