ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.88.2008:85
sp. zn. 5 As 88/2008 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobců:
a) O. Ř., b) J. P., c) RNDr. J. P., d) K. R. P., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Tomášem
Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2008, č. j. 6 Ca 162/2005 – 48,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2008, č. j. 6 Ca 162/2005 – 48
se ruší .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 7. 7. 2008 brojí žalobci proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 4. 2008, č. j. 6 Ca 162/2005 - 48, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí
ministra financí ze dne 21. 3. 2005, č. j. 44/27900/2005. Žádostí ze dne 15. 5. 2003 žalobci
navrhli zahájení správního řízení o stanovení výše náhrady za podnik „Josef Pilnáček, továrna mýdel
a svíček, Hradec Králové“ znárodněný dle jejich tvrzení jejich právním předchůdcům na základě
dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových
podniků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „dekret o znárodnění“). Svou žádost zdůvodnili
tak, že na základě §8 odst. 1 dekretu o znárodnění jim náleží jako dědicům společníků veřejné
obchodní společnosti, která byla v době znárodnění vlastníkem znárodněného majetku, právo
na náhradu za znárodněný majetek. Žalovaný dopisem ze dne 17. 7. 2003 žalobcům sdělil,
že nemůže o návrhu rozhodnout, neboť nebyly dosud vydány příslušné prováděcí předpisy,
a že jejich žádost nepovažuje za návrh na zahájení řízení. Proti tomuto postupu se žalobci bránili
žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného u Městského soudu v Praze, který rozsudkem
ze dne 29. 10. 2004, č. j. 8 Ca 282/2003 - 27, žalovanému uložil, aby ve lhůtě šedesáti dnů vydal
ve věci rozhodnutí o žádosti žalobců.
Žalovaný poté žádost žalobců rozhodnutím ze dne 31. 1. 2005, č. j. 444/14543/2005 -
SŘ1, zamítl s odůvodněním, že (1) nedošlo dosud k vydání prováděcího nařízení vlády
předpokládaného v §9 odst. 2 dekretu o znárodnění a (2) došlo již ke zmírnění majetkové křivdy
žalobců podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“).
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného v prvém stupni rozkladem ze dne 18. 2. 2005,
neboť dle jejich názoru (1) vydání prováděcího předpisu podle §9 odst. 2 dekretu o znárodnění
není nutnou podmínkou pro vznik práva na náhradu za znárodněný majetek a (2) odškodnění
žalobců podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nebrání uplatnění nároku na náhradu
za znárodněný majetek podle dekretu o znárodnění v takovém rozsahu, v jakém nebyla náhrada
poskytnuta v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ministr financí podaný rozklad
rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005, č. j. 44/27900/2005, zamítl a potvrdil rozhodnutí žalovaného
vydané v prvním stupni, přičemž se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí a dále
uvedl, že nárok žalobců byl již v době jeho uplatnění promlčen.
Rozhodnutí ministra financí o rozkladu napadli žalobci žalobou u Městského soudu
v Praze, v níž setrvali na své argumentaci uvedené již v rozkladu, a dále namítli, že napadené
rozhodnutí žalovaného je dle jejich názoru nicotné pro závažné formální nedostatky a nesprávné
znění výroku. K argumentaci promlčením uplatněného nároku žalobci uvedli, že jim dosud žádné
konkrétní majetkové právo na náhradu nevzniklo, neboť to mělo vzniknout až na základě
rozhodnutí žalovaného, a nemohlo tak dosud dojít ani k jeho promlčení.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č. j. 6 Ca 162/2005 - 48, zamítl.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že již není možné uplatňovat nároky na náhradu za znárodněný
majetek na základě samotného dekretu o znárodnění, neboť, jak vyplývá z nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, zveřejněného pod č. 55/1995 Sb., dekrety
presidenta republiky již nezakládají právní vztahy a nelze již podle nich ani rozhodovat. Městský
soud se přiklonil k argumentaci žalovaného v otázce promlčení uplatněného nároku, neboť
žalobci mohli dle jeho názoru nepochybně uplatnit svůj nárok na náhradu za znárodnění majetku
i na základě tehdy platných obecných předpisů občanského práva, pokud nemohli svůj nárok
uplatnit způsobem předvídaným v dekretu o znárodnění. Městský soud dále odmítl jako
nedůvodnou i argumentaci žalobců týkající se tvrzené nicotnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek městského soudu kasační stížností ze dne
7. 7. 2008, v níž se domáhají zrušení napadeného rozsudku městského soudu z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Svou prvou stížní námitkou argumentují stěžovatelé proti
právnímu závěru městského soudu, podle něhož na základě dekretu o znárodnění již nemohou
vznikat právní vztahy. Podle jejich názoru dekret o znárodnění, jako dosud platný akt
zákonodárce, jasně stanoví povinnost poskytnout náhradu za znárodněný majetek a nečinnost
vlády při vydání prováděcího předpisu nemůže ospravedlnit zásah do práva stěžovatelů
na náhradu. Druhou stížní námitkou napadají stěžovatelé závěr soudu o promlčení uplatněného
nároku, neboť podle jejich názoru v předmětné době neexistovaly žádné jiné právní předpisy,
na jejichž základě by mohli uplatnit svůj nárok na náhradu za znárodněný majetek. Dále
stěžovatelé napadají rozsudek městského soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Tuto třetí
stížní námitku stěžovatelé založili na úvaze, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/94,
o který se městský soud při své argumentaci opřel, se Ústavní soud zabýval dekretem prezidenta
republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy
a nikoliv dekretem o znárodnění. V případě konfiskace nepřátelského majetku a znárodnění
majetku se však jednalo o natolik odlišné situace, že městský soud měl vysvětlit, proč jsou závěry
Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 platné i v tomto případě. Pokud tak soud
neučinil, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a ztotožnil se s právním
názorem městského soudu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se v dané věci nemohl zabývat jednotlivými stížními
námitkami, neboť shledal řízení před městským soudem zmatečným ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s. vzhledem k tomu, že městský soud rozhodoval ve věci, ačkoli k tomu chyběly
podmínky řízení, neboť v daném případě byl na místě postup podle §46 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož soud návrh odmítne, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní
věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení anebo domáhá-li
se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné
pravomoci v soukromoprávní věci. K této vadě byl Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout
dle §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední povinnosti.
V souvislosti s uvedenými závěry bylo nutné nejprve objasnit, z jakého právního základu
stěžovatelé uplatněný nárok na náhradu za znárodněný majetek vlastně odvozovali. Stěžovatelé
ve své žádosti ze dne 15. 5. 2003 uvedli, že ke znárodnění závodu „Josef Pilnáček, továrna mýdel
a svíček, Hradec Králové“ došlo podle vyhlášky ministra průmyslu č. 1256/1948 Ú.l. I, o znárodnění
podniků podle zákona č. 114/1948 Sb. a vyhlášky ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú.l. I,
o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb. Dále uvedli, že ke znárodnění došlo
na základě dekretu prezidenta o znárodnění. Z této skutečnosti vyšel, aniž ji jakkoliv zpochybnil,
při svém rozhodování i žalovaný a stejně tak i městský soud ve svém rozsudku svou argumentaci
založil na skutečnosti, že ke znárodnění došlo na základě dekretu prezidenta republiky.
Z vlastních tvrzení stěžovatelů obsažených v žalobě a žádosti o zahájení správního řízení
o stanovení výše náhrady ovšem vyplývají vnitřní rozpory.
Podle stěžovatelů došlo ke znárodnění podniku na základě dekretu o znárodnění
a ve vyhlášce ministra průmyslu č. 1256/1948 Ú.l. I a vyhlášce ministra průmyslu č. 1768/1948
Ú.l. I pak bylo stanoveno, že podnik „Josef Pilnáček, továrna mýdel a svíček, Hradec Králové“
znárodnění podléhá. Po bližším přezkoumání těchto tvrzení dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že tato tvrzení jsou rozporná. Jak výše uvedená vyhláška ministra průmyslu
č. 1256/1948 Ú.l. I, tak i vyhláška ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú.l. I byly vydány nikoliv
na základě dekretu o znárodnění, nýbrž na základě zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění
některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů
znárodněných a národních podniků (dále jen „zákon o znárodnění“). Podle §1 odst. 1 bodu 9
zákona o znárodnění byly (zpětně) ke dni 1. ledna 1948 znárodněny zestátněním „podniky
pro výrobu mýdla“. Na základě zmocnění v §1 odst. 4 zákona o znárodnění byl ministr průmyslu
zmocněn vyhlásit, které podniky nebo závody byly znárodněny podle tohoto zákona. Na základě
daného ustanovení pak vydal ministr průmyslu množství vyhlášek obsahujících výčet
znárodněných podniků, mezi nimi též vyhlášku č. 1256/1948 Ú.l. I ze dne 27. 6. 1948,
o znárodnění podniků podle zákona č. 114/1948 Sb., která v části G bod 5 stanoví, že dnem
1. 1. 1948 byl znárodněn podnik na výrobu mýdel „Josef Pilnáček, se sídlem v Hradci Králové,
Pospíšilova čp. 281“. Naopak vyhláška ministra průmyslu č. 1768/1948 Ú.l. I v rozporu s tvrzením
stěžovatelů podnik „Josef Pilnáček, továrna mýdel a svíček, Hradec Králové“ nezmiňuje.
Byť tedy z předchozího výkladu vyplývá, že ke znárodnění podniku právním
předchůdcům stěžovatelů došlo na základě zákona o znárodnění, nikoliv přímo na základě
dekretu o znárodnění, tento závěr není podstatný pro posouzení otázky, zda v daném případě
správní orgán, tj. žalovaný, rozhodoval, pokud jde o uplatněný nárok na náhradu za znárodněný
majetek, v soukromoprávní či veřejnoprávní věci. Zákon o znárodnění totiž v otázce náhrady
za vyvlastněný majetek stejně jako v řadě dalších otázek odkazoval na dekret o znárodnění, který
zároveň významným způsobem novelizoval. Zákon o znárodnění v §6 odst. 1 stanovil:
„Za majetek znárodněný podle čl. I tohoto zákona přísluší náhrada; platí o ní ustanovení §§7 až 11 dekretu
č. 100/1945 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, pokud se nestanoví dále jinak.“ Vlastníkům
podniků vyvlastněných na základě zákona o znárodnění tak vznikl obsahově shodný nárok
na náhradu za znárodněný majetek, uplatnitelný za shodných podmínek, jako vlastníkům
podniků, k jejichž vyvlastnění došlo již na základě dekretu o znárodnění. V obou případech lze
z právní úpravy týkající se znárodnění odvodit, že účelem právní úpravy náhrady za vyvlastněné
podniky je majetková kompenzace za znárodněný majetek. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani skutečnost, že v konečném důsledku k vydání náhrady za znárodněný podnik v důsledku
nevůle představitelů tehdejší výkonné a zákonodárné moci nedošlo. Z těchto skutečností tak
plyne závěr, že úvahy týkající se právní povahy práva na náhradu za podnik vyvlastněný podle
dekretu o znárodnění se plně uplatní i pro případy, kdy k vyvlastnění došlo podle pozdějšího
zákona o znárodnění.
Nejvyšší správní soud tedy mohl dále přistoupit k přezkoumání věcné příslušnosti
městského soudu projednat a rozhodnout žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného
v řízení podle soudního řádu správního. Soudy ve správním soudnictví poskytují především
ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob. Domáhá-li se navrhovatel
rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském
soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán
rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, soud ve správním soudnictví
návrh podle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítne. Nejvyšší správní soud přitom znovu zdůrazňuje,
že se v dané věci nezabýval a ani nemohl zabývat samotnou otázkou oprávněnosti nároku
stěžovatelů, neboť posuzoval výlučně otázku, zda v daném případě žalovaný rozhodoval ve věci
soukromého či veřejného práva a zda tedy byl k rozhodnutí o žalobě věcně příslušný soud
ve správním soudnictví, nebo zda má být věc projednána v řízení podle části páté občanského
soudního řádu.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za rozhodující skutečnost, že žalovaný
v dané věci rozhodl o nároku stěžovatelů na náhradu za znárodněný majetek, přičemž znárodnění
podle výše citovaných právních předpisů považuje Nejvyšší správní soud za druh vyvlastění, tedy
zbavení určité osoby vlastnického práva k dané věci či souboru věcí, byť není zároveň pochyb
o tom, že se tak v případě znárodnění dělo v rozsahu a způsobem, který by dnes byl v příkrém
rozporu s ústavní ochranou soukromého vlastnictví a se základními principy demokratického
právního státu. Toto konstatování však nemůže nic změnit na samotné právní povaze
expropriačního aktu (ať již k vyvlastnění došlo zákonem či jiným normativním aktem
či na základě individuálního správního aktu) a případné náhrady za něj z hlediska dualismu
soukromého a veřejného práva.
K otázce právní povahy rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění a o náhradě za něj již
existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu i zvláštního senátu zřízeného podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. V tomto ohledu
je zásadní především usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 10. 2004, č. j. 4 As 47/2003 - 50, publikované pod č. 448/2005 Sb. NSS, v němž dospěl
rozšířený senát k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění nebo o nuceném
omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene je rozhodnutím ve věci veřejného práva,
neboť se jedná o veřejnoprávní zásah do vlastnického práva, v němž správní orgán na straně
jedné a vyvlastňovaná osoba na straně druhé nejsou v rovném postavení. Správní orgán jakožto
nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje osobě, jež má být zbavena vlastnického
práva či jejíž vlastnické právo má být omezeno. Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již
podle rozšířeného senátu otázkou soukromoprávní, kde subjekty v náhradovém vztahu, tj. osoba
v jejíž prospěch je vyvlastňováno (expropriant) a osoba vyvlastňovaná (expropriát) mají rovné
postavení. Účelem náhradového vztahu je znovuobnovení narušené rovnováhy mezi těmito
subjekty.
Závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byly následně potvrzeny
zvláštním senátem pro rozhodování některých kompetenčních sporů v jeho usnesení ze dne
5. 5. 2005, č. j. Konf 81/2004 - 12, publikovaným pod č. 676/2005 Sb. NSS. Byť se v tomto
rozhodnutí zvláštní senát věnoval výslovně pouze veřejnoprávní povaze samotného
expropriačního aktu, nevyjádřil žádné výhrady ani k názoru rozšířeného senátu
na soukromoprávní povahu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění. Z pozdější judikatury lze zmínit
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 As 8/2006 - 130,
publikovaný pod č. 1494/2008 Sb. NSS, který posoudil dané otázky zcela shodně. Změna nastala
až s účinností zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku
nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), tj. ode dne 1. ledna 2007, kdy bylo podle §28 odst. 1
tohoto zákona rozhodování ve věcech vyvlastnění svěřeno v plném rozsahu, tj. i z hlediska
výroku o vyvlastnění (či omezení vlastnického práva), soudům v občanském soudním řízení,
které přitom postupují podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). K této
změně došlo v rozporu s převažujícím názorem na veřejnoprávní povahu samotného
expropriačního aktu (k tomu srov. usnesení zvláštního senátu o rozhodování některých
kompetenčních sporů ze dne 8. 6. 2007, č. j. Konf 4/2007 - 6, publikované pod č. 1312/2008
Sb. NSS a unesení téhož senátu ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 34/2007 - 15, publikované
pod č. 1677/2008 Sb. NSS), nic to však nemění na závěrech dosavadní judikatury
o soukromoprávní povaze rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, ta byla naopak zákonem
o vyvlastnění výslovně potvrzena.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 As 4/2007
- 63, publikovaný pod č. 1313/2007 Sb. NSS, ve kterém rozhodoval ve věci v mnohém obdobné
věci nyní posuzované, totiž ve věci rozhodnutí žalovaného o nároku na náhradu za nemovitý
majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, k němuž občané české a slovenské národnosti
pozbyli vlastnický titul v důsledku sjednání Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem
sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině publikované pod č. 186/1946 Sb.
V této věci Nejvyšší správní soud shledal ve shodě s již výše uvedenou judikaturou, že právo
na náhradu, které dotčeným osobám vzniklo na základě této mezinárodní smlouvy, má povahu
práva soukromého, a jedná se tudíž o právní věc, o níž má jednat a rozhodnout soud v řízení
podle části páté občanského soudního řádu. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší
správní soud nepovažoval za podstatné, že náhrada za vyvlastnění, resp. ztrátu majetku
v citovaném případě mohla být uplatněna pouze vůči státu, nikoliv vůči soukromé osobě,
na charakteru právního vztahu mezi osobou, jíž svědčí právo na náhradu, a osobou,
jež je povinna náhradu poskytnout, tato skutečnost sama o sobě nic nemění.
To ostatně potvrzuje i soukromoprávní povaha ostatních nároků na majetkové náhrady
vůči státu, jak vyplývají z různých právních předpisů, přičemž pro posouzení charakteru těchto
nároků není podstatné, že ve většině těchto případů není zvláštním zákonem dána ani pravomoc
správního orgánu rozhodovat v těchto soukromoprávních věcech a pokud tedy nedojde
k dohodě mezi osobou uplatňující nárok na náhradu a příslušnou organizační složkou státu,
přichází v úvahu přímo žaloba podle části třetí (a nikoliv páté) o. s. ř. (srov. §7 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Např. rovněž nárok na finanční náhradu vyplývající z §58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, za újmu vzniklou v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí
až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich
základě je svou povahou soukromoprávní a v případě sporu o něm rozhoduje soud v občanském
soudním řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2008, č. j. 8 As 7/2007 -
64, dostupný na www.nssoud.cz). Vedle toho lze poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne ze dne 24. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1211/2001, ve věci obdobného nároku na náhradu
újmy podle §11 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud přitom dovodil, že i v případě tohoto nároku
na náhradu újmy se jedná o specifický nárok zakotvený v jinak veřejnoprávním předpisu, který
je třeba podřadit pod vztah soukromoprávní ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. a o němž v případě
sporu rozhodují soudy v občanském soudním řízení (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 119/2003). Shodně jako v nyní souzeném případě, i v těchto
věcech tak soudy shledaly, že právo na náhradu podle zvláštních předpisů, jehož cílem
je narovnat určitou majetkovou újmu způsobenou poškozené osobě v důsledku její zákonné
povinnosti tuto majetkovou újmu strpět, má soukromoprávní charakter a věcně příslušné
k projednání sporů a jiných věcí týkajících se takového práva jsou soudy v občanském soudním
řízení. Obdobný charakter má podle zákona č. 82/1998 Sb. také nárok jednotlivce vůči státu
na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem.
V posuzované věci se jedná o právo stěžovatelů na náhradu za majetek znárodněný jejich
právním předchůdcům a o jeho výši.
Podle §8 odst. 1 dekretu o znárodnění „[p]okud není stanoveno jinak, … přísluší za znárodněný
majetek náhrada“. Obdobně i §6 odst. 1 zákona o znárodnění stanoví: „Za majetek znárodněný podle
čl. I tohoto zákona přísluší náhrada; platí o ní ustanovení §§7 až 11 dekretu č. 100/1945 Sb., …“
§8 odst. 2 dekretu o znárodnění stanoví: „Pro určení náhrady je rozhodný stav znárodněného
majetku podniku v den převzetí národním podnikem a závazků k němu v tento den náležících. Náhrada
se rovná obecné ceně majetku, vypočtené podle úředních cen ke dni znárodnění, a není-li těchto cen, zjištěné úředním
odhadem, po odečtení závazků.“
Podle §9 odst. 1 dekretu o znárodnění pak platí, že „náhrada za znárodněný majetek
se poskytuje: a) v plnění obdobných dávkám z národního pojištění, b) v cenných papírech …, c) v hotovosti,
d) v jiných hodnotách“.
Účelem výše uvedené právní úpravy náhrad za znárodněné podniky bylo poskytnout
osobám postiženým znárodněním jakousi majetkovou kompenzaci za majetkovou ztrátu, kterou
utrpěly znárodněním. Znárodněním přešlo vlastnické právo k těmto podnikům ex lege
na československý stát, čímž došlo na straně státu k obohacení ve smyslu rozšíření jeho
majetkové sféry. Došlo tak k vychýlení rovnováhy majetkových sfér osoby dotčené znárodněním
podniku a státu, na který vlastnictví ke znárodněnému podniku přešlo. Pro určení náhrady byl
rozhodný stav majetku znárodněného podniku v den převzetí a závazků k němu v tento den
náležejících. To znamená, že náhrada měla odpovídat hospodářské hodnotě aktiv podniku
po odečtení jeho pasiv a měla tak odrážet skutečnou hodnotu toho, oč osoby, do jejichž
majetkové sféry bylo znárodněním podniku zasaženo, přišly. Tomu odpovídá i forma, ve které
měla být náhrada poskytnuta. Z povahy věci bylo v případě znárodnění podniku vyloučeno,
aby mohla být vzniklá újma nahrazena uvedením v původní stav, dekret o znárodnění namísto
toho stanovil, že měly být dotčeným osobám poskytnuty jiné majetkové hodnoty. Jeho cílem
bylo, aby poskytnutím těchto majetkových hodnot došlo ke kompenzaci dřívější majetkové ztráty
vlastníků znárodněných podniků a k úplnému či alespoň částečnému uvedení jejich majetkové
sféry do rovnováhy. Právo na náhradu za znárodněný majetek tak má zřetelně soukromoprávní
charakter, neboť jeho účelem je prostředky, které jsou typické pro právní vztahy soukromého
práva (náhrada formou majetkové kompenzace), dosáhnout obnovení narušené rovnováhy
v majetkoprávních vztazích. Výše uvedené závěry dosavadní judikatury o soukromoprávní
povaze rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění či za ztrátu majetku tak lze
v plném rozsahu vztáhnout i na rozhodnutí žalovaného v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že v rozporu s tímto závěrem není ani
skutečnost, že soudy ve správním soudnictví již rozhodovaly v této věci i ve věcech obdobných
v řízeních o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, kterou se příslušné osoby
domáhaly toho, aby soud uložil žalovanému rozhodnout v zákonné lhůtě o jejich žádostech
o náhradu za majetek vyvlastněný podle dekretu o znárodnění (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2006 - 91, publikované
pod č. 1381/2007 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06).
V nyní posuzovaném případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2004, č. j.
8 Ca 282/2003 - 27, žalovanému uložil, aby ve lhůtě šedesáti dnů vydal ve věci žádosti
stěžovatelů rozhodnutí. Na rozdíl od žaloby proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
a násl. s. ř. s. se ovšem v případě žaloby podle §79 a násl. s. ř. s. jedná o obecný prostředek
ochrany proti nezákonné nečinnosti správního orgánu bez ohledu na to, zda jde o věc
soukromého nebo veřejného práva. K tomuto řízení jsou výlučně příslušné soudy ve správním
soudnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2004, č. j. 5 As 31/2003
- 49, publikovaný pod č. 487/2005 Sb. NSS). Pokud tedy o žalobě stěžovatelů na ochranu proti
nečinnosti žalovaného rozhodl městský soud jako soud ve správním soudnictví, nelze z této
skutečnosti dovodit závěr o tom, že by soudy ve správním soudnictví byly příslušné
i k rozhodování o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného o žádosti stěžovatelů o náhradu za znárodněný podnik „Josef Pilnáček, továrna mýdel
a svíček, Hradec Králové“ podle §8 odst. 1 dekretu o znárodnění ve spojení s §6 odst. 1 zákona
o znárodnění je rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. Městský soud nebyl oprávněn o žalobě meritorně rozhodnout, namísto
toho byl povinen tuto žalobu odmítnout podle §46 odst. 2 s. ř. s. a zároveň žalobce v souladu
s tímto ustanovením poučit o možnosti podání žaloby podle části páté občanského soudního
řádu k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. Podle §110 odst. 1 s. ř. s., jestliže již
v řízení před krajským soudem byly důvody pro odmítnutí návrhu, rozhodne o tom současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud tedy podle
§110 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 2 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a zároveň
žalobu odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. Protože Nejvyšší
správní soud rozhodl současně se zrušením rozsudku krajského soudu i o odmítnutí žaloby,
rozhodl rovněž o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
Žalobci mohou do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o odmítnutí
žaloby podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu
k místně příslušnému okresnímu soudu (§46 odst. 2 s. ř. s., §249 odst. 1 o. s. ř.).
V případě včasného podání žaloby u soudu příslušného k občanskému soudnímu
řízení platí, že řízení o ní bylo u soudu zahájeno dnem, kdy soudu došla
odmítnutá žaloba (§82 odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu