ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.119.2008:121
sp. zn. 6 Ads 119/2008 - 121
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Ing. L. K.,
zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor sociálních věcí, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2007, č. j. 64783/2007/KUSK,
sp. zn. 58365/2007/KUSK/3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, č. j. 4 Cad 54/2007 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaný ne má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů n ep ř iz ná vá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně (dále jen
„stěžovatelky“), kterou brojila proti rovněž výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Týnec nad Labem č. j. 661/2007/TNL ze dne
22. 3. 2007. Posledně jmenovaným rozhodnutím nebyl žalobkyni přiznán příspěvek na živobytí
ve smyslu §21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
Stěžovatelka v kasační stížností namítá kasační důvody, jež lze podle jejich obsahu
subsumovat pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konkré tně stěžovatelka namítá
následující:
V první řadě stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze neaplikoval ustanovení §2
odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), podle ně hož má správní
orgán postupovat tak, aby jeho rozhodnutí odpovídalo okolnostem případu a bylo v souladu
s veřejným zájmem. Podle stěžovatelky je ve veřejném zájmu, aby nebyly ohrožovány základy
demokratického právního státu, který ctí práva občana jakož i zajištění nezbytné pomoci
pro zajištění základních životních podmínek v případě hmotné nouze podle čl. 30 Listiny
základních práv a svobod. Dále stěžovatelka namítá (bez bližší argumentace), že Městský soud
v Praze neaplikoval ustanovení čl. 9 odst. 3 a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 3
odst. 1 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v kasační stížnosti
vyvozuje, že pokud tato práva nebyla dodržena, je požadavek správního orgánu „nevykonatelný
podle obecné platné právní normy §37 občanského zákoníku“ .
Dále stěžovatelka poukazuje na to, že skutečnost jejího sankčního vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání je sporná, neboť nebylo pravomocně rozhodnuto na všech stupních.
Stěžovatelka se ohrazuje proti tomu, že správní orgány po ní požadují nevykonatelné
úkony, protože nemá žádné prostředky, a nemůže proto doložit např. úhradu nákladů spojených
s bydlením či s evidencí u orgánu správy zaměstnanosti. Stěžovatelka rovněž poukazuje
na podle svého názoru nesprávné vývody Městského soudu v Praze ohledně jejího statusu jako
osoby samostatně posuzované (argumentuje přitom úpravou zákona č. 94/1963 Sb., o rodině,
a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře).
Stěžovatelka proti závěrům Městského soudu v Praze namítá, že projevuje aktivní snahu
o řešení své sociální situace, a to v souladu s Ústavou ČR, konkrétně čl. 4, podle něhož jsou
základní práva pod ochranou soudní moci (stěžovatelka tím patrně míní, že aktivní snahu o řešení sociální
situace projevuje tím, že se soudí - pozn. NSS). Nesouhlasí s tím, že by byla poučena žalovaným,
resp. správním orgánem prvního stupně, o možnosti pracovního uplatnění; namítá, že pro tento
závěr neměl Městský soud v Praze jediného důkazu.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka vypočetla řadu ustanovení Listiny základních práv
a svobod, o nichž se domnívá, že byla porušena, aniž vymezila, z jakých skutkových či právních
důvodů na jejich porušení usuzuje.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvedl, že veřejný zájem,
jehož se stěžovatelka dovolává, dlužno dovozovat z konkrétní hmotněprávní úpravy příslušné
výseče veřejného práva. Podle žalovaného lze veřejný zájem v pojednávané oblasti vymezit
za pomoci normativního obsahu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný poukazuje
na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, podle níž je veřejným zájmem při splnění zákonných
podmínek dostatečně a spravedlivě ochraňovat pot řebné před hmotnou nouzí, motivovat je
k aktivnímu hledání zaměstnání a přijetí i méně placené práce. Zákon o pomoci v hmotné nouzi
definuje, na jakou pomoc a za jakých podmínek mají osoby nacházející se v hmotné nouzi nárok.
Tento zákon rovněž osobám v hmotné nouzi stanoví určité povinnosti a vymezuje situace,
za nichž nelze poskytnout pomoc i přesto, že se určitá osoba octne bez dostatečného příjmu.
Veřejný zájem, který je představován v pojetí žalovaného samým zákonem o pomoci v hmotné
nouzi, byl podle jeho názoru naplněn.
K námitce stěžovatelky, že skutečnost jejího sankčního vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání nebyla postavena na jisto, žalovaný uvedl, že o vyřazení z evidence rozhodují
správní orgány na úseku zaměstnanosti (úřady práce) ve správním řízení, odvolacím orgánem
v těchto řízeních je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaný poukazuje na to, že řízení
o vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání bylo pravomocně ukončeno
rozhodnutím ministerstva o odvolání - stěžovatelka sice poté podala žalobu ve správním
soudnictví, ta však nemá odkladný účinek.
Ke zbývajícím námitkám stěžovatelky žalovaný uvedl, že jsou zcela vytrženy z kontextu
celého řízení a rozhodnutí ve věci. Žalovaný namítá, že se stěžovatelka do složité sociá lní situace
dostala tím, že se po sankčním vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání znovu do této
evidence nepřihlásila, ač tak mohla po uplynutí zákonné lhůty (prosinec 2006) učinit.
Svou nečinnost odůvodňuje tím, že nemá žádné finanční prostředky, kterými by uhradila cestu
na úřad práce. Žalovaný poukazuje na to, že stěžovatelka si ze všech řízení vedených od ve věci
přiznání dávek reagujících na její sociální situaci od roku 2004 musí být vědoma, že vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání je základní po dmínkou pro poskytování sociální pomoci
formou dávek pomoci v hmotné nouzi (dříve dávek sociální péče z důvodu sociální potřebnosti).
Žalovaný v této souvislosti zmínil, že maximální částka, kterou by stěžovatelka musela zaplatit
za cestu ze svého bydliště na úřad práce a zpět, by činila 60 Kč. Jde podle žalovaného o částku,
již si mohla bez potíží půjčit např. od svého otce, který ji v řízení zastupuje, a po přiznání dávky
mu ji vrátit. V kontrastu se stěžovatelkou udávanými důvody nemožnosti se na úřad pr áce
dostavit je podle žalovaného to, že stěžovatelka vede řadu soudních sporů s různými orgány
veřejné správy. Pro účely těchto jednání vynakládá daleko vyšší položky. Žalovaný proto nevidí
důvod, proč by část z těchto prostředků nemohla věnovat na konkrétní řešení své sociální situace.
Pokud stěžovatelka namítá, že nebyla poučena o volných místech, žalovaný odkazuje na ve spisu
založený přípis správního orgánu prvního stupně stěžovatelce, v němž jí bylo sděleno, že Úřad
práce v Kolíně eviduje 386 volných pracovních míst. Zástupce stěžovatelky na tuto informaci
reagoval sdělením, že tato místa nejsou stěžovatelky hodna.
S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud ze správního a s oudního spisu zjistil následující skutečnosti
rozhodující pro posouzení věci:
Stěžovatelka (resp. její otec jako zástupce) dne 26. 1. 2007 dopisem ze dne 22. 1. 2007
požádala o „dávku existenčního minima“ ve výši 2020 Kč měsíčně. Odkázala přitom
na ustanovení §5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Správní orgán
prvního stupně na tento přípis reagoval zasláním příslušných tiskopisů ve smyslu §69 zákona
o pomoci v hmotné nouzi vztahujících se k dávce příspěvku na živobytí podle zákona o pomoci
v hmotné nouzi s vysvětlením, že řízení o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi je možné
zahájit pouze na základě vyplněného předepsaného tiskopisu. Stěžovatelka zaslané tiskopisy
vyplnila, mj. uvedla, že v rozhodném období neměla žádných příjmů a že výše měsíčních úhrad
za služby spojené bezprostředně s užíváním bytu činí u ní 2020 Kč, nájem pak 1850 Kč. Správní
orgán prvního stupně nato vyzval stěžovatelku, aby doplnila žádost o další údaje, a to o doklad
o příjmech ze závislé činnosti, případně doklad o výkonu samostatné výdělečné činnosti či doklad
o evidenci jako uchazeč o práci. Dále správní orgán prvního stupně požadoval doložení
především plateb za energie a teplo a služby spojené s bydlením. Stěžovatelka na tuto výzvu
reagovala sdělením, že není zaměstnána z důvodu nedostatku pracovních míst a v evidenci
uchazečů o zaměstnání není proto, že nemá žádné příjmy, je nucena platit zdravotní pojištění,
a proto nemá prostředky k tomu, aby se na úřad práce dostavila. Nemá ani žádné doklady o
placení nákladů spojených s bydlením, protože nemá peníze na zaplacení, a proto je neplatí.
Uvedla však, že částky uvedené v žádosti nutně potřebuje, aby nebyla v hmotné nouzi.
Nato správní orgán prvního stupně stěžovatelku poučil, že skutečnost, že není evidována jako
uchazeč o zaměstnání, bude příčinou toho, že na ni bude hleděno jako na osobu, jež se v hmotné
nouzi nenachází, že úřad práce disponuje volnými pracovními místy a že by evidence stěžovatelky
jako uchazečky o zaměstnání měla za následek, že by jí zdravotní pojištění platil stát. Stěžovatelka
na tento přípis reagovala způsobem, jak popsal žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti,
vedle toho zmínila, že je ohrožena vážnou újmou na zdraví vyhladověním a zmrznutím.
Správní orgán prvního stupně proto vydal dne 22. 3. 2007 výše označené rozhodnutí,
jímž dávku příspěvku na živobytí stěžovatelce nepřiznal, a to proto, že stěžovatelka není osobou
v hmotné nouzi s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi.
K námitce stěžovatelky, že je ohrožena na zdraví a že proto žádá bezodkladně částku životního
minima, správní orgán prvního stupně uvedl, že předmětem řízení byl příspěvek na živobytí.
Ten je dávkou, u níž se hodnotí, zda žadatel prokazatelně projevuje dostatečnou snahu zvýšit
si příjem vlastním přičiněním a zda si může zvýšit příjem uplatněním nároků a pohledávek.
Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně neobdržel od stěžovatelky žádný doklad
o tom, že by byla pracovně aktivní či že by byla uchazečkou o zaměstnán í, posoudil ji v souladu
s výše zmíněným ustanovením §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jako osobu,
která v hmotné nouzi není.
Stěžovatelka proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala odvolání,
jehož obsahem, zjednoduší-li Nejvyšší správní soud jeho poněkud konfúzní koncepci, byla
námitka, že správní orgán prvního stupně měl stěžovatelce s ohledem na její tíživou situaci
přiznat dávku mimořádné okamžité pomoci (stěžovatelka k odvolání připojila informační tiskopis
Ministerstva práce a sociálních věcí, v němž zatrhla příslušnou část). V rozhodnutí o odvolání
žalovaný mj. uvedl, že stěžovatelka podala žádost o opakovanou peněžitou dávku pomoci
v hmotné nouzi - existenčního minima zákona o existenčním a životním minimu. Žádost
přitom nebyla podána na tiskopisu předepsaném Ministerstvem práce a sociálních věcí. Žalovaný
v této souvislosti vyzdvihl, že v žádosti citovaný právní předpis neřeší problematiku dávek
existenčního minima, ale stanoví pouze výši existenčního minima v částce 2020 Kč měsíčně.
Podle ustanovení §1 zákona o životním a existenčním minimu se nejedná o dávku, ale v případě
existenčního minima o stanovení minimální hranice příjmů osob, která se považuje za nezbytnou
k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití,
přičemž životní ani existenční minimum nezahrnují nezbytné náklady na bydlení. Poskytování
pomoci k zajištění úhrady nezbytných nákladů na bydlení stanoví zvláštní právní předpisy.
Problematiku dávek pomoci v hmotné nouzi - jejich druhy, formu a podmínky pro poskytování
jednotlivých dávek - řeší zákon o pomoci v hmotné nouzi. Podle ustanovení §69 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi se řízení o dávce zahajuje na základě písemné žádosti osoby podané
příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi na tiskopisu předepsaném Ministerstvem práce
a sociálních věcí. Vzhledem ke skutečnosti, že zplnomocněný zástupce žadatelky požádal
o dávku, která v systému pomoci v hmotné nouzi neexistuje - tj. opakovaná dávka - existenční
minimum ve výši 2020 Kč - zaslal správní orgán prvního stupně předepsaný tiskopis žádosti
o příspěvek na živobytí, neboť se jednalo o takový druh dávky, který se nejvíce přibližuje
požadavku stěžovatelky. Tato žádost spolu s dalšími potřebnými tiskopisy byla zástupci
stěžovatelky zaslána dne 29. 1. 2007. V přiloženém dopisu byly poskytnuty inform ace o tom,
jaké doklady mají být k žádosti doloženy. Vyplněná žádost na tiskopisu předepsaném
Ministerstvem práce a sociálních věcí byla správnímu orgánu doručena dne 19. 2. 2007.
Podle ustanovení §69 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi bylo tímto dnem - tj. dne
19. 2. 2007 - zahájeno řízení o nároku na dávku.
K námitce, jak má stěžovatelka splnit podmínky hmotné nouze, když momentálně nemá
finanční prostředky ani na cestovné autobusem na úřad práce do Kolína ani na plnění požadavků
úřadu práce, žalovaný uvedl, že v měsíci prosinci 2006 měla stěžovatelka možnost znovu
se zaregistrovat na úřadu práce po uplynutí šesti měsíců od sankčního vyřazení z důvodu maření
součinnosti s úřadem práce. Toto však dosud neučinila. Pomoc ze systému pomoci v hmotné
nouzi je však závislá právě na tom, zda je občan vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání.
Pokud se stěžovatelka nezaregistruje na úřadu práce, nebude splňovat podmínku hmotné nouze,
a tím ani nárok na příspěvek na živobytí, případně další dávky ze systému pomo ci v hmotné
nouzi. V této souvislosti žalovaný odkázal na vyživovací povinnost rodičů vůči dětem
podle ustanovení §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož trvá vyživovací povinnost rodičů vůči dětem do té doby, dokud nejsou děti schopny
se samy živit. Trvání této povinnosti není ohraničeno žádnou věkovou hranicí. Žalovaný
poukázal na to, že jízdné z obce Radovesnice II do Kolína se pohybuje v rozmezí 12 až 30 Kč
za jednu cestu. Na cestu do Kolína a zpět stěžova telka potřebuje na jízdné tedy maximálně 60 Kč.
Proto by v rámci vyživovací povinnosti mohlo být řešením, aby uvedenou částku stěžovatelce
poskytli rodiče, případně otec, který ji zastupuje ve všech správních řízeních, a který po n í
požaduje nájemné ve výši 1850 Kč za pronájem nemovitosti, ve které stěžovatelka bydlí.
Žalovaný zdůraznil, že zákon o pomoci v hmotné nouzi obsahuje motivační opatření pro občany,
kteří se snaží aktivně svou situaci řešit, to znamená, že zvýhodňuje občany, kteří kromě registrace
na úřadu práce sami aktivně vyhledávají možnosti pracovního uplatnění. Současně je možné
u osoby, která prokáže, že má zvýšené náklady spojené s hledáním zaměstnání částku na živobytí
navýšit o dalších 300 Kč. Z toho vyvodil, že pokud by stěžovatelka byla registrovaná v evidenci
uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, měla by možnost získat finanční prostředky na plnění
povinností uchazeče o zaměstnání.
Ke stěžejní odvolací námitce týkající se nevydání rozhodnutí o přiznání dávky
existenčního minima ve výši 2020 Kč měsíčně jako dávky mimořádné okamžité pomoci žalovaný
uvedl, že o tuto dávku nebylo požádáno, nemohlo být tedy vydáno o ní rozhodnutí. Na základě
podaného odvolání správní orgán prvního stupně zaslal dne 12. 4. 2007 zástupci žadatelky
tiskopis žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítla, že se žalovaný
nevypořádal s jejími námitkami, že po ní požaduje nevykonatelné požadavky, zejména evidenci
na úřadu práce, což stěžovatelka nemůže učinit, neboť je zcela bez prostředků. Stěžovatelka dále
namítla, že podle jejího názoru měl žalovaný její situaci řešit tak, že by přiznal dávku mimořádné
okamžité pomoci určenou na zaevidování na úřadu práce, na plnění povinností uchazeče
o zaměstnání, zaplacení nezbytných nákladů na domácnost atd.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž pro svůj výrok uvedl následující
důvody: ze správního spisu bylo zřejmé, že stěžovatelka požádala o poskytování dávky,
která neexistuje. Proto jí správní orgán prvního stupně zaslal formulář nejblíže příbuzné dávky,
který vyplnila, a tím bylo zahájeno řízení ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Jednalo
se o dávku příspěvku na živobytí podle §21 a násl. zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Podle zmíněného zákona lze přiznat i další dávky - dávku doplatku na bydlení a dávku
mimořádné okamžité pomoci. O takovou jinou dávku však stěžovatelka nepožádala. Jednou
z podmínek nároku na dávku příspěvku na živobytí je stav hmotné nouze žádající osoby. Městský
soud v Praze v této souvislosti poukázal na ustanovení §3 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, podle něhož není v hmotné nouzi osoba, která není v pracovním
nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena
v evidenci uchazečů o zaměstnání. Stěžovatelka není ani v okruhu osob vyjmenovaných
v ustanovení §11 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, na něž se zmíněné ustanovení §3
odst. 1 písm. a) nevztahuje. S ohledem na to Městský soud považoval závěr žalovaného,
že stěžovatelce nelze dávku příspěvku na živobytí přiznat. Pokud jde o ostatní námitky
stěžovatelky, Městský soud v Praze se ztotožnil se závěry žalovaného.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížností, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto
kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které lze
podle obsahu subsumovat, jak již bylo uvedeno, pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka, jak vyplývá z výše rekapitulovaného obsahu její kasační stížnosti, příliš
rozsáhlé argumentace nepřináší. Její námitky vycházejí v zásadě z letmo nastíněné představy
o normativním obsahu čl. 30 Listiny základních práv a svobod, kterou Nejvyšší správní soud
musí odmítnout. Obsah čl. 30 Listiny základních práv a svobod směřuje k zakotvení
subjektivního občanského (čl. 30 odst. 1), resp. lidského (čl. 30 odst. 2) práva na sociální
zabezpečení, a to zásadně pouze pro případy sociálních událostí v citovaném článku uvedených
(stáří, nezpůsobilost k práci a ztráta živitele, hmotná nouze). Pro případy sociálních událostí
vymezených v čl. 30 odst. 1 Listina základních práv a svobod zaručuje právo na „př iměřené
hmotné zabezpečení“. V případě sociální události hmotné nouze ovšem zaručuje Listina pouze
„pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek“. Podstatné přitom je,
že práv zaručených čl. 30 Listiny základních práv a svobod je možno se dovolávat pouze
v mezích zákonů, které ho provádějí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Pokud jde o právo na pomoc nezbytnou pro zajištění základních životních podmínek v případě
hmotné nouze, v době rozhodování žalovaného byly prováděcími předpisy ve smyslu čl. 41
odst. 1 Listiny základních práv a svobod zákon o životním a existenčním minimu a zákon
o pomoci v hmotné nouzi. Každý zákon z této dvojice měl přitom z hlediska obsahu normy
čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svébytnou funkci, které nelze vzájemně
zaměňovat.
Funkcí zákona o životním a existenčním minimu je definovat minimální hranici
peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb,
resp. minimální hranici příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy
a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití (ustanovení §1,
konkrétní vymezení hranic následuje v dalších ustanoveních, mj. v ustanovení §5,
jehož se stěžovatelka dovolává). Jde tedy pouze o definič ní vymezení společenského konsensu
minimálního příjmu, aniž je jakkoliv tímto zákonem zakládán nárok na skutečné pobírání
takového příjmu. Teprve zákon o pomoci v hmotné nouzi jednak definuje, co rozumí hmotnou
nouzí ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny základ ních práv a svobod (§2 odst. 2 až 6 pozitivním
výčtem, §3 negativním výčtem), jednak ve skutečnosti provádí to, co ustanovení čl. 30 odst. 2
Listiny základních práv a svobod nazývá pomocí, která je nezbytná pro zajištění základních
životních podmínek. Teprve tento zákon stanoví obsah a podmínky této pomoci, konkrétně
stanoví druhy dávek (§4) a konstruuje podmínky jejich nároku a výše, přičemž na zákon
o životním a existenčním minimu v těchto konstrukcích pouze odkazuje.
Je proto třeba tedy v první řadě plně přisvědčit žalovanému i Městskému soudu v Praze,
že stěžovatelka se nemůže z hlediska domnělé existence nároku na plnění ze strany státu
dovolávat definičního ustanovení zákona o životním a existenčním minimu. Dále pak je třeba
znovu zdůraznit, že podmínky poskytování pomoci ve smyslu čl. 30 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod vymezuje zákon o pomoci v hmotné nouzi. V první řadě, jak již bylo naznačeno,
vymezuje okruh dávek, jimiž má veřejná moc na situaci hmotné nouze fyzických osob reagovat
(§4 cit. zákona). Vymezuje přitom taxativně tři druhy dávek (příspěvek na živobytí, doplatek
na bydlení a mimořádná okamžitá pomoc), vedle toho také pak stanoví procesní postup, jímž je
třeba o dávkách rozhodovat, zejména stanoví povinnost žádat o dávku prostřednictvím
formulářových návrhů (§69 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Stěžovatelka, jak vidno
z rekapitulace správního spisu a jak správně poznamenal i Městský soud v Praze, svým prvotním
podáním nepožádala o žádnou dávku ve smyslu cit. zákona, natož aby požádala prostřednictvím
předepsaného tiskopisu ve smyslu §69 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Nelze jakkoliv
předhazovat správnímu orgánu prvního stupně, že v této situaci zaslal stěžovatelce formulář
žádosti o dávku, která se nejvíce blíží stěžovatelčině požadavku (v této souvislosti Nejvyšší
správní soud poznamenává, že stěžovatelka výslovně žádala o opakovanou peněžitou dávku,
což dávka mimořádné okamžité pomoci není a být nemůže - v tomto smyslu stěžovatelčina
pozdější argumentace postrádá vnitřní koherence). Naopak šlo ze strany správního orgánu
prvního stupně o příklad správné správní praxe, který umožnil, aby v případě stěžovatelky bylo
vůbec zahájeno nějaké řízení a bylo lze o jejím požadavku rozhodnout. Nadto stěžovatelka
zaslaný formulář vyplnila a zaslala zpět bez jakýchkoliv výhrad co do druhu dávky správnímu
orgánu prvního stupně, čímž bylo zahájeno řízení o dávce, které se formulář týkal (příspěvek
na živobytí). Nemohlo být zároveň zahájeno řízení o dávce, k níž návrh nesměřoval - veškeré
poukazy stěžovatelky na to, že správní orgán prvního stupně, resp. žalovaný, měl rozhodnout
případně o poskytnutí mimořádné okamžité pomoci, jsou irelevantní. Z vyjádření žalovaného
nadto vyplývá, že řízení o dávce mimořádné okamžité pomoci by lo v mezidobí zahájeno.
Ustanovení §21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jak naznačil i Městský soud
v Praze, stanoví jako jednu z podmínek nároku na dávku příspěvku na živobytí stav hmotné
nouze žádající osoby. Skutečnost, že na stěžovatelku dopadá výluka ustanovení §3 odst. 1
písm. a) téhož zákona, tedy že stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi, pak nebyla v řízení
žádnou ze stran zpochybněna. Stěžovatelka pouze opakovaně odkazuje na svou naprostou
nemajetnost a v důsledku toho neschopnost odstranit překážku toho, aby byla považována
za osobu v hmotné nouzi (nemožnost dojet do 20 km vzdáleného sídla úřadu práce,
aby se zaevidovala jako uchazeč o zaměstnání). Nejvyšší správní soud poznamenává, že takové
tvrzení není způsobilé působnost hypotézy §3 odst. 1 písm. a) vyloučit.
Nejvyšší správní soud proto neshledal s ohledem na výše uvedené v rozhodnutí
Městského soudu v Praze pochybení, které by zakládalo nutnost je zrušit, a kasační stížnost tedy
zamítl (§110 s. ř. s.).
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s.),
neboť ze soudního spisu jednak neplynou žádné náklady žalovaného, které by měl stěžovatel
jako procesně neúspěšný hradit, jednak, i kdyby takové náklady žalovanému vznikly, nebylo by
možné podle §60 odst. 2 s. ř. s. přiznat, neboť jde o věc sociální péče.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2008, č. j. 4 Cad 54/2007 - 101, byla
stěžovatelce ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová. Té by podle §35 odst. 8 s. ř. s. náležela odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů. Vzhledem k tomu, že se této odměny a náhrady výslovně vzdala a vzhledem k tomu,
že ani ze soudního spisu Nejvyšší správní soud nezjistil žádný úkon právní služby
podle ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů, který by ustanovená zástupkyně ve věci učinila, odměnu a náhradu hotových výdajů
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu