ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.19.2009:61
sp. zn. 4 Azs 19/2009 – 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: A. B., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem,
se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti Organizace pro pomoc
uprchlíkům, opatrovníka, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 21. 11. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 26,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 26,
byla žalobci z důvodu jeho neznámého pobytu ustanovena opatrovníkem Organizace pro pomoc
uprchlíkům (dále jen „stěžovatel“) v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 7. Naposled uvedeným usnesením byla
jako opožděná odmítnuta žalobcem podaná žaloba proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva
vnitra ze dne 29. 2. 2008, č. j. OAM-162/LE-07-07-2008. Tímto rozhodnutím žalovaného
bylo rozhodnuto, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a a 14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení o ustanovení opatrovníka krajský soud
toliko uvedl, že vzhledem k tomu, že podle zjištění soudu pobyt žalobce není znám, ustanovil mu soud
podle §29 odst. 3 o. s. ř. za použití §64 zákona č. 150/2002 Sb. pro toto řízení opatrovníka.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného ustanovení
v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadené usnesení bylo nedostatečně
odůvodněno. Podle jeho názoru není vůbec zřejmé, jak byl zjišťován pobyt žalobce,
aby mohl být použit §29 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 55/2008 – 79, které říká, že opatrovníkovi musí být soudem řádně zdůvodněno,
proč byl v dané věci ustanoven. V odůvodnění mělo být též vysvětleno, proč byl za opatrovníka
vybrán právě stěžovatel, a nikoli např. advokát, jenž žalobce ve věci zastupuje a okolnosti případu
mu jsou na rozdíl od stěžovatele známy. Z funkce opatrovníka plynou jisté povinnosti
a vzhledem k tomu, že je stěžovatel ustanovován opatrovníkem téměř denně
v několika případech, vyvstávají z této funkce administrativní obtíže, nehledě na časovou
náročnost této agendy, přičemž pracovníci stěžovatele, kteří ji vykonávají, mají zcela odlišnou
náplň práce. Stěžovatel také poukázal na to, že mu výkon funkce opatrovníka není hrazen,
jako je tomu např. u advokátů. Ze všech uvedených důvodů nehodlá akceptovat ustanovení
své osoby opatrovníkem. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 27/2000, podle něhož není občanské sdružení povinno funkci opatrovníka
přijmout, a pokud tak činí, pouze dobrovolně. Stěžovatel dále namítá, že v dané věci má žalobce
již svého zástupce – advokáta. Ustanovení opatrovníka je tak nadbytečné. Stěžovatel
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Pokud se týká námitky nepřezkoumatelnosti usnesení pro nedostatečné odůvodnění, byla
tatáž problematika již v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena a Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, aby se od ní odchýlil, a vycházel tedy při svém rozhodování z právního názoru
z ní vyplývajícího (srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 Azs 55/2008 – 79, dostupný
na www.nssoud.cz).
S ustanovením opatrovníkem musí opatrovník alespoň konkludentně souhlasit. Vzhledem
k tomu je nutné, aby usnesení o ustanovení opatrovníka bylo dostatečně odůvodněno
a opatrovník tak měl možnost se seznámit s důvody tohoto postupu a zároveň zvážit,
zda tuto funkci přijme. Z usnesení o ustanovení opatrovníkem sice přímo žádné povinnosti
pro opatrovníka nevyplývají, nicméně je nepochybné, že s výkonem této funkce jsou již jisté
povinnosti spojeny. Z tohoto důvodu se v tomto případě nepoužije §55 odst. 4 s. ř. s.,
podle něhož usnesení, jímž se řízení nekončí a kterým se nikomu neukládají žádné povinnosti,
nemusí obsahovat odůvodnění. Tento případ není zcela zjevně pod citované ustanovení
podřaditelný, protože je nepřijatelné, aby ustanovenému opatrovníkovi byla vzata možnost
kvalifikovaně brojit proti rozhodnutí, s jehož důvody neměl možnost se seznámit.
V této souvislosti lze zmínit také konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu
vztahující se k otázce zástupce ustanoveného soudem na žádost účastníka, podle které usnesení
o tomto návrhu musí obsahovat vždy odůvodnění, a to bez ohledu na jeho formální
podřaditelnost pod ustanovení §55 odst. 4 s. ř. s., neboť je závislé na posouzení existence
zákonných předpokladů pro jeho vydání (viz. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2005,
č. j. 4 Azs 32/2005 – 64, dostupný na www.nssoud.cz). Splnění zákonných podmínek
vyplývajících z ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. je nutné zkoumat
i v případech, kdy je o ustanovení zástupce rozhodováno ex offo, tedy bez žádosti,
proto je možné závěry z citované judikatury Nejvyššího správní soudu nepochybně vztáhnout
i na tento případ.
Protože odůvodnění napadeného usnesení neobsahuje žádné důvody, které vedly krajský
soud k ustanovení stěžovatele opatrovníkem, shledal Nejvyšší správní soud, že takové
odůvodnění je nedostatečné. Dále pak posuzoval, zda tato skutečnost způsobila
nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považují např. taková rozhodnutí, v nichž se soud nevypořádal se všemi
žalobními námitkami, z jejichž odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka
řízení soud považoval za nedůvodnou a proč byly žalobní námitky účastníka
řízení posouzeny jako liché, mylné nebo vyvrácené a také taková rozhodnutí,
ze kterých není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria (srov. např. rozsudek
ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 – 36, zveřejněný pod č. 1389/2007 Sb. NSS, rozsudek
ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 – 298, zveřejněný pod č. 1119/2007 Sb. NSS, rozsudek
ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47, zveřejněný pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek
ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25, zveřejněný pod č. 81/2004 Sb. NSS). Odůvodnění
napadeného usnesení obsahuje pouze konstatování krajského soudu, že pobyt žalobce není znám.
Takové odůvodnění Nejvyšší správní soud nepovažuje za dostatečné, neboť z něj nelze vyčíst,
jak soud dospěl k svému závěru o neznámém pobytu, jak byla naplněna zákonná kritéria nutná
k ustanovení opatrovníka, zejména pak z něho není patrné, zda lze rozumně předpokládat,
že ustanovený opatrovník bude svoji funkci řádně vykonávat a že k tomu má potřebné
schopnosti a prostředky. Není z něho ani zřejmé, zda opatrovník se svým ustanovením souhlasí.
Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné.
Dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení,
není třeba, aby se zabýval ostatními námitkami. Přesto však je v posuzované věci vhodné,
aby se k nim vyslovil.
Ústavní soud v nálezu, jehož se stěžovatel dovolává, uvedl, že „v případě jejího nesouhlasu
(pozn.: nesouhlasu obce, kterou soud ustanovil opatrovníkem), což se projeví v podaném odvolání,
nemůže odvolací soud potvrdit rozhodnutí soudu prvého stupně o jmenování opatrovníka,
neboť nemá pro to v žádném zákoně oporu.“ Odkázal na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
Stěžovateli lze plně přisvědčit v tom, že funkce opatrovníka je dobrovolná
a nikdo k jejímu výkonu nesmí být nucen. Ostatně tato myšlenka již dříve dovozovaná výkladem,
byla zákonem č. 7/2009 Sb. zakotvena do §29 odst. 4 o. s. ř. (s účinností od 1. 7. 2009) výslovně:
„Opatrovníkem podle odstavců 1 až 3 lze ustanovit advokáta. Jinou osobu lze ustanovit opatrovníkem,
jen jestliže s tím souhlasí.“.
Není tedy rozhodně možné opatrovníka ustanovit proti jeho vůli, což vedle shora
uvedeného vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek
ze dne 30. 1. 2008, č. j. 1 As 34/2007 – 48, dostupný na www.nssoud.cz).
Dále je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že jak je patrno ze spisu Krajského
soudu v Praze, zjištění, která tento krajský soud učinil, nevedou k závěru o neznámém pobytu
žalobce. Krajskému soudu k vydání usnesení o ustanovení opatrovníka (a tedy k závěru
o neznámém pobytu žalobce) postačovalo toliko nahlédnutí do databáze Ministerstva vnitra,
z níž zjistil, že žalobce byl naposledy hlášen k pobytu na adrese Pobytové středisko Stráž
pod Ralskem, odkud 7. 7. 2008 odešel. Jeho další pobyt z této evidence není znám (úřední
záznam ze dne 3. 10. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 18).
Je třeba připustit, že krajský soud se s dotazem na pobyt žalobce obrátil též na Policii
České republiky – Ředitelství služby cizinecké policie, nicméně na sdělení policie nevyčkal
a o ustanovení opatrovní rozhodl ještě před tím, než byl policií o pobytu žalobce zpraven.
Přitom sdělení policie ze dne 27. 11. 2008 (podle otisku prezentačního razítka došlo Krajskému
soudu v Praze dne 3. 12. 2008) ani v nejmenším nepotvrzuje závěr krajského soudu o neznámém
pobytu žalobce. Podle tohoto sdělení je totiž poslední evidovanou adresou pobytu žalobce
od 4. 8. 2008 Č. L., 5. k. X, u pana K . S.. Bohužel nelze z absentujícího odůvodnění usnesení o
ustanovení opatrovník seznat, co k takovému nekonzistentnímu postupu (proč oslovil i policii,
když výsledků jejího šetření nevyčkal) krajský soud vedlo.
Lze tedy uzavřít, že Krajský soud v Praze rozhodl o ustanovení opatrovníka žalobci
po pouhém nahlédnutí do databáze žadatelů o azyl vedené Ministerstvem vnitra.
Přitom již mnohokráte bylo k §29 odst. 3 (dříve odst. 2) o. s. ř. judikováno, že při zjišťování
pobytu účastníka řízení na území České republiky není dostačující pouhé vyžádání zprávy
z Centrální evidence obyvatel a je třeba vyčerpat všechny možnosti ke zjištění místa pobytu
účastníka (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99,
publ. pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Situace
obdobná té, o níž v citovaném rozsudku hovoří Nejvyšší soud, nastala i v nyní posuzované věci,
a nebylo-li by napadené usnesení krajského soudu rušeno jako nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodu, bylo by na místě je zrušit pro závažnou vadu řízení, v důsledku níž byla žalobci
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Stěžovatel poukazuje i na to, že není třeba žalobci ustanovovat opatrovníka, je-li
zastoupen advokátem. Účelem institutu opatrovníka je zabezpečit ochranu práv účastníka řízení,
jenž se řízení nemůže účastnit a jenž nemůže realizovat svá práva a povinnosti, popř. je není
schopen realizovat řádně. Již ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
2850/99 bylo řečeno, že skutečnost, že účastník řízení, jehož pobyt není znám, si dříve zvolil
zástupce s plnou mocí pro celé řízení, obecně nebrání soudu v ustanovení opatrovníka podle §29
odst. 3 (dříve odst. 2) o. s. ř., je-li to nezbytné k zajištění účinné ochrany práv a povinností
nepřítomného účastníka. Soud by však v takové situaci měl o to pečlivěji vážit, zda ustanovení
opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, je vhodným opatřením, jestliže práva a
povinnosti, jež má opatrovník za nepřítomného účastníka plnit, dosud řádně plnil účastníkem
zvolený zástupce. Z uvedeného rozsudku i z povahy věci tak plyne, že i kdyby v souzené věci
pobyt žalobce nebyl znám, nebylo by pro ustanovení opatrovníka místa, neboť žalobce je na
základě plné moci zastoupen advokátem pro celé řízení o kasační stížnosti. Zmocněný advokát je
v řízení aktivní, reaguje na výzvy soudu a z jeho postupu, jakož i z obsahu jeho podání je
evidentní, že je činí v žalobcův prospěch a že řádně zastupuje žalobce při výkonu jeho práv a
povinností. Ostatně totožný právní názor již Nejvyšší správní soud v minulosti vyslovil, např.
v usnesení ze dne 27. 8. 2008, č. j. 4 Azs 27/2008 – 69.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je Krajský soud v Praze vázán právním názorem zdejšího soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). To znamená, že o ustanovení opatrovníka
již v tomto řízení rozhodovat nebude a po doručení tohoto usnesení účastníkům řízení spis
opětovně předloží Nejvyššímu správnímu soudu, aby mohlo být rozhodnuto o kasační stížnosti
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č. j. 46 Az 68/2008 – 7.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu