ECLI:CZ:NSS:2009:4.AS.62.2008:143
sp. zn. 4 As 62/2008 - 143
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T. H.,
zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti
žalovanému: 1) Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha 2, se sídlem Sokolská 36 -
38, Praha 2, 2) Policie České republiky, Správa hl. m. Prahy, se sídlem Kongresová 2/1666,
Praha 4, proti fiktivnímu rozhodnutí 1) žalovaného o odepření poskytnutí informací, proti
rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005 a proti rozhodnutí
žalovaného 2) ze dne 30. 9. 2005, č. j. PSP-755/OKS-čj-317-2005, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 8 Ca 335/2005 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2008, č. j. 8 Ca 335/2005 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 10. 3. 2008, č. j. 8 Ca 335/2005 – 34
(dále jen „napadený rozsudek“). Tímto rozsudkem městský soud výrokem č. I. odmítl
stěžovatelovu žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí žalovaného 1) o odepření poskytnutí informací,
dále výrokem č. II. zamítl žalobu ve vztahu k rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 12. 9. 2005,
č.j. ORII-1002/K-2005 a žalovaného 2) ze dne 30. 9. 2005, č. j. PSP-755/OKS-čj-317/2005.
Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2005, č. j. PSP-755/OKS-čj-317/2005 Policie ČR, Správa
hl. m. Prahy (tzn. žalovaný 2) zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Obvodního
ředitelství Policie ČR (tzn. žalovaného 1) ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005,
kterým nebylo vyhověno žádostem o poskytnutí informace. V odůvodnění žalovaný č. 2) uvedl,
že při posouzení napadeného rozhodnutí nezjistil, že by žalovaný č. 1) postupoval v rozporu
se zákonem č. 106/1999 Sb. Žadatel požadoval nahlédnutí do stížnostního spisu Obvodního
ředitelství Policie ČR Praha 5, č. j. OR5–46/SKS-ST-2003, kde byla prošetřována stížnost
proti chování příslušníků SKPV proti jeho osobě a zároveň žádal o poskytnutí informace,
zda pracovník skupiny stížností a kontroly bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR
npor. Bc. P. D., který je nyní zařazen jako vedoucí skupiny kontroly a stížností Obvodního
ředitelství Praha II, který tuto stížnost vyřizoval, byl příslušníkem, pracovníkem
nebo spolupracovníkem StB, popřípadě byl v jakémkoliv vztahu k StB. Žalovaný č. 2) dále
konstatoval, že vyřizování stížností bylo upraveno vládní vyhláškou č. 150/1958 Ú.l. o vyřizování
stížností, oznámení a podnětů pracujících,a podle jeho mínění se neřídilo správním řádem,
neboť daná vládní vyhláška stanovovala vlastní procesní postup. Při vyřizování podání ve smyslu
této vyhlášky nebylo rozhodováno o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech
fyzických či právnických osob, nýbrž pouze o tom, zda uvnitř organizace bylo postupováno
v souladu s příslušnou právní úpravou, a to pouze tehdy, pokud zákon nemá vlastní úpravu
k řešení signalizovaných nedostatků. Ze závěrů prošetřené stížnosti nevznikají nová práva
či povinnosti ve vztahu k fyzickým či právnickým osobám vně organizace. Pokud je prošetřením
stížnosti zjištěno konkrétní pochybení konkrétní osoby uvnitř organizace, je takové zjištění
postoupeno služebnímu funkcionáři jako podezření z kázeňského přestupku ve smyslu zákona
č. 186/1992 Sb. Z těchto důvodů žalovaný č. 2) plně souhlasil s odůvodněním napadeného
rozhodnutí, neboť obě žádosti o poskytnutí informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynům
a personálním předpisům povinného subjektu. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného
č. 1) mu nebylo doručeno ve lhůtě 15 dnů, žalovaný č. 2) pouze konstatoval, že rozhodnutí bylo
vydáno v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Poskytnutí požadovaných
informací podle názoru žalovaného 2) řeší zákon č. 140/1996 Sb. v ustanovení §8. Rozhodnutí
žalovaného 1) také bylo podepsáno osobou oprávněnou zastupovat v době nepřítomnosti
ředitele. S uvedeným odůvodněním žalovaný 2) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Rozhodnutím ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005, Policie ČR, Obvodní ředitelství
Praha II (tj. žalovaný 1) zčásti nevyhověl žádosti stěžovatele o poskytnutí informací jednak
o obsahu stížnostního spisu skupiny kontroly a stížnostní bývalého Obvodního ředitelství Policie
ČR Praha 5 pod č.j. OR5-46/SKS-ST-2003 včetně pořízení kopie tohoto spisu, a jednak
o tom, zda npor. Bc. P. D., nyní služebně zařazený jako vedoucí skupiny kontroly a stížností
Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II byl příslušníkem, pracovníkem StB, popřípadě
v jakémkoliv jiném vztahu k StB, a pokud ano, v které době a jakou funkci zde vykonával nebo
jakou činností či formou spolupráce byl pověřen. V odůvodnění uvedl, že zodpovězení
stěžovatelova dotazu směřujícího k poskytnutí informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly
a stížností bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 č.j. OR5-46/SKS-ST-2003 bránila
zákonná překážka plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Žalovaný
1) poskytl stěžovateli část spisu, na kterou se tato zákonná překážka nevztahovala, přičemž se
konkrétně jednalo o zápis ve smyslu §9 citované vyhlášky ze dne 16. 4. 2003, 2x výzva podle
ustanovení §158 odst. 6 trestního řádu pod ČTS: OR5 – 86/SKPV – 2003 adresovaná
policejním orgánem Policie ČR, služby kriminální policie a vyšetřování Praha, včetně kopií
obálek, dále rozsudek Obvodního soudu Praha 5 ze dne 30. 8. 2001 pod č. j. 10 C 1/98- 147,
odpověď ředitele Policie ČR, obvodního ředitelství Praha 5 pod č. j. OR5-46/SKS-ST-2003 na
stížnost stěžovateli ze dne 12. 5. 2003. Zodpovězení dotazu stěžovatele ve zbytku bránila dle
žalovaného zákonná překážka plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb.
V žalobě stěžovatel brojil proti třem rozhodnutím obou žalovaných, a to: 1) proti
fiktivnímu rozhodnutí Policie ČR, obvodního ředitelství Praha II, o odepření informací
požadovaných na základě žádosti ze dne 31. 8. 2005, 2) rozhodnutí Policie ČR, Obvodního
ředitelství Praha II ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005 o částečném nevyhovění
této žádosti doručenému stěžovateli dne 18. 9. 2005, a konečně 3) proti rozhodnutí Policie ČR,
Správy hlavního města Prahy, ze dne 30. 9. 2005, č. j. PSP-755/OKS-čj-317/2005. V odůvodnění
žaloby uvedl, že písemné rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2005 je (tj. napadené rozhodnutí
žalovaného 2) je nezákonné a zřejmě také nicotné, jelikož v okamžiku jeho doručení stěžovateli
již existovala fikce vydání negativního rozhodnutí podle ustanovení §15 odst. 4 zákona
č. 106/1999 Sb. Dále stěžovatel spatřoval protiprávnost tohoto rozhodnutí v tom, že neuvádělo
skutečné důvody odepření poskytnutí informací. Ve vztahu k informacím k osobě Bc. P. D.,
které stěžovatel rovněž požadoval, poukázal na to, že ho měl prvoinstanční orgán odkázat ve
lhůtě 7 dnů na zveřejněnou informaci. Namísto toho mu ji žalovaný odmítl poskytnout úplně
s poukazem na postup podle §8 zákona č. 140/1996 Sb. Stěžovatel dále poukázal na absenci
podpisu oprávněné úřední osoby na písemném vyhotovení rozhodnutí ze dne 12. 9. 2005. Podle
stěžovatele jsou obě napadená rozhodnutí nezákonná a rozhodnutí ze dne 12. 9. 2005
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť odmítnutí poskytnutí informací bylo
žalovaným zdůvodněno pouhým odkazem na zákonné překážky plynoucí z §11 odst. 1 písm. a)
zák. č. 106/1999 Sb., nicméně chybí v něm jakékoliv skutkové důvody. Nezákonnost rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 9. 2005 stěžovatel spatřuje v tom, že oznámil žalovanému důvody
nasvědčující vyloučení pracovníka správního orgánu (tj. konkrétně tvrzení o účasti Bc. P. D. na
vyřizování stěžovatelovy žádosti o informace), avšak žalovaný o vyloučení pracovníka nijak
nerozhodl a z napadeného rozhodnutí ze dne 30. 9. 2005 vyplývá, že se jimi dále nezabýval. Dále
stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do spisu a pořídit si kopie, resp. mu toto bylo
umožněno až po vydání rozhodnutí o odvolání (ve dnech 12.–13. 10. 2005). Stěžovatel také
podotkl, že žalovaný o odvolání rozhodl ještě dříve, než uplynula lhůta pro podání odvolání, v níž
mohl odvolání doplňovat, měnit a disponovat tak s předmětem a rozsahem odvolání. Ke všem
uvedeným žalobním bodům stěžovatel poukázal na relevantní judikaturu správních soudů a
Ústavního soudu ČR.
Napadeným rozsudkem městský soud žalobu výrokem č. I. odmítl ve vztahu
k fiktivnímu rozhodnutí žalovaného, kterým mu odepřel poskytnout informace k žádosti podané
dne 31. 8. 2005, a dále zamítl žalobu ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2005,
č.j. OR II-1002/K-2005 a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2005, č.j. PSP-755/OKS-čj-
317/2005. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že ze správního spisu vzal za prokázané,
že rozhodnutí Policie ČR, Obvodní ředitelství Praha II ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-
2005 bylo dle připojené doručenky poštou doručováno do vlastních rukou adresátovi, který dne
15. 9. 2005 (čtvrtek) nebyl doručovatelkou zastižen, a proto byla zásilka uložena na poště,
kde si ji adresát vyzvedl až dne 19. 9. 2005 (v pondělí). Městský soud dále vyložil ustanovení §15
zákona č. 106/1999 Sb. (ve znění účinném do 22. 3. 2006) a konstatoval, že ve věci není sporu
o tom, že žalobce podal žádost o poskytnutí informací ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb. Podle městského soudu nebylo sporu ani o tom, že rozhodnutí žalovaného
1) vydané dne 12. 9. 2005 o žádosti stěžovatele ze dne 31. 8. 2005 o poskytnutí informací bylo
dle doručenky žurnalizované ve správním spisu doručováno do vlastních rukou adresátovi,
který dne 15. 9. 2005 (čtvrtek) nebyl doručovatelkou zastižen, a proto byla zásilka téhož dne
uložena na poště, kde si ji adresát vyzvedl až v pondělí 19. 9. 2005. Stěžovatel v žalobě namítal,
že i za tohoto skutkového stavu mohlo dojít k vydání negativního fiktivního rozhodnutí
žalovaného 1), a to ze dne 15. 9. 2005. Stěžovatel se dovolával ustanovení §15 odst. 4 zákona
č. 106/1999 Sb., jestliže povinný subjekt ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace
či nevydal rozhodnutí podle §15 odst. 1 tohoto zákona, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým
poskytnutí informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne,
kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Městský soud k tomu uvedl, že zákonná fikce o vydání
rozhodnutí o odepření informací se z povahy věci může uplatnit pouze jednou, neboť zákon
váže počátek běhu lhůty pro vyřízení žádosti o poskytnutí informací na doručení žádosti
povinnému subjektu, popř. na upřesnění žádosti podle §14 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Lhůta
pro vyřízení žádosti o poskytnutí informací byla dle §14 odst. 3 písm. c) téhož zákona stanovena
tak, že povinný subjekt byl povinen posoudit obsah žádosti a poskytnout požadovanou informaci
ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání nebo od upřesnění žádosti podle písm. a),
a to písemně, nahlédnutím do spisu, včetně možnosti pořídit kopii nebo na paměťových médiích.
K výkladu citovaného ustanovení §14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. městský soud
podotkl, že ho lze interpretovat pouze tak, že s datem doručení zákon spojuje pouze právní
následky v případě podání žádosti o poskytnutí informací, když zákon expressis verbis stanoví,
že povinný poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání
nebo od upřesnění žádosti. Pokud jde o rozhodnutí ve věci, má povinný subjekt povinnost
poskytnout informaci písemně ve lhůtě do 15 dnů od přijetí podání. V inkriminované věci
povinný subjekt (tj. žalovaný 1) poskytl informaci rozhodnutím ze dne 12. 9. 2005, jímž žádosti
stěžovatele ze dne 31. 8. 2005 o poskytnutí informace částečně nevyhověl. Městský soud dospěl
k názoru, že v posuzované věci nebyly naplněny podmínky ustanovení §15 odst. 4 zákona
č. 106/1999 Sb., a proto nelze mít za to, že žalovaný 1) vydal fiktivní rozhodnutí o odepření
poskytnutí požadovaných informací. Z těchto důvodů městský soud žalobu směřující proti
fiktivnímu rozhodnutí žalovaného 1) odmítl, neboť směřovala v této části proti neexistujícímu
rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 12. 9. 2005 nelze považovat za nicotné, neboť
je prokázáno, že rozhodnutí 1) žalovaného bylo vydáno dne 12. 9. 2005 a netrpělo nicotností.
V předmětné věci pak brání překážka rei iudicatae vydání dalšího (tj. fiktivního) rozhodnutí
ve věci. K samotnému zamítnutí žaloby ve vztahu k rozhodnutí žalovaného 1) a žalovaného 2)
městský soud uvedl, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. ve znění
účinném do 22. 3. 2006 povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje
výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Podle ustanovení §8
zákona č. 140/1996 Sb. se zpřístupnění dokumentů podle §4 až 6 uskutečňuje na základě
žádosti, která se podává písemně archivu. Pokud stěžovatel namítal, že oba žalované správní
orgány porušily zákon č. 106/1999 Sb., když mu odmítly poskytnout požadované informace
z důvodu existence zákonné překážky plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona
č. 106/1999 Sb., přičemž stěžovatele současně poučily o možnosti domáhat se těchto informací
podle zákona č. 140/1996 Sb., pak městský soud dal za pravdu žalovaným správním orgánům.
Konstatoval, že právě účelem zákona č. 140/1996 Sb., a nikoliv zákona č. 106/1999 Sb.,
je co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod
vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu. Pouze tento zákon
umožňuje zpřístupnit pronásledovaným osobám dokumenty o jejich pronásledování a zveřejnit
údaje o vykonavatelích tohoto pronásledování a jejich činnosti. Soud proto s poukazem
na uplatnění zásady lex specialis derogat generali musel tuto námitku odmítnout jako nepatřičnou,
stejně tak jako námitku týkající se podjatosti. K té městský soud konstatoval, že ze správního
spisu vyplývá, že stěžovatelovu žádost o poskytnutí informací vyřizovala osoba pohlaví ženského,
nikoliv dotčená osoba, ohledně níž byly informace požadovány. Je tedy na stěžovateli,
aby se obrátil se svou žádostí na příslušné úřady. Ke stěžovatelově žalobní námitce ohledně
nedostatku náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 12. 9. 2005,
č.j. ORII-1002/K-2005, spočívající v tom, že nebylo podepsáno vlastnoručně ředitelem
plk. JUDr. J. N., nýbrž nečitelně jinou osobou, městský soud přisvědčil způsobu, jak se s touto
námitkou vypořádal žalovaný 2). Ten v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí bylo
podepsáno osobou oprávněnou zastupovat v době nepřítomnosti ředitele Obvodního ředitele
Policie ČR Praha II, který je oprávněnou osobou k podpisu rozhodnutí ve smyslu správního
řádu, přičemž originál napadeného rozhodnutí založený ve správním spisu podepsal ředitel
vlastnoručně. Proto se nemohlo jednat o nedostatek pravomoci či věcné příslušnosti správního
orgánu k projednání věci, ani o procesní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Z uvedených důvodů městský soud se žalobou naložil, jak je ve výroku napadeného
rozsudku uvedeno.
V kasační stížnosti ze dne 4. 4. 2008 (odůvodněné doplněním ze dne 18. 6. 2008
a 19. 6. 2008) proti napadenému rozsudku stěžovatel brojil z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm.a), b), d), e) s. ř. s. V odůvodnění kasační stížnosti nejprve zrekapituloval
průběh své věci a dále také podstatný obsah své žaloby. Ke kasačním důvodům uvedl následující
věcné námitky směřující proti napadenému rozsudku: Stěžovatel předně z dikce napadeného
rozsudku dovodil, že městský soud považoval za žalované správní orgány obou stupňů
a že předmětem svého odmítavého výroku (výrok č. I.) učinil i tvrzené prvostupňové fiktivní
rozhodnutí. S poukazem na ustanovení §69 a 78 odst. 3 s. ř. s. stěžovatel uvedl, že žalovaným
je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost
přešla. Soud může podle okolností zrušit rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které
mu předcházelo, zrušuje-li rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel poukázal rovněž na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 106
a uvedl, že městský soud postupoval nesprávně, pokud v rozporu s ustanovením §69 s. ř. s.
považoval Policii ČR, Obvodní ředitelství Praha 2 (podle stěžovatele správně „II“) za prvního
žalovaného, a nebyl tak oprávněn k odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného 1). Stěžovatel
tak považuje výrok č. I. napadeného rozsudku za nezákonný dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Proti výroku č. II. napadeného rozsudku stěžovatel namítl, že městský soud
se v napadeném rozsudku vypořádal pouze s některými žalobními námitkami, a to způsobem,
který je v rozporu s obsahem správních spisů a který představuje nesprávné posouzení právních
otázek jak věcného, tak i procesního charakteru. Konkrétně uvedl, že městský soud
se nevypořádal s námitkou, že nebyly dány důvody pro částečné poskytnutí informací o obsahu
stížnostního spisu týkajícího se vyřizování jeho stížnosti ani pro úplné odepření informace
o vztahu npor. Bc. P. D. ke StB. Dále se městský soud opomněl vypořádat s žalobní námitkou, že
předmětem podané stížnosti prošetřované pod č.j. OR5-46/SKS-St-2003 bylo protiprávní
chování policistů – pracovníků SKPV vůči jeho osobě, kterým zasahovali do jeho práv a svobod
v rozporu s §6 zákona o Policii ČR a Listinou základních práv a svobod, a proto se v žádném
případě nejednalo o informaci vztahující se výlučně k vnitřním pokynům a personálním
předpisům Policie ČR. Dále se městský soud podle tvrzení stěžovatele nevypořádal s námitkou,
kterou namítal, že podle čl. 17 odst. 1 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace
zaručeny a jsou omezitelné jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro
ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného
zdraví a mravnosti, kteréžto podmínky musí být splněny současně. Městský soud se dále
nevypořádal dle stěžovatele ani s žalobní námitkou, že správní uvážení dle §11 odst. 1 písm. a)
zákona č. 106/1999 Sb. musí být přezkoumatelně odůvodněno. Další žalobní námitku, s níž se
městský soud nevypořádal, směřoval stěžovatel proti procesnímu postupu žalovaného 2), který
mu neumožnil nahlédnout do správního spisu a pořízení kopií ze spisu na základě žádosti,
a teprve po skončení řízení mu umožnil dva možné termíny k nahlédnutí do spisu. Dále
se městský soud měl vypořádat s tím, že žalovaný rozhodl o odvolání ještě dříve, nežli uplynula
lhůta pro podání odvolání. Další nevypořádanou námitkou je podle stěžovatele tvrzení,
že důvodem k odepření informací podle §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. není
skutečnost, že stěžovatel požadoval informace vzniklé v řízení dle vyhlášky č. 150/1958 Ú.l.
Další nevypořádanou námitkou je tvrzení, že žadatel o informaci nemusí svou žádost jakkoliv
zdůvodňovat. Stěžovatel poukázal na odlišnou judikaturu městského soudu ve věcech č. j. 11 Ca
33/2004 – 46 ze dne 1. 11. 2005 a č. j. 11 Ca 34/2004 – 44 z téhož dne a dále na rozsudek
č. j. 5 Ca 27/2004 – 42 ze dne 31. 10. 2005, jíž městský soud v napadeném rozsudku vůbec
nevěnoval pozornost. Stěžovatel upozornil na to, že dokládal v žalobě rozdílnou rozhodovací
praxi Policie ČR v obdobných věcech, tj. konkrétně rozhodnutí ze dne 3. 8. 2004, č. j. SCPP-
480/KŘ-2004, což městský soud nijak nezohlednil. Městský soud se dále nevyjádřil k tvrzení
stěžovatele, že zvláštní zákon č. 140/1996 Sb. výslovně nevylučuje použití zákona č. 106/1999 Sb. ve vztahu k Policii ČR a k požadované informaci, a navíc se podle názoru stěžovatele jedná
o informaci zveřejněnou a přístupnou. V důsledku těchto opomenutí městského soudu zůstala
podle stěžovatele zcela stranou soudního přezkumu ta část rozhodnutí týkající se první části
jeho žádosti o poskytnutí informací o obsahu celého stížnostního spisu a poskytnutí jeho kopie,
které bylo zčásti nevyhověno a požadované informace mu byly z nepřezkoumatelných
a nesrozumitelných důvodů zčásti odepřeny. K těmto opomenutým námitkám stěžovatel dále
uvedl, že jediným argumentem městského soudu v napadeném rozsudku byla pouhá citace
zákonného ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., která ovšem není způsobilá
k vypořádání citovaných žalobních námitek. Z uvedeného s poukazem na relevantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44) a Ústavního
soudu (nález ze dne 3. 10. 2006, č. j. I ÚS 74/06) stěžovatel dovodil, že napadený rozsudek trpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] . Městský soud
se podle názoru stěžovatele rovněž vůbec nevěnoval námitkám, které stěžovatel uvedl v replice
ze dne 3. 4. 2006 a stejně tak ani obsahu podání ze dne 9. 7. 2007. Tyto námitky představovaly
rozvedení argumentace a námitek uplatněných v žalobě o novější judikaturu a citaci soudní
judikatury. V další části kasační stížnosti stěžovatel znovu konkretizoval své námitky
proti právnímu posouzení městského soudu. Předně uvedl, že považuje za nesprávný právní
názor městského soudu, podle něhož s odkazem na zákon č. 140/1996 Sb. lze vyloučit
zpřístupnění informací podle zákona č. 106/1999 Sb. K tomu stěžovatel konstatoval, že není
osobou pronásledovanou ze strany StB a ani netvrdí, že by npor. P. D. byl vykonavatelem
takového pronásledování. Tento policista však měl být osobou zapsanou ve svazcích StB a měl
pracovat v rámci Krajské správy SNB Praha a Středočeský kraj a posléze i Vysoké školy SNB,
což stěžovatel doložil odkazem na tzv. Cibulkovy seznamy přístupné na internetové adrese
www.cibulka.com. Ověření této informace je podle názoru stěžovatele věcí veřejnou a zároveň
se tedy nejedná o informaci, která se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním
předpisům Policie ČR. V tomto ohledu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu č. j. I. ÚS
453/03 ze dne 11. 11. 2005, nález č. j. I. ÚS 321/06 ze dne 18. 12. 2006, a konečně nález
č. j. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007. K otázce zákonných náležitostí prvostupňového
rozhodnutí ze dne 12. 9. 2005 stěžovatel namítl, že písemné vyhotovení rozhodnutí žalovaného
1) ze dne 12. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005 nemá zákonné náležitosti ani podle §47 zákona
č. 71/1967 Sb., ani podle §15 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., jelikož neobsahuje vlastnoruční
podpis pověřeného pracovníka povinného subjektu. Podpis uvedený na tomto rozhodnutí není
podpisem pracovníka, jehož jména, příjmení a funkce jsou v rozhodnutí uvedeny. Ohledně
námitky podjatosti, kterou v řízení před žalovaným vznesl, stěžovatel uvedl, že argumentace
městského soudu se nijak nevyrovnává se skutečností, že žalovaný o námitce podjatosti
nerozhodl, ačkoliv o ní byl povinen rozhodnout (stěžovatel připomněl rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 7. 5. 2003, č. j. 22 Ca 79/2002 - 47 uveřejněný pod č. 36/2003 Sb. NSS).
Stěžovatel dále tvrdí, že npor. Bc. P. D. zcela zjevně vykonával úkony v řízení o jeho žádosti, což
také namítal i v žalobě, ale městský soud to nijak neprověřil a dospěl k opačnému závěru, že
npor. Bc. P. D. se na úkonech v tomto řízení nepodílel. Dále stěžovatel zásadně zpochybnil názor
městského soudu ve věci překážky věci rozhodnuté tvořené vydáním druhého napadeného
rozhodnutí, v důsledku čehož nemohlo dojít ke vzniku zákonné fikce dle ustanovení §15 odst. 4
a §16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. Městský soud se však při vyslovení tohoto právního názoru
vůbec nevypořádal s judikaturou, na niž stěžovatel poukazoval jak v žalobě, tak v kasační
stížnosti, a to zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2004, č. j. 5 A
16/2002 - 43, a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 15/2006 – 73, kromě toho též
na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 268/98, I. ÚS 98/04 a II. ÚS 566/05 a III. ÚS 470/97.
Nerespektováním těchto nálezů ze strany městského soudu došlo podle stěžovatele
k protiústavnosti napadeného rozsudku, jakož i porušení zákazu libovůle. Proto stěžovatel
požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení městskému soudu.
Žalovaný ke kasační stížnosti nepodal žádné vyjádření.
Rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 4 As 18/2009 – 132 Nejvyšší správní soud ke kasační
stížnosti stěžovatele zrušil usnesení městského soudu ze dne 27. 2. 2009, jímž městský soud
zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků za kasační stížnost. Městský soud
následně usnesením 26. 10. 2009, č. j. 8 Ca 335/2005 – 139 stěžovateli osvobození od soudních
poplatků pro řízení o kasační stížnosti přiznal.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Dne 31. 8. 2005 podal stěžovatel k žalovanému 1) podání nazvané jako žádost
o poskytnutí informací specifikovaných výše.
Rozhodnutí č.j. ORII-1002/K-2005, bylo dle přiložené doručenky převzato stěžovatelem
dne 19. 9. 2005 (pozn. NSS – vyhotovení předmětného rozhodnutí, které je založeno ve spisu,
je datováno dnem 8. 9. 2005, ze souvislostí v celé věci však Nejvyšší správní soud dovozuje,
že stěžovateli bylo doručeno jeho vyhotovení s datem 12. 9. 2005). Z doručenky rovněž vyplývá,
že zásilka byla dne 15. 9. 2005 uložena na poště. Datum vypravení není uvedeno.
Dle úředního záznamu ze dne 9. 9. 2005, č.j. ORII-1002/K-2005 vyplývá,
že stěžovatelovu žádost o informace vyřizovala por. Stanislava Branná, bezpečnostní referent,
která ovšem požádala o součinnost vedoucího SKS PČR Obvodního ředitelství Praha II
npor. Bc. P. D., který jí umožnil nahlédnutí do spisu č.j. OR5-46/SKS-ST-2003.
Stěžovatel podal dne 20. 9. 2005 odvolání proti napadenému rozhodnutí žalovaného 1).
Toto odvolání doplnil podáním ze dne 27. 9. 2005 doručeném téhož dne žalovanému, v němž
vznesl námitku podjatosti proti npor. Bc. P. D., který se měl podílet na vyřizování stěžovatelovy
žádosti o informace, které se týkaly mj. i jeho osoby a jeho vztahu k StB.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Úvodem svého právního hodnocení napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné podotknout, že stěžovatelova kasační stížnost obsahuje mnoho výslovně
vznesených námitek, avšak mnoho z nich je obsahově obdobných či totožných. Nejvyšší správní
soud ve snaze zpřehlednit pro účely odůvodnění tohoto rozsudku jeho argumentaci identifikoval
v kasační stížnosti následující stěžejní námitky vznesené proti napadenému rozsudku.
Tyto námitky Nejvyšší správní soud podřadil pod kasační důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
První námitkou stěžovatel vytkl městskému soudu, že za žalované považoval oba správní
orgány identifikované stěžovatelem v žalobě, tj. Policie ČR, obvodního ředitelství Praha II,
tak Policii ČR, Správu hlavního města Prahy. Této námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil.
Podle ustanovení §69 s. ř. s. platí, že žalovaným je ten správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na nějž působnost přešla. Ačkoliv stěžovatel v žalobě označil
jako žalované oba tyto orgány, městský soud byl vázán uvedeným zákonným vymezením
žalovaného správního orgánu. V posledním stupni, tj. o odvolání proti prvoinstančnímu částečně
nevyhovujícímu rozhodnutí, rozhodla Policie ČR, Správa hl. m. Prahy (tzn. žalovaný č. 2)
napadeným rozhodnutím, jímž podané odvolání zamítla. Pouze tento orgán byl z hlediska §69
s. ř. s. žalovaným.
Současně je třeba poznamenat, že citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 1 As 60/2006 – 106, na něž stěžovatel poukázal
pro podporu svého názoru, se týkalo úplně odlišného právního problému. V této věci se jednalo
o přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě z důvodu, že krajský
soud měl aplikovat §78 odst. 3 s. ř. s. jako výjimku z principu omezené kasace. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu konstatoval, že taková kasační stížnost je nepřípustná.
V posuzované věci se však o takový problém nejednalo, a proto citovaný právní názor nehraje
při posouzení věci žádnou roli. K této námitce tedy lze uzavřít, že městský soud se sice dopustil
formálního procesního pochybení, neboť v napadeném rozsudku jednoznačně neuvedl,
kdo je žalovaným. Toto pochybení lze podřadit pod kasační důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jinou vadu řízení. Tato vada ovšem v dané věci neměla žádný vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, neboť městský soud správně odmítl žalobu
proti prvoinstančnímu fiktivnímu rozhodnutí žalovaného 1) jako nepřípustnou.
Na předchozí argument stěžovatele logicky navazuje další námitka, že městský soud
nemohl přezkoumávat prvoinstanční fiktivní negativní rozhodnutí, o němž byl stěžovatel
přesvědčen, že bylo vydáno na základě nastoupení zákonné fikce stanovené v §15 odst. 4 zákona
č. 106/1999 Sb., ve znění účinném do 22. 3. 2006. Tyto stěžovatelovy námitky se zakládají
na jeho právním názoru, že v jeho věci došlo k naplnění podmínek ustanovení §15 odst. 4
zákona č. 106/1999 Sb. že ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je třeba vykládat
tak, že informace musí být povinným subjektem poskytnuta či vydáno rozhodnutí o odepření
poskytnutí v zákonné lhůtě 15 dnů musí být tento úkon dojít do sféry žadatele o informaci.
V posuzované věci tedy stěžovatel tvrdí, že mu mělo být prvoinstanční rozhodnutí žalovaného 1)
doručeno ve lhůtě 15 dnů od podání žádosti o poskytnutí informací. Jak Nejvyšší správní soud
zjistil ze správního spisu, žádost o poskytnutí informací byla podána dne 31. 8. 2005,
takže zákonná lhůta uplynula dne 15. 9. 2005, přičemž tohoto dne byla zásilka obsahující
rozhodnutí o částečném nevyhovění žádosti stěžovatele uložena na poště. Stěžovateli byla
doručena až dne 19. 9. 2005. Nejvyšší správní soud se s názorem, že ve věci bylo vydáno
prvoinstanční fiktivní negativní rozhodnutí neztotožnil, a to z následujících důvodů. Stěžovatelův
názor na výklad ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. pramení z dřívější judikatury
Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudku ze dne ze dne 14. 12. 2004, č. j. 5 A 16/2002 –
43, a dále rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 15/2006 – 73. Tato judikatura vykládala
ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. poněkud restriktivním způsobem ve vztahu
k povinnému subjektu a jeho časovým možnostem splnit zákonnou povinnost a reagovat
na žádost o informace, a to buď poskytnutím informace, nebo rozhodnutím o odepření
poskytnutí informace. Tento právní názor byl pro svoji problematičnost opakovaně diskutován,
a následně byl také překonán rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2009, č. j. 4 As 55/2007 – 84, v němž zdejší soud dospěl k závěru, že povinný subjekt
poskytl včas požadované informace podle ustanovení §14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006 nebo vydal rozhodnutí, kterým žádosti nevyhověl
podle ustanovení §15 odst. 1 zákona, pokud příslušné písemnosti určené žadateli předal ve stanovené
patnáctidenní lhůtě alespoň k doručení. Byly-li následně požadované informace či rozhodnutí žadateli doručeny
až po uplynutí této lhůty, nenastala v důsledku toho právní fikce negativního rozhodnutí podle ustanovení §15
odst. 4 zákona. Městskému soudu sice nemohl být tento právní názor rozšířeného senátu znám,
avšak i tak dospěl k témuž právnímu názoru, který dovodil ze skutkových okolností posuzované
věci, zejména ze skutečnosti, že posledním dnem zákonné patnáctidenní lhůty k vydání
rozhodnutí již bylo prvoinstanční rozhodnutí žalovaného 1) o částečném nevyhovění
stěžovatelově žádosti uloženo na poště. Ačkoliv se tedy městský soud skutečně odchýlil
od tehdejšího právního názoru Nejvyššího správního soudu, ten mu dal v mezičase cestou
citovaného usnesení rozšířeného senátu za pravdu. V posuzované věci tedy nedošlo k vydání
prvoinstančního fiktivního negativního rozhodnutí, neboť prvoinstanční orgán učinil
své zákonné povinnosti dle §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., když v patnáctidenní lhůtě
prokazatelně předal k poštovní přepravě písemné vyhotovení svého rozhodnutí o částečném
nevyhovění žádosti. Pozdější převzetí tohoto rozhodnutí stěžovatelem (19. 9. 2005) již vznik
fikce negativního rozhodnutí nemohlo vyvolat.
Další okruh stěžovatelových námitek se vztahuje k posouzení právního názoru zaujatého
žalovaným 2) v napadeném rozhodnutí 30. 9. 2005 (č.j. PSP-755/OKS-čj–317/2005), že na část
stěžovatelem požadovaných informací se vztahovala překážka vyplývající z ustanovení §11
odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Podle tohoto ustanovení povinný subjekt může omezit
poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům
povinného subjektu. Městský soud se k tomuto závěru přiklonil s tím, že akceptoval stanovisko
žalovaného v tom směru, že se stěžovatel měl domáhat požadovaných informací podle jiného
právního předpisu, konkrétně podle zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých
činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů. Argumentace soudu
přitakavšímu názoru žalovaného je problematická ve dvou směrech. Zaprvé je zřejmé,
že označené ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. neupravuje oprávnění
povinného subjektu neposkytnout informace z důvodu existence zvláštního zákona
o poskytování informací v předmětné oblasti (tj. v posuzované věci informace o pracovnících
a spolupracovních StB), nýbrž upravuje oprávnění omezit (tj. částečně neposkytnout) informaci,
která se přímo a výlučně vztahuje k interním pokynům a personálním předpisům povinného
subjektu. Žalovaný odůvodnil tento závěr poukazem na charakter vyhlášky č. 150/1958 Ú.l.,
o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, která podle jeho názoru slouží organizaci
k učinění opatření potřebných opatření k odstranění eventuálně zjištěných závad. Případné
zjištění pochybení konkrétní osoby uvnitř organizace je příslušným služebním orgánům
postoupen podnět jako podezření ze spáchání kázeňského přestupku. Městský soud tento názor
již dále ve vztahu k aplikovanému ustanovení neodůvodnil. Nejvyšší správní soud nepovažuje
aplikaci tohoto ustanovení za správnou. Je tomu tak proto, že nelze v souladu se smyslem
a účelem uvedeného ustanovení neumožňuje podřadit vyhlášku č. 150/1958 Ú.l. pod pojem
„vnitřní předpis“ či „personální předpis“ povinného subjektu. Ačkoliv o její právní síle byly ještě
v době její účinnosti vznášeny oprávněné pochybnosti, citovaná vyhláška (účinná do 31. 12. 2005)
jednoznačně zakládala práva a povinnosti mimo organizační strukturu veřejné správy,
tj. adresátům veřejnosprávního působení orgánů veřejné moci. Rozhodně se tedy svou povahou
nemohlo jednat o vnitřní či personální předpis povinného subjektu, který by žádná práva
a povinnosti adresátům veřejné správy nemohl založit. K tomu je zapotřebí zmínit i názor
Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č.j. 5 As 28/2007 - 89
(přístupný na www.nssoud.cz), podle něhož je rozhodným faktorem při výkladu pojmu „vnitřní
pokyn“ vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu. Nejvyšší správní soud v tomto
rozsudku dospěl k závěru, že týkají-li se takové „vnitřní pokyny“ aplikačních postupů ve veřejné
správě ve vztahu k veřejnosti, nelze takové pokyny podřadit pod uvedenou výluku z práva
na informace. Nejvyšší správní soud uvedené materiální hledisko zastává i v této věci, a proto
se neztotožnil s názorem městského soudu o tom, že stěžovatel požadoval informace týkající
se vnitřních či personálních předpisů povinného subjektu. Městský soud se tedy dopustil
nesprávného hodnocení právní otázky spočívajícího v chybné interpretaci citovaného ustanovení
§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., které se vzhledem k okolnostem případu nemohlo
stát rozhodovacím důvodem ve věci samé.
Skutečným důvodem zamítnutí stěžovatelova odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí
žalovaného 1) byla nepochybně aplikace principu subsidiarity zákona č. 106/1999 Sb. vůči
zvláštním režimům poskytování informací, který byla za právního stavu platného a účinného
v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného vyjádřena v ustanovení §11 odst. 4 in fine
tohoto zákona. Dikce tohoto ustanovení ve znění účinném do 22. 3. 2006 zněla tak, že povinné
subjekty dále neposkytnou informace o a) probíhajícím trestním řízení, b) rozhodovací činnosti soudů, c) plnění
úkolů zpravodajských služeb, d) přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího
kontrolního úřadu, e) činnosti příslušné organizační složky Ministerstva financí podle zvláštního právního
předpisu. Ustanovení zvláštních zákonů o poskytování informací v uvedených oblastech tím
nejsou dotčena. Toto ustanovení je třeba nahlížet v kontextu ustanovení §2 odst. 3 téhož
zákona ve znění s účinností do 22. 3. 2006, kde byla obecně vyjádřena zásada subsidiarity
(tj. charakteru zákona č. 106/1999 Sb. jako lex generalis pro poskytování informací) tak, že zákon
se nevztahuje na poskytování osobních údajů a informací podle zvláštního právního předpisu. Žalovaný
i městský soud v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně uvedly, že částečné neposkytnutí
informací stěžovateli není v rozporu se zákonem, neboť poskytnutí takové informace řeší zákon
č. 140/1996 Sb., avšak nepoukázaly na výše citované ustanovení §11 odst. 4 in fine ani na §2
odst. 3 z. č. 106/1999 Sb. Na základě tohoto důvodu by mohl být přístup stěžovatele
k informacím omezen, pokud by ovšem žalovaný a městský soud řádně odůvodnily,
zda je citovaný zákon č. 140/1996 Sb. skutečně ve vztahu lex specialis k obecné úpravě zákona
č. 106/1999 Sb., a označily, pod který z uvedených režimů pod písm. a) – e) je možné podřadit
citovaný zákon č. 140/1996 Sb. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zastával stanovisko,
že výjimky z poskytování informací dle z. č. 106/1999 Sb. z důvodu úpravy zvláštním zákonem
ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 in fine zákona č. 106/1999 Sb. je třeba posuzovat restriktivně,
tj. zkoumat, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky výjimek upravených tímto ustanovením
(viz k tomu např. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č.j. 6 As
79/2006 - 58, přístupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná,
že posuzovanou věc je třeba posuzovat podle právní úpravy účinné do 22. 3. 2006,
neboť s účinností od následujícího dne byla novelou č. 61/2006 Sb. změněna dikce §2 odst. 3
zákona č. 106/1999 Sb. tak, že za zvláštní právní předpis musí upravovat poskytování informací,
zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků
a způsobu poskytnutí informací. Současný výklad pojmu „zvláštní právní předpis“ je tedy veden
požadavkem zajistit žadatelům o informace stejný právní komfort, jaký jim skýtá režim zákona
č. 106/1999 Sb. Městský soud se však výkladem pojmu „zvláštní právní předpis“ a aplikací
principu subsidiarity (lex specialis) vůbec nezabýval. Hodnotil pouze účel zákona č. 140/1996 Sb.,
jímž je v souladu s ustanovením §1 tohoto zákona „…co nejširší odhalení praxe komunistického režimu
při potlačování politických práv a svobod vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního
státu“. Tento argument ovšem, jak již bylo řečeno, nepostačuje k odůvodnění vztahu lex specialis
tohoto zákona k zákonu č. 106/1999 Sb. Městský soud tedy hodnotil aplikační úvahu
nepřezkoumatelně, neboť neuvedl, z jakých důvodů spatřuje mezi uvedenými předpisy vztah lex
specialis a zda skutečně tento předpis naplňuje pojmové znaky „zvláštního zákona“, na základě
něhož by bylo možno stěžovateli odepřít požadované informace. V tomto ohledu tedy Nejvyšší
správní soud dal za pravdu stěžovatelovým námitkám, že napadený rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Ani ve vztahu k namítaným tvrzením týkajícím se námitky podjatosti se městský soud
se stěžovatelovou argumentací dostatečně nevypořádal, jelikož pouze uvedl, že ze spisu je zřejmé,
že oprávněnou úřední osobou byla osoba ženského pohlaví. Stěžovatel podal námitku podjatosti
až ve fázi řízení o odvolání, a to konkrétně dne 27. 9. 2005, tedy tři dny předtím, než žalovaný
vydal napadené rozhodnutí, jímž stěžovatelovo odvolání zamítl. Přesto však v napadeném
rozhodnutí není o podané námitce podjatosti ani zmínka. Navíc stěžovatel opíral své tvrzení
o důvodech podjatosti o skutečnosti zjištěné ze spisu, které ovšem ani žalovaný, ani městský soud
nijak nezhodnotily. Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovatelovu žádost sice vyřizovala
por. Stanislava Branná, bezpečnostní referent, avšak ze záznamu ze dne 9. 9. 2005 vyplývá,
že postupovala v součinnosti s npor. Bc. P. D. V době rozhodování žalovaného platil zákon č.
71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění s účinností do 31. 12. 2005, který bylo třeba subsidiárně
použít na řízení dle zákona č. 106/1999 Sb. dle ustanovení §20 odst. 4 tohoto zákona. To
znamená, že žalovaný i městský soud měly aplikovat ustanovení §9 – 12 „starého“ správního
řádu a vyhodnotit, zda nebyly v prvoinstančním řízení dány důvody pro vyloučení pracovníka
povinného subjektu npor. Bc. P. D., o němž měl stěžovatel důvod se domnívat, že se podílel na
vyřizování jeho žádosti o informace, přičemž zároveň byl osobou, k níž se měly tyto informace
vztahovat. Pokud by se skutečně na vyřízení stěžovatelovy žádosti o informace podílel npor. Bc.
P. D. (jakkoliv nebyl označen za osobu, která žádost vyřizovala), pak by to znamenalo vážnou
procesní vadu způsobující nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, která by musela vést k jeho
zrušení žalovaným v odvolacím řízení. V tomto ohledu je však rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné a městský soud se v napadeném rozsudku dopustil téže vady, když se
nezabýval podstatou stěžovatelovy žalobní námitky a odkázal ho na příslušné správní orgány.
Stejně tak dal Nejvyšší správní soud stěžovateli za pravdu v tom, že se městský soud nijak
nevyjádřil k námitce vydání napadeného rozhodnutí žalovaného ještě před uplynutím lhůty
k podání odvolání. Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje, že tato stěžovatelova námitka není
důvodná. Správní řád z roku 1967 nikde nestanovil, že odvolatel má právo k doplnění odvolání
pouze ve lhůtě k jeho podání dle §54 odst. 2 tohoto zákona. V posuzované věci stěžovatel nejen
že podal odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí o částečném nevyhovění jeho žádosti o
informace, ale i stihl odvolání i doplnit podáním ze dne 27. 9. 2005. Ve správním spisu není
založeno žádné další doplnění odvolání, které by svědčilo o tom, že stěžovatel hodlal podané
odvolání dále měnit či s ním jinak disponovat, jak tvrdí v kasační stížnosti. Z uvedených důvodů
nemohlo uvedeným postupem žalovaného dojít k procesnímu pochybení, které by mělo vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.
Naproti tomu se Nejvyšší správní soud neztotožnil se stěžovatelovým míněním ohledně
nedostatku náležitostí napadeného rozhodnutí žalovaného spočívajícím v absenci vlastnoručního
podpisu ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha II., ani s námitkou týkající odůvodnění
žádosti o informace. Podle Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného splňovalo
veškeré formální náležitosti vyžadované zákonem č. 106/1999 Sb. i tehdejším platným správním
řádem (§47 odst. 5 správního řádu z roku 1967). V tomto ohledu Nejvyšší správní soud
poukazuje na svou starší judikaturu ke „starému“ správnímu řádu, konkrétně na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č.j. 3 Azs 277/2004 - 70, dále také ze dne
16. 6. 2005, č.j. 7 A 121/2001 - 88, přístupné na www.nssoud.cz. Co se týče žádosti o informace,
lze souhlasit se stěžovatelem, že nemusí být odůvodněna (§14 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.,
ve znění účinném do 22. 3. 2006). Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, z jakého
důvodu stěžovatel tuto námitku vznesl, jelikož ani žalovaný nic takového v napadeném
rozhodnutí netvrdil. Městský soud tak nepochybil, pokud se s touto námitkou výslovně
nevypořádal.
Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v námitce týkající se zveřejnění
požadovaných informací o npor. Bc. P. D., na nějž měl podle stěžovatele žalovaný ve smyslu
ustanovení §6 zákona č. 106/1999 Sb. odkázat. Ani zde se městský soud k tomuto žalobnímu
bodu nevyjádřil, nicméně v tomto případě se nejedná o zásadní vadu odůvodnění napadeného
rozsudku. Je tomu tak proto, že ustanovení §6 zákona č. 106/1999 Sb. obecně koncipuje
povinnost odkázat na zveřejněnou informaci jako alternativu k samotnému poskytnutí informace.
Pokud tedy povinný subjekt zvolil cestu „částečného poskytnutí informací“ stěžovateli, pak nelze
úspěšně namítat, že povinný subjekt jednal nezákonně, neboť pouze nezvolil možnost odkázat na
zveřejněnou informaci. Konkrétně v posuzované věci je však nanejvýš sporné, zda požadovaná
informace o vztahu npor. Bc. P. D. k StB měla charakter zveřejněné informace, neboť informace
obsažené v databázi příslušníků a spolupracovníků StB na webových stránkách www.cibulka.com
nejsou oficiálními dokumenty poskytovanými příslušnými státními orgány oprávněnými k vedení
takovýchto údajů. Nejedná se tedy o verifikované informace, u nichž by bylo možno s jistotou
prohlásit, že se shodují s údaji obsaženými v oficiálních dokumentech týkajících se StB, které jsou
spravovány Archivem bezpečnostních složek dle citovaného zákona č. 140/1996 Sb. Je na
povinném subjektu, aby zvážil, zda informace, kterou vede a o jejíž poskytnutí žadatel žádá, je či
není totožná s informací, kterou je možno zjistit z veřejně dostupných zdrojů a na kterou by
takto měl povinnost odkázat v souladu s ustanovením §6 zákona č. 106/1999 Sb.
Nejvyšší správní soud vzhledem k těm námitkám stěžovatele, jimž přisvědčil, shledal,
že kasační stížnost je důvodná, a to jak proto, že městský soud dospěl k nesprávnému hodnocení
právní otázky v předchozím řízení a napadený rozsudek je tak zčásti nezákonný [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], tak i proto, že se opomněl vypořádat a řádně odůvodnit některé stěžovatelovy
žalobní námitky, a zatížil tak napadený rozsudek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.).
V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeným v tomto rozsudku a bude zejména povinen posoudit nevypořádané žalobní námitky
stěžovatele v intencích závěrů tohoto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém rozsudku městský
soud také rozhodne o náhradě nákladů řízení o předmětné kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu