ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.91.2008:75
sp. zn. 5 Afs 91/2008 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
ZZN Žďár n. S., a. s., se sídlem Jihlavská 18, Žďár nad Sázavou, zast. advokátem
JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., se sídlem SAK Veveří 46, Brno proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody č. 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2008, č. j. 31 Ca 196/2006 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2006, č. j. 12587/06/FŘ-120 ve věci daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2000. Důvodem doměření daně byla přitom
skutečnost, že stěžovatel uplatnil do daňově účinných výdajů zůstatkovou cenu nemovitostí
zahrnutých do jeho obchodního majetku ve výši 45 717 254 Kč, správce daně dospěl však
k závěru, že tyto výdaje byly uplatněny v rozporu s ust. §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť u předmětných nemovitostí nedošlo v uvedeném zdaňovacím
období k převodu vlastnických práv; samotným zahrnutím nemovitostí do konkursní podstaty
nedošlo k převodu vlastnického práva.
I.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád s právní (dále s. ř. s.); jako nesprávné posouzení právní otázky
považuje názor krajského soudu ohledně okamžiku, ke kterému lze uplatnit jako výdaje (náklady),
zůstatkovou cenu hmotného majetku při jeho soupisu do konkursní podstaty.
Dle soudu nebyla mezi účastníky sporná skutečnost, že o vyřazení nemovit ostí a zahrnutí
jejich zůstatkové ceny do daňových výdajů lze účtovat až v okamžiku převodu vlastnických práv.
Stěžovatel nikdy neomezoval otázku právního posouzení případu pouze na zjištění, ke kterému
okamžiku přechází vlastnické právo, jako, dle názoru krajského soudu, jediné podmínky možnosti
odepsání zůstatkové ceny nemovitostí. Stěžovatel zásadně nesouhlasí s výhradně jazykovým
výkladem užité právní normy, tj. - §24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů; odkazuje v této
souvislosti na judikaturu Ústavního soudu. Dle názoru stěžovatele vykazuje postup krajského
soudu znaky formalismu, když soud zcela pominul zejména teleologický výklad posuzované
právní normy. Stěžovatel již v předchozím řízení upozorňoval na obsah vlastnického práva, tak,
jak vyplývá z ustanovení §123 občanského zákoníku – tj. právo věc držet, užívat, požívat j ejí
plody a užitky a nakládat s ní. Soupisem věcí do konkursní podstaty potom, dle stěžovatele,
veškerá výše uvedená oprávnění přecházejí na správce konkursní podstaty - viz §18 zákona
o konkursu a vyrovnání (ZKV), vč. dostupné judikatury. Okamžikem soupisu do konkursní
podstaty tak původní vlastník zcela pozbývá oprávnění věc držet, k tomu je oprávněn správce
konkursní podstaty - na výzvu správce je povinen věc i vydat (§18 odst. 4 ZKV). Stejně
tak je správce oprávněn brát užitky z věci, jakož i s věcí disponovat (§18 odst. 1 a 3 ZKV).
Soupisem věcí do konkursní podstaty tedy fakticky dochází k omezení veškerého obsahu
vlastnického práva a věc se stává z obchodního i jakéhokoli jiného hlediska pro společnost
neupotřebitelnou již tímto okamžikem. Dle stěžovatele je tedy pro věc podstatné faktické
vlastnictví, nikoli vlastnictví de iure.
Stěžovatel dále uvádí, že účelem a smyslem zahrnutí zůstatkové ceny hmotného majetku
do výdajů (nákladů) je možnost jednorázového odpisu tohoto majetku, který také jednorázově
nemůže poplatník využít za účelem dosahování zisku. Všechny př ípady, kdy tak lze dle zákona
o daních z příjmů učinit, jsou vázány k možnosti odpisu zůstatkové ceny již v okamžiku ztráty
možnosti jeho využívání. Tak je tomu v případě §24 odst. 2 písm. b) – bod 1 – vyřazením –
nejsou používány, bodu 2 – prodejem – v tomto případě evidentně předpokládal zákonodárce
prodej přímo vlastníkem, nikoli SKP, likvidací, předáním n ebo zničením. Ve všech těchto
případech bylo záměrem zákonodárce vázat okamžik možnosti odpisu k okamžiku jejich
faktického pozbytí. Stěžovatel zdůrazňuje, že od okamžiku, kdy tento majetek přestane být
hospodářsky přínosný, poplatník ztratil možnost jej řádně odepisovat dle §26 a násl. zákona
o daních z příjmů. Jako výdaje je možné odepisovat pouze výdaje vynaložené na dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Okamžikem, kdy předmě tné nemovitosti byly sepsány
do konkursní podstaty úpadce, ztratil stěžovatel veškerá oprávnění vyplývající z vlastnického
práva a věc pro něj od tohoto okamžiku ztratila svoji využitelnost. Tímto okamžikem tedy nebylo
možné nemovitosti odepisovat řádně podle §26 zákona, neboť tyto nemohly být užívány
a nejednalo by se o náklady vynaložené na dosažení či udržení příjmů. Tyto odpisy by nemohly
být správcem daně uznány. Stěžovatel v tomto kontextu podotýká, že zpeněžení konkursní
podstaty může trvat a zpravidla i trvá několik let. V případě připuštění možnosti odpisu
zůstatkové ceny až při zpeněžení konkursní podstaty, by poplatník po celou dobu průběhu
konkursu nemohl disponovat s nemovitostmi, nemohl by je tudíž ani řádně odepisovat
a ani by nemohl odepsat jejich zůstatkovou hodnotu. Byl by závislý pouze na rychlosti průb ěhu
konkursního řízení; takové holé vlastnictví by potom zpravidla vedlo ke značným finančním
ztrátám, popř. i ke krachu poplatníka. Účelem a smyslem odpisů zůstatkové ceny je právě snížení
negativních dopadů způsobených nemožností využívat majetek k dosažení zisku. K těmto
dopadům došlo již okamžikem soupisu nemovitostí do konkursní podstaty, kdy nemohl
stěžovatel nemovitosti využívat a odepisovat. Dle názoru stěžovatele by bylo zcela absurdní
a zcela proti smyslu zákona, aby odpisy zůstatkové ceny hmotnéh o majetku byly možné
až při jejich zpeněžení, tedy mnohdy až po několika letech.
Krajský soud, dle stěžovatele, zcela pominul ustanovení §24 odst. 2 písm. b) bod 3
podle kterého jsou výdaji podle odst. 1 také zůstatková cena hmotného majetku předaného
povinně bezúplatně podle zvláštních předpisů. Zákon zde přitom neodkazuje na žádný speciální
předpis konkrétně, ale jedná se o blanketní odkaz. Pomocí uvedeného ustanovení lze odepisovat
zejména zůstatkovou cenu majetku vydaného v restitucích, není však žádný důvod, proč aplikaci
tohoto ustanovení vyloučit i v případě majetku vydaného do konkursní podstaty – i v tomto
případě se jedná o bezplatné předání a toto předání je povinné. Případnost aplikace tohoto
ustanovení přímo dopadá na skutkový stav ve věci st ěžovatele, vyplývá jak z logického
tak i jazykového výkladu.
Stěžovatel tvrdí, že postupoval zcela v souladu se zákonem, když v okamžiku soupisu
majetku do konkursní podstaty odepsal jeho zůstatkovou cenu. Čistě teoreticky by tento postup
byl správný i v případě podání vylučovací žaloby. V tomto případě by hodnota zpět nabytého
majetku, v případě úspěchu, tvořila zisk a byla by takto i zdaňována.
Stěžovatel se domnívá, že pouze zcela formálním výkladem žalovaného i krajského soudu
byl určen okamžik, od kterého je možné odepsat zůstatkovou cenu majetku při jeho soupisu
do konkursní podstaty. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V doplnění kasační stížnosti uvádí stěžovatel dále důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., neboť skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech.
Při odůvodnění svého rozhodnutí vycházel krajský soud ze skutečnosti, že nemovitosti byly
sepsány do konkursní podstaty úpadce – žalobce. Tak tomu však zásadně není, neboť úpadcem
je v tomto případě subjekt odlišný od žalobce (stěžovatele). Nemovitosti, které byly ve vlastnictví
stěžovatele, tj. ZZN Žďár n. Sázavou, a. s. IČ 25304071 (který je předtím nabyl od úpadce), byly
sepsány do konkursní podstaty úpadce, společnosti Zemědělské zásobování a nákup Žďár
nad Sázavou, a. s. IČ 46347437, a to na základě ustanovení §15 ZKV o neúčinnosti právních
úkonů. Tyto skutečnosti soud prvního stupně vůbec nevzal v úvahu a vycházel z toho,
že nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty žalobce (stěžovatele). Skutečnost, že krajský
soud mylně ztotožnil žalobce s úpadcem, je zřejmá mimo jiné i z následujících pasáží odůvodnění
napadeného rozsudku: odst. 2 „K námitce žalobce uplatněné v odvolání uvádějící, že zahrnutím nemovitosti
po prohlášení konkursu do konkursní podstaty žalobce “, odst. 17- „konkursní podstata je majetkem
ve vlastnictví dlužníka, v tomto případě žalobce“, odst. 22 – „majetek nadále zůstává ve vlastnictví
úpadce-žalobce,“ ...
Tyto skutečnosti byly zcela zřejmé ze spisového materiálu, o tomto nebylo mezi účastníky
žádného sporu. Podobnost názvů dotyčných subjektů zřejmě vedla ke zcela zásadnímu
pochybení soudu. Stěžovatel nebyl nikdy v konkursu ani na něj nebyl podán návrh; toto by bylo
zřejmé i z nahlédnutí do úplného výpisu z obchodního rejstříku. Stěžovatel tedy upřesňuje,
že setrvává na všech argumentech, které již uvedl v kasační stížnosti s tím, že tam,
kde je pojednáváno o konkursní podstatě, je myšlena konkursní podstata nikoli stěžovatele,
tedy společnosti ZZN Žďár n. S., a. s., neboť taková konkursní podstata nikdy neexistovala,
ale konkursní podstata úpadce, společnosti Zemědělské zásobování a nákup Žďár nad Sázavou,
a. s.
Žalovaný v písemném vyjádření odkazuje stran právního posouzení rozhodných
skutečností, specifikace skutkového stavu a interpretace právní normy na správní spis,
odůvodnění svého rozhodnutí a na vyjádření k žalobě ze dne 26. 3. 2007.
K argumentaci stěžovatele v kasační stížnosti uvádí, že není, dle jeho názoru, možné
k domněle nesprávnému posouzení soudem, argumentovat akceptací vyjádření účastníků řízení
ke skutečnosti, že pro zákonnost napadeného rozhodnutí je zásadní vlastnické právo k dotčeným
nemovitostem, resp. jeho převod. Sám stěžovatel v odvolacím řízení a následně i v žalobě
vycházel, pro zhodnocení možnosti zaúčtování předmětné částky do daňových výdajů,
z posouzení převodu vlastnického práva jako zásadní otázky ve sporu. Soud k tomu pouze
konstatoval, že tato skutečnost není mezi účastníky sporná, což je nepochybné. Dle právního
názoru soudu, se kterým se žalovaný ztotožňuje, je pro konstatování zákonnosti žalobou
napadeného rozhodnutí klíčové zodpovězení otázky převodu vlastnického práva, jiný výklad
zákon č. 586/1992 Sb. ke zjištěnému skutkovému stavu nepřipouští.
K námitce formálního výkladu žalovaný uvádí, že z daňového řízení ani z řízení
před soudem nevyplývá, že se správce daně či soud omezil na jediný interpretační princip
(jazykový výklad) a navíc, že b y takový postup vedl k výkladu zákona, který by zapříčinil vydání
nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel odkazuje na výklad te leologický, jak však vyplývá
ze spisového materiálu a napadeného rozsudku, rozhodnutí bylo vydáno zcela v souladu
a ve smyslu zákona, odkaz k porušení účelu právní normy je tak neopodstatněný. Judikatura
Ústavního soudu, které se stěžovatel dovolává a kterou žalovaný ani nezpochybňuje,
není nikterak v rozporu se závěry učiněnými v této kauze. Žalovaný se řádně vypořádal s otázkou
vlastnického práva ve vztahu k řízení dle zákona č. 328/1991 Sb ., o konkurzu a vyrovnání,
jsou zde odůvodněny dopady sepsání nemovitostí do konkursní podstaty do daňové povinnosti
stěžovatele. Stěžovatel je vlastníkem nemovitostí i po jejich sepsání do konkursní podstaty. Právní
úkon, na základě kterého došlo k převodu nemovitostí, je i po úspěšném odporu úkonem
platným, avšak je neúčinný vůči věřiteli pro účely konkursního řízení z důvodů jednoznačně
vymezených ZKV.
Stěžovatel se nad rámec daňového řízení i říz ení před krajským soudem, dovolává
aplikace ust. §24 odst. 2 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů a poukazuje na porušení
tohoto ustanovení. Uvedená argumentace nebyla součástí žalobních bodů, nebyl dán tedy
zákonný podklad pro to, aby soud tuto otázku zkoumal. Jak stěžovatel sám uvádí, účelem tohoto
ustanovení je možnost uplatnit zůstatkovou cenu nemovitosti vydané např. restituentovi, jako
daňový výdaj. Obecně pak toto ustanovení dopadá na skutkový stav, kdy se nejedná o otázku
vlastnického práva, odlišně od dané kauzy, resp. jeho převodu a pod. Jedná se o oprávnění toho,
kdo byl povinen věc vydat (ke které mu ani do budoucna nesvědčí vlastnické právo), uplatnit
příslušný daňový výdaj. Žalovaný trvá na svém stanovisku, že jeho postup byl zcela v souladu
s ust. §23 odst. 3 zákona o daních z příjmů, že tedy zvýšil základ daně u stěžovatele oprávněně.
K doplnění kasační stížnosti stěžovatelem žalovaný konstatuje, že toto bylo podáno
až po uplynutí zákonné lhůty dle ust. §106 s. ř. s. K námitkám stěžovatele, z nichž dovozuje vady
řízení před soudem způsobené nedostatečně zjištěným skutkovým stavem, resp. záměnou
stěžovatele a úpadce, žalovaný konstatuje, že soud na místech, která stěžovatel ve svém podání
označuje v odst. 2 pouze rekapituluje průběh daňového řízení, neprovádí vlastní hodnocení
skutkového stavu ani vlastní právní posouzení, není tak z uvedené věty možné usuzovat
na důvodnost námitky stran ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navíc odstraněním interpunkční
nepřesnosti, resp. posunutím čárky za slovem žalobce před toto slovo, uvedená věta plně odpovídá
zjištěnému skutkovému stavu, zde k rekapitulaci daňového odvolacího řízení. Co se týče dalšího
odstavce 17 – ze soudem použité formulace vyplývá, že majetek, který je součástí konkursní
podstaty, která podléhá konkursu a ohledně níž dlužník ztrácí své dispoziční právo, je v tomto
případě ve vlastnictví žalobce, obecně přitom platí, že je ve vlastnictví dlužníka (úpadce).
Uvedené konstatování je plně v souladu se skutkovým stavem. V odst. 20 - ze soudem použité
formulace vyplývá, že žalobce stejně jako úpadce (analogie jejich postavení v daném případě)
zahrnutím nemovitosti do konkursní podstaty zůstává vlastníkem svého majetku, byť ztrácí
dispoziční oprávnění. Uvedené je opět plně v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Stejně
tak i v odstavci 22 soud pouze užívá analogii v postavení žalobce a úpadce. Žalovaný má za to,
že namítané nejasnosti ohledně přesnosti odůvodnění a možnosti vyvození více výkladů
k soudem správně hodnoceným skutečnostem, nemá vliv na nezákonnost výroku napadeného
rozsudku. Rozsudek vychází ze správně zjištěného skutkového stavu, který má oporu
ve spisovém materiálu a ze správného právního posouzení.
II.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu,
přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně považuje za vhodné předeslat, že důvody kasační stížnosti
lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajský m
soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím
včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k p odání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené
právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit.
Současně je však rovněž nutno konstatovat, že na rozdíl od řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu ovládaného přísnou koncentrační zásadou, pro řízení
o kasační stížnosti soudní řád správní takovou koncentraci řízení nezakotvuje. Lhůta pro podání
kasační stížnosti není současně lhůtou pro vymezení rozsahu, v jakém může Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumat a v níž jedině může (s výjimkou
stanovenou v §106 odst. 3 s. ř. s.) stěžovatel kasační stížnost doplnit. Na rozdíl od řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kdy ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. výslovně uvádí,
že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body
lze jen ve lhůtě pro podání žaloby, v řízení o kasační stížnosti soudní řád správní takovou
koncentraci řízení nezakotvuje. Pokud Nejvyšší správní soud vůči stěžovateli neučiní výzvu
podle §106 odst. 3, nelze stěžovatelovu možnost doplnění kasační stížnosti omezit lhůtou
uvedenou v druhé větě tohoto ustanovení. Tímto postupem by došlo k porušení práva
stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listin y základních práv a svobod
(viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05, též nález Ústavního soudu
ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, vše přís tupno na www.judikatura.cz)
Ve světle výše uvedeného nelze přisvědčit námitce žalov aného uplatněné ve vyjádření
ke kasační stížnosti o opožděnosti a nepřípustnosti doplnění kasační stížnosti stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud proto přihlédl, při posouzení věci i k doplnění kasační stížnosti. Jinou
otázkou však je, posouzení skutečností uplatněných v kasační stížnosti a jejím doplnění z hlediska
ust. §104 odst. 4, resp. §109 odst. 4 s. ř. s.
Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného dne
23. 10. 2006, v níž požadoval 1) zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2006,
č. j. 12587/06/FŘ-120 nebo 2) vyslovení nicotnosti uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v žalobě konkrétně namítal, že správce daně a poté i žalovaný opřeli
svá rozhodnutí o dodatečném vyměření daně a o odvolání výhradně o svůj právní názor,
že správcem konkursní podstaty sepsané nemovitosti zůstaly po určitou dobu po jejich sepisu
do konkursní podstaty úpadce zapsány v katastru nemovitostí ve prospěch daňového subjektu.
Z toho pak učinili závěr, že tyto zůstaly v majetku daňového subjektu (žalobce). Tento závěr
označil za rozporný s ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb. Dále konstatoval,
že okamžikem, kdy správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti sepsal do soupisu
konkursní podstaty, se tyto staly majetkem úpadce (správce konkursní podstaty), bez ohledu,
zda tato skutečnost byla, či je zapsána v katastru nemovitostí, když podle ust. §18 odst. 2 zákona
č. 328/1991 Sb., v jeho platném znění „soupis je listinou, která správce opravňuje ke zpeněžení s epsaného
majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§6 odst. 3),
ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která
s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i příslušnému katastrálnímu úřadu . V žalobě je rovněž
konstatováno, že tato právní norma sama o sobě vylučuje ustanovení §133 odst. 2 občanského
zákoníku, podle kterého „převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vklade m
do katastru nemovitostí podle zvláštních přepisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Stěžovatel rovněž
opřel svoji argumentaci stran otázky nabytí vlastnického práva o příslušná ustanovení občanského
zákoníku, zejm. ust. §133 odst. 2 a tvrdí, že pouze v případě, nabývá -li se nemovitost smlouvou,
a jenom smlouvou, vlastnictví se nabývá až dnem vkladu; soupis do konkursní podstaty není
smlouvou. Dále rozebírá skutečnosti, které se zapisují do katastru nemovitostí vkladem ,
a případy, kdy se tak činí záznamem; předmětem vkladu který je nutný pro vznik práva, je přitom
pouze smlouva o převodu vlastnictví nemovitostí. Naproti tomu záznamem se do katastru
nemovitostí zapisují právní vztahy k nemovitostem na základě listin, které podle zvláštních
předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy k nemovitostem – tedy i soupis konkrétních
nemovitostí správcem konkursní podstaty do podstaty. V žalobě je namítáno, že žalovaný chybně
vycházel pouze ze zápisu v katastru nemovitostí, aniž by postupoval v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemo vitostí. Žalovaný odůvodnil
své rozhodnutí pouze odkazem na ust. §133 odst. 2 občanského zákoníku, tedy na okamžik
přechodu vlastnického práva k nemovitostem na základě smlouvy. Pokud správce konkursní
podstaty předmětné nemovitosti sepsal do podstaty dne 18. 12. 2000, přestala být společnost
ZZN Žďár n. S., jejich vlastníkem okamžikem jejich sepsání, tedy dnem 18. 12. 2000.
V žalobě je, dle názoru Nejvyššího správního soudu, žalobcem (stěžovatelem) vedena
veškerá argumentace směřující k popření právního závěru žalovaného, totiž, že daňový subjekt
neoprávněně uplatnil do výdajů – zůstatkovou cenu nemovitostí za zdaňovací období roku 2000,
když předmětné nemovitosti nemohly být, dle názoru žalovaného, v roce 2000 vyřazeny
z účetnictví, neboť samotným jejich zahrnutím do konkursní podstaty nedošlo k přechodu
vlastnického práva. Takto vymezeným rámcem byl krajský soud vázán v řízení o žalobě, v těchto
intencích lze poté vést i řízení před kasačním soudem.
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci,
zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv, stejně tak je na něm, aby vymezil
rozsah přezkumné činnosti soudu v žalobních bodech. Rozsah přezkumu žalobou napadeného
správního rozhodnutí je ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce
konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona (§75 odst. 2 s. ř. s.); Rozsah
přezkumné činnosti soudu nelze proto v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu zúžit
ale ani rozšiřovat nad rámec vymezený samotným žalobcem. V režimu správního soudnictví
je nezbytné ve správním návrhu (žalobě) uvést žalobní body, jimiž žalobce konkretizuje
svá tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu), a jimiž ve vztahu
k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu zákonnosti žalobou napadeného správního
rozhodnutí, jehož se žalobou dovolává.
V průběhu daňového i soudního řízení zcela zřetelným a určitým způsobem nastolil
stěžovatel otázku, jejíž zodpovězení bylo meritem věci, tedy určit, k jakému okamžiku přechází
vlastnické právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty pro účely daně z příjmů,
konkrétně ke kterému okamžiku lze uplatnit jako daňově účinný výdaj zůstatkovou cenu
hmotného majetku – nemovitostí, při jejich soupisu do konkursní podstaty – zda dnem, kdy byl
proveden soupis, nebo až dnem, ke kterému byl proveden vklad do katastru nemovitostí.
Stěžovatel v žalobě tvrdil, že okamžikem, kdy správce konkursní podstaty předmětné nemovitosti
sepsal do soupisu konkursní podstaty, staly se tyto majetkem úpadce (správce konkursní
podstaty); Stěžovatel - společnost ZZN Žďár n. S., a. s. přestal být jejich vlastníkem okamžikem
sepsání, tj. dnem 18. 12. 2000.
Vytýká-li stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu, že zcela pominul ustanovení §24
odst. 2 písm. b) bod 3 zákona o daních z příjmů a nezabýval se otázkou, že výdajem daňově
uznatelným je i zůstatková cena hmotného majetku pře daného povinně bezúplatně
podle zvláštních předpisů, je nutno konstatovat, že tímto ustanovením neargumentoval
ani žalovaný ve svém rozhodnutí, ale ani se jeho aplikace nedovolával stěžovatel v odvolání
ani tuto skutečnost nepředestřel v žalobě. Tuto námitku proto posoudil Nejvyšší správní soud
dle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. jako nepřípustnou, a proto k ní nepřihlédl.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci z následujících skutečností,
které vyplynuly ze správního spisu:
Není předně ve věci sporná otázka skutková, neboť není pochyb o tom, že stěžovatel byl
poplatníkem daně z příjmů právnických osob, jakož ani o tom, že si uplatnil ve svém účetnictví
a v daňovém přiznání za rok 2000 jako daňový náklad vstupní cenu pozemků a zůstatkovou cenu
odpisovaných nemovitostí, není sporná jejich specifikace ani výše zůstatkové ceny, která činila
45 717 254 Kč. Není sporné ani to, že dne 18. 12. 2000 byl proveden soupis předmětných
nemovitostí ani to, že kupní smlouvy na předmětné nemovitosti, jak vyplynulo z údajů v katastru
nemovitostí, byly zapsány s účinky vkladu nejdříve dne 3. 10. 2001, resp. následně ke dni
13. 3. 2002, 15. 4. 2002, 3. 5. 2002, 6. 12. 2002, 26. 5. 2003. Namítá-li proto stěžovatel nedostatek
zjištěného skutkového stavu a dovozuje pochybení krajského soudu ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., přitom tak činí z některých nepřesných formulací v označení subjektů (správce
konkursní podstaty, žalobce) v odůvodnění rozsudku, je nutno tuto námitku jako nedůvodnou
odmítnout. Krajský soud argumentoval doslovnou dikcí zákona, lze tak připustit,
že na stěžovatele tato přímo nedopadá, neboť stěžovatel není úpadcem, ale toliko do konkursní
podstaty úpadce byl sepsán jeho majetek. Skutkový stav, z něhož krajský soud vycházel,
je v souladu se stavem, z něhož vycházel správce daně i žalovaný a má oporu ve spisovém
materiálu. Stěžovatelem vytýkané vady nemohou mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci
samé.
Ze spisu vyplynulo, že na základě prohlášení ze dne 4. 4. 1997 společnost Zemědělské
zásobování a nákup Žďár nad Sázavou, a. s., se sídlem Smetanova 34, Žďár nad Sázavou
do společnosti ZZN Žďár n. S., a. s. se sídlem Smetanova 34, Žďár nad Sázavou, vložila
okamžikem podpisu formou nepeněžitého vkladu blíže specifikované nemovitosti; právní účinky
vkladu do katastru nemovitostí vzniky dnem 21. 4. 1997 (KÚ Žďár nad Sázavou), resp. dnem
22. 4. 1997 (KÚ Nové Město na Mo ravě). Jak ze spisu vyplynulo, tyto nemovitosti byly
převedeny na stěžovatele ve lhůtě 6-ti měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu
na společnost Zemědělské zásobování a nákup Žďár nad Sázavou, a. s.
Stěžovatel na základě dokladu č. 92 a dokladu 510374 ze dne 31. 12. 2000 zaúčtoval
na účet X Md účetní zůstatkovou cenu nemovitého majetku (předmětných nemovitostí), který byl
sepsán do konkursní podstaty společnosti Zemědělské zásobování a nákup Žďár nad Sázavou a.
s. (úpadce). Správce konkursní podstaty oznámil stěžovateli dne 3. 1. 2001, že předmětné
nemovitosti přiložené k oznámení byly dne 18. 12. 2000 zapsány do „částečného soupisu
konkursní podstaty“ úpadce. Katastrální úřad provedl u uvedených nemovitostí již zapsaných ve
prospěch stěžovatele zápis „omezení dispozičních práv“.
Na základě výše uvedeného oznámení stěžovatel vyřadil hmotný majetek (nemovitosti,
které nabyl) z evidence. V daňovém přiznání za rok 2000 uplatnil poté jako daňový náklad
dle §29 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů zůstatkovou cenu těchto nemovitostí ve výši
45 717 254 Kč.
Správce daně na základě daňové kontroly vydal platební výměr, kterým stěžovateli
doměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 14 172 270 Kč. Správce daně přitom postupoval
podle ust. §23 odst. 10 zákona o daních z příjmů, podle kterého se pro zjištění základu daně
vychází z účetnictví vedeného podle zvláštního předpisu. Zásadní pro stanovení základu daně
bylo určit, kdy a jak mělo být o předmětném vyřazení majetku účtováno ve smyslu účetn ích
předpisů. Žalovaný v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na příslušná ustanovení
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví ve znění platném pro předmětné zdaňovací období,
jakož i na ustanovení Opatření FMF č. j. V/20 100/1992 ze dne 15. 7. 1992, kterým se stanoví
postupy účtování; zde je uvedeno, že při převodu vlastnictví k nemovitostem, které podléhají
vkladu do katastru nemovitostí, se za den uskutečnění účetního případu považuje den doručení
návrhu na vklad katastrálnímu úřadu. Z uvedeného, dle žalovaného, vyplývá jednoznačný úmysl
zákonodárce, aby o vyřazení předmětných nemovitostí nebylo účtováno dříve, než dojde
z hlediska právního ke změně vlastnických práv. Proto dospěl žalovaný k závěru, že předmětné
nemovitosti měly být převedeny do počá tečních stavů aktiv k 1. 1. 2001 a nemohly být v roce
2000 vyřazeny. Žalovaný svůj závěr rovněž odůvodnil mj. ustanovením §15 odst. 1 písm. a)
ZKV, konstatoval přitom, že samotným zahrnutím nemovitostí do konkursní podstaty nemohlo
dojít a tudíž ani nedošlo k převodu vlastnických práv k nemovitostem na jiný subjekt,
tím nemohlo dojít ani k uskutečnění účetního případu, který stěžovatel učinil.
Rozhodnutí žalovaného shledal krajský soud v souladu se zákonem a na právním
hodnocení žalovaného setrval. Uvedl stran zásadní otázky ve věci, tj. okamžiku změny vlastnictví,
že konkursní podstata je majetkem, který slouží k uspokojení věřitelů; prohlášením konkursu
nedochází k žádné změně z hlediska vlastnictví nebo jiných věcných práv. Soupis majetku
zahrnovaného do konkursní podstaty je podle §18 odst. 2 ZKV listinou, která správce opravňuje
pouze ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové
hodnoty, které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy; jejich zapsání do so upisu je správce
povinen oznámit jejich vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá a jde-li o nemovitost,
příslušnému katastrálnímu úřadu. Krajský soud uvedl, že k převodu majetku dochází
až v průběhu rozdělení majetku mezi věřitele, což se také stalo v letech 2001 až 2003, kdy byly
nemovitosti na základě kupních smluv nebo dražbou prodány.
Nejvyšší správní soud se se závěry, k nimž krajský soud dospěl, ztotožňuje.
Skutečnost, že o vyřazení nemovitostí lze účtovat až v okamžiku převodu vlastnických
práv stěžovatel nezpochybňoval, sporným činí pouze to, kdy dojde ke změně vlastnických práv,
přitom na tomto závěru závisí i posouzení toho, zda mohl již v roce 2000 předmětné nemovitosti
vyřadit (tzn. pozbyl vlastnictví k nim) a zahrnout jejich zůstatkovou cenu do daňově uznatelných
nákladů postupem podle ust. §24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů.
Výdaji (náklady) podle §24 odstavce 1 zákona o daních z příjmů ve znění účinném
pro období roku 2000 jsou také: a) odpisy hmotného majetku a nehmotného majetku (§26
až 33), b) zůstatková cena hmotného majetku a nehmotného majetku (§29 odst. 2), s výjimkou
uvedenou v písmenu c) a §25, a to u 1. pěstitelských celků, trvalých porostů a zvířat
podle přílohy k tomuto zákonu, při jejich vyřazení, 2. prod aného nebo zlikvidovaného hmotného
majetku a nehmotného majetku, který lze podle tohoto zákona odpisovat, 3. hmotného majetku
předaného povinně bezúplatně podle zvláštních předpisů, snížená o přijaté dotace
na jeho pořízení. (Za zvláštní předpisy lze přitom považovat v kontextu se smyslem uvedeného
ustanovení např. zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd,
zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, nebo zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech).
Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že žalovaný a poté i krajský soud vě c
posoudili pouze formalisticky na základě jazykového výkladu uvedeného ustanovení.
Nejvyšší správní soud již např. ve svém rozsudku 5 Afs 28/2003 - 69 ze dne 31. 8. 2004
uvedl, že „právní věda při popisu jednotlivých metod interpretace práva zjevně vychází
ze základních představ o fungování práva v současné společnosti. Právní normy jsou vyjádřeny
prostřednictvím normativních textů, které jsou výsledkem činnosti k tomu určených orgánů tvoří
provázaný systém, v němž vznikají různé vztahy. Proto se na prvním místě zdůrazňuje výklad
jazykový (gramatický), kterým se zjišťuje význam jednotlivých výrazů použitých v normativním
textu, jejich kontext, apod. Dále se klade důraz na metody logick ého výkladu, které se opírají
o poznatky formální logiky; v neposlední řadě se jedná o výklad systematický, teleologický
a historický.
V této souvislosti poukazuje stěžovatel na názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997, podle kterého „Soud není absolutně vázán doslovným zněním
zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel
zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně
konformním právním řádu jako významovém celku.“ Jakkoli se stěžovatel uvedeného rozhodnutí
v kasační stížnosti dovolává, neshledává Nejvyšší správní soud případnost této argumentace
v projednávané věci.
Žalovaný i krajský soud přistoupili k výkladu konformnímu s účelem a smyslem zákona
a se zřetelem na relevantní právní principy.
V případě, že dochází k vyřazení nemovitosti z důvodu jejího prodeje, lze v souladu
s uvedeným ustanovením zákona uplatnit daňovou zůstatkovou cenu jako daňový náklad v plné
výši. V projednávané věci došlo k prodeji nemovitostí prokazatelně až v roce 2001 a později.
Dikce ust. §24 odst. 2 zákona, je dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu, zcela jednoznačná
a nepřipouští možnost několika výkladů, nezakládá nejasnosti a neodůvodňuje ani případný
postup ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 2254/07, v němž soud
uvedl: „V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout
víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstrakt nosti právních norem, jakož
i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je -li k dispozici více výkladů
veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do t oho kterého základního práva
či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4
Ústavy ČR, nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod a viz i stanovisko menšiny Pléna NSS
in usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně
demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem Pravidlo in dubio pro libertate
je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného prá va. Má např. podobu pravidla
in dubio mitius nebo pravidla in dubio pro reo“.
Nejvyšší správní soud není se stěžovatelem ve sporu o tom, že vlastnictví lze nabýt jistě
nejen smlouvou, jak namítá stěžovatel, ale i na základě jiných skutečností (např. vydržením,
darováním, děděním, na základě rozhodnutí, apod.). Takovýto důsledek „jiných skutečností“
by však musel být stanoven zákonem. Za takovou skutečnost, která by byla způsobilá založit
vznik vlastnického práva, nelze považovat samotný soupis majetku do konkursní podstaty;
nadto z příslušných ustanovení ZKV naopak vyplývá, že samotným soupisem majetku
do podstaty nedochází ke změně vlastnického práva, toliko k omezení s jeho dispozicí.
Jak již bylo uvedeno, ke vzniku vlastnického práva může nepochybně dojít i na základě jiných
skutečností stanovených v zákoně (§133 odst. 2 OZ). Měl-li by již okamžik zahrnutí majetku
do soupisu konkursní podstaty založit vznik vlastnického práva, a tím i zánik vlastnického práva
k předmětným nemovitostem stěžovateli, musel by zák on o konkursu a vyrovnání s touto
skutečností vznik (zánik) práva výslovně stanovit.
Nabytím vlastnictví se rozumí vznik konkrétního vlastnického vztahu. Teprve vznikem
vlastnictví dochází i ke vzniku oprávnění podle §123 a současně od tohoto okamžiku nese nový
vlastník veškerá nebezpečí zkázy, apod. U nemovitostí se vlastnické právo nabývá buď vkladem
do katastru nebo účinností smlouvy; je rozhodné, zda se převádí nemovitost evidovaná v katastru
nebo neevidovaná (§2 odst. 1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb.) . V projednávané věci není pochyb
o tom, že se jednalo o nemovitosti, které podléhaly zápisu vkladem a byly zapsány ve prospěch
stěžovatele v dubnu 1997. Novým titulem, který mohl založit vznik v lastnického práva k nim
jiné osobě, byly až smlouvy o koupi těchto nemovitostí, u nichž byl proveden zápis až v roce
2001, resp. 2003.
Občanský zákoník přiznává v ustanovení §123 vlastníkovi za účelem realizace jeho
vlastnického práva jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva (oprávnění). Konkrétně
jde o oprávnění předmět vlastnického práva, tj. hmotnou věc (res corporalis) držet, užívat,
požívat, tj. brát z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní (disponovat), zejména ji - ať již za úplatu
či bezúplatně - zcizit a tak ji převést na jinou osobu (ať fyzickou či právnickou). Tato jednotlivá
oprávnění vlastníka, která zmiňuje stěžovatel v kasační stížnosti, jsou vzájemně propojená.
Soubor těchto jednotlivých oprávnění vlastníka tvoří obsah vlastnického práva. Z pouhého
součtu (sumace) všech těchto jednotlivých oprávnění vlastníka však ještě nelze dovodit specifický
pojem vlastnického práva, který by jej teoreticky odlišoval od jiných subjektivních práv.
Stěžovatel de facto dovozuje vznik vlastnického práva, resp. na straně druhé jeho zánik,
již ze samotné skutečnosti, že se majetek stal pro něj neupotřebitelný a neslouží k zajištění
a dosažení příjmů. Vlastník věci může však být ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění
různě omezen, popř. může část svých oprávnění či dokonce všechna - ať již ze své vůle
či proti své vůli – pozbýt. I při případném pozbytí všech oprávnění, kdy vlastníkovi zbude pouze
tzv. holé vlastnictví (nuda pro-prietas), však nepřestává být vlastníkem věci (v teorii se hovoří
o trvalosti - persistenci - vlastnického práva). Stěžovatelova teorie faktického vlastnictví
a vlastnictví „de iure“ zde neobstojí. V případě konkursu úpadce ztrácí oprávnění disponovat
se svým majetkem, který náleží do konkursní podstaty. Veškerá oprávnění nakládat s tímto
majetkem přecházejí na správce podstaty. Úpadci zůstává pouhé vlastnictví k tomuto majetku,
oproštěné ode všech vlastnických oprávnění (§123 obč. zák.).
Ztráta úpadcových dispozičních oprávnění k majetku, který tvoří konkursní podstatu,
znamená především, že úpadce jej nesmí zcizit, zatížit nebo br át z něj užitky. Znamená však i to,
že ohledně tohoto majetku nesmí úpadce činit právní úkony ani v jiných majetkových
záležitostech, nesmí tedy ani uzavírat ohledně věcí v tomto majet ku nájemní smlouvy, dávat
je do úschovy nebo je někomu půjčit, uzavírat nové smlouvy pojistné, smlouvy přepravní
atd. Úpadci tedy k tomuto majetku zbývá jen „holé vlastnictví“, neboť i ostatní oprávnění,
která tvoří obsah vlastnického práva (srov. §123 o. z.), jsou ztrátou dispozi čního práva podstatně
omezena. „Holé vlastnictví“ ovšem úpadci zůstává, tzn. že prohlášením konkursu se nemění
subjekt vlastnického práva. V projednávané věci tato omezení plně dopadala i na stěžovatele,
jehož majetek byl do konkursní podstaty v souladu se zákonem zahrnut. Podle §6 odst. 3 ZKV
patří do podstaty za podmínek stanovených zákonem též majetek jiných osob. Podle §18 odst. 2
ZKV se do soupisu konkursní podstaty zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty,
které nenáležejí úpadci, ale mají být zpeněženy.
Konkursní podstata je majetkem, který slouží k uspokojení věřitelů. Zákon výslovně
neřeší otázku právní povahy tohoto majetku. Je třeba vycházet z toho, že prohlášením konkursu
nedochází k žádné změně z hlediska vlastnictví nebo jiných věcn ých práv. Konkursní podstata
je tedy majetkem ve vlastnictví dlužníka, a to onou částí jeho ma jetku, která podléhá konkursu
a ohledně níž dlužník ztrácí dispoziční oprávnění - §14 odst. 1 písm. a) ZKV. V daném případě
zůstaly nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, byť byly zahrnuty do konkursní po dstaty úpadce.
Soupis majetku podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá
(např. v řízení o zápisu vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemov itostí),
že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat (viz též rozsudek
NS 29 Odo 782/2003 ze dne 28. 2. 2006).
Soupis majetku však není způsobilým nabývacím titulem pro vznik vlastnictví. Stěžovatel
tak nemohl na základě soupisu nemovitostí pozbýt vlastnického práva s tím, že by toto přešlo
na úpadce, do jehož konkursní podstaty byl zahrnut.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998: „ Z ustanovení §14 odst. 1
písm. a), věty druhé, §15 a §16 zákona vyplývá, že do konkursní podstaty patří rovněž takový majetek, jehož
vlastníkem je sice osoba odlišná od úpadce, avšak právní úkony dlužníka (úpadce), týkající se tohoto majetku
(na jejichž základě dlužník tento majetek pozbyl ze svého vlastnictví), jsou vůči věřitelům (konkursním věřitelům)
neúčinné (buď na základě zákona nebo na základě rozhodnutí soudu vydanéh o ve smyslu ustanovení §42a
o. z.). Není proto vyloučeno, aby soud prohlásil konkurs, i když bude zřejmé, že dlužník žádný postižitelný
majetek nevlastní, bude-li současně doloženo, že prohlášením konkursu se právní úkony, jimiž se dlužník
majetku zbavil, stanou vůči konkursním věřitelům neúčinnými nebo, že věřitelé (konkursní věřitelé) takovým
právním úkonům dlužníka u soudu odporovali nebo odporovat hodlají (srov. §16 odst. 1 zákona a §42a
o. z.)“.
V rozsudku 29 Odo 802/12006 ze dne 5. 6. 2008 Nejvyšší soud konstatoval: „Odpůrčí
žalobou podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007, se správce konkursní
podstaty úpadce nebo některý z konkursních věřitelů úpadce může úspěšně domáhat u rčení, že právní úkon úpadce
je neúčinný vůči jeho konkursním věřitelům, nikoli již určení, že takový právní úkon je neúčinný také vůči správci
konkursní podstaty úpadce.
Z uvedeného je zřejmé, jakkoli již bylo konstatováno, že stěžovatel nebyl v postavení
úpadce, že úkon mezi stěžovatelem a úpadcem (převod nemovitostí) zůstal nadále v platnosti,
úpadce se nestal vlastníkem nemovitostí stěžovatele. Stěžovatel proto nemohl předmětné
nemovitosti vyřadit ze svého obchodního majetku, resp. nemo hl uplatnit zůstatkovou cenu
do nákladů z důvodu jejich prodeje dle ust. §24 odst. 2 písm. b) zákona o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu stěžovatelem namítanou
nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, proto kasační stížnost
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. §60 ve spojení s §120
s. ř. s; stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli,
který měl ve věci úspěch, nevznikly žádné náklady nad rámec b ěžné správní činnosti,
proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu