ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.73.2008:77
sp. zn. 6 Ads 73/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. M. B.,
advokát, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1,
zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalované ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. K 17/03, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 8 Ca 260/2005 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n epřizn á vá.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
18. 3. 2008, č. j. 8 Ca 260/2005 - 53, kterým bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího senátu České
advokátní komory (dále jen „ČAK“) ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. K 17/03.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že Městský soud v Praze se ve věci dopustil
nesprávného právního posouzení a nepřihlédl rovněž k části provedených důkazů a části
její argumentace. Stěžovatelka zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že žalobce jako advokát odmítl
na výzvu svého klienta (obchodní společnost) ze dne 28. 1. 2002 vydat dokumentaci, kterou měl
k dispozici jako její právní zástupce. Nesprávné právní posouzení věci má spočívat v tom,
že soud sice uznal, že žalobce věděl podle zápisu v obchodním rejstříku, kdo je osobou
oprávněnou jednat za obchodní společnost, tedy za jeho klienta, avšak neshledal v odmítnutí
dokumentaci takové osobě vydat porušení povinnosti žalobce podle ustanovení §16 odst. 1
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z ákona o advokacii“),
tím méně podle ustanovení §16 odst. 2 a §17 téhož zákona.
Dále stěžovatelka namítá, že soud pochybil, pokud se ve svém rozhodnutí nezmínil
o ustanovení čl. 9 odst. 1 a 2 Pravidel profesionální etiky advokáta, které stěžovatelka ve svém
rozhodnutí užila rovněž jako součást právní kvalifikace žalobou napadeného rozhodnutí;
podle názoru stěžovatelky se Městský soud v Praze s touto částí kvalifikace nevypořádal. Pokud
Městský soud v Praze konstatoval, že bylo-li jednání žalobce motivováno nikoliv svévolí,
ale zájmem sloužit klientovi - přičemž opak toho nebyl prokázán - pak nelze mít za to,
že by žalobce porušil ustanovení §16 odst. 1 zákona o advokacii jinak než pouze ve formální
rovině, a pokud konstatoval, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že by snad
žalobce poškodil či ohrozil zájem klienta, stěžovatelka namítá obsah svého vyjádření k žalobě
z 11. 11. 2005 (konkrétně části 1, 2, 3), s nimiž se Městský soud v Praze podle jejího názoru
rovněž nevypořádal. Stěžovatelka trvá na svém přesvědčení, že podle ustanovení, o která opřela
kvalifikaci skutku v žalobou napadeném kárném rozhodnutí, je povinností advokáta vydat
klientovi dokumentaci na jeho výzvu. V případě, že klientem je právnická osoba, lze ze zápisu
v obchodním rejstříku snadno rozpoznat, kdo je osobou oprávněnou za klienta jednat. Úvahy
o tom, jaké jednání advokáta je či není ve prospěch klienta, nejsou na v místě v situaci, kdy klient
požaduje svoji dokumentaci. Je samozřejmě na vůli klienta, jak se svojí dokumen tací naloží, stejně
tak jako je na vůli klienta, zda ponechá v platnosti nebo odvolá plnou moc. Úvahy o tom, co je
či není ve prospěch klienta, je třeba ponechat pro jednání advokáta navenek vztahu mezi ním
a klientem. Taková situace však předmětem tohoto řízení nebyla. Pokyn klienta k vydání
dokumentace je dle stěžovatelky záležitost jednoznačná, zkoumání ve smyslu ustanovení §16
odst. 1 věty druhé zákona o advokacii nevyžadující.
Dále stěžovatelka namítá, že žalobce při jednání 18. 3. 2008 velmi podrob ně hovořil
o tom, co pro předmětnou společnost dělal jako její (bývalý) předseda představenstva
a jako právní zástupce. Hovořil o tom, jak na valné hromadě byl z funkce předsedy
představenstva odvolán, a že s tímto rozhodnutím valné hromady nesouhlasí. Kromě toho je
z řízení známo, že žalobce za společnost podepsal ručitelský závazek. Podle stěžovatelky žalobce
„zabředl“ do vztahu s klientem natolik, že tím bylo ovlivněno jeho jednání advokáta
jako právního zástupce. Motivem, pro který odmítl vydat dokumentaci, bylo především to,
že neuznával výsledek valné hromady, který spočíval též v jeho odvolání z funkce předsedy
představenstva. Takový motiv jednajícího, který je současně právním zástupcem, lze
v konfrontaci s projevenou výzvou klienta označit za svévoli a za porušení povinností advokáta
uložených v ustanoveních, která jsou v kárném rozhodnutí uvedena.
Dále stěžovatelka namítá, že jestliže soud v odůvodnění uvádí, že nebylo zjištěno nic,
co by odůvodňovalo závěr, že by snad žalobce poškodil nebo ohrozil zájem klienta, pak je třeba
konstatovat, že zmíněné normy nevyžadují, aby ke zjištění jejich porušení bylo poškození
či ohrožení zájmu klienta prokazováno. O odpovědnosti za škodu pojednávají jiná ustanovení
zákona o advokacii.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil kasační stížnost za účelově podanou, vedenou snahou
vyčerpat všechny opravné prostředky, a dále se v meritu omezil na souhlasné stanovisko
s názorem Městského soudu v Praze.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud tyto pro rozhodnutí podstatné
skutečnosti:
Stěžovatelka, jako správní orgán prvního stupně, se jednáním žalobce, které později bylo
charakterizováno jako kárné provinění, začala zabývat na podnět Mgr. T. V., advokáta, ze dne 11.
10. 2002. Mgr. V. ve své stížnosti adresované stěžovatelce uvedl, že je advokátem a zároveň od
27. 11. 2000 předsedou představenstva j isté akciové společnosti. Ve stížnosti uvedl, že žalobce byl
jeho předchůdcem od roku 1992, v roce 1996 se funkce předsedy představenstva vzdal, aniž se
však konala valná hromada společnosti, která by tento úkon vzala na vědomí. Vedle toho byl
žalobce pro společnost činný jako advokát na základě plné moci. Dne 25. 9. 2000 žalobce svolal
konání valné hromady, na kterou se Mgr. V. dostavil jako, podle svých slov, tehdejší jediný
akcionář. Na této valné hromadě žalobce oznámil, že se vzdal funkce předsedy před stavenstva,
načež Mgr. V., jako jediný akcionář, jmenoval sám sebe novým předsedou představenstva. Poté,
jak tvrdil a doložil kopiemi dopisů, opakovaně žalobce žádal jako bývalého předsedu
představenstva a zároveň advokáta vykonávajícího právní zastoupení společnosti o vydání
účetních a jiných dokladů týkajících se chodu společnosti, včetně dokumentace o právním
zastoupení. Tyto dokumenty však žalobce odmítl vydat s tím, že zpochybňoval existenci akcií
společnosti a oprávněnost jejich držby Mgr. V.
Žalobce ve vyjádření k této stížnosti ze dne 19. 11. 2002 uvedl, že Mgr. V. neuvedl ve své
stížnosti podstatná fakta, pro něž žalobce odmítal dokumentaci vydat. Žalobce uvedl, že Mgr. V.
se skutečně zúčastnil 25. 9. 2000 mimořádné valné hromady akciové společnost i, ovšem předložil
pouze k nahlédnutí zatímní list, aniž jej vydal z ruky. Zatímní list se jevil jako pravý, nicméně
Mgr. V. nechtěl uvést, zda akcie patří jemu, nebo někomu jinému, či zda někoho zastupuje na
základě plné moci. Vzhledem k těmto pochybnostem a vzhledem k tomu, že akcionář má
povinnost nabytí akcií oznámit společnosti, to však Mgr. V. neučinil, žalobce nepovažoval valnou
hromadu za platnou, což 29. 9. 2000 Mgr. V . oznámil. Žalobce dále uvedl, že Mgr. V. se přes rok
neozval, o „převzetí“ společnosti nijak neusiloval, teprve na konci ledna 2002 ho začal vyzývat
k předání dokumentů. Žalobce z výpisu z obchodního rejstříku posléze zjistil, že dne 27. 11. 2000
se měla konat další valná hromada společnosti, přičemž na ní opět jako jediný akcionář
vystupoval Mgr. V., který se měl prokázat hromadným certifikátem (podle slov žalobce nebyl ale
hromadný certifikát společností nikdy vydán) na 4017 akcií na majitele. Vzhledem k tomu, že o
konání této valné hromady žalobce ničeho nevěděl, vzhledem k tomu, že návrh na zápis změn byl
podán až 3. 5. 2001 a rozhodnutí o změnách bylo vydáno až 7. 11. 2001 a v Obchodním věstníku
zveřejněno až 9. 1. 2002, žalobce nabyl dojmu, že postup Mgr. V . byl volen úmyslně k zakrytí
machinací s akciemi, neboť s ohledem na znění §183 ve spojení s §131 obchodního zákoníku
bylo již nemožné napadnout neplatnost valné hromady. Proto se rozhodl věc předat orgánům
činným v trestním řízení i s dokumenty týkajícími se společnosti. V tomto smyslu informoval i
Mgr. V.
Předseda kontrolní rady stěžovatelky, vycházeje z těchto skutečností, podal na žalobce
dne 5. 3. 2003 kárnou žalobu pro skutek spočívající v tom, že „na výzvu svého klienta ze dne
28. 1. 2002 obchodní společnosti S. B., a. s., odmítl vydat dokumentaci, kterou má k dispozici jako právní
zástupce“. Tento skutek kárný žalobce kvalifikoval následovně: „tedy při výkonu advokacie nechránil
a neprosazoval práva a oprávněné zájmy klienta, nejednal čestně a svědomitě, přičemž svým postupem snižoval
důstojnost a vážnost advokátního stavu“. Tuto právní kvalifikaci skutku pak kárný žalobce subsumoval
jako porušení povinnosti podle §16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii a dále §17 téhož zákona
v návaznosti na čl. 9 odst. 1, 2 a 4 Pravidel profesionální etiky advokáta. Kárný žalobce
svůj návrh odůvodnil jednak popisem skutkových okolností popsaných Mgr. V. a žalobcem,
jednak uvedl, že žalobce podle jeho názoru neměl jako advokát právo přezkoumávat rozhodnutí
jediného akcionáře svého klienta o jmenování představenstva a činit si samostatný ús udek o tom,
zda ho vyzývá oprávněná osoba. Kárný žalobce pak v závěru odůvodnění žaloby uvedl,
že žalobce (tedy kárně obviněný) porušil závažným způsobem povinnosti advokáta uvedené
v §16 odst. 1 a §17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 9 odst. 1, 2 a 4 Pravidel profesionální
etiky advokáta zejména tím, že klienta řádně neinformoval na jeho výzvu o vyřizování jeho věcí,
neposkytoval mu vysvětlení a podklady potřebné pro uvážení dalších příkazů a poté,
co jej klient vyzval k vydání všech písemností, které mu byly při zastupování svěřeny
nebo které z projednávaných věcí povstaly, písemnosti vydat odmítl.
V řízení před stěžovatelkou jako správním orgánem prvního stupně o kárné žalobě
z hlediska skutkových zjištění, jak vyplývá ze zápisů o jednání kárného senátu ze dne 5. 9. 2003
a 26. 11. 2004, nedošlo k žádným významným posunům od skutkové situace, jak ji nastínil
Mgr. V. ve své stížnosti a žalobce ve svém vyjádření k této stížnosti. Žalobce pouze tyto
skutečnosti obohatil o podrobné vylíčení poměrů ve společnosti v letech 1992 – 1996,
resp. až do roku 2000. V roce 1996 se funkce předsedy představenstva vzdal, protože již
v té době probíhaly podezřelé převody akcií společnosti a nebylo možné svolat valnou hromadu,
jelikož identita akcionáře nebyla známa. Po dobu čtyř let tak existovalo vakuum ve vnitřní
organizaci společnosti. Zároveň s odstoupením z funkce však byl žalobce ustanoven zástupcem
společnosti jako advokát, přičemž jeho jednání mělo být podle vůle odstoupivšího představenstva
nasměrováno k tomu, aby společnost byla předána nepochybnému akcionáři a aby byl zajištěn
a případně získán zpět nemovitý majetek společnosti. V červenci 2003 pak veškeré dokumenty
týkající se společnosti, jež obdržel od policie zpět, předal novému statutárnímu orgánu
společnosti, který předání následně potvrdil. Mgr. V. v řízení jako svědek vypověděl v podstatě
shodně jako ve stížnosti, nebyl však schopen vysvětlit, proč žalobci nevypověděl jako statutární
orgán společnosti plnou moc. Výzvu žalobci k předání dokumentů adresoval se zpožděním cca 1
roku od jmenování do funkce, protože podle svých slov „mapoval“ majetkové vztahy
společnosti.
Kárný senát kárné komise stěžovatelky pak vydal rozhodnutí, jímž žalobce uznal vinným
ze skutku, jak ho vymezil kárný žalobce, a ztotožnil se i s jeho právní kvalifikací (s tím, že zúžil
kvalifikaci o porušení čl. 9 odst. 4 Pravidel profesionální etiky advokáta). Při hodnocení
zjištěného skutkového stavu vyslovila stěžovatelka jako správní orgán prvního stupně následující
úvahu: „Provedeným dokazováním byly objasněny okolnosti skutku, který byl předmětem kárné žaloby. Je mimo
vší pochybnost, že právní poměry v předmětné firmě, kterou kárně obviněný od roku 1996 zastupoval, byly
v rozporu s platnými obchodněprávními předpisy, např. v situaci, kdy kárně obviněný připouští, že po dobu 4 let
předmětná společnost neměla statutární orgány, a přesto jako právní zástupce dále konal. Zřejmě klíčovým
momentem pro motivaci kárně obviněného byla skutečnost, že v roce 1992 sám osobně podepsal ručitelský zá vazek
v klientské věci, který ho vzhledem k výši pohledávky a skutečnosti, že dlužník neplatil, bytostně ohrožoval.
Výslechem stěžovatele byly tyto okolnosti potvrzeny. Je zcela zřejmé, že jak stěžovatel, tak kárně obviněný měli
pro své jednání i jiné motivace, než které se podávájí ze zápisů o jednání kárného senátu. Tuto skutečnost nejlépe
ilustruje prohlášení stěžovatele, který konstatuje, že k zásadnímu narušení důvěry mezi zástupcem a zastoupeným
došlo na podzim roku 2000, přesto však k vypovězení plné moci kárně obviněnému nepřistoupil. Z provedeného
dokazování je zřejmé, že celá věc je značně skutkově i právně složitá a motivace jednajících osob nejsou zcela
přehledné.“ Posléze se rozhodnutí stěžovatelky zabývá právní kvalifikací žalobcova skutku; prá vní
úvahy stěžovatelky považuje Nejvyšší správní soud za vhodné rovněž citovat v plné formě:
„Klíčovou otázkou při posouzení viny kárně obviněného byla skutečnost, zda jeho odmítnutí vydat dokumentaci
klientovi, poté co byl o ni dne 28. 1. 2002 požádán, by la v souladu s právem. Tuto povinnost kárně obviněnému
ukládá ustanovení §27 odst. 3 věta třetí obchodního zákoníku, kde se stanoví, že skutečnosti zapsané
do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne zveřejnění. Sám kárně obviněný ve svém vyj ádření učinil
nesporným, že fakt zápisu stěžovatele do obchodního rejstříku mu byl v době výzvy znám. Na svoji obhajobu
kárně obviněný uvádí, že měl podklad pro podezření z trestného činu podvodu. Dále uvádí, že měl pochybnosti
o tom, kdo je pravým akcionářem společnosti a jednal v zájmu svého klienta tím, že dokumentaci společnosti
odmítl vydat. Tato obhajoba kárně obviněného byla vyvrácena provedenými důkazy. Především je potřeba důrazně
prohlásit, že je zásadně nepřípustné, aby advokát nahrazoval nalézán í práva podáním orgánům činným v trestním
řízení. Ostatně ani v trestním oznámení ze dne 20. 4. 2002 se popis skutku, který by alespoň zhruba
materializoval podezření kárně obviněného, nepodává. Stejně tak z předloženého usnesení PČR ze dne
8. 3. 2004, ani z výroku rozhodnutí ve smyslu §159a odst. 2 trestního řádu, ani z jeho odůvodnění není zřejmé,
natožpak aby bylo prokázáno, že se skutečně trestný čin stal.“
Žalobce se proti rozhodnutí stěžovatelky bránil odvoláním, v němž akcentoval podezřelé
okolnosti převodu akcií, nejednoznačné vystupování Mgr. V . jako držitele akcií a poukázal na to,
že usnesení policejního orgánu naopak potvrzuje, že zatímní list, jímž se Mgr. V . na valné
hromadě prokazoval, byl již v 90. letech převeden neoprávněně, přičemž řetěz
tohoto neoprávněného převodu vede až k Mgr. V.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání odvolací senát stěžovatelky uvedl, že přezkoumal
na základě odvolání žalobce výroky rozhodnutí kárného senátu i správnost řízení,
které tomuto rozhodnutí předcházelo, přihlédnul i k vadám, jež nebyly v dovolání vytýkány.
Dospěl pak k závěru, že kárný senát rozhodl správně, pokud jde o vinu žalobce,
a že jeho rozhodnutí je správně ve všech výrocích řádně odůvodněno, a tudíž ani vzhledem
k odvolání žalobce, které nepřináší žádné nové skutečnosti ve věci samé, nezbylo odvolacímu
senátu, než v otázce viny uzavřít tak, jak učinil kárný senát. Odvolací senát poznamenal,
že žalobce mimo vlastní poskytování právní služby se aktivně zapojuje do činnosti společnosti,
což může vést i ke značným konfliktům ve vztahu k zákonu o advokacii. Zapojování se
do společnosti jinak než poskytováním právní služby se jeví z obecného hlediska velmi často
nevhodným a v mnohých případech i odporujícím zákonu o advokacii.
Žalobce se následně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal zrušení
uvedeného rozhodnutí odvolacího senátu stěžovatelky. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutí
o vině žalobce je založeno na dvou souvisejících tezích, tedy jednak že advokát je vázán pokyny
klienta a jednak že to, kdo je považován za klienta, vyplývá z ustanovení §27 odst. 3 věta třetí
obchodního zákoníku. Zatímco první teze je nesporná, byl žalobce přesvědčen o tom, že druhá
teze vzhledem ke konkrétním okolnostem této věci aplikovatelná není. Podstatou ustanov ení §27
odst. 3 obchodního zákoníku je úprava vztahů mezi tím, koho se zápis týká, a třetí osobou,
avšak jistě tím není řešena situace, kdy je zřejmé, že zápis v obchodním rejstříku je proveden
nejen v rozporu se zákonem, ale že by navíc takovým zápisem mohlo dojít ke spáchání trestné
činnosti. Žalobce přitom měl důvod pochybovat o pravosti a platnosti zatímního listu
i hromadného certifikátu, které jako jediné mohly případného majitele opravňovat k provádění
změn uvnitř společnosti. Pokud by se prokázalo, že tyto listiny nejsou pravé, byly by zcela
neúčinné některé úkony jejich držitelů, ač by tyto neplatné podklady mohly vést k „řádnému“
zápisu v obchodním rejstříku, a tím k faktickému převzetí společnosti. Právě toho se žalobce
obával, a proto odmítl stěžovateli klientský spis vydat.
Žalobce dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2005,
sp. zn. 6 As 36/2003 - 115, z něhož vyplývá povinnost v řízení o kárném provinění advokáta
uplatňovat zásadu „in dubio pro reo“, postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a respektovat presumpci neviny a volného hodnocení
důkazů. Žalobce je přesvědčen, že v projednávané věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci
a že je sporné i hodnocení důkazů, takže o tom, zda se žalobce skutečně dopustil kárného
provinění, lze mít pochybnosti.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě konstatovala, že žalobce nepopřel svou vědomost
zápisu v obchodním rejstříku, avšak nadále se hájil svým hodnocením tohoto zápisu. Kárným
senátům pak vytkl, že neřešily klíčovou a zásadní otázku, že žalobce měl pochyby o tom, kdo je
fakticky klientem a čí zájmy má vlastně hájit, tedy zda je to osoba, která se jako klient prezentuje
nebo je to jiná, třetí osoba. Podle názoru stěžovatelky si však tuto otázku měl vyřešit sám žalobce.
Pokud je stav právnické osoby takový, že nelze postavit najisto, kdo jsou osoby oprávněné
jejím jménem jednat, je třeba tuto situaci urychleně vyjasňovat, a nepodaří- li se to, trvá situace,
kdy klient - právnická osoba - neposkytuje potřebnou součinnost, čímž je narušena potřebná
důvěra mezi klientem a advokátem, a vznikají tak podmínky pro ukončení právních služeb.
Žalobce však byl omezen v možnosti ukončení právní pomoci tím, že se ve společnosti angažoval
nad míru poskytování právní služby a toto jeho angažmá mu svazovalo ruce při volném
rozhodování nezávislého advokáta. O tomto skutkovém stavu nejsou pochybnosti a nebyl tedy
důvod aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. Pokud se kárný senát zmínil o tom, že celá věc byla
skutkově i právně složitá, měl tím na mysli situaci žalobce ve vztahu ke klientovi.
Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí uznal žalobu jako důvodnou a napadené
správní rozhodnutí zrušil. Dospěl při tom k závěru, že pro rozhodnutí ve věci bylo podstatným
posoudit, zda odmítnutí žalobce splnit pokyn Mgr. V. je totožné s odmítnutím splnit pokyn
klienta ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona o advokacii se všemi následujícími dopady,
jak je formulovaly kárné senáty stěžovatelky.
Soud konstatoval, že od samého počátku věci nebylo sporu o tom, že klientem žalobce
byla obchodní společnost S. B., a. s., tedy právnická osoba, nikoliv jakákoliv osoba fyzická.
Z ustanovení §§184 až 201 obchodního zákoníku pak vyplývá, jaké orgány za akciovou
společnost jednají, přičemž není sporu o tom, že subjekty jednajícími za akciovou společnosti
jsou v konečném důsledku konkrétní fyzické osoby. Byla -li tedy klientem žalobce akciová
společnost, bylo pro něj nepochybně relevantní vědět, která - nebo které - konkrétní fyzické
osoby mají právo za tuto právnickou společnost jednat. Podle ustanovení §27 odst. 3 věta třetí
obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2005 platilo, že skutečnosti zapsané
do obchodního rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich zveřejnění; vůči tornu,
komu bylo známo provedení zápisu v obchodním rejstříku, jsou však účinné ode dne
tohoto zápisu. Pro rozhodnutí věci je podle soudu klíčovým pojem klienta a totožnosti osob
oprávněných za něj jednat. Měl-li žalobce dostát své povinnosti podle ustanovení §16 odst. 1
zákona o advokacii, tady chránit a prosazovat jeho práva a oprávněné zájmy a řídit se
jeho pokyny, pak musel především vědět, kdo - tedy jaká fyzická osoba - je oprávněna
za něj jednat. Stěžovatelka měla za to, že v tom se měl žalobce řídit zápisem v obchodním
rejstříku a nenechat se ovlivňovat tím, co znal a věděl z další své činnosti týkající se obchodní
společnosti. Městský soud v Praze došel k odlišnému názoru. Podle jeho mínění se advokát
nemůže dostatečně zhostit své povinnosti podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o advokacii
vždy jen tím, že bude jednat na základě informací pocházejících z veřejných listin a seznamů.
Jeho odpovědnost je podle názoru soudu širší, pročež advokát při plnění svých povinností musí
mít možnost brát v úvahu též informace získané jinak, jsou -li pro jeho činnost ve prospěch
klienta relevantní. Sama skutečnost, že žalobce při svém jednání vzal v úvahu nejen to, co bylo
zapsáno v obchodním rejstříku, ale i to, co mu bylo známo z jeho vlastní činnosti, neznamená
porušení §16 odst. 1 zákona o advokacii.
Žalobce tedy měl podle Městského soudu v Praze možnost uvážit, zda požadavek
na vydání dokumentace uplatněný Mgr. Tomášem Váchou je pokynem klienta či nikoliv, a vzít
při tom v úvahu nejen to, co bylo zapsáno v obchodním rejstříku, ale i to, co mu bylo z námo
z jiných zdrojů a co oprávnění Mgr. V. jednat jménem klienta zpochybňovalo. Bylo-li jednání
žalobce motivováno nikoliv svévolí, ale zájmem sloužit klientovi - přičemž opak toho nebyl
prokázán - pak nelze mít za to, že by žalobce porušil §16 odst. 1 z ákona o advokacii jinak
než pouze ve formální rovině.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížností, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.),
a tuto kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody,
které lze podle obsahu subsumovat pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší
správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předmětem sporu, který je vymezen kasační stížností, je právní závěr o tom, zda zápis
statutárního orgánu akciové společnosti do obchodního rejstříků nesporně identifikuje
oprávněného jednat za klienta ve vztazích mezi klientem a advokátem při výkonu advokacie,
a to i v případě, že advokát má pochybnost o legalitě zápisu. Stěžovatelka argumentuje princ ipem
materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku ve smyslu §27 odst. 2 a 3 (zejména odst. 3)
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní
zákoník“), přímo konstatuje (viz výše), že odmítnutí vydat dokumentaci klientovi (rozuměj
statutárnímu zástupci klienta podle obchodního rejstříku), je porušení povinnosti uložené právě
ustanovením §27 odst. 3 věty třetí obchodního zákoníku. S takovou interpretací uvedeného
ustanovení nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit.
Jak již bylo naznačeno, ustanovení §27 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku v zákonné
podobě zakotvují tzv. princip materiální publicity obchodního rejstříku, někdy též nazývaný (což
je pro účely další argumentace dobré vyzdvihnout) princip dobré víry v rejstříkový zápis. Spolu
s principem formální publicity (§27a odst. 1 obchodního zákoníku) je základním nástrojem, jak
vytvořit bezpečné obchodní prostředí tím, že ochrání dobrou víru jednajících v obchodním
styku. Obchodní rejstřík, jak je zřejmé již z pouhého znění zákona a jak konstatuje shodně
i doktrína, je totiž nástrojem, který reaguje na to, že konkurenční podmínky trhu vyžadují,
aby účastníkům trhu byla zajištěna co možná největší bezpečnost obchodního styku. Stanovením
právní povinnosti zaznamenávat ve veřejných seznamech skutečnosti pro obchodní styk
významné se umožňuje, aby se kdokoliv mohl snadno seznámit s těmito rozhodnými
skutečnostmi, a zakotvením principu materiální publicity se chrání dobrá víra takových osob,
pokud jednají v důvěře v takový zápis. Pouze v tomto kontextu je třeba chápat stěžovatelkou
zmiňované ustanovení §27 odst. 3 věty poslední obchodního zákoníku. Sama tato věta,
bez souvislosti s ustanovením §27 odst. 2 obchodního zákoníku, neznamená ničeho. Slova
o tom, že skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne jejich
zveřejnění (nadto ještě s dodatkem, který stěžovatelka ve své argumentaci nezmiňuje – viz slova
za středníkem), lze chápat pouze v kontextu s ustanovením druhého odstavce. Oba odstavce totiž
ve svém souhrnu naplňují požadavek po publicitě zápisů v obchodním rejstříku v materiálním
smyslu. Zmíněný odstavec třetí §27 obchodního zákoníku zakotvuje tzv. pozitivní stránku
principu publicity v materiálním smyslu, která zajišťuje, že sk utečnosti zapsané v obchodním
rejstříku bude možno namítat až od okamžiku skutečné veřejné známosti. Obsahem zmíněného
odstavce třetího je proto pravidlo (pokud se aplikuje §27 odst. 2 a 3 vcelku, nikoliv pouze
vytržený z kontextu), že skutečnosti zapisované do obchodního rejstříku jsou účinné vůči všem
zásadně až zveřejněním (tj. od chvíle publikace v Obchodním věstníku), ledaže byl dané osobě
znám již samotný zápis. Jde pouze o časové pravidlo, které vymezuje moment, od něhož jsou
rejstříkové zápisy materiálně publikovány. Tuto pozitivní stránku materiální publicity pak
doplňuje negativní stránka materiální publicity zakotvená v §27 odst. 2 obchodního zákoníku,
z níž vyplývá, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten,
jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Z tohoto ustanovení tedy obecně
vyplývá pouze to, že rejstříkový stav bude zásadně považován za stav skutečný pro toho,
komu není známo, že stav rejstříkový není v souladu se skutečným právním stavem.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §27 odst. 3 obchodního zákoníku
ani v nejmenším nestanoví jakoukoliv povinnost kohokoliv mít za to, že údaje v rejstříku zapsané
odpovídají skutečnosti. Žalobce byl oprávněn na základě svých vědomost í o skutkových
událostech ve společnosti mít pochybnost o tom, že stav do rejstříku zapsaný je protivný právu,
a byl tedy oprávněn pochybovat o tom, že Mgr. V. je právoplatným statutárním orgánem klienta
žalobce. Má-li pak podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o advokacii advokát chránit a prosazovat
práva a oprávněné zájmy klienta (v posuzovaném případě tedy oné obchodní společnosti),
pochybnost o legalitě zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku nutně musí vést
k obezřetnosti. Nejvyšší správní soud musí přisvědčit žalobcově námitce, že právě kdyby
postupoval způsobem, jaký předpokládá stěžovatelka na základě své interpretace principu
materiální publicity obchodního rejstříku, mnohem spíše by se dostal do rozporu se zájmy klienta,
a tím do rozporu s pokynem ustanovení §16 odst. 1 zákona o advokacii, než když odmítl Mgr. V.
jako legitimní statutární orgán akceptovat. Stěžovatelka nijak nevyvrátila obhajobu žalovaného, že
indicie, které měl k dispozici, ho vedly k pochybnostem o legalitě konání valné hromady
v listopadu 2000, na základě jejíhož výsledku byl Mgr. V . až cca po roce zapsán do obchodního
rejstříku jako statutární orgán společnosti, a že vzhledem k časovému odstupu od konání valné
hromady již nemohl využít žádných jiných prostředků než se obrátit na orgány činné v trestním
řízení. V tomto kontextu je výrok stěžovatelky v tom smyslu, že advokát nemá nahrazovat proces
nalézání práva svým úsudkem a podáním trestního oznámení, výrokem nedůvodným, neboť se
vůbec nijak nevypořádává s fakty, jež žalobce v kárném řízení přednesl. Poukaz na výsledek
trestního řízení je v tomto kontextu zcela nepřípadný, neboť z povahy věci nelze hodnotit míru
„oprávněnosti“ indicií k pojetí podezření konečným výsledkem procesu zjišťování, ať už
trestního či jiného. V kontextu skutkové situace, jak byla v řízení před kárným senátem
stěžovatelky ustálena (a dlužno poznamenat, že šlo vskutku o ustálení s mnohými nejasnostmi,
jak ostatně konstatovala i sama stěžovatelka), tedy, jak oprávněně vyřkl Městský soud v Praze,
nebylo nijak prokázáno, že by odmítnutí žalobce předat požadovanou dokumentaci Mgr. V. bylo
z důvodů, které stěžovatelka vymezila, jakkoliv v rozporu s povinností advokáta chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta. Respektive platí, jak se vyjádři l Městský soud
v Praze, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že by snad žalobce poškodil či ohrozil
zájem klienta. V tomto výroku Městského soudu v Praze nelze shledat, jak se stěžovatelka snaží
dovozovat, žádný akcent na zjišťování existence škodlivého následku a zaměnění znaku skutkové
podstaty jednání v rozporu s §16 odst. 1 zákona o advokacii se základními předpoklady vzniku
odpovědnostního vztahu. Výpověď Městského soudu v Praze jasně směřuje k tomu, že v případě
zkoumání, zda advokát svým jednáním (opomenutím) porušil povinnost ve smyslu §16 odst. 1
zákona o advokacii, je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda jeho jednání či opomenutí
mohlo mít ve své finalitě hypoteticky vůbec nějaký škodlivý vliv na prosazení práv či
oprávněných zájmů klienta. S takovým požadavkem se Nejvyšší správní soud může ztotožnit
Netoliko výše uvedené důvody však vedou Nejvyšší správní soud k pochybnostem
o závěrech stěžovatelky v napadených rozhodnutích. Již sám základ vytýkaného skutku
a jeho následná kvalifikace především s ohledem na ustanovení §17 zákona o advokacii
ve spojení s čl. 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokáta vzbuzuje otázky, na něž rozhodnutí
stěžovatelky nepodávají odpověď.
Stěžovatelka vytýká žalobci, že „na výzvu svého klienta ze dne 28. 1. 2002 obchodní společnosti
S. B., a. s., odmítl vydat dokumentaci, kterou má k dispozici jako právní zástupce“, přičemž toto jednání
kvalifikuje jako jednání, kterým „při výkonu advokacie nechránil a neprosazoval práva a oprávněné zájmy
klienta, nejednal čestně a svědomitě, přičemž svým postupem snižoval důstojnost a vážnost advokátního stavu.“
Definice skutku a jeho kvalifikace tedy předjímá, že dokumenty, které Mgr. V . po žalobci
požadoval, měl žalobce jako advokát (pro jejich povahu) povinnost vydat, a že se jednalo o úkon,
který se odehrával v rámci výkonu advokacie. Existenci obou těchto předpokladů však
stěžovatelka ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodňuje, byť jde o základní předpoklady pro to,
aby v posuzovaném případě vůbec u žalobce ke vzniku kárné odpovědnosti došlo.
Nejvyšší správní soud musí upozornit na to, že kárným proviněním je podle §32 odst. 2
zákona o advokacii závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených
advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským
předpisem. Zákon o advokacii přitom v ustanovení §1 odst. 1 vymezuje svou věcnou působnost
tak, že upravuje podmínky, za nichž mohou být poskytovány právní služby, jakož i poskytování
právních služeb advokáty (pro tuto činnost zavádí legislativní zkratku „výkon advokacie“).
Z tohoto rozsahu věcné působnosti zákona o advokacii vyplývá, že kárným proviněním může být
pouze konání či opomenutí, které má souvislost s výkonem advokacie v tomto smyslu. Nejvyšší
správní soud se sice ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2004, č. j. 5 As 34/2003 - 52, vyslovil
pro co nejširší pojetí pojmu „výkon advokacie“ v tom smyslu, že výkonem advokacie je třeba
rozumět veškeré úkony, které souvisejí s poskytnutím právní služby advokátem,
nikoliv pouze úkon poskytnutí služby samotné, přičemž ona souvislost může být i dosti vzdálená.
Nicméně stále platí, že vazba jednání, které se klade v kárném řízení za vinu, na výkon advokacie
(byť v širokém pojetí) musí existovat. Přitom nelze přehlédnout, že některé povinnosti stanovené
zákonem o advokacii advokátům předpokládají zcela zjevně zvýšenou míru vazby na výkon
advokacie stricto sensu, tedy na přímé poskytnutí právní služby advokátem. Přesně tak je tomu
v případě povinností, jejichž porušení bylo kladeno za vinu žalobci, tedy jak §16 zákona
o advokacii, tak zejména čl. 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokáta ve spojení s §17
zákona o advokacii (ustanovení čl. 9 odst. 2 Pravidel Nejvyšší správní soud nebere v potaz,
neboť stěžovatelka patrně přehlédla, že neoprávněné nakládání s peněžními prostředky vůbec
nebylo podstatou vytýkaného skutku a v odůvodnění se tímto obviněním odmítla zabývat).
V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje na výslovné znění marginální rubriky
uvozující ustanovení čl. 9 Pravidel profesionální etiky advokáta, které naznačuje, že jde
o povinnosti v průběhu poskytování právní služby. Stěžovatelka se ovšem nijak s vazbou
vytýkaného jednání žalobce na výkon advokacie ve svém rozhodnutí nevypořádala. Přitom
s ohledem na skutečnosti zjištěné (či spíše lépe řečeno nezjištěné) v průběhu kárného řízení
zůstávala sporným vůbec povaha požadovaných „dokumentů“ a vztah mezi Mgr. V . a žalobcem.
Vztahovaly se požadované dokumenty k činnosti žalobce jako advokáta, s ohledem na jasnou
dikci čl. 9 Pravidel profesionální etiky advokáta dokonce úzce k poskytnutí právní služby? Nebo
šlo mnohem spíše o listiny vztahující se k obchodnímu vedení společnosti, jimiž žalobce
disponoval jako bývalý statutární orgán společnosti a které Mgr. V. požadoval jako statutární
orgán nástupnický? I z výpovědí a přípisů Mgr. V. spíše vyplývalo, že požadoval dokumenty
vztahující se k obchodnímu vedení společnosti, nikoliv dokumenty týkající se poskytování
právních služeb žalobce jako advokáta. V tomto kontextu se nabízí rovněž otázka, zda lze
z personální unie advokáta a (bývalého) statutárního zástupce společnosti vyvozovat, že i úkony
vztahující se k činnosti statutárního orgánu mohou být nahlíženy jako úkony při „výkonu
advokacie“? Ani jednu z těchto otázek si stěžovatelka nepoložila, přitom by se tak dalo i
s ohledem na jednotlivá vyjádření žalobce v průběhu stížnostního řízení Mgr. V. očekávat.
Nejvyšší správní soud znovu připomíná, že základem vytýkaného skutku, jak jej stěžovatelka
kvalifikovala, bylo porušení čl. 9 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokáta, tedy porušení
informační povinnosti. Podle zmíněného ustanovení je advokát povinen klienta řádně
informovat, jak vyřizování jeho věci postupuje, a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady
potřebné pro uvážení dalších příkazů. Jaký vztah měly požadované dokumenty k „vyřizování
klientovy věci“? Co bylo onou „klientovou věcí“?
Pomine-li Nejvyšší správní soud neřešenou otázku, zda bylo lze jednání žalobce podřadit
pod pojem „výkon advokacie“ ve výše naznačeném smyslu, musí konstatovat, že rozhodnutí
stěžovatelky postrádá rovněž bližší vymezení, v čem je odmítnutí vydat „dokumentaci, kterou měl
žalobce jako právní zástupce“ v rozporu s informační povinností ve smyslu čl. 9 odst. 1 Pravidel
profesionální etiky advokáta. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na to,
že v průběhu poskytování právní služby, resp. v průběhu existence vztahu právního zastoupení
advokátem, advokát nemá povinnost dokumentaci vztahující se k poskytování služby klientovi
vydávat. Bylo by to i nelogické, neboť by mu to znemožnilo službu poskytovat. Proto ostatně
čl. 9 odst. 4 pravidel stanoví konsekventně, že advokát je povinen klientovi nebo jeho zástupci
na jeho žádost vydat bez zbytečného odkladu všechny pro věc význa mné písemnosti, které mu
klient svěřil nebo které z projednávání věci vznikly, při ukončení poskytování právní služby.
Vztah právního zastoupení mezi obchodní společností a žalobcem však nikdy ukončen nebyl
a stěžovatelka správně původně kárným žalobcem udávanou kvalifikaci skutku zúžila. Měl -li tedy
žalobce porušit informační povinnost ve smyslu čl. 9 odst. 1 pravidel, proč je mu vytýkán
skutek spočívající v nevydání dokumentace (o níž nadto není zřejmé, zda vůbec nějakou
souvislost s „poskytováním právní služby“ má)? I s ohledem na tyto otázky se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, že se jeví potřebným umožnit
stěžovatelce, aby se v dalším řízení pokusila přetrvávající nejasnosti v právní kvalifikaci skutku
žalobce vyjasnit.
Nejvyšší správní soud neshledal s ohledem na výše uvedené kasační stížnost důvodnou,
proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelk a neměla ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti proto nemá. To by měl žalobce vůči stěžovatelce. Protože však žádných
nákladů neuplatňoval a protože není lze spisu zřejmé, že by mu v řízení nějaké náklady vznikly,
Nejvyšší správní soud právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobci nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu