ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.44.2009:64
sp. zn. 5 Afs 44/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: R. S., zast. Ing. Tomášem Hajduškem, daňovým poradcem se sídlem Školní 419,
Katovice, proti žalovanému: Finanční úřad v Havlíčkově Brodě, se sídlem Smetanovo náměstí
261, Havlíčkův Brod, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2008, č. j.
48257/08/223911/9367, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2009, č. j. 31 Ca 219/2008 – 35,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2009, č. j. 31 Ca 219/2008 – 35
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) odmítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. 48257/08/223911/9367 ze dne
22. 4. 2008. Tímto rozhodnutím žalovaný prominul ve smyslu ustanovení §55a zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) žalobci penále v celkové výši
78 901 Kč.
Krajský soud žalobu odmítl s odkazem na ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb.
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Dospěl k závěru, že žalobce byl v napadeném
rozhodnutí nesprávně poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné opravné
prostředky. Krajský soud hodnotil institut prominutí daně v ust. §55a daňového řádu ve vazbě
na institut prominutí daňového nedoplatku uzákoněný v §65 daňového řádu. Pokud judikatura
vztahující se k ustanovení §65 daňového řádu dospěla k závěru, že možnost podat odvolání
je daňovému subjektu odňata pouze v případě úplného vyhovění žádosti, je třeba postupovat
obdobně i v případě rozhodnutí o prominutí penále dle §55a. Krajský soud s ohledem na shora
uvedené žalobu směřující proti rozhodnutí o prominutí penále odmítl a věc postoupil
žalovanému k vyřízení opravného prostředku.
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se s názorem soudu neztotožnil a podal proti usnesení
kasační stížnost. V této namítá, že usnesení soudu je nepřezkoumatelné, neboť krajský soud
dostatečně nevyjádřil v odůvodnění své závěry o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí
o prominutí daně dle §55a daňového řádu. Krajský soud blíže nevyložil své hodnotící závěry
o velké obsahové podobnosti institutu prominutí daně dle §55a daňového řádu a institutu
prominutí daňového nedoplatku dle §65 citovaného zákona. Stěžovatel považuje odůvodnění
soudu za zcela nedostatečné, neboť z něj není patrný postup při hodnocení a není ani zřejmá
vhodnost odkazu na judikaturu Nejvyššího správního soudu řešící přípustnost odvolání
u prominutí daňového nedoplatku §65 daňového řádu. Pouhý odkaz na „podobnost“ obou
institutů nemůže vést automaticky k závěru, že je nezbytné připustit podání odvolání
i v případech, kdy správce daně rozhoduje o žádostech dle §55a daňového řádu a plně žadateli
nevyhoví.
Stěžovatel má za to, že oba instituty jsou odlišné z pohledu historického a systematického
zařazení v zákoně, jejich účelu, využití a konečnému dopadu na žadatele, což jej v hodnocení
přípustnosti odvolání dle §55a odst. 4 daňového řádu vede k odlišné interpretaci.
Stěžovatel zdůrazňuje, že institut prominutí daně v ustanovení §55a daňového řádu
je natolik specifický, že na něj nelze pohlížet optikou jako na soudem vyložený institut prominutí
daňového nedoplatku. Ačkoliv oba jsou aktivovány na základě žádosti a oba jsou založeny
na správním uvážení správce daně, nejsou obsahově natolik podobné, aby závěry o přípustnosti
odvolání u jednoho z nich bylo možno bez dalšího aplikovat na druhý.
Oba instituty měly od počátku zákonné úpravy odlišný osud i důvod vzniku
a zákonodárce jimi zamýšlel řešit odlišné situace. Důvodem zakotvení institutu prominutí daně
bylo řešit případy, kdy by v praxi vyvstaly problémy (nesrovnalosti, tvrdosti zákona), které bude
nutné odstranit rychleji než zdlouhavým legislativním procesem. Oproti tomu ustanovení §65
bylo do zákona zakomponováno proto, aby zmírnilo dopady placení daní na daňové dlužníky
a na osoby na nich výživou odkázané.
Výše uvedených odlišnostem odpovídá i systematické zařazení obou institutů. Ustanovení
§65 je zařazeno do části upravující placení daní a slouží k dočasnému odložení platební
povinnosti žadatele ve stádiu placení daní. Ustanovení §55a je zařazeno do mimořádných
opravných prostředků. I když se ve skutečnosti o tento nejedná. Prostřednictvím něj totiž
nedochází k nápravě nesprávných rozhodnutí, ale jde zde o trvalé odstranění, resp. zmírnění
důsledků rozhodnutí, která by měla být teprve vydána, případně, která již byla vydána a jsou nejen
správná, ale i zákonná. Uvedený institut je pak využitelný v kterémkoliv stádiu daňového řízení
a vede k definitivnímu zániku daňového dluhu bez ohledu na současné sociální či majetkové
poměry žadatele.
Další odlišnost lze nalézt i v jejich účelu, pro který byly zákonodárcem zařazeny
do daňového řádu. Účelem institutu prominutí daňového nedoplatku (§65) je zmírnění dopadu
placení daně na daňové dlužníky a na osoby odkázané na jejich výživu, pokud by to jinak
pro ně znamenalo zásadní ohrožení. Tento institut je využitelný pouze dočasně a pro úzký okruh
žadatelů a je i vyjádřením zásady hospodárnosti řízení, aby stát k dosažení cíle a účelu daňového
řízení zbytečně nevynakládal státní prostředky. Využitím uvedeného institutu je tak dosaženo
stabilního řešení pro výjimečné sociální situace, které ovšem není postaveno na tak neurčitém
pojmu jako je tvrdost nebo nesrovnalost v zákoně, ale je jasně měřitelným pojmem (životní
minimum, důvody insolvence, atd.). Stát se tímto postupem nezbavuje daňové pohledávky, pouze
oddaluje její výběr z existenčních důvodů žadatele (dočasně odkládá platební povinnost žadatele),
kdy poté, co se majetkové poměry dlaňového dlužníka zlepší, bude na něm opět požadováno,
aby tento dluh vůči státu uhradil v nově stanoveném termínu.
Účelem institutu prominutí daně je trvalé odstranění, resp. zmírnění důsledků rozhodnutí,
která by měla být teprve vydána, případně, která již vydána byla. Zákonodárce touto úpravou
vytvořil orgánům veřejné správy prostor, aby zhodnotily, zda konkrétní situace patří do rozsahu
neurčitého právního pojmu „důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů,
důvodů odstranění tvrdosti“ či nikoliv. Naplnění důvodů se nezkoumá ke dni podání žádosti
o prominutí, ale zpětně ke dni vzniku platební povinnosti, neboť smyslem této trvalé daňové
úlevy (vzniku daně a příslušenství) je zmírnění důsledků rozhodnutí, resp. posouzení skutkového
i právního stavu, za kterého byla vydána. Uvedený institut je pak využitelný i plošným
prominutím z úřední povinnosti, tzv. generálním pardonem MF.
Institutem prominutí daně správce daně nevratně promíjí daň či příslušenství a to ve zcela
výjimečných případech bez ohledu na uhrazení platební povinnosti. Stěžovatel je toho názoru,
že ustanovení §55a nepřipouští dvojí výklad stran přípustnosti odvolání, kdy zákonodárcův
záměr o nepřezkoumatelnosti postupu prominutí nenárokové daňové „milosti“ cestou
odvolacího řízení vyvozuje i konstrukce ustanovení §55a daňového řádu a ze specifik tohoto
zákona. Ustanovení §55a odst. 4 daňového řádu uvádí, že rozhodnutí o žádosti o prominutí daně
nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky se proti němu nepřipouštějí. Ustanovení
§65 odst. 5 daňového řádu oproti tomu výslovně nepřipouští odvolání proti rozhodnutí
o prominutí daňového nedoplatku. Judikatura NSS pak ohledně výkladu §65 odst. 5 daňového
řádu dospěla k závěru, že proti negativnímu rozhodnutí je možno odvolání podat. Text ust. §55a
odst. 4 je však formulován odlišně a nepřipouští opravné prostředky.
Stěžovatel dále poukazuje možnost daňového subjektu podat opakovanou žádost dle
§55a odst. 3 daňového řádu. Pokud by však probíhalo odvolací řízení ohledně rozhodnutí
o předchozí žádosti, nebylo by možné o nové žádosti rozhodnout. Další odlišnost stěžovatel
spatřuje v postupu správce daně při opakované žádosti, kterou je v případě nesplnění podmínek
jejího podání oprávněn odložit a žadatele o tomto vyrozumět, řízení se tedy neukončuje
rozhodnutím přezkoumatelným v odvolacím řízení.
Stěžovatel navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 29. 4. 2009. Žalobce má za to, že stěžovatel
nesplnil podmínky zastoupení dle §105 odst. 2 s. ř. s, když kasační stížnost je podepsána
ředitelem a nikoli osobou, která má vysokoškolské vzdělání. Uvádí, že odlišnosti institutů
prominutí daně a daňového nedoplatku jsou pro posuzovaný případ irelevantní. Judikatura jak
Ústavního soudu, tak i Nejvyššího správního soudu umožňuje použití opravných prostředků
proti tzv. diskrečním rozhodnutím správce daně z jednoho hlavního důvodu, a tím je princip
zákazu libovůle a přezkoumatelnost správních uvážení. Plně se neztotožňuje s rozhodnutím
krajského soudu a navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen osobou, která
má vysokoškolské právnické vzdělání. Pověření a doklad o ukončeném vysokoškolském
právnickém vzdělání JUDr. Krupové, pracovnice Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě, stejně
jako pověření a diplom zaměstnankyně Mgr. Ljuby Gerö, jsou založeny v soudním spise.
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu
v rozsahu vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Kasační stížnost stěžovatel opírá o důvody uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. je stížnostním důvodem nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Pokud stěžovatel namítá jako důvod taktéž nepřezkoumatelnost usnesení, který by jinak
spadal pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je třeba konstatovat, že ust. §103
odst. 1 písm. e), je ve vztahu k důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) důvodem speciálním. Je-li
dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvod podle písm. d), neboť nezákonným je rozhodnutí
o odmítnutí návrhu i tehdy, bylo-li soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu
nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě pro jinou vadu řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně a zcela nedostatečně posoudil a odůvodnil
právní otázku přípustnosti opravného prostředku v případě rozhodnutí o prominutí příslušenství
daně dle §55a daňového řádu. Stěžovatel shledává napadené usnesení krajského soudu
nepřezkoumatelným, neboť krajský soud dostatečně nevyjádřil v odůvodnění své závěry
o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o prominutí daně dle §55a daňového řádu, když blíže
nevyložil své hodnotící závěry o velké obsahové podobnosti institutu prominutí daně dle §55a
daňového řádu a institutu prominutí daňového nedoplatku dle §65 citovaného zákona a pouze
citoval a odkázal na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se institutu prominutí
daňového nedoplatku dle §65 daňového řádu. Pouhý odkaz na „podobnost“ obou institutů
dle stěžovatele nemůže vést automaticky k závěru, že je nezbytné připustit podání odvolání
i v případech, kdy správce daně rozhoduje o žádostech dle §55a daňového řádu a plně žadateli
nevyhoví.
Nejvyšší správní soud shledal výše uvedené kasační námitky důvodnými. Při jejich
posuzování vycházel z níže uvedených zákonných ustanovení.
Dle §55a ods t. 1 daňového řádu může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout
z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně
tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli
stadiu daňového řízení.
Dle odst. 2 může ministerstvo obecně závazným právním předpisem zmocnit k provádění
tohoto svého oprávnění správce daně. V tomto zmocnění vymezí bližší podmínky, zejména
okruh důvodů a výši daně, která z těchto důvodů může být posouzena a prominuta.
Na základě zákonného zmocnění ministerstvo financí vyhláškou č. 299/1993 Sb. ze dne
1. prosince 1993 zmocnilo územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně. Ve smyslu
ustanovení §1 odst. 1 citované vyhlášky může finanční úřad k zamezení nesrovnalostí
vyplývajících z uplatňování daňových zákonů nebo tvrdosti zcela nebo částečně prominout
příslušenství daně podle daňových zákonů, s výjimkou exekučních nákladů, a to maximálně
do výše 600 000 Kč v běžném kalendářním roce u jednoho daňového dlužníka a jedné daně.
Dle §55a odst. 4 daňového řádu nemusí rozhodnutí o žádosti o prominutí daně
obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí.
Dle §65 odst. 1 daňového řádu může správce daně zcela nebo zčásti prominout daňový
nedoplatek, byla-li by jeho vymáháním vážně ohrožena výživa daňového dlužníka nebo osob
na jeho výživu odkázaných, nebo pokud by vymáhání nedoplatku vedlo k hospodářskému zániku
daňového dlužníka, při němž by výnos z jeho likvidace byl pravděpodobně nižší než
jím vytvořená daň v příštím daňovém období. Splnění podmínek pro uplatnění tohoto
ustanovení zjistí správce daně podle pomůcek.
Podle odst. 2 platí rozhodnutí správce daně o prominutí daňového nedoplatku jen potud,
pokud trvají podmínky, za nichž bylo vydáno. Správce daně osvědčí pominutí podmínek
rozhodnutím a současně stanoví lhůtu pro zaplacení nedoplatku. Proti tomuto rozhodnutí
je přípustné odvolání, které má odkladný účinek.
Dle odst. 5 proti rozhodnutí o prominutí daňového nedoplatku není přípustné odvolání.
Dle §46 odst. 5 s. ř. s. podal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením
správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud
z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku
správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný
prostředek byl podán včas.
Krajský soud v napadeném usnesení s odkazem na §46 odst. 5 s. ř. s. konstatoval,
že podmínky aplikace citovaného ustanovení jsou naplněny. Citoval závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Afs 207/2005 - 55 ze dne 27. 7. 2006 vztahující se k problematice
prominutí daňového nedoplatku a možnosti brojit proti tomuto rozhodnutí opravnými
prostředky. Poté uvedl, že hodnotil institut prominutí daně obsažený v §55a daňového řádu
ve vazbě na institut prominutí daňového nedoplatku v §65 a „nenalezl důvod pro to, aby tyto
dva svým obsahem velice podobné instituty byly posuzovány ve vztahu k jejich využití, důvodům
a konečnému dopadu zásadně rozdílně.“ Dále bez dalšího bližšího odůvodnění uzavřel,
že neexistuje racionální důvod pro to, aby tyto instituty, zvlášť pokud jde o užití opravných
prostředků, byly posuzovány rozdílně. Krajský soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel nesprávně
žalobce poučil o nemožnosti podání odvolání.
Výše uvedené odůvodnění shledává Nejvyšší správní soud shodně se stěžovatelem zcela
nedostatečným a nepřesvědčivým. Krajský soud bez toho, aniž by jakkoli blíže srovnal instituty
prominutí daně a prominutí daňového nedoplatku, konstatoval jejich podobnost a z této pak
dovodil i možnost brojit odvoláním pro rozhodnutí o prominutí daně.
Nejvyšší správní soud má za to, že instituty prominutí daně dle §55a daňového řádu
a prominutí daňového nedoplatku dle §65 daňového řádu, přestože vykazují jistou podobnost
co se týká jejich názvu (v obou případech zákon pracuje s termínem „prominutí“), co se týká
zahájení řízení (v obou případech jsou řízení zahájena na základě žádosti) a oba instituty jsou
založeny na správním uvážení, nelze z těchto shodných znaků odůvodnit závěr krajského soudu
o shodnosti opravných prostředků. Na rozdíl od krajského soudu neshledává Nejvyšší správní
soud racionálního důvodu proto, aby oba instituty, pokud jde o využití opravných prostředků,
byly posuzovány shodně a to s ohledem na níže uvedené důvody.
Jak již bylo uvedeno výše, krajský soud v napadeném usnesení konstatoval podobnost
institutů prominutí daně a prominutí daňového nedoplatku, aniž by srovnal jejich charakter.
Zatímco prominutí daně dle §55a daňového řádu jako mimořádný opravný prostředek vede
k definitivnímu zániku daňového dluhu bez ohledu na současné sociální či majetkové poměry
žadatele a má tudíž trvalý charakter, prominutí daňového nedoplatku dle §65 daňového řádu
slouží k dočasnému odložení platební povinnosti žadatele ve stádiu placení daní.
Dle ustanovení §55a daňového řádu může ministerstvo financí zcela nebo částečně
prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů daň nebo
příslušenství daně. Toto ustanovení slouží k odstraňování případně existujících nesrovnalostí,
které vyplynuly z uplatňování daňových zákonů a v tomto důsledku se daňový subjektu nalézá
v situaci, kterou zákonodárce nezamýšlel a současně zpravidla nelze použít jiný opravný
prostředek. Příslušenství daně lze rovněž prominout z důvodu odstranění tvrdosti. Prominutí
daně resp. příslušenství daně je zcela mimořádným opravným prostředkem, tudíž při jeho
uplatnění nedochází k odstranění vad rozhodnutí či postupu správce daně, ale k úplnému
či částečnému prominutí platební povinnosti daňového dlužníka.
Prominutí daňového nedoplatku dle §65 daňového řádu na rozdíl od výše uvedeného
slouží k dočasnému odložení platební povinnosti žadatele. Tento institut je z hlediska systematiky
zákona zakotven v části upravující placení daní, nejde tudíž o opravný prostředek směřující proti
rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Na základě podané žádosti správce daně
nepřezkoumává zákonnost či správnost rozhodnutí, na základě kterého vznikl daňový
nedoplatek. Správce daně pouze posuzuje naplnění podmínek vymezených v ustanovení §65
odst. 1 daňového řádu, a to ke dni podání žádosti, zatímco naplnění důvodů pro prominutí daně
dle §55a daňového řádu se posuzuje zpětně ke dni vzniku platební povinnosti. Účelem institutu
prominutí daňového nedoplatku je mírnit dopad placení daně na daňové dlužníky, pokud
by to jinak pro ně znamenalo zásadní ohrožení. Dočasný charakter tohoto institutu je vyjádřen
v §65 odst. 2 daňového řádu, dle kterého rozhodnutí správce daně o prominutí daňového
nedoplatku platí jen potud, pokud trvají podmínky, za nichž bylo vydáno. Správce daně osvědčí
pominutí podmínek rozhodnutím a současně stanoví lhůtu pro zaplacení nedoplatku. Z výše
uvedeného vyplývá, že prominutím daňového nedoplatku nedochází k zániku daňové povinnosti,
nýbrž se pouze odkládá po dobu splnění zákonných podmínek její splatnost.
Další podstatnou odlišností obou institutů je možnost jejich využití. Zatímco k prominutí
daně může dojít v jakékoliv fázi daňového řízení, i před stanovením daňové povinnosti, daňový
nedoplatek z povahy věci lze prominout pouze v té fázi daňového řízení, kdy je již platební
povinnost stanovena, neboť ustanovení §65 předpokládá existenci daňového nedoplatku.
Lze tak uzavřít, že charakter a účel, stejně tak i možnost využití a důsledky uplatnění
institutu prominutí daně dle §55a daňového řádu a prominutí daňového nedoplatku dle §65
daňového řádu jsou odlišné.
Krajský soud, ačkoliv dospěl k závěru o veliké podobnosti obou institutů, taktéž zcela
opomenul porovnat rozdílnou právní úpravu, resp. příslušný text ustanovení daňového řádu,
upravující použití opravných prostředků. Texty obou níže uvedených ustanovení vykazují
podstatné odlišnosti.
Dle §65 odst. 5 daňového řádu, který byl předmětem posouzení stěžovatelem citovaným
rozsudkem č. j. 2 Afs 207/2005 - 55 ze dne 27. 7. 2006, není proti rozhodnutí o prominutí
daňového nedoplatku přípustné odvolání. Předmětné ustanovení je podle názoru Nejvyššího
správního soudu možné vyložit dvojím způsobem. Buď toto ustanovení vylučuje možnost
podání odvolání u všech rozhodnutí vydaných dle ustanovení §65, nebo pouze u pozitivního
rozhodnutí o prominutí daňového nedoplatku. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že „předmětné ustanovení je tedy nutné vykládat tak, že možnost využití řádného opravného prostředku,
tj. odvolání, je daňovému poplatníku odňata pouze v případech úplného vyhovění žádosti, tedy v případech, kdy
je daňový nedoplatek prominut (obdobný názor je vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 85/2005 - 43; dostupném na www.nssoud.cz).
Dle §55a odst. 4 daňového řádu se proti rozhodnutí o žádosti o prominutí daně opravné
prostředky nepřipouštějí. Na rozdíl od dikce ustanovení §65 odst. 5 daňového řádu, citované
ustanovení nepřipouští opravné prostředky proti „rozhodnutím o žádosti“, tedy výkladový
problém, zda se jedná o rozhodnutí pozitivní či negativní, zde nevzniká. Předmětné ustanovení
je pak třeba vyložit tak, že jak proti rozhodnutí, kterým se žadateli promine daň či příslušenství
zcela nebo z části, tedy proti rozhodnutím pozitivním, tak proti rozhodnutím o zamítnutí žádosti,
nelze uplatnit opravné prostředky. Obdobně nelze uplatnit opravný prostředek proti plošnému
prominutí daně prostřednictvím tzv. generálního pardonu ministerstva financí.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že krajský soud pochybil,
pokud aplikoval závěry rozsudku 2 Afs 207/2005 - 55 ze dne 27. 7. 2006 o možnosti brojit proti
negativním rozhodnutím vydaných dle ustanovení §65 daňového řádu odvoláním i na žalobou
napadené rozhodnutí o prominutí penále vydané dle §55a daňového řádu a žalobu směřující
proti tomuto rozhodnutí odmítl s odkazem na ustanovení §46 odst. 5 s. ř. s.
Proto Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení V tomto řízení je krajský soud povinen o podané žalobě (při splnění dalších
podmínek řízení) rozhodnout meritorně.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry usnesení
ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 396/09, ve kterém Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 2 Afs 99/2008 - 52) a dospěl k závěru,
že rozhodnutí správního orgánu o žádosti daňového dlužníka o prominutí daně či jejího
příslušenství je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Na tomto výkladu se rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu poté ustálila (např. rozsudky ze dne 5. 12. 2008,
č. j. 2 Afs 97/2008 - 54, 2 Afs 99/2008 - 52, 2 Afs 100/2008 - 52, rozsudek ze dne 22. 1. 2009,
č. j. 9 Afs 115/2008 - 34); Nejvyšší správní soud se tím přiklonil ke starším rozhodnutím
(např. ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 127/2005 - 71 navazujícímu na usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, podle něhož „i rozhodnutí správního orgánu v případech, kde
účastník řízení nemá právní nárok na vyhovění žádosti, může zasahovat do právní sféry tohoto žadatele, a pokud
tak činí, je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a podléhá tudíž soudnímu přezkumu. Samotná skutečnost,
že zákon poskytuje správnímu orgánu prostor ke správnímu uvážení, totiž ještě nevylučuje možnost soudního
přezkoumání takového rozhodnutí, naopak dle ust. §78 odst. 1 s. ř. s. správní soud v takovém případě zkoumá,
zda správní orgán při rozhodování na základě správního uvážení nepřekročil jeho zákonem stanovené meze
či správní uvážení nezneužil.“). Některé dřívější odchylné výklady vylučující tato rozhodnutí
z následného přezkoumání soudem tedy byly překonány. Pokud rozhodnutí o prominutí daně
dle §55a daňového řádu podléhá soudnímu přezkumu, musí mít soud možnost přezkoumat,
z jakých důvodů tak správce daně učinil. S ohledem na potřebu odstranit pochybnosti
o dostatečně spolehlivě zabezpečené objektivitě a transparentnosti při rozhodování o prominutí
daně je nutné v rozhodnutí o prominutí uvádět též odůvodnění, přestože to zákonná úprava
nestanoví.
V dalším řízení krajský soud rozhodne též o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu