ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.10.2009:37
sp. zn. 6 Ads 10/2009 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: H. P.,
zastoupené JUDr. Jiřím Bílým, advokátem, se sídlem Rudoleckého 25, Znojmo, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 9. 5. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského so udu
v Brně ze dne 29. 10. 2008, č. j. 41 Cad 104/2008 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaná n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované č. I ze dne 9. 5. 2008, č. X, byla zamítn uta žádost žalobkyně
o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o důchodovém pojištění“), a s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady
(EHS) č. 574/72. Žalovaná v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedla, že podle čl. 40 odst. 4
nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 posouzení zdravotního stavu pro účely plné a částečné invalidity
spadá do kompetence instituce státu, která rozhoduje o plném nebo částečném invalidním
důchodu. Žalobkyně podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě ze dne
31. 3. 2008 není plně invalidní, ale jen částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
její schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50 %, přičemž podle §39 zákona o důchodovém
pojištění je pojištěnec plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %. O nároku
na částečný invalidní důchod pak bylo vydáno rozhodnutí č. II.
V žalobě proti uvedenému rozhodnutí žalobkyně namítla, že to je v rozporu s názorem
rakouských orgánů důchodového pojištění, jež jí přiznaly plnou invaliditu a současně uznaly,
že její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav má příčinu v nemoci z povolání v návaznosti
na práci zdravotní sestry, kterou vykonávala 22 roků v České republice a posledních 17 roků
v Rakousku. Právní úprava zdravotní způsobilosti či poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je přitom v rámci Evropské unie
sjednocena a měla by být proto posuzována shodně všemi členskými státy. Konečně pak lékařka
Okresní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě neposoudila všechny lékařské zprávy
a jí provedené posudkové zhodnocení neodpovídá závěrům odborných lékařů.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 41 Cad 104/2008 - 21, žalobu
proti zmíněnému rozhodnutí žalované zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že okresní správou sociálního zabezpečení byla žalobkyně posouzena dne 31. 3. 2008
jako částečně invalidní pro středně těžké bronchiální astma a s přihlédnutím k verifikované
koxartroze byl stanoven pokles její schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 50 %. Posudková
komise Ministerstva práce a sociálních věci v Brně (dále jen „posudková komise“) ve svém
posudku ze dne 23. 9. 2008, který byl vypracován v žalobním řízení, pak uvedla, že k datu vydání
rozhodnutí žalované šlo u žalobkyně o astma bronchiale III. stupně, tedy středně těžké,
stabilizované při medikaci s dobrou odezvou na léčbu, přičemž nešlo o perzistující astma
IV. stupně. U žalobkyně byla rovněž prokázána oboustranná koxartroza. Za rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně proto posudková komise označila astma
bronchaile středně těžkého stupně. Posudek posudkové komise byl vypracován na základě řádně
zjištěného zdravotního stavu žalobkyně a hodnocení poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti odpovídá shromážděným odborným lékařským nálezům. Nejzávažnějším zdravotním
postižením žalobkyně je astma bronchiale středně těžkého stupně, což představuje postižení
podle kapitoly VIII., oddílu B, položky 3, písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění. Hodnocení poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti bylo provedeno posudkovou komisí na dolní hranici rozpětí, ale s ohledem
na ostatní zdravotní postižení a předchozí vykonávané výdělečné činnosti byla zvolena horní
hranice rozpětí, což představuje 50 % pokles. K dalšímu navýšení nebyly shledány důvody.
Zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobkyně je tedy nižší než 66 % pokles
vyžadovaný pro vznik nároku na plný invalidní důchod, a proto žalobkyně podmínky
pro přiznání této dávky důchodového pojištění nesplnila.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost.
V ní namítla, že rakouské orgány důchodového pojištění provedly za pomoci specialistů
z různých zdravotních odvětví velmi obsáhlé vyšetření. Na základě něho pak dospěly k závěru,
že se u ní jedná o zdravotní postižení, jež způsobuje pokles schopnosti soustavné výd ělečné
činnosti dosahující meze plné invalidity. To mělo za následek absolutní zákaz výkonu jakékoliv
práce. Jako základní a nejzávažnější postižení přitom bylo shledáno poškození plicní. Dále u ní
byly zjištěny ortopedické problémy a narušená psychika v důsledku výkonu povolání zdravotní
sestry. Právní úprava zdravotní způsobilosti či poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je přitom v rámci Evropské unie
sjednocena a měla by být proto posuzována shodně všemi členskými státy.
Dále žalobkyně namítla, že v jejím případě mělo být aplikováno ustanovení §6 odst. 4
vyhlášky č. 284/1995 Sb. Tímto tvrzením, které bylo uplatněno v řízení o žalobě, se přitom
krajský soud nezabýval, ačkoliv měl k tomu dostatek podkladů. Navíc podle aktualizované
lékařské zprávy byla při ortopedickém vyšetření indikována koxartroza oboustranná,
která podle rakouských orgánů důchodového pojištění překonala již III. stupeň a je ve IV. stupni,
tedy nejvyšším.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Obě stížnostní námitky lze zahrnout mezi důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ačkoliv stěžovatelka druhou z nich považovala za důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní totiž stěžovatelka namítla, že v dané věci měla být podle §6 odst. 4
vyhlášky č. 284/1995 Sb. horní hranice poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zvýšena
až o 10 procentních bodů, čímž polemizovala se závěrem o úplném, přesvědčivém a objektivním
posouzením jejího zdravotního stavu, který učinil krajský soud. Rovněž tak poukaz stěžovatelky
na posouzení jejího zdravotního stavu rakouskými orgány důchodového pojištění byl namířen
proti objektivitě závěru krajského soudu toliko o její částečné invaliditě. V této souvislosti
je možné odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž neúplné a nepřesvědčivé
posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž stěžovatelka
trpěla ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému
dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového
pojištění, jíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o jinou vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, č. 511/2005 Sb. NSS).
Jak vyplývá z dávkového spisu, stěžovatelka podala žádost o přiznání invalidního
důchodu prostřednictvím rakouského nositele pojištění na předepsaném jednotném formuláři.
Ten postupoval podle ustanovení čl. 36 ve spojení s čl. 41 nařízení Rady (EHS) č. 574/72
a vyplněnou žádost stěžovatelky zaslal žalované, která o ní měla rozhodnout. Na základě
toho pak žalovaná nepochybila, když postupovala podle českých právních předpisů. Stěžovatelka
se mýlí, pokud má za to, že pro nárok na invalidní důchod je určující posouzení zdravotního
stavu rakouskými orgány důchodového pojištění. Takovou úpravu koordinační předpisy (nařízení
Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72) ve vztahu České republiky a Rakouské
republiky neobsahují; podle čl. 40 nařízení Rady (EHS) č. 574/72 sice přihlíží instituce členského
státu k dokladům a lékařským zprávám získaným institucí kteréhokoliv státu pro účely určení
stupně invalidity, avšak rozhodnutí přijaté institucí členského státu týkající se stupně invalidity
žadatele je závazné pro instituce každého dalšího dotyčného státu pouze a jedině za předpokladu,
že v příloze V nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 je uznána shoda mezi právními předpisy
těchto států ve věci podmínek týkajících se stupně invalidity (srov. čl. 40 odst. 4 nařízení Rady
/EHS/ č. 1408/71). V příloze citovaného nařízení žádná shoda podmínek týkajících se stupně
invalidity mezi právními předpisy České republiky a Rakouské republiky nebyla uznána.
Proto orgány sociálního zabezpečení České republiky posuzují invaliditu a její stupeň
podle českých právních předpisů; to znamená, že osoba, která pracovala ve více členských státech
Evropské unie nemusí mít nutně nárok na dávku v invaliditě od všech těchto států,
neboť definice invalidity se v členských státech nemusí shodovat. Ostatně v rámci prostoru
Evropské unie nejsou soustavy sociálního zabezpečení harmonizovány, nýbrž přijímá se pouze
jako určující princip zásada koordinace. Jde -li o posouzení nároku na dávku podmíněnou
nepříznivým zdravotním stavem, je pak na orgánech státu, který je příslušný k rozhodnutí
o takové dávce, aby posoudily tento zdravotní stav (srov. též rozhodnutí ESD C - 279/97 C.J.M
Voeten a J. Beckers k aplikaci čl. 40 nařízení Rady /EHS/ č. 574/72).
V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou judikaturu,
představovanou rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 3 Ads 102/2006 - 60, který byl publikován
pod č. 1648/2008 Sb. NSS. Podle ní žádost o přiznání invalidního důchodu, podanou na předepsaném
formuláři podle nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a nařízení Rady (EHS) č. 574/72, nerozlišujícím
mezi druhy invalidních důchodů, nelze z hlediska vnitrostátních orgánů posuzovat jako žádost směřující toliko
k přiznání plného nebo částečného invalidního důchodu, nýbrž jako žádost o přiznání invalidního důchodu obecně.
Je na správních orgánech, aby se podanou žádostí zabývaly a posoudily ji z hlediska splnění podmínek nároku
na plný nebo částečný invalidní důchod podle §38 a §43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.
Pokud Česká správa sociálního zabezpečení, jako rozhodující správní orgán, takto podanou žádost zúžila
a posoudila ji jen z hlediska naplnění podmínek nároku na plný invalidní důchod, je taková vada řízení důvodem
pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatelka nesplnila podmínky vzniku nároku na plný invalidní důchod,
nicméně, (ačkoliv je v dávkovém spise uvedeno, že žádá o přiznání plného invalidního důchodu –
pozn. soudu), byla stěžovatelka přesto správně posuzována i z hlediska splnění podmínek
pro vznik nároku na částečný invalidní důchod. Stejný postup stanoví §86 odst. 3 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Jak již správně uvedl krajský soud, stěžovatelčin zdravotní stav byl posouzen posudkem
lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení ve Znojmě dne 31. 3. 2008, podle kterého určující
příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu představuje středně těžké astma,
přičemž zdravotní stav je komplikován oboustrannou koxartrozou. Dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav stěžovatelky proto odpovídal hodnocení podle kapitoly VIII, oddílu B, položky 3,
písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., na základě čehož byla míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti i s ohledem na jiná onemocnění určena ve výši 50 %.
Krajský soud v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, si pro posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky opatřil v žalobním řízení posudek posudkové komise ze dne 23. 9. 2008
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č . j. 5 Ads 34/2003 - 82,
č. 526/2005 Sb. NSS). Ten se zabýval zhodnocením stěžovatelčina zdravotního stavu nikoli
k okamžiku vyhotovení jejího posudku, nýbrž k okamžiku vydání žalobou napadeného
rozhodnutí žalované. Jeho cílem bylo zhodnotit, jaký byl zdravotní stav stěžovatelky, resp. zda
došlo k naplnění podmínek stanovených §39 odst. 1 písm. a) nebo b) zákona o důchodovém
pojištění, tedy přezkoumat, zda u stěžovatelky k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí
poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu její schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 66 % nebo zda byla pro zdravotní postižení schopna soustavné
výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Právní základ pro tento postup
je obsažen v §75 odst. 1 s. ř. s. , podle něhož soud při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (žalované).
K skutečnostem, které nastaly později, a to v posuzovaném případě jest nutno zdůraznit,
se nepřihlíží, čemuž krajský soud plně dostál. Není proto na místě argumentace, že v současné
době se zdravotní stav stěžovatelky zhoršil a jde o onemocnění již IV. stupně. Na druhou stranu
nic nebrání stěžovatelce podat novou žádost o přiznání plného invalidního důchodu.
Klíčovým pro posouzení plné invalidity stěžovatelky bylo určení rozhodující příčiny
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, který vyvolal pokles schopnosti soustavné
výdělečné činnosti, a to k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Posudková komise
zasedala v řádném složení a její posudek je řádně a srozumitelně odůvodněn, krajským soudem
o něm nebyly shledány pochyby, ostatně ani Nejvyšší správní soud je neshledává.
V této souvislosti je třeba jako rozhodnou zmínit tu skutečnost, že posudky Okresní správy
sociálního zabezpečení ve Znojmě ze dne 31. 3. 2008 a posudkové komise ze dne 23. 9. 2008
dospěly k týmž závěrům ohledně stěžovatelčina poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
když je v nich shodně uvedena 50 % míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti,
přičemž i hodnocení rozhodujícího zdravotního postižení stěžovatelky bylo pro vedeno
taktéž shodně podle kapitoly VIII., oddílu B., položky 3, písm. c) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Nejvyšší správní soud proto nemá důvod o závěrech v nich obsažených jakkoli
pochybovat.
Podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. pro stanov ení procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti je nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je-li těchto postižení více, jednotlivé hodnoty
poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí,
které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví
podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních
postižení. V posuzovaném případě se posudkové orgány zcela jednoznačně shodly na tom,
že rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu představuje astma bronchiale
III. stupně. Tomu konečně odpovídá i zařazení do kapitoly VIII., oddílu B, položky 3., písm. c)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kde je dáno rozpětí míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti 40 % - 50 %.
Jak správně zmínil ve svém rozsudku krajský soud, posudková komis e shodně se závěry
okresní správy sociálního zabezpečení stanovila 50 % míru poklesu schopnosti soustavné
výděleční činnosti na horní hranici rozpětí s ohledem na ostatní zdravotní postižení, zejména
oboustrannou koxartrozu. Stěžovatelka se přitom v řízení o žalobě nezmínila o možnosti použití
ustanovení §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., takže touto otázkou se krajský soud nemusel
zabývat. Obzvláště tak nebyl povinen učinit z toho důvodu, že k dalšímu navýšení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nebyly dány žádné objektivní důvody. Posudkové
orgány při zvolení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky totiž
vycházely z vyhláškového rozmezí, přičemž s ohledem na její ostatní zdravotní postižení určily
právě horní 50 % míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Kritéria,
kterých se stěžovatelka dovolává, byla již tedy aplikována při určení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti v rámci samotného vyhláškového rozpětí. Nad to je třeba
poznamenat, že i kdyby v případě stěžovatelky došlo k navýšení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti o 10 %, tak ta by stejně nedosahovala požadované 66 % hranice
pro vznik nároku na plný invalidní důchod.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žalované právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu