ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.83.2007:153
sp. zn. 7 Afs 83/2007 - 153
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. J. T.,
zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem Liberec 3, Na Rybníčku 387/6,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci ze dne 26. 7. 2007, č. j. 59 Ca 43/2007 - 119,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce
JUDr. Rudolfa Vaňka do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě
nákladů řízení částku 2856 Kč.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2002, č. j. 9090-3/110/00 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný změnil podle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a s odkazem na ustanovení §24 odst. 1
a §29 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro projednávanou
věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“) rozhodnutí Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou
ze dne 8. 3. 2000, č. j. 24275/00/187911/0943, kterým bylo částečně vyhověno odvolání žalobce
proti předchozímu dodatečnému platebnímu výměru, a to tak, že byl změněn stanovený základ
daně z částky 703 150,11 Kč na částku 2 203 150,11 Kč a dodatečně vyměřená daň z příjmů
fyzických osob za rok 1995 z částky 302 376 Kč na částku 947 376 Kč. Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec žalobou, který rozsudkem
ze dne 14. 9. 2005, č. j. 59 Ca 23/2003 - 65, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl (ke kasační stížnosti žalovaného) zrušen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 Afs 165/2005 - 96, a věc
byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění nově vydaného rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 59 Ca 43/2007 - 119,
krajský soud, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného ve zmiňovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu, znovu přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí,
přičemž nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Ve věci předmětné daňové povinnosti
rozhodoval již rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, č. j. 15 Ca 57/99 - 26, v němž posuzoval závěry
žalovaného týkající se daňové (ne)uznatelnosti odpisů majetku žalobce a deklarovaného výdaje
za nákup dřevěných hranolů ve výši 1,5 milionu Kč (viz dále). Vyslovil zde závěr, že postup
žalovaného ohledně stanovení reprodukční pořizovací ceny majetku žalobce (pro potřeby jeho
odepisování) byl v souladu s ustanovením §29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů,
ve znění z roku 1993. Krajský soud zmiňované ustanovení vyložil tak, že při zjištění reprodukční
pořizovací ceny lze znaleckého posudku užít pouze za situace, kdy není k dispozici zvláštní
oceňovací předpis. Tímto právním názorem se tedy řídil žalovaný i nadále (v novém
rozhodnutí) a setrval na něm i krajský soud v pořadí druhém rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 59 Ca 23/2003 - 65. Ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2007, č. j. 5 Afs 165/2005 - 96, a to ke kasační stížnosti žalovaného, týkající se pouze
posouzení odůvodněnosti skutkových a právních závěrů ohledně výdaje žalobce na nákup
lepených hranolů ve výši 1,5 milionu Kč, který žalovaný neuznal jako náklad na dosažení,
zajištění a udržení příjmů ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší
správní soud vyslovil k této otázce závazný právní názor, dle kterého byl postup žalovaného zcela
v souladu se zákonem. Krajský soud, v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, proto v následném (v pořadí třetím) rozsudku vycházel z toho, že žalovaný
nepochybil ohledně částky ve výši 1,5 milionu Kč, neuznal-li ji jako daňově uznatelný výdaj.
Jakkoli se v pořadí druhý rozsudek týkal i stanovení reprodukční pořizovací ceny podle
ustanovení §29 odst. 1 zákona o daních z příjmů; tato otázka nebyla obsahem kasační stížnosti,
a proto se jí Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku nezabýval. Žalobní bod ohledně této
otázky zůstal po zrušení rozsudku krajského soudu nevyřešen a nejedná se tak o případ věci
rozhodnuté. Krajský soud se v nyní vydaném (v pořadí třetím) rozsudku ve svých závěrech
k tomuto žalobnímu bodu zcela rozešel s oběma předchozími rozsudky v této věci. Odkázal
přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který však označil pouze datem „28. 2. 2007“,
napadeným rozhodnutím, vůči kterému směřovala žaloba (rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem, č. j. 6777/110/03) a osobou žalobce. Parafrázoval několik myšlenek z tohoto
rozsudku, zejména pak ústavní zásadu o zákazu výkladu nejasně formulované právní normy
v neprospěch daňového subjektu a závěr Nejvyššího správního soudu o správném výkladu
ustanovení §29 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů, ve znění z roku 1993 (jmenované
ustanovení umožňovalo daňovému subjektu volbu v tom směru, že reprodukční pořizovací cenu
byl oprávněn určit buď zvláštním předpisem nebo soudním znalcem; obě varianty byly
rovnocenné). Následně krajský soud konstatoval, že je právním názorem vysloveným
v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu vázán, neboť přestože se týkal jiné právní
věci, šlo o tytéž nemovitosti žalobce, jednalo se o tentýž daňový subjekt a v průběhu řízení
nenastaly žádné právně významné skutečnosti, odůvodňující možnost odchýlení se od právního
názoru Nejvyššího správního soudu. S ohledem na uvedené zrušil krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost. Závěrem krajský soud konstatoval, že bude
na žalovaném, aby se vypořádal též s tím, zda lze znovu daň stanovit s přihlédnutím k ustanovení
§47 daňového řádu [byť námitku žalobce, kterou se aplikace tohoto ustanovení dovolával,
nepřipustil k meritornímu projednání s odkazem na marné uplynutí lhůty vyplývající z ustanovení
§72 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.)].
Nově vydaný rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající
se o důvod vyplývající z ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že krajský soud zrušil napadené rozhodnutí na základě
námitky v žalobě, týkající se stanovení vstupní ceny nemovitostí žalobce pro účely stanovení výše
odpisů hmotného majetku. Dle přesvědčení stěžovatele se však krajský soud touto
námitkou neměl vůbec zabývat, neboť sám v předcházejícím soudním řízením, vedeném
pod sp. zn. 59 Ca 23/2003, shledal tuto námitku nedůvodnou (viz v pořadí druhý rozsudek);
totéž platí i pro rozsudek první. Stěžovatel byl tímto právním názorem vázán a vycházel tedy
z předpokladu, že jím určená vstupní cena nemovitostí byla již od počátku stanovena správně.
V tomto kontextu poukazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze dne
24. 11. 2000, č. j. 7 A 57/99 - 36, rozsudek ze dne 28. 3. 2001, č. j. 5 A 167/99 - 25), ze které
vycházel i krajský soud ve svém druhém rozsudku, dle které je správní orgán při novém
rozhodování vázán nejen právním názorem soudu, který byl důvodem zrušení napadeného
rozhodnutí, ale také názorem o nedůvodnosti námitek, pokud se jimi soud zabýval. Nová žaloba
proti novému rozhodnutí je přípustná jen do námitky, že správní orgán nerespektoval právní
názor vyslovený soudem. V nové žalobě proto nemohou obstát důvody, které byly obsaženy
již v první žalobě, ale nebyly soudem akceptovány. Vázanost právním názorem soudu může být
prolomena jen tehdy, dojde-li ke změně skutkových okolností či v důsledku změny právní úpravy.
S ohledem na uvedené je stěžovatel toho názoru, že se krajský soud nesprávně zabýval námitkou,
která již byla soudně dvakrát shledána nedůvodnou. Svým postupem se tak soud
dopustil porušení ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do
31. 12. 2002) a ustanovení §78 odst. 5 s. ř. s. Uvedenou námitkou, týkající se posouzení vstupní
ceny nemovitostí pro účely odpisů hmotného majetku, se nezabýval ani Nejvyšší správní soud
v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Afs 165/2005, neboť daná otázka nebyla a ani nemohla být
předmětem řízení o kasační stížnosti. Krajský soud aplikoval v souzené věci rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 2 Afs 61/2006 - 80, publikovaný pod č. 1306/2007 Sb.
NSS, v němž byla shledána v obdobné věci mezi týmiž účastníky daná námitka jako důvodná.
Stěžovatel nepolemizuje s právním názorem zde vysloveným, tvrdí však, že se krajský soud neměl
předmětnou otázkou v aktuálně probíhajícím soudním řízení vůbec zabývat.
Dle názoru žalobce je kasační stížností napadený rozsudek jediný správný a odráží zájem
soudu na správném a spravedlivém rozhodnutí věci. Žalobce má především za to, že pokud
krajský soud posoudil námitku nesprávného stanovení vstupní ceny nemovitostí jako
nedůvodnou, nijak tím stěžovatele nezavázal; nešlo tedy o právní názor zavazující. Jediný právní
názor, který má být pro správní orgán závazným, je ten, o nějž se opírá výrok soudního
rozhodnutí. Žalobce podotýká, že v době, kdy byla podána správní žaloba, neexistovalo ještě
správní soudnictví v dnešní podobě a kasační princip nepřicházel v úvahu. Pokud by nedošlo
ke změně ve správním soudnictví, obrátil by se žalobce na Ústavní soud, vzhledem k tomu,
že napadené rozhodnutí žalovaného považuje za protiústavní.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí druhou
(podanou týmž stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její přípustností. Podle
ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný z www.nalus.usoud.cz), v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná jednak stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho
vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo
možné. Dále je pak kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud
posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky).
Jiné, než shora uvedené, stížní důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, dostupné
na www.nssoud.cz). Zdejší soud dospěl k závěru, že právě projednávaná kasační stížnost
je ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. přípustná, neboť se netýká právní otázky,
kterou se Nejvyšší správní soud v předchozím rozhodnutí věcně zabýval (nebyla předmětem
kasační stížnosti) a přistoupil proto k jejímu meritornímu projednání.
Kasační stížnost není důvodná.
Jak bylo již výše podrobněji popsáno, žalobce byl se svou první žalobou ve věci procesně
úspěšný, avšak nikoli co se týče námitky způsobu stanovení vstupní ceny odpisovaného majetku,
která byla rozsudkem výslovně shledána nedůvodnou. Žádný z účastníků přitom neměl
dle tehdy platné právní úpravy (řízení dle části páté občanského soudního řádu, ve znění platném
do 31. 12. 2002) možnost podat si proti rozhodnutí soudu opravný prostředek. Ve své druhé
žalobě proti nově vydanému rozhodnutí stěžovatele žalobce opětovně uplatnil tytéž námitky a byl
opět úspěšný, avšak jen co se jedné námitky týče; předmětná námitka byla krajským soudem opět
označena za nedůvodnou, a to s odkazem na právní názor vyslovený již v předcházejícím
rozsudku. Podle v té době platné právní úpravy správního soudnictví (rok 2005) byli již žalobce
i žalovaný oprávněni podat proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Žalovaný (stěžovatel)
tak učinil, jelikož nebyl v řízení před krajským soudem úspěšný. Žalobce tak nicméně učinit
nemohl, neboť byl v řízení před krajským soudem účastníkem procesně úspěšným a nemohl
přípustně podat kasační stížnost toliko proti posouzení těch žalobních námitek, které nebyly
důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu (§104 odst. 2 s. ř. s.). K výkladu
ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 26. 7. 2007,
č. j. 1 Afs 57/2006 - 70, dostupném z www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „z dikce ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s., je zřejmé, že výluka přezkumu rozhodnutí krajských soudů směřuje na případy,
kdy stěžovatel netvrdí, že výrok napadeného rozhodnutí měl být jiný, přičemž současně brojí jen proti konkrétním
důvodům, o nichž krajský soud tento výrok v odůvodnění opřel. Jinými slovy: jde o případy, kdy se stěžovatel
domáhá jiného právního hodnocení věci při zachování stávajícího výroku rozhodnutí krajského soudu.“
Žalovaný ve své první kasační stížnosti logicky nebrojil proti závěrům krajského soudu
ohledně žalobní námitky, stran níž mu bylo přisvědčeno (způsob stanovení vstupní ceny
odpisovaného majetku žalobcem), a proto se jich Nejvyšší správní soud věcně vůbec nedotkl.
Poté, co byl (v pořadí druhý) rozsudek krajského soudu zrušen zdejším soudem jako celek,
tj. včetně posouzení předmětné námitky žalobce jako nedůvodné, vrátila se věc do stádia řízení
po podání žaloby a bylo na krajském soudu, aby ji znovu projednal v rozsahu všech žalobních
námitek a s ohledem na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem. Krajský
soud tak učinil - přidržel se závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, co se týče
námitky, která byla předmětem jeho kasačního přezkumu, avšak co se týká posouzení předmětné
námitky žalobce, měl možnost posoudit věc zcela samostatně. Z žádného ustanovení s. ř. s. totiž
nelze dovodit vázanost krajského soudu posouzením (ne)důvodnosti žalobních námitek v jeho
předchozím rozhodnutí, později zrušeném Nejvyšším správním soudem. V kontextu uplatněné
kasační námitky lze tak uzavřít, že krajský soud byl legitimně oprávněn posoudit předmětnou
žalobní námitku znovu a odklonit se případně od právních závěrů vyslovených jím
v předchozích rozhodnutích; proto se z tohoto důvodu nedopustil procesního pochybení
(vady řízení), které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Navíc je nutno upozornit na skutečnost, že krajský soud zjevně sledoval dosažení
objektivní spravedlnosti, když reflektoval fakt, že stejná žalobní námitka (ohledně stanovení
vstupní ceny hmotného a nehmotného majetku), ve skutkově totožné věci, mezi týmiž účastníky,
lišící se pouze zdaňovacím obdobím, byla v jiném soudním řízení (završeném meritorním
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu) shledána důvodnou.
Namítá-li stěžovatel, že byl při vydání nového odvolacího rozhodnutí vázán právním
názorem vysloveným v (pořadí prvním) rozsudku krajského soudu, lze mu nepochybně
dát za pravdu. V prvním, ale i druhém, rozsudku vskutku zaujal krajský soud k námitce způsobu
stanovení vstupní ceny odpisovaného majetku žalobcem stejný právní názor, a to, že byla
uplatněna nedůvodně; tento právní názor nebyl (z důvodů výše popsaných) podroben kasačnímu
přezkumu, a tudíž nebyl nijak modifikován ani popřen Nejvyšším správním soudem.
Dle ustanovení §250j odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2002 byl přitom
právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, v dalším řízení správní orgán
vázán (srov. zcela shodnou úpravu §78 odst. 5 s. ř. s.). Tato vázanost se nevztahuje toliko
k důvodům, pro které bylo správní rozhodnutí zrušeno, nýbrž i k názoru, který soud vyslovil
o námitce nedůvodné (viz. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2000,
č. j. 7 A 57/99 - 36, in Soudní judikatura ve věcech správních). Této své povinnosti žalovaný
nepochybně dostál a ani napadený rozsudek krajského soudu netvrdí opak. Jinou otázkou však
je možnost žalobce napadnout žalobou i nově vydané správní rozhodnutí, a to i s argumentací,
kterou soud již dříve označil za nedůvodnou. Přestože obvykle taková žaloba (či přesněji žalobní
námitka ) bude shledána za nedůvodnou (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
28. 3. 2001, č. j. 5 A 167/99 - 25, in Soudní judikatura ve věcech správních), neznamená to,
že by šlo o žalobu (žalobní námitku) nepřípustnou. Soud se jí tedy musí zabývat meritorně
a nebyl-li již v tomto směru zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (viz výše),
může svůj stávající právní názor revidovat. Zde lze odkázat na právní názor vyslovený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008 - 67,
(dostupný z www.nssoud.cz), dle kterého „pokud krajský soud ve zrušujícím rozsudku některou žalobní
námitku neshledal důvodnou, znamená to pro správní orgán, že posouzení této otázky není povinen měnit, vyjma
případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního stavu, která změnu právního hodnocení odůvodňuje.
To však neznamená, že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému správnímu
rozhodnutí a následně i kasační stížností proti novému rozhodnutí krajského soudu. Opačný přístup by totiž
vyloučil možnost přezkoumání právního názoru krajského soudu vysloveného v jeho neprospěch v kasačním
řízení.“
Závěrem považuje zdejší soud za nutné vyjádřit se ke způsobu označení judikátu
Nejvyššího správního soudu, z jehož právních závěrů krajský soud vycházel a který by mohl
vyvolávat pochybnost o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku z hlediska jeho
srozumitelnosti. Krajský soud se totiž na str. 4 rozsudku dopustil pochybení ohledně označení
judikátu, z jehož právního názoru vycházel ohledně posouzení předmětné námitky žalobce.
Tento judikát, který v sobě nesl stěžejní argumentaci, o níž se krajský soud opřel, byl
identifikován naprosto nepřesně; byl označen pouze datem, a to špatným (konkrétně datem
28. 2. 2007) a uvedením osoby žalovaného a č. j. napadeného správního rozhodnutí. Uvedení
čísla jednacího rozsudku Nejvyššího správního soudu pak bylo zcela opomenuto. Ze soudního
spisu nicméně vyplynulo, že měl krajský soud na mysli rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2007, č. j. 2 Afs 61/2006 - 80, publikovaný pod č. 1306/2007 Sb. NSS (viz č. l. 120
soudního spisu). Ke způsobu označování judikatury se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 94/2007 - 73, když uvedl, že „smysl citace judikatury spočívá
v argumentačním využití závěrů již vyřčených uznávanou autoritou soudního typu a v možnosti z toho plynoucí,
spočívající ve zkrácení vlastního odůvodnění. Aby však takový odkaz splnil v plné míře svůj účel a byl v souladu
s požadavkem přezkoumatelnosti daného rozhodnutí, musí být odkazované rozhodnutí jednoznačně specifikováno
způsobem, který umožní i účastníkům řízení jeho rozumnou dohledatelnost.“ Je zjevné, že tomuto
požadavku na přesné označení citované judikatury krajský soud nedostál. Nicméně
je ze zmiňované části rozsudku (str. 4) zcela seznatelné, jakými právními závěry citovaného
judikátu se krajský soud řídil a proč předmětné závěry dopadají (dle jeho názoru) právě
na posuzovanou věc. Přestože se krajský soud dopustil chyby, která měla za následek jisté
zatemnění zdroje jeho právních závěrů, nelze setrvávat na přepjatém formalismu a rozsudek
krajského soudu jen z tohoto důvodu rušit, neboť to by vedlo pouze k prodlužování řízení
se stejným výsledkem. Nejde přitom jen o fakt, že krajským soudem zmiňovaný judikát
Nejvyššího správního soudu byl vydán v podstatě v téže věci, mezi týmiž účastníky řízení
(avšak pro jiné zdaňovací období) a oba účastníci řízení měli tudíž o jeho existenci a obsahu
nepochybně povědomí (a jeho nepřesné označení soudem se tudíž nemohlo v podstatnějším
rozsahu dotknout jejich práv), ale ani sám stěžovatel v kasační stížnosti na nejasné označení
judikátu nepoukazoval a z jejího obsahu je zjevné, že nepochybně věděl, o jaké rozhodnutí
se jedná, neboť na něj odkazuje a označuje jej správným datem a číslem jednacím. Nelze
též přehlédnout, že argumentace stěžovatele nerozporuje správnost tohoto právního názoru jako
takového, ale namítá nemožnost změny jakéhokoli právního názoru soudem dosud zastávaného.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s., ji rozsudkem
zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě je náhrada
nákladů řízení představována odměnou jeho právního zástupce za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč a jedním režijním paušálem hotových
výdajů 300 Kč, vše v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění.
Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se tento nárok o částku odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
v platném znění. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 3 tohoto zákona
činí 456 Kč. Celkově tedy částka soudem přiznaných nákladů řízení o kasační stížnosti činí
2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu