ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.16.2009:83
sp. zn. 4 As 16/2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně:
CET 21 spol. s r. o., se sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 28. 5. 2008, č. j. fol/4032/08, sp. zn. 2007/781/dzu/CET, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008,
č. j. 8 Ca 314/2008 – 65,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 8 Ca 314/2008 - 65,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“)
domáhala, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
9. 12. 2008, č. j. 8 Ca 314/2008 – 41 (správně má být č. j. 8 Ca 314/2008 – 65),
kterým bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatelky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 2007/781/dzu/CET,
č. j. fol/4032/08, (dále též „napadené rozhodnutí“), a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Zároveň Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu
nákladů řízení. Městský soud zrušil napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1, 4 s. ř. s.
neboť shledal, že jednak již uplynula subjektivní lhůta pro uložení pokuty, dále žalobkyně nebyla
upozorněna na předchozí porušení povinnosti podle §31 odst. 3 zák. č. 231/2001 Sb. a jednak
v napadeném rozhodnutí nebyla posouzena všechna kritéria pro uložení pokuty.
V napadeném rozhodnutí stěžovatelka shledala žalobkyni vinnou ze spáchání jiného
správního deliktu podle §60 odst. 1 písm. b) ve spojení s §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 231/2001“), neboť odvysílala reportáž Vymýtání mýta v rámci pořadu Na vlastní oči, odvysílaného dne
29. 11. 2006 od 22.05 na programu Nova, čímž porušila povinnosti stanovené v §31 odst. 3 zákona
č. 231/2001 Sb., jehož znění citovala. V odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelka uvedla,
že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu §60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. tím,
že nesplnila povinnosti podle §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., podle níž je provozovatel
vysílání povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko -publicistických pořadech bylo dbáno
zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně
zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory
jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich re álnému postavení v politickém
a společenském životě. Toho se měla žalobkyně dopustit tím, že pořad týkající se zavádění
mikrovlnného systému vybírání mýtného navazující na reportáž ze dne 28. 2. 2006
„Nakapschováno“ neobsahoval objektivní a vyvážené informace, neboť v pořadu byly zmíněny
pouze nevýhody mikrovlnné technologie, aniž by byly zmíněny jeho klady, zatímco u satelitního
systému tomu bylo přesně naopak. Dále tím, že zaváděním tohoto systému došlo k porušení
zákona, že systém je neúměrně drahý a že výběrové řízení bylo ministerskými poradci
zmanipulováno ve prospěch firmy Kapsch. V pořadu (reportáži) totiž nebylo vůbec uvedeno, že v době
rozhodování (podzim roku 2005) byla v celé Evropě satelitní technologie pro výběr mýtného zavedena
pouze v Německu, a to s velkými obtížemi, přičemž nešlo o satelitní technologii vázanou na systém Galileo
(propagovaný v reportáži), neboť ten dosud neexistuje, ale na americký systém GPS. Systém založený na družicích
Galileo nebude funkční minimálně do roku 2010, a že tedy přijetí satelitního sy stému by muselo být založeno
na americkém systému GPS anebo by zavedení mýtného odloženo minimálně o tři roky (přičemž v současnosti
je zřejmé, že ještě výrazněji déle). Ani že v téže době došlo naopak k dohodě provozovatelů mýtného založeného
na používání mikrovlnné technologie v Rakousku, Itálii, Švýcarsku, Slovinsku a Francii, že s mikrovlnným
systémem mají dlouhodobě dobré zkušenosti ve Švýcarsku a že do výběrového řízení se přihlásily jen firmy
nabízející výběr mýtného založené na klasické mikrovlnné technologii. Tvrzení, že systém výstavby mýtných bran
byl neúměrně drahý, nebylo srovnáváno s jinou nabídkou než s nabídkou společnosti Autostrade (neboť jiná
ani neexistovala), která však také spočívala v mikrovlnné technologii. K bodu, že stavením mikrovlnných bran
došlo k porušení zákona, neboť se jedná o černé stavby, stěžovatelka uvedla, že řešení zvolené ministerstvem
dopravy bylo v dané situaci v souladu se zákonem a že následné problémy nebyly zaviněny státem či bývalým
ministrem. V reportáži bylo uvedeno, že výběrové řízení ovlivnili ve prospěch společnosti Kapsch ministerští
poradci, aniž by byly zmíněny rozhodnutí různých instancí, podle kterých neb yly ve výběrovém řízení k námitkám
vyřazených účastníků výběrového řízení shledány žádné vady. Jednalo se zejména o rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, Městského soudu v Brně a Evropské komise.
Dále v napadeném rozhodnutí stěžovatelka popsala průběh řízení, když zejména
připomněla, že se žalobkyní bylo pro obdobně popsané nedostatky předmětného pořadu
zahájeno správní řízení pro spáchání deliktu podle §60 odst. 1 písm. b) ve spojení s §31 odst. 2
zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka po projednání analýzy předmětného pořadu
se na svém zasedání usnesla na změně právní kvalifikace skutku s tím, že řízení o skutku se nadále
povede pro delikt podle §60 odst. 1 písm. b) ve spojení s §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.,
což žalobkyni oznámila. Zdůraznila, že shlédla audiovizuální záznam předmětného pořadu
a dospěla k závěru, že žalobkyně naplnila veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedené
v §60 odst. 1 písm. b) zák. č. 231/2001 Sb. Dále se v odůvodnění napadeného rozhodnutí
vypořádala s námitkami žalobkyně. K pojmům „objektivita a vyváženost“ s odkazem
na judikaturu městského soudu uvedla, že jsou pojmy obecně známé. Podle stěžovatelky
byla žalobkyně v minulosti upozorněna na porušení ustanovení §60 odst. 1 písm. b)
zák. č. 231/2001 Sb. rozhodnutím ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 2006/179/jfu/CET, v souvislosti
s odvysíláním reportáže s názvem „Tichá dohoda“ v pořadu „Na vlastní oči“ dne 8. 3. 2006,
o zamítnutí obnovy procesu s J. K. Ke kritériím uložení pokuty uvedla, že žalobkyně mohla
obsah pořadu sama ovlivnit, jednalo se o značný rozsah vysílání co do velikosti pokrytého území i
počtu diváků. Závažnost jednání hodnotila žalovaná jako středně závažné, a proto stanovila výši
pokuty blíž k dolní hranici. Finanční prospěch stěžovatelky neměl na stanovení výše pokuty vliv.
Žalovaná proto uložila stěžovatelce podle §60 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. pokutu ve
výši 400 000 Kč.
Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítla, že jí byla uložena
pokuta nezákonně, neboť došlo k prekluzi lhůty k uložení pokuty dle ustanovení §61 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb., a zanikla tak stěžovatelčina deliktní odpovědnos t. Dále stěžovatelce
vytkla, že ve výroku rozhodnutí není přesně uvedeno konkrétní jednání, za které byla potrestána,
a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Ve výroku
napadeného rozhodnutí je totiž pouze uvedeno, že pokuta se ukládá za porušení povinnosti
uvedené v §31 odst. 3 zák. č. 231/2001 Sb. a citace jeho znění. Nesrozumitelnost napade ného
rozhodnutí žalobkyně spatřovala v jeho různé dataci. Ohradila se rovněž proti vyložení pojmů
„objektivita a vyváženost“ a namítla, že je neporušila. Dále n amítla, že nebyla upozorněna
na porušení zákona podle §59 zák. č. 231/2001 Sb., neboť upozornění týkající se reportáže
Tichá dohoda v pořadu „Na vlastní oči“ dne 8. 3. 2006, o zamítnutí obnovy procesu s J. K., se
nevztahuje na porušení povinnosti podle §31 odst. 3 zák. č. 231/2001 Sb., ale na porušení
povinnosti podle §31 odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb. Stěžovatelce vytkla, že při stanovení výše
pokuty nepřihlédla ke všem kritériím uvedeným v zákoně, a z odůvodnění napadeného
rozhodnutí ani nevyplývá, z jakých důvodů shledala stěžovatelka porušení zákona jako „středně
závažné“. Pro případ, že by soud shledal napadené rozhodnutí zákonným, navrhla, aby městský
soud moderoval výši uložené pokuty.
Ve vyjádření k žalobě stěžovatelka odmítla žalobní námitky s tím, že prekluzivní
jednoletá subjektivní lhůta neuplynula, neboť za její začátek je nutné považovat den,
kdy se stěžovatelka na svém zasedání usnesla na tom, že odvysíláním předmětného pořadu došlo
k porušení zákona, tj. 11. 9. 2007 a o uložení pokuty rozhodla na zasedání dne 20. 5. 2008.
K námitce neúplného popisu skutku ve výroku uvedla, že obsahuje veškeré zákonné náležitosti.
K problematice předchozího upozornění připustila, že upozornění citovaným rozhodnutím
ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 2006/179/jfu/CET, sice v úvodu zpozorňuje na porušení §31
odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb., ale následně rovněž po pisuje, jakým způsobem žalobkyně porušila
§31 odst. 3 uvedeného zákona. V této souvislosti připomněla, že upozornění na porušení zákona
není rozhodnutím podle správního řádu a nemusí tak splňovat formální náležitosti. Z celkového
textu odůvodnění přitom podle stěžovatelky vyplývá, že žalobkyně byla upozorněna i na porušení
§31 odst. 3 zák. č. 231/2001 Sb. Následně odmítla i další námitky a navrhla, aby městský soud
žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 8 Ca 314/2008 - 65, zrušil
napadené rozhodnutí podle §78 odst. 1, 4 s. ř. s. a věc vrátil stěžovatelce k dalšímu řízení.
Městský soud totiž dospěl k závěru, že uplynula subjektivní lhůta pro uložení pokuty,
neboť podle jeho názoru začala plynout od okamžiku, kdy stěžovatelka obdržela podnět
od diváka, kterým byl v tomto případě Ing. P. J., který se pořadem cítil osobně dotčen. Podle
městského soudu se tak stěžovatelka dozvěděla o porušení povinnosti dne 12. 12. 2006 a od
tohoto okamžiku tak počala plynout jednoroční subjektivní lhůta. Protože napadené rozhodnutí
ze dne 28. 5. 2008 bylo vydáno 19. 6. 2008, uplynula lhůta, ve které mohla být žalobkyni za
předmětné jednání uložena pokuta. Rovněž městský soud shledal, že žalobkyně nebyla ve smyslu
§59 zák. č. 231/2001 Sb. upozo rněna na porušení §31 odst. 3 citovaného zákona. Zdůraznil, že
upozornění ze dne 25. 10. 2006 bylo vydáno pro porušení §31 odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb. a byť
v odůvodnění je citován i §3 1 odst. 3 citovaného zákona, je z celkového znění odůvodnění
zřejmé, že žalobkyně byla upozorněna na porušení §31 odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb. a jen
k napravení tohoto pochybení jí byla stanovena lhůta. Uvedl, že §31 odst. 2 zák. č. 231/2001 Sb.
je samostatná skutková podstata odlišná od skutkové podstaty podle i §31 odst. 3 citovaného
zákona. Třetím důvodem, pro které městský soud zrušil napadené rozhodnutí byla skutečnost, že
stěžovatelka neposoudila dostatečně všechna kritéria podle §61 odst. 2, 3 zák. č. 231/2001 Sb. ,
když uvedené úvahy jsou pouze obecného charakte ru a bylo zcela pominuto kritérium
sledovanosti pořadu. Ostatní námitky stěžovatelky odmítl jako nedůvodné.
Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s., tedy pro jeho nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů (byť stěžovatelka důvod podání
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neoznačila, z obsahu kasační stížnosti
je patrné, že uplatnila rovněž tento důvod). Stěžovatelka v kasační stížnosti brojila proti dvěma
závěrům městského soudu. Jednak se ohradila proti tomu, že již uplynula jednoroční subjektivní
lhůta pro vydání rozhodnutí o uložení pokuty. Podle stěžovatelky totiž subjektivní lhůta začíná
plynout nikoli doručením podnětu k šetření, ale dnem, kdy se s touto stížností seznámila
stěžovatelka, která je kolegiálním orgánem, na svém zasedání, na němž rozhodla o zahájení
správního řízení se žalobkyní. Stěžovatelka se tedy dozvěděla o porušení povinnosti
na svém 15. zasedání konaném ve dnech 11. - 12. 9. 2007, kdy dospěla k závěru, že odvysíláním
reportáže mohlo dojít k porušení zákonné povinnosti. Protože začátek jednoroční lhůty začal
plynout 11. 9. 2007 a napadené rozhodnutí bylo podle stěžovatelky vydáno dne 20. 5. 2008,
byla lhůta zachována. Stěžovatelka rovněž namítla, že městský soud vytýkající absenci kritéria
sledovanosti reportáže nesprávně posoudil §61 odst. 2 a 3 zák. č. 231/2001 Sb., n eboť kritérium
sledovanosti reportáže není kritériem, ke kterému má stěžovatelka ze zákona přihlížet.
Podle ní městský soud náležitě neuvedl, z jakých důvodů považuje odůvodnění kritérii za paušální
a jaká kritéria v napadeném rozhodnutí chybí. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 8 Ca 314/2008 - 65,
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka odvysílala dne
29. 11. 2006 reportáž Vymýtání mýta v rámci pořadu Na vlastní oči, dne 12. 12. 2006 obdržela
stěžovatelka stížnost pana Ing. P. J. na citovaný pořad, neboť se pořadem cítil osobně dotčen a
považoval jej za hrubě neobjektivní a nevyvážený. Dne 3. 8. 2007 vypracovala stěžovatelka
analýzu předmětného pořadu, podle které byla odvysílaná reportáž v rozporu se zákonem č.
231/2001 Sb. Dne 11. 9. 2007 na zasedání žalované č. 15/poř. č. 25 rozhodla stěžovatelka o
zahájení správního řízení se žalobkyní pro možné porušení §1 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.
tím, že odvysílala výše uvedenou reportáž. Toto oznámení o zahájení správního řízení bylo
žalobkyni doručeno dne 3. 10. 2007. Dne 12. 3. 2008 žalobkyně obdržela oznámení o změně
právní kvalifikace skutku. Stěžovatelka na svém zasedání rozhodla dne 20. 5. 2008 o uložení
pokuty stěžovatelce za zmíněné jednání. Následně žalovaná vyhotovila napadené rozhodnutí dne
28. 5. 2008, které vydala až dne 19. 6. 2008 a stěžovatelce doručila dne 23. 6. 2008.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
je dán tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis,
než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka v kasační stížnosti jednak brojila p roti závěru městského soudu,
že dostatečně neposoudila všechna kritéria podle §61 odst. 2 a 3 zák. č. 231/2001 Sb. Nejvyšší
správní soud předně považuje za nutné vyložit zmiňované kritérium sledovanosti, které podle
názoru městského soudu bylo zcela pominuto a o němž stěžovatelka naproti tomu tvrdí, že není
zákonnou podmínkou pro stanovení výše pokuty ve smyslu §61 odst. 2 a 3 zák. č. 231/2001 Sb.
Podle Nejvyššího správního soudu je kritérium sledovanosti zahrnuto v zákonných kritériích
rozsahu a dosahu závadného vysílání. Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud uvádí, že kritérium
sledovanosti není zákonným kritériem. Zároveň z napadeného rozhodnutí vyplývá,
že stěžovatelka se zabývala sledovaností, avšak pouze ve smyslu p odílu sledovanosti žalobkyně
na mediálním trhu, tj. obecnou, průměrnou sledovaností všech pořadů žalobkyně,
nikoli sledovaností (rozsahem a dosahem) závadného vysílání. „Závadným vysíláním“
je přitom nutné v daném kontextu rozumět odvysílanou reportáž Vymýtání mýta v rámci pořadu
Na vlastní oči. Podle Nejvyššího správního soudu tedy městsk ý soud správně shledal,
že toto kritérium nebylo náležitě posouzeno. Ohrazení se stěžovatelky proti závěru městského
soudu, že náležitě neodůvodnila výši pokuty, neboť uvedla pouze paušální úvahy, je podle názoru
Nejvyššího správního soudu zjevně nedůvodné, neboť stěžovatelka odůvodnila výši pokuty
skutečně pouze okolnostmi, které se nijak nevztahovaly ke konkrétnímu pořadu a konkrétnímu
závadnému vysílání, jak správně shledal městský soud. V této souvislosti rovněž přiléhavě
upozornil na výše popsaný způsob, kterým byla odůvodněna kritéria rozsahu a dosahu závadného
vysílání (tj. sledovanosti pořadu obsahujícího předmětnou reportáž). Jediným konkrétním
vodítkem v odůvodnění napadeného rozhodnutí tak je úvaha, že „stěžovatelka považuje porušení
stanovené v §31 odst. 3 zák. č. 231/2001 Sb. za středně závažné, a proto se rozhodla udělit pokutu
blíž k dolní zákonné hranici“. Přitom z celého odůvodnění výše pokuty jednak není zřejmé,
z jakých důvodů stěžovatelka dospěla k závěru o střední závažnosti porušení povinností
(z předchozí části odůvodnění pouze vyplývá, že došlo k porušení povinností)
a jednak je samotné tvrzení nelogické, neboť není nijak zdůvodněno, proč žalobkyni byla uložena
pokuta blíž dolní hranici, když porušení povinnosti bylo středně závažné. Nejvyšší správní soud
tak dospěl ke shodnému závěru jako městský soud, že nebyla dostatečně posouzena všechna
kritéria podle §61 odst. 2 a 3 zák. č. 231/2001 Sb.
K druhé kasační námitce stěžovatelky týkající se zániku deliktní odpovědnosti žalobkyně
Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Rada uloží pokutu
do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti, nejdéle však do 2 let ode dne, kdy k porušení
povinnosti došlo. Správní řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy Radě byl
doručen záznam vyžádaný podle §32 odst. 1 písm. l). Při ukládání pokut se postupuje podle správního řádu.
Klíčovou otázkou v daném případě je stanovení okamžiku, kdy se stěžovatelka (dále též „Rada“)
dozvěděla o porušení povinnosti, neboť od něj běží subjektivní jednoroční prekluzivní lhůta
pro uložení pokuty. Zatímco stěžovatelka za tento okamžik považuje den konání zasedání
kolegiálního orgánu stěžovatelky, na němž se členové Rady seznámili s podkladovými materiály,
tak městský soud k žalobní námitce dospěl k závěru, že rozhodným okamžikem je den,
kdy stěžovatelka obdržela stížnost na předmětnou reportáž Vymýtání mýta v pořadu Na vlastní
oči (Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že žalobkyně v názvu reportáže použila
zřejmě novotvar „Vymýtání“, neboť v opačném případě by s ohledem na podobu slovesa
„vymítat“ /nesouvisející s mýtinou, ale se slovesem vymetat ve významu vypuzovat, vyhánět/
připadal v úvahu pouze tvar „Vymítání“).
Nejvyšší správní soud připomíná, že termín „dozvědět se o porušení povinnosti“ v souladu
s ustálenou judikaturou správních soudů týkající se vymezení subjektivních prekluzivních lhůt
neznamená, že již v tom okamžiku musí být najisto postaveno, že k porušení povinnosti došlo,
nýbrž postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo. Samotné dokazování, že k porušení
povinnosti došlo a kdo je za porušení povinnosti odpovědný, je předmětem řízení
o jiném správním deliktu. Proto zahájení řízení musí předcházet určitá skutečnost, z niž plyne
důvodné podezření, že k porušení došlo (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
10. 2. 1995, č. j. 7 A 147/1994 - 17, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 1998,
č. j. 7 A 167/94 - 34). K počátku běhu subjektivní lhůty se vyjádřil rovněž Ústavní soud v nálezu
ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/2005, přístupném na http://nalus.usoud.cz,
v němž nejprve shledal, že jak termín „zjistí“, tak termín „dozví“ je nutné přes svou jazykovou
odlišnost posuzovat shodně. Dále zdůraznil, že předmětná subjektivní lhůta začíná běžet
v okamžiku, kdy správní orgán provede "úvodní posouzení" vlastního či cizího podnětu
k zahájení řízení, tzn. tehdy, kdy si základní skutečnosti v podnětu obsažené ověří a předběžně
vyhodnotí. V této souvislosti rovněž odmítl názor, podle kterého by okamžik, kdy se správní
orgán o porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti dozvěděl, mohl být totožný s okamžikem,
kdy je vydáno rozhodnutí, kterým se nesplnění zákazu nebo porušení povinnosti deklaruje.
Podotkl, že předmětnou lhůtu zákonodárce do právního předpisu zakotvil jako prostředek
ochrany účastníka správního řízení proti postupu orgánů veřejné moci, a proto je tomu potřeba
přizpůsobit i interpretaci příslušných ustanovení a vyvarovat se tak ové, která by smysl lhůty
zcela míjela.
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu
takové lhůty nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního orgánu, resp.
jeho pracovníků o porušení zákona. Pokud by se totiž počátek běhu subjektivní lhůty odvíjel
od subjektivních postojů pracovníků příslušného orgánu k těmto zjištěním, tedy jejich
myšlenkového postupu, při kterém dospěli k závěru, že určitá zjištěná skutečnost je porušením
právních předpisů, byl by počátek běhu subjektivní lhůty odvislý od neobjektivizovatelných
postojů pracovníků, např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti,
ale i od personálního obsazení příslušného správního úřadu apod. (viz rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
10. 2. 1995, sp. zn. 7 A 147/94). S takovými právně irelevantními skutečnostmi však zákon
počátek běhu lhůt stanovených pro výkon veřejné správy nespojuje, neboť by tím popřel
nejenom ústavněprávní požadavek právní jistoty, ale i další zásady činnosti správních orgánů
(viz zejména §2 a násl. správního řádu). Shora zmiňované „dozvědění se o porušení povinnosti“
jako počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt proto musí
být založeno na objektivní skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení
příslušného řízení, či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním spise
vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona (srov. s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008 - 98, přístupným na www.nssoud.cz).
Shora uvedené závěry tak jednoznačně vyvracejí názor městského soudu vysloveného
v této věci, že za okamžik, od kterého počíná běžet subjektivní je dnoroční prekluzivní lhůta,
tj. kdy se stěžovatelka dozvěděla o porušení povinnosti, lze považovat den, kdy stěžovatelka
obdržela stížnost od pana Ing. P. J, na předmětnou reportáž Vymýtání mýta odvysílanou
v pořadu Na vlastní oči. Tato skutečnost totiž není spjata s žádným „úvodním posouzením“
spočívajícím v kvalifikovaném předběžném vyhodnocení věci. Počátek běhu lhůty je,
jak již bylo výše vyloženo, třeba spojit s objektivní skutečností, kdy správní orgán dospěl
k závěru, že je dán důvodný předpoklad, že byl porušen zákon. Takovou objektivní skutečností
je zejména rozhodnutí o zahájení správního řízení. V případě kolegiálního (§134 správního řádu)
orgánu, jakým je stěžovatelka, je tímto okamžikem zasedání členů kolegiálního orgánu,
na němž je přijato usnesení o tom, že bude zahájeno řízení o možném spáchání jiného správního
deliktu. V daném případě byli členové žalované (Rady) na zasedání č. 15/poř. č. 25 konaném dne
11. 9. 2007 seznámeni s podkladovými materiály, a rozhodli, že zahájí se žalobkyní správní řízení
pro skutek spočívající v odvysílání reportáže Vymýtání mýta v rámci pořadu Na vlastní oči dne
29. 11. 2006, neboť tím mohl být porušen §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. Ze shora
uvedeného tedy plyne, že počátek běhu jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty k uložení sankce
za správní delikt podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. je nezbytné vázat právě
k tomuto dni, tj. 11. 9. 2007. Protože žalovaná vydala napadené rozhodnutí dne 19. 6. 2008,
tedy před uplynutím jednoroční subjektivní prekluzivní lhůty k uložení sankce,
která by v této věci skončila dnem 11. 9. 2008, nebylo vydáno napadené rozhodnutí
až po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty pro uložení pokuty , a nedošlo tak k zániku
stěžovatelčiny deliktní odpovědnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2009, č. j. 3 As 15/2009 – 71). Městský soud tak nesprávně k žalobní námitce žalobkyně
zrušil napadené rozhodnutí stěžovatelky a zavázal ji nesprávným právním ná zorem, že uplynula
lhůta pro uložení pokuty. Nejvyšší správní soud tedy shledal tuto kasační námitku stěžovatelky
důvodnou.
Nejvyšší správní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že za vydání
rozhodnutí je nezbytné ve smyslu §71 odst. 2 písm. a) s. ř. považovat předání stejnopisu
písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19 s. ř. (tj. v dané věci 24. 9. 2008,
kdy bylo napadené rozhodnutí předáno k doručení, nikoli 13. 6. 2008, kdy bylo napadené
rozhodnutí vyhotoveno, příp. 3. 6. 2008, kdy kolegiální orgán přijal usnesení, že stěžovatelka
spáchala jiný správní delikt podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb.). V tomto případě
nezvykle dlouhá doba od okamžiku rozhodnutí, resp. vyhotovení napadeného rozhodnutí (dne
13. 6. 2008), do doby jeho vydání sice plně nekonvenuje smyslu a účelu §71 odst. 1 s. ř., nicméně
nemá však vliv na plynutí předmětné prekluzivní lhůty.
Nejvyšší správní soud podotýká, že důvodem pro zrušení rozsudku městského soudu
nebyl závěr o absenci upozornění ve smyslu §59 zák. č. 231/2001 Sb. na porušení §31 odst. 3
citovaného zákona, protože nebyl napaden kasační stížností. Nejvyšší správní soud se proto tímto
důvodem nemohl zabývat či se k němu jakkoli vyjádřit.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť dosud nezanikla deliktní odpovědnosti žalobkyně v důsledku
uplynutí jednoleté prekluzivní subjektivní lhůty, a stěžovatelka tak není povinna zastavit
z tohoto důvodu se žalobkyní řízení o spáchání jiného správního deliktu. V dalším řízení
bude na městském soudu, aby kromě následování právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného
ve odůvodnění tohoto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), znovu přezkoumal žalobní námitky
žalobkyně a zabýval se všemi tam uplatněnými žalobními body (zejména námitkou
nedostatečného popisu skutku uvedeného ve výroku napadeného rozhodnutí,
přičemž bude vycházet ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, a následnou ustálenou judikaturu tohoto soudu vyjádřenou
v rozsudku ze dne 12. 8. 2009, č. j. 4 As 9/2009 - 68 či již zmíněného rozsudku stejného soudu
ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 As 15/2009 – 71).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu