ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.103.2008:71
sp. zn. 7 Afs 103/2008 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: J. W.,
zastoupen JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, za
účasti M. W., zastoupené JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008,
č. j. 11 Ca 161/2007 - 39,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, č. j. 11 Ca 161/2007 - 39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č. j. 11 Ca 161/2007 - 39 zamítl
žalobu podanou žalobcem proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále
jen „finanční ředitelství“) ze dne 2. 5. 2007, č. j. 7628/07-1100-106157, kterým bylo zamítnuto
jeho odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 (dále jen „finanční úřad“)
ze dne 12. 6. 2006, č. j. 185950/06/006911/5118 o doměření daně z příjmu fyzických osob
za zdaňovací období 2005 v částce 8380 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl,
že z ustanovení §13a odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o daních z příjmů“) vyplývá, že i v případě, že manželé splňují všechny zákonem
stanovené podmínky pro využití společného zdanění manželů, je nutné ještě zkoumat,
zda nenastaly zákonné překážky, které znemožňují společné zdanění uplatnit. Podle citovaného
ustanovení se jedná zejména o případy, kdy manželé mají daň stanovenou speciálním postupem
nebo by mohli dosáhnout kombinace s jinými úlevami na dani z příjmů. Konkrétně se jedná
o situaci, kdy alespoň jeden z manželů má povinnost stanovit minimální základ daně
podle ustanovení §7c zákona o daních z příjmů. Stěžovatel po část roku 2005 pečoval osobně,
řádně a celodenně o nezletilé dítě do čtyř let věku, avšak nenáležel mu rodičovský příspěvek
podle ustanovení §30 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o státní sociální podpoře“). Na základě tohoto zjištění dospěly finanční orgány k závěru,
že stěžovatel byl povinen stanovit minimální základ daně podle ustanovení §7c zákona o daních
z příjmů, což zároveň způsobuje, že nemohl uplatnit institut společného zdanění manželů.
Městský soud neshledal důvodnou žalobní námitku, že správní rozhodnutí je nezákonné
s ohledem na hledisko směrnice Rady Evropského společenství ze dne 11. 12. 1986,
č. 86/613/EHS, o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně
činné, včetně oblasti zemědělství, a o ochraně samostatně výdělečně činných žen v těhotenství
a mateřství (dále jen „směrnice 86/613/EHS“) a směrnice Rady ze dne 23. 9. 2002,
č. 2002/73/ES, kterou se mění směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného
zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělání a postupu
v zaměstnání a o pracovní podmínky (dále jen „směrnice 2002/73/ES). Společné zdanění
je institutem, který připouští odlišný způsob výpočtu daně jednotlivé fyzické osoby při současném
splnění dalších zákonem jednoznačně formulovaných podmínek. Toto ve svém důsledku daňové
zvýhodnění neupřednostňuje nebo neznevýhodňuje ani jednoho z manželů, nezpůsobuje
nerovnost v zacházení mezi muži a ženami v samostatné výdělečné činnosti, ani neporušuje
zásadu rovného zacházení, pokud jde o přístup k zaměstnání. Je na obou manželích, zda zvolí
postup, v němž zajistí splnění zákonných podmínek pro uplatnění společného zdanění manželů
či nikoliv. V daném případě se manželé dohodli, že po část roku 2005 převezme žalobce
faktickou celodenní péči o nezletilé dítě, čímž umožní manželce realizovat její přístup či postup
v zaměstnání, zjevně proto, že v případě manželky žalobce se jednalo o výhodné řešení.
Diskriminační charakter ustanovení §13a zákona o daních z příjmů či diskriminační postup
neshledal městský soud také proto, že zákon o daních z příjmů omezuje oprávněnost použití
institutu společného zdanění manželů rovným dílem, tj. že postačuje, aby kterýkoliv z manželů
vyhověl, byť i jen jedné, podmínce uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení a společné zdanění
již nelze uplatnit. Minimální základ daně podle ustanovení §7c odst. 4 písm. c) citovaného
zákona nemá povinnost stanovit ten poplatník, kterému náležel rodičovský příspěvek. Žalobce
však nečiní spornou skutečnost, že mu rodičovský příspěvek za rok 2005 nenáležel, tudíž byl
povinen v daňovém přiznání k dani z příjmů stanovit minimální základ daně, což v svém
důsledku vylučuje právě využití institutu společného zdanění manželů. Námitka žalobce týkající
se osoby beneficienta rodičovského příspěvku není důvodná. Není totiž rozhodné, že se cítí být
poškozen tím, že v době své samostatné výdělečné činnosti převážně pečoval o nezletilé děti,
a proto nemohl dosáhnout dostatečných příjmů k tomu, aby jej nepostihla povinnost uplatnit
minimální základ daně. Pro výklad možné aplikace ustanovení §13a zákona o daních z příjmů
zůstává rozhodující, že žalobci rodičovský příspěvek nenáležel.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost, kterou opírá o ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle jeho názoru je předmětem
sporu otázka právního výkladu institutu nepřímé diskriminace. Její řešení pak závisí na otázce
aplikovatelnosti práva ES, zejména pokud jde o přímý a nepřímý účinek evropských směrnic.
Z důvodu obsáhlosti dosavadní právní disputace odkázal na obsah svých dosavadních písemných
podání. Vnitrostátní orgány a soudy jsou povinny využít přímého účinku nebo nepřímého účinku
příslušných směrnic. Předmětem žaloby pak byla námitka neaplikovatelnosti norem
vnitrostátního práva pro rozpor s právem ES. Odůvodnění napadeného rozsudku tuto otázku
zcela pomíjí, přitom jde o otázku klíčového významu pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel
poukázal na to, že městský soud se na str. 7 odst. 5 rozsudku zabývá dopadem právní úpravy
z hlediska diskriminace přímé, přičemž toto posouzení není zcela srozumitelné. Stěžovatel
totiž v žalobě namítal, že v daném případě dochází k diskriminaci nepřímé. Aplikace navenek
neutrálních daňových předpisů, konkrétně povinnosti uplatnit minimální základ daně podle
ust. §7c zákona o daních z příjmů, má nepřímo diskriminační účinky na manžele, kteří se při péči
o děti věnují v omezené míře samostatné výdělečné činnosti, oproti manželům, kteří v důsledku
péče o děti nepracují vůbec či jsou zaměstnanci v pracovním poměru. Zatímco první jsou
povinni uplatnit minimální základ daně, druzí mohou využít výhodnější institut společného
zdanění manželů. Stěžovatel namítal, že jako muž pečující o dítě má nárok na ochranu
před objektivně nepřímo diskriminačními pravidly a poukázal na možné nepřijatelné formy
výkladu, které by se případně jeho věci týkaly s ohledem na možnost ochrany před diskriminací,
a které vyplývají po něj ze stereotypního modelu rozdělení rolí muže a ženy. Stěžovatel navrhl
zkoumat, není-li naplněn některý z liberačních důvodů, za kterých se o nepřímou diskriminaci
nejedná. Vazba společného zdanění manželů na institut minimálního základu daně a možnosti
odvrátit negativní důsledek pobíráním rodičovského příspěvku nesplňuje podle názoru
stěžovatele kriteria odůvodnění nepřímé diskriminace legitimním cílem za použití přiměřených
a nezbytných prostředků. V této souvislosti poukázal na to, že pobírání rodičovského příspěvku
není vůbec v přímém vztahu k tomu, který rodič o dítě pečuje. Jednak příjemce rodičovského
příspěvku určuje dohoda rodičů, jednak o děti je možno řádně pečovat i bez pobírání
rodičovského příspěvku. Podle stěžovatele neexistuje pozitivní vztah zákonné podmínky pobírání
rodičovského příspěvku k legitimnímu cíli sledovanému právní úpravou společného zdanění
manželů. Za zcela nepřípustnou označil stěžovatel argumentaci městského soudu týkající
se výhodnosti řešení zvoleného manžely. Stěžovatel nepředpokládá, že by snad tím městský soud
chtěl naznačit, že měli manželé zvolit řešení nevýhodné. Společné rozhodnutí manželů,
jež umožní ženě přístup a postup v zaměstnání, je samozřejmě společensky žádoucí.
Rozhodování vnitrostátních orgánů, které by tomu bránilo, by bylo v rozporu s principy směrnice
Rady ze dne 3. 6. 1996, č. 96/34/ES, o rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi
organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, jejímž cílem je maximální skloubení rodinného
a pracovního života. Ať už městský soud výhodnost zvoleného spatřuje v čemkoliv, rozhodnutí
se k tomu blížeji nevyjadřuje. Není zřejmé, jaký je vztah tvrzené „výhodnosti“ k nepřímo
diskriminačnímu účinku daňových předpisů o společném zdanění manželů. Stěžovatel podotkl,
že využili s manželkou zákonné možnosti upravit volbou příjemce rodičovského příspěvku
podle vlastních potřeb a zajistili péči o dítě otcem poté, co manželce byla nabídnuta práce, která
vyžadoval plné vytížení. Zákon umožňuje, aby příjemcem rodičovského příspěvku byla osoba
odlišná od osoby, která o dítě převážně pečuje. Formální postavení beneficienta dávky nemůže
být kritériem pro vynětí z institutu minimálního základu daně a rozhodujícím kritériem
pro vyvrácení podezření z nepřímé diskriminace. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl rozsudek
městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že podaná kasační stížnost
neobsahuje nové námitky oproti již vyjádřeným námitkám žalobním, a proto odkázalo
na své vyjádření k žalobě ze dne 18. 9. 2007 a odůvodnění rozhodnutí o odvolání ze dne
2. 5. 2007.
V průběhu řízení o kasační stížnosti podali stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení podnět
k postupu podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. Poukázali na to,
že předmětem kasační stížnosti, stejně jako celého předcházejícího správního i soudního řízení,
je spor o právní výklad institutu nepřímé diskriminace v daňových záležitostech. Řešení sporu
přímo závisí na otázce aplikovatelnosti práva Evropských společenství, zejména pokud jde
o přímý a nepřímý účinek evropských směrnic (konkrétně směrnice Rady 86/613/EHS
a směrnice Rady 2002/73/ES). Protože řešení dopadů práva Evropských společenství
na projednávaný případ není v žádném případě jednoznačné a jeho aplikace je nezbytná, podali
stěžovatel a osoba zúčastněná na řízení podnět k přerušení řízení podle ust. §48 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, nevyhoví-li
Nejvyšší správní soud stěžovateli v celém rozsahu. Nepředložením předběžné otázky může být
za určitých okolností porušeno právo účastníka řízení na zákonného soudce (viz nález Ústavního
soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/98). Současně stěžovatel navrhl konkrétní znění
předběžných otázek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §13a odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů nelze za zdaňovací
období uplatnit společné zdanění, jestliže alespoň jeden z manželů za toto zdaňovací období
má povinnost stanovit minimální základ daně podle ustanovení §7c citovaného zákona.
Podle ustanovení §7c odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů se ustanovení odstavců
1 a 2 se nevztahuje na poplatníka, kterému náležel rodičovský příspěvek podle zvláštního
právního předpisu, a to i po část zdaňovacího období.
Podle ustanovení §30 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře má na rodičovský
příspěvek nárok rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje
alespoň o jedno dítě do čtyř let věku. Podle odst. 5 citovaného ustanovení náleží při péči o totéž
dítě rodičovský příspěvek jen jednou, a to rodiči určenému na základě dohody rodičů,
a je-li v rodině více dětí zakládajících nárok na rodičovský příspěvek, náleží při péči o tyto děti
rodičovský příspěvek jen jednomu z rodičů, a to rodiči určenému na základě dohody rodičů.
Nedohodnou-li se rodiče, určí úřad státní sociální podpory, který o rodičovském příspěvku
rozhoduje, kterému z rodičů se rodičovský příspěvek přizná. Jestliže v rodině [§7
odst. 2 písm. b)] došlo v kalendářním měsíci k zániku nároku na rodičovský příspěvek proto,
že dítě dovršilo věk uvedený v odstavci 1, a v témže kalendářním měsíci vznikl nárok na
rodičovský příspěvek z důvodu péče o další dítě, náleží rodičovský příspěvek v tomto
kalendářním měsíci jen jednou; o výplatě rodičovského příspěvku v tomto případě platí obdobně
věta první a druhá.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Shledal-li by totiž tuto námitku důvodnou, bylo
by to bez dalšího důvodem pro důvodem zrušení napadeného rozsudku. Z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz) vyplývá, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku soudu zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska
účastníka řízení klíčovou, což byla v daném případě námitka diskriminačního dopadu vnitrostátní
právní úpravy, kterou stěžovatel podložil rozsáhlým právním rozborem této problematiky.
V dané věci však městský soud své závěry, proč diskriminaci v případě stěžovatele nedovodil,
odůvodnil (viz zejména odstavec čtvrtý a pátý na str. 7 napadeného rozsudku). Ratio decidendi
jeho úvah je tedy seznatelné a rozsudek tak je, i přes výhrady k jeho argumentační úspornosti,
přezkoumatelný.
V dané věci není mezi účastníky sporu ohledně skutkových okolností, a to že stěžovatel
osobně celodenně a řádně po část roku 2005 pečoval o nezletilé dítě. Tuto skutečnost ale městský
soud při posuzování aplikovatelnosti ustanovení §7c odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů
vyhodnotil jako zcela nerozhodnou a vzhledem k tomu, že rodičovský příspěvek byl na základě
dohody rodičů vyplácen manželce stěžovatele, která se věnovala zaměstnání, dovodil,
že stěžovateli rodičovský příspěvek nenáležel. Taková interpretace však představuje extenzivní
výklad citovaného ustanovení popírající smysl institutu společného zdanění manželů,
a je v rozporu s dikcí ustanovení §30 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře.
Charakterem nároku na rodičovský příspěvek se Nejvyšší správní soud již zabýval
v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55, dostupný na www.nsnoud.cz,
v němž rozlišoval nárok na dávku od nároku na výplatu dávky. V odůvodnění tohoto rozsudku
uvedl, že základní podmínkou vzniku nároku na rodičovský příspěvek podle ustanovení §30
odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je, že rodič po celý kalendářní měsíc osobně, celodenně
a řádně pečuje alespoň o jedno dítě ve věku do čtyř let věku nebo do sedmi let věku, jde-li o dítě,
které je dlouhodobě zdravotně postižené nebo dlouhodobě těžce zdravotně postižené. Z obsahu
i smyslu tohoto ustanovení vyplývá, že rodičovský příspěvek jako dávka státní sociální podpory
je v prvé řadě nárokem rodiče, a nikoliv nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Účelem dávky
rodičovského příspěvku je ve formě peněžitého plnění sanovat rodiči náklady na péči o malé dítě
s tím, že nárok na rodičovský příspěvek vzniká ex lege již okamžikem poskytnutí takové péče
dítěti, nezávisle na provedení dalších úkonů. Naproti tomu nárok na výplatu dávky vzniká
splněním podmínek stanovených zákonem o státní sociální podpoře pro vznik nároku na dávku
a na její výplatu a podáním žádosti o přiznání dávky na základě dohody rodičů, neboť citovaný
zákon v ustanovení §30 odst. 5 stanoví, že nárok na rodičovský příspěvek náleží při péči o totéž
dítě jen jednou. Nejvyšší správní soud neshledává důvod se od tohoto právního názoru odchýlit.
Vzhledem k tomu, že není pochyb o tom, že to byl stěžovatel, kdo poskytoval dítěti péči
ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, byl to také stěžovatel,
kterému ex lege vznikl nárok na rodičovský příspěvek.
Zákon o daních z příjmů hovoří v ustanovení §7c odst. 4 písm. b) o osobě, které náležel
rodičovský příspěvek, nikoliv o osobě, které byl vyplácen rodičovský přípěvek. Smyslem
citovaného ustanovení bylo umožnit uplatnit výjimku z povinnosti stanovit minimální základ
daně v případech, kdy rodič nedosáhne určité zákonem stanovené hranice příjmu právě
z toho důvodu, že se věnuje celodenní a řádné péči o dítě. Zavedením společného zdanění
manželů stát sledoval naplnění cílů své rodinné politiky. Tato forma zdanění měla umožnit
zejména manželům, z nichž jeden měl nižší příjem právě např. z důvodu péče o dítě, snížit
daňovou zátěž rodiny a narovnat situaci rodičů znevýhodněných v možnosti opatřování
si výdělku celodenní a řádnou péčí o dítě. Právě k tomu došlo v případě stěžovatele. Úlohou
finančního úřadu bylo především zjistit, zda stěžovatel splňoval zákonné podmínky pro vznik
nároku na rodičovský příspěvek, tedy zda celodenně a řádně o dítě pečoval, což se v dané věci
stalo. Při aplikaci ustanovení §7c odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů je tak pro zjištění,
zda se v případě stěžovatele jednalo o „poplatníka, jemuž náleží rodičovský příspěvek“ rozhodné,
zda se jednalo o osobu, jíž náležel nárok na rodičovský příspěvek ve smyslu ustanovení §30
odst. 1 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, a zda stejný liberační důvod, poskytování
osobní, celodenní a řádné péče o dítě, neuplatňoval případně i druhý z manželů, pokud by byl
osobou, na níž by dopadalo ustanovení §13a odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů, což však
nebyl případ manželky stěžovatele. Následné podmiňování aplikace ustanovení §7c
odst. 4 písm. b) zákona o daních z příjmů ještě další skutečností spočívající v tom, aby osobě,
která je samostatně výdělečně činná, pečuje celodenně a řádně o dítě a z tohoto důvodu dosahuje
minimálních příjmů, byl rodičovský příspěvek přímo vyplácen, představuje s ohledem
na skutkové okolnosti případu extenzívní výklad zákonné úpravy a je v rozporu s jejím smyslem.
V případě stěžovatele je právě péče o dítě legitimním důvodem pro, aby na něj bylo nahlíženo
jako na osobu ve smyslu ustanovení §7c odst. 4 b) citovaného zákona, a tento legitimní důvod
nebyl v dané věci aplikován pouze s poukazem na skutečnost, že to byla manželka stěžovatele,
která podala žádost a byla příjemcem dávky. V důsledku této interpretace pak došlo
k nezákonnému zdanění příjmu stěžovatele, což v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu představuje vybočení z čl. 11 odst. 5 Listiny, z nějž vyplývá,
že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Nejvyšší správní soud již dříve opakovaně
vyslovil, že daně jsou v zásadě přípustným zásahem do vlastnického práva, ovšem
při respektování principů právního státu, zejména povinnosti interpretovat daňové právo
v případě konkurence více srovnatelně přesvědčivých výkladů ve prospěch soukromé osoby
(např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, publikovaný pod č. 145
ve sv. 31, str. 291 Sb. ÚS, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, publikovaný pod č. 1778/2009 Sb. NSS
a na www.nssoud.cz, zejm éna jeho body 52 a 56). Vzhledem k tomu, že městský soud
interpretaci finančního úřadu a finančního ředitelství akceptoval, ač rozhodnutí na ní založené
měl pro nezákonnost zrušit, zatížil touto vadou i svůj rozsudek.
Je zřejmé, že nezákonný postup finančních úřadů zasáhl do právní sféry rodiny tíživým
způsobem, který by mohl být vnímán jako diskriminační, neboť nesprávnou interpretací
citovaných ustanovení nebylo umožněno manželům, z nichž jeden vykonával závislou činnost
a druhý pečoval o dítě a v důsledku toho měl jako osoba samostatně výdělečně činná nižší příjem,
uplatnit společné zdanění manželů, zákonodárcem konstruované právě pro tyto případy.
Z tohoto důvodu je zcela pochopitelné, že stěžovatel jako jediný způsob řešení shledal nutnost
posouzení slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s právem Evropského společenství s ohledem
na možnost tzv. nepřímé diskriminace [k tomuto pojmu v právu ES viz např. Markéta Whelanová
in: Michal Bobek, Pavla Boučková, Zdeněk Kühn (eds.): Rovnost a diskriminace, C. H. Beck,
Praha 2007, zejm. str. 148]. Nejvyšší správní soud k tomu ovšem poznamenává, že stěžovatel
vycházel z vnitrostátní právní úpravy v podobě, jak ji nesprávně interpretovalo finanční ředitelství
i městský soud. Vzhledem k závěrům vysloveným Nejvyšším správním soudem ztrácí
opodstatnění podnět stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení na podání předběžné otázky
Soudnímu dvoru ES, neboť nepřímá diskriminace ve věci stěžovatele nepřipadá v úvahu.
Ze zákona o daních z příjmů a zákona o státní sociální podpoře nevyplývá, že by stěžovatel
s osobou zúčastněnou neměli nárok uplatnit společné zdanění manželů a předložení předběžné
otázky Soudnímu dvoru ES by tak nemělo smysl pro řešení reálného sporu (viz věc C-378/93
La Pyramide (1994) ECR I-3999 či věc C-83/91 Meilicke v. ADV/ORGA (1992) ECR I-4871).
Smyslem podání předběžné otázky není řešit otázku slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy
interpretované v takové podobě, která byla Nejvyšším správním soudem shledána nesprávnou
a vybočující z ústavních kautel, a tudíž nezákonnou, neboť taková interpretace nesmí být orgány
aplikujícími právo vůbec použita.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že názor městského soudu, že se v případě
manželčina návratu do zaměstnání jednalo o zjevně výhodné řešení, které bylo předmětem
dohody manželů, je z hlediska aplikace zákonných kritérií na daný případ irelevantní a představuje
subjektivní posouzení motivací chování rodiny, jak na to také upozornil i stěžovatel. Z hlediska
aplikace právní úpravy rodičovského příspěvku je zcela nerozhodné, zda je to žena či muž, který
pečuje osobně, řádně a celodenně o dítě ve věku do 4 let, a je zcela na rozhodnutí rodiny,
zda a který z rodičů a z jakých důvodů se hodlá, nebo je i nucen okolnostmi, např. vrátit
do zaměstnání. Dohodou ve smyslu ustanovení §30 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře
je pouze dohoda o tom, který z rodičů bude nárok na rodičovský příspěvek uplatňovat, tj. který
bude uplatňovat vůči státu nárok na výplatu dávky, neboť rodičovský příspěvek na základě
zákona náleží rodině jen jednou. Posuzovat danou věc prizmatem výhodnosti toho kterého
modelu chování není na místě a z úvahy městského soudu ani není zřejmé, k jaké hodnotě
„výhodnost“ jednání jednoho z manželů vztahoval (možnost zabezpečit obživu, kvalitní vzdělání
a zdravotní péči o dítě, možnost pracovního růstu, obavu z případné ztráty pracovního místa,
přání otce věnovat se celodenně svému dítěti atd.) a jaký má tato „zjevná výhodnost“ vztah
k možnosti uplatnit společné zdanění manželů. Proto úvaha městského soudu byla v tomto
ohledu nepřípadná.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek městského
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu