ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.44.2008:142
sp. zn. 6 As 44/2008 - 142
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou,
advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutím žalované 1) ze dne
7. 12. 2005, sp. zn. Rpo/144/05, č. j. jfu/5469/06, 2) ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. Rpo/144/05,
č. j. sot/3263/07, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Městského
soudu v Praze 1) ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 Ca 240/2008 - 100, 2) ze dne 11. 1. 2008,
č. j. 7 Ca 157/2007 - 66,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 As 44/2008
a 6 As 21/2008 se spojují ke společnému projednání. Věc bude nadále vedena
pod sp. zn. 6 As 44/2008.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2008, č. j. 7 Ca 157/2007 - 66,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2008,
č. j. 8 Ca 240/2008 - 100, se zamítá ; žalované se právo na náhradu nákladů tohoto
řízení nepřiznáv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně FTV Prima, spol. s r. o. (dále též „stěžovatelka“), podala kasační stížnosti
proti v záhlaví označeným rozsudkům Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“),
kterými přezkoumával dvě rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
též „Rada“), kterými byly uloženy pokuty za správní delikt podle ust. §60 odst. 3 písm. d) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a změně dalších zákonů
(dále jen „zákon o vysílání“) - zařazení do vysílání pořadu, který by mohl ohrozit psychický
nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Pokuta ve výši 1 000 000 Kč byla uložena za vysílání dílu
pořadu ze série reality show VyVolení na programu Prima televize dne 10. 10. 2005
od 19.50 hod.; pořad obsahoval prvky agresivní vulgární komunikace, nevhodnou prezentaci
sexuální tématiky a častou prezentaci kouření.
Řízení před Radou bylo vedeno o pořadu ze série reality show VyVolení vysílaném
10. října 2005 od 19.50 hod. na programu Prima televize. V pořadu stěžovatelka vysílala scény,
které mají sexuální podtext: dva ze soutěžících obdrží dárky - erotický časopis a vibrátor;
skupinka soutěžících se označuje za „úchylnou čtyřku“ složenou ze „striptérky, devianta, panny
a buzeranta“, další soutěžící se hlásí do jejich řad jako „perverzní úchyl“ - jeho přijetí je
podmíněno splněním úkolu (plácáním zvonu na holý zadek); hovory o líbání mezi homosexuály;
erotické vzdychání do megafonu. Soutěžící též používají vulgární výrazy, často kouří. Podrobná
analýza pořadu je založena ve správním spise.
Nejvyšší správní soud je v posuzované věci postaven před dilema, jak naložit v řízení
o kasačních stížnostech stěžovatelky (žalobkyně) s přezkumem shora označených rozsudků
městského soudu, které se zaobírají dvěma rozhodnutími žalované vydanými postupně v jediném
správním řízení, přičemž předmětem řízení bylo uložení sankce za správní delikt, jenž skutkově
spočíval v odvysílání pořadu reality show VyVolení dne 10. 10. 2005 v 19.50 hod. K tomu je
nutno ozřejmit procesní situaci v předchozích řízeních (viz též následující graf).
Rozhodnutí Rady I.
sp. zn. Rpo/144/05,
č. j. jfu/5469/06
z 7. 12. 2005
Nejvyšší správní soud:
č. j. 6 As 43/2007 - 90
z 14.5.2008
(PM: 26. 6. 2008)
zrušil rozsudek
č. j. 8 Ca 298/2006 – 60
Městský soud:
č. j. 8 Ca 298/2006 - 60
z 9. 1. 2007
(PM*: 12. 2. 2007)
zrušil rozhodnutí Rady I.
Městský soud:
č. j.8 Ca 240/2008 – 100
z 25. 8. 2008
(PM: 28. 8. 2008)
zamítl žalobu
Nejvyšší správní
soud:
sp. zn. 6 As 44/2008
Rozhodnutí Rady II.
sp. zn. Rpo/144/05,
č. j. sot/3263/07
z 14. 3. 2007
Městský soud:
č. j. 7 Ca 157/2007 - 66
z 11. 1. 2008
(PM: 8. 2. 2008)
zamítl žalobu
Nejvyšší správní
soud:
sp. zn. 6 As 21/2008
Kasační
stížnost
žalované
Kasační
stížnost
žalobkyně
Kasační
stížnost
žalobkyně
VyVolení – vysíláno 10. 10. 2005 v 19.50 hod.
správní řízení zahájeno 21. 11. 2005
* PM – právní moc rozhodnutí
Žalovaná nejdříve vydala dne 7. 12. 2005 rozhodnutí sp. zn. Rpo/144/05,
č. j. jfu/5469/06 (uznala stěžovatelku vinnou spácháním deliktu podle §60 odst. 3 písm. d/
zákona o vysílání a uložila jí pokutu ve výši 1 000 000 Kč). Skutkem, který byl základem
pro naplnění skutkové podstaty deliktu, bylo vysílání pořadu ze série reality show VyVolení dne
10. 10. 2005 od 19.50 hod. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu k městskému
soudu, která byla projednána a rozhodnuta dne 9. 1. 2007 pod č. j. 8 Ca 298/2006 - 60; městský
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované Radě k dalšímu řízení. Rozsudek
městského soudu byl napaden kasační stížností podanou žalovanou Radou, Nejvyšší správní soud
shledal kasační stížnost důvodnou a dne 14. 5. 2008 pod č. j. 6 As 43/2007 - 90 napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dnem právní moci
rozsudku Nejvyššího správního soudu (26. 6. 2008) tak „obživlo“ napadené správní rozhodnutí,
věc se dostala znovu do stadia projednání žaloby. O žalobě rozhodl městský soud (podruhé) dne
25. 8. 2008 pod č. j. 8 Ca 240/2008 - 100, přičemž žalobu zamítl. Rozsudek městského soudu byl
napaden kasační stížností podanou stěžovatelkou (žalobkyní) a věc u Nejvyššího správního soudu
napadla pod sp.zn. 6 As 44/2008.
Z popisu procesního vývoje přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 7. 12. 2005 plyne,
že toto rozhodnutí bylo v důsledku zrušujícího výroku městského soudu zrušeno
v období od 12. 2. 2007 (právní moc rozhodnutí městského soudu ze dne 9. 1. 2007,
č. j. 8 Ca 298/2006 - 60) do 26. 6. 2008 (právní moc rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90). Žalovaná, která od 21. 11. 2005 vedla řízení o uložení
sankce za správní delikt, pak vydala další rozhodnutí (druhé v pořadí) ze dne 14. 3. 2007
pod sp. zn. Rpo/144/05, č. j. 3263/07. V otázce viny a trestu rozhodla identicky, jako již učinila
v rozhodnutí z 7. 12. 2005. Proti tomuto (druhému) rozhodnutí Rady podala stěžovatelka žalobu,
o které městský soud rozhodl dne 11. 1. 2008 pod č. j. 7 Ca 157/2007 - 66 tak, že ji zamítl jako
nedůvodnou. Kasační stížnost, kterou proti tomuto rozsudku městského soudu podala
stěžovatelka, u Nejvyššího správního soudu napadla pod sp. zn. 6 As 21/2008.
Tyto procesní důsledky (totiž existence dvou vykonatelných správních rozhodnutí,
kterými se vyslovuje vina a ukládá trest za správní delikt téže osobě, přičemž se jedná o totožný
skutek) plynou z koncepce přezkumu správních aktů jako aktů pravomocných a dále z institutu
kasační stížnosti jako opravného prostředku proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů.
Přitom odkladný účinek kasační stížnosti je institutem užívaným v důsledku poměrně rigidní
právní úpravy v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), výjimečně
(na tom v zásadě nic nemění ani skutečnost, že žaloba podaná proti rozhodnutí Rady má ex lege
odkladný účinek – srov. §61 odst. 6 zákona o vysílání). Konsekvencemi, které z těchto premis
plynou, se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
1
v němž především uvedl, že „zruší-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem
vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.“
Rozšířený senát také v citovaném rozhodnutí uvedl, že „[pokud Nejvyšší správní soud zruší rozsudek
krajského soudu, jímž bylo správní rozhodnutí zrušeno] …věc se dostane do stadia nového posuzování žaloby
krajským soudem, který vázán právním názorem kasačního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.) může rozhodnout o
zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by
důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího
správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci.
Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak
jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o
výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný…. Zamezit
1
Všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou přístupná v plném znění
na www.nssoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak přístupná na http://nalus.usoud.cz/.
důsledkům zrušujícího rozhodnutí krajského soudu po dobu kasačního řízení lze podle soudního řádu správního
pouze cestou přiznání odkladného účinku. Předpokladem však je podání návrhu na jeho přiznání stěžovatelem, a
to návrhu odůvodněného negativními důsledky výkonu rozhodnutí krajského soudu, které Nejvyšší správní soud
v každém konkrétním případě uváží ve vztahu k zákonným podmínkám.“
V projednávané věci nastaly všechny důsledky, pro které rozšířený senát zdejšího soudu
užil výraz „nežádoucí“, jen s tím rozdílem, že existují dvě identická rozhodnutí o témže skutku
(skutek je ve výroku popsán jen nepatrně rozdílně) téhož účastníka řízení. V řízení o kasační
stížnosti (sp. zn. 6 As 43/2007) Rada jako stěžovatelka nepožádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, takže v pojetí závěrů shora citovaného rozsudku rozšířeného senátu byla
povinna ve věci, v níž stále probíhalo řízení, rozhodnout - což také učinila. V souvislostech,
v nichž bude dále Nejvyšší správní soud věc posuzovat, nelze odhlédnout od právní úpravy řízení
před Radou (§66 zákona o vysílání), podle níž se v řízení před Radou postupuje podle správního
řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád), s výjimkou ustanovení o odvolacím řízení, řízení
o rozkladu, o přezkumném řízení a o obnově řízení a novém rozhodnutí - důsledkem je,
že kromě soudu neexistuje orgán a procesní postup, kterým by mohlo být rozhodnutí Rady
zrušeno.
Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že i pro oblast správního trestání platí
zásada ne bis in idem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005,
č. j. A 6/2003 - 44), zde v rovině jejího procesního pojetí: „Nikdo nesmí být stíhán (potrestán)
pro tentýž skutek (delikt) opakovaně, ledaže předchozí rozhodnutí bylo pravomocně zrušeno“.
Tento princip je vyjádřen v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Předpokladem uplatnění
tohoto ústavního principu je totožnost skutku a totožnost pachatele správního deliktu; Nejvyšší
správní soud nepovažuje v této věci za rozhodující, že v judikatuře Ústavního soudu
a Evropského soudu pro lidská práva existuje „napětí“ mezi dvěma možnostmi aplikace zásady
ne bis in idem (totiž, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek nebo že nikdo nesmí být
stíhán opětovně pro týž delikt) - k tomu srov. analýzu v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 9/2008 - 328. Oba předpoklady jsou v projednávané věci naplněny
(jde o tutéž osobu - žalobkyni nyní v postavení stěžovatelky, i tentýž skutek - odvysílání pořadu
ze série VyVolení dne 10. 10. 2005 v 19.50 hodin s obsahem uvedeným ve skutkové větě
a odůvodnění rozhodnutí).
Nejvyšší správní soud nepochybuje, že je povinen ve své rozhodovací činnost princip
ne bis in idem prosadit jako princip ústavní, a jako součást ústavně konformního přístupu k této
procesně vychýlené situaci, byť se tak může stát jen za cenu, že přizpůsobí výklad některých
procesních institutů soudního řádu správního této situaci. Jde především o možnost aplikace
zásady ne bis in idem postupem ex officio - §109 odst. 3 s. ř. s. předvídá, že soud není v řízení
o kasační stížnosti vázán důvody kasační stížnosti jen v případě zmatečnosti řízení před krajským
soudem nebo při shledání vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či správní akt je nicotný (námitka
ve vztahu k popření principu ne bis in idem nebyla v žádném ze dvou řízení vedených
před Nejvyšším správním soudem vznesena, třebaže v řízení sp. zn. 6 As 44/2008 byla kasační
stížnost podávána 11. 9. 2008 a městský soud zamítl žalobu ve věci sp. zn. 7 Ca 157/2007 dne
11. 1. 2008, takže stěžovatelka si musela být vědoma, že od 28. 8. 2008
2
existují dvě vykonatelná
rozhodnutí, kterými se jí za tentýž skutek /delikt/ ukládá pokuta dvakrát jeden milion Kč).
2
Právní moc rozsudku městského soudu ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 Ca 240/08 - 100, o žalobě proti rozhodnutí Rady
z 7. 12. 2005, za situace, kdy městský soud pravomocně zamítl již dne 11. 1. 2008 pod č. j. 7 Ca 157/2007 - 66 žalobu
proti rozhodnutí Rady ze dne 14. 3. 2007, to vše při odložení účinků napadených správních aktů jen po dobu řízení
o žalobách v důsledku úpravy §60 odst. 6 zákona o vysílání.
Druhou otázkou pak je, nakolik je možno pominout úpravu v §75 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud
při přezkoumání vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu. To vše při vědomí procesní úpravy obsažené v zákoně o vysílání (shora
citované), podle níž žalovaná v zásadě nemá žádnou možnost své rozhodnutí zrušit v důsledku
vyloučení aplikace všech typů řádných i mimořádných opravných prostředků v řízení
před žalovanou.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že musí k nastalé procesní situaci přihlédnout
ex offo a prosadit vůdčí princip ne bis in idem platný i pro obor správního trestání, hledat
tedy takové řešení, které by bylo ústavně konformní a nezasahující ústavně zaručené právo
stěžovatelky nebýt dvakrát postižena za tentýž skutek (delikt). Touto optikou proto nahlíží
rovněž na aplikaci §75 odst. 1 s. ř. s. (ostatně obdobně již Nejvyšší správní soud vůči posledně
zmíněné zásadě postupoval ve věci sp. zn. 2 As 9/2008 /rozsudek ze dne 13. 6. 2008,
č. j. 2 As 9/2008 - 77/, kde se jednalo rovněž o správní trestání). Druhé rozhodnutí žalované
Rady ze dne 14. 3. 2007 proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže obstát
v konkurenci s prvým rozhodnutím ze dne 7. 12. 2005 „obživlým“ posléze 26. 6. 2008
(v důsledku pravomocně zrušeného rozsudku městského soudu rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90).
Nejvyšší správní soud proto přikročil nejdříve ke spojení obou věcí ke společnému
projednání, neboť jen tak je možno postihnout vzájemné právní a skutkové souvislosti (§39
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Dále Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti
podané stěžovatelkou dne 20. 2. 2008 proti rozsudku městského soudu ze dne 11. 1. 2008,
č. j. 7 Ca 157/2007 - 66, byť na základě odlišné argumentace, než kterou předestřela stěžovatelka
(tuto argumentaci pak Nejvyšší správní soud ani nerekapituluje, neboť takový postup by
postrádal procesní ratio). Činí tak ex officio s přesvědčením, že soud nemůže vědomě vyvolat
protiústavní důsledky celého řízení. Jak již vyložil zdejší soud - jeho druhý senát - ve shora
cit. věci sp. zn. 2 As 9/2008, přístup k aplikaci §109 odst. 3 s. ř. s. (zásada dispozitivnosti v řízení
o kasační stížnosti) nemůže představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručených principů:
„Jestliže…soud dospěl k přesvědčení, že nemůže vydat rozhodnutí, které by obstálo v testu ústavnosti za přímého
použití jednoduchého práva, a zároveň k vytčenému cíli nedospěje postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR
ani ústavně konformním výkladem zákona, je na místě aplikovat přímo normu ústavní“. V posuzované věci
neshledal Nejvyšší správní soud možným aplikovat §109 odst. 3 s. ř. s., ale současně z důvodů,
které přehledně podal v citovaném rozsudku druhý senát zdejšího soudu a s nimiž šestý senát
zcela souhlasí, nepovažoval ani za možné předkládat Ústavnímu soudu návrh na jeho derogaci.
Jestliže pak procesní situaci, která vznikla v posuzované věci nelze podřadit pod žádnou
z výjimek předvídaných §109 odst. 3 ve větě za středníkem, pak Nejvyšší správní soud přistoupil
k přímé aplikaci čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod („Nikdo nemůže být trestně stíhán
za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění
mimořádných opravných prostředků“.)
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu ze dne 11. 1. 2008, č. j. 7 Ca 157/2007 - 66, a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze tedy vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v dalším
řízení stíhá povinnost nalézt takový způsob řešení, který bude souladný s ústavní normou
(zde čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod); je zřejmé, že takovým řešením bude zrušení
rozhodnutí žalované Rady z 14. 3. 2007 bez dalšího. V tomto řízení rozhodne městský soud
též o nákladech řízení o této kasační stížnosti z 20. 2. 2008 (§110 odst. 2 s. ř. s.).
O kasační stížnosti ze dne 11. 9. 2008 proti rozsudku městského soudu ze dne
25. 8. 2008, č. j. 8 Ca 240/08 - 100, pak uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Především soud nepokládá za potřebné rekapitulovat obsah rozhodnutí žalované ze dne
7. 12. 2005, neboť tak učinil již v rozhodnutí ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90, kdy
rozhodoval o kasační stížnosti žalované Rady proti prvému rozhodnutí městského soudu v této
věci (ze dne 9. 1. 2007, č. j. 8 Ca 298/2006 - 60). Žalovaná uložila stěžovatelce pokutu ve výši
1 000 000 Kč podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání, neboť usoudila, že vysíláním
pořadu ze série VyVolení dne 10. 10. 2005 v 19.50 hodin byla naplněna skutková podstata
deliktu - zařazení pořadu, který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí
a mladistvých. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou, kterou shledal městský soud
důvodnou v zásadní námitce týkající se zjišťování skutkového stavu věci a jejího právního
posouzení; rozsudkem ze dne 9. 1. 2007, č. j. 8 Ca 298/2006 - 60, napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti žalované zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 90, a věc
byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění nově vydaného rozsudku ze dne 25. 8. 2008, č. j. 8 Ca 240/2008 - 100,
vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného v uvedeném rozsudku Nejvyššího
správního soudu městský soud znovu přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené
rozhodnutí; v souladu s právním názorem Nejvyššího správní soudu považoval za nedůvodné
námitky stěžovatelky uvedené v žalobě, pokud mířily do potřeby zjišťovat skutkový stav věci
znaleckým posudkem, a pokud bylo namítáno, že skutková podstata deliktu nebyla naplněna.
Dále pak posoudil ostatní žalobní námitky, které nebyly předmětem řízení o kasační stížnosti.
Nově vydaný rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, opírající se o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka jednak namítá, že skutková podstata deliktu nebyla naplněna (skutečnosti,
na základě kterých Rada rozhodla, nebyly podloženy, a dopad na vývoj dětí byl nesprávně
vyhodnocen). K tomu napadla způsob, kterým městský soud aplikoval právní názor Nejvyššího
správního soudu na rozsah potřeby zjišťovat další okolnosti pro utvoření náhledu na skutkový
stav věci (potřebu doplnit dokazování znaleckým posudkem či dalšími odbornými vyjádřeními)
a na právní závěry v otázce naplnění skutkové podstaty deliktu. Městskému soudu vytýká,
že se omezil na pouhé opakování názorů Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka dále má popis skutku za nedostatečný zejména proto, že popis některých
dílčích dějů je subjektivní a v rozhodnutí nebyly zohledněny okolnosti svědčící ve prospěch
stěžovatelky (pozn. NSS: stěžovatelka uvádí jako příklad rozostřené záběry na penis soutěžícího P. – ten
se však v posuzovaném dílu pořadu nevyskytoval. P. byl sice soutěžícím v reality show VyVolení, ovšem až v její
druhé sérii!). Stěžovatelka rovněž zpochybňuje hodnocení způsobilosti pořadu ohrozit fyzický,
psychický či mravní vývoj dětí na základě představy, že dítě je přímým účastníkem scén
posuzovaných v napadeném rozhodnutí.
Stěžovatelka v kasační stížnosti opakuje svou žalobní námitku, že obecné závěry
o nevhodnosti posuzovaného pořadu pro děti lze aplikovat i na jiné pořady jako denní
zpravodajství, dokumenty, politické debaty, detektivní příběhy, talk shows atd., k níž se soud
vyjádřil v rozsudku jen částečně. Porovnal totiž vliv pořadu typu reality show na dětského diváka
pouze s fiktivními žánry, nikoliv se zpravodajstvím či politickou debatou, kterým je pořad
VyVolení bližší.
Ve druhém stížním bodě stěžovatelka vytýká vadu řízení spočívají v tom, že skutková
podstata nemá oporu ve spisech, neboť nebyl proveden důkaz odborným (znaleckým)
posudkem. Zde stěžovatelka soudu vytýká, že posuzovaný skutek je skutkem nanejvýše
hraničním a žalovaná si tak měla vyžádat znalecký posudek k otázce, zda byla naplněna skutková
podstata správního deliktu. Touto otázkou se městský soud v rozsudku vůbec nezabýval, pouze
citoval závěry Nejvyššího správního soudu.
Ve třetím bodě kasační stížnosti stěžovatelka upozorňuje na procesní vady správního
řízení, neboť žalovaná rozhodla o udělení pokuty stěžovatelce, aniž by ji předtím postupem
podle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání na porušení zákona upozornila. Stěžovatelka
s argumentací městského soudu zásadně nesouhlasí (pozn. NSS: stěžovatelka zde cituje pasáž
z rozsudku soudu vztahující se k ust. §59 zákona o vysílání, avšak Nejvyšší správní soud tuto pasáž
v napadeném rozsudku neobjevil). Odůvodnění rozsudku soudu považuje v tomto bodě
za nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, zda by se soudem uvedený princip (tj. postačí
upozornění na porušení předmětné povinnosti ať již při prvním porušení povinnosti postupem
dle §59 odst. 1 zákona o vysílání nebo v následných případech již zahájením řízení o uložení
pokuty) měl uplatnit na všechny pořady provozovatele nebo jen ve vztahu ke stejnému typu
pořadu a jak podobné si skutkové děje dříve postiženého a posuzovaného pořadu mají být.
Aplikace tohoto principu by vedla k právní nejistotě a mohla by se stát předpokladem
pro omezení svobody projevu.
Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že nelze za účinné upozornění ve smyslu ust. §59
odst. 1 zákona o vysílání považovat jakékoliv v minulosti vydané upozornění, neboť zde chybí
jakákoliv časová souvislost mezi upozorněním a spáchaným skutkem. Tak je tomu
i v posuzovaném případě, neboť žalovanou odkazované časově nejnovější upozornění bylo
učiněno 21. 11. 2000, časová souvislost je tedy přerušena. K tomu stěžovatelka ještě uvádí
paralelu mezi upozorněním podle cit. ust. a stanovením zkušební doby u podmíněného trestu
odnětí svobody v trestním zákoně. Maximální dobu zkušební doby (5 let) - v oblasti zákona
o vysílání „dobu řádného chování provozovatele vysílání“ - stěžovatelka považuje
též za maximální časový úsek, v němž lze podmínku předchozího upozornění dle ust. §59 odst. 1
zákona o vysílání považovat za splněnou.
Za čtvrté stěžovatelka vytýká správnímu řízení vadu spočívající v tom, že jí nebylo
umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky byly podkladem
pro rozhodnutí i jiné materiály než jen analýza pořadu.
Za páté pak stěžovatelka nesouhlasí s tím, že soud nevyužil svého moderačního práva,
neboť v uložené pokutě zcela absentuje preventivní funkce sankce, která je neopominutelnou
součástí rozhodování o uložení sankce, jelikož od spáchání správního deliktu uplynuly již více
než 3 roky.
Konečně pak stěžovatelka upozorňuje na žalobní body, s nimiž se městský soud
podle jejího názoru ve svém rozhodnutí nevypořádal. Jedná se o námitku porušení zákonných
lhůt pro vedení správního řízení, dále při stanovení výše pokuty nebylo přihlédnuto
ke skutečnosti, že pořad byl vysílán v době velmi blízké 22. hodině. Soud se rovněž nezabýval
námitkou, že stěžovatelce nebyla poskytnuta lhůta k nápravě.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, v němž vyjádřila svůj souhlas se závěry
městského soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí
druhou kasační stížností (byť podaná druhým účastníkem řízení), musel se Nejvyšší správní soud
nejprve zabývat její přípustností. Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení je
„to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“.
Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté, co jeho
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná jednak stran
právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem k důvodu
zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či dokonce to ani nebylo možné. Dále pak je
kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud posuzoval (čítaje
v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné, než shora
uvedené stížní důvody nemohou být meritorně projednány. Nejvyšší správní soud je v řízení
o opětovné kasační stížnosti vázán právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím
zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci doposud nevyřešil (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
Právě projednávaná kasační stížnost je ve smyslu ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
přípustná jen částečně, neboť prvé dva stížní body, jak je shrnul Nejvyšší správní soud ve shora
podané rekapitulaci kasační stížnosti, zahrnují otázky, které již Nejvyšší správní soud vyřešil
závazně (a to jak pro městský soud, tak sám pro sebe) v rozsudku ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 6 As 43/2007 - 90. Předmětem posuzování byl jednak rozsah skutkových zjištění potřebných
pro rozhodnutí o naplnění skutkové podstaty deliktu (zda bylo třeba doplnění dokazování
znaleckým posudkem či dalším odborným vyjádřením), jednak právní závěr o naplnění skutkové
podstaty správního deliktu (právě tyto žalobní námitky stěžovatelky považoval městský soud
v prvním svém rozhodnutí ze dne 9. 1. 2007, č. j. 8 Ca 298/2006 - 60, za důvodné, a proto zrušil
napadené správní rozhodnutí). Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalované Rady vyjádřil
svůj náhled na rozsah potřebných skutkových zjištění a v návaznosti na to i na naplnění skutkové
podstaty deliktu zcela odlišně od městského soudu - neshledal nutnost doplňovat skutková
zjištění a v návaznosti na to shledal dostatečným i právní posouzení, které v této věci učinila
Rada. Za této situace již stěžovatelka nemůže jakkoli účinně tyto otázky v kasační stížnosti
uplatňovat a zpochybňovat názory, které Nejvyšší správní soud k těmto otázkám zaujal.
Pokud namítá, že městský soud pouze citoval názory Nejvyššího správního soudu, pak se jedná
pouze o problém stylistické obratnosti; městský soud se řídil závazným právním názorem,
že skutková zjištění jsou v posuzované věci dostatečná a že skutková podstata deliktu byla
naplněna. Nejvyšší správní soud se proto těmito námitkami v tomto řízení již zabývat nemůže.
Pokud jde o ostatní uplatněné námitky (aplikace §59 odst. 1 zákona o vysílání, možnost
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, moderace trestu, nedodržení lhůt ve správním řízení,
nezohlednění času vysílání ve výši trestu a neposkytnutí lhůty k nápravě) jedná se o námitky,
které stěžovatelka standardně ve stejné formě a rozsahu uplatňuje v desítkách sporů, které vede
v soudním řízení správním proti rozhodnutím žalované Rady, zejména proti rozhodnutím
o udělení pokut za vysílání pořadů ze sérií reality show VyVolení. Názory správních soudů
na tyto námitky jsou stěžovatelce z těchto rozhodnutí dobře známy (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu z 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, z poslední doby pak např. rozsudek
z 22. 1. 2009, č. j. 6 As 30/2008 - 97, a řada dalších). Protože se jedná o identické otázky,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné rozvádět dopodrobna opakovaně náhledy
na otázky, které v řízeních se stejnými účastníky v obdobných věcech již vyslovil mnohokráte.
Proto pouze uvádí:
Smyslem ustanovení §59 zákona o vysílání je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl
trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. Stěžovatelka potřebné informace ze strany
žalované Rady dostala opakovaně, a to jak v souvislosti s jiným typem pořadu, tak přímo
v souvislosti s vysíláním série VyVolení (ta začala být vysílána v srpnu 2005 a Rada již na konci
října 2005
3
udělila stěžovatelce pokutu, takže stěžovatelka velmi dobře v době zahájení tohoto
řízení v listopadu 2005 věděla, jaký bude náhled Rady na děje, které se na obrazovce v této show
odehrávaly). Nelze proto dovozovat, že by Rada musela upozornění činit u každého jednotlivého
skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná povinnost, navíc u pořadu typu série,
v nichž se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musel být vědom charakteru
a dopadu v nich prezentovaného jednání. Reakce žalované tak byla pro stěžovatelku podle názoru
Nejvyššího správního soudu předvídatelná. Posouzení této otázky městským soudem bylo
dostatečné a námitka důvodnou není. Nadto Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka
v kasační stížnosti rozšířila argumentaci k této námitce takovým způsobem, že městský soud
se pochopitelně mohl zabývat touto námitkou jen v rozsahu uplatněném v žalobě. Nejvyšší
správní soud proto může námitku připustit jen v původním uplatněném rozsahu. V této
souvislosti stěžovatelka městskému soudu dále vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že jí
nebyla poskytnuta lhůta k nápravě. Ve světle právě uvedeného je tato námitka zjevně nedůvodná,
neboť povinnost poskytnutí lhůty k nápravě je v ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání spojena právě
s upozorněním na porušení povinnosti. Právě řečené lze tedy aplikovat i na povinnost poskytnout
lhůtu k nápravě.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku týkající se vad řízení spočívající
v absenci výzvy k seznámení se s podklady rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se výkladem
ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. (jenž byl v projednávané věci aplikován)
opakovaně zabýval - srov. např. rozsudek ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 - 41, z poslední
doby pak rozsudek z 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120. Nejvyšší správní soud zastává názor,
že nezákonnost rozhodnutí je sto způsobit situace, kdy má účastník možnost seznámit
se s podklady rozhodnutí až ze samotného rozhodnutí a to za situace, kdy se ve správním spise
nalézaly podklady, o nichž neměl povědomí a neměl možnost se k nim vyjádřit. V posuzované
věci byla vedle analýzy pořadu podkladem rozhodnutí odborná vyjádření, která všechna měla
stěžovatelka k dispozici, navíc stěžovatelka nahlédla do spisu před vydáním rozhodnutí
a se stavem spisového materiálu tedy byla dobře obeznámena. V oznámení o zahájení správního
řízení ji žalovaná výslovně vyzvala, aby se ve stanovené lhůtě k věci vyjádřila, přičemž v této
písemnosti se výslovně i uvádí výčet odborných vyjádření, která jsou součástí spisu. Námitka tedy
důvodná není.
K návrhu na moderaci se městský soud v napadeném rozsudku srozumitelně vyjádřil
a důvody pro ni neshledal; jestliže v kasační stížnosti stěžovatelka dodatečně požaduje, aby bylo
přihlédnuto k délce řízení před soudy, nemůže to být relevantní skutečnost pro hledisko zjevně
nepřiměřené výše pokuty, jak je upraveno v §78 odst. 2 s. ř. s. Průběh soudního řízení, jak bude
3
Rozhodnutí Rady č. j. Rpo/109/05 z 5. 10. 2005 vyhotovené 31. 10. 2005; řízení bylo zahájeno 12. 9. 2005. Jedná
se o skutečnost, která je Nejvyššímu správnímu soudu známa z jeho úřední činnosti.
dále obiter dictum vysloveno, má význam pro běh lhůt pro zánik trestnosti a vymahatelnosti
sankcí uložených za správní delikt.
Stěžovatelka závěrem namítá, že městský soud se nevyslovil k jejím námitkám ve vztahu
k porušení lhůt ve správním řízení a žalovaná nepřihlédla při stanovení výše pokuty k tomu,
že pořad byl vysílán ve večerní době velmi blízké 22 hodině. K tomu lze jen uvést, že městský
soud rozhodující v desítkách kauz, v nichž stěžovatelka uplatňuje své námitky značně
nekonzistentním a nepřesným způsobem (k tomu srov. nejasnosti, na které poukazuje Nejvyšší
správní soud i v této věci a které patrně vznikají kopírováním podání z jiných věcí), se v posledně
vydaném rozsudku opravdu k těmto dvěma otázkám nevyslovil. Nejvyšší správní soud ovšem,
byť výjimečně, neshledává nepřezkoumatelnost rozsudku, pro kterou by měl rozsudek
zrušit, neboť k otázkám vlivu nerespektování lhůt pro rozhodování ve správním řízení
se stěžovatelce dostalo odpovědi mnohokráte, ba i v této věci v rozhodnutí v prvém pořadí
(č. j. 8 Ca 298/2006 - 60 na 6. straně) a patrně vlivem editace nebyla tato věta do nového
rozhodnutí pojata. Na závěru, že taková vada řízení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí,
to nic nemění, přičemž tento závěr je stěžovatelce notoricky znám z řady rozhodnutí správních
soudů, v nichž byla účastníkem v obdobných právních věcech. Žalobní námitka stěžovatelky
protestující proti tomu, že žalovaná ve výši pokuty nezohlednila skutečnost, že pořad VyVolení
„byl vysílán od 21:10 hod, tj. v době, kdy děti nejsou věkovou skupinou majoritně sledující
televizi“ - str. 10 žaloby bod (vi) - je námitkou zcela zmatečnou, neboť pořad byl vysílán
od 19.50 hodin. Za této situace nemohla stěžovatelka nic z této námitky vytěžit.
Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 25. 8. 2008,
č. j. 8 Ca 240/2008 - 100, tedy byla shledána dílem nepřípustnou, dílem nedůvodnou. Proto byla
jako celek zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Obiter dictum Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §41 s. ř. s. neběží po dobu řízení
před krajskými soudy a před Nejvyšším správním soudem lhůty pro zánik odpovědnosti
za správní delikt, jakož i lhůty pro výkon rozhodnutí (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 8 Afs 49/2007, sp. zn. 8 Afs 162/2006, sp. zn.1 Afs 9/2008).
O nákladech řízení bylo ve výroku sub. III. větě za středníkem rozhodnuto za použití
§60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.: stěžovatelka nebyla v této věci procesně úspěšná, právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proto nemá. Procesně úspěšná žalovaná Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání by měla právo na náhradu nákladů řízení, soud ovšem ze spisu
nezjistil žádné náklady, které by převyšovaly náklady její běžné činnosti, a proto za použití §60
odst. 7 s. ř. s. rozhodl, že jí toto právo nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu