ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.96.2007:102
sp. zn. 6 Ads 96/2007 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci zemřelé žalobkyně: V. Š.,
zast. JUDr. Radomírem Pickem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 39, Olomouc, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 –
18,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 18,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajského soudu“) ze dne 27. 2. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 18,
(dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 7. 4. 2005, č. X, (dále také jen „napad ené rozhodnutí žalované“). Tímto rozhodnutím
žalovaná zamítla žádost žalobkyně o poskytnutí příplatku ke starobnímu důchodu podle nařízení
č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených
komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„nařízení“). Žalobkyně požadovala přiznání tohoto příplatku z toho důvodu, že byla v době od
17. 5. 1951 do 18. 6. 1951 vazebně vězněna a pravomocně odsouzena pro trestný čin rozkrádání
majetku v socialistickém vlastnictví podle §245 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. a pokus
návodu k trestnému činu křivé výpovědi podle ustanovení §5, §7 odst. 1 a §161 odst. 1 téhož
zákona, za něž však nevykonala trest odnětí svobody.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalované žalobkyně uvedla, že byla rozhodnutím
Krajského soudu v Olomouci odsouzena k trestu odnětí svobody na 4 měsíce podmíněně,
jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále jí byl uložen peněžitý trest
ve výši 10 000 Kčs. Podotkla, že byla vězněna od 17. 5. 1 951 do 18. 6. 1951,
avšak pouze vazebně. Na podporu svých tvrzení připomněla závěr citovaného rozsudku
Vrchního soudu v Praze, podle něhož šlo v jejím případě o proces s politickým motivem.
Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí žalované a přiznání příplatku k důchodu ve výši
100 Kč měsíčně.
O žalobě krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, kterým žalobu zamítl.
V odůvodnění zrekapituloval obsah žaloby a vyjádření žalo vané, přičemž zejména uvedl,
že rozhodoval v souladu s ustanovením §75 odst. 1, 2 s. ř. s. podle skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tedy ke dni 7. 4. 2005. Z obsahu dávkového
spisu krajský soud zjistil, že žalobkyni byl přiznán starobní důchod ode dne 27. 8. 1978.
Dne 6. 1. 2005 žalobkyně uplatnila žádost o příplatek ke starobnímu důchodu dle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb. Podle potvrzení Vězeňské služby ČR pro účely důchodového zabezpečení trvala
vazba žalobkyně ode dne 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951. Dál e krajský soud citoval rozsudek Vrchního
soudu v Praze, sp. zn. 7 Tz 99/93 ze dne 14. 2. 1994, podle něhož rozsudkem
bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52 byl porušen zákon
v ustanovení §2 odst. 3, §195, §197 písm. b) trestního řádu č. 87/50 Sb. v neprospěch obviněné
V. Š. Z toho důvodu jej Vrchní soud v Praze zrušil. Krajský soud poté vyložil §1 písm. a)
„zákona“ č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd
způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální (pozn. NSS: správně se jedná o nařízení vlády,
nikoliv „zákon“, dále tedy jen „nařízení“) a konstatoval, že za politické vězně je pro účely tohoto
nařízení nutno považovat pouze osoby v minulosti pravomocně odsouzené. Osoby, které byly
vězněny pouze vazebně, a poté byly zproštěny obžaloby, anebo nebyly pravomocně odsouzeny,
jimi nebyly, a to ani v případě, že byly rehabilitovány podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu krajský soud
vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou. Pouze pro úplnost uvedl, že na základě nařízení č.
405/2005 Sb. ze dne 21. 9. 2005 došlo k datu účinnosti tohoto nařízení, tj. 1. 11. 2005, ke změně
citovaného nařízení č. 622/2004 Sb., ne boť k §1 odst. 1 písm. a) byla vložena slova „popřípadě byli
nezákonně zbaveni osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“ Krajský
soud však nemohl vzít tuto novelu v potaz, neboť napadené rozhodnutí žalované bylo vydáno již
dne 7. 4. 2005, tedy před účinností této novely předmětného nařízení vlády.
Proti napadenému rozsudku žalobkyně brojila kasační stížností označenou
jako odvolání, v níž uvedla, že krajský soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného stavu
věci. Na důkaz svého tvrzení žalobkyně ocitovala výrok bývalého Krajského soudu v Olomouci
ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. 7 Tk 194/52, jímž byla „odsouzena na 4 měsíce a k peněžitému trestu
10 000 Kč.“ Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení. Kasační stížnost byla doplněna soudem ustanoveným zástupcem z řad advokátů.
V doplnění žalobkyně uvedla, že opírá svou kasační stížnost o důvod vymezený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Naplnění tohoto kasační ho důvodu spatřuje v tom, že krajský soud
převzal nezákonný výklad žalované. Podle tohoto výkladu nedošlo v případě žalobkyně
k žádnému omezení svobody jejím pobytem ve vazbě od 17. 5. do 18. 6. 1951,
neboť byla následně zproštěna obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Zábřehu sp. zn. 39/52.
Tento rozsudek však byl v řízení o odvolání zrušen a žalobkyně byla pravomocně uznána vinnou
a odsouzena. Dále žalobkyně spatřovala naplnění tohoto důvodu kasační stížnosti v tom,
že krajský soud nepřihlédl při svém rozhodování k novelizaci hmotněprávní normy, tj. nařízení
vlády č. 405/2005 Sb., které nabylo účinnosti od 1. 11. 2005. Krajský soud měl podle názoru
žalobkyně na základě této novelizace rozhodnutí žalované zrušit a vrátit jí věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ke kasační stížnosti podala vyjádření, v němž vyložila právní úpravu
poskytování příplatku k důchodu na základě citovaného nařízení. Zřetelně rozlišila právní úpravu
platnou před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 405/2005 Sb., tj. před 1. 11. 2005, a prá vní
úpravu po této novelizaci. Od 1. 11. 2005 tak podle názoru žalované náleží příplatek k důchodu
rovněž těm občanům ČR, kteří pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého
důchodového pojištění a kteří byli „nezákonně zbaveni osobní svobody a následně rehabilitování
podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních rehabilitacích“). Žalovaná dále stručně zrekapitulovala
obsah správního spisu, z něhož dovodila, že řízení týkající se trestní věci rozkrádání státního
majetku dle §245 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. a pokusu návodu k trestnému činu křivé
výpovědi dle §5, §7 a §161 odst. 1 trestního zákona pravomocně skončeno rozsudkem bývalého
Okresního soudu v Zábřehu ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. T 39/52, jímž byla žalobkyně zproštěna
obžaloby. S ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 7 Tz 99/93 ,
nebylo možno nahlížet na žalobkyni jako na osobu pravomocně odsouzenou, a proto nesplnil a
podmínky nároku na příplatek k důchodu podle citovaného nařízení. Pro úplnost však žalovaná
k věci uvedla, že je nesporné, že žalobkyně je osobou, která byla v období 17. 5. 1951
do 18. 6. 1951 vězněna vazebně (bez následného odsouzení) a posléze rehabilitována
dle příslušných právních předpisů. Žalobkyně je tedy dle žalované nepochybně osobou uvedenou
v ustanovení §1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády ve znění nařízení vlády
č. 405/2005 Sb. účinném od 1. 11. 2005. S ohledem na skutečnost, že žalovaná o dané věci
rozhodovala v době před účinností nařízení vlády č. 405/2005 Sb., nemohla rozhodnout
jinak než zamítnutím uplatněné žádosti. V této souvislosti však žalovaná poukázala na to,
že žalobkyně může uplatnit novou žádost o příplatek k důchodu dle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb., ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb., přičemž výplata bude s ohledem
na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu náležet již od ledna 2005.
Ze správního spisu žalované a rehabilitačních spisů Rt 4/93 a Rt 207/90 Nejvyšší správní
soud zjistil následující relevantní skutečnosti.
Ve správním spise žalované je založen rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 7 Tz 99/93, kterým byl na základě stížnosti pro porušení zákona
podané ministrem spravedlnosti podle ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích
zrušen rozsudek bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52
z toho důvodu, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch žalobkyně.
Tímto rozsudkem byl k odvolání okresního prokurátora v Zábřehu zrušen rozsudek Okresního
soudu v Zábřehu ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. T 39/52, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby
ze spáchání trestného činu rozkrádání národního majetku podle ustanovení §245 odst. 1 písm. c)
zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, dále pokusu návodu k trestnému činu křivé výpovědi
podle §5, §7 a §161 odst. 1 téhož zákona. Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem odvolání
bývalého okresního prokurátora v Zábřehu zamítl.
Rozsudek bývalého Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52,
na jehož základě byla žalobkyně pravomocně odsouzena, však ve spise chybí a není založen
ani v přiloženém rehabilitačních spisech Rt 4/93 a Rt 207/90.
Z potvrzení pro účely důchodového zabezpečení vydané Generálním ředitelstvím
vězeňské služby v Praze ze dne 7. 9. 1994, č. j. GŘ VS 2187/45672/53/94, vyplývá, že žalobkyně
vykonala vazbu v období 17. 5. 1951 – 18. 6. 1951. Trest odnětí svobody žalobkyně
dle tohoto potvrzení žádný nevykonala.
Z rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 1994, č. X, vyplývá, že žalobkyni byl zvýšen její
starobní důchod na základě ustanovení §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb. zpětně ode dne 6. 6.
1991 za dobu výkonu vazby v rozsahu 1 měsíce o částku 15 Kč měsíčně.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2005, č. j. X, byla žalovanou zamítnuta žádost o poskytnutí
příplatku k starobnímu důchodu. V odůvodnění žalovaná uvedla, že v souladu s ustanovením §1
písm. a) citovaného nařízení náleží příplatek k důchodu státním občanům České republiky, kteří v
době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí svobody,
jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byli rehabilitováni podle zákona č. 82/1968 Sb., o
soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb., nebo podle zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní r ehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a
zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v §2 zákona č. 119/ 1990
Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení
zákona anebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o
odporu proti němu, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového
pojištění. Žalovaná uvedla, že podmínky uvedené v §1 písm. a) citovaného nařízení nebyly
splněny, neboť žalobkyně nevykonávala trest odnětí svobody, nýbrž byla vězněna pouze vazebně.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti.
Z přípisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. 4. 2006 vyplynulo,
že tento soud nemá k dispozici trestní spis žalobkyně Tk 194/95 (v němž je obsažen pravomocný
odsuzující rozsudek Krajského soudu v Olomouci téže spisové značky), neboť tyto spisy
u něho nejsou archivovány.
Vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně jí byl krajským soudem usnesením
ze dne 26. 11. 2007, č. j. 43 Cad 62/2005 – 36, ustanoven opatrovník, a to její manžel F. Š. Dále
pro účely řízení o kasační stížnosti byl žalobkyni ustanoven advokát JUDr. Radomír Picek.
Z přípisu žalované ze dne 25. 11. 2008 Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka
zemřela dne 16. 10. 2008. Na výzvu manžel žalobkyně (dále jen „stěžovatel“) zdejšímu soudu
sdělil, že hodlá pokračovat v řízení o kasační stížnosti místo své zesnulé manželky. Usnesením
ze dne 11. 12. 2008, č. j. 6 Ads 96/2007 – 87, proto Nejvyšší správní soud rozhodl o tom,
že na straně žalobce bude pokračováno v řízení o kasační stížnosti se stě žovatelem F. Š.
Usnesením ze dne 26. 1. 2009, č. j. 6 Ads 96/2007 – 97, Nejvyšší správní soud ustanovil
stěžovateli advokáta JUDr. Radomíra Picka jako zástupce pro řízení o kasační stížnosti
žalobkyně.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s. “). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud především považuje za vhodné vymezit obecný význam
namítaných kasačních důvodů. Nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 pís m. a) s. ř. s.] může spočívat buď v tom, že soud
při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního
předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)], nebo bylo-li
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezá konné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je
rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (na něž
ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. odkazuje), spočívá zmatečnost řízení před soudem v tom, že
chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce, nebo byl soud nesprávně
obsazen, popř. bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce. Pro
posuzovanou věc jsou relevantní kasační důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř.
s. Tyto důvody v sobě zahrnují tři dílčí varianty nepřezkoumatelnosti. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že
z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo
případně v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci podle
Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá o
důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí. Možný dopad tohoto
kasačního důvodu je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí.
Konečně posledně jmenovaný důvod, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě
řízení před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako
důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty
navazující, tedy, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V posuzované věci je tedy zapotřebí přezkoumat, zda nebyl naplněn některý z těchto kasačních
důvodů.
Zákonnost napadeného rozsudku je třeba přezkoumat z toho pohledu, zda krajský soud
správně vyložil a aplikoval citované nařízení vlády, které je prováděcím předpisem vydaným
vládou dle ustanovení §8 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, na základě něhož byla vláda přímo
zákonodárcem zmocněna k nápravě některých křivd spáchaných na odpůrcích komunistického
režimu a na osobách, které byly postiženy jeho perzekucemi, v oblasti sociální, zdravotní
a finanční. V kontextu skutkových zjištění týkajících se případu žalobkyně jde pak o posouzení
otázky, zda žalobkyně tím, že byla v době 17. 5. 1951 do 18. 6. 1951 vazebně vězněna, naplnila
podmínky citovaného nařízení ve znění platném a účinném k datu vydání rozhodnutí žalovanou.
Krajský soud zaujal názor vycházející z jazykového a logického výkladu ustanovení §1 odst. 1
písm. a) citovaného nařízení, podřadil pod ně zjištěný skutkový stav a dovodil, že „...za politické
vězně pro účely tohoto nařízení vlády je možno považovat pouze osoby v minulosti odsouzené. Osoby,
které byly vězněny pouze vazebně, a poté zproštěny obžaloby nebo nebyly pravomoc ně odsouzeny, jimi nebyly,
a to ani v případě, že byly rehabilitovány dle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“
Podle tohoto právního názoru krajského soudu žalobkyně nesplnila podle právního stavu
platného a účinného v době rozhodování žalované podmínky stanovené citovaným nařízením.
Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožnil, k čemuž ho dovedly následující právní
a skutkové úvahy.
Ustanovení §1 odst. 1 zákona o soudních rehabilitacích vyjadřuje účel tohoto zákona
takto:„Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické
společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních
dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání
případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení,
odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou
rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám,
které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.“
V ustanoveních §2 a §4 zákon o soudních rehabilitacích uváděl věcný rozsah
odsuzujících rozhodnutí, které měly být podle tohoto zákona být buď zrušeny ex lege,
anebo přezkoumány v přezkumném řízení.
Ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích obsahovalo podpůrné pravidlo
pro umožnění přezkumu odsuzujících rozhodnutí za trestné činy, které nespadají do rozsahu
ustanovení §2 a 4 tohoto zákona: „I v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální
prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo
z důvodů uvedených v §1. Tomuto postupu nebrání skutečnost, že Nejvyšší soud věc rozhodl ke stížnosti
pro porušení zákona.“ Odstavec třetí téhož ustanovení pak uváděl, že pro odškodnění se použijí
obdobně ustanovení oddílu šestého tohoto zákona.
Ustanovení §1 písm. a) citovaného nařízení s účinností do 31. 10. 2005 znělo
takto:
„ Státní občané České republiky, kteří
a) v době od 25. února 1948 do 31. prosince 1989 byli odsouzeni a vykonali trest odnětí
svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin , za který byli rehabilitováni podle zákona
č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 70/1970 Sb.,
nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci , ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona
č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., nebo jejichž odsouzení pro trestný čin uvedený v §2 zákona č.
119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo zrušeno cestou obnovy řízení, stížnosti pro porušení
zákona anebo podle §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu, a pobírají starobní nebo plný invalidní důchod z českého důchodového pojištění 1), nebo
b) po osobách uvedených v písmenu a) pobírají vdovský nebo vdovecký důchod z českého d ůchodového
pojištění 1),
mají nárok na poskytnutí příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených
jim komunistickým režimem v oblasti sociální (dále jen "příplatek"). “
Novelizací provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb. byl okruh osob pokrytých
ustanovením §1 písm. a) citovaného nařízení rozšířen o občany, kteří „...byli nezákonně zbaveni
osobní svobody a byli rehabilitováni podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.“
Jak Nejvyšší správní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, j azykovým
výkladem tohoto ustanovení ve stavu platném a účinném do 31. 10. 2005 (tedy zároveň i k datu
vydání rozhodnutí žalované) lze dovodit následující podmínky vzniku nároku na příplatek:
1) státní občanství ČR, 2) odsouzení v inkriminované době pro trestný čin a vykonání trestu,
jeho části nebo vazby; 3) rehabilitace za toto odsouzení dle vyjmenovaných právních předpisů,
anebo zrušení odsuzujícího rozhodnutí stanoveným způsobem (zde je mezi oběma dílčími
podmínkami bodu 3) vztah alternativní), a konečně 4) pobírání stanovené důchodové dávky
z českého systému důchodového zabezpečení. Jedná se s ohledem na všechny okolnosti o výčet
kogentních podmínek, jehož jednotlivé prvky musí být naplněny kumulativně, aby nárok
podle citovaného ustanovení vznikl. V případě, že jedna z podmínek prokázána není
(v tomto případě podmínka odsouzení), není možné od jejího nesplnění odhlédnout
(viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2007,
č. j. 4 Ads 63/2006 - 108, přístupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud si je vědom, že krajský soud při posouzení těchto podmínek
mohl vycházet pouze z podkladů obsažených ve správním spise žalované a přiložených
rehabilitačních spisech. V tomto spisovém materiálu však bohužel nebyl obsažen pravomocný
odsuzující rozsudek Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. Tk 194/52,
jenž se krajský soud snažil neúspěšně doplnit do spisového materiálu. Přes tuto neúplnost
podkladů rozhodnutí má však Nejvyšší správní soud na základě skutečností zjištěných z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 1994, sp. zn. 7 Tz 99/93, které žalovaná nerozporovala,
za prokázané, že žalobkyně byla tímto rozsudkem pravomocně odsouzena za spáchání trestného
činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle ustanovení §245 odst. 1 písm. c)
zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, dále pokusu návodu k trestnému činu křivé výpovědi
podle §5, §7 a §161 odst. 1 téhož zákona. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí
svobody na 4 měsíce podmíněně s odkladem na dobu 2 let. Dále byla odsouzena k peněžitému
trestu 10 000 Kčs. Žalobkyně byla pro spáchání tohoto trestného činu držena v období
17. 5. 1951 až 18. 6. 1951 ve vazbě. Teprve po změně společenských a politických poměrů
byla podle zákona č. 199/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
rehabilitována a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 1953,
sp. zn. Tk 194/52, byl Vrchním soudem v Praze zrušen, a to v řízení o stížnosti pro porušení
zákona podané ministrem spravedlnosti. Ze spisu tak rozhodně není možné dospět k závěru,
že žalobkyně nebyla pravomocně odsouzena, neboť takovému závěru nenasvědčoval žádný
listinný důkaz. Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné upozornit,
že pravomocné rozhodnutí je takové rozhodnutí, které již nelze zvrátit řádným opravným
prostředkem. V dané věci byla žalobkyně uznána vinou rozsudkem odvolacího soudu vydaném
na základě odvolání okresního prokurátora. Proti rozhodnutí odvolacího soudu není
a ani nebylo přípustné podání dalšího odvolání, a předmětný rozsudek tak nabyl právní moci.
Je tedy zřejmé, že žalobkyně byla pravomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu
v Olomouci ze dne 20. 3. 1953, sp. zn. 7 Tk 194/52, a proto naplnila podmínku pravomocné ho
odsouzení za trestný čin, za nějž také vykonala vazbu, jak to předpokládá citované ustanovení §1
písm. a) nařízení vlády č. 405/2005 Sb.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku ve vztahu k uvedeným
skutečnostem dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu je ve svém rozhodovacím
důvodu nepřezkoumatelný ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Zároveň je evidentní, že se krajský soud dopustil i nesprávného posouzení právní otázky,
neboť nesprávně interpretoval ustanovení §1 písm. a) citovaného nařízení. Nejvyšší správní soud
tedy dává za pravdu žalobkyni v tom, že napadený rozsudek trpí nezákonností. Žalobkyně
totiž z výše uvedených důvodů splňovala jak podmínku pravomocného odsouzení v době
od 25. února 1948 do 31. prosince 1989, tak i podmínku vykonání trestu odnětí svobody
nebo vazby pro trestný čin, za nějž byla odsouzena. Jelikož mezi výkonem trestu odnětí svobody
a vykonáním vazby zakládá citované ustanovení nařízení alternativní logický vztah, stačí naplnění
alespoň jedné z těchto skutečností ke splnění této podmínky nároku na příplatek k důchodu.
Nejvyšší správní soud považuje na základě skutečností zjištěných ze spisu za nesporné,
že žalobkyně splnila jak podmínku pravomocného odsouzení, tak i podmínku vykonání trestu
odnětí svobody či vykonání vazby nebo jejich části.
Naplnění třetí podmínky obsažené v citovaném ustanovení, tj. rehabilitace žalobkyně
podle jednoho ze zákonných předpisů uvedených v tomto ustanovení, je zapotřebí hodnotit
z pohledu možností žalobkyně dosáhnout zrušení výše označeného odsuzujícího rozsudku
Krajského soudu v Olomouci. Trestný čin rozkrádání národního majetku podle ustanovení §245
odst. 1 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. a pokus návodu k trestnému činu křivé výpovědi
podle §5, §7 a §161 odst. 1 téhož zákona nebyly zařazeny mezi rehabilitovatelnými trestnými
činy uvedenými v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, u nichž došlo ke zrušení pravomocných ods uzujících
soudních rozhodnutí ze zákona. Stejně tak se nejednalo o rehabilitovatelné trestné činy spadající
pod věcný rozsah ustanovení §4 písm. c) téhož zákona, u nichž bylo vedeno přezkumné řízení
na návrh aktivně legitimovaných osob uvedených v §5 odst. 2 téhož zákona, anebo na návrh
prokurátora. Z toho důvodu žalobkyně podala podnět ze dne 28. 8. 1992 ministru spravedlnosti
k podání stížnosti pro porušení zákona, aby dosáhla zrušení označeného pravomocného
rozsudku Krajského soudu v Olomouci v řízení o této stížnosti. Podle ustanovení §30 odst. 2
zákona o soudních rehabilitacích měl generální prokurátor povinnost podat stížnost pro porušení
zákona, jestliže přezkoumáním zjistil, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1
tohoto zákona. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, na základě něhož byla žalobkyně
rehabilitována, byl vydán právě v souladu s tímto ustanovením. Nejvyšší správní soud podotýká,
že dosah tohoto rozsudku na právní status žalobkyně z hlediska splnění podmínky rehabilitace,
s níž citované nařízení pracuje, je třeba v plném rozsahu v kontextu smyslu a účelu zákona
o soudních rehabilitacích vyhodnotit jako nápravu protiprávního stavu založeného nezákonným
rozsudkem Krajského soudu v Olomouci, a tím i jako plnou rehabilitaci žalobkyn ě. Tento závěr
nerozporovala ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ani žalovaná. Na základě této formy
rehabilitace byla žalobkyně v souladu s ustanovením §25 odst. 7 zákona o rehabilitacích
odškodněna formou úpravy starobního důchodu. Nejvyšší správní soud k této otázce uzavírá,
že žalobkyně splnila podmínku rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. pro účely přiznání
příplatku k důchodu v souladu s citovaným nařízením.
Z těchto argumentů Nejvyšší správní soud dovodil, že krajský soud nesprávně vyhodn otil
skutkový stav věci, když dospěl stejně jako žalovaná ve správním řízení k závěru, že žalobkyně
nesplnila podmínku pravomocného odsouzení za trestný čin, za nějž vykonala vazbu,
ačkoliv je to v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými ze správního sp isu. Tím naplnil vadu
spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu pro nedostatek skutkových důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], v tomto případě pro jejich nesprávnou interpretaci, která je v rozporu
se skutečnostmi zjištěnými ze spisu. Dále na padený rozsudek krajského soudu trpí nezákonností,
neboť krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení §1 písm. a) citovaného nařízení
a nesprávně dovodil, že žalobkyně nemá nárok na příplatek k důchodu podle tohoto nařízení,
když pro trestný čin, za ně jž byla pravomocně odsouzena, vykonala pouze vazbu.
Na okraj věci považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyložit svůj pohled na novelizaci
citovaného nařízení prostřednictvím nařízení vlády č. 405/2005 Sb. ve vztahu k posuzované věci.
Tato novela rozšířila okruh oprávněných osob o osoby, které byly rehabilitovány
podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů. Toto ustanovení dopadá především na ty případy, v nichž se jednalo
o politického vězně, který nebyl odsouzen, ale vykonal po určitou dobu vazbu
(k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2007,č. j. 6 Ads 4/2006 –
31, přístupný na www.nssoud.cz). Žalobkyně do této skupiny osob nepatří, neboť sice byla
nezákonně zbavena osobní svobody tím, že vykonala pro obvinění ze spáchání uvedených
trestných činů vazbu, avšak nebyla rehabilitována podle ustanovení §33 odst. 2 zákona o
soudních rehabilitacích, nýbrž podle ustanovení §30 odst. 2 tohoto zákona, jak bylo výše
zdůvodněno. Proto případ žalobkyně nespadá do kategorie případů řešených touto novelizací
citovaného nařízení, nicméně z výše uvedených důvodů spadá pod rozsah podmínek upravených
ustanovením §1 písm. a) citovaného nařízení před jeho novelizací.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
pro nepřezkoumatelnost a nezákonnost [§103 odst. 1 písm. d), a) s. ř. s.]. V dalším řízení
bude krajský soud povinen znovu vyhodnotit skutečnosti zjištěné ze správního spisu a dospět
ke správnému zjištění skutkového stavu věci. V souladu s argumentací Nejvyššího správního
soudu uvedenou v tomto rozsudku, která je pro krajský soud závazným právním názorem
v souladu s ustanovením §110 odst. 3 s. ř. s., bude krajský soud povinen rozhodnutí žalované
zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení, v němž žalovaná znovu rozhodne o nároku žalobkyně
na příplatek ke starobnímu důchodu v souladu s právním názorem uvedeným v novém rozsudku
krajského soudu. Žalobkyně již sice zemřela, ale do jejích práv nastoupil stěžovatel
jako její pozůstalý manžel. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž zaváže žalovanou
k postupu podle ustanovení §3 odst. 2 citovaného nařízení, podle něhož platí, že zemřel-li
žadatel o příplatek dříve, než byla výplata příplatku přiznána nebo příplatek vyplacen, příplatek za
období od 1. ledna 2005 do dne úmrtí se přizná a vyplatí jednorázově vdově nebo vdovci.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti a o přiznání odměny ustanovenému zástupci žalobkyně za úkony právní služby
učiněné v řízení o kasační stížnosti, a to v souladu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu