ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.10.2009:86
sp. zn. 7 As 10/2009 – 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: V. Z., zastoupený
JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 5. 11. 2008, č. j. 10 Ca 149/2008 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 10 Ca 149/2008 - 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 10 Ca 149/2008 – 53 byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatelů) proti
rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování,
stavebního řádu a investic (dále jen „krajský úřad“) ze dne 23. 5. 2008,
č. j. KUJCK 10444/2008 OREG/3, jímž bylo zrušeno usnesení Magistrátu města České
Budějovice, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 23. 3. 2007,
zn. SU/2298/2007 Ja, o zastavení řízení o žádosti stěžovatele ve věci stavebních úprav stodoly
Staré Hodějovice p. č. 80 na pozemcích p. č. 168 a p. č. 169/1 v k. ú. Staré Hodějovice. Krajský
soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatel v žalobě namítal, že stavební úřad
nereagoval na podané ohlášení ve stanovené lhůtě, proto mohl stěžovatel stavbu provádět
na základě podaného ohlášení. Krajský soud se proto zabýval tím, zda se na stěžovatelem
ohlášenou stavbu vztahuje režim ust. §104 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „stavební zákon“). Pokud ohlášená stavba nesplňuje požadavky uvedené
ve stavebním zákoně, pak takovou stavbu podle krajského soudu nelze projednat na základě
ohlášení. Rozhodnutím krajského úřadu ze dne 1. 6. 2007, jímž bylo zrušeno usnesení stavebního
úřadu o odložení podání a věc vrácena k dalšímu řízení, byl vysloven právní názor, že navržená
stavba neodpovídá podmínkám, za nichž lze o stavbě rozhodnout v režimu ohlášení. Stavebnímu
úřadu bylo uloženo na podané ohlášení nahlížet jako na žádost o vydání stavebního povolení
a takto je projednat. Tímto právním názorem byl stavební úřad ve smyslu ust. §90
odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“)
při novém projednání věci vázán. Protože rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci
a žádným orgánem nebylo zrušeno, je ve smyslu ust. §73 odst. 2 správního řádu závazné
pro účastníky řízení a pro všechny správní orgány. Současně s právní mocí rozhodnutí krajského
úřadu stěžovatel věděl, že stavbu nelze projednat v režimu ohlášení, ale podléhá stavebnímu
povolení. Nejde tu o zákaz provedení stavby, ale o úsudek, zda se na stavbu vztahuje ohlášení
či stavební povolení. Učinění takového úsudku v odvolacím řízení nic nebrání, a proto tu nejde
o to, že došlo k náhradě úkonu, který měl učinit stavební úřad. Z tohoto důvodu podle krajského
soudu ani nemohla nastat situace předpokládaná v ust. §106 odst. 1 věta druhá stavebního
zákona. Podle tohoto předpisu platí, že nebude-li souhlas s ohlášenou stavbou doručen do 40
dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, a ani v této lhůtě nebyl doručen zákaz podle
ust. §107 citovaného zákona, byl souhlas stavebním úřadem udělen. Byla-li vyloučena možnost
projednat stavbu procesně stanoveným postupem v režimu ohlášení, pak se jí v ohlášeném
režimu zabývat nelze a nemohou se na ni uplatnit žádná pravidla vztahující se k ohlášení staveb.
Stěžovatel tak souhlas k provedení ohlášené stavby podle ust. §106 odst. 1 věta druhá
stavebního zákona nezískal. Nebylo tu proto žádné opatření stavebního úřadu umožňující
stěžovateli zahájit navrženou stavbu. Závěrem krajský soud dodal, že pokud dojde k zahájení
řízení o nařízení odstranění nepovolené stavby, pak v tomto řízení bude stěžovatel jako stavebník
a účastník řízení mít možnost se bránit mimo jiné i tím, co v žalobě tvrdí o provádění stavebních
prací na základě oznámení zajišťovacích prací z roku 2005.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud se na základě zjištěných
skutečností nevypořádal s předmětným sporem po právní stránce, a to konkrétně s ust. §104
a násl. stavebního zákona. Podle stěžovatele se stavební úřad tím, že bylo jeho usnesení
o odložení ohlášení krajským úřadem zrušeno, dostal do stádia, kdy bylo stále v platnosti podané
ohlášení ze dne 19. 3. 2007. Stěžovatel dále tvrdil, že v případě, že by stavební úřad zjistil,
že ohlášená stavba byla navržena v rozporu s ust. §104 odst. 1, 2 stavebního zákona, je třeba,
aby stavební úřad rozhodnutím zakázal provedení ohlášené stavby podle ust. §107 stavebního
zákona. Pokud totiž včas neúplné ohlášení neodloží, což se v tomto případě nestalo (odložení
bylo zrušeno), může stavebníkovi „zabránit“ v provedení stavby, kterou stavebník
„nekvalifikovaně“ ohlásil, již pouze tak, že její provedení včas zakáže, bude-li mít k tomu
zákonný důvod. Takové rozhodnutí však stavební úřad ve stanovené lhůtě nevydal.
Podle stěžovatele tak nastala domněnka souhlasu s ohlášením, neboť stěžovateli jako
stavebníkovi nebyl do 40-ti dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, doručen zákaz
podle ust. §107 stavebního zákona. Stavební úřad využil nesprávně institut odložení a nevyužil
institut zákazu provedení stavby. Pokud se ve svém usnesení o zastavení řízení ze dne 18. 2. 2008
odvolává na rozhodnutí krajského úřadu ze dne 1. 6. 2007, kterým bylo zrušeno usnesení
o odložení ohlášení, že je v tomto usnesení vyřčena povinnost stavebního úřadu hledět
na podané ohlášení jako na žádost o vydání stavebního povolení, chybí je podle stěžovatele
v případě podaného ohlášení institut, kterým by bylo toto ohlášení stavby v souladu se stavebním
zákonem zakázáno. Stavební úřad tak zakazuje „něco“, co bylo po 40-ti dnech mlčky povoleno.
Závěrem stěžovatel uvedl, že stavební práce, které provedl na základě ohlášení v roce 2005,
nemohou být nyní stavebním úřadem ani soudem zpochybňovány a řízení podle ust. §129
stavebního zákona ve věci provedených ohlášení v roce 2005 jsou protiprávní. Tyto práce
provedl po uplynutí 30 dní ode dne ohlášení, když neobdržel od Obecního úřadu Staré
Hodějovice ani oznámení, že proti nim nemá námitek, ani že ohlášené stavební práce lze provést
pouze na základě stavebního povolení. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní sodu rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s názorem stěžovatele,
že jím podané ohlášení ze dne 19. 3. 2007 je platné z důvodu zrušení usnesení o odložení
ohlášení. Stěžovatelovo podání ze dne 19. 3. 2007, byt‘ je označeno jako ohlášení, není způsobilé
mít účinky ohlášení uvedené v ust. §106 odst. 1 stavebního zákona. Podmínkou možnosti
ohlášení je, že se jedná o stavby (terénní úpravy a zařízení), které splňují kritéria uvedená
v ust. §104 odst. 2 stavebního zákona. Domněnka souhlasu s provedením stavby podle ust. §106
odst. 1 stavebního zákona se tedy může uplatnit pouze v případě takové stavby, která je uvedena
v ust. §104 odst. 2 stavebního zákona, pokud jsou zároveň splněny další zákonem požadované
podmínky (podání má náležitosti podle §105 odst. 1 až 3 citovaného zákona, od tohoto
bezvadného podání uplyne lhůta 40 dnů a stavební úřad v této lhůtě stavebníkovi nedoručí zákaz
podle §107 citovaného zákona). Rovněž institut odložení podání či zákazu stavby lze použít
pouze v případě, že stavby jsou pro režim ohlašování způsobilé z hledisek uvedených v ust. §104
stavebního zákona. Otázka oprávněnosti či neoprávněnosti realizovat stavbu je předmětem
jiného řízení před stavebním úřadem, tj. řízení o odstranění stavby podle ust. §129 odst. 3
stavebního zákona. Se závěry krajského soudu uvedenými v napadeném rozsudku se krajský úřad
zcela ztotožnil. Protože řízení před správním orgánem nebylo zatíženo vadami, pro které by jej
měl krajský soud zrušit, a rovněž nebylo vadami zatíženo řízení před soudem, má tedy krajský
úřad za to, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel doručil dne 19. 3. 2007 stavebnímu úřadu
podání označené jako ohlášení stavby. Tímto podáním ohlásil stavební úpravy objektu bývalé
stodoly v rozsahu její úplné rekonstrukce, kdy zastavěná plocha činí 190,54 m
2
, z čehož na byt
mělo připadat 143,44 m
2
. K ohlášení stěžovatel mimo jiné připojil oznámení zajišťovacích prací
na stodole ze dne 11. 5. 2005, 20. 6. 2005 a 19. 10. 2005, která podal Obecnímu úřadu ve Starých
Hodějovicích. Stavební úřad usnesením ze dne 23. 3. 2007 ohlášení podle ust. §105
odst. 4 stavebního zákona odložil s odůvodněním, že podání není ohlášením, protože nemá tyto
náležitosti: z projektové dokumentace vyplývá, že se nejedná o stavební úpravy stavby ve smyslu
ustanovení §104 odst. 2 písm. a) až d) stavebního zákona. Na základě odvolání podaného
stěžovatelem krajský úřad usnesení o odložení podání zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušujícího rozhodnutí krajský úřad poukázal na to, že ust. §105
odst. 4 stavebního zákona lze využít pouze na takové stavby, na které dopadá právní úprava
ohlášení a současně uvedl, za jakých podmínek lze aplikovat ust. §107 stavebního zákona.
Předpokladem pro využití postupů vztahujících se k ohlášení stavby je okolnost, že se skutečně
jedná o stavbu podléhající takovému režimu. Pokud stavebník ohlásí stavbu, která podléhá vydání
stavebního povolení, pak není režim ohlášení postačující, tudíž se nelze výše uvedenými
ustanoveními stavebního zákona řídit. Při posuzování žádosti je zapotřebí vycházet z obsahu
podání, nikoliv z jeho názvu. Povinností správního orgánu je poučit stavebníka, že bylo jeho
podání posouzeno jako žádost o stavební povolení a současně vyzvat k jejímu doplnění
na úroveň skutečné žádosti o stavební povolení. Napadené usnesení krajský úřad označil
jako neurčité ve výrokové části s nedostatečným odůvodněním neposkytujícím oporu výroku
usnesení, v důsledku čehož je nepřezkoumatelné. Krajský úřad tak uzavřel, že poté,
co rozhodnutí nabude právní moci, bude stavební úřad na podané ohlášení nahlížet jako
na žádost o vydání stavebního povolení. Dne 18. 2. 2008 stavební úřad rozhodl o zastavení řízení
zahájeného na základě žádosti stěžovatele ze dne 19. 3. 2007. Toto rozhodnutí odůvodnil tím,
že při kontrolní prohlídce bylo zjištěno, že stavba je rozestavěná a podléhá režimu podle
ust. §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a proto je žádost o vydání stavebního povolení
podle ust. §66 odst. 1 písm. g) správního řádu bezpředmětná. Stěžovatel se proti tomuto
usnesení odvolal a poukázal na to, že rozhodnutí o odložení věci bylo zrušeno a od právní moci
zrušujícího rozhodnutí začala běžet zákonná lhůta, jejíž uplynutím došlo k udělení souhlasu
s ohlášením stavby. Poté krajský úřad rozhodnutím ze dne 23. 5. 2008 usnesení stavebního úřadu
o zastavení řízení zrušil, protože v daném případě s ohledem na fakt, že žádné správní řízení
dnem podání žádosti stěžovatelem nemohlo být u stavebního úřadu zahájeno, nebylo ani jaké
řízení zastavovat. Stavebnímu úřadu bylo uloženo v dalším řízení postupovat podle části čtvrté
správního řádu a stěžovatele poučit o zákonném postupu při dodatečné legalizaci stavby. Dále
mu bylo uloženo, aby zahájil řízení o odstranění stavby podle ust. §129 stavebního zákona.
K odvolací námitce stěžovatele, že obdržel fiktivní souhlas s prováděním stavby uplynutím
40 dnů, krajský úřad uvedl, že nebyla splněna podmínka, že ohlašovací režim je pro danou stavbu
postačující, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn rozhodnutím krajského úřadu, jímž bylo zrušeno
usnesení o odložení věci a věc vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání. Stěžovatel
byl současně vyrozuměn o tom, že se jedná o stavbu podléhající projednání ve stavebním řízení
a územnímu projednání. Proto nelze na ohlášení z 19. 3. 2007 nahlížet jako na řádné ohlášení.
Fikce vydaného souhlasu s realizací předmětné stavby proto nemohla vzniknout.
Podle ust. §105 odst. 1 stavebního zákona ohlášení stavby obsahuje údaje o stavebníkovi,
o pozemku, ohlášené stavbě, jejím rozsahu a účelu, o způsobu a době provádění stavby a její
jednoduchý technický popis, nejde-li o případy uvedené v odstavci 2; u dočasné stavby rovněž
dobu jejího trvání a návrh úpravy pozemku po jejím odstranění. K ohlášení se připojí doklad
prokazující vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření anebo
právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku či stavbě, pokud stavební úřad nemůže
existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí. Podle odst. 4 citovaného ustanovení
podání, které nemá náležitosti podle odstavců 1 až 3, není ohlášením podle tohoto zákona
a stavební úřad je usnesením odloží. Usnesení o odložení zašle stavebníkovi do 15 dnů ode dne
učinění podání spolu s poučením o správném postupu při ohlašování staveb a o tom,
že se stavbou nelze započít.
Podle ust. §106 odst. 1 stavebního zákona ohlášenou stavbu, terénní úpravy nebo zařízení
podle §104 odst. 2 může stavebník provést na základě písemného souhlasu stavebního úřadu;
u dočasné stavby souhlas obsahuje dobu jejího trvání. Nebude-li stavebníkovi souhlas doručen
do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této lhůtě nebude doručen
zákaz podle §107, platí, že stavební úřad souhlas udělil.
Podle ust. §107 odst. 1 věta první stavebního zákona stavební úřad rozhodnutím, které
je prvním úkonem v řízení, provedení ohlášené stavby zakáže, pokud by ohlášená stavba
podle §104 odst. 1 byla navržena v rozporu s územně plánovací informací nebo s obecnými
požadavky na výstavbu nebo umisťována v nezastavěném území anebo byla v rozporu
se závazným stanoviskem dotčeného orgánu (§105 odst. 3). Toto rozhodnutí musí být vydáno
do 30 dnů ode dne ohlášení stavby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zakáže stavební úřad
rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení provedení ohlášené stavby, terénních úprav nebo
zařízení podle §104 odst. 2 písm. d) až p), pokud by byly v rozporu s obecnými požadavky
na výstavbu, s regulačním plánem, územním rozhodnutím nebo územním souhlasem
anebo se závazným stanoviskem dotčeného orgánu.
Spornými otázkami v dané věci je, zda stavební úřad stěžovateli udělil souhlas s ohlášenou
stavbou a jaký procesní postup má stavební úřad zvolit, je-li podáno ohlášení na stavbu,
jež podléhá řízení o povolení stavby. Je nepochybné, že s realizací takovéto stavby nemůže
stavební úřad vyjádřit souhlas v režimu ohlášení, neboť by to bylo v rozporu s ust. §104
stavebního zákona, který stanoví, u kterých staveb postačí k provedení stavby pouhé ohlášení.
V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu,
ale neztotožňuje se s jeho názorem, že je-li podáno ohlášení na stavbu, jež podléhá řízení
o povolení stavby, nelze postupovat podle ustanovení §105 odst. 4 stavebního zákona. Možnost
projednat stavbu v režimu ohlášení je sice vyloučena, ale není vyloučen postup upravený
v ust. §105 odst. 4 stavebního zákona. Podání ohlášení na stavbu, jež podléhá řízení o povolení
stavby, není podle svého obsahu ohlášením (nesplňuje jeho náležitosti), a proto je třeba je odložit.
Citované ustanovení konkrétně uvádí, že podání, které nemá náležitosti podle odstavců 1 až 3,
není ohlášením podle tohoto zákona a stavební úřad je usnesením odloží. Obligatorní náležitostí
podle ust. §105 odst. 1 stavebního zákona jsou údaje o ohlášené stavbě, jejím rozsahu a účelu.
Tuto náležitost však z povahy věci nemůže splňovat podání obsahující údaje o stavbě,
jež vzhledem ke svému charakteru, rozsahu nebo účelu ze zákona podléhá stavebnímu povolení,
neboť údaje o dané stavbě nelze považovat za údaje o „ohlášené“ stavbě. Z toho plyne, že takové
podání nemá zákonem stanovené náležitosti, proto není ohlášením a ani se neprojednává
v režimu ohlášení.
Nejvyšší správní soud si je vědom, že uvedený výklad ust. §105 odst. 1 a 4 stavebního
zákona nevyplývá bez dalšího z jeho znění, ale má za to, že v porovnání možných výkladových
alternativ nejlépe odpovídá smyslu a účelu uvedeného ustanovení a nejlépe řeší otázky vzniklé
v procesu ohlášení stavby. Účelem ohlašování staveb je umožnit rychlé a administrativně
jednoduché získání oprávnění ke stavbě v případech, kdy vzhledem k charakteru, rozsahu a účelu
stavby není z důvodu ochrany veřejného zájmu nutné, právě pro její menší typovou jednoduchost
vyjádřenou taxativním výčtem takových typově jednodušších staveb v §104 odst. 2 stavebního
zákona, podrobovat předmětnou stavbu komplikovanějšímu zkoumání. Institut ohlášení stavby
vychází ze zásady, že omezovat svobodu jedince při výkonu jeho vlastnického práva nebo jiného
práva, jež mu z hlediska soukromoprávního zakládá možnost stavět, lze veřejnoprávními
požadavky (v procesní rovině např. vyžadováním stavebního povolení nebo jiného obdobného
souhlasu ke stavbě) jen v té míře, v jaké je to nezbytné k ochraně veřejného zájmu. Proto zákon
rozlišuje mezi různou typovou „závažností“ staveb z hlediska možného dotčení veřejného zájmu
a pro stavby, u nichž lze očekávat menší stupeň takového možného dotčení, vytváří
zjednodušený režim v podobě ohlášení (pro zcela „nezávažné“ stavby dokonce žádnou
stavebněprávní proceduru předcházející stavební činnosti nepředepisuje (§103 stavebního
zákona).
Nelze však připustit, aby v rámci zjednodušeného režimu ohlášení neexistoval
mechanismus, kterým by zabránil tomu, aby byl aprobován stavební záměr, ke kterému
je vzhledem k jeho typově většímu riziku dotčení veřejného zájmu třeba složitější formy souhlasu
veřejné moci ke stavbě. Ustanovení upravující ohlášení stavby však neumožňují zakázat
provedení stavby z důvodu, že je ve skutečnosti vzhledem k její povaze třeba stavebního
povolení. Výčet důvodů podle ust. §107 stavebního zákona je totiž taxativní, přičemž výše
popsaný důvod tento výčet nezahrnuje. Zároveň je třeba, aby bylo zabráněno stavebníkovi
v provedení stavby, kterou ohlásil, ač je k jejímu provedení třeba stavebního povolení, v časovém
horizontu odpovídajícím lhůtám, jimiž je limitována procedura ohlašování stavby, a aby tak byla
stavebníkovi poskytnuta jednoznačná informace o tom, co smí a co nesmí se stavbou učinit
a jak může ohledně zamýšlené stavby dále postupovat, a aby právní akt, v němž se mu této
informace dostane, byl přezkoumatelný opravnými prostředky v rámci veřejné správy a následně
i ve správním soudnictví. Všechny tyto požadavky nejlépe splňuje právě institut odložení podání
podle ust. §105 odst. 4 stavebního zákona, neboť zajišťuje, že o podání stavebníka bude řádně
rozhodnuto v dostatečně krátké, zákonem stanovené, lhůtě, že bude poučen, co má, resp. může,
dále ve věci stavby činit, že proti usnesení o odložení může podat odvolání a případně,
že rozhodnutí odvolacího orgánu může napadnout žalobou podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Přezkum
v odvolacím, a následně soudním, řízení pak zajišťuje, že odložení podání, které znamená
fakticky zákaz provedení stavby v režimu ohlášení, bude učiněno pouze ze zákonem stanovených
důvodů, a bude tak vyloučena libovůle při posuzování otázky, zda uvedenou stavbu
lze uskutečnit v režimu ohlášení nebo teprve po vydání stavebního povolení.
Stavební úřad má tedy povinnost doručit usnesení o odložení stavebníkovi do 15 dnů
ode dne učinění podání spolu s poučením o správném postupu při ohlašování staveb a o tom,
že provedení stavby nelze zahájit. S ohledem na ust. §4 odst. 2 správního řádu má stavební úřad
povinnost poučit stavebníka takovým způsobem, aby nebyl poškozen v důsledku neznalosti
svých procesních práv, tzn. že v případě, kdy stavebník podal ohlášení na stavbu, jež podléhá
stavebnímu povolení, jej musí přiměřeně poučit, že pokud má záměr provést stavbu, je třeba
stavebního povolení, a přiměřeně jej poučit i o správném postupu při povolováni staveb.
Tento procesní postup zcela respektuje princip právní jistoty účastníků řízení, neboť ve velmi
krátké lhůtě je fixován právní stav věci a stavebník může podat žádost o stavební povolení,
anebo pokud s kvalifikací předmětné stavby (či terénních úprav a zařízení) jako stavby,
jež podléhá stavebnímu povolení, nesouhlasí, může proti usnesení o odložení podat odvolání
ve smyslu ust. §76 odst. 5 správního řádu. Naopak, pokud stavební úřad v zákonem stanovené
lhůtě usnesení o odložení podání nevydá, je třeba uplatnit ust. §106 odst. 1 stavebního zákona
se všemi důsledky z toho plynoucími. To znamená, že nebude-li tak stavebníkovi doručen
písemný souhlas do 40 dnů ode dne, kdy ohlášení došlo stavebnímu úřadu, ani mu v této lhůtě
nebude doručen zákaz podle ust. §107, platí, že stavební úřad souhlas udělil.
V důsledku takto vzniklého souhlasu mohou jistě vzniknout stavby, jejichž vznik by jinak,
v řádném stavebním řízení či v řádném režimu ohlašovacím, nebyl připuštěn. Může k tomu dojít
např. záměrnou nečinností stavebního úřadu v důsledku ilegální koordinace postupu mezi
stavebníkem a příslušným pracovníkem stavebního úřadu. Takovým neblahým důsledkům
však lze v případech, kdy dochází k ohrožení života a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnosti,
životního prostředí anebo majetku třetích osob, čelit postupem podle ust. §129 odst. 1 písm. a)
stavebního zákona, který v tomto smyslu poskytuje dostatečně účinný a pružný nástroj k ochraně
výše uvedených hodnot. Navíc ilegální koordinace postupu mezi stavebníkem a příslušným
úředníkem bude mít nezřídka povahu jednání naplňujícího znaky trestného činu, takže i hrozba
odsouzení za trestný čin bude napomáhat prevenci takových nežádoucích jednání. Čelit
uvedeným jednáním tím, že zákon bude vykládán způsobem, který by ve své podstatě vyprázdnil
institut souhlasu ke vzniku ohlášené stavby, k němuž dojde marným uplynutím lhůty, v níž může
stavební úřad stavbě zabránit, by bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát.
V něm nelze vykládat určitý právní institut, v rozporu s jeho smyslem a účelem, jakož i v rozporu
s dikcí zákonných ustanovení jej upravujících tak, že se svoboda jedince omezí více, než nakolik
to vyplývá ze zákona jen proto, aby se zabránilo případnému zneužití tohoto institutu. Zabránění
zneužití musí být docíleno v první řadě řádným výkonem veřejné správy (zejména průběžnými
a účinnými vnitřními kontrolními mechanismy uvnitř orgánů s působností na úseku povolování
staveb) a dále doplňkovými mechanismy jako hrozbou trestních nebo jiných zákonných sankcí
a případným uplatněním zákonem stanovených mechanismů následné nápravy (§129 stavebního
zákona).
Při aplikaci výše uvedených východisek lze v daném případě souhlasit se stěžovatelem,
že pokud bylo zrušeno rozhodnutí stavebního úřadu o odložení věci, začala od právní moci
tohoto rozhodnutí (6. 6. 2007) opět běžet zákonná lhůta 40 dnů podle ust. §106 odst. 1 věty
druhé stavebního zákona. Běh této lhůty byl zahájen doručením ohlášení stavebnímu úřadu
(19. 3. 2007) a přerušen doručením usnesení o odložení podání stěžovateli (4. 4. 2007). Přerušení
běhu lhůty je totiž jedním z účinků usnesení ve smyslu ust. §74 odst. 3 správního řádu, který
s ohledem na to, že podle ust. §76 odst. 5 věta druhá správního řádu nemá odvolání
proti usnesení odkladný účinek, nastal oznámením usnesení stěžovateli doručením stejnopisu
jeho písemného vyhotovení podle ust. §72 odst. 1 věta první správního řádu. Uplynutím
zbývající části čtyřicetidenní lhůty došlo k udělení souhlasu s ohlášením stavby ve smyslu
ust. §106 odst. 1 stavebního zákona. Právní fikce souhlasu tak v daném případě nastala. Kasační
námitka stěžovatele je tudíž důvodná.
Vzhledem k tomu, že v mezidobí na základě právní fikce souhlasu podle ust. §106
odst. 1 věty druhé stavebního zákona stěžovatel získal souhlas k provedení stavby,
nelze již ve věci jeho podání doručeného stavebnímu úřadu dne 19. 3. 2007 vést dále řízení
o odložení podání podle ust. §105 odst. 4 věta druhá stavebního zákona, tím méně pak poučovat
jej o správném postupu při ohlašování staveb a o tom, že se stavbou nelze započít, neboť tím,
že nastala právní fikce, bylo jeho podání (ohlášení stavby) vyřízeno. Na krajském úřadu pak bude,
aby postupoval podle ust. §90 odst. 1 písm. a) správního řádu a zrušil rozhodnutí stavebního
úřadu a řízení zastavil, je v rozporu se zákonem, aby s jeho podáním bylo jakkoli jinak nakládáno,
protože by totiž nemohlo vést k ničemu jinému než ke dvojímu vyřízení téže věci.
Námitkou stěžovatele, že stavební práce, které provedl na základě ohlášení v roce 2005,
nemohou být nyní zpochybňovány ve stavebním řízení podle ust. §129 stavebního zákona,
se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Toto řízení nebylo předmětem přezkumu v dané věci,
proto krajský soud správně uvedl, že řízení podle citovaného ustanovení není ukončeno,
a proto soud nemůže přezkoumávat dodržení požadavků předepsaných pro toto řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 věta prvá
s. ř. s. zrušil a věc vrátil dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle
něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal
důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v rozhodnutí o věci
samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu