ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.81.2008:51
sp. zn. 5 Afs 81/2008 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ing. R. Š., zast. JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2,
Písek, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a,
České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 5. 2008, č. j. 10 Ca 36/2008 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 11. 2007, č. j. 6076/07-1100, žalovaný k odvolání žalobce změnil
rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 27. 12. 2006, č. j. 100310/06/097910/4746, jímž
správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
2003. Dodatečně vyměřená daň dle rozhodnutí žalovaného činí 218 464 Kč.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Namítal, že napadené rozhodnutí sice správně vychází z toho, že daňový výdaj,
který je dle právního předpisu svázán s konkrétním poplatníkem, může uplatnit pouze tento
poplatník, z toho je však vyvozen nesprávný závěr, že v případě dělení výdajů účastníků v rámci
sdružení se nemůže na uplatňování rezerv tvořených na opravu hmotného majetku a odpisů
z tohoto majetku jakožto daňově uznatelných výdajů podílet ten z účastníků sdružení, který není
vlastníkem tohoto majetku. Druhou žalobní námitku představovalo tvrzení o nerespektování vůle
účastníků sdružení ohledně dělení zisku sdružení (rozdílu mezi příjmy a výdaji sdružení). Dle
žalobce nebylo možné vykládat dohodu stran o dělení v poměru 50:50 jinak, než že vůlí obou
účastníků bylo zdanit shodnou část vytvořeného zisku. Bylo v rozporu s touto jasně
formulovanou vůlí dílčí daňový základ jednomu snížit a druhému účastníku sdružení o tutéž
částku zvýšit. Takový zásah nemůže být odůvodněn tím, že právě takové nevyvážené rozdělení
odpovídá dohodě účastníků sdružení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 5. 2008, č. j. 10 Ca 36/2008 -
24, žalobu zamítl, přičemž svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Žalobce v předmětném zdaňovacím období z titulu účasti ve sdružení dle §829 a násl.
občanského zákoníku uplatnil jako výdajovou položku poměrnou část rezerv tvořených
na opravu hmotného majetku (nemovitostí, ve kterých podnikal) a také uplatňoval polovinu
odpisů těchto nemovitostí určených k podnikání, přestože nebyl jejich vlastníkem. V napadeném
rozhodnutí zastával žalovaný názor, že žalobce nebyl oprávněn zahrnout poměrnou část rezervy
na opravu nemovitostí a jejich odpisy do nákladů daňově účinných. Žalobce měl za to, že výdaje
se dělí dle poměru účasti ve sdružení bez ohledu na charakter výdaje, není proto rozhodné, kdo je
vlastníkem nemovitostí, ale zda se jedná o výdaj uskutečněný ve společném podnikání v rámci
sdružení.
Dle §24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
pro posuzované období (dále jen „zákon o daních z příjmů“), k výdajům patří také rezervy
a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní zákon. Tím je
zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen „zákon
o rezervách“), který zároveň pro účely zjištění základu daně blíže určuje samotný pojem rezervy.
Dle §2 odst. 1 ve vazbě na §7 odst. 1 zákona o rezervách se rezervou, jakožto daňově
uznatelným nákladem, rozumí i rezerva na opravy hmotného majetku. Z §7 odst. 1 zákona
o rezervách dle krajského soudu vyplývá, že rezervu na opravy hmotného majetku mohou
vytvářet poplatníci daně z příjmů, kteří mají k hmotnému majetku právo vlastnické, tedy
že rezervu dle tohoto ustanovení je oprávněn tvořit pouze vlastník a pouze pro tuto osobu
je tvořená rezerva při splnění zákonných náležitostí daňovým výdajem. Krajský soud dále uvedl,
že sdružení může vykonávat svou činnost ve vazbě na užívání nemovitostí, samotné vlastnictví
nemovitostí jedním z členů sdružení však jako činnost sdružení specifikovat nelze, a proto
v případě daňových výdajů vznikajících z titulu vlastnictví nemovitostí se nemůže jednat o výdaje
z činnosti sdružení. Pokud bylo postupováno tak, že rezervy tvořené na opravy nemovitostí byly
rozděleny mezi jednotlivé účastníky sdružení (dle poměru jejich podílu na příjmech a výdajích
sdružení), kteří nejsou vlastníky nemovitostí, jednalo se o postup v rozporu s §24 odst. 2 písm. i)
zákona o daních z příjmů.
V ustanovení §28 odst. 1 zákona o daních z příjmů byla dle krajského soudu zakotvena
podmínka, že hmotný majetek odpisuje poplatník, který má k tomuto majetku vlastnické právo,
z čehož vyplývá, že takový výdaj nemůže být účinně uplatněn jiným poplatníkem, kterému
vlastnické právo nesvědčí. Odpisy mohl účinně uplatnit jako výdaj ve smyslu §24 odst. 2 písm. a)
zákona o daních z příjmů pouze další účastník sdružení, vlastník nemovitostí J. J. st., a nikoliv
žalobce.
Příjmy a výdaje účastníka sdružení zahrnují jeho podíl na příjmech a výdajích dosažených
a vynaložených při společném podnikání. Takový člen sdružení, jakožto poplatník, může mít další
příjmy a výdaje týkající se pouze jeho osoby, které se společným podnikáním v rámci sdružení
nesouvisí. Dle krajského soudu proto žalobce nedůvodně namítal, že finanční orgány
nerespektovaly vůli účastníků ohledně dělení příjmů a výdajů, neboť za situace, kdy je zde
kogentní právní úprava, není rozhodná vůle účastníků sdružení a správce daně k takovéto vůli
oprávněně nepřihlížel.
Za daného právního stavu by dle názoru krajského soudu byl zcela nadbytečný výslech
účastníků sdružení ohledně jejich vůle při rozdělení výdajů, jak navrhoval žalobce, neboť dle §12
zákona o daních z příjmů je možné rozdělovat jen takové výdaje, které lze podle zvláštního
zákona do takových výdajů zahrnovat. K příkladům uvedeným žalobcem v žalobě krajský soud
uvedl, že jsou pro souzenou věc nerozhodné, neboť s ní nesouvisí.
Krajský soud proto konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s §12, §24 odst. 2
písm. a) a i) a §28 odst. 1 zákona o daních z příjmů i s §7 zákona o rezervách, a proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností opírající
se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy tvrdil nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel byl toho názoru, že rozsudek krajského soudu je v rozporu s §829 a násl.
občanského zákoníku, dle kterýchžto ustanovení měla být věc posuzována primárně. Stěžovatel
se odvolával na námitky uvedené v daňovém řízení i v žalobě a dovodil, že daňové orgány
i krajský soud nesprávně posoudily rozpor mezi ustanoveními občanského zákoníku a zákonů
o daních z příjmů a o rezervách. Podle stěžovatele není možné jednostranně posuzovat věc dle
daňových předpisů, neboť zásady stanovené občanským zákoníkem jednoznačně upravují vztahy
mezi účastníky sdružení. Např. dle §833 občanského zákoníku se to, co poskytne ten který
účastník, stává spoluvlastnictvím a věci jednotlivě určené se stávají věcmi v bezplatném užívání
všech účastníků sdružení. Nemovitosti, které vlastnili účastník sdružení J. J. st. a jeho manželka (v
SJM), se staly za tohoto stavu věcmi v užívání účastníků. Na tuto situaci daňové předpisy
nepamatují. Dle stěžovatele je tak třeba dovodit, že nájemce může odepisovat rezervy tehdy,
jestliže je to dohodnuto v nájemní smlouvě, a že může provádět se souhlasem vlastníka i odpisy
hmotného majetku.
Vložení nemovitosti do sdružení je formou bezplatného užívání a na základě toho je třeba
akceptovat, že sdružení musí nemovitosti opravovat a udržovat v řádném stavu a za tímto účelem
může provádět odpisy a vytvářet rezervy, které jsou vzhledem k individuálnímu předkládání
daňového přiznání individuálně specifikovány pro každého z účastníků. Dle §12 zákona o daních
z příjmů z toho stěžovatel dovozuje, že je-li smlouvou o sdružení dohodnuto, že se výdaje
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů rozdělují mezi poplatníky rovným dílem, a je-li
činnost sdružení vykonávána právě v této nemovitosti, pak náklady na její údržbu jsou náklady,
které jsou společné a jsou to výdaje za účelem dosažení příjmů. Ustanovení §12 zákona o daních
z příjmů je za takového stavu v souladu s §835 občanského zákoníku, kdy podíly na majetku
získaném společnou činností jsou stejné. Z toho vyplývá, že bylo-li dohodnuto mezi účastníky
sdružení, že podíly jsou 50%, pak i výdaje, které se týkaly oprav a údržby nemovitostí, musí být
rovněž ve výši 50% pro oba účastníky. Za tohoto stavu je namístě, aby oba účastníci sdružení
odepisovali, resp. vytvářeli rezervy každý ve výši 50%.
Podle stěžovatele existuje rozpor mezi občanským zákoníkem a daňovými předpisy.
Na základě smluvní volnosti dle občanského zákoníku se účastníci sdružení dohodli na dělbě
příjmů rovným dílem. Za daného stavu potom při vytváření rezerv či provedení oprav by byl
jeden účastník výrazně poškozen v případě, že by věc byla posuzována jen podle daňových
předpisů. Individualizované výdaje by byly velmi obtížně uplatňovány, což by mohlo vnést
neshodu mezi účastníky sdružení. Je totiž zřejmé, že zaměstnanci pracující pro sdružení musí mít
uzavřenu pracovní smlouvu jen s jedním účastníkem. Za daného stavu by mohl daňový výdaj
uplatňovat jen tento účastník sdružení. I souvislosti se zdravotním či sociálním pojištěním by pak
tyto individualizované výdaje byly opět v zásadním rozporu s dohodou o dělení zisku. Je otázkou,
jak tedy specifikovat individualizovaný výdaj jednoho z účastníků sdružení, když na druhé straně
správce daně uznává jako společný výdaj sdružení právě mzdové výdaje či platby zdravotního
a sociálního pojištění zaměstnanců, ačkoli k těmto platbám je povinný jen ten účastník sdružení,
který je zaměstnavatelem.
Je třeba poukázat na to, že v předchozích zdaňovacích obdobích bylo o nemovitosti
účtováno v souladu s názorem stěžovatele, což žalovaný bagatelizuje tím, že Finanční úřad
v Písku v tomto případě pochybil. Jednou z nejdůležitějších zásad právního řádu je
předvídatelnost práva a jestliže správce daně rozhodne tak, že účtování a uplatňování daňových
příjmů a výdajů za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a také následné účtování o nemovitostech
i uplatňování odpisů za předmětná období akceptoval v podobě zastávané stěžovatelem,
pak stěžovatele nepochybně utvrdil v tom, že způsob vedení účetnictví je bez závad.
Stěžovatel uzavírá, že odpisy z nemovitostí, které sdružení provádělo, představuje odpisy
dle §12 zákona o daních z příjmů a také vytvořené rezervy mohl stěžovatel daňově uplatňovat
v poměru vyplývajícím z dohody o sdružení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že stěžovatel
v roce 2003 podnikal ve sdružení s panem J. J. st. a jeho podíl na příjmech a výdajích z činnosti
sdružení činil 50%. V daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003 uplatnil mj.
poměrnou část výdajů na rezervy tvořené na opravu hmotného majetku (objekt Kollárova 511,
Písek a sklady na parcele č. 4365/10) a též poměrnou část odpisů těchto nemovitostí. Vlastníkem
těchto nemovitostí, které byly vloženy do sdružení, je však pan J. st. Proto správce daně vyloučil
stěžovatelem uplatněné náklady na odpisy a na tvorbu rezervy z nákladů daňově účinných.
Stěžovatel přitom již od zahájení daňové kontroly argumentoval tím, že rozhodující pro
posouzení daňové uznatelnosti sporných výdajů je skutečnost, že se jedná o výdaj při společném
podnikání v rámci sdružení. Žalovaný však trvá na tom, že právo odpisovat hmotný majetek
přiznává zákon výhradně vlastníku nemovitosti. To vyplývá z §28 odst. 1 zákona o daních
z příjmů a jeho vazby na §24 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Uplatnit do daňových výdajů odpisy
předmětných nemovitostí tak mohl jen vlastník těchto nemovitostí. Totéž platí i pro rezervy na
opravu hmotného majetku. To vyplývá ze zákona o rezervách a také z §24 odst. 2 písm. i)
zákona o daních z příjmů. Dle názoru žalovaného nelze zahrnout výdaje na odpis nemovitostí a
tvorbu rezervy na jejich opravu do výdajů, které účastníci sdružení dělí mezi sebe podle poměru
svých podílů ve smyslu §12 zákona o daních z příjmů. Nejedná se o výdaje vynaložené
poplatníky při společném podnikání na dosažení, zajištění a udržení příjmů, které se mezi ně
rozdělují rovným dílem. Jsou to výdaje vynaložené výhradně poplatníkem, který je vlastníkem
hmotného majetku, neboť ostatní poplatníci nejsou oprávněni cizí majetek odpisovat ani tvořit
rezervu na jeho opravu. Poplatník, který je vlastníkem nemovitosti, z tohoto důvodu může mít
daňově uznatelné náklady vyšší než jiný účastník sdružení.
Kasační stížnost není důvodná.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil, jsa vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti,
takto:
Základní otázkou v dané věci je otázka právní – totiž zda na základě konkrétní podoby
smlouvy o sdružení dle občanského zákoníku může hmotný majetek odpisovat i poplatník,
který není jeho vlastníkem, resp. zda obdobně může jako daňové náklady uplatňovat rezervy
na opravu hmotného majetku ve smyslu §7 zákona o rezervách poplatník, který není vlastníkem
tohoto hmotného majetku.
V daném případě je třeba dát za pravdu právnímu názoru žalovaného, který dospěl
k závěru, že předmětné daňové náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů může
uplatňovat pouze vlastník předmětného hmotného majetku, a nikoli další účastník sdružení,
který vlastníkem není.
Stěžovatel přitom argumentuje potřebou přednostní aplikace ustanovení občanského
zákoníku o smlouvě o sdružení. To přitom není možné. Smyslem právní úpravy smlouvy
o sdružení dle občanského zákoníku je především uspořádání vnitřních vztahů mezi účastníky
této smlouvy, kteří se sdružili, aby se společně přičinili o dosažení sjednaného účelu
(zde úspěšného naplňování podnikatelské činnosti). Z tohoto titulu daná ustanovení občanského
zákoníku nemohou derogovat zvláštní daňové předpisy, jejichž účel je zcela jiný, a to zájem
na řádné specifikaci a vybrání daní.
Je zřejmé, že sdružení nemá právní subjektivitu. Práva a povinnosti proto nevznikají
sdružení jako takovému, ale jeho účastníkům. To ostatně jasně plyne z §829 odst. 2 občanského
zákoníku. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud připomíná už s ohledem na argumentaci
stěžovatele ustanovením §833 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že poskytnutí
majetkového plnění ve prospěch sdružení má rozdílné následky podle toho, o jaký druh
vneseného majetku jde. Protože sdružení nemá právní subjektivitu, nemůže být vlastníkem,
proto jsou vlastníky účastníci sdružení. Vznik spoluvlastnického vztahu k penězům a jiným
genericky určeným věcem je spojen se sdělením o oddělení nebo předáním pověřenému
účastníkovi. Jde o spoluvlastnictví podílové, v němž je výše podílů určena zákonem (je závislá
na poměru poskytnutých hodnot). U věcí jednotlivě určených (tedy i nemovitostí) zůstává
zachováno vlastnické právo dosavadního účastníka. Je tedy zjevné, že předmětný hmotný majetek
zůstal ve vlastnictví pana J. J. st., a to bez ohledu na to, jakým způsobem se ohledně udržování
tohoto majetku účastníci sdružení dohodli.
Relevantní ustanovení daňových předpisů stanovila v rozhodném období následující:
Podle §12 zákona o daních z příjmů platí, že „příjmy dosažené poplatníky při společném
podnikání nebo společné jiné samostatné výdělečné činnosti (§7) na základě smlouvy o sdružení a výdaje
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů se rozdělují mezi poplatníky rovným dílem, není-li ve smlouvě
o sdružení stanoveno jinak. Pokud nejsou příjmy a výdaje rozděleny mezi účastníky sdružení rovným dílem,
mohou účastníci sdružení uplatnit výdaje na ně připadající pouze v prokázané výši“.
Podle §24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů jsou daňově uznatelnými výdaji
(náklady) také odpisy hmotného majetku dle §26 až 33 zákona o daních z příjmů; podle §24
odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů jsou daňově uznatelnými výdaji (náklady) také rezervy
a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní zákon. Tímto
zvláštním zákonem je zákon o rezervách, který v §7 v rozhodném období stanovil, že „rezervu
na opravy hmotného majetku, která je výdajem (nákladem) na dosažení, zajištění a udržení příjmů, jehož doba
odpisování stanovená zákonem o daních z příjmů je šest a více let, mohou vytvářet poplatníci daně z příjmů,
kteří a) mají k hmotnému majetku právo vlastnické nebo jsou organizační složkou státu příslušnou hospodařit
s majetkem státu anebo jsou státní organizací příslušnou hospodařit s majetkem státu, pokud tuto rezervu
nevytváří nájemce podle písmena b), b) jsou nájemci hmotného majetku a k opravám najatého hmotného majetku
jsou smluvně písemně zavázáni“.
Konečně §28 odst. 1 zákona o daních z příjmů mj. stanoví, že „hmotný majetek odpisuje
poplatník, který má k tomuto majetku vlastnické právo“.
Daňové předpisy tedy hovoří jednoznačně: subjektem, který může uplatňovat předmětné
výdaje, je pouze vlastník hmotného majetku, zde konkrétně pan J. J. st. To platí i pro tvorbu
rezerv dle §7 zákona o rezervách. Daňové předpisy v tomto ohledu nezmiňují účastníky
sdružení, kteří mají hmotný majetek (věci jednotlivě určené) v bezplatném užívání. Interní
dohoda mezi účastníky sdružení nemůže modifikovat či derogovat kogentní ustanovení zákona
o daních z příjmů či zákona o rezervách. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatele na §12
zákona o daních z příjmů. Toto obecné ustanovení o dělení příjmů a výdajů ve sdružení
je konkretizováno dalšími (výše citovanými) ustanoveními zákona o daních z příjmů a zákona
o rezervách. I v odborné literatuře je navíc všeobecně akceptováno, že rozdělování odpisů
investičního majetku mezi jednotlivé účastníky sdružení za situace, kdy vlastnické právo k tomuto
majetku má pouze jeden z účastníků, je chybou (viz Salačová, M. Sedláková, E.: Komentář k §12,
novely zákona o daních z příjmů. Poradce, 1998, č. 4, s. 36-37, Koráb, M.: Výklad k dani z příjmů
fyzických osob – uplatňování výdajů ve sdružení. Finanční, daňový a účetní bulletin, 1997, s. 50
či Macháček, I.: Podnikání ve sdružení. Daně a právo v praxi, 2006, č. 3, s. 2 a násl.).
V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší správní soud také poznamenává, že stěžovatel
není ani nájemcem předmětných nemovitostí (má je v bezplatném užívání), takže není případná
jeho argumentace tím, že nájemce může uplatňovat rezervy tehdy, jestliže je to dohodnuto
v nájemní smlouvě, a že může provádět se souhlasem vlastníka i odpisy hmotného majetku.
Na názoru Nejvyššího správního soudu na danou věc nemůže nic změnit ani poukaz
stěžovatele na zaměstnance pracující pro sdružení, kteří mají uzavřenou pracovní smlouvu jen
s jedním účastníkem sdružení, neboť to se zde posuzovanou věcí nesouvisí. Je na účastnících
sdružení, aby si dohodli takový způsob rozdělování příjmů i výdajů v rámci sdružení, který bude
vyhovovat všem účastníkům, ovšem musí se tak stát za respektování kogentních ustanovení
daňových předpisů.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že předvídatelnost práva je důležitým atributem
právního řádu a principem, který je třeba dodržovat. V tomto smyslu se již mnohokrát vyslovil
i Ústavní soud, např. ve svém nálezu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03: „Ústavní soud již
ve své judikatuře konstatoval, že ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně
princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva,
nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými
požadavky.“ Rovněž Nejvyšší správní soud se k těmto otázkám vyslovil, kupř. v usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132,
www.nssoud.cz, když definoval pojem „správní praxe“: „Správní praxe zakládající legitimní očekávání
je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje
určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna
činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými
okolnostmi“.
V daném případě lze konstatovat, že správce daně skutečně vůči stěžovateli ve vztahu
ke zdaňovacím obdobím let 1997 a 1998 postupoval tak, že akceptoval jeho (výše uvedený)
výklad daňových předpisů, což ve stěžovateli mohlo vzbudit očekávání, že takto bude správce
daně postupovat i nadále. Na druhou stranu je však zřejmé, že u těchto zdaňovacích období
správce daně postupoval nesprávně, v rozporu s příslušnými předpisy a jejich ustáleným
výkladem. Nejvyšší správní soud se domnívá, že v takovém případě je změna přístupu správce
daně akceptovatelná. Není totiž výrazem libovůle správních orgánů, ale nápravou dřívějšího
pochybení, tedy přizpůsobení postupu platné právní úpravě; to lze považovat za příklad oněch
závažných okolností, které Nejvyšší správní soud zmínil v citovaném usnesení rozšířeného
senátu.
Nejvyšší správní soud se tak ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu,
že stěžovatel nemohl řádně uplatnit do daňových výdajů odpisy předmětných nemovitostí
ani rezervy na jejich opravu.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu