ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.108.2009:90
sp. zn. 7 Afs 108/2009 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: VHC - holding,
a. s., se sídlem Senec 465, Zruč - Senec, zastoupena JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem
advokátní kancelář HRABA & CONSORTES, v. o. s., se sídlem Kamlerova 795, Říčany,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2009,
č. j. 30 Ca 7/2009 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně - společnost VHC - holding, a. s. domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 26. 6. 2009, č. j. 30 Ca 7/2009 - 55, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
26. 6. 2009, č. j. 30 Ca 7/2009 - 55, zamítl jako nedůvodné žaloby společnosti VHC - holding,
a. s. (dále též „žalobkyně“) jednak proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni
(dále také „finanční ředitelství“) ze dne 18. 11. 2008, č. j. 10291/08-1700-401944, jímž bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever (dále též „správce
daně“) ze dne 5. 5. 2008, č. j. 41966/08/145980/1222, na odvod za porušení rozpočtové kázně
v částce 730 803 Kč, a jednak proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni
ze dne 18. 11. 2008, č. j. 10453/08-1700-401944, kterým bylo k odvolání žalobkyně změněno
rozhodnutí Finančního úřadu Plzeň - sever daně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 41967/08/145980/1222,
tak, že výše žalobkyni uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně činí namísto částky
603 818 Kč částku 603 815 Kč. Krajský soud při svém rozhodování především vyšel z toho,
že ke stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně nedošlo po marném uplynutí
prekluzivních lhůt k jejich vyměření. Je tomu tak proto, že pro lhůty k vyměření uvedených
odvodů bylo rozhodné znění ustanovení §44a odst. 8 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových
pravidlech a změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová pravidla“), podle něhož
bylo možno odvod vyměřit do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo
k porušení rozpočtové kázně. Citované ustanovení rozpočtových pravidel je totiž speciálním
ustanovením vůči §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), který se tak použije toliko subsidiárně. Jelikož vyrovnávací příspěvky
(dále také „vyrovnávací příspěvek nebo dotace“) byly poskytnuty žalobkyni v letech 2001 a 2002,
je mimo jakoukoliv pochybnost, že by k vyměření odvodu žalobami napadenými rozhodnutími
došlo až po marném uplynutí prekluzivní lhůty k uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně.
Neopodstatněné je rovněž tvrzení žalobkyně, že rozhodným kritériem podle ustanovení
§10 odst. 4 vládního nařízení č. 505/2000 Sb. (dále jen „nařízení vlády“) nebyla výměra
pozemků. Je jím totiž intenzita chovu, která je vyjádřena jako poměr počtu hospodářských zvířat
(přepočtených na velké dobytčí jednotky) a výměry zemědělských pozemků. Intenzita chovu
je pak veličina, která se udává v jednotce VDJ/ha. Je proto zjevné, že výměra pozemků tvoří
kriterium intenzity chovu a je jeho součástí. Toto kriterium však žalobkyně nedodržela. Nebylo
možno přisvědčit ani dalšímu tvrzení žalobkyně, že užívání rozhodných pozemků po celý
kalendářní rok, na nějž je dotace poskytována, není kritériem pro poskytnutí vyrovnávacího
příspěvku. Je tomu tak proto, že z napadených rozhodnutí, jakož i ze samotné zprávy o kontrole
dostatečně vyplývá, že žalobkyni byl odvod uložen nejen za porušení ustanovení §10 odst. 4
nařízení vlády, ale také pro porušení ustanovení §2 tohoto nařízení. V tomto ustanovení
je pak uvedeno, že se dotace, případně vyrovnávací příspěvek, poskytne při plnění stanovených
kritérií po dobu celého kalendářního roku, ve kterém mají být poskytnuty. Obstojí proto závěr
správních orgánů, že žalobkyně nesplnila kriterium intenzity chovu a použila vyrovnávací
příspěvek v rozporu s ustanoveními §2 odst. 2 a §10 odst. 4 vládního nařízení i správními
rozhodnutími. Tím porušila rozpočtovou kázeň ve smyslu ustanovení §44 a násl. rozpočtových
pravidel, a proto jí byly po právu stanoveny odvody za porušení rozpočtové kázně.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně - společnost VHC - holding,
a. s., jako stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítla, že krajský soud nesprávně posoudil - s poukazem
na ustanovení §44 odst. 3 rozpočtových pravidel - otázku prekluze práva vyměřit jí odvody
za porušení rozpočtové kázně v roce 2001 a 2002. V tomto směru blíže odkázala na své podání
ze dne 27. 5. 2009, z něhož vyplývá, že svou námitku o prekluzi odůvodňovala poukazem
na ustanovení §11a odst. 3 zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu,
v platném znění (dále též „zákon o intervenčním fondu“). Z tohoto ustanovení jednoznačně
vyplývá, že řízení o vrácení dotace mohl fond zahájit nejpozději v kalendářním roce následujícím
po prvotním zjištění nesrovnalostí podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství.
Jelikož však fond žádné řízení o odnětí dotace nezahájil, je přesvědčena o tom, že její námitka
o uplynutí prekluzivní lhůty je opodstatněná. Ve vztahu ke krajským soudem poukazované
aplikaci ustanovení §44 odst. 3 rozpočtových pravidel má za to, že toto ustanovení bylo možno
použít toliko za předpokladu, pokud by v zákonné lhůtě bylo fondem zahájeno řízení o odnětí
dotace – ve smyslu ustanovení §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu. Tak tomu
ale v předmětné věci nebylo, a proto nemohlo být postupováno podle ustanovení §44 odst. 3
poslední věty rozpočtových pravidel, ve znění do 31. 12. 2002, resp. absence řízení podle
ustanovení §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu představuje překážku v aplikaci
rozpočtových pravidel. Odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyvrací ani její názor uvedený
jak ve správní žalobě ze dne 19. 1. 2009, tak i v replice ze dne 27. 5. 2009 spočívající v tom, že
kriteriem podle ustanovení §10 a §13 nařízení vlády, není „výměra pozemků“ ani „užívání těchto
pozemků po celý kalendářní rok“ – tj. od jeho počátku až do jeho konce. V tomto směru
lze poukázat na dikci ustanovení §2 odst. 2 vládního nařízení, ale i na to, že tyto kritéria jsou
výslovně zakotvena toliko v ustanoveních §10 a §13 citovaného nařízení vlády. Jelikož výměra
pozemků a jejich užívání po celý kalendářní rok nikdy nebyly podmínkami (kriteriem)
pro poskytnutí dotace, resp. vyrovnacího příspěvku, je podaný výklad výkladem extenzivním,
který je nepřípustný. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství v Plzni se k podané kasační stížnosti nevyjádřilo, ač s ní bylo řádně
obeznámeno.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti
(§109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.).
Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu,
k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně
odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92,
uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla svůj odraz
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
V souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku správního soudu nelze pominout ani rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl uveřejněn
pod č. 134/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž kasační soud vyslovil,
že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. V rozsudku ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz) pak vyslovil Nejvyšší správní soud právní
názor, že „Je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“.
Jelikož stěžovatelka v kasační stížnosti namítla jednak nesprávné právní posouzení věci
i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Je tomu
tak proto, že pokud by tato námitka byla důvodná, mohla mít vliv i na posouzení věci samé.
Stěžovatelka implicitně dovozovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
od okolnosti, že krajský soud údajně nevyvrátil její námitku o prekluzi práva vyměřit odvod
za porušení rozpočtové kázně s poukazem na dikci ustanovení §11a odst. 3 zákona
o intervenčním fondu, jakož i námitku že „výměra pozemků“ ani „užívání těchto pozemků
po celý kalendářní rok“ nejsou kriterii podle citovaného nařízení vlády.
Nejvyšší správní soud proto zcela obecně konstatuje, že má-li být rozhodnutí správního
soudu přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný
a jak uvážil po právní stránce o podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování pro věc rozhodných skutečností. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí je pak krajský soud vázán dispoziční zásadou, nestanoví-li zákon jinak (srov.
ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.).
Z napadeného rozsudku krajského soudu je dostatečně zřejmé, jaké skutkové okolnosti
vzal správní soud v potaz při posuzování otázky prekluze práva stanovit stěžovatelce odvod
za porušení rozpočtové kázně, i jak tuto otázku následně uvážil po právní stránce. Tyto úvahy
nalezly dostatečný prostor i v odvodnění napadeného rozsudku (str. 5). Zde krajský soud rozvedl,
že pro posouzení vytýkaného zániku práva je rozhodná dikce ustanovení §44a odst. 8
rozpočtových pravidel a předestřel úvahu, proč má za to, že desetiletá lhůta nemohla doposud
marně uplynout. Lze konstatovat, že správní soud výslovně nereagoval na argumentaci
stěžovatelky o správnosti aplikace §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu, obsaženou
v její replice (čl. 47). Tuto okolnost však za situace, kdy námitka prekluze nebyla uplatněna
ve formě žalobního bodu, nelze považovat za natolik zásadní vadu řízení před krajským soudem,
která by mohla mít za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů, nebo která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé (srov. výše uvedená
rozhodnutí kasačního a Ústavního soudu). Obdobně z napadeného rozsudku krajského soudu
dostatečně vyplývá (str. 5, 6), z jakých důvodů správní soud považuje „výměru pozemků“
a plnění ostatních kritérií „po dobu celého kalendářního roku“ za podmínku (kriterium)
pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle již citovaného vládního nařízení.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu dostojí
uvedeným požadavkům kladeným na rozhodnutí správního soudu.
Krajský soud posoudil v souladu se zákonem otázku prekluze práva stanovit stěžovatelce
odvod za porušení rozpočtové kázně.
Podle obsahu správního spisu byl stěžovatelce v roce 2001 rozhodnutím Ministerstva
zemědělství, Zemědělskou agenturou v Domažlicích (dále jen „ministerstvo“) ze dne 28. 5. 2001,
č. j. 132/2001-2120, ve znění jeho doplňků ze dnů 28. 5. 2001 a 27. 11. 2001 a rozhodnutím
téhož ministerstva ze dne 21. 5. 2002, č. j. 104/2002-2120, ve znění jeho doplňků ze dnů
21. 5. 2002, 16. 10. 2002 a 2. 12. 2002 (dále jen „správní rozhodnutí“) poskytnut podle ustanovení
§14 odst. 3 rozpočtových pravidel a v souladu s ustanovením §2 odst. 2 na řízení vlády
vyrovnávací příspěvek na pomoc při obhospodařování travních porostů v méně příznivých
oblastech ve výši 730 803 Kč (rok 2001) a ve výši 603 815 Kč (rok 2002). Na základě podnětu
ministerstva ze dne 3. 5. 2007, který byl dále finančním ředitelstvím postoupen správci daně, byla
u stěžovatelky zahájena kontrola skutečností rozhodných pro zjištění, zda z její strany
při poskytnutí vyrovnávacího příspěvku v roce 2001 a 2002 nedošlo k porušení rozpočtové
kázně, resp. neoprávněnému použití peněžních prostředků státního rozpočtu, jež by mohlo
mít za následek stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Po provedené kontrole správní
orgány došly k závěru, že ze strany stěžovatelky skutečně došlo k porušení rozpočtové kázně,
a proto jí byl pravomocně žalobou napadenými rozhodnutími finančního ředitelství stanoven
odvod za porušení rozpočtové kázně v částce 730 803 Kč (rok 2001) a v částce 603 815 Kč
(rok 2002).
Stěžovatelka se mýlí v tom, pokud s poukazem na dikci ustanovení §11a zákona
o intervenčním fondu dovozuje, že krajský soud nesprávně posoudil otázku prekluze práva
žalovaného, resp. správce daně, ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně.
Je tomu tak proto, že poukazované ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu, nelze
v předmětné věci vůbec aplikovat.
Podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel může být řízení o odnětí
dotace nebo návratné finanční výpomoci zahájeno, došlo-li po vydání rozhodnutí o poskytnutí
dotace nebo návratné finanční výpomoci ke zjištění, že údaje, na jejichž základě byla dotace nebo
návratná finanční výpomoc poskytnuta, byly neúplné nebo nepravdivé.
Podle ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu platí, že jestliže příjemce dotace
nesplnil některou z podmínek, na které je poskytnutí dotace vázáno, je povinen Fondu
poskytnutou dotaci vrátit a zároveň zaplatit Fondu penále ve výši 1 ‰ denně z částky poskytnuté
dotace, nejvýše však do výše této částky. Při vrácení dotace a placení penále Fond postupuje
podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, upravujícího prováděcí pravidla
pro podmíněnost, odlišení a integrovaný administrativní a kontrolní systém.
Podle ustanovení §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu vrácení dotace a penále uloží
Fond rozhodnutím, vymáhá je a činí ostatní opatření představující jejich správu. Řízení o vrácení
dotace Fond zahájí nejpozději v kalendářním roce následujícím po prvotním zjištění nesrovnalosti
podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství.
Podle ustanovení §44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel je porušením rozpočtové
kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního
rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem.
Podle ustanovení §44a odst. 8 věty prvé rozpočtových pravidel správu odvodů
za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají územní finanční orgány podle daňového řádu.
Podle ustanovení §44a odst. 8 poslední věty rozpočtových pravidel lze odvod a penále
vyměřit do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k porušení rozpočtové
kázně.
Především je nutno zdůraznit, že správní orgány při vydání žalobami napadených
správních rozhodnutí nepostupovaly podle ustanovení §15 rozpočtových pravidel ani podle
ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu, ale vedly řízení o porušení rozpočtové kázně
podle ustanovení §44 a násl. rozpočtových pravidel. Pro právní posouzení vznesené námitky
prekluze je zásadní od sebe odlišit vzájemně se vylučující procesní postupy označované jako
„vrácení dotace a penále“ podle zákona o intervenčním fondu (§11a odst. 1 - 3), vycházející
z Nařízení Komise (ES) č. 796/2004 a „odnětí dotace nebo návratné finanční výpomoci“ podle
ustanovení §15 rozpočtových pravidel. Od těchto procesních postupů poskytovatele dotace
(příspěvku) - správního orgánu je pak nutno rozlišit zcela samostatné a kvalitativně odlišné
oprávnění (kompetenci) a procesní postup územních finančních orgánů (správce daně,
finančního ředitelství) ke kontrole rozpočtové kázně podle ustanovení §44 a násl. rozpočtových
pravidel. Řízení ve věci stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně se vyznačuje nejen
tím, že je vedeno odlišným subjektem od poskytovatele dotace, ale je nezávislé na řízeních
vedených jednotlivými poskytovateli dotace (srov. §11a odst. 6 zákona o intervenčním fondu
a §44a rozpočtových pravidel).
Z dikce ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu uvozeného rubrikou „Vrácení
dotace a penále“ (konkrétně odstavce prvého a druhého), na které stěžovatelka poukazuje,
jednoznačně vyplývá, že citované ustanovení zákona o intervenčním fondu upravuje toliko
postup „vrácení dotace“ poskytnuté výlučně Intervenčním fondem. Toto speciální ustanovení
zakotvuje pravidlo, že pokud jde o dotace poskytnuté z Intervenčního fondu, je pouze v dispozici
tohoto fondu vyžadovat vrácení této dotace, popř. penále zpět do Intervenčního fondu. Je tomu
tak zcela nepochybně s ohledem na charakter dotací poskytovaných tímto fondem (srov.
§1 citovaného zákona). Dikce §11a odst. 5 téhož zákona, o čemž není sporu, pak v tomto směru
vylučuje aplikaci obecného ustanovení §15 rozpočtových pravidel, podle kterých by jinak bylo
možno zahájit řízení o „odnětí dotace“. Pokud proto byl stěžovatelce poskytnut vyrovnávací
příspěvek (dotace) nikoliv z Intervenčního fondu, ale přímo ze státního rozpočtu - kapitoly
Ministerstva zemědělství, nelze na věc aplikovat ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu.
Je třeba přisvědčit stěžovatelce, že ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu stanoví
lhůtu (prekluzivní), jejíž zmeškání má za následek zánik práva. Zásadně se však mýlí, pokud
dovozuje, že se tato lhůta vztahuje ke kompetenci finančních orgánů stanovit stěžovatelce
povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně podle ustanovení §44 a násl. rozpočtových
pravidel. Již jen z pouhé dikce ustanovení §11a odst. 3 citovaného zákona je mimo jakoukoliv
pochybnost, že v něm obsažená lhůta může mít za následek toliko zánik práva Intervenčního
fondu zahájit řízení o „vrácení dotace a penále“. Tento závěr má i zcela logické opodstatnění,
když v řízení podle §11a odst. 1 - 3 zákona o intervenčním fondu vystupuje v pozici
kompetentního orgánu Intervenční fond oproti správci daně, resp. žalovanému, který vůči
tomuto fondu nadto postupuje podle zcela odlišného procesního předpisu, t.j. podle zákona
o správě daní a poplatků (srov. §44a odst. 8 větu prvou rozpočtových pravidel a §11a odst. 1
věta druhá zákona o intervenčním fondu). Dovozovanému závěru stěžovatelky v neposlední řadě
nesvědčí ani bezprostředně navazující ustanovení §11a odst. 6 téhož zákona, podle kterého
se nepoužijí odstavce 1 až 5 téhož ustanovení v případě neoprávněného použití nebo zadržení
peněžních prostředků z dotací, které jsou úplně nebo částečně kryty prostředky obdrženými
z národního fondu. Správu odvodu za porušení rozpočtové kázně pak podle rozpočtových
pravidel vykonávají územní finanční orgány. Nelze proto dojít k jinému závěru než takovému,
že ustanovení §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu nepředstavuje v předmětné věci
překážku pro aplikaci §44a odst. 8 (dříve §44 odst. 3) rozpočtových pravidel.
Pokud za tohoto stavu krajský soud při svém rozhodování - v otázce zániku práva
finančních orgánů stanovit stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně v souvislosti
s jí přiznanými vyrovnávacími příspěvky v roce 2001 a 2002 – aplikoval ustanovení §44a odst. 8
rozpočtových pravidel, a nikoliv ustanovení §11a zákona o intervenčním fondu, postupoval
v souladu se zákonem. Jelikož pak ze strany stěžovatelky mělo dojít k porušení rozpočtové kázně
v souvislosti s přiznanými vyrovnávacími prostředky za rok 2001 a 2002, nemůže být sporu
o tom, že zákonná 10tiletá prekluzivní lhůta ke stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně
nemohla v předmětné věci doposud uplynout. Obstojí proto právní závěr krajského soudu,
že k vytýkanému zániku práva finančních orgánů na stanovení odvodu za porušení rozpočtové
kázně ke dni vydání žalobami napadených rozhodnutí doposud nedošlo.
Nejvyšší správní soud nemohl ponechat beze povšimnutí irelevantní argumentaci
stěžovatelky, podle které je předpokladem aplikace ustanovení §44 odst. 3 rozpočtových pravidel
ve znění platném k 31. 12. 2002 (ve skutečnosti krajským soudem nebylo aplikováno) existence
řízení podle ustanovení §11a odst. 3 zákona o intervenčním fondu, ve znění pozdějších předpisů
(tedy ve znění účinném ke dni podání kasační stížnosti) a následná úvaha, že pokud tomu
tak nebylo, je právo správce daně stanovit odvod za porušení rozpočtové kázně prekludováno.
Je tomu tak jednak proto, že dikce ustanovení §44 odst. 3 rozpočtových pravidel, účinných nejen
ke dni 31. 12. 2002, žádnou takovou podmínku neobsahovalo, ale především pak proto, že od
1. 3. 2008 již toto ustanovení vůbec neupravovalo postup uložení odvodu za porušení
rozpočtové kázně. Stěžovatelka zde evidentně ponechala zcela stranou své pozornosti okolnost,
že při přezkoumávání zákonnosti správních rozhodnutí vycházejí správní soudy apriori
z právního stavu, který zde byl při vydání napadeného rozhodnutí, přičemž po hmotně-právní
stránce je rozhodné období, kdy byly příspěvky stěžovatelce poskytnuty.
Neopodstatněná je i výtka stěžovatelky vůči krajskému soudu, který dovodil, že „užívání
pozemků po celý kalendářní rok“ je podle citovaného nařízení vlády kriteriem pro poskytnutí
vyrovnávacího příspěvku.
Podle ustanovení §2 odst. 1 nařízení vlády ministerstvo nebo, jde-li o podniky
v působnosti Ministerstva obrany, Ministerstvo obrany poskytne dotaci, případně vyrovnávací
příspěvek na žádost osoby uvedené v §1 (dále jen "žadatel"), pokud žadatel splňuje kritéria
stanovená tímto nařízením.
Podle ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády dotace, případně vyrovnávací příspěvek
se poskytne při plnění stanovených kritérií po dobu celého kalendářního roku, ve kterém mají
být poskytnuty.
Podle citovaných právních předpisů je tedy poskytnutí vyrovnávacího příspěvku vázáno
na splnění předem definovaných kritérií, jejichž naplnění je ze strany žadatele o vyrovnávací
příspěvek (stěžovatelky) deklarováno v příslušné žádosti. Poskytnutí těchto příspěvků pak bylo
výslovně podle citovaných správních rozhodnutí vázáno mimo jiné na povinnost stěžovatelky
seznámit se s nařízením vlády a dodržovat podmínky zde uvedené pro vyrovnávací příspěvek.
Otázkou kritérií pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády se Nejvyšší
správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 5 Afs 130/2005 - 56, který je dostupný na www.nssoud.cz, v němž judikoval, že hovoří-li
ustanovení §1 a §2 nařízení vlády o celoročním hospodaření, nelze souhlasit se závěrem,
že se nejedná o kriterium podle tohoto nařízení. Jednoznačně pak vyslovil právní názor,
že: „Lze souhlasit s tím, že kriteria zná nařízení vlády v ustanovení §10 a §13, kde je výslovně uvádí, nicméně
ze znění ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády je naprosto nepochybné, že tato kriteria musí být splněna po dobu
celého roku“.
Nejvyšší správní soud rozhodující v této věci, s ohledem na dikci rozhodného ustanovení
§2 odst. 2 nařízení vlády a citovaný dřívější judikatorní závěr, neshledává důvodu, pro který
by se měl odchýlit od svého již dříve vysloveného právního názoru (přestože není termín
„kalendářní rok“ explicitně zařazen mezi kritérii obsaženými v §10 nařízení vlády, jedná
se o kriterium – podmínku, na jejíž splnění je vázáno poskytnutí vyrovnacího příspěvku
/dotace/). I pro nařízení vlády totiž platí zásada „rubrica non est“. Není tedy podmínkou –
kriteriem pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (dotace) jen ta skutečnost, která je explicitně
uvedena v ustanovení §10 nařízení vlády uvozeného rubrikou „Kritéria pro poskytnutí vyrovnávacího
příspěvku na program pomoci“ nebo v §13 nařízení vlády uvozeného rubrikou „Kritéria pro poskytnutí
dotace na jednotlivé podpůrné programy“. Uvedeným kriteriem je jakákoliv podmiňující skutečnost
obsažená v nařízení vlády, pokud z její povahy vyplývá, že je na její splnění (naplnění) závislé
poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (dotace). Tak je tomu i v předmětné věci, kdy nařízení vlády
podmiňuje ve svém ustanovení §2 odst. 2 poskytnutí dotace, případně vyrovnávacího příspěvku
na okolnost, že jsou jinak stanovená kritéria plněna po celý kalendářní rok, tj. od 1. 1. do 31. 12.
příslušného roku.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že pokud stěžovatelce nesvědčila výjimka
z generální podmínky pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (§2 odst. 2 věta druhá), což mezi
účastníky nebylo sporné, nelze než konstatovat, že stěžovatelka nesplnila kriteria pro poskytnutí
vyrovnávacího příspěvku v roce 2001 a 2002, jak jí byl přiznán rozhodnutími ministerstva,
a proto z důvodů nesplnění kriteria uvedeného v §2 odst. 2 nařízení vlády porušila rozpočtovou
kázeň. Jelikož k totožnému právnímu závěru došel při svém rozhodování i krajský soud,
je jím vyslovený právní názor v souladu se zákonem. Nejedná se proto o extenzivní výklad,
jak mylně dovozuje stěžovatelka.
Krajský soud nepochybil, pokud došel k závěru, že i „výměra pozemků“ je ve smyslu
ustanovení §10 odst. 4 nařízení vlády kritériem pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku.
Podle ustanovení §10 odst. 4 věty prvé nařízení vlády, nejde-li o hospodaření
na zemědělských pozemcích uvedených v odstavci 1, nebo v maloplošných zvláště chráněných
územích, nebo v ochranných pásmech 1. stupně stanovených k ochraně vydatnosti, jakosti nebo
zdravotní nezávadnosti vodních zdrojů povrchových nebo podzemních vod určených
pro zásobování pitnou vodou, vyrovnávací příspěvek na program pomoci méně příznivým
oblastem se poskytne, jestliže intenzita chovu hospodářských zvířat uvedených v bodu 6 části B
tabulky přílohy č. 6 k tomuto nařízení, která jsou ve vlastnictví žadatele nebo která jsou
jím chovaná na základě smlouvy o odchovu, stanovená podle bodů 5 a 6 přílohy č. 6 k tomuto
nařízení, dosahuje v přepočtu na průměr za celý rok 0,300 až 1,500 velké dobytčí jednotky
na 1 ha každého zemědělského pozemku uvedeného v bodu 1 přílohy č. 7 k tomuto nařízení,
s výjimkou zemědělských pozemků uvedených v přílohách č. 3, 4 a 9 k tomuto nařízení, jde-li
o ekologické hospodaření v souladu se zvláštním právním předpisem, pak 0,150 až 1,000 velké
dobytčí jednotky ekologického chovu hospodářských zvířat na 1 ha každého zemědělského
pozemku uvedeného v bodu 1 přílohy č. 9 k tomuto nařízení.
Podle ustanovení §10 odst. 4 věty druhé nařízení vlády podíl na těchto pozemcích
chovaných prasat a drůbeže stanovený podle bodu 6 části A tabulky přílohy č. 6 k tomuto
nařízení může dosahovat nejvýše 50 % z celkového stavu velkých dobytčích jednotek.
Při výpočtu intenzity chovu hospodářských zvířat uvedených v bodu 6 části B tabulky přílohy č. 6
k tomuto nařízení lze zohlednit hospodářská zvířata chovaná v hospodářském obvodu žadatele;
tato hospodářská zvířata však nelze započítávat vícekrát.
Námitka stěžovatelky, že kriteriem podle ustanovení §10 a §13 nařízení vlády, není
„výměra pozemků“ je tedy zjevně neopodstatněná.
Jak již Nejvyšší správní soud zdůraznil, za kritérium pro poskytnutí vyrovnávacího
příspěvku (dotace) je třeba považovat jakoukoliv skutečnost (tedy nikoliv jen tu, která
je explicitně označena nařízením vlády za kriterium), pokud z její povahy vyplývá, že je na jejím
naplnění závislé poskytnutí vyrovnávacího příspěvku (dotace), popřípadě, že je sama
elementárním prvkem samotného kritéria (subkritérium) pro poskytnutí vyrovnávacího
příspěvku.
Smyslem vyrovnávacího příspěvku podle nařízení vlády je podpora zemědělského
hospodaření v hospodářsky méně příznivých oblastech (§1 odst. 1 nařízení vlády). Tento
příspěvek se pak poskytuje v přepočtu na jeden hektar obhospodařovaných travních porostů
(§9) ve výši stanovené v ustanovení §11 tohoto nařízení, pokud jsou splněny podmínky pro jeho
poskytnutí. Cílem poskytování vyrovnávacího příspěvku je přimět subjekty, které ekonomicky
hospodaří v méně efektivně hospodářsky využitelných lokalitách k tomu, aby tyto oblasti namísto
intenzivního obhospodařování využívaly k chovu hospodářských zvířat (dobytka).
Z dikce ustanovení §10 odst. 4 nařízení vlády jednoznačně vyplývá, že kritériem
pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku je „míra intenzity chovu hospodářských zvířat“ po celý
rok, která je vyjádřena poměrem mezi počtem chovaného dobytka a celkovou plochou
obhospodařovaných pozemků. Bývá pak označována jako „hodnota velké dobytčí jednotky“
chované na 1 ha každého obhospodařovaného pozemku. Jelikož je výměra obhospodařovaných
pozemků neoddělitelnou součástí kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, resp. tato
přímo podmiňuje vyčíslení tohoto kriteria, nelze dojít k jinému závěru, než takovému,
že na výměru obhospodařovaných pozemků žadatele o poskytnutí příspěvku (stěžovatelky)
je třeba pohlížet jako na podmínku, na níž je vázáno poskytnutí tohoto příspěvku. Pokud
by tomu tak být nemělo, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka, nebylo by možno vůbec míru
intenzity chovu hospodářských zvířat vyčíslit a vyrovnávací příspěvek poskytnout. Totožné platí
i pokud jde o podmínku chovaného dobytka. Pokud proto krajský soud ve svém rozhodnutí
došel k závěru, že „výměra pozemků“ tvoří kriterium intenzity chovu a je jeho součástí, nelze
tomuto právnímu závěru ničeho vytknout.
Obstojí proto právní závěr krajského soudu i správních orgánů, že stěžovatelka nesplnila
kriteria pro poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, když použila vyrovnávací příspěvek v rozporu
s ustanoveními §2 odst. 2 a §10 odst. 4 nařízení vlády i správními rozhodnutími, čímž porušila
rozpočtovou kázeň ve smyslu ustanovení §44 a násl. rozpočtových pravidel.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a pro to ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu
orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu