ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.53.2009:117
sp. zn. 7 Afs 53/2009 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. V. K.,
zastoupen JUDr. Tomášem Mutinou, advokátem se sídlem Pionýrů 2069, Frýdek-Místek, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2008, č. j. 30 Ca 219/2008
- 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu JUDr. Tomáši Mutinovi, se u r č u j e
na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částka ve výši 5712 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se v původním řízení žalobce Ing. V. K. domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 11. 2008, č. j. 30 Ca 219/2008 - 31 a věc vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením ze dne
19. 11. 2008, č. j. 30 Ca 219/2008 - 31, odmítl žalobu Ing. V. K. (dále též „žalobce“), kterou se
domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále též „finanční ředitelství“) ze dne
22. 4. 2008, č. j. 7100/08-1500-708772, jímž bylo podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č.
337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“) zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. (dále jen
„správce daně“) ze dne 30. 11. 2007, č.j. 281573/07/288510/9245, kterým bylo podle ustanovení
§49 odst. 2 písm.a) zákona o správě daní poplatků - pro nepřípustnost - zamítnuto odvolání
žalobce proti výzvě správce daně k odstranění pochybností ze dne 17. 5. 2007, č. j.
154088/07/288510/9245, vydané podle ustanovení §43 odst. 1 téhož zákona ve věci podaného
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003. Krajský soud při svém rozhodování vyšel
z toho, že výzvou k odstranění pochybností vydanou v rámci vytýkacího řízení podle ustanovení
§43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se nezakládají, nemění , neruší ani závazně neurčují
veřejná subjektivní práva nebo povinnosti žalobce. Takovým rozhodnutím je až konečné
rozhodnutí ve věci samé - platební výměr. Byť je žalobou fa kticky napadáno rozhodnutí
finančního ředitelství, tj. rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, meritum věci samé
spočívá v prvotním rozhodnutí (výzvě) správce daně ze dne 17. 5. 2007 k odstranění
pochybností. Je-li proto žalobou napadáno správní rozhodnutí (výzva správce daně), jež není
rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., kterým byl žalobce toliko vyzván
ke splnění procesní povinnosti (spolupráci se správcem daně), nepřísluší soudu vůbec takové
rozhodnutí přezkoumávat (§70 písm. a/ s. ř. s.). Krajský soud proto podanou žalobu odmítl
pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že krajský soud pochybil, pokud jeho žalobu odmítl bez
toho, aniž by se jí věcně zabýval. Je tomu tak proto, že žaloba nesměřuje do výzvy podle §43
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, ale do rozhodnutí finančního ředitelství vydaného podle
§32 zákona o správě daní a poplatků. Nelze proto vycházet z rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 7 Afs 92/2006. Tímto nezákonným postupem krajského soudu došlo i k zásahu
do jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svob od (dále jen „Listina“)
a čl.10 a 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Krajský soud však pochybil i ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., když napadené rozhodnutí žalovaného finančního
ředitelství nezrušil pro vytýkané vady řízení, konkrétně namítané porušení ustanovení §1, §2,
§26 zákona o správě daní a poplatků. Výslovně při tom zdůrazňoval, že v jeho věci rozhodoval
podjatý pracovník správního orgánu. Jelikož se krajský soud uvedenými procesními pochybeními
správních orgánů vůbec nezabýval, zatížil sám své řízení i vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Krajský soud též zasáhl do jeho práv chráněných čl. 37
odst. 2 Listiny, neboť mu před rozhodnutím o věci samé ani neustanovil zástupce z řad
advokátů. Navíc ze strany správních orgánů není účelově rozhodováno o jeho výtkách stran
podjatosti správců daně ve smyslu ustanovení §26 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků.
Touto okolností se nezabývají soudní orgány projednávající jeho věci, a především delegace
místní příslušnosti správce daně byla provedena účelově tak, aby se dále pokračovalo
v nezákonném jednání, které trvá již po dobu 14 let. Stěžovatel prostřednictvím ustanoveného
advokáta namítl v doplnění kasační stížnosti i nicotnost správních rozhodnutí, když bylo
Městským soudem v Praze zrušeno rozhodnutí Ministerstva financí o delegaci správy daní
stěžovatele do působnosti finančního ředitelství.
Žalované finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti vyjádřilo tak, že ji považuje
za nedůvodnou. Je totiž nepochybné, že žaloba směřovala proti jeho rozhodnutí ze dne
22. 4. 2008, č.j. 7100/08-1500-708772, kterým zamítlo odvolání stěžovatele směřující po věcné
stránce vůči výzvě podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků. Pro právní posouzení
charakteru správního aktu není podstatné, že finanční ředitelství formálně rozhodovalo
nikoliv přímo o odvolání proti této výzvě samotné, ale proti rozhodnutí správce daně vydaného
podle §49 odst. 2 písm. a) zákona o správě daní a poplatků. Po věcné stránce bylo
totiž odvolacím správním orgánem rozhodováno o nepřípustnosti odvolání proti výzvě
dle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků. Důvody, které stěžovatel uvádí v kasační
stížnosti na podporu svých tvrzení považuje za irelevantní a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. v rozsahu a z důvodů, které uplatnil stěžovatel
v kasační stížnosti a došel k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví -li tento zákon jinak, soud
usnesením odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen "rozhodnutí"),
může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.
Podle ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li
se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona
vyloučeno.
Podle ustanovení §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Podle ustanovení §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků , vzniknou-li pochybnosti
o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání nebo hlášení,
nebo dodatečného daňového přiznání nebo hlášení a dokladů daňovým subjektem předložených
nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených, sdělí správce daně tyto pochybnosti daňovému
subjektu a vyzve jej, aby se k nim vyjádřil, zejména aby neúplné údaje doplnil, nejasnosti vysvětlil
a nepravdivé údaje opravil nebo pravdivost údajů řádně prokázal.
Podle ustanovení §48 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se proti rozhodnutím,
zejména proti výzvám podle §43, která předcházejí pravomocnému stanovení daňového základu
a daně, nelze samostatně odvolat. To platí i tehdy, mají-li být daňový základ a daň stanoveny
či přezkoumány dodatečně, a to bez ohledu na to, zda v řízení pak k dodatečnému stanovení
daňového základu a daně skutečně dojde.
Podle ustanovení §49 odst. 2 písm. a) zákona o správě daní a poplatků správce daně
odvolání zamítne, jestliže je nepřípustné.
Podle ustanovení §50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků odvolací orgán rozhodnutí
přezkoumá a není-li při rozhodování vázán ustanovením odstavce 5, rozhodnutí v odůvodněných
případech změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne.
V předmětné věci je spornou otázka, zda-li rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství
ze dne 22. 4. 2008, č.j. 7100/08-1500-708772, jímž bylo podle ustanovení §50 odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně vydaného
podle ustanovení §49 odst. 2 písm.a) téhož zákona, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele
proti výzvě podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků, je rozhodnutím podléhajícím
soudnímu přezkumu, či nikoliv.
Jak vyplývá z citovaných ustanovení §70 písm.a) a §68 písm.e) s. ř. s., lze se v řízení před
správními soudy domáhat přezkoumání jen takových rozhodnutí, které lze považovat
za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s. Soudnímu přezkumu tedy v zásadě podléhají
takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná
subjektivní práva nebo povinnosti žalobce.
Pro posouzení této sporné otázky je rozhodující princip, byť není v zákoně o správě daní
a poplatků výslovně vyjádřen, že charakter rozhodnutí správce daně v daňovém řízení předurčuje
charakter na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a to bez ohledu na to,
že jím je buď sám prvostupňový správce daně (§49 zákona o správě daní a poplatků)
nebo finanční ředitelství (§50 téhož zákona) a nebo postupně oba uvedení správci, tak jak tomu
bylo v předmětné věci. Je tomu tak proto, že p okud prvotní rozhodnutí není sto zasáhnout
do veřejných subjektivních práv daňového subjektu, není způsobilé do nich zasáhnout ani na něj
navazující rozhodnutí odvolacího orgánu, ať již je jím finanční úřad, finanční ředitelství,
ministerstvo financí nebo ministr financí.
V předmětné věci je proto rozhodný charakter povinnosti stanovené správcem daně
v prvotním rozhodnutí, vydaným podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků,
neboť právě toto předurčuje charakter (vlastnost) na něj navazujícího rozhodnutí odvolacího
správního orgánu. Není při tom rozhodující, že žalobou napadené rozhodnutí finančního
ředitelství ze dne 22. 4. 2008, č.j. 7100/08-1500-708772 bylo de facto v pořadí již druhým
rozhodnutím o odvolání. Určujícím pro posouzení toho, zda tímto rozhodnutím došlo či nedošlo
k zásahu do veřejných subjektivních práv stěžovatele je tedy úkon správce daně, jímž mu byla
stanovena primární povinnost – tj. výzva dle ustanovení §43 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků ze dne 17. 5. 2007, č.j. 154088/07/288510/9245 k odstranění pochybností
a k prokázání dílčího základu daně z příjmů fyzických osob za rok 2003.
Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval otázkou, zda je povinnost uložená rozhodnutím
správce daně podle ustanovení §43 zákona o správě daní a poplatků vůbec způsobilá zasáhnout
do veřejných subjektivních práv žalobce (daňového subjektu), či tomu tak není. V rozsudku
ze dne 10. 5. 2007, č. j. 7 Afs 92/2006 - 69, dostupný na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že: „Výzva vydaná správcem daně podle §43 zákona o správě daní a poplatků v rámci
vytýkacího řízení není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., protože se jí n ezakládají, nemění, neruší
nebo závazně neurčují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti stěžovatele, a proto je dle §70 písm. a) s. ř. s.
ze soudního přezkoumání vyloučena; soud žalobu na přezkoumání takové výzvy jako nepřípustnou odmítne
dle §46 odst. 1 písm. d) citovaného zákona“. Přestože to není naprosto nezbytné k právnímu
posouzení sporné otázky, lze pro úplnost poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 Afs 37/2004 - 41, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 650/2005. V tomto rozsudku se kasační soud vyslovil
k zákonnosti procesního postupu správních orgánů v postavení odvolacího orgánu v případech,
kdy je odvolání nepřípustné. Vyslovil při tom názor, že: „Jestliže je odvolání nepřípustné podle §49
odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je odvolací orgán povinen věc vrátit
správci daně k rozhodnutí o takovém odvolání; jestliže tak neučinil, odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumal
a věcně zamítl odvolání pro nedůvodnost, bylo řízení před žalovaným zat íženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí, a to takové intenzity, že krajský soud k ní měl přihlédnout z úřední
povinnosti a napadené rozhodnutí zrušit. Pokud krajský soud svou povinnost přihlédnout k této vadě pominul,
bylo tak i řízení před krajským soudem zatíženo vadou, která mohla m ít za následek nezákonnost
jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Krajský soud tedy posoudil věc v souladu se zákonem, pokud došel k závěru, že výzva
podle §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků , resp. na něj po sobě navazující rozhodnutí
o odvolání (bez ohledu, zda bylo vydáno správcem daně nebo až po té finančním ředitelstvím)
není rozhodnutím, které podléhá přezkumu správním soudem.
Vzhledem k tomu, že právní názor krajského soudu o vyloučení rozhodnutí finančního
ředitelství ze dne 22. 4. 2008, č.j. 7100/08-1500-708772, ze soudního přezkoumání je v souladu
se zákonem, nemohl být stěžovatel ani zkrácen na svých právech ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 10
a 90 Ústavy. Neobstojí proto stížní námitka, že předmětným usnesením krajského soudu byla
zasažena jeho ústavní práva.
Výtky stěžovatele o nesprávném právním posouzení věci krajským soudem, jakož i o tom,
že krajský soud nereflektoval na vady řízení před správními orgány, nejsou opodstatněné.
Je tomu tak proto, že výtky směřující vůči právnímu p osouzení věci (právní otázky)
a výtky o tom, že krajský soud dostatečně nezohlednil vady řízení před správními orgány,
lze účinně namítat toliko v případech, je-li správním soudem posuzována věc sama. Tak tomu
ale v předmětné věci nebylo. Krajský soud se zcela správně nejpr ve zabýval otázkou přípustnosti
soudního přezkumu vůči rozhodnutí ze dne 22. 4. 2008, č.j. 7100/08-1500-708772. Jelikož došel
k závěru, že je žaloba nepřípustná a odmítl ji, nepřistoupil vůbec k meritornímu přezkoumání
věci – tj. nezaujal žádné stanovisko k v žalobě vytýkaným vadám naříkaného správního
rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu proto ani nemůže být stiženo zrušujícím důvodem
spočívajícím v nesprávným posouzení právní otázky (§103 odst. 1 písm.a/ s. ř. s.).
Je-li předmětem přezkoumání usnesení krajského soudu o odmítnutí věci pro nepřípustnost,
lze v kasační stížnosti účinně namítat důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Bylo by proti smyslu účelu, logice a ekonomii soudního řízení, aby se soud v této a v obdobných
věcech zatěžoval pro věc samu nepodstatnými výtkami stěžovatele, když napadené rozhodnutí
vůbec nepodléhá soudnímu přezkumu (viz výše). Právě pokud by tak učinil, mohl by stěžovatel
oprávněně namítat, že se soud zabývá pro věc zcela irelevantn ími otázkami, namísto toho,
aby vykonával soudní moc rychle, efektivně a v souladu s právními předpisy. Nejvyšší správní
soud konstatuje, že pokud se v předmětné věci krajský soud vůbec nezabýval stěžovatelem
vytýkanými vadami řízení před správním orgánem, je vyloučeno, aby vytýkaná pochybení
správních orgánů nesprávně posoudil. Krajský soud se proto zcela v souladu se zákonem
nezabýval pro věc neopodstatněnými výtkami stěžovatele stran procesních pochybení správních
orgánů.
Rozsudek krajského soudu není ani nepřezkoumatelný.
Jak již shora Nejvyšší správní soud uvedl, krajský soud nepochybil, pokud napadené
rozhodnutí věcně nepřezkoumal. Nelze proto ze strany stěžovatele ani úspěšně namítat, že pokud
se správní soud nevypořádal v odůvodnění s výtkami směřujícími do věci samé, je jeho usnesení
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Naopak, pokud by tak učinil a správní rozhodnutí
by i věcně přezkoumal, bylo by jeho rozhodnutí vnitřně rozporné. Nelze totiž, z hlediska
požadavku srozumitelnosti soudních rozhodnutí (principu jednoty výroku a odůvodnění),
současně odmítnout přezkoumat správní rozhodnutí a současně jej věcně přezkoumat. Takový
vnitřní rozpor soudního rozhodnutí by naopak zavdával možnost účastníkům řízení namítat
nepřezkoumatelnost napadeného soudního rozhodnutí. Nikoliv však pro nedostatek důvodů,
jak neopodstatněně uvádí stěžovatel, ale pro jeho nesrozumitelnost. Tak tomu ale v předmětné
věci není. Rozhodnutí krajského soudu není vnitřně rozporné, naopak je zcela srozumitelné.
Námitka nicotnosti správního rozhodnutí také není případná.
Jak již shora Nejvyšší správní soud uvedl, lze rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí
žaloby přezkoumat v řízení o kasační stížnosti, a to z důvodů vytčených zákonem v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pokud by t ak krajský soud neučinil a věcně žalobní námitky
stěžovatele přezkoumal, mohlo by to mít případně za následek jeho nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost. Obdobné lze konstatovat i pokud jde o nyní v kasační stížnosti uplatněnou
námitku „nicotnosti správních rozhodnutí“, ke které jinak krajský soud přihlíží z úřední
povinnosti. Pokud je totiž žalobou napadené rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu,
je pro rozhodnutí o ní zcela irelevantní nejen to, zda je po věcné stránce správní rozhodnutí
nezákonné nebo je založeno na vadách řízení před správním orgánem, ale i to, zda je nicotné.
Nejde-li totiž vůbec o rozhodnutí podle §65 s. ř. s., krajský so ud nepřezkoumává
věc samu - tj. zákonnost či nicotnost rozhodnutí, ale pouze to, zda podléhá soudnímu přezkumu.
Právě i z tohoto důvodu je k podání kasační stížnosti, jako zcela samostatný, uveden
důvod - nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. §103 odst. 1 písm.e/ s. ř. s.).
Obdobný právní názor ostatně vyslovil již dříve Městský soud v Praze v rozsudku ze dne
26. 7. 2006, č. j. 8 Ca 14/2005 - 40, když mimo jiné došel k závěru, že: „…výrok o Nicotnosti
napadeného rozhodnutí je výrokem ve věci samé, vycházejícím z hodnocen í právních kvalit rozhodnutí.
O Nicotnosti tedy rozhodne soud na základě svého věcného a právního přezkoumání napadeného rozhodnutí.
Takové přezkoumání lze ovšem učinit jen tehdy, nevyskytnou -li se skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí
návrhu (žaloby) podle §46 soudního řádu správního “.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti jako „obiter dictum“ konstatuje, že je vždy věcí
úvahy stěžovatele, zda námitku nicotnosti správních rozhodnutí v soudním řízení správním,
v důsledku zrušení příslušného rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti ke správě daní, vznese
či nikoliv. V řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, jakož i v na ně navazujících
řízeních o kasačních stížnostech, které nepodléhají soudnímu přezkumu, však nemůže být
úspěšná.
Stěžovateli je nutno přisvědčit v tom, že krajský soud pochybil, pokud před odmítnutím
žaloby nerozhodl o procesním návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce pro žalobní řízení.
Nejvyšší správní soud však došel k závěru, že za situace, kdy je stěžovatelova žaloba v zásadě
nepřípustná, neboť nesměřuje proti rozhodnutí, které b y bylo přezkoumatelné soudem
ve správním soudnictví, tato vada neměla a nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci
samé. Bylo by naopak přepjatým formalismem a navíc proti zásadě ekonomie soudního řízení,
aby pro tuto vadu Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení. Je tomu tak proto,
že bez ohledu na jakékoliv rozhodnutí krajského soudu o návrhu stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o žalobě, toto procesní rozhodnutí nemůže mít sebemenší vliv na rozhodnutí
o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů došel k závěru, že kasační
stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2008, č. j. 30 Ca 219/2008 - 31
není opodstatněná a proto ji zamítl (§110 odst.1 s . ř. s.).
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněným návrh, aby ve věci nařídil jednání. Je tomu
tak proto, že podle §109 odst. 1 s. ř. s. ve věci rozhoduje zpravidla bez jednání. Naopak jednání
je třeba nařídit je-li to vhodné, nebo provádí-li dokazování. O tento případ však v předmětné věci
nešlo, a proto kasační soud rozhodl bez nařízení jednání (§109 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil i nezbytnost rozhodnutí o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení §107 s. ř. s. Při této úvaze dospěl k závěru,
že o něm není třeba rozhodovat tam, kde Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhoduje
neprodleně. Po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku je totiž rozhodnutí
o odkladném účinku již nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti. K němu však Nejvyšší správní
soud přistoupil bezprostředně.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 o dst. 1 s. ř. s. v návaznosti
na ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Finanční ředitelství v Brně ve věci sice úspěch mělo, nevznikly mu však náklady
řízení převyšující jeho běžnou činnost. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem JUDr. Tomášem
Mutinou, ustanoveným soudem dne 9. 3. 2009 a proto podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém
případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Nejvyšší správní soud určil
ustanovenému advokátu na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částku ve výši
5712 Kč, sestávající se ze dvou úkonů právní služby (2100 Kč za jeden úkon), kterým je převzetí
a příprava zastoupení, včetně první porady s klientem a podání ve věci samé [§7 a §9
odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm.b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ,
ve znění pozdějších předpisů], ze dvou režijních paušálů (300 Kč za jeden paušál
podle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky) a z příslušné 19 % da ně z přidané hodnoty
ve výši 912 Kč. Pokud jde o ustanoveným advokátem požadovanou odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů za 2 podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm.d) citované vyhlášky]
a dva režijní paušály [§13 odst. 3 citované vyhlášky] ze dnů 27. 3. 2009 a 27. 5. 2009,
tak za tyto úkony Nejvyšší správní soud neurčil ustanovenému zástupci žádné finanční částky.
Je tomu tak proto, že se po obsahové stránce nejednalo o nové podání ve věci, ale o totéž podání
ze dne 11. 3. 2009 (kasační stížnost), za které mu již byla určena odměna a náhrada hotových
výdajů. Jiný výklad není přípustný ani rozumný, neboť by umožňoval ustanovenému advokátovi,
nejen to, aby kasační stížnost opakovaně doplňoval o již jednou uvedené důvody, ale spolu
s tím i požadoval přiznání odměny za zastupování a náhradu hotových výdajů. Na tom nic
nemění ani okolnost, že podáním ze dne 17. 3. 2009 ustanovený zástupce Nejvyššímu správnímu
soudu současně sdělil, že nevznáší námitky ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu