ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.107.2008:100
sp. zn. 7 Afs 107/2008 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: P. S.,
zastoupená JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII -
Dolní Hanychov, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební
61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec ze dne 27. 8. 2008, č. j. 59 Ca 15/2008 – 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 27. 8. 2008,
č. j. 59 Ca 15/2008 – 73, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec rozsudkem ze dne 27. 8. 2008,
č. j. 59 Ca 15/2008 – 73 ve výroku I. zamítl žalobu podanou žalobkyní proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 16661/07-1700-506345, jímž finanční ředitelství zamítlo odvolání žalobkyně (dále
jen „stěžovatelka“) proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále
jen „finanční úřad“) ze dne 21. 3. 2007, č. 3/O/2007, č. j. 31346/07/187980/6992, kterým
finanční úřad stěžovatelce uložil povinnost odvést do státního rozpočtu za porušení rozpočtové
kázně částku 80 000 Kč. Ve výroku II. předmětného rozsudku krajský soud zrušil pro
nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 24. 1. 2008, č. j. 16662/07-1700-506345,
jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru finančního úřadu ze dne
21. 3. 2007, č. 3/P/2007, č. j. 31347/07/187980/6992, kterým byl stěžovatelce sdělen předpis
penále za porušení rozpočtové kázně za období od 2. 7. 2003 do 21. 3. 2007 ve výši 80 000 Kč.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že Dohoda o zřízení společensky účelných
pracovních míst č. JNA-S-70/2003 (dále jen „dohoda“) uzavřená dne 10. 6. 2003 mezi
stěžovatelkou a Úřadem práce v Jablonci nad Nisou (dále jen „úřad práce“) je svou povahou
veřejnoprávní smlouvou a prostředky poskytnuté stěžovatelce na základě této dohody
jsou prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu. Porušení podmínek uvedených v čl. II dohody
je třeba považovat za neoprávněné použití peněžních prostředků ve smyslu ust. §3
písm. e) zákona č. 218/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003, (dále jen „rozpočtová
pravidla“). Neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu je podle ust. §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel porušením rozpočtové kázně,
přičemž sankcí je podle odst. 2 citovaných ustanovení uložení odvodu ve stejné výši, v jaké byla
rozpočtová kázeň porušena, a uložení penále ve výši 1 promile denně. Předmětná dohoda mezi
úřadem práce a stěžovatelkou obsahovala v souladu s ust. §2 odst. 2 (správně §4 odst. 2)
vyhlášky č. 35/1997 Sb., kterou se stanoví podrobnosti zřizování společensky účelných
pracovních míst a vytváření veřejně prospěšných prací (dále jen „vyhláška č. 35/1997 Sb.“), její
závazek jako zaměstnankyně (správně zaměstnavatelky), že vrátí úřadu práce poměrnou část
dotace poskytnuté na zřízení účelného pracovního místa odpovídající době, po kterou
jej nesplnila, nedodrží-li dohodnuté podmínky (čl. II bod 8 dohody). Zároveň bylo v čl. IV
dohody upozornění, že v případě porušení dohody budou rovněž uplatňovány sankce
podle obecně platných předpisů, tedy i rozpočtových pravidel. V této souvislosti krajský soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. 5 Afs 70/2007 - 50,
který se zabýval vztahem sankcí za porušení podmínek dohody o zřízení společensky účelných
pracovních míst podle ust. §4 odst. 2 vyhlášky č. 35/1997 Sb. a sankcí podle ust. §44
rozpočtových pravidel. Krajský soud dospěl k závěru, že odvod byl uložen v souladu s ust. §44
odst. 1 písm. b), odst. 2 a 4 rozpočtových pravidel, neboť ve správním řízení bylo prokázáno, že
pracovní poměr B. T. u stěžovatelky skončil dohodou ke dni 21. 3. 2005, v důsledku čehož
stěžovatelka porušila čl. II bod 1 dohody, když pracovní místo nebylo zachováno po dobu 24
měsíců, a čl. II bod 3 dohody, když neobsazenost místa byla delší než jeden měsíc. Jelikož
stěžovatelka skončení pracovního poměru B. T. pracovnímu úřadu oznámila až 2. 3. 2006 přesto,
že tak měla učinit písemně neprodleně, porušila povinnost vyplývající z čl. II bodu 4 dohody.
Dále tím, že nevyčerpanou část poskytnutých finančních prostředků nevrátila do 15 dnů od
doloženého vyúčtování, ale částku 464,80 Kč vrátila až 20. 8. 2003, tedy 20 dnů po provedeném
vyúčtování, porušila povinnosti vyplývající z čl. II bodu 8 dohody. V řízení tak bylo prokázáno,
že stěžovatelka povinnosti, které na sebe vzala podpisem dohody, nedodržela. Těmto zjištěným
porušením dohody se v řízení před správními orgány, a následně ani v žalobě, nijak nebránila. Již
shora uvedená porušení podmínek dohody je nutno považovat za neoprávněné použití peněžních
prostředků ve smyslu ust. §3 písm. e) rozpočtových pravidel, a bylo proto na místě uložit
stěžovatelce povinnost odvést dotaci v plné poskytnuté výši. Z předložené pracovní smlouvy
podle krajského soudu jasně vyplývá, že ji uzavřela stěžovatelka jako fyzická osoba, neboť byla
ještě pod dřívějším příjmením uvedena jako zaměstnavatelka a sama ji podepsala. PhDr. F. S.
nebylo možno považovat za zaměstnavatele B. T., neboť mezi nimi pracovněprávní vztah
nevznikl. Ani faktické odvádění daně ze závislé činnosti, pojistného na zdravotní pojištění a
sociální zabezpečení nečiní z PhDr. S. zaměstnavatele ve smyslu účastníka pracovněprávního
vztahu. Podepsaná pracovní smlouva, jakož i to, že skončení pracovního poměru B. T. oznámila
stěžovatelka, prokazují, že zaměstnavatelkou byla po celou dobu trvání pracovního poměru
stěžovatelka. Nesprávné posouzení okamžiku vzniku a délky trvání pracovněprávního vztahu
mezi stěžovatelkou a B. T. však nemělo vliv na zákonnost platebního výměru č. 3/O/07 a
rozhodnutí o odvolání, neboť finanční úřad i finanční ředitelství správně posoudily ostatní
porušení dohody, jež měla za následek uložení odvodové povinnosti v plné výši poskytnuté
dotace. V důsledku nesprávného posouzení okamžiku vzniku pracovněprávního vztahu, a tedy i
okamžiku obsazení společensky účelného pracovního místa, nicméně došlo k porušení ust. §44
odst. 2 rozpočtových pravidel. Finanční úřad totiž ve výroku platebního výměru č. 3/P/07
vyslovil, že penále se ukládá za období od 2. 7. 2003. Období, ve kterém došlo k porušení
rozpočtové kázně, bylo tedy stanoveno v rozporu se zákonem. Z tohoto důvodu krajský soud
zrušil rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 24. 1. 2008, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti tomuto platebnímu výměru na penále. Obiter dictum dodal, že poskytnutí
dotace ze státního rozpočtu je určité dobrodiní, na které není právní nárok, a je právem státu
stanovit podmínky, za nichž jsou takové peněžní prostředky poskytovány, a to i velmi tvrdě a
přísně. Nedodržení podmínek použití prostředků ze státního rozpočtu je v případě porušení
rozpočtové kázně podle ust. §44 rozpočtových pravidel vázáno na povinnost vrátit čerpané
prostředky do rozpočtu a povinnost zaplatit penále. Zákon však zároveň zakotvuje i nástroj pro
zmírnění tvrdosti odvodové povinnosti a povinnosti platit penále v konkrétních případech.
Proti výroku I. tohoto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve které zdůraznila, že nepopírá,
že z její strany došlo k porušení pravidel rozpočtové kázně. Podle jejího názoru je však důležité
pečlivé zvážení míry tohoto porušení. Z gramatického výkladu ust. §44 odst. 2 rozpočtových
pravidel plyne, že záleží na míře porušení rozpočtové kázně. V případě plného porušení
je tak třeba vrátit odvod v plné výši, v případě, že k žádnému porušení nedojde, se logicky nic
nevrací. U ostatních případů je třeba přihlédnout k míře porušení rozpočtové kázně
a z této vyvodit i výši odvodu. V daném případě by k povinnosti plného odvodu vedlo úplné
porušení rozpočtové kázně, ke kterému by došlo např. nezřízením účelného pracovního místa
jako takového. Tomuto výkladu odpovídá i závazek stěžovatelky, že vrátí úřadu práce poměrnou
část dotace poskytnuté na zřízení účelného pracovního místa odpovídající době, kterou nesplnila,
nedodrží – li dohodnuté podmínky (čl. II bod 8 dohody). Stěžovatelka sice neudržela účelné
pracovní místo po dobu celých 24 měsíců, nicméně poměrnou část dotace za zbývající období
vrátila, tedy vyhověla sankční povinnosti vyplývající z ust. §44 odst. 2 rozpočtových pravidel.
Ostatní porušení předmětné dohody spočívající v porušení čl. I bodu 4 a čl. II bodu 8 dohody
byla marginální povahy. V těchto případech by uložení povinnosti vrátit dotaci v plné výši
představovalo vzhledem k takřka nulovým následkům zcela neadekvátní sankci. Pokud dal krajský
soud stěžovatelce za pravdu v otázce, o které rozhodl ve výroku II. napadeného rozsudku, jedná
se principielně o jedno a totéž. I v případě penále se toto počítá teprve ode dne, kdy došlo
k porušení rozpočtové kázně. Uplatní se tedy znovu pouze v té (poměrné) části, v jaké došlo
k porušení rozpočtové kázně. Rozdílnost, která se v napadeném rozsudku projevila
prostřednictvím rozdílnosti výroku I. a II. tak není pouze nelogická, ale i nezákonná.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že v současné době platí ust. §44a odst. 4 písm. a)
rozpočtových pravidel, jež ocitovala. Podle jejího názoru by měl správní orgán přihlédnout
i k této skutečnosti. Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok I.
napadeného rozsudku a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na svá předešlá vyjádření
a na správní spisy. V dokumentacích jsou obsaženy podrobné informace k jednotlivým
odvolacím a žalobním námitkám, které stěžovatelka uvádí i v kasační stížnosti. Finanční
ředitelství se plně ztotožnilo s právním názorem krajského soudu a cítí se jím být vázáno. Krajský
soud posoudil právní otázku správně a úplně, napadený rozsudek řádně odůvodnil a vypořádal
se v něm se všemi žalobními námitkami. Na základě shora uvedeného finanční ředitelství navrhlo
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka jako zaměstnavatelka uzavřela s úřadem práce
dne 10. 6. 2003 dohodu o zřízení společensky účelných pracovních míst, ve které se zavázala
zřídit a obsadit nejpozději do 1. 7. 2003 pracovní místo prodavače potravinářského zboží
a zachovat je po dobu 24 měsíců, nejméně do 30. 6. 2005 (čl. II bod 1 dohody). Neobsazenost
pracovního místa nesměla být delší než jeden měsíc (čl. II. bod 3 dohody). Dále měla stěžovatelka
povinnost oznamovat úřadu práce písemně den, způsob a důvod skončení pracovního poměru
zaměstnance, který byl na společenský účelné pracovní místo přijat, a to neprodleně, nejpozději
do 5 pracovních dnů od skončení pracovního poměru (čl. II bod 4 dohody).
V čl. II bodě 8 dohody se stěžovatelka zavázala vrátit úřadu práce nevyčerpanou část
poskytnutých finančních prostředků, nejpozději do 15ti dnů od doloženého vyúčtování. V tomto
bodě bylo také stanoveno, že „V případě nedodržení jakékoliv z výše uvedených podmínek
dohody je zaměstnavatel povinen vrátit finanční prostředky nebo jejich poměrnou část
poskytnutou na zřízení účelného pracovního místa odpovídající době, kterou nesplnil,
a to do 5 dnů. Výpočet poměrné části vychází z počtu kalendářních měsíců (přičemž jedním
kalendářním měsícem se rozumí 30 dnů) a z výše poskytnutých finančních prostředků na jedno
místo či místa, u kterých došlo k porušení dohody.“ V čl. II bod 9 dohody byla stanovena
povinnost stěžovatelky odvést poskytnutý finanční příspěvek včetně případného penále na účet
finančního úřadu při nedodržení podmínek dohody v případě porušení rozpočtové kázně
ve smyslu ust. §44 rozpočtových pravidel. Podle čl. III bod 2 se úřad práce zavázal poskytnout
stěžovatelce na jedno pracovní místo dotaci ve výši 80 000 Kč. Od 1. 7. 2003 do 21. 3. 2005 bylo
předmětné pracovní místo obsazeno B. T.. Ukončení pracovního poměru B. T. oznámila
stěžovatelka úřadu práce písemně dne 2. 3. 2006 a téhož dne vrátila úřadu práce část dotace ve
výši 10 936 Kč odpovídající podle ní době, kdy předmětné pracovní místo nebylo obsazeno. Ve
dnech 4. 5. 2006 až 6. 12. 2006 finanční úřad provedl u stěžovatelky kontrolu skutečností
rozhodných pro stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Výsledky kontroly uvedl ve
zprávě ze dne 21. 3. 2007, č. j. 85392/06/187980/6992. Podle finančního úřadu stěž ovatelka
nedodržela podmínky uvedené v čl. II bodech 1, 2, 3, 4, 5 a 8 dohody tím, že neobsadila pracovní
místo nejpozději 1. 7. 2003 a nezachovala toto místo po dobu 24 měsíců, nezajistila, aby
neobsazenost pracovního místa nebyla delší než jeden měsíc, neoznámila úřadu práce den,
způsob a důvod skončení pracovního poměru nejpozději do 5 pracovních dnů a nesplnila
podmínku vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ačkoli neobsadila místo v souladu s čl. II
bodem 1 dohody, a to do 5 dnů. Na základě výsledků provedené kontroly vydal finanční úřad
platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně (č. 3/O/2007) a na penále (č.
3/P/2007). Závěry finančního úřadu poté aprobovalo finanční ředitelství, které svými
rozhodnutími zamítlo odvolání stěžovatelky.
Podle ust. §3 písm. e) rozpočtových pravidel se neoprávněným použitím peněžních
prostředků státního rozpočtu, státních finančních aktiv, příspěvkových organizací, fondů
organizačních složek státu, prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu nebo Národního
fondu, rozumí jejich výdej, jehož provedením byla porušena povinnost stanovená právním
předpisem, smlouvou, případně rozhodnutím nebo dohodou o poskytnutí dotace nebo návratné
finanční výpomoci,
Podle ust. §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové kázně
neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu,
státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Podle odst. 2
citovaného ustanovení jsou fyzické osoby, právnické osoby nebo organizační složky státu, které
porušily rozpočtovou kázeň, povinny odvést do státního rozpočtu, státního fondu, státních
finančních aktiv nebo Národního fondu odvod za porušení rozpočtové kázně ve stejné výši,
v jaké byla porušena rozpočtová kázeň. Zároveň jsou povinny zaplatit do státního rozpočtu,
státního fondu nebo státních finančních aktiv penále ve výši 1 promile denně z částky, které
se týká porušení rozpočtové kázně, nejvýše však do výše této částky. Penále se počítá ode dne,
kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny.
V dané věci stěžovatelka v kasační stížnosti nepopírá, že rozpočtovou kázeň porušila,
ale namítá, že při stanovení výše odvodu je třeba přihlédnout k míře porušení rozpočtové kázně,
což se nestalo přesto, že po převážnou část doby, na kterou byla dohoda s úřadem práce
uzavřena, její podmínky plnila.
Je-li v ust. §44 odst. 2 rozpočtových pravidel stanovena povinnost odvést při porušení
rozpočtové kázně zpět do státního rozpočtu odvod ve stejné výši, v jaké byla rozpočtová kázeň
porušena, je z citovaného ustanovení podle Nejvyššího správního soudu zřejmý úmysl
zákonodárce zohlednit při stanovení výše takového odvodu i tu část peněžních prostředků, které
byly čerpány v souladu s dohodnutými či stanovenými podmínkami, resp. úmysl rozlišovat mezi
oprávněně a neoprávněně čerpanými peněžními prostředky. Povinnost správních orgánů
zohlednit při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně i tu část peněžních
prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodou či rozhodnutím, tedy vyplývá přímo
z ust. §44 odst. 2 rozpočtových pravidel a argumentace krajského soudu ustanovením §4
odst. 2 vyhlášky č. 35/1997 Sb., proto neobstojí. K jeho odkazu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. 5 Afs 70/2007-50 je třeba uvést, že se jedná o odkaz
nepřípadný, protože na rozdíl od dané věci byly skutkové okolnosti výrazně odlišné, neboť,
jak vyplývá z předmětného rozsudku, stěžovatel jako příjemce dotace, zřídil méně pracovních
míst, než se zavázal, odmítal přijmout do práce uchazeče doporučené úřadem práce a porušoval
i řadu dalších podmínek dohody a to od samého počátku. Nejvyšší správní soud pak dospěl
k závěru, že pokud stěžovatel „porušil podmínky dotace vztahující se k dané akci jako celku,
její podstatě“, je uložení povinnosti odvést prostředky v celé poskytnuté výši legitimní. Navíc také
vyslovil, že „Ostatní porušení dohody o poskytnutí dotace je (...) nutné vykládat ve smyslu
ustanovení zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.“
Pro daný případ z uvedeného vyplývá zejména povinnost správních orgánů vyžadovat
odvod dotace pouze ve vztahu k časovému období, kdy stěžovatelka dohodu s úřadem práce
skutečně porušovala. Jelikož však finanční ředitelství dospělo k závěru, že stěžovatelka
nesplňovala všechny pojmové znaky určující zaměstnavatele, nezabývalo se časovým rozsahem,
v němž stěžovatelka dohodu neplnila. Ke všem ostatním porušením předmětné dohody
(nedodržení lhůty 24 měsíců; neobsazení pracovního místa po dobu delší než jeden měsíc;
neoznámení skončení pracovního poměru; pozdní vrácení poměrné části dotace odpovídající
době, kdy nebylo předmětné pracovní místo obsazeno), které správní orgány stěžovatelce
vytýkaly, došlo v důsledku skončení předmětného pracovněprávního vztahu, tj. po 21. 3. 2005.
Krajský soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka byla v období od 1. 7. 2003 do 21. 3. 2005
zaměstnavatelkou B. T., a vzhledem k tomu, že tento závěr nebyl v řízení o kasační stížnosti
zpochybněn, je tedy zřejmé, že v období předcházejícím uvedenému datu, stěžovatelka své
povinnosti vyplývající z dohody plnila. Toto období přitom trvalo více než 20 měsíců
z celkových 24 měsíců, po které se stěžovatelka zavázala předmětné pracovní místo udržet
a obsazovat zájemci doporučenými úřadem práce. Neobstojí proto závěr krajského soudu,
že nesprávné posouzení okamžiku vzniku a délky trvání pracovněprávního vztahu mezi
stěžovatelkou a B. T. nemělo vliv na zákonnost platebního výměru na odvod za porušení
rozpočtové kázně.
Jediným porušením předmětné dohody, které je stěžovatelce vytýkáno ve vztahu k celému
období a které s délkou trvání pracovního poměru mezi stěžovatelkou a její zaměstnankyní
nesouvisí, je o 5 dnů opožděné vrácení nevyčerpané části poskytnutých peněžních prostředků
ve výši 464,80 Kč. Toto porušení dohody stěžovatelkou správní orgány v předmětných
rozhodnutích vůbec nezmiňují, a krajský soud tím, že je stěžovatelce v napadeném rozsudku
vytkl, rozšířil důvody pro stanovení povinnosti odvodu do státního rozpočtu o další důvod,
a de facto tak zhoršil právní postavení stěžovatelky. Tímto postupem navíc nerespektoval
dispoziční zásadu ovládající řízení ve správním soudnictví, neboť k tomuto konkrétnímu
porušení dohody stěžovatelka v žalobě pochopitelně nic nenamítala, neboť k tomu neměla
důvod. Závěr krajského soudu, že stěžovatelka byla zaměstnavatelkou B. T. a že tedy v období od
1. 7. 2003 do 21. 3. 2005 podmínky dohody plnila, byl podle Nejvyššího správního soudu
natolik zásadní změnou právního náhledu na danou věc, že odůvodňoval, vedle zrušení
rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru na penále, i zrušení rozhodnutí, jímž finanční
ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na odvod za porušení
rozpočtové kázně. Jelikož krajský soud žalobu v této části zamítl, je napadený rozsudek ve výroku
I. nezákonný a stížní námitka důvodná.
Jako neopodstatněnou však posoudil Nejvyšší správní soud argumentaci stěžovatelky,
že správní orgán měl přihlédnout i k tomu, že rozpočtová pravidla ve znění zákona č. 482/2004 Sb. obsahují ust. §44a odst. 4 písm. a), které se vztahuje na méně závažná porušení rozpočtové
kázně. Citované ustanovení bylo totiž do rozpočtových pravidel včleněno s účinností
od 7. 9. 2004 a podle čl. II bodu 1 citovaného zákona se právní vztahy vzniklé
podle rozpočtových pravidel účinných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona z neoprávněného
použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož stěžovatelka uzavřela dohodu
s úřadem práce dne 10. 6. 2003, tedy předtím, než zákon č. 482/2004 Sb. nabyl účinnosti, nelze
ust. §44a na posuzovanou věc aplikovat.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů výrok I. napadeného rozsudku podle
ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu krajskému
soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem
podle §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud
zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu