ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.49.2008:96
sp. zn. 6 As 49/2008 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobců: a) B. B.,
b) Mgr. T. K., Ph.D., oba zastoupeni Mgr. Nadeždou Priečinskou, advokátkou,
se sídlem Zborovská 49, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje,
se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2006,
sp. zn. SZ 93105/2006/KUSK ÚSŘ/KE, č. j. 116500/2006/KUSK, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 7 Ca 276/2006 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n epřizn á vá.
Odůvodnění:
Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadají rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, č. j. 7 Ca 276/2006 - 51, kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne
23. 8. 2006, č. j. 116500/2006/KUSK, kterým bylo jako nepřípustné zamítnuto jejich odvolání
proti rozhodnutí Městského úřadu Černošice ze dne 29. 5. 2006,
č. j. 019201/2006/Uš/C/D1786/ko, jímž bylo povoleno uží vání stavebních úprav prvního
nadzemního podlaží domu č. p. 1786 na pozemku parc. č. 1693/24 v katastrálním území
Černošice za účelem změny využití přízemí rodinného domu jako restaurace, užívání stavby
plochy pro parkování, stavby zídky u dětského koutku, stavby skladu a skladu obalů, povolených
dodatečným stavebním povolením vydaným Městským úřadem v Černošicích dne 23. 8. 2004
pod č. j. výst.499 1 /04/C/P 1 693/24 - dp/Lu.
V kasační stížnosti stěžovatelé napadají rozsudek v celém jeho rozsahu a namítají
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
v nesprávném posouzení skutečností nutných pro celkové a spolehlivé zjištění stavu věcí.
Konkrétně stěžovatelé namítají, že Městský soud v Praze dospěl k mylnému závěru,
že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, protože nejsou uvedeni v taxativním výčtu účastníků
obsaženém v §78 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a že u nich není dán
specializovaný režim podle §78 odst. 2 tohoto zákona, o který stěžovatelé opírali své účastenství.
Podle uvedeného ustanovení totiž platí, že sloučí- li stavení úřad s kolaudačním řízením řízení
o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky kolaudačního řízení
i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout. Stěžovatelé se domnívají,
že mělo být v rámci kolaudačního řízení vedeno i řízení o změně dokumentace,
protože stavebníci realizovali stavbu v rozporu se stavebním povolením. Změny se týkají velmi
podstatné součásti stavby restaurace, a to vzduchotechniky, která byla postavena v rozporu
se stavebním povolením. Stěžovatelé upozornili, že tuto skutečnost namítali jak v rámci
kolaudačního řízení, tak i v žalobě podané k Městskému soudu v Praze. Stavební úřad však
k těmto námitkám nepřihlédl a provedl kolaudaci navzdory tomu, že stavba byla realizována
v rozporu se stavební dokumentací ověřenou v rámci stavebního řízení. Stěžovatelé tedy namítají,
že v rámci kolaudačního řízení mělo být provedeno také řízení o změně dokumentace
a stěžovatelé měli být jeho účastníky.
Stěžovatelé uvedli, že zákon neřeší situaci, kdy stavební úřad poruší zákon a ač došlo
ke změně dokumentace, řízení o této změně v rámci kolaudačního řízení neprovede. Stavební
úřad tak podle stěžovatelů činí zcela vědomě a zkracuje tím dotčené osoby na jejich právech.
Jedná se podle nich o mezeru v zákoně, která umožňuje stavebnímu úřadu v rámci kolaudace
povolit užívání stavby, i když je provedena v rozporu se stavebním povolením. Vzhledem
k tomu, že zákon v takovém případě majitelům sousedních nemovitostí účastenství v řízení
explicitně nepřiznává, je v takovém jednání stavební úřad zcela bez jakékoliv kontroly, a proto tak
může činit zcela svévolně, na základě dohody se stavebníkem.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelé mají za to, že soud nesprávně posoudil právní
otázku v tom smyslu, že měl přiznat účastenství stěžovatelů na kolaudačním řízení vzhledem
k tomu, že kolaudační řízení bylo fakticky vedeno o změně dokumentace vzduchotechniky a tato
změna se stěžovatelů, kteří byli zároveň účastníky stavebního řízení, dotýká.
Dále stěžovatelé namítají, že Městský soud v Praze nedostatečně zhodnotil skutečnost,
že v době rozhodování o kolaudaci již stavební úřad věděl, že soud zrušil stavební povolení.
V takové situaci tedy neexistoval základní podklad pro rozhodnuti v kolaudačním řízení,
a to platné stavební povolení. Jelikož předmětem kolaudačního řízení je posouzení, zda stavba
byla realizována v souladu se stavebním povolením, resp. stavební dokumentací ověřenou
ve stavebním řízení, představuje zrušení stavebního povolení zánik základního předpokladu
pro řádné kolaudační řízení a vydání kolaudačního rozhodnutí. Stěžovatelé se proto domnívají,
že soud měl napadené rozhodnutí zrušit také pro jeho nezákonnost. Stěžovatelé v tomto bodě
nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že nezákonnost v tomto řízení nebyla řešena
ani namítána, neboť z obsahu správní žaloby je zcela jednoznačné, že stěžovatelé namítají také
důvody spočívající v nezákonnosti rozhodnutí. V rámci odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí
tyto námitky ještě nemohli plnohodnotně uplatnit, protože v té době ještě nebyl pravomocný
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým zrušil stavební povolení. Odvolání
proti kolaudačnímu rozhodnutí podávali stěžovatelé dne 8. 6. 2006 a rozsudek Městského soudu
v Praze sp. zn. 10 Ca 48/2005, který zrušil dodatečné stavební povolení, nabyl právní moci
až dne 19. 7. 2006. Proto stěžovatelé tímto faktem ještě v době odvolání nemohli plně
argumentovat. V žalobě však již tuto skutečnost uvedli a rovněž zdůraznili, že odvolací orgán
rozhodoval už v době právní moci uvedeného rozsudku.
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud výše uvedený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelé nemohli být
osobami, kterým svědčilo právo účasti v uvedeném kolaudačním řízení, neboť jim jako majitelům
sousedních nemovitostí stavební zákon toto právo nepřiznával. Okruh osob, kterým náleželo
právo účastnit se kolaudačního řízení, je stanoven taxativním výčtem ustanovení §78 odst. 1
stavebního zákona a směrem k dalším osobám nemůže být tento okruh rozšiřován. Tato definice
okruhu účastníků je speciální úpravou ve vztahu k úpravě účastenství uvedeného v ustanovení
§14 odst. l správního řádu (žalovaný tento zákon blíže neoznačil, z kontextu je zřejmé, že jde
o zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, který však již nebyl v té době ú činný - pozn. NSS). Žalovaný
v otázce účastenství v kolaudačním řízení odkázal dále na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 2/00, který byl zveřejněn pod č. 95/2000 Sb.
Pokud jde o námitku stěžovatelů uvedenou v kasační stížnosti, že měli být přizváni
k účasti na kolaudačním řízení podle §78 odst. 2 stavebního zákona, žalovaný uvádí, že stavební
úřad může kolaudační řízení sloučit s řízením, které se týká nepodstatných změn dokumentace
ověřené ve stavebním řízení. Důvod k případnému sloučení kolaudačního řízení s řízením
o takových drobných odchylkách provedených nad rámec ověřené dokumentace však
podle žalovaného v daném případě nenastal.
Žalovaný dále ve svém vyjádření uvádí, že stěžovateli zmiňované stavební úpravy i stavby
byly projednány a povoleny v řízení o odstranění stavby rozhodnutím Městského úřadu
Černošice, stavebního úřadu, č. j. výst.4991/04/Č/P1693/24 - dp/Lu z 23. 8. 2004,
jehož přílohou byla ověřená stavební dokumentace, a dále v řízení o změně stavby
před dokončením rozhodnutím stavebního úřadu č. j. výst.3448/05/Če/D1786/Uš/zs ze dne
9. 5. 2005, ke kterému byla rovněž zpracována a ověřena projektová dokumentace. Tato řízení
i obě rozhodnutí, která předcházela řízení o kolaudaci, jsou v kolaudačním rozhodnutí ze dne
29. 5. 2006, č. j. MEUC - 034783/2006, citována a nebyla předmětem přezkumu v rámci
tohoto řízení ani u žalovaného, ani u Městského soudu v Praze. Dle žalovaného tak z obsahu
kolaudačního spisu, ani ze znění kolaudačního rozhodnutí nelze dovodit, že stavba byla
realizována odchylně od ověřené dokumentace a že by tato stěžovateli tvrzená změna mohla mít
vliv na okruh účastníků řízení směrem ke stěžovatelům.
V závěru svého vyjádření žalovaný uvedl, že vzhledem k uvedeným skutečnostem
stěžovatelé nebyli aktivně legitimováni k podání odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí,
ani k podání žaloby u správního soudu. Žalovaný se proto ztotožnil s rozsudkem Městského
soudu v Praze a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé v záhlaví uvedené
rozhodnutí žalovaného dne 3. 10. 2006 napadli žalobou. V žalobě stěžovatelé namítali,
že podle ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“),
jsou účastníky řízení, neboť byli rozhodnutím Městského úřadu v Černošicích přímo dotčeni
na svých právech. Použitelnost zmiňovaného ustanovení správního řádu o účastenství dovodili
z §140 stavebního zákona, podle kterého se na řízení podle stavebního zákona vztahují obecné
předpisy o správním řízení. Že měli být účastníky kolaudačního řízení, dovodili stěžovatelé
obdobně jako v kasační stížnosti i z toho, že po vydání stavebního povolení došlo v projektu
ke změně v části vzduchotechniky. V žalobě stěžovatelé dále tvrdili, že se jeji ch zástupkyně dne
27. 1. 2006 zúčastnila ústního jednání spojeného s místním šetřením, v němž vznesla námitky
ke kolaudačnímu řízení, ke kterým však nebylo přihlédnuto. Námitky v kolaudačním řízení
pak stěžovatelé vznesli ještě dne 21. 4. 2006. Správní org án prvního stupně se však s námitkami
nevypořádal.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud dále zjistil, že žalovaný ve vyjádření
k žalobě navrhl žalobu zamítnout, přičemž setrval na skutkových a právních závěrech uvedených
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a že i při ústním jednání účastníci řízení setrvali
na svých stanoviscích.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že rozhodující
pro posouzení předmětné věci byla otázka účastenství v kolaudačním řízení. Městský soud
v Praze přitom vyšel z toho, že pouze tato otázka byla žalovaným při posuzování odvolání
stěžovatelů řešena a pouze touto otázkou se proto zabývá soud při přezkumu správního
rozhodnutí. Otázka zákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o povolení užívání
stavby není v daném případě předmětem sporu - předmětem sporu je otázka legitimace žalobců
k podání odvolání proti takovému rozhodnutí. Závěr žalovaného, že stěžovatelé nebyli účastníky
kolaudačního řízení, má podle Městského soudu oporu v §78 odst. 1 stavebního zákona,
který obsahuje taxativní výčet účastníků kolaudačního řízení. Dle Městského soudu v Praze není
pochyb o tom, že definice podle §78 odst. 1 stavebního zákona je definicí taxativní,
tedy uzavřenou, jež jinou osobu, než která bude odpovídat rozsahu této definice, jako účastníka
kolaudačního řízení nepřipouští. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nespadají ani do jedné
z definovaných skupin účastníků kolaudačního řízení podle §78 odst. 1 a zároveň nebyl dán
speciální rozšířený okruh účastníků podle §78 odst. 2 stavebního zákona, žalovaný
dle Městského soudu v Praze rozhodl správně, pokud odvolání jako nepřípustné podle §92
odst. 1 správního řádu zamítl. Pokud šlo o tvrzení stěžovatelů, že jsou účastníky řízení
podle ustanovení §27 odst. 2 správního řádu, je podle Městského soudu v Praze nutné mít
na zřeteli vztah stavebního zákona a správního řádu jako obecného procesního předpisu,
podle kterého se ve stavebním řízení postupuje. Podle ustanovení §140 stavebního zákona, není-
li výslovně stanoveno jinak, vztahují se na řízení podle tohoto zákona obecné předpisy
o správním řízení. V oddílu 7 stavebního zákona (ustanovení §76 až §85) je upraveno užívání
staveb. Dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání nebo tu část
stavby, na které byla provedena změna nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly
stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí vydaného v kolaudačním
řízení. Pro kolaudační řízení pak stavební zákon sám (a taxativně, viz výše) vymezuje okruh osob,
které jsou účastníky řízení. Ve stavebním zákonu je tak samostatně řešeno účastenství
v kolaudačním řízení, přitom tato právní úprava je speciální k obecné úpravě uvedené
ve správním řádu. Okruh účastníků řízení, jak je up raven ve stěžovateli namítaném ustanovení
§27 odst. 2 správního řádu, tedy nelze ke kolaudačnímu řízení vztáhnout a účastenství
stěžovatelů v kolaudačním řízení na základě tohoto ustanovení dovozovat. S ohledem na výše
uvedené skutečnosti Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 14. 11. 2007, kasační stížnost byla podána dne
28. 11. 2007.
Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k podání kasační stížnosti, neboť byli účastníky
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) a tuto kasační stížnost podali včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňují důvody, které podle svého obsahu představují námitky
proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a odpovídají tak
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost shledává
přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městskéh o soudu v Praze
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze,
že spornou právní otázkou, kterou vymezila žaloba v návaznosti na napadené rozhodnutí
žalovaného, byla pouze otázka účastenství stěžovatelů v kolaudačním řízení stavby na sousedním
pozemku, od něhož se odvíjela jejich potenciální aktivní legitimace k podání odvolání. Žalovaný
totiž rozhodoval pouze o tom, zda bylo odvolání stěžovatelů proti kolaudačnímu rozhodnutí
přípustné, nerozhodoval o jeho důvodnosti. Ze systematiky správního řádu vyplývá, že odvolací
orgán na základě ustanovení §92 odst. 1 správního řádu opožděné nebo nepřípustné odvolání
zamítne, aniž je přezkoumá postupem stanoveným v §89 odst. 2, resp. v dalších souvisejících
ustanoveních, která se týkají meritorního přezkumu rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Ustanovení §92 odst. 1 správního řádu logicky navazuje na ustanovení §88 odst. 1 věty
třetí téhož zákona, podle něhož správní orgán prvního stupně předává v případě nepřípustného
nebo opožděného odvolání spis odvolacímu orgánu ve lhůtě 10 dnů od doručení odvolání
s tím, že nepostupuje podle §86 odst. 2 a 3 (výzva účastníkům k vyjádření), resp. §87
(autoremedura), pouze s uvedením důvodů svědčících pro opožděnost či nepřípustnost. Pouze
touto otázkou se pak odvolací orgán zabývá a rozhodnutí orgánu prvního stupně meritorně
vůbec nezkoumá. Městský soud v Praze proto právem považoval námitky stěžovatelů stran věcné
nesprávnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, na něž měl žalovaný v řízení
o odvolání podle stěžovatelů reagovat, za irelevantní.
Pokud jde o spornou otázku účastenství v kolaudačním řízení, Nejvyšší správní soud musí
poukázat, jak již ostatně učinil např. v rozsudku ze dne 21. 6. 2007, č. j. 1 As 49/2006 - 96,
především na povahu a účel kolaudačního řízení podle stavebního zákona účinného v době
rozhodování, jehož jsou rozhodná ustanovení upravující účastenství výrazem. Jak konstatoval
již Městský soud v Praze, podle ustanovení §78 odst. 1 stavebního zákona platí, že účastníky
kolaudačního řízení jsou a) stavebník, b) vlastník stavby, c) uživat el (provozovatel), je-li v době
zahájení řízení znám a d) vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna,
pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno.
Podle subsidiární definice druhého odstavce tohoto ustanovení je možné okruh účastníků
rozšířit, slovy stavebního zákona: „sloučí-li stavební úřad s kolaudačním řízením řízení o změně
dokumentace ověřené ve stavebním řízení, jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna
mohla dotknout“. Je zjevné, že zmíněné ustanovení rozšíření okruhu účastníků nad rámec odstavce
prvního podmiňuje kumulativním splněním dvou podmínek: a) sloučení kolaudačního řízení
s řízením o změně dokumentace a b) změna dokumentace projednávaná ve sloučeném řízení je
potenciálně způsobilá zasáhnout některého z účastníků stavebního řízení, který není dle odstavce
prvního §78 účastníkem kolaudačního řízení.
V citovaném ustanovení §78 odst. 1 stavebního řádu je okruh účastníků řízení stanoven
zjevně taxativně; přitom je mnohem užší než v případě předcházejícího stavebního řízení
(viz §59 stavebního zákona). Je nepochybné, že stěžovatele není možné zařadit do některé
z kategorií účastníků řízení uvedených v prvním odstavci předmětného ustanovení. Obecně platí
(a je zjevně intencí zákonodárce - viz dále), že vlastníci sousedních nemovitostí ( cum grano salis
sousedé stavebníka) nemají právo vystupovat jako účastníci kolaudačního řízení; své námitky
mohou uvádět pouze v přecházejícím stavebním řízení. Užší vymezení účastníků kolaudačního
řízení (oproti řízení stavebnímu) je odůvodněno tím, že účelem kolaudačního řízení je „pouze“
posouzení, zda byla určitá stavba postavena skutečně v souladu se stavebním povolením
a projektovou dokumentací ověřenou v řízení o povolení stavby. Zákon, vycházeje z jisté obecné
racionality předvídatelnosti lidského chování, předpokládá, že stavebník bude v zásadě a zpravidla
postupovat v souladu s tímto povolením a dokumentací, s kterou účastníci stavebního řízení
vyslovili souhlas, resp. jejich námitky proti plánované stavbě již byly vyřešeny. Účast jiných osob
než uvedených v §78 odst. 1 stavebního zákona na kolaudačním řízení proto zákon považuje
za nadbytečnou právě z toho důvodu, že jejich stanoviska k plánované stavbě již byla zohledněna
ve stavebním povolení, podle nějž se stavebník musí řídit. V kolaudačním řízení je
proto akcentována úloha stavebního úřadu jako orgánu dohledu nad tím, zda byla stavba
provedena v souladu se stavebním povolením, a potlačena jeho úloha jako zprostředkovatele
vypořádání různých zájmů v území a různých zájmů účastníků řízení odlišných od stavebníka.
Z této funkce stavebního úřadu v kolaudačním řízení vyplývají i meze jeho deliberace určené
ustanoveními §81 a §82 stavebního zákona. Pokud stavba není provedena v souladu
se stavebním povolením a projektovou dokumentací ověřenou ve stavebním řízení, je stavební
úřad povinen zakročit, a to buď stanovit podmínky k odstranění drobných nedostatků stavby
(§82 odst. 2 stavebního zákona), zahájit řízení o změně stavby, p okud se skutečné provedení
podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení (§81
odst. 4 ve spojení s §68 stavebního zákona) nebo kolaudační rozhodnutí vůbec nevydat (§82
odst. 2 stavebního zákona in fine).
Jedinou možností, která zakládá účast i pro ostatní stavbou dotčené osoby neuvedené
v §78 odst. 1 stavebního zákona, je uplatnění druhého odstavce §78 téhož zákona. Podmínkou
je však, jak již bylo uvedeno, skutečnost, že stavební úřad sloučil s kolaudačním řízením řízení
o změně dokumentace ověřené ve stavebním řízení. V posuzovaném řízení se tak prokazatelně
nestalo. Stěžovatelé namítají, že se tak stát mělo, a to s argumentem, že stavba byla v podstatné
části (vzduchotechnika) provedena v rozporu se schválenou projektovou dokumentací. Tento
argument je však z hlediska posuzovaného ustanovení §78 odst. 2 stavebního zákona
nerozhodný.
I kdyby totiž byla námitka stěžovatelů věcně opodstatněná, nepokrývá rozsah hypotézy
normy §78 odst. 2 stavebního zákona. Konstrukce hypotézy posuzovaného ustanovení je
totiž pojata jako podmíněná hypotéza; její uplatnění je závislé na splnění podmínek jiného
ustanovení. Námitka stěžovatelů však směřuje pouze k naplnění hypotézy ust. §81 odst. 4,
avšak opomíjí prostor správního uvážení, který je v tomtéž ustanovení dán správnímu orgánu.
Jinak řečeno:
a) účastníkem kolaudačního řízení podle §78 odst. 2 stavebního zákona se lze stát pouze
tehdy, pokud je s kolaudačním řízením spojeno řízení o změně stavby (změně projektové
dokumentace),
b) podle §81 odst. 4 stavebního zákona může být s kolaudačním řízením spojeno řízení
o změně stavby, pokud se skutečné provedení podstatně neodchyluje od dokumentace ověřené
stavebním úřadem ve stavebním řízení. Ustanovení §81 odst. 4 stavebního z ákona
pro své uplatnění, tedy spojení řízení o změně stavby s kolaudačním řízením, předpokládá
naplnění dvou podmínek: 1) skutečné provedení stavby se podstatně neodchyluje
od dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení, a za 2) správní orgán se rozhodl
pro spojení těchto řízení. Stavebnímu úřadu se tedy poskytuje prostor pro správní úvahu,
zda řízení o změně povede samostatně, či zda je spojí s řízením kolaudačním. Jeho úvaha je
přitom limitována; nikoliv však v tom smyslu, že by byl stavební úřad omezen ve volnosti řízení
nespojit, nýbrž právě naopak - stavební úřad je limitován ve volnosti řízení spojit (a to právě
omezením na případy, kdy jde o změnu nepodstatnou).
Námitka stěžovatelů směřuje ke splnění znaku toliko ustanovení §81 odst. 4 stavebního
zákona uvedeného ad 1), který svou podstatou není sám o sobě s hypotézou §78 odst. 2
v žádném vztahu. Hypotéza §78 odst. 2 stavebního zákona je totiž vázána nikoliv
na to, zda došlo při provádění stavby k odchylce od stavebního povolení (jak se stěžovatelé
mylně domnívají), nýbrž na výsledek správní úvahy stavebního úřadu dovolené ustanovením §81
odst. 4 stavebního zákona. Ve svém důsledku tedy sama pochybnost stěžovatelů o souladu
provedené stavby s projektovou dokumentací k založení jejich účastenství ve spojeném
(kolaudačním) řízení pro splnění hypotézy §78 odst. 2 stavebního zákona nestačí. Konkrétně
námitka stěžovatelů směřuje k jedinému - indikuje skutečnost, že se provedení stavby odchýlilo
od projektové dokumentace (avšak patrně nikoliv podstatně). To však, jak bylo uvedeno shora,
ke spojení řízení nepostačuje.
Argumentace stěžovatelů vedle výše uvedeného obnažuje i jiný problém. Vzájemná
provázanost hypotéz §78 odst. 2 stavebního zákona a §81 odst. 4 stavebního zákona spočívá
v tom, že §81 odst. 4 představuje reakci na jistý předběžný výsledek kolaudačního řízení (seznání
nepodstatných odchylek výsledné stavby od projektové dokumentace), přičemž se řízení doposud
vedlo s jistým okruhem účastníků definovaných na základě ustanovení §78 odst. 1
stavebního zákona. V této souvislosti nelze nevidět jistý logický bludný kruh v argumentaci
stěžovatelů – naznačená argumentace by znamenala ve svém důsledku, že otázka účastenství
v kolaudačním řízení by byla závislá na jeho (mezitímním) výsledku, který však nenastal,
ač podle domnělých účastníků nastat měl. Taková koncepce účastenství by ovšem znamenala
extrémní nejistotu co do skutečného okruhu účastníků.
Veškerou dosud nastíněnou argumentaci je podle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu třeba nahlížet účelem ustanovení §78 odst. 2 stavebního zákona, který i přes poněkud
legislativně-technicky těžkopádnou vazbu na ustanovení §81 odst. 4 stavebního zákona vyplývá.
Tímto účelem je zajistit pro případ spojení řízení o změně stavby s řízením kolaudačním soulad
okruhu účastníků obou řízení, resp. zajistit, aby ve sloučeném řízení (v podobě kolaudačního
řízení) nebyl z účastenství vyloučen účastník, který by v samostatném řízení (řízení o změně
stavby) účastníkem byl. Z hlediska vzájemného vztahu obou ustanovení je proto primární
ustanovení §81 odst. 4 stavebního zákona, nikoliv naopak.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v postupu Městského soudu
v Praze pochybení, pro něž by bylo na místě rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Kasační
stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci úspěch, Nejvyšší
správní soud však z obsahu spisu nezjistil, že by mu vznikly náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Osobám zúčastněným na řízení nebyly soudem
uloženy žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž by jim mohly vzniknout náklady,
na jejichž náhradu by jim náleželo právo (§60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu