ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.94.2008:44
sp. zn. 5 As 94/2008 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
VOJAN s. r. o., se sídlem Mánesova 3014/16, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2008, č. j. 30 Ca 122/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2007, č. j. JMK 30886/2007, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Boskovice ze dne 4. 1. 2007, č. j. MBO
16727/2007/TOŽP/Ha/-PUPFL, kterým bylo podle §3 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích
a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“),
rozhodnuto o tom, že pozemky parc. č. 274, 276/3, 276/7, 241/3, 241/5, 241/6, 235, 248,
250/1, 250/2, 250/3, 251/1 a 251/2, o celkové výměře 0,5567 ha, vše v k. ú. Louk a, obec Louka,
jsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa.
Žalobce brojil proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu
v Brně.
Žalobce v žalobě především namítal, že žalovaný správní orgán nepostupoval správně,
když potvrdil závěry správního orgánu prvního stupně, který v rámci řízení podle §3 odst. 3
lesního zákona posoudil předmětné pozemky jako pozemky určené k plnění funkcí lesa. Správní
orgán prvního stupně totiž při posouzení povahy pozemků vycházel pouze ze skutečnosti,
že v katastru nemovitostí jsou tyto pozemky vedeny jako pozemky lesní. Podle názoru žalobce
je ovšem takový závěr v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, které stanoví,
že zde definované druhy pozemků jsou určeny k plnění funkcí lesa pouz e při splnění dvou
podmínek. Za prvé, takové pozemky nesmějí být součástí zemědělského půdního fondu.
Za druhé, musí se jednat o pozemky, které s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.
Zmíněné zákonné podmínky však podle žalobce v posuzovaném případě naplněny nebyly, což
žalobce již v průběhu správního řízení doložil stanoviskem odborného lesního hospodáře Lesů
ČR, s. p. (včetně stanoviska revírníka Lesů ČR, s. p. J. M.), z něhož vyplývá, že předmětné
pozemky ve skutečnosti nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa, jelikož nejsou lesními
pozemky a nemají z pohledu lesnického ani hospodářského žádný význam, tj. neslouží lesnímu
hospodářství ani s lesem nesouvisejí.
Dále žalobce poukázal na to, že v průběhu roku 2006 správní orgán prvního stupně
rozhodoval v obdobné věci, přičemž hodnotil pozemky, které byly stejně jako nyní posuzované
pozemky v katastru nemovitostí vedeny jako pozemky lesní a které navíc s předmětnými
pozemky bezprostředně sousedily. Správní orgán prvního stupně tehdy rozhodl, že nejde
o pozemky určené k plnění funkcí lesa, dospěl tedy za stejných skutkových okolností ke zcela
opačnému závěru. Ustanovení §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“) ukládá správnímu orgánu postupovat při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů takovým způsobem, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalobce namítal, že správní
orgán prvního stupně tato ustanovení správního řádu porušil, když postupoval ve dvou
totožných případech u pozemků neplnících de facto funkci lesa, ale pastviny, odlišným
způsobem. V důsledku tohoto postupu tedy došlo k porušení principu rovnosti a principu
legitimního očekávání ve správním řízení.
K první žalobní námitce Krajský soud v Brně nejprve citoval rozhodná ustanovení §3
odst. 1 písm. b) lesního zákona, přičemž zdůraznil, že pro posouzení předmětných pozemků,
tj. pro zjištění, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu citovaných ustanovení
lesního zákona, je rozhodný zjištěný faktický stav, a nikoli skutečnost, jak js ou tyto pozemky
vedeny v katastru nemovitostí, popř. v lesní hospodářské osnově či porostní mapě lesního
hospodářského plánu. Žalovaný ani správní orgán prvního stupně se ovšem, jak poukázal krajský
soud, faktickým stavem nezabývaly. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí pak není
zřejmá žádná úvaha, která by vedla k závěru, že žalovaný předmětné pozemky, k teré označil
za pozemky určené k plnění funkcí lesa, posuzoval z pohledu předpokladů vymezených
ve zmíněných ustanoveních lesního zákona, tj. zda tyto pozemky souvisejí s lesem či slouží
lesnímu hospodářství. Taková úvaha se objevila až ve vyjádření žalovaného k žalobě, které ovšem
není součástí odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a nemůže proto zhojit jeho
nedostatky. Krajský soud tedy žalobou napadené rozhodnutí posoudil z výše popsaných důvodů
jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
K námitce vztahující se k případu, ve kterém správní orgán prvního stupně rozhodl podle
tvrzení žalobce v obdobné věci zcela opačně, krajský soud konstatoval, že tuto skutečnost
žalobce uplatňoval již v řízení odvolacím, přičemž žalovaný ji bez dalšího označil ve vztahu
k posuzovanému případu za irelevantní. Takový závěr žalovaného krajský soud posoudil jako
nepřezkoumatelný, jelikož žalovaný konkrétně neuvedl, z jakého důvodu tato námitka
s posuzovanou věcí nesouvisí. I v tomto ohledu tedy shledal krajský soud žalobou napadené
rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Z výše uvedených důvodů Krajský soud v Brně žalobou napadené rozhodnutí rozsudkem
ze dne 31. 7. 2008, č. j. 30 Ca 122/2007 - 27, pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsudek Krajského so udu v Brně kasační stížností
ze dne 10. 9. 2008 opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítal nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalobou napadené rozhodnutí je odůvodněno
dostatečně. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že tento
při rozhodování vycházel z faktického stavu prokázaného mimo jiné i stanoviskem odborného
lesního hospodáře ze dne 8. 11. 2008 (pozn.: správně má být 8. 11. 2006), které žalobce přiložil
jako jednu z příloh k návrhu na zahájení řízení podle §3 odst. 3 lesního zákona. Na základě
tohoto faktického stavu dospěl správní orgán prvního stupně k závěru, že předmětné pozemky
jsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, což
reflektoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel se následně odvoláním napadeným
rozhodnutím zabýval jen v rozsahu odvolacích námitek.
Stěžovatel dále namítá, že tvrzení žalobce, podle kterého správní orgán prvního stupně
rozhodl v obdobném případě opačně, když bezprostředně sousedící pozemky posoudil jako
pozemky, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, je zde irelevantní, neboť skutečnost,
že pozemky se nacházejí v bezprostřední blízkosti, ještě nemusí znamenat, že by tyto pozemky
musely být posouzeny stejně. Dále pak stěžovatel připouští, že nelze vyloučit, že uvedené
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nezákonné. Stěžovatel nicméně trvá na tom,
že toto rozhodnutí nebylo předmětem jeho přezkumu. Přezkumné řízení o něm pak není možno
provést, protože lhůta stanovená správním řádem pro jeho zahájení již uplynula.
Poslední námitkou stěžovatele je pak nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce v řízení
před krajským soudem, kterou stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že žalobce v průběhu řízení
před krajským soudem převedl předmětné pozemky do vlastnictví jiné osoby, a nadále tudíž
neměl k posuzovaným pozemkům žádný právní vztah.
Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a zaměstnanec, který
za něj jedná, má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., přičemž neshledal kasační stížnost důvodnou.
Před posouzením kasační stížnosti ve světle uvede ných stížních námitek se Nejvyšší
správní soud nejprve zabýval otázkou, zda řízení před krajským soudem nebylo zatíženo takovou
vadou, ke které by musel podle §109 odst. 3 ve spojení s §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. přihlédnout
z moci úřední.
S ohledem na rozpory v dosavadní judikatuře správních soudů k otázce
přezkoumatelnosti tzv. rozhodnutí v pochybnostech podle §3 odst. 3 lesního zákona
a obdobného rozhodnutí deklaratorní povahy podle §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb.,
o ochraně zemědělského půdního fondu (dále „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“)
v řízení před správními soudy, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poukázat na aktuální
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 As 89/2008 -
80, dostupné na www.nssoud.cz, ve kterém rozšířený senát vyslovil právní názor, že „rozhodnutí
v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění
pozdějších předpisů, je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a není rozhodnutím předběžné povahy podle
§70 písm. b) s. ř. s., a proto podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví“ . V odůvodnění tohoto
usnesení pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že přestože se citovaný výrok
usnesení vztahuje k rozhodnutí v pochybnostech podle příslušných ustanovení zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu, princip jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a jeho výkladu
vyžaduje, aby obě rozhodnutí v pochybnostech, tedy jak rozhodnutí podle §1 odst. 4 záko na
o ochraně zemědělského půdního fondu, tak rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního zákona, byla
posuzována shodně. Důvodem je skutečnost, že předmětem těchto rozhodnutí je obdobná
otázka, a to posouzení, zda je posuzovaný pozemek součástí zemědělského půdního fondu,
případně zda je určen k plnění funkcí lesa, či nikoliv. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutím
v pochybnostech podle §3 odst. 3 lesního zákona se závazně určují práva a povinnosti vlastníků
těchto pozemků, případně dalších osob, je tedy rozhodnutím sp rávního orgánu ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., přičemž nepodléhá žádné výluce ze soudního přezkoumání ve smyslu §70 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy v řízení před krajským soudem neshledal takové vady, k nimž
by musel přihlédnout nad rámec uplatněných stížních námitek.
S povahou rozhodnutí podle §3 odst. 3 lesního zákona souvisí i stížní námitka
nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce v době rozhodování krajského soudu. V této
souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publikované pod č. 534/2005 Sb. NSS, podle
kterého „[p]rocesní podmínky se obvykle vymezují jako předpoklady přípustnosti vydání meritorního rozhodnutí
v dané věci. […] Věcná legitimace je potom stavem plynoucím z hmotného práva, mající ovšem význam pouze
v rámci procesu. Věcná legitimace je předpokladem úspěšnosti žaloby a nikoliv předpokladem meritorního
projednání a rozhodnutí věci, jako je tomu u procesní podmínky. Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktivně věcně
legitimován, tj. musí být nositelem subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá, a žalovaný musí být legitimován
pasivně, tj. musí být nositelem tomu odpovídající subjektivní povinnosti“ . Když tedy stěžovatel namítá
nedostatek věcné legitimace žalobce, který navíc měla nastat až v průběhu řízení před krajským
soudem, a nešlo přitom o zjevný nedostatek ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nejedná
se o nedostatek podmínek řízení, v důsledku kterého by řízení před krajským soudem bylo nutné
považovat za zmatečné. Nebylo přitom povinností krajského soudu ověřovat, zda byl žalobce
v době rozhodnutí krajského soudu stále vlastníkem předmětných pozemků, jestliže jím byl
v průběhu správního řízení i v okamžiku zahájení řízení před krajským soudem. Touto
skutečností by se musel krajský soud zabývat, pokud by ji stěžovatel uplatnil v řízení
před krajským soudem, nebo pokud by žalobce v řízení před krajským soudem navrhl,
aby do řízení místo něj vstoupil nabyvatel vlastnického práva k předmětným pozemkům (§107a
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.). Nicméně takový návrh podán nebyl a rovněž stě žovatel tuto
skutečnost uplatnil až v kasační stížnosti, tedy až po té, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí
krajského soudu, Nejvyšší správní soud k této skutečnosti tedy v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
nepřihlížel a tudíž posoudil uvedenou námitku jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud dále posoudil závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k lesnímu zákonu.
Nejprve Nejvyšší správní soud považuje za nutné objasnit, co zákon pod pojmem
„pozemek určený k plnění funkcí lesa“ rozumí, tedy jak tento pojem zákon definuje. Ustanovení
§3 odst. 1 lesního zákona stanoví, které pozemky jsou určeny k plnění funkcí lesa. V první řadě
jde o „lesní pozemky“ [§3 odst. 1 písm. a) lesního zákona]. Takové pozemky jsou nebo mají být
lesnicky obhospodařovány. Jde zejména o pozemky s lesními porosty včetně pozemků, na nichž
byl porost dočasně odstraněn za účelem obnovy lesa, plochy lesních průseků a nezpevněných
cest. Dále lesní zákon zahrnul mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa i tzv. „jiné pozemky“
[§3 odst. 1 písm. b) lesního zákona]. Tato kategorie je zde příkladným výčtem popsána, přičemž
je stanoveno, že pozemky lze podle tohoto ustanovení lesního zákona kvalifikovat jako pozemky
určené k plnění funkcí lesa za podmínky, že takové pozemky nejsou součástí zemědělského
půdního fondu a zároveň s lesem souvisejí či slouží lesnímu hospodářství.
Lesní zákon tedy definuje pozemek určený k plnění funkcí lesa materiálně. Takový
pozemek musí fakticky naplňovat znaky lesního pozemku či jiného pozemku ve smyslu §3
odst. 1 písm. a) nebo b) lesního zákona. Skutečnost, že daný pozemek je v katastru nemovitostí
formálně veden jako pozemek lesní, resp. jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, nemůže tedy
být v dané otázce rozhodující. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy pozemek je v katastru nemovitostí
veden chybně jako pozemek určený k plnění funkcí lesa, přestože fakticky již znaky pozemku
určeného k plnění funkcí lesa ve smyslu příslušných ustanovení lesního zákona nenaplňuje.
Při zachování předpokladu analogie s vymezením zemědělského půdního fondu zde Nejvyšší
správní soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, č. j.
6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sv. 11, ročník 1998, s. 351, ve kte rém
Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že není-li pozemek zemědělsky obhospodařován
a ani v budoucnu tomu tak nemá být (tj. chybí materiální znak podle zákona o ochraně
zemědělského půdního fondu, který musí být naplněn, aby konkrétní pozemek mohl být
kvalifikován jako součást zemědělského půdního fondu – pozn. NSS), nejde o součást
zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru
nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud příslušný správní orgán rozhoduje podle §3 odst. 3
lesního zákona, zda konkrétní pozemek je či není určen k plnění funkcí lesa, nemůže vycházet
pouze ze skutečnosti, jak je takový pozemek veden v katastru nemovitostí. Musí se naopak
zabývat tím, zda tento pozemek naplňuje svou povahou definici pozemku určeného k plnění
funkcí lesa podle příslušných ustanovení lesního zákona.
Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žalobou
napadené rozhodnutí stěžovatele stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jsou
nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodnění zcela chybí argumentace, ze které by bylo možné
dovodit, že správní orgány při posouzení dané otázky podle §3 odst. 3 lesního zákona braly
v úvahu skutečnou povahu předmětných pozemků. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů
naopak vyplývá, že vycházely pouze z formálního údaje o předmětných pozemcích
zaznamenaného v katastru nemovitostí a dále z údajů o těchto pozemcích v lesních
hospodářských osnovách pro zařizovací obvod Tišnov, kde jsou tyto pozemky vedeny jako „jiné
pozemky“ (konkrétně neplodné půdy a políčka pro zvěř), aniž by ovšem správní orgány
zkoumaly faktickou povahu těchto pozemků, tedy to, zda - mají-li být považovány za jiné
pozemky ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) lesního zákona - skutečně s lesem souvisejí či slouží
lesnímu hospodářství. Argumenty stěžovatele obsažené ve vyjádření k žalobě, případně v kasační
stížnosti nemohou takovou vadu žalobou napadeného rozhodnutí zhojit. Navíc se při této
argumentaci stěžovatel opírá o stanoviska odborného lesního hospodáře, u nichž ovšem vytrhuje
jednotlivé věty z kontextu [např. z pouhého konstatování, že předmětné pozemky navazují na les,
nelze bez dalšího dovozovat, že se jedná o pozemky s lesem související ve smyslu §3 odst. 1
písm. b) lesního zákona], přičemž pomíjí, že tato stanoviska jako ce lek vyznívají zcela opačně,
tj. že předmětné pozemky nejsou pozemky určenými k plnění funkcí lesa.
Nemůže uspět ani argument stěžovatele, že přezkoumával odvoláním napadené správní
rozhodnutí prvního stupně pouze v mezích odvolacích důvodů. Jak vyplývá z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu, tvoří správní rozhodnutí obou stupňů jeden celek, přičemž podle
§89 odst. 2 správního řádu přezkoumává správní orgán soulad napadeného rozhodnutí i řízení,
které mu předcházelo, s právními předpisy v plném rozsahu, tedy nejen v rozsahu odvolacích
námitek. V rozsahu odvolacích námitek přezkoumává odvolací orgán pouze správnost odvoláním
napadeného rozhodnutí, tedy v zásadě vhodnost řešení zvoleného z více alternativ přípustných
v mezích správního uvážení, pokud ho zákon správnímu orgánu poskytuje. O takový případ
se v posuzované věci rozhodně nejedná (k rozlišení zákonnosti a správnosti správního
rozhodnutí srov. např. Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6 vydání. Praha: C.H.
Beck, 2006, s. 379). Stěžovatel měl tedy zmíněný deficit rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně nahradit vlastním řádným odůvodněním, nebo rozhodnutí prvního stupně pro tento
nedostatek zrušit, namísto toho zatížil své rozhodnutí obdobnou vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že příslušné správní orgány se budou muset v dalším
řízení zabývat otázkou, zda předmětné poze mky jsou skutečně jinými pozemky ve smyslu §3
odst. 1 písm. b) lesního zákona. Pro posouzení této otázky pak budou muset vycházet
z dostatečně zjištěného faktického stavu těchto pozemků, k čemuž mohou posloužit nejen
předložené listinné důkazy, ale především šetření (ohledání) na místě, případně další důkazní
prostředky.
Nejvyšší správní soud tedy hodnotil uvedenou stížní námitku jako nedůvodnou.
Při posouzení poslední stížní námitky Nejvyšší správní soud nejprve ze správního spisu
konstatuje, že správní orgán prvního stupně v roce 2006 posuzoval v řízení podle §3 odst. 3
lesního zákona pozemky, které s nyní posuzovanými pozemky bezprostředně sousedí, přičemž
žalobce měl za to, že se jednalo o pozemky předmětným pozemkům svou povahou podobné, což
dokládal k žalobě přiloženou fotodokumentací. Z uvedeného rozhodnutí ze dne 27. 6. 2006, č. j.
MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, je potom zřejmé, že zde posuzované pozemky také byly
vedeny v katastru nemovitostí jako pozemky lesní. Správní orgán zde přesto prováděl šetření
na místě s cílem ověřit faktický stav, tj. povahu těchto pozemků, přičemž vycházel i ze stanoviska
odborného lesního hospodáře přiloženého k návrhu na rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nelze podle Nejvyššího správního soudu vyloučit, že tyto
pozemky opravdu byly svou povahou obdobné předmětným pozemkům, a vzniká zde tudíž
otázka, proč příslušný správní orgán rozhodl v těchto případech rozdílně.
Nejvyšší správní soud připomíná, že správní řád v ustanovení §2 odst. 4 ukládá
správnímu orgánu povinnost dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Požadavek stejného či obdobného
rozhodování nebo postupu za stejných či podobných podmínek lze chápat jako naplnění
ústavních zásad ochrany legitimního očekávání a rovnosti.
Princip legitimního očekávání je podle Nejvyššího správního soudu třeba vykládat jako
zakotvení veřejného subjektivního práva adresátů veřejné správy, aby v jejich konkrétních
záležitostech bylo postupováno a rozhodováno stejně či obdobně, jako tomu bylo v dřívějších
shodných či podobných případech. Správní orgán je tak při své činnosti vázán nejen zákonnými
kritérii pro rozhodování v určité věci, ale též svou vlastní dosavadní rozhodovací praxí. Podstatné
tedy bude, do jaké míry jsou relevantní okolnosti obou případů srovnatelné.
Přestože z principu legitimního očekávání nelze dovozovat požadavek absolutní
neměnnosti rozhodovací praxe, případy, kdy se správní orgán od své dosavadní praxe odchýlí,
musí být řádně odůvodněny, jelikož takové změny by vždy měly plynout z konkrétních
relevantních okolností.
Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než konstatovat,
že žalobou napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, bylo
i v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí
ze dne 27. 6. 2006, č. j. MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, nebylo v posuzované věci
předmětem přezkumu, musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že přestože zde nešlo o primární
předmět odvolacího řízení, žalobce v odvolání zřetelně formuloval námitku nezákonnosti
správního rozhodnutí prvního stupně v důsledku porušení zásady rovnosti, resp. zásady
legitimního očekávání ve správním řízení. Z tohoto pohledu se měl stěžovatel rozhodnutím
ze dne 27. 6. 2006, č. j. MBO 9365/2006/TOŽP/Ha/Les/221, zabývat, což ovšem neučinil,
čímž opět zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s.ř s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.
V posuzované věci měl úspěch žalobce, pročež by mu náleželo právo na náhradu nákladů
důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti. Žalobce vša k takové náklady nedoložil
a ze spisu ani nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. prosince 2009
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu