ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.89.2008:48
sp. zn. 8 Afs 89/2008 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: Olomoucký kraj,
Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupený JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc,
Riegrova 12, proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Opavě, Opava,
Praskova 11, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2008,
čj. ZKI-O-43/0420/2007/31, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 4. 9. 2008, čj. 22 Ca 136/2008 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Rittera,
advokáta, na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2856 Kč a to do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci byla dne 29. 11. 2005 doručena výzva Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
Katastrální pracoviště Šumperk ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. PU-19363/2005-809/1, k zaplacení
nedoplatku správního poplatku ve výši 100 Kč [dle položky 119 sazebníku správních
poplatků - přílohy k zákonu č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále též „zákon o správních
poplatcích“)]. Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 1. 2006, čj. O-80/475/2005/31,
bylo zamítnuto odvolání žalobce a uvedená výzva k zaplacení byla potvrzena. Jak vyplývá
z odůvodnění tohoto rozhodnutí, žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě se na poskytnutí
výpisu z katastru nemovitostí nevztahuje §15 dost. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích
(dále též „zákon o krajích) o bezplatném využívání údajů katastru, a nejedná se ani o osvobození
od správního poplatku podle jiných předpisů.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2006, čj. 22 Ca 74/2006 – 10,
byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2006 odmítnuta. Rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2007, čj. 8 As 28/2006 - 30, byla kasační stížnost zamítnuta,
přičemž oba tyto soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí o výzvě k zaplacení není správním aktem
přezkoumatelným soudem.
Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrálního pracoviště
Šumperk ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. PU-19363/2005-809/3, byla zamítnuta žádost žalobce
o vrácení dotyčného správního poplatku. Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 7. 2006,
čj. ZKI-O-43/237/2006/31, bylo uvedené rozhodnutí ze dne 5. 5. 2006 zrušeno,
přičemž žalovaný vycházel ze závěru, že katastrální úřad neměl zákonný důvod k rozhodnutí
o žádosti o vrácení poplatku.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2007, čj. 22 Ca 330/2006 - 23,
bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2006 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 4. 2008, čj. ZKI-O-43/0420/2007/31, bylo odvolání
žalobce proti rozhodnutí ze dne 5. 5. 2006 zamítnuto. Žalovaný vycházel z obdobných právních
závěrů jako v rozhodnutí ze dne 13. 1. 2006.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2008, čj. 22 Ca 136/2008 - 21,
bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2008 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, krajský soud zejména poukázal na to, že zákon
o správních poplatcích v §8 odst. 1 písm. c) se týká veškerých správních poplatků vybíraných
na všech úsecích státní správy. Oproti tomu §15 odst. 3 zákona o krajích upravuje jen otázky
týkající se katastru nemovitostí. Proto je §15 odst. 3 zákona o krajích ve vztahu k §8 odst. 1
písm. b) zákona o soudních poplatcích ustanovením zvláštním, a je jej třeba v souladu se zásadou
„lex specialis derogat legi generali“ aplikovat. Toto speciální ustanovení zakládá právo kraje
na bezplatné využívání údajů katastru nemovitostí, a to bez jakýchkoli výjimek.
Včas podanou kasační stížností se žalovaný domáhal zrušení tohoto rozsudku. Uvedl,
že i nadále setrvává na stanovisku, že rozhodnutí katastrálního úřadu bylo se zřetelem
na §7 odst. 1 zákona o správních poplatcích vydáno nad rámec jeho zákonných zmocnění.
Poukaz na §64 zákona o správě daní a poplatků na daný případ nedopadá, neboť v této věci
byl správní poplatek vyměřen zákonně, takže žádný přeplatek nevznikl.
Stěžovatel má dále za to, že naopak (na rozdíl od stanoviska krajského soudu) je zákon
o správních poplatcích zákonem speciálním, ve vztahu k §15 odst. 3 zákona o krajích,
protože sice řeší správní poplatky vybírané všemi správními orgány, ovšem v jednotlivých
položkách sazebníku upravuje poplatky za úkony před jednotlivými správními orgány.
Podle §8 zákona o správních poplatcích mohou být subjekty či úkony osvobozeny od poplatku
pouze v případech taxativně vymezených v tomto ustanovení, popřípadě v jednotlivých
položkách sazebníku. Proto nelze rozsah tohoto osvobození rozšiřovat nad rámec zákona
i na provedení úkonů souvisejících s výkonem samostatné působnosti kraje
(hospodaření s majetkem). Pokud by chtěl zákonodárce osvobodit úkony požadované
územními samosprávnými celky při výkonu jejich působnosti obecně, pak by nepochybně
§8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích, týkající se osvobození při výkonu přenesené
působnosti (státní správy) doplnil o osvobození při výkonu samostatné působnosti.
Stěžovatel rovněž poukazuje na §22 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí (dále též „katastrální zákon“), dle kterého katastrální úřady poskytují územně
samosprávným celkům (obcím a krajům) bezplatně údaje katastru k výkonu jejich působnosti
(samostatné i přenesené) ve formách dle odstavců 3 a 4. Bezplatné poskytování údajů se tedy
nevztahuje na údaje z katastru nemovitostí, které jsou uvedeny v §22 odst. 1 a 2 katastrálního
zákona. Dále s odkazem na §15 odst. 1 vyhlášky č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru
nemovitostí České republiky a se zřetelem na §15 odst. 3 zákona v krajích (který je zvláštním
zákonem ve smyslu tohoto ustanovení vyhlášky) dovozuje, že se bezplatně poskytují údaje pouze
ve formách vymezených v §3 písm. d), e), f), g), h) a i) téže vyhlášky.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce o nedostatku pravomoci rozhodnout
o žádosti o vrácení poplatku zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 11. 2007, čj. 8 As 28/2006 - 30. Dále uvedl, že krajský soud správně dovodil, že kraje mají
dle ustanovení §15 odst. 3 zákona o krajích právo na bezplatné poskytování údajů z katastru
nemovitostí ve všech formách uvedených v §3 vyhlášky č. 162/2001 Sb. Navrhl, aby kasační
stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v rozsahu stížních
důvodů, přičemž vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
K prvé zde uvedené námitce v kasační stížnosti je nutno (ve shodě s žalobcem)
především poukázat na stanovisko vyjádřené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 29. 11. 2007,
čj. 8 As 28/2006 - 30, v němž bylo vysloveno, že §7 zákona o správních poplatcích se vztahuje
jak na případy, kdy správní poplatek je uhrazen, aniž by byla vydána výzva k zaplacení poplatku,
tak i na případy, kdy poplatek byl uhrazen až po vydání této výzvy (jak tomu bylo i v dané věci). Samotná výzva
není překážkou pro vydání rozhodnutí podle tohoto ustanovení a to ani rozhodnutí o vyhovění žádosti o vrácení.
Při splnění zákonných podmínek se pak poplatník může domáhat žalobou u soudu přezkoumání rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o vrácení poplatku.
Nelze souhlasit s krajským soudem i stěžovatelem o vztahu §8 odst. 1 písm. c) zákona
o správních poplatcích a §15 odst. 3 zákona o krajích jakožto ustanovení obecného a zvláštního
(přičemž názor stěžovatele a krajského soudu se liší v tom, které z těchto ustanovení je obecné
a zvláštní).
K této problematice je možno, pokud se týká právní teorie, poukázat např. na publikaci
Knapp. V., Teorie práva, 1. vydání, Praha, C. H. Beck 1995. V ní je na straně 116 uveden závěr
(k derogaci, je však možno jej vytáhnout také na třídění právních norem): „Pochybnější, zejména
v praxi je zásada, podle níž právní norma speciální deroguje obecnou. Tuto zásadu je třeba vykládat
tak, že by v případě, že by tutéž skutkovou podstatu v tomtéž právním řádu upravovala právní norma obecná
a právní norma speciální, platila právní norma speciální.“ O vlastním třídění právních norem je pak
pojednáváno na str. 156 a násl. této publikace. Pod bodem 384 je mj. uvedeno: „Podle povahy
své hypotézy se právní normy liší na obecné a speciální. Toto rozlišování vyplývá z vnitřní struktury jevů
označených hypotézou právní normy a z potřeby na jeden nebo jenom na některé z jejich komponentů vázat jiný
právní následek, než je tomu u normy obecné.“ Dále jsou uvedeny některé příklady a v navazujicí části
je konstantováno: „Ve vzájemném vztahu obecné a speciální normy platí norma speciální (lex specialis derogat
generali).“
Zde nejde o případ, kdy by speciální ustanovení vylučovalo aplikaci obecného ustanovení,
které by jinak – nebýt tohoto speciálního ustanovení – na daný případ dopadalo. Ustanovení
§8 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích se týká množiny případů, kdy územní
samosprávné celky a jejich orgány požadují provedení úkonů souvisejících s výkonem státní
správy, kterým jsou pověřeny (tedy v přenesené působnosti). Ustanovení §15 odst. 3 zákona
o krajích upravuje odlišnou množinu týkající se bezplatného využívání údajů v samostatné
působnosti. Bezesporu zařazení §15 odst. 3 do zákona o krajích je nesystémové a vhodnější
by bylo začlenění tohoto ustanovení do zákona o správních poplatcích (i v tomto případě
svou povahou jde o osvobození od správních poplatků), nebo alespoň do katastrálního zákona.
To však nevylučuje, aby nad rámec osvobození uvedeného v zákoně o správních poplatcích další
případy bezúplatného poskytování (osvobození) byly upraveny v samostatných zákonech.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že dle §8 odst. 1 písm. c) zákona o správních
poplatcích podléhají osvobození veškeré požadavky na provedení úkonů souvisejících
s přenesenou působností územních samosprávných celků, kdežto v případě §15 odst. 5 zákona
o krajích se jedná jen o využívání údajů katastru nemovitostí, aniž by však uvedené ustanovení
omezovalo toto osvobození jen na některé formy. Stejně tak není ani rozhodné, že úprava
v §22 odst. 5 katastrálního zákona se zčásti překrývá s úpravou v §8 odst. 1 písm. c) zákona
o správních poplatcích a §15 odst. 3 zákona o krajích. Pokud stěžovatel odkazuje na §15 odst. 1
vyhlášky č. 162/2001 Sb., je nutno uvést, že toto ustanovení se na daný případ vůbec nevztahuje
(nejde o úplatu za poskytnuté údaje stanovenou touto vyhláškou).
Ze všech těchto důvodů krajský soud rozhodl právem o zrušení žalobou napadeného
správního rozhodnutí. Proto byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
a to za zastoupení advokátem – za jeden právní úkon právní služby ve výši 2100 Kč [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], paušální náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 300 Kč a 19 % jakožto plátci DPH, tedy celkem 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu