ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.66.2009:71
sp. zn. 7 Azs 66/2009 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobce: M. K., zastoupen Mgr. Bohdanou
Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 3 Az 22/2006 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. 3 Az 22/2006 - 33, zastavil
řízení o žalobě podané žalobcem proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 3. 2006, č. j. OAM-216/LE-C09-C09-2006, jímž
nebyl žalobci udělen azyl podle ust. §§12 až §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto, že se na něj nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ust. §91 zákona o azylu. Městský soud vyšel při svém rozhodování z toho,
že žalobce v průběhu řízení o žalobě vycestoval v květnu 2006 nelegálním způsobem z území
České republiky (státní hranici překročil mimo hraniční přechod, aby se vyhnul hraniční kontrole)
do Rakouské republiky, odkud pokračoval do Itálie, kde strávil asi 6 měsíců, a poté do Francie,
kde byl zadržen a vrácen do České republiky dne 19. 1. 2007. Jelikož žalobci bylo za toto jednání
uloženo správní vyhoštění na dobu 5 let podle zákona č. 326//1999 Sb. ve znění pozdějších
předpisů a ust. §33 písm. c) zákona o azylu ukládá soudu povinnost zastavit řízení o udělení
azylu, pokud žadatel v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu, městský soud
řízení o žalobě zastavil.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že zastavení řízení podle ustanovení §33 písm. c) zákona o azylu není v souladu s čl. 36
odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces, které je jedním
ze základních pilířů demokratické společnosti je nutno vykládat extenzivně. I když v roce 2006
nelegálně vycestoval z České republiky do jiných států Evropské unie a byl vrácen zpět na území
České republiky, nutno vidět to, že v době před vydáním rozhodnutí byl na území České
republiky, dva roky čekal na soudní rozhodnutí a přesto, že soudnímu přezkumu nebránily žádné
objektivní překážky (nemožnost doručování), byl mu soudní přezkum odepřen. A to jen a pouze
kvůli jeho přestupku v rámci zákona o pobytu cizinců a nikoliv v souvislosti s jeho neznámým
pobytem. Městský soud měl proto v řízení pokračovat a věnovat se meritornímu přezkumu
tím spíše, že se jedná o zásadní otázku aplikace čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pákistán je velmi nebezpečnou
zemí, kde se situace od doby podání žádosti ještě zhoršila. V části země Swat, odkud stěžovatel
pochází, se stále bojuje. Městský soud se proto měl věnovat věcnému přezkumu správního
rozhodnutí, a nikoliv řízení zastavovat. To ostatně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku
sp. zn. 9 Azs 23/2007. Nejvyšší správní soud by se tedy měl z důvodu přednostní aplikace
mezinárodních závazků před vnitrostátními normami zabývat novými skutečnostmi a zohlednit
fakt, že stěžovatel pochází z údolí Swat, kde v současné době probíhají rozsáhlé vojenské srážky
mezi hnutím Taliban a pákistánskou armádou. Ostatně Evropský soudní dvůr potvrdil, že žadatel
o mezinárodní ochranu nemusí prokazovat individuální hrozbu újmy. Pro poskytnutí ochrany
postačuje vážná míra obecného násilí na určitém území k tomu, aby v důsledku pouhé
přítomnosti žadatele na tomto území byla již pro něho dána reálná hrozba. Podle názoru
stěžovatele je jeho kasační stížnost přijatelná, neboť se městský soud odepřením spravedlnosti
dopustil zcela zásadního pochybení, které mělo dopad do jeho hmotně-právního postavení.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stížní námitky směřují výhradně
do postupu městského soudu, který zastavil soudní řízení. V usnesení městského soudu
neshledává žádné pochybení, neboť stěžovatel v průběhu řízení po podání žaloby vstoupil
na území jiných států, kde byl po delší době zadržen a vrácen zpět do České republiky. Stěžovatel
není ani uprchlíkem, a proto se nemůže účinně dovolávat čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků. Pokud pak jde o nové skutečnosti (probíhající vojenské srážky mezi Talibanem
a pákistánskou armádou), nejde o takovou situaci, kterou by bylo možno považovat za změnu
situace v zemi původu. Vojenské střety probíhají pouze v určité oblasti Pákistánu a stěžovatel
proto může vyhledat ochranu v jiné části země, kde je klid. Ministerstvo proto navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud neshledává opodstatněným stížní bod, v němž stěžovatel brojí proti
postupu městského soudu, který podle ust. §33 písm. c) zákona o azylu zastavil řízení o žalobě.
Podle ust. §33 písm. c) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení
mezinárodní ochrany (žalobce) v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného státu.
Tento důvod zastavení řízení v podstatě částečně kopíruje oprávnění správního orgánu
zastavit řízení z tohoto důvodu, který je uveden v ust. §25 písm. h) zákona o azylu.
Jde o ustanovení, která jsou svým způsobem sankčními, jež postihují případy, kdy žadatel
o udělení azylu (mezinárodní ochrany) v průběhu řízení neoprávněně vstoupil na území jiného
státu.
V této věci je nesporné, že stěžovatel v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva, které bylo zahájeno 28. 3. 2006, vstoupil na území jiných států a že se tak stalo
neoprávněně, tj. mimo hraniční přechod a bez příslušného povolení. Tato skutková zjištění
ministerstva, z nichž městský soud vycházel, stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybňuje.
Nepopřel, že v průběhu května 2006 odešel z Pobytového střediska Seč do Prahy, poté přešel
hranici do Rakouska, odtud do Itálie a začátkem prosince 2006 přicestoval do Francie, odkud
byl vrácen do České republiky. Za toto jednání mu bylo rozhodnutím Policie České republiky,
Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne 19. 1. 2007,
č. j. SCPP-67-17/PH-1-ÚO-2007, uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 5 let, po kterou
nelze stěžovateli umožnit vstup na území České republiky (právní moci nabylo rozhodnutí
25. 1. 2007). Stěžovatel však namítá, že zastavení řízení podle ust. §33 písm. c) zákona o azylu
není v souladu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, protože v době před vydáním
usnesení byl na území České republiky a 2 roky čekal na soudní rozhodnutí ve věci jeho žaloby,
i když soudnímu přezkumu nebránily žádné objektivní překážky. Nejvyšší správní soud
se s takovou interpretací ust. §33 písm. c) zákona o azylu neztotožňuje. Stěžovatel v průběhu
řízení mimo jakoukoliv pochybnost neoprávněně vstoupil na území jiných států, kde byl zadržen
a vrácen do České republiky. V takovém případě byly dány důvody pro zastavení řízení podle
ust. §33 písm. c) zákona o azylu. Jestliže pro rozhodnutí o zastavení řízení podle citovaného
ustanovení postačí zjištění neoprávněného vstupu na území jiného státu, pak z jeho dikce nelze
žádným způsobem dovozovat potřebu prokázat žadateli o azyl, zda se tak stalo úmyslně
či z nedbalosti, či jaký byl podíl soudu na průtazích při projednávání jeho žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, nebo zda tu byl jiný důvod postihu podle příslušných právních předpisů.
Neoprávněný vstup na území jiného státu jako podmínka pro zastavení řízení o žalobě je totiž
vždy objektivní skutečností. Je-li proto v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu o neudělení azylu prokázáno, že žadatel o azyl vstoupil na území jiného státu, není prostor
pro zkoumání příčin, které k tomuto protiprávnímu aktu vedly. Obranu stěžovatele je nutno
odmítnout také z toho důvodu, že jeho úvahy o odepření spravedlnosti vůbec nekorespondují
s jeho vlastním protiprávním jednáním, neboť po podání žaloby k městskému soudu opustil
území České republiky, neoprávněně pobýval na území jiných států a do České republiky
byl vrácen až úředním postupem. Stěžovatel tak dal svým jednáním najevo, že mu na výsledku
soudního řízení o jeho žalobě ani nezáleží. Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský
soud (Městský soud v Praze) nemá v případě objektivního zjištění, že žadatel o azyl překročil
neoprávněně hranice jiného státu, možnost přihlédnout k důvodům, proč a za jakých okolností
se tak stalo, neboť ust. §33 písm. c) zákona o azylu mu ukládá povinnost v tomto případě řízení
zastavit. Postup městského soudu je tedy v souladu s citovaným ustanovením.
Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněným ani stížní bod, v něm stěžovatel namítal,
že v Pákistánu je velmi nebezpečná situace, neboť v části země Swat, odkud pochází, probíhají
rozsáhlé vojenské srážky mezi armádou a hnutím Taliban a obě strany útočí na civilisty, a proto
se měl městský soud věnovat meritornímu přezkumu věci.
Stěžovatel není uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a proto
se nemůže účinně dovolávat čl. 33 této Úmluvy. V průběhu správního řízení naznačoval potíže
politického charakteru, které odůvodňoval nemožností získat v Pákistánu zaměstnání ve státní
sféře kvůli tomu, že nebyl příznivcem strany, která byla u moci. V případě stěžovatele však nelze
hovořit o pronásledování z důvodu politického přesvědčení. Z obsahu správního spisu nevyplývá
negativní postoj státních orgánů k příznivcům strany PPP. Sám stěžovatel prohlásil, že neměl
potíže se státními orgány země původu, a to ani v souvislosti s podporou této strany. Pokud
pak šlo o tvrzenou nemožnost získat zaměstnání ve státní sféře, šlo spíše o to, že stěžovatel nebyl
pro tuto práci kvalifikovaný (neumí číst a psát). Stěžovatel v řízení nepředložil žádné konkrétní
skutečnosti, kterými by doložil, že jeho domněnka o motivu nepřijetí do zaměstnání byla správná.
Nezastával ani názory, které by byly v rozporu s politikou státu, jež by kritizovaly jeho metody
a pro které by se stal nepohodlným státním orgánům. Jediným problémem stěžovatele, pro který
opustil zemi původu, tedy byla nezaměstnanost a obtížná ekonomická situace.
Pokud stěžovatel nově namítá, že v části Pákistánu, odkud pochází, probíhají vojenské
srážky mezi bojovníky hnutí Taliban a pákistánskou armádou, a že tedy jde pro něho o reálnou
hrozbu újmy, má Nejvyšší správní soud za to, že nově uváděné skutečnosti nejsou takového
charakteru, aby je bylo možno považovat za podstatnou, intenzivní a rozhodnou změnu situace
v zemi původu, nastalou po rozhodnutí ministerstva. Je tomu tak proto, že ofenziva pákistánské
armády proti ozbrojenému hnutí Taliban neprobíhá na celém území země původu stěžovatele,
ale jen v určité oblasti, a to v severozápadní části pákistánského území. Stěžovatel tedy může
vyhledat ochranu a útočiště v jiné části země původu. Není proto reálné nebezpečí, že by byl
vystaven mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestu na celém území země
původu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, jež ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu
nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu