ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.5.2009:80
sp. zn. 8 As 5/2009 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. M.,
zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem v Ústí nad Labem, Pařížská 19, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2008, čj. KUJCK
19036/2008/ODSH/as, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 15. 10. 2008, čj. 10 Ca 144/2008 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008,
čj. 10 Ca 144/2008 - 40, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městského úřadu Třeboň ze dne 2. 5. 2008, čj. D210/07-ZŠ byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod č. 4 a bod č. 7 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), kterých se dopustil porušením ustanovení §4
písm. b), §17 odst. 5 písm. d) a §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť dne
17. 7. 2007 při řízení vozidla jel v obci rychlostí 63 km/h, tj. překročil nejvyšší dovolenou
rychlost v obci a předjížděl jiné vozidlo bezprostředně před přechodem pro chodce. Za toto
jednání mu byla na základě ustanovení §22 odst. 7 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši
8 000 Kč a současně mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu 10 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení.
Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu prvého stupně odvoláním, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 26. 6. 2008, čj. KUJCK 19036/2008/ODSH/as, zamítl a napadené
rozhodnutí potvrdil.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 10. 2008,
čj. 10 Ca 144/2008 - 40, zamítl. Poukázal na to, že tím, že nebyly provedeny žalobcem navržené
důkazy, ještě nedošlo k zásahu do jeho práva zaručeného §36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“), jelikož správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy
však musí provést důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu a přitom zdůvodnit, proč neprovedl
žalobcem navrhované důkazy. To se v posuzované věci stalo, a proto žalobcova argumentace
o předběžné selekci důkazů není důvodná. Z oznámení o přestupku je prokázáno, že žalobce byl
vyzván k podání vysvětlení. Výslechy svědků z prosince 2007 byly provedeny řádně, jelikož
svědkové byli vyslechnuti během ústního jednání, ke kterému se stěžovatel nedostavil (k tomu
krajský soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2006,
čj. 1 As 19/2005 - 71). Krajský soud nepřisvědčil, že důkazní prostředky byly získány v rozporu
s §51 odst. 1 správního řádu. Podáním svědecké výpovědi strážníci neporušili povinnost
mlčenlivosti, jelikož zde nejde o situaci předpokládanou §55 odst. 3 správního řádu. Lze sice
přisvědčit žalobci, že správní orgán měl vyčkat se zahájením protokolace o výpovědi svědka H.
do okamžiku příchodu žalobce, avšak tento procesní postup ještě neznamená, že výpověď svědka
není věrohodná. Požadavek na postoupení věci správnímu orgánu příslušnému dle trvalého
bydliště žalobce ještě není omluvou pro nepřítomnost u nařízeného ústního jednání. Byl-li
v průběhu řízení zjištěn další přestupek žalobce, bylo povinností správního orgánu projednat oba
přestupky ve společném řízení. Žalobce byl v příkazním řízení postižen pro přestupek spočívající
v překročení povolené rychlosti, předmětem následujícího správního řízení však byly již
přestupky dva, kterých se žalobce dopustil v témže okamžiku, a proto se postup dle ustanovení §
87 odst. 4 zákona o přestupcích v posuzované věci neuplatní. Skutečnost, že přestupek
spočívající v nedovoleném předjíždění nebyl strážníky oznámen ještě neznamená, že jej nelze
zohlednit, vyplývá-li ze spisové dokumentace. Krajský soud se nakonec neztotožnil ani s
námitkami vztahujícím se k udělení plné moci. Tím, že rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo
vydáno 2. 5. 2008, nebylo nikterak zasaženo do práva žalobce vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí a ve svých důsledcích ani do zákonnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu v celém
jeho rozsahu včasnou kasační stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítl, že krajský soud nesprávně posoudil a vyložil problematiku
v žalobě zmíněného vztahu příkazního řízení dle §87 odst. 4 zákona o přestupcích a úpravy
společného řízení podle 57 odst. 1 téhož zákona, čímž se uchýlil k restriktivnímu výkladu
v neprospěch stěžovatele. Pokud správní orgán prvého stupně spojil řízení o přestupku,
na nějž se vztahoval příkaz o uložení pokuty s řízením o přestupku dalším a uložil stěžovateli
sankci za oba přestupky, odňal mu možnost se dozvědět, zda nebyl zákaz zpřísnění sankce,
uložené za prvý přestupek, porušen, jelikož ze společné sankce, z průběhu řízení,
ani z odůvodnění rozhodnutí orgánu prvého stupně nelze seznat, jak a zda vůbec byla původní
sankce zohledněna a zda nebyla zpřísněna. Stěžovatel má za to, že správní orgán prvého
stupně neměl obě řízení spojovat, pokud tak neučinil již na samém počátku nebo je sice spojit
mohl, ale s podmínkou dodržení zákazu zpřísnění sankce a za oba přestupky uložit sankci nikoli
přísnější, než jakou uložil v původním příkaze. Podal-li stěžovatel odpor proti příkazu o uložení
sankce za jeden přestupek, oprávněně se i při dikci §57 odst. 1 zákona o přestupcích domníval,
že se dopustil pouze jednoho přestupku. S tímto vědomím pak přistupoval i k otázce, zda sankci
přijme nebo proti ní podá odpor. Odpor podal, jelikož se domníval, že se jeho postavení v řízení
nemůže zhoršit. Pokud správní orgán nekoná již od počátku společné řízení o více přestupcích,
nemůže po vydání příkazu spojit dvě řízení do jednoho společného a pokud ano, nemůže
v tomto společném řízení uložit za více přestupků sankci přísnější, než jakou uložil v příkazu
za přestupek jeden.
Podle stěžovatele bylo správní řízení zatíženo vadou spočívající v nesprávně zjištěné
skutkové podstatě. Jediným důkazem o nedovoleném předjíždění je pouze statická fotografie,
ze které nelze dovodit, zda vozidlo svědka H. jelo či stálo. Tento svědek pak ani jasně nevyloučil,
že stál, a proto nelze jednoznačně dovodit, zda stěžovatel jeho vozidlo předjížděl a nebo pouze
objížděl. Správní orgány proto měly postupovat ve světle zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel dále poukázal na nesprávný postup správního orgánu spočívající v ignorování
plné moci udělené Ing. U. dne 29. 4. 2008 pro další průběh řízení, čímž stěžovateli nebyla ve
výsledku dána možnost se vyjádřit k pokladům rozhodnutí. Krajský soud pomíjí, že z rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně ze dne 2. 5. 2008, čj. D210/07-ZŠ, vyplývá, že o její existenci
věděl. Nelze souhlasit se správním orgánem, že po provedení výslechů ze dne 30. 4. 2008 již
nečinil ve věci žádné úkony, a proto se k podkladům mohl vyjádřit na místě téhož dne. Tímto
postupem tak správní orgán stěžovatele nutil, aby se po skončení úředních hodin vypořádal na
místě a téměř okamžitě s obsahem tří svědeckých výpovědí, tyto vyhodnotil a jako s podklady pro
rozhodnutí se k nim vyjádřil. Tímto jednáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a
vyhodnocením udělení plné moci jako simulovaného právního úkonu zasaženo do jeho práva na
právní pomoc. Správní orgán dále pochybil v tom, že při podání svědectví o přestupku nezprostil
strážníky městské policie mlčenlivosti. Samotní strážníci porušili své povinnosti dané jim
ustanovením §10 zákona o obecní policii při sepisování protokolu a zápisu, a stěžovatele ani
nepoučili v souladu s §11 odst. 5 tohoto zákona. Takto získané důkazy nebylo proto možné ve
smyslu §51 odst. 1 správního řádu použít. Stěžovatel poukázal na nezákonné praktiky a postup
správního orgánu, který umožnil svědkovi H. nahlížet do správního spisu před tím, než byl
vyslechnut a před tím, než tomu mohl být přítomen žalobce. Tímto byla snížena věrohodnost
jeho svědecké výpovědi. Ačkoliv nezákonnost předběžné selekce důkazů je opakovaně
judikována (např. nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 nebo sp. zn. III. ÚS
617/2000), správní orgán předem odmítl provést výpověď stěžovatelem navržené svědkyně. Dle
stěžovatele došlo též k porušení ustanovení §57 odst. 1 písm. c) správního řádu, kterého se
správní orgán prvého stupně dopustil rozhodnutím o předběžných otázkách (zjištění, zda se
svědek H. nedopustil přestupku nedovoleného stání před přechodem pro chodce) bez zahájení
příslušných řízení. Konečně stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v postupu správního orgánu
neshledává rozpor s právními předpisy. Žalobce se dopustil přestupků dvou, nikoliv jednoho,
a proto orgán prvého stupně nepostupoval v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius.
Skutkový stav byl zjištěn dostatečně, přičemž všechny shromážděné důkazy tvoří ucelený řetězec.
Stěžovatel měl v průběhu řízení dostatečnou možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí.
Nejsou důvodné ani další námitky ohledně procesního pochybení správního orgánu během
řízení, které dle stěžovatele spočívají např. v tvrzené povinnosti zbavení strážníků mlčenlivosti
či v nevyslechnutí svědkyně V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, vázán
rozsahem i důvody kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu zjistil,
že strážníci Městské policie Třeboň provádějící dne 17. 7. 2007 na ulici Táboritská v Třeboni
měření rychlosti vozidel naměřili stěžovateli rychlost 63 km/h, tedy rychlost vyšší než povolenou.
Na místě s ním sepsali „oznámení o přestupku“, avšak stěžovatel odmítl věc vyřešit na místě
v blokovém řízení, odmítl možnost se k obvinění písemně vyjádřit a také odmítl podepsat
předtisk „oznámení přestupku“. Z tohoto důvodu strážníci předali věc k řešení místně
příslušnému správnímu orgánu – Městskému úřadu Třeboň. Ten vyhodnotil předložené podklady
jako dostačující, a tudíž dne 13. 9. 2007 vydal příkaz, jímž byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle
§22 odst. 1 písm. f) bod č. 4 zákona o přestupcích a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Proti
příkazu podal stěžovatel odpor, který měl za následek zrušení tohoto rozhodnutí a správní orgán
pokračoval v řízení. Stěžovatel byl dvakrát předvolán k ústnímu jednání, avšak ani jednou
se nedostavil, byť předvolání převzal. V době nařízeného druhého ústního jednání správní orgán
provedl výslech obou strážníků. Dne 21. 2. 2008 bylo stěžovateli doručeno oznámení o rozšíření
probíhajícího řízení o řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod č. 7 zákona o přestupcích, poněvadž v řízení vyšlo
najevo, že se v témže okamžiku dopustil dalšího dopravního přestupku, a to předjíždění
na přechodu pro chodce. Oba přestupky byly poté projednány ve společném řízení dle §12
odst. 2 zákona o přestupcích.
Právní otázka byla kasační stížností nastolena
takto:„Pokud správní orgán nekoná
společné řízení o přestupcích spáchaných v jednočinném souběhu od samého počátku, ačkoliv
o spáchání obou přestupků od počátku řízení ví, ale s řízením o jednom z přestupků,
za nějž uložil sankci formou příkazu, spojí až po jeho zrušení pro odpor, řízení o přestupku
druhém, může za oba přestupky ve společném řízení uložit sankci přísnější, než v původním
příkazu a nedržet se zákazu zpřísnění sankce dle ustanovení §87 odst. 4 zákona o přestupcích?“
Pro její posouzení je nutné se nejprve zabývat tím, zda stěžovatel spáchal více správních
deliktů v jednočinném nebo vícečinném souběhu. Nejvyšší správní soud dospěl v souladu
s trestněprávní doktrínou k závěru, že na stěžovatelovo jednání je třeba pohlížet jako na spáchání
dvou přestupků v témže okamžiku, kterých se dopustil v jednočinném souběhu; spáchal tedy
jediný skutek de iure, jímž byly zasaženy různé individuální objekty ochrany (srov. Kratochvíl, V.
a kol.:, Trestní právo hmotné: obecná část. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 336-337).
K zachování totožnosti skutku přitom postačí totožnost jednání nebo totožnost následku
(viz rozhodnutí č. 52/1979 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci je jednotícím prvkem jednání
spočívající ve způsobu jízdy stěžovatele, jímž byla ohrožena bezpečnost provozu a taktéž
i bezpečnost chodců na přechodu. Zákaz reformace in peius zakotvený v ustanovení §87 odst. 4
zákona o přestupcích zakazuje v novém výroku zpřísnit sankci, v žádném případě však nebrání
správnému zjištění skutkového stavu a odpovídající právní kvalifikace. Ta část výroku
rozhodnutí, ve které správní orgán prvého stupně konstatoval, že se stěžovatel svým jednáním
dopustil obou přestupků, je správná, nicméně s ohledem na zákaz reformace in peius nebylo
možné uložit sankci přísnější, než jaká byla stanovena v příkazním řízení. Tento zákaz se vztahuje
výslovně na otázku sankce, kvalifikace skutku a další části výroku se v řízení mohou změnit.
Podstatou zákazu reformace in peius je nemožnost změny uložené sankce v neprospěch subjektu,
a to ani v případě, že pro takový postup jsou jinak dány z důvodů právních či skutkových
zákonné podmínky. Správní orgán byl obsahem zrušeného rozhodnutí v příkazním řízení vázán,
a to i tehdy, vyšlo-li během řízení najevo, že byl v jednočinném souběhu spáchán další přestupek.
Je třeba souhlasit se stěžovatelem, že správní orgán měl o obou přestupcích jednat od téhož
okamžiku a uložit za ně úhrnný trest na základě principu absorpce, jelikož ze správního spisu
bylo od počátku seznatelné, že se stěžovatel v téže době dopustil dvou přestupků. Závěr
krajského soudu, že správní orgán prvého stupně byl v souzené věci oprávněn stanovit sankci
vyšší, a to podle ustanovení vztahujícího se na delikt nejpřísněji postižitelný, je proto ve světle
shora nastíněných úvah třeba odmítnout a v této části kasační stížnosti stěžovateli přisvědčit.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud posuzoval i další stížní námitky. Zde již z větší části
není možné se stěžovatelem souhlasit. Druhý okruh stížních námitek se vztahoval k nesprávně
zjištěnému skutkovému stavu během správního řízení, konkrétně v části o nedovoleném
předjíždění před přechodem pro chodce podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona
o přestupcích. Pro řádně zjištěný skutkový stav byl proveden důkaz fotografií pořízenou
radarovým zařízením, výslechem svědka H. a městských strážníků. Krajský soud se podrobně
zabýval otázkou, zda bylo během správního řízení zjištěno, zda stěžovatel spáchal taktéž i tento
přestupek. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s jeho závěrem, že dokazování provedené
správními orgány postačilo pro konstatování, že se stěžovatel dopustil výše uvedeného přestupku.
Výpovědi všech uvedených svědků nebyly v rozporu, z předložené fotografie je seznatelné, že
svědek H. i jeho spolujezdec jsou připoutáni, řidič má ruce na volantu, vozidlo je přitom ve
středu svého jízdního pruhu a má rozsvícená světla. Je tudíž vysoce nepravděpodobné, že by
vozidlo zastavilo a stěžovatel by jej pouze objížděl. Tento svědek vypověděl, že si nevzpomíná, že
by v daném prostoru někdy zastavil. S ohledem na časový odstup mezi rozhodnou událostí a
výpovědí je pochopitelné, že jasně nevyloučil, že by na daném místě stál. S ohledem na fotografii
je však třeba trvat, že svědek jel a stěžovatel jej ve svém vozidle nedovolenou rychlostí předjížděl,
což potvrdila i výpověď svědka Z. Za takto zjištěného skutkového stavu pak nebylo třeba
aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Poslední a nejobsáhlejší okruh stížních námitek směřoval do nesprávného procesního
postupu správního orgánu během správního řízení, pro který měl krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatel předně poukázal na ignorování plné moci ze strany
správního orgánu prvého stupně, kterou stěžovatel dne 29. 4. 2008 udělil Ing. U. pro další průběh
řízení, mimo jiné i na seznámení se s podklady pro rozhodnutí. S odkazem na tuto stížní a také i
podrobnější žalobní námitku Nejvyšší správní soud shledal ve správním spise určité
nesrovnalosti, které ve svém důsledku mohly zasáhnout do práva účastníka na spravedlivý proces.
Stěžovatel zmocnil zmocněnce plnou mocí datovanou dnem 29. 4. 2008, avšak odeslanou
až 2. 5. 2008. Správnímu orgánu byla doručena, tedy prokázána ve smyslu §33 odst. 1 správního
řádu, dne 5. 5. 2008. Lze mít pochybnosti o skutečné době vyhotovení plné moci, jelikož
se stěžovatel osobně zúčastnil výslechu dne 30. 4. 2008, kdy plnou moc mohl již předložit
a vyvolat tak její účinky vůči správnímu orgánu prvého stupně. Taktéž je možné polemizovat
o účelu poskytnutí plné moci v úplném závěru řízení a relevanci podání stěžovatele ze dne
2. 5. 2008, která by nejspíše nezměnila výsledek řízení. Správní orgán je však musí reflektovat.
Na druhou stranu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně datované dnem 2. 5. 2008 bylo
dáno k přepravě dne 9. 5. 2008, tedy až týden po jeho vyhotovení, z čehož zdejšímu soudu
vyvstaly taktéž pochybnosti o správné dataci (antedataci) rozhodnutí o přestupku s cílem vyloučit
účinky plné moci vůči správnímu orgánu a dalších podání. V rozhodnutí správního orgánu ze dne
2. 5. 2008 je totiž již uvedeno, že tuto plnou moc obdržel a má za to, že „obviněný doručením
plné moci těsně před samotným vydáním rozhodnutí směřuje k neodůvodněnému protahování
řízení zjevně s vidinou dosažení prekluzivní lhůty pro projednání přestupku.“ Ze správního spisu
pak nevyplývá, že by rozhodnutí bylo ústně vyhlášeno dne 2. 5. 2008 a teprve dodatečně s tímto
datem bylo vyhotoveno písemně. V následujícím řízení je třeba tyto pochyby odstranit.
Neopodstatněné jsou kasační námitky týkající se povinnosti zprostit strážníky městské
policie mlčenlivosti při podání svědectví o přestupku, pochybení strážníků při sepisování
protokolu a zápisu a též absence poučení dle §10 a §11 zákona o obecní policii. Tento stížní bod
byl formulován pouze obecně s odkazem na žalobu, aniž by byl blíže konkretizován. S těmito
námitkami se vypořádal již krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Povinnost
mlčenlivosti strážníků je dána §26 zákona o obecní policii, na základě §10 odst. 2 téhož předpisu
je strážník povinen oznámit podezření, že byl spáchán přestupek. Povinnost mlčenlivosti
je vázána na skutečnosti, které je třeba v zájmu zabezpečení úkolů obecní policie nebo v zájmu
jiných osob utajit před nepovolanými osobami. Je přinejmenším nelogické, aby strážníci obecní
policie museli být před každým oznámením o spáchání přestupku zbaveni povinnosti
mlčenlivosti. Podáním svědecké výpovědi tedy nemohl být porušen §55 odst. 3 správního řádu,
jelikož strážníci pro daný případ povinnost mlčenlivosti neměli. Strážníci nepochybili
ani při dalším postupu. Z oznámení o přestupku, kde jsou jako svědci uvedeni oba strážníci
městské policie vyplývá, že stěžovatel odmítl věc projednat na místě, k věci se vyjádřit a protokol
podepsat. Zásah do tvrzených práv dle §11 odst. 1), odst. 5) a odst. 9) při projednání přestupku
tak nebyl prokázán.
Nedůvodná byla rovněž shledána kasační námitka týkající se nepřípustného umožnění
svědkovi H. nahlédnout do správního spisu před tím, než byl vyslechnut a než mohl být
přítomen žalobce. Dle stěžovatele došlo na základě tohoto pochybení k výraznému snížení
věrohodnosti jeho svědecké výpovědi. I s touto tvrzenou vadou se krajský soud ve svém
rozsudku vypořádal. Na věrohodnosti výpovědi svědka nemůže nic měnit samotná skutečnost,
že pokud tato osoba podává výpověď o událostech, které v rozhodné době nemohla vnímat jako
důležité, jsou jí (se zřetelem i na časový odstup) některé skutečnosti jen pro připomenutí
předestřeny. Podstatnou zůstává vlastní (navazující) výpověď.
Ohledně námitky, že správní orgán provedl nedovolenou předběžnou selekci důkazů,
zdejší soud uvádí, že ani ta není oprávněná. Správní orgán provádějící důkazní řízení není vázán
toliko důkazními návrhy účastníků, musí však provést důkazy, které jsou potřebné ke zjištění
stavu věci. Důkazní návrhy nemůže správní orgán vyloučit na základě své libovůle a nebo jen
proto, že vyvracejí či popírají doposud zjištěný skutkový stav. Dokazování ohledně stěžovatelova
protiprávního jednání bylo provedeno tak, že nelze mít pochyb, že se stěžovatel obou přestupků
skutečně dopustil. Nejdříve správní orgány obou stupňů a následně i krajský soud se pečlivě
věnovaly otázce, proč není důvodné provádět důkazy navržené stěžovatelem. I kdyby byla
svědkyně V., která měla se stěžovatelem být v automobilu vyslechnuta, nic by to nezměnilo na
dalších důkazech, z kterých jednoznačně vyplývá, že stěžovatel překročil povolenou rychlost
a předjížděl v místech, ve kterých to zákon o silničním provozu zakazuje. Navíc, oba strážníci
shodně uvedli, že stěžovatel byl při spáchání přestupku ve vozidle sám. Strážníci při druhém
výslechu zopakovali, co uvedli již dříve a jejich výpovědi se nevylučovaly. Taktéž nelze mít výhrad
ke důvěryhodnosti svědecké výpovědi svědka H. Stěžovateli byl během řízení poskytnut
dostatečný prostor, aby se ke svému protiprávnímu jednání vyjádřil a k němu předkládal důkazní
návrhy. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a jej potvrzující rozhodnutí žalovaného
i krajského soudu obstojí ve světle požadavků kladených na řádně vedené důkazní řízení s cílem
dostatečně zjistit skutkový stav, tak jak jsou mimo jiné vymezeny v stěžovatelem zmíněných
rozhodnutích Ústavního soudu.
Konečně je třeba souhlasit i se závěrem krajského soudu, že v dané věci nebylo potřebné
řešit jakékoliv předběžné otázky. V řízení bylo objektivně zjištěno, že stěžovatel jel nedovolenou
rychlostí, a přitom předjížděl auto svědka H. v místech, kde je to zakázáno. Pro konstatování viny
nenastaly důvody rozhodovat o předběžných otázkách.
O kasační stížnosti stěžovatele bylo rozhodováno přednostně, a proto Nejvyšší správní
soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Jelikož rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008,
čj. 10 Ca 144/2008 - 40 vycházel zejména z nesprávného posouzení právní otázky, Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud
podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem. V novém rozhodnutí
rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu