ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.31.2009:69
sp. zn. 7 Azs 31/2009 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: Y. Z., zastoupen JUDr. Romanou Lužnou,
advokátkou se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 12. 2008, č. j. 56 Az 101/2008 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatele advokátce JUDr. Romaně Lužné se u r č u je na odměně
za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2008, č. j. 56 Az 101/2008 - 43,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 6. 2008,
č. j. OAM-330/VL-07-ZA-03-R2-2005, jímž nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že potíže stěžovatele mohly
v počátku vzniknout v souvislosti s jeho činností řidiče pro opoziční stranu, ale svým následným
chováním, podílením se na trestné činnosti a spoluprací s KGB za účelem diskreditace opozice
zcela vyloučil možnost, aby jeho problémy mohly být posuzovány jako pronásledování ve smyslu
příslušných ustanovení zákona o azylu. Účast stěžovatele na demonstraci kritizující politický
režim v Bělorusku je pak účelová, motivovaná snahou být veřejně viděn a zachycen v přítomnosti
oponentů režimu sdělovacími prostředky, což zcela odporuje smyslu zákona o azylu a zároveň
vylučuje možnost se této ochrany dovolávat.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že ministerstvo nerozhodovalo na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu
a neshromáždilo za tímto účelem dostatečné množství informací. Krajský soud pak následně
pochybil tím, že některé tvrzené skutečnosti uvedené v žalobě přešel a nezabýval se jimi, případně
je bagatelizoval a pouze povšechně zhodnotil. Skutečnosti, které uvedl jako účastník řízení,
a na jejichž základě žádá o udělení azylu, lze podle jeho názoru považovat za pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatel poukázal na čl. 10 odst. 2 směrnice Rady
č. 2004/83/ ES ze dne 29. 4. 2003, podle něhož při posuzování otázky existence odůvodněné
obavy žadatele z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské,
národnostní, sociální nebo politické rysy, které vedou k jeho pronásledování, jestliže původce
pronásledování tyto rysy žadateli připisuje. Je skutečností, že prvotním podnětem jeho
pronásledování nebyly politické důvody, jak je konstatováno v napadeném rozsudku. V současné
době je však pro něho fakticky nemožné žít ve své vlasti bez pronásledování státem. Již před
opuštěním země původu se stal předmětem pozornosti tamních úřadů, byl vyslýchán policií,
několikrát fyzicky napaden a donucen ke spolupráci. Z těchto důvodů se proto obává, že by mu
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve formě nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu
§14a zákona o azylu. Nelze se proto ztotožnit se závěrem krajského soudu, že z důvodu
neexistence důkazu o perzekuci neúspěšných žadatelů o azyl po návratu do Běloruska lze dovodit
závěr, že tato obava není v jeho případě důvodná. V závěru kasační stížnosti požádal o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na obsah spisového materiálu,
zejména na protokoly o pohovorech a protokol o shromážděných informacích o zemi původu,
jakož i na své rozhodnutí, a rozsudek krajského soudu. V napadeném rozsudku neshledává žádná
pochybení, považuje jej za srozumitelný a dostatečně odůvodněný. Pokud stěžovatel namítá,
že se krajský soud dostatečně nezabýval některými skutečnostmi uvedenými v žalobě, pak tato
námitka je formulována zcela obecně a není z ní patrno, jaká konkrétní tvrzení má na mysli.
Stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany a jeho obava z návratu do vlasti
byla již na pozadí informací o zemi původu posouzena a shledána jako nedůvodná. Ministerstvo
proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti, případně její odmítnutí pro nepřijatelnost.
V daném případě Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu bude kasační
stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní zároveň
plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu dochází v případě,
že důvodem podání kasační stížnosti je „...natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená,
že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také
výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti soudů.“ (viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupné na www.nssoud.cz).
O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1/ týká
se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu; 2/ týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního
soudu; 3/ v případě, že Nejvyšší správní soud shledá důvod pro tzv. judikatorní odklon,
tzn. dospěje-li ve výjimečných a odůvodněných případech k závěru, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně; 4/ bylo-li v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O takové pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o první z uvedených
důvodů přijatelnosti kasační stížnosti ve vztahu k poslední stížní námitce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V prvním ze stížních bodů stěžovatel vytýkal ministerstvu, že nerozhodovalo na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu a neshromáždilo dostatek informací a v dalším stížním
bodě namítal, že se krajský soud nezabýval některými v žalobě tvrzenými skutečnostmi nebo tyto
bagatelizoval či povšechně zhodnotil.
Tyto stížní body jsou formulovány zcela obecně, přičemž není vůbec zřejmé, v jakém
směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo či krajský soud při rozhodování
dopustit. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74,
dostupný na www.nssoud.cz, zaujal názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část,
aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním
úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil v rozsudku ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS,
kde uvedl, že „pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru,
aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění
jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné.
Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže
stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení
nezjistil důsledně skutečný stav věcí, pokud sám neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové
tvrzení svědčí“. V souvislosti s uvedenými stížními body je třeba zdůraznit, že ministerstvo
má povinnost zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl uvedl
v průběhu správního řízení. Ze žádného ustanovení zákona o azylu, ani z jiného zákona, nelze
dovodit, že by ministerstvo mělo povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činit příslušná skutková zjištění. Pokud tedy
ministerstvo umožnilo stěžovateli sdělit v žádosti a v protokolu o pohovoru všechny okolnosti,
které považuje pro udělení azylu za významné, nebylo jeho povinností předestírat mu důvody,
pro které je azyl obvykle poskytován. Ministerstvo vycházelo při svém rozhodování z obsahu
žádosti stěžovatele o udělení azylu ze dne 16. 2. 2005 a z pohovorů provedených v rámci
správního řízení ze dne 31. 3. 2005 a ze dne 23. 5. 2005 a z doplňujícího pohovoru ze dne
31. 1. 2007. Stěžovatel v průběhu těchto pohovorů uvedl celou řadu podrobných informací
o svých aktivitách a činnostech, jejichž prostřednictvím se zapletl do majetkové trestné činnosti
a do spolupráce jednak s organizací Běloruské národní fronty (dále jen „BNF“) a jednak
s provládní KGB. Uvedl, že nebyl členem žádné politické strany a že se ani v době před
opuštěním vlasti nijak politicky neangažoval. Na opakované dotazy ministerstva, čeho
se konkrétně po návratu do vlasti obává, stěžovatel odpovídal, že se obává tamní policie
a příslušníků BNF, neboť proti policii svědčil ve věci dovozu kradených aut z Polska (na čemž
se sám podílel a v důsledku čehož byli někteří policisté uvězněni) a ve spolupráci s KGB veřejně
šířil nepravdivé informace o BNF za účelem její diskreditace. Ministerstvo vyhodnotilo potíže
stěžovatele především jako důsledek jeho majetkové trestné činnosti, díky níž se dostal
ke spolupráci s BNF a KGB. Jeho činnost proto nesouvisela s azylově relevantními skutečnostmi
a důvody ve smyslu zákona o azylu. Ministerstvu v tomto směru proto nelze nic vytknout, neboť
na základě obsahu správního spisu a informací o zemi původu stěžovatele provedlo vyhodnocení
uvedených důkazů a rozhodlo na základě logických úvah a dostatku podkladových informací
a zpráv.
Ve druhé stížní námitce týkající se hodnocení žalobních bodů krajským soudem
stěžovatel rovněž neuvedl nic konkrétního, tedy jaká žalobní tvrzení krajský soud nezohlednil,
přešel nebo bagatelizoval, a proto Nejvyšší správní soud v rozsahu takto neurčitě formulované
stížní námitky nemůže zákonnost napadeného rozsudku přezkoumat.
V další námitce pak stěžovatel poukázal na ustanovení čl. 10 odst. 2 směrnice rady
č. 2004/83/ES, podle něhož „při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu
z pronásledování není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní,
sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce
pronásledování tyto rysy žadateli přisuzuje“.
Stěžovatel jako původní důvod k opuštění země původu nezmínil žádné konkrétní potíže
s běloruskými státními orgány a při vycestování rovněž žádný problém neměl. Ve vlastnoručně
psaném prohlášení uvedl, že se obává o svůj život, neboť poté, co pracoval jako řidič
pro BNF, jej policie donutila dovážet kradená auta z Polska s tím, že pak nebude pronásledován.
Když byli policisté zatčeni, lidé z KGB po stěžovateli požadovali, aby odjel do Německa, požádal
o politický azyl a dopouštěl se tam trestné činnosti za účelem diskreditace BNF. Poté, co o tom
stěžovatel vyprávěl v televizi, jej začala pronásledovat opozice z BNF, aby vše popřel.
Několikráte jej zbili a vyhrožovali. Potíže stěžovatele lze proto odvozovat až od trestné činnosti
a souvisejících aktivit, jak je sám popsal. Kromě potíží s policií, proti níž svědčil ve věci dovozu
kradených aut, stěžovatel opakovaně popisoval spolupráci s běloruskou KGB, za níž mu byla
poskytována úplata a beztrestnost některých jeho kriminálních aktivit. Vzhledem k těmto
skutečnostem nelze dospět k závěru, že by stěžovatel byl v zemi původu pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod. Nehrozilo mu ani pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. V projednávaném případě, podle názoru
Nejvyššího správního soudu, původce pronásledování (ať už BNF nebo KGB) žádný
z uvedených rysů stěžovateli nepřisuzoval, neboť jeho činnost v popisovaných aktivitách nebyla
motivována politickým přesvědčením, nýbrž majetkovým prospěchem z kriminální činnosti.
Potíže stěžovatele proto nelze posuzovat jako pronásledování či obavu z pronásledování
ve smyslu relevantních ustanovení zákona o azylu.
V posledním stížním bodě stěžovatel tvrdí, že by mu v případě návratu do Běloruska
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve formě nelidského a ponižujícího zacházení, a proto
se domnívá, že je v jeho případě naplněna skutková podstata ustanovení §14a zákona o azylu.
Stěžovatel však neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mu hrozilo skutečné nebezpečí
vážné újmy uvedené v citovaném ustanovení spočívající např. v mučení nebo nelidském
či ponižujícím zacházení nebo trestání, ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti.
V průběhu správního řízení nevyšlo najevo, že by se stěžovatel v zemi původu musel
důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Ministerstvo při posuzování doplňkové ochrany
vycházelo především z výpovědí stěžovatele a z informací ohledně politické a bezpečnostní
situace a stavu dodržování lidských práv v Bělorusku. Podle obsahu správního spisu jsou všechny
zprávy, které ministerstvo jako podklad pro rozhodování použilo, aktuální a mají dostatečnou
vypovídací schopnost pro posouzení bezpečnosti návratu stěžovatele do vlasti. Ministerstvo
se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabývalo otázkou návratu neúspěšných žadatelů
o azyl do Běloruska, konkrétně také vlivem zákona Běloruské republiky č. 71 - 3 ze dne
15. 12. 2005, jímž byla do právního řádu zavedena trestní odpovědnost za diskreditaci republiky.
Ministerstvo si proto za účelem zjištění možných rizik v případě návratu běloruských občanů
do vlasti opatřilo další konkrétní informace, zejména učinilo dotaz na velvyslanectví České
republiky v Minsku, zda jsou známy případy aplikace předmětného ustanovení zákona v případě
návratu neúspěšných žadatelů o azyl. Z několika relevantních informačních zdrojů však zjistilo,
že nejsou známy žádné případy, v nichž by navrátivší se občané nesli odpovědnost či jiné
negativní důsledky této legislativy. Stěžovatel navíc nijak nekonkretizoval, v čem by mu hrozilo
v případě jeho návratu do Běloruska skutečné nebezpečí vážné újmy ve formě nelidského
a ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud proto nemá důvodu v tomto směru
zpochybňovat závěry ministerstva a krajského soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka
JUDr. Romana Lužná a podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ustanovení §7 a §9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátovi
odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce 2100 Kč a podle
ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy
2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu