ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.31.2007:165
sp. zn. 8 As 31/2007 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) P. W., b) Mgr.
J. K., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské nám. 6, Praha 1, a
osoby zúčastněné na řízení: J. D., zastoupená Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem
Praha 1, Opatovnická 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2005,
čj. 32349/2005/63/O-2357/05, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 10. 2006, čj. 10 Ca 13/2006 - 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městské části Prahy 5 ze dne 19. 8. 2004,
čj. Výs. Koš. 771-3448/04 Na-R byla povolena změna stavby a stavební úpravy rodinného
domu č.p. 771, k. ú. Košíře v ul. N. 11 a stavby přípojky vody a splaškové kanalizace v ul. N., a to
k žádosti stavebníků P. W. a Mgr. J. K. Rozhodnutím stavebního odboru Magistrátu hlavního
města Prahy ze dne 23. 6. 2005, čj. MHMP-169907/2004/OST/Mk/Zm/Kš bylo podle §65
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též „správní řád“) zrušeno toto rozhodnutí
ze dne 19. 8. 2004. Rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9. 11. 2005,
čj. 32349/2005/63/O-2357/05 bylo zamítnuto odvolání žalobců a rozhodnutí ze dne 23. 6. 2005
bylo potvrzeno.
Žalobci napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, čj. 10 Ca 13/2006 - 106, zamítl.
Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, městský soud nejprve posuzoval,
zda bylo stavební povolení vydáno v rozporu se zákonem a zda se jedná o takové porušení
zákona, které ve svém důsledku znamená porušení práv jiných subjektů či porušení veřejného
zájmu, a zda práva založená tímto stavebním povolením byla nabyta v dobré víře. Soud shrnul
závažné vady, které vytkl stavebnímu povolení Magistrát hl. m. Prahy v rozhodnutí ze dne
23. 6. 2005, a které žalobci žalobou nezpochybnili. Žádost stavebníků neobsahovala všechny
zákonem stanovené náležitosti; výrok rozhodnutí byl neurčitý; bylo upuštěno do ústního jednání,
aniž byla dodržena patnáctidenní lhůta pro vyjádření; oznámení o zahájení řízení nebylo zasláno
účastníku řízení TSK hl. m. Prahy jako osobě vykonávající vlastnická práva k pozemku,
na němž mají být umístěny přípojky vody a kanalizace; stavebním úřadem byl nesprávně vymezen
okruh účastníků řízení a byla tak odňata možnost účastnit se řízení vlastníkům sousedních
nemovitostí, Městské části Prahy 5 a hl. m. Praha jako zákonným účastníkům územního řízení.
K námitce žalobců, že se nejedná o novou stavbu, nýbrž o rekonstrukci rodinného domu
zachovávající vnější půdorysné i výškové ohraničení původní stavby městský soud uvedl, že toto
tvrzení žalobců je v rozporu s obsahem správního i soudního spisu. Je zřejmé, že stavebníci
původní stavbu prakticky odstranili a na místo ní postavili stavbu novou, přičemž z původní
stavby zachovali pouze základy a obvodovou konstrukci přiléhající ke svahu. Tvrzení žalobců,
že rekonstrukce rodinného domu nepřesahuje půdorysné ohraničení původní stavby je v rozporu
s údaji obsaženými ve stavební dokumentaci a s údaji katastrální mapy, neboť zatímco původní
půdorys stavby byl 129 m
2
, navrhovaná stavba má půdorys 147 m
2
. Podle soudu je tak správný
závěr napadeného správního rozhodnutí, že v daném případě bylo třeba vést územního řízení
dle ustanovení stavebního zákona. Žalobcům musela být závažnost této skutečnosti známa,
a v žalobě sami uvádí eventualitu, že i kdyby rekonstrukce rodinného domu částečně přesahoval
půdorysné ohraničení původní stavby, nemohla by být hodnocena jako stavba nová,
ale jako stavební úprava stávající stavby uskutečněná s přístavbou a v takovém případě
by pak dle žalobců bylo třeba vydat územní rozhodnutí pouze pro tu část domu,
která by byla přístavbou. Soud konstatoval, že v návaznosti na výše uvedené nelze tuto námitku
žalobců akceptovat, neboť předmětem územního, posléze stavebního řízení může být v daném
případě pouze „celá nová stavba“, nikoli jen její části, které žalobci označili za „přístavbu“,
přičemž nelze hovořit o přístavbě, došlo-li k demolici původního objektu.
Ohledně žalovaným vytýkanému nepředložení úplné dokumentace, proti němuž žalobci
brojili, soud uvedl, že z obsahu správního spisu lze konstatovat, že stavební úřad ve vztahu
k předložené dokumentaci ověřil pouze její část, nikoliv však řezy, ze kterých by byla patrna výška
stavby, okótování stavby a odstupové vzdálenosti stavby od okolních staveb a hranic pozemků
a situační výkresy stavby vodovodních a kanalizačních přípojek. Soud ve shodě s napadeným
rozhodnutím uzavřel, že projektová dokumentace, jenž byla stavebním úřadem ověřena
a tudíž ji tento správní orgán učinil podkladem pro své rozhodnutí, není úplná a neobsahuje
ani všechny údaje, které by stavební dokumentace obsahovat měla (např. situační výkres č. B 01
neobsahuje čísla všech sousedních parcel a č. c 01, na něž žalobci poukazují, nebyly stavebním
úřadem ověřeny).
K námitce, že se napadené rozhodnutí nevypořádalo dostatečně s odvolací námitkou,
že rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy vycházelo ze zjištění získaných při místním šetření dne
14. 1. 2005, městský soud odkázal na napadené rozhodnutí, v němž se na str. 9 s touto námitkou
odvolací orgán zabýval a objasnil dostačujícím způsobem, že magistrát vycházel v daném případě
z právního stavu a skutkových okolností v době vydání stavebního povolení.
Ohledně námitek o ochraně nabytí práv žalobců v dobré víře městský soud uvedl,
že volba mezi nedotknutelností nabytých práv a možností zrušení pravomocných rozhodnutí,
kterými byla tato práva nabyta a tedy následný zásah do těchto práv či omezení, je věcí volné
úvahy správního orgánu, kdy soud zkoumá, které skutečnosti považoval správní orgán pro volbu
za rozhodující, jakým způsobem je zjišťoval, jakými skutkovými a právními úvahami se přitom
řídil, a zda jeho úvaha neporušuje pravidla logického uvažování. Specifikem dané věci
podle soudu je, že předmětné stavební povolení trpí velkou četností i podstatných vad,
z nichž některé byly účastníky odstranitelné, avšak stavební úřad se o jejich odstranění nepokusil,
což bylo žalovaným správně vytýkáno. U některých vad stavební úřad pak pochybil vycházejíc
z podkladů předložených stavebníky. Výsledkem jeho rozhodovací činnosti bylo rozhodnutí,
které je v rozporu se zákonem a které ve svém důsledku porušuje práva vlastníků sousedních
nemovitostí a veřejný zájem. Soud se v rozhodnutí dále podrobně věnoval jednotlivým aspektům
tohoto rozhodnutí a uvedl, že vzal zřetel zejména na skutečnost, že stavebním povolením
byla porušena práva vlastníků sousedních nemovitostí a to v takové míře, že jim zabránila
v realizaci ochrany jejich práv. Nepochybně je výlučnou povinností a odpovědností správního
orgánu stanovit okruh účastníků a posoudit návrh podaný účastníkem řízení z hlediska všech
potřebných náležitostí stanovených právními předpisy pro dané řízení, avšak současně nelze
odhlédnout od skutečnosti, že právě žalobci předložili stavebnímu úřadu takovou dokumentaci,
z níž magistrát zcela logicky dovodil, že si museli být vědomi toho, že v daném případě vznikne
na místě původní stavby stavba zcela nová , byť snažící se zachovat vzhled stavby předcházející.
Pro dobrou víru žalobců nesvědčí stav, kdy již v dokumentaci je počítáno s odstraněním stavby
stávající stavby až do základů a postavením stavby nové, přitom je žádáno o „rekonstrukci“
a realizováno povolení ke „změně stavby a stavebním úpravám“.
K závěrečné námitce, v níž žalobci vytýkají žalovanému, že se napadeným rozhodnutím
ocitli v neřešitelné situaci, kdy nemohou užívat dokončenou stavbu, soud uvedl, že shledává
poukaz žalovaného na ust. §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavební řádu (dále též „stavební zákon“) za zcela odpovídající dané věci, byť si je vědom
ne zcela jednotné judikatury řešící tuto otázku. Situace, kdy již byla realizována stavba na základě
pravomocného stavebního povolení, které bylo následně zrušeno, není zákonem výslovně
upravena.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále z důvodu nepřezkoumatelnosti
rozsudku, neboť důvody tohoto rozhodnutí jsou nedostatečné a nesrozumitelné.
Stěžovatelé v první řadě vytýkají soudu, že se nevyjádřil srozumitelně
k tomu, zda předmětné stavební povolení bylo či nebylo vydáno v rozporu se zákonem.
Konstatování soudu, že určitá skutečnost mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé vzhledem k tomu, že žalobci opakovaně v řízení argumentovali, že předmětné stavební
povolení nebylo vydáno v rozporu se zákonem, je vyjádření soudu k tomuto bodu žaloby
nedostatečné, nesrozumitelné a nejde z něj dovodit, jak soud skutečnost, jež má podstatný
význam pro jeho celkové rozhodnutí ve věci, posoudil.
Dále (dle stěžovatelů) soud nesprávným způsobem věcně zvážil skutečnost,
zda se v případě stavby jednalo o rekonstrukci stavby původní nebo o stavbu novou a nesprávně
pak hodnotil i navazující právní otázku o druhu předmětné stavby.
Jako zcela nesrozumitelný a tudíž nezákonný se stěžovatelům jeví závěr soudu ohledně
předložení stavební dokumentace, kdy namítají, že soud sám uvádí, že nedostatečná
byla jen ta dokumentace, která byla stavebním úřadem ověřena a nelze jim vyčítat, že příslušný
stavební úřad neověřil stavební dokumentaci v celém jejím rozsahu a není možné podle jejich
názoru bez důkazů dovodit, že žalobci nepředložili celou potřebnou dokumentaci včas.
Nesouhlasí též se závěrem soudu ohledně jejich žalobní námitky, že rozhodnutí
Magistrátu hl. m. Prahy vycházelo ze zjištění získaných při místním šetření dne
14. 1. 2005. Soud tuto námitku označil za nedůvodnou s tím, že magistrát vycházel z právního
stavu a skutkových okolností v době vydání stavebního povolení a nezrušil toto rozhodnutí
proto, že by se po jeho vydání dodatečně změnily rozhodující skutkové okolnosti.
K posouzení dobré víry žalobců soud dle jejich názoru zcela pominul podstatu této
námitky a sice, že příslušné správní orgány nedostatečně odůvodňovaly napadené rozhodnutí
z hlediska práv nabytých žalobci v dobré víře, tj. z rozhodnutí správních orgánů nebylo patrno,
které skutečnosti byly považovány za rozhodující pro volbu mezi možnostmi řešení, nebyly
srovnávány jejich důsledky, nebylo jasné, jakým způsobem byly různé možnosti zjišťovány,
jakými skutkovými a právními úvahami se přitom správní orgány řídily a zda jejich úvaha
neporušuje pravidla logického usuzování. Dle názoru žalobců není soud oprávněn nahrazovat
toto nedostatečné odůvodnění správních orgánů svým vlastním odůvodněním, takový postup
je zjevně nezákonný.
Poslední námitka se týkala aplikace analogie ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona. Soud dle stěžovatelů zcela pominul jimi citovaný názor Ústavního soudu vyjádřený
v nálezu Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005, což vede k nezákonnosti napadeného rozsudku
a též k nepřezkoumatelnosti, neboť soud nevěnoval této námitce v odůvodnění rozsudku
ani zmínku.
Stěžovatelé proto s ohledem na výše uvedené navrhují, aby Nejvyšší správní soud vydal
rozsudek, kterým napadený rozsudek zruší a věc vrátí Městskému soudu v Praze.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s výroky
napadeného rozhodnutí i s jeho odůvodněním, a domnívá se, že na danou věc nelze uplatnit
žádný z odvolacích důvodů uvedených žalobci v kasační stížnosti. Žalovaný odmítá názor
stěžovatelů, že z odůvodnění nelze usoudit, jakým způsobem soud otázku zákonnosti
předmětného stavebního povolení posuzoval, naopak se domnívá, že z obsahu celého
napadeného rozhodnutí vyplývají podstatné vady stavebního povolení spočívající v rozporu
se zákonem. Způsob, jakým byla otázka soudem posouzena, je jednoznačný a námitky
stěžovatelů vycházejí z izolovaného a účelového rozboru jednotlivých částí napadeného
rozhodnutí. Námitka žalobců, že soud nesprávně vyhodnotil otázku, zda se jedná o rekonstrukci
či stavbu novou, je podle žalovaného zcela nedůvodná, neboť soud dospěl k závěru,
který koresponduje s obsahem správního spisu a správně konstatuje, že se jedná o stavbu novou,
do níž byly toliko zakomponovány prvky původní jinak z podstatné části odstraněné stavby,
přičemž tyto své závěry obsažně odůvodnil. Nesporné je také, že půdorysné ohraničení původní
stavby nová stavba přesáhla, což lze podle názoru žalovaného dovodit rovněž z tvrzení žalobců,
že „stavební úpravu je nutno hodnotit z toho hlediska, zda je zachována půdorysná dispozice
původní stavby“. Ve vztahu k rozsahu projektové dokumentace pak nelze dovozovat, že by snad
soud jakkoli připouštěl, že příslušná spisová dokumentace musí nezbytně obsahovat dokumentaci
v celém rozsahu, naopak, soud dle žalobce zcela správně vycházel z ověřených částí projektové
dokumentace. Pokud jde o otázku aplikace analogie v rámci správního řízení, má žalovaný
za to, že se soud podrobně s touto otázku vypořádal, a to i z hlediska ústavních aspektů.
Stěžovatelé doplnili kasační stížnost podáním ze dne 31. 7. 2007, kde uvedli,
že se dozvěděli nové skutečnosti ohledně nezákonnosti přístavby k domu paní J. D. a poté
přípisem ze dne 7. 3. 2008, v němž na podporu svých tvrzení uvedených v kasační stížnosti a
předchozího doplnění přiložili rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru stavebního, ze dne
7. 11. 2007, čj. S-MHMP 233201/2007/OST/So/Pe, ve věci umístění nástavby rodinného domu
č.p. 770 v k.ú. Košíře, N. 13, P., z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že nástavba
předmětného domu, který je ve vlastnictví paní J. D:, je stavbou provedenou bez stavebního
povolení. Na základě tohoto rozhodnutí zahájil odbor výstavby Úřadu městské části Praha 5
řízení o odstranění nepovolené přístavby předmětného domu.
Dne 29. 1. 2008 bylo doručeno vyjádření osoby zúčastněné na řízení, paní J. D., v němž
uvedla, že se ztotožňuje se závěry Městského soudu v Praze a poukazuje především na to, že
porušení zákonnosti vydaným rozhodnutím stavebního úřadu je takové intenzity ve vztahu
k porušení práv vlastníků sousedních nemovitostí a ve vztahu nutnosti zkoumání veřejného
zájmu, že na dobrou víru navrhovatelů nelze usoudit.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, aniž shledal vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že tato stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelům v námitce, že část odůvodnění rozsudku
městského soudu, že „opomenutí některých vlastníků sousedních nemovitostí jako účastníků
územního a stavebního řízení znamená porušení základních pravidel správního řízení
a stavebního zákona a je podstatnou vadou řízení, který mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé“, je nesrozumitelné, neboť takovéto vyjádření je nedostatečné a nelze
z něj usuzovat, jaký závěr soud o této otázce učinil. Tato formulace je uvedena v rozsudku v části
odůvodnění, kde soud vypočítává vady vytýkané stavebnímu povolení rozhodnutím Magistrátu
hl. m. Prahy a nerozporované stěžovateli, z nichž poslední je právě nesprávně vymezený okruh
účastníků řízení. Soud uvedl toto konstatování proto, že se jedná o podstatnou vadu řízení
a v souvislosti s ostatními je rozhodná pro posouzení nezákonnosti rozhodnutí stavebního úřadu.
Ve sporu o tom, zda se v tomto případě jedná o stavbu novou, neboť, jak uvádí
stěžovatelé, „při rekonstrukci předmětného rodinného domu nedošlo k úplné destrukci
obvodových zdí původní stavby“, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem městského
soudu, že odstranění převážné většiny původní stavby až do základů a následnou realizaci nové
stavby s využitím několika fragmentů stavby původní nelze hodnotit jako stavební úpravu.
Tentýž názor zaujal Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 22. 2. 2006,
čj. 9 Ca 257/2004 - 48, kde vyslovil, že při ubourání převážné většiny původní stavby a následné
realizaci nové stavby s využitím zbylých částí stavby původní nelze hovořit o tom, že původní
stavba byla zachována (§55 odst. 2 stavebního zákona); jedná se o zhotovení nové stavby,
do níž byly toliko zakomponovány zachované prvky původní, jinak z valné části odstraněné
stavby.
K související námitce, že se soud nevyrovnal s argumentem žalobců, že smyslem
stavebního zákona, který umožňuje, aby stavebník mohl provádět stavební úpravy bez územního
rozhodnutí, je to, aby v případě, kdy je zachována dispozice původní stavby, měl stavebník
stavbu usnadněnou. S touto částí námitky se soud sice nevypořádal výslovně, z celkového
posouzení však jasně vyplývá stanovisko soudu k této dílčí námitce. K tomu je možno poukázat
na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, ve kterém bylo zdůrazněno,
že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v odůvodnění rozhodnutí
speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka, podporujícím jeho konkrétní
a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá
ze soudem učiněných závěrů.
Stěžovatelům se jako nesrozumitelný a tudíž nezákonný jeví závěr městského
soudu ohledně předložení stavební dokumentace, v němž soud uvedl, že nedostatečná
byl jen ta dokumentace, jenž byla stavebním úřadem ověřena a přitom připustil, že ve spise
je potřebná dokumentace v celém požadovaném rozsahu. Takováto interpretace ale vyvěrá
z vytržení této věty z celkového kontextu odůvodnění a nerespektování soudem avizované
návaznosti na rozhodnutí žalovaného a tudíž je nedůvodná. V projektové dokumentaci,
která byla předložena stavebnímu úřadu, chybí náležitosti specifikované v rozhodnutí Magistrátu
hl. m. Prahy. na straně 2 a 3. Jak vyplynulo ze správního spisu, pochybení stavebního úřadu
lze spatřovat jak v pouze částečném ověření předložené dokumentace, tak také v tom,
že se nepokusil napravit nedostatky (chybějící části dokumentace), tedy nevyzval stavebníky
k doplnění.
K námitce stěžovatelů, že se soud nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou ohledně
skutečnosti, že rozhodnutí magistrátu hl. m. Prahy vycházelo ze zjištění získaných při místním
šetření ze dne 14.1.2005 Nejvyšší správní soud poznamenává, že se ztotožňuje s odkazem
městského soudu na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, z něhož městský soud citoval pouze
částečně na škodu srozumitelnosti vyjádření k této námitce. Žalovaný uvedl v odůvodnění svého
rozhodnutí k této námitce, že „Magistrát při přezkoumání rozhodnutí vycházel z právního stavu
a skutkových okolností v době vydání rozhodnutí a nezrušil rozhodnutí stavebního úřadu proto,
že by se po jeho vydání dodatečně změnily rozhodující skutkové okolnosti, neboť žádným
rozhodným změnám nedošlo“ v tom smyslu, že rozhodnutí bylo zrušeno vzhledem v rozhodnutí
konkrétně uvedeným vadám a protože nebyl do řízení přizván účastník, který na to měl nárok,
nikoliv na základě později zjištěných skutečností při místním šetření.
Nelze souhlasit ani s námitkou stěžovatelů, že nebyla věnována ze strany jak žalovaného,
tak soudu, dostatečná pozornost tomu, jak mohou být dotčena práva stěžovatelů nabytá v dobré
víře. Zdůvodnění odmítnutí této žalobní námitky v rozhodnutí soudu označují stěžovatelé
za spekulativní a nedostatečné, především pak soudu vytýkají, že pominul podstatu námitky, tedy
že příslušné správní orgány nedostatečně odůvodňovaly zrušení předmětného rozhodnutí
z hlediska práv nabytých žalobci v dobré víře, tedy nebylo z jejich rozhodnutí patrno,
které skutečnosti byly považovány za rozhodující pro volbu mezi naznačenými prostředky
a nebyly srovnávány jejich důsledky. Toto nedostatečné odůvodnění soud není dle stěžovatelů
oprávněn nahrazovat odůvodněním vlastním. S posledně uvedeným názorem se v obecné rovině
nelze než ztotožnit, nicméně k tomuto v napadeném rozhodnutí nedošlo. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že z napadeného rozsudku je seznatelné, které skutečnosti jsou považovány
za rozhodující a z jakých důvodů a byl této žalobní námitce věnován dostatečný prostor
v odůvodnění. Nelze se také ztotožnit s námitkou stěžovatelů, že stavební povolení bylo zrušeno
na základě pouhého odkazu na velkou míru nezákonnosti, jednotlivé důvody rozebral
jak prvostupňový správní orgán, tak žalovaný a rovněž i soud, který jednotlivé vady znovu
specifikoval.
Zrušení rozhodnutí v rámci výkonu dozorčí činnosti (v tomto případě dle §65 správního
řádu) nemůže být samoúčelné. Proto správní orgán musí vždy náležitě posoudit, zda v dalším
řízení a v novém rozhodnutí může dojít v rámci možností (se zřetelem na příp. změněnou situaci)
k nápravě, tedy k odstranění vytýkané nezákonnosti. I k tomu se vyjádřil žalovaný v žalobou
napadeném rozhodnutí s tím, že je možno dále postupovat za použití analogie §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona.
Dle názoru stěžovatelů městský soud při vyjádření se k aplikovatelnosti této analogie zcela
pominul jimi citovaný názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu Pl. ÚS 21/04 ze dne 26. 4. 2005
a nevěnoval mu jedinou zmínku. Z argumentace soudu ohledně této otázky je zřejmé,
že ačkoliv se soud o tomto nálezu výslovně nezmínil, je si judikatury (a její nejednotnosti) vědom,
stejně jako si je vědom nutnosti nastalou situaci stěžovatelů řešit. Žalovaný se k nálezu vyjádřil
výslovně a soud se s jeho odůvodněním ztotožnil zcela v souladu se závěrem, „dle něhož připouští-li
vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek – pouze
v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků
správního řízení.“ (z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp.zn. Pl ÚS 21/04).
V tomto případě, kdy je třeba nastalou právní situaci vyřešit a tím dbát na právní jistotu
účastníků, je použití analogie v rámci speciálního zákona ve prospěch žadatelů a také je zárukou,
že nenastane právní vakuum, kdy nebude jasné, jak mají stěžovatelé postupovat dále.
I přes nesporně zobecnitelný závěr Ústavního soudu je nutné přihlédnout ke konkrétní kauze
řešené v nálezu - jednalo o zcela kusou právní úpravu prohlášení věci za kulturní památku,
která vylučovala podpůrné použití správního řádu. V tomto případě však speciální (stavební)
zákon obsahuje celistvou procesní úpravu a neupravuje-li pouze konkrétní situaci nastalou
v případě stěžovatelů, je nejsprávnější řešit ji pomocí analogie v rámci stavebního zákona,
tedy analogie podle §88 odst. 1 písm. b), které je svou povahou nejbližší.
Ostatně již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 27. 4. 1999 ve věci vedené
pod sp. zn. 5 A 193/97 dospěl k závěru, že v případě zrušení původního pravomocného
rozhodnutí o povolení stavby, podle něhož byla stavba již zcela nebo zčásti realizována, je nutno
při znovuprojednání povolení stavby postupoval analogicky podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona, který je svou povahu nejbližší. Ani v této (nyní projednávané) věci nedospěl
Nejvyšší správní soud, že by bylo třeba vycházet z odlišného právního názoru.
Konečně je třeba souhlasit i se závěrem městského soudu, že před vydáním stavebního
povolení stěžovatelům, mělo by být zjištěno, zda sousední stavba, či její přístavba byla provedena
v souladu se stavebním povolením.
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemají právo
na náhradu nákladů řízení, žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady řízení o kasační
stížnosti nevznikly. Důvody pro přiznání náhrady osobě zúčastněné na řízení dle §60 odst. 5
s. ř. s. nejsou dány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu