ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.31.2009:74
sp. zn. 8 Afs 31/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: J. L., zastoupeného
JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem Adámkova 149, Hlinsko, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 11. 2006, čj. FŘ-14291/11/06 a čj. FŘ-14292/11/06, o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008,
čj. 9 Ca 45/2007 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutími ze dne 20. 11. 2006, čj. FŘ-14291/11/06 a čj. FŘ-14292/11/06, žalovaný
zamítl odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 2005,
čj. 135377/05/005914/7751 a čj. 135432/05/005914/7751, kterými správce daně dodatečně
vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2002 a 2003.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji usnesením ze dne 19. 11. 2008, čj. 9 Ca 45/2007 - 45, odmítl [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Městský soud uvedl, že žaloba ze dne 22. 1. 2007 neobsahovala žádný žalobní bod. Sám žalobce
v bodu IV. žaloby uvedl, že „odůvodnění výše uvedeného návrhu bude Městskému soudu v Praze doručeno
do 25. 1. 2007“. Podání datované dne 28. 1. 2007, obsahující odůvodnění žaloby, žalobce podal
k poštovní přepravě teprve dne 30. 1. 2007. Městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2003, čj. 2 Azs 9/2003 - 40, č. 113/2004 Sb. NSS (všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), konstatoval,
že vzhledem k prohlášení žalobce v bodu IV. žaloby jej nevyzval k odstranění vad žaloby
podle §37 odst. 5 s. ř. s. Městský soud rovněž dodal, že „Dalším důvodem, pro který tak soud neučinil,
byla skutečnost, že žaloba byla soudu doručena dne 24. 1. 2007, tedy pouhé čtyři pracovní dny před koncem lhůty
stanovené zákonem pro podání žaloby, a soud tak ani z časového hlediska neměl dostatek prostoru k tomu,
aby vyzval žalobce k doplnění žaloby v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě“.
III.
Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítl, že usnesení je nezákonné, protože městský soud
nepostupoval v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s. Tím městský soud porušil také článek 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a článek 90 Ústavy. Podle stěžovatele nelze žalobu odmítnout
pro vady, na které jej soud neupozornil a pro které mu nepodal konkrétní poučení o způsobu
jejich odstranění.
IV.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předchozí procesní stanoviska.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisů vyplynulo, že dne 28. 11. 2006 bylo obecnému zmocněnci stěžovatele R. H.
doručeno rozhodnutí žalovaného. Dne 22. 1. 2007 podal R. H. jménem stěžovatele k poštovní
přepravě žalobu. V tomto podání, které bylo městskému soudu doručeno dne 24. 1. 2007,
stěžovatel v bodu I. označil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného. V bodu II. uvedl, že
„[ž]alující se domnívá, že řízení o jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům i řízení předcházející vydání
těchto výměrů má vady v jejichž důsledku byl ovlivněn výrok rozhodnutí žalovaného“. V bodu III. navrhl
městskému soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí orgánu prvního stupně.
Konečně v bodu IV. stěžovatel dodal, že „[o]důvodnění výše uvedeného návrhu bude Městskému soudu v
Praze doručeno do 25. 1. 2007“. Dne 30. 1. 2007 R. H. podal jménem stěžovatele k poštovní
přepravě podání ze dne 28. 1. 2007 označené jako „žaloba proti rozhodnutí správního orgánu“.
Součástí podání byla plná moc ze dne 15. 1. 2007, kterou stěžovatel udělil R. H. jako obecnému
zmocněnci. Toto podání bylo adresováno Krajskému soudu v Praze a městskému soudu bylo
doručeno dne 23. 2. 2007.
Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí
oznámeno žalobci doručením písemného vyhotovení. Lhůta k podání žaloby v posuzované věci
uplynula dne 28. 1. 2007, resp. v pondělí dne 29. 1. 2007, protože poslední den lhůty připadl
na neděli (srov. §40 odst. 3 s. ř. s.). Žaloba ze dne 22. 1. 2007 byla městskému soudu doručena
ve středu dne 24. 1. 2007, tedy 4 dny, resp. 5 dnů před koncem lhůty pro její podání. Doplnění
žaloby, podané k poštovní přepravě dne 30. 1. 2007, rámec lhůty překročilo.
Podle §71 odst. 1 písm. d). s. ř. s. musí žaloba, kromě jiných náležitostí, obsahovat
„žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“. Podle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu
o žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V rozsudku ze dne 23. 10. 2003,
čj. 2 Azs 9/2003 - 40, č. 113/2004 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[v] důsledku přísné
dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. (…) Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být
tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost
soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž
je tento typ řízení koncipován“.
Nejvyšší správní soud posoudil ve shodě s městským soudem žalobu jako blanketní.
Tvrzení stěžovatele uvedené pod bodem II. žaloby, podle nějž má řízení o odvolání vady
ovlivňující výrok napadeného rozhodnutí, je natolik obecné, že nemůže být považováno
za žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ze žalobního bodu musí být zřejmá nejen
právní argumentace, ale zejména skutkové důvody, na jejichž základě stěžovatel nezákonnost
správního rozhodnutí dovozuje. Tyto požadavky nesplňuje zcela obecné konstatování, že řízení
trpělo blíže nespecifikovanými vadami. Správní soudnictví je ovládáno dispoziční a koncentrační
zásadou. Žalobní body přitom stanovují meze přezkumu napadeného správního rozhodnutí
(§75 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud není povinen ani oprávněn za žalobce konkrétní důvody
nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní iniciativy nahrazovat projev vůle
žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního aktu (srov. např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98, usnesení
ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2304/08, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel si byl ostatně nedostatků podání (srov. §71 s. ř. s.) vědom a v bodu IV. žaloby
uvedl lhůtu, do kdy je hodlal odstranit. Je třeba zdůraznit, že toto datum spadalo do rámce lhůty
pro podání žaloby (jednalo se o den následující po dni doručení žaloby městskému soudu). Pokud
by tedy stěžovatel žalobní návrh ve stanovené lhůtě doplnil o žalobní body ve smyslu §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s., vyhověl by požadavku §71 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
Za popsaného stavu nedávalo smyslu, aby městský soud vyzval stěžovatele k odstranění
vad žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s. Účelem §37 odst. 5 s. ř. s. je upozornit podatele na vady
podání, vyzvat ho k jejich odstranění, stanovit mu k tomu lhůtu a upozornit ho na následky
spojené s neodstraněním vad. Podle §36 odst. 1 s. ř. s. soud je povinen poskytnout účastníkům
poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení
neutrpěli újmu. Vzhledem ke sdělení stěžovatele v bodu IV. žaloby nelze pochybovat o tom,
že si stěžovatel byl vědom vady podání. Bylo by ryze formalistické trvat za této situace
na povinnosti soudu vyzývat stěžovatele k odstranění vad podání před koncem lhůty,
v níž stěžovatel sám hodlal podání doplnit.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval závěry městského soudu o nedostatku časového
prostoru pro podání výzvy. V souladu s bodem IV. žaloby městský soud správně mohl vyčkat
s případnou výzvou podle §37 odst. 5 s. ř. s. do čtvrtka dne 25. 1. 2007. Teprve pokud v tento
den nebylo městskému soudu doručeno doplnění žaloby, mohl se zabývat tím, zda zbývající čtyři
dny do konce lhůty pro podání žaloby představují časový úsek, který umožňuje přikročit
k postupu podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Městský soud mohl výzvu zaslat v pátek dne 26. 1. 2007, kdy do konce lhůty pro podání
žaloby, která končila v pondělí dne 29. 1. 2007, zbývaly čtyři dny, z toho dva dny pracovního
klidu. Stěžovatel byl přitom zastoupen obecným zmocněncem, který neuvedl kromě poštovní
adresy žádný jiný kontakt. Městský soud tak měl velice omezené prostředky, které mohl využít
při doručení výzvy podle §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud za této situace uzavřel, že lhůta
čtyř dnů pro doručení výzvy podle §37 odst. 5 s. ř. s., z toho pouze dvou dnů pracovních,
je příliš krátká na to, aby umožnila městskému soudu kontaktovat obecného zmocněnce
a ten stihl ve stejné lhůtě zaslat doplnění žaloby městskému soudu (případně jej i sepsat).
Je prakticky nereálné, že by se za této situace podařilo dosáhnout kýženého výsledku,
tedy doplnění žalobních bodů ve lhůtě pro podání žaloby. Navíc městský soud mohl (vzhledem
k jednoznačnému prohlášení stěžovatele v bodu IV. žaloby) důvodně předpokládat, že došlo
k časové prodlevě při doručování předem avízovaného doplnění žaloby.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že se zabýval i ústavní konformitou svých
závěrů. Nyní posuzovaná věc se přitom liší od věci posuzované Ústavním soudem, který v nálezu
ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 392/01, uvedl, že „[l]hůta 5 dní, byť je značně krátká a byť
je do ní zahrnuta sobota a neděle, neznemožňuje soudu, aby stěžovatelku vhodným způsobem vyzval k odstranění
vad (v případě potřeby i telegraficky, či ji předvolal, aby odstranila vady do protokolu), a to zejména za situace,
kdy je řádně zastoupena advokátem a komunikace by tedy měla být snazší“. V případě posuzovaném
Ústavním soudem byla také podána blanketní žaloba a žalobce si stanovil lhůtu pro její doplnění,
tato lhůta však končila až po lhůtě pro podání žaloby. Navíc Ústavní soud řešil situaci, kdy byl
žalobce zastoupen advokátem, což soudu umožňovalo použít i jiné prostředky komunikace
než poštu. V nyní posuzované věci stěžovatel hodlal doplnit žalobu v rámci lhůty podle
§72 odst. 1 s. ř. s. Navíc byl zastoupen pouze obecným zmocněncem, který uvedl jedinou
možnost kontaktu a to svou poštovní adresu. Tento způsob komunikace pak, vzhledem
ke dvěma dnům pracovního klidu uprostřed lhůty pro doplnění žaloby, vedl k praktické
nemožnosti doručit výzvu v čase umožňujícím stěžovateli reagovat. V té souvislosti je třeba
také dodat, že procesní strategie, včetně toho, zda účastník podá žalobu až v samém závěru lhůty,
kdy tak může učinit, souvisí s jeho procesní odpovědností a musí nést případné důsledky,
které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou.
Kasační stížnost není důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu