ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.50.2008:75
sp. zn. 8 As 50/2008 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Mgr. F. K., Ph.D.,
zastoupen Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupeno JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem se sídlem náměstí 14. října 3, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, čj. 9 Ca 4/2007 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce Mgr. F. K., Ph.D. se včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 18. 6. 2008, čj. 9 Ca 4/2007 - 43, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
18. 6. 2008, čj. 9 Ca 4/2007 - 43, zamítl žalobu Mgr. F. K., Ph.D. proti rozhodnutí ministra
financí ze dne 30. 10. 2006, čj. 10/99 897/2006-RK, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti
rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 9. 2006, čj. 22/92219/2006/3341IK-255 a současně
potvrzeno toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí rozsudků soudů
ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže v
„likvidaci“ podle zákona č. 364/2000 Sb., jež nenabyly právní moci. Městský soud při svém
rozhodování vyšel z toho, že žalobce žádostí ze dne 16. 9. 2006 požádal žalované Ministerstvo
financí o zaslání kopií všech rozsudků, tedy i nepravomocných, ve věci žalob České republiky-
Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku ze zrušeného Fondu dětí a mládeže a že žalované
Ministerstvo financí dopisem ze dne 29. 9. 2006 žalobci zaslalo pouze dva pravomocné rozsudky
Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 327/2004 a Okresního soudu v Českých
Budějovicích sp. zn. 12 C 372/2005 a ve zbytku pak rozhodnutím část žádosti odmítlo (pokud
jde o nepravomocné rozsudky). Nepřisvědčil však základní námitce žalobce, že se ustanovení §
11 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění v rozhodné
době (dále jen „informační zákon“) nevztahuje na obsah vydaných, byť dosud ještě
nepravomocných rozhodnutí soudu, a nebrání tak jejich poskytnutí žadateli o informace. Je tomu
tak proto, že písemná vyhotovení rozsudků jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudu
ohledně projednávané věci. Takovou informací je především výrok soudního rozhodnutí
informující účastníky řízení o způsobu, jakým soud ve věci rozhodl. Informací o rozhodovací
činnosti jsou však rovněž údaje obsažené v odůvodnění rozhodnutí. V tomto směru lze poukázat
na ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Jedná se tedy nepochybně o informace o
rozhodovací činnosti soudu ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, a
tyto informace povinné subjekty nejsou oprávněny žadatelům poskytnout. Toto ustanovení
informačního zákona tak brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o
rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě
pravomocných rozsudků. Vůle zákonodárce je zde zřejmá – jiné informace o rozhodovací
činnosti soudů než ty, které jsou obsaženy v již pravomocných rozhodnutích povinné subjekty
nemohou žadatelům poskytnout. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci
odepřel poskytnout rozsudky soudů vydané ve věcech žalob České republiky-Ministerstva financí
proti nabyvatelům majetku zaniklého Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“, úplatně převedeného
tímto fondem podle zákona č. 364/2000 Sb., které měl v držení a jež dosud nenabyly právní
moci. Posléze odmítl podpůrné argumenty žalobce ohledně veřejnosti vyhlašování rozsudků,
neboť „právo na informace a ústavní požadavek veřejného vyhlášení rozsudku představují dva
zcela odlišné právní instituty, které nelze zaměňovat“. Existuje totiž i převažující veřejný zájem na
ochraně rozhodovací činnosti soudů a zájem účastníků řízení na tom, aby třetím osobám nebyly
zpřístupněny údaje týkající se dosud neskončeného soudního řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel
(dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, která se opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítl, že městský soud nedostatečné rozlišil, které informace
ochraňuje před jejich poskytnutím ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona.
Městský soud klade zcela nesprávně na jednu roveň pojmy „rozhodovací činnost soudů“
a „obsah již vydaného rozhodnutí ve věci“, ačkoliv se ustanovení §11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona vůbec nevztahuje na obsah již vynesených rozhodnutí. Již před novelou
kladl zákonodárce důraz na rozhodování, tj. na činnost soudu, která vede k rozhodnutí, nikoliv
na výsledek této činnosti. Citované ustanovení informačního zákona chrání v průběhu řízení
shromažďované informace, důkazy, koncepty rozhodnutí, poznámky, názory, zamýšlené postupy
soudu atd. Smyslem takto pojímané výluky je jednak garance nestrannosti a nezávislosti soudu,
který má vynést rozhodnutí, jednak oproštění soudce od žádostí, které by mohly obcházet
či předcházet vynesení rozsudku, resp. procedurální postup směřující k rozhodnutí. Po vynesení
rozsudku však činnost soudu končí a cíl výluky je naplněn, resp. není již ohrožen a není proto,
co chránit. Výluka se tedy nevztahuje na obsah rozhodnutí soudu, který je naopak, až na výjimky
bytostně veřejný, ale pouze na rozhodovací činnost, tj. proces, jež k rozhodnutí vede.
Tento výklad omezení základního práva na informace je nepochybně užší, než výklad zastávaný
napadeným rozhodnutím, podle něhož se výluka vztahuje i na obsah rozhodnutí soudu.
Oprávněnost uvedeného zužujícího výkladu podporuje skutečnost, že jde o interpretaci výjimky
z práva, kterou je nutno posuzovat restriktivně. Novela informačního zákona připojila
jednoznačnou povinnost zpřístupňovat pravomocné rozsudky. Výsledek této legislativní úpravy
není příliš šťastný, neboť výklad a contrario zdánlivě brání poskytování informací o celé škále
jiných typů rozhodnutí např. od nepravomocných rozsudků po pravomocná usnesení, rozkazy,
apod. Tato formulační nepřesnost však nemůže nic změnit na tom, jak na problematiku publicity
soudních rozhodnutí nahlíží právo ústavní. Veřejnost soudních jednání a veřejné vyhlašování
rozsudků je ústavním principem, jež nachází odraz v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,
přičemž veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Zatímco
z veřejnosti soudního jednání Ústava (potažmo i Evropská úmluva o lidských právech)
z pochopitelných důvodů připouští výjimky, v případě veřejného vyhlášení rozsudku jsou oba
dokumenty kategorické a žádnou výjimku nepřipouští. O tom, že oba principy jsou „nárožními
kvádry“ demokratického právního státu svědčí mnohé nálezy Ústavního soudu uplatňující
doktrínu zákazu nepředvídatelných, resp. překvapivých soudních rozhodnutí a principy
předvídatelnosti práva a důvěry v něj. Na základě uvedených ústavněprávních východisek
je pak zcela absurdní, aby orgán veřejné moci utajoval před veřejností obsahové výsledky činnosti
soudu ve sporech, kterých se tento orgán účastnil a které byly veřejně vyhlášeny. Ústavní
požadavek veřejného vyhlášení rozsudku nelze chápat jen jako faktické vyhlášení tohoto
rozhodnutí v soudní síni, které však mohou zaznamenat jen fyzicky přítomné osoby
(toto rozhodnutí se pak v písemném vyhotovení zakládá do spisu a je možné se s ním seznámit
jen v režimu nahlížení podle příslušných procesních řádů). Takovou interpretaci zaujímají právě
orgány státní správy soudů. Tato forma je sice nepochybně původní a základní, nicméně v éře
dynamicky se rozvíjejících informačních technologií mírně řečeno zpátečnická. Veřejný přístup
k rozsudkům má nepochybně význam i z hlediska práva na rovné zacházení a na zákaz libovůle.
Vyplývá z něj, že strany řízení musí mít stejné možnosti navrhovat a hodnotit důkazy. Kromě
toho musí mít stejné možnosti přesvědčovat soud a předkládat mu argumenty na podporu
svých stanovisek. To nutně znamená, že musí mít i stejnou možnost přístupu ke zdrojům právní
argumentace. Všechna rozhodnutí totiž nejsou obsahem zvláštních sbírek, v nichž by byly
publikovány. V tom případě se pak minimálně jedna ze stran nemůže bránit a vyjádřit
se k nepublikovanému judikátu na který soud odkazuje. Nelze proto souhlasit s právním názorem
vysloveným v napadeném rozhodnutí, podle něhož každý nepravomocný rozsudek je informací,
kterou nelze poskytnout, neboť tím by byla zpřístupněna informace o rozhodovací činnosti
soudu. Právo na přístup k informacím nelze omezit odkazem na ustanovení §11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona ani tehdy, pokud se požadované informace netýkají rozhodovací činnosti
soudu, nýbrž již hotových výsledků této činnosti v podobě obsahu založených písemných
vyhotovení rozhodnutí. Stěžovatel z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil kasační stížností napadený rozsudek městského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo financí v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo,
že napadený rozsudek městského soudu je zcela správný a odpovídá stavu věci a zákonu.
Stěžovateli nebyly poskytnuty v souladu s ustanovením §11 odst. 4 písm. b) informačního
zákona kopie nepravomocných rozsudků. Nepravomocné rozsudky soudu totiž mohou být
v probíhajícím řízení ještě změněny a nemohou být proto významným pramenem interpretace
práva a zdrojem právní argumentace. Nelze ztotožňovat pojem veřejnosti jednání a veřejnosti
vyhlašování rozsudku se zveřejňováním rozsudku, jak to činí stěžovatel, protože se jedná o dva
zcela odlišné instituty. Právo stěžovatele na informace je také omezeno právem účastníků řízení,
aby nebyly dalším osobám zpřístupněny údaje, týkající se dosud neskončeného soudního řízení.
Se zřetelem k tomu Ministerstvo financí navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a jelikož sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že žádostí ze dne 16. 9. 2006 požádal stěžovatel
žalovaného o zaslání kopií všech rozsudků ve věci žalob České republiky-Ministerstva financí
proti nabyvatelům majetku ze zrušeného Fondu dětí a mládeže s upřesněním, že jde o záležitosti
úplatných převodů majetku podle zákona č. 364/2000 Sb., k nimž docházelo úkony likvidátora
Fondu dětí a mládeže. Podle záznamu ze dne 20. 9. 2006 bylo téhož dne telefonicky zjištěno
dotazem na stěžovatele, že ten žádá podle informačního zákona o zaslání všech rozsudků,
nikoliv jen rozsudků pravomocných. Žalované Ministerstvo financí dopisem ze dne 29. 9. 2006
stěžovateli sdělilo, že mu na základě jeho žádosti zasílá v příloze kopie pravomocného rozsudku
Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 9 C 327/2004 a pravomocného rozsudku
Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 372/2005, který byl potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 Co 478/2006, a že ve zbytku žádosti
stěžovatele nelze vyhovět. V příloze pak bylo připojeno rozhodnutí ze dne 29. 9. 2006,
čj. 22/92219/2006/3341IK-225, kterým Ministerstvo financí část žádosti o poskytnutí informací
odmítlo podle ustanovení §11 odst. 4 a §15 informačního zákona. Toto ministerstvo uvedlo,
že v soudních sporech o určení vlastnictví České republiky k nemovitostem, které byly úplatně
převedeny Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“, soudy pravomocně rozhodly jen ve dvou
případech. Pravomocné rozsudky týkající se těchto věcí již byly stěžovateli zaslány povinným
ministerstvem podle citovaného ustanovení §11 odst. 4 informačního zákona. V ostatních
případech je podle tohoto ustanovení vyloučeno poskytnutí informace. Je tomu tak proto,
že dosud prvostupňový soud vůbec o žalobách nerozhodl, nebo o nich rozhodl prvostupňový
i druhostupňový soud, ale rozsudek odvolacího soudu dosud nebyl doručen a nenabyl tak právní
moci, případně prvostupňový rozsudek byl napaden odvoláním, o kterém nerozhodl
ještě odvolací soud (Ministerstvo financí v odůvodnění rozhodnutí uvedlo i čísla jednací šesti
rozsudků, které byly v soudních sporech již vydány, ale které dosud nenabyly právní moci).
Rozklad stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva financí o odmítnutí části žádosti
o poskytnutí informací byl rozhodnutím ministra financí ze dne 30. 10. 2006,
čj. 10/99 897/2006-RK zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. Žaloba stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí ministra financí pak byla zamítnuta napadeným rozsudkem Městského
soudu v Praze, proti němuž směřuje kasační stížnost.
Podle čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny základních práv a svobod právo na informace je zaručeno
a každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu
na hranice státu; cenzura je nepřípustná. Právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Státní orgány
a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace
o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Jde tak o jeden z případů výhrady zákona
ve smyslu čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mohou být meze
základních práv a svobod upraveny pouze zákonem a navíc jen za podmínek stanovených
samotnou Listinou základních práv a svobod (omezení tohoto práva proto nemůže být
provedeno podzákonným právním předpisem). Jako výkladové pravidlo pro zákonem stanovená
omezení základních práv a svobod platí podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena. Informační zákon v ustanovení §11 odst. 4 stanoví, právě ve vztahu k vymezení
oblastí pod písm. a) až e), že ustanovení zvláštních zákonů o poskytování informací v uvedených
oblastech nejsou dotčena (s odkazem např. na ustanovení. §8a trestního řádu). Je tedy nutno lišit
právo na informace, kde není třeba prokazovat jakýkoliv právní zájem, jako jedno ze základních
lidských práv, které je odrazem principu veřejné kontroly fungování státu v demokratické
společnosti (a omezení zákonem nastavená pro výkon tohoto práva), a právo nahlížet do spisu,
jako jedno ze základních procesních práv účastníka konkrétního řízení, jehož účelem
je např. garantovat v trestním řízení právo na obhajobu a zajistit rovnost zbraní v konkrétním
procesu, které v odůvodněných případech může být přiznáno individuálně i jiným osobám,
jež prokáží právní zájem nebo vážný důvod. Ani jedno z těchto práv není neomezené, při výkladu
omezení je nutno vycházet i ze vzájemné souvislosti obou úprav a z podstaty a smyslu jejich
zakotvení (k tomu srov. např. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/04).
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se zásadní výtkou stěžovatele, že městský soud
dostatečně nerozlišil, které informace ochraňuje ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního
zákona a že při výkladu tohoto ustanovení informačního zákona, jež je výjimkou z práva
na informace, nepostupoval restriktivním způsobem.
Podle ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném
v rozhodné době, povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů,
s výjimkou pravomocných rozsudků.
Neposkytnutí požadované informace povinným subjektem (Ministerstvem
financí) - tj. zaslání nepravomocných rozsudků soudů ve sporech jím vedených - bylo v daném
případě odůvodněno žalovaným správním orgánem odkazem na ustanovení §11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona, které vylučuje poskytnutí informace o rozhodovací činnosti soudů,
s výjimkou pravomocných rozsudků. Žalovaný pod pojem „rozhodovací činnost soudu“, užitý
v zákonem stanoveném omezení přístupu k informacím [§11 odst. 4 písm. b) informačního
zákona], podřadil veškerou činnost soudu související s projednáním konkrétní právní věci
od podání návrhu až po samotný výsledek rozhodovací činnosti, tj. rozhodnutí ve věci samé,
resp. jeho písemné vyhotovení, jež je pravomocné. Městský soud pak v napadeném rozsudku
především dovodil, že písemná vyhotovení rozsudků – tedy i výrok soudního rozhodnutí a jeho
odůvodnění, resp. údaje v nich uvedené - jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudu
ohledně projednávané věci a že se tedy nepochybně jedná o informace o rozhodovací činnosti
soudu ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, které povinné subjekty
nejsou oprávněny žadatelům o tyto informace poskytnout (s výjimkou pravomocných rozsudků).
Nejvyšší správní soud proto považuje za nejpodstatnější vymezení pojmu „rozhodovací
činnost soudu“ ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, od něhož
se pak nutně odvíjí poskytnutí či neposkytnutí informace povinným subjektem.
Podle ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném
do 22. 3. 2006 platilo, že „povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti
soudů“. Jelikož „rozhodovací činnost soudů„ je pojmem obecným, který nebyl v zákoně
konkrétně vymezen, judikatura přistupovala k výkladu tohoto pojmu nejednotně.
Tak např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 12. 2006, čj. 11 Ca 163/2005 - 30,
vyslovil, že „I. Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, se nevztahuje
na poskytování informací podle občanského soudního řádu. Zákon o svobodném přístupu
k informacím vylučuje povinnost soudů poskytovat informace o rozhodovací činnosti soudu,
neboť informování o rozhodovací činnosti soudu upravují zvláštní zákony. II. Poskytování
informací o rozsudku jakožto výsledku soudního řízení a podmínky jeho veřejného vyhlášení
představují dva zcela odlišné právní instituty; ze samotného veřejného vyhlašování rozhodnutí
soudu nelze dovodit právo kohokoliv na zaslání písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí“.
V tomto případě šlo o žádost o poskytnutí informace ze dne 17. 2. 2005, kterou bylo požadováno
zaslání textu rozsudku Krajského soudu v Praze v občanskoprávní věci. Krajský soud dne
22. 2. 2005 a Ministerstvo spravedlnosti dne 30. 3. 2005 této žádosti nevyhověly a Městský soud
v Praze zamítavým rozsudkem mimo jiné dovodil, že „rozsudek je právě výsledkem provedeného
soudního řízení a vyjádřením rozhodovací činnosti soudu“. Naproti tomu jiný senát Městského
soudu v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2007, čj. 10 Ca 144/2005 - 37, který byl uveřejněn
pod č. 1270/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zaujal právní názor,
že: „Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných rozsudků ve věcech určitého
druhu nemůže být odmítnut obecně s tím, že jde o informace o „rozhodovací činnosti soudů“
ve smyslu §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
neboť takový výklad tohoto pojmu je výkladem nepřípustně rozšiřujícím. Vždy je nutno
jednoznačně zjistit nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovouto
informaci a posoudit, zda by omezením tohoto práva nedošlo k nepřiměřenému ohrožení zájmů
chráněných jinými předpisy či zásahu do práv jiných osob. V tomto smyslu zavazuje povinné
subjekty §12 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.“ Městský soud
v tomto rozsudku dovodil - pokud jde o výklad pojmu „rozhodovací činnost soudu“
v ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona - že stanovená procesní pravidla vedení
sporu a rozhodování soudu jsou jen do určité fáze nastavena tak, že omezují vstup veřejnosti
do procesu v jeho průběhu, i vstup do vlastního rozhodování (porada senátu). Samo jednání
před soudem je však ústní a veřejné (výjimky stanoví zákon) a rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně
(čl. 96 Ústavy), přičemž zásada veřejnosti a ústnosti jednání je považována za jeden z principů
sloužících zachování práva na spravedlivý a nestranný proces a výjimky (důvody vyloučení
veřejnosti) jsou stanoveny rovněž proto, aby byla zajištěna ochrana práv a zájmů jiných osob
nebo zájmů chráněných státem. V tomto případě šlo o žádost o poskytnutí informace ze dne
10. 1. 2005, kterou byla požadována informace o počtu projednávaných správních žalob
podaných v souvislosti s informačním zákonem, dále o počtu sporů skončených soudním
rozhodnutím a zaslání spisových značek a kopií všech soudních rozhodnutí, kdy ve věci bylo
již rozhodnuto. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 18. 1. 2005 ve spojení
s rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. 2. 2005 žádosti zčásti nevyhověl a Městský
soud v Praze posléze zrušil rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Městský soud nesouhlasil s tím, že Ministerstvo spravedlnosti podřadilo pod pojem
„rozhodovací činnost soudu“ veškerou činnost soudu související s projednáním konkrétní právní
věci od podání návrhu a jeho evidenci pod spisovou značku až po samotný výsledek rozhodovací
činnosti, tj. rozhodnutí ve věci samé, resp. jeho písemné vyhotovení, které je pravomocné.
Dne 23. 3. 2006 nabylo účinnosti ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona,
ve znění účinném v rozhodné době, podle něhož povinné subjekty neposkytnou informace
o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků.
Novela informačního zákona (zákon č. 61/2006 Sb.) připojila k textu původního
ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona („povinné subjekty dále neposkytnou
informace o rozhodovací činnosti soudů“) povinným subjektům s účinností od 23. 3. 2006
jednoznačnou povinnost, a to zpřístupňovat pravomocné rozsudky. Nejde však o bezvýznamné
upřesnění ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona jen v tom směru, že povinné
subjekty musí zpřístupnit pravomocné rozsudky soudů. Tato novela má závažné důsledky
i pro vymezení pojmu „rozhodovací činnost soudů“ ve vztahu k rozsahu informační povinnosti
příslušných subjektů.
Písemná vyhotovení rozsudků jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudů, nesoucí
nutně informace o této jejich činnosti v konkrétní věci (výrok i odůvodnění rozsudku).
Za rozhodovací činnost ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona je proto
třeba považovat nejen postup soudů v řízení a jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu
věci a k jeho právnímu posouzení, ale i vlastní rozhodování soudů, resp. rozhodnutí ve věci samé.
Z dikce „povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů,
s výjimkou pravomocných rozsudků“ pak vyplývá, že pravomocné rozsudky, resp. výsledky
rozhodovací činnosti soudů ve formě pravomocných rozsudků, jsou jako výjimky z této činnosti
přímo ze zákona nutnou součástí rozhodovací činnosti soudů (do rozhodovací činnosti soudů
tedy již pojmově patří pravomocné rozsudky). Pokud pak jde o rozsudky nepravomocné, nutno
i zde dojít k závěru, že do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky
(jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby touto činností
nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního
zákona jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací
o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných
rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brání poskytování informací o rozhodovací
činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Je tomu tak proto,
že pokud jsou předmětem zákonné výluky informace o rozhodovací činnosti soudů jako takové
(s výjimkou pravomocných rozsudků), nelze poskytovat ani informace o této činnosti zakotvené
v rozsudcích nepravomocných (argumentum a contrario, kterým se odhaluje smysl právní normy
podle pravidel formální logiky). Tento závěr je logický nejen z toho důvodu, že tyto rozsudky
mohou v některých případech doznat v důsledku jejich přezkumu podstatných změn, ale může
zde existovat i výrazný zájem účastníků řízení na tom, aby nebyly zpřístupněny údaje týkající
se dosud pravomocně neskončeného soudního řízení (je proto třeba sledovat i ochranu práv
stran sporu). Z dikce ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném
od 23. 3. 2006, které je v tomto případě nutno aplikovat, tudíž vyplývá, že pod pojem „informace
o rozhodovací činnosti soudů“ je nutno podřadit nejen informace o pravomocných rozsudcích,
ale tím spíše informace o rozsudcích nepravomocných. Žalovaný tedy postupoval v souladu
se zákonem, pokud stěžovateli odepřel poskytnout rozsudky soudů vydané ve věcech žalob
České republiky-Ministerstva financí proti nabyvatelům majetku zaniklého Fondu dětí a mládeže
„v likvidaci“, úplatně převedeného tímto fondem podle zákona č. 364/2000 Sb., které měl dosud
v držení a jež dosud nenabyly právní moci.
Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava
ustanovení §11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006,
je šťastná či nikoliv, konstatuje však, že není v rozporu s právem na informace, garantovaným
ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Citované
ustanovení garantuje právo na informace v přiměřeném rozsahu a v mezích zákona. Omezení
tohoto práva u dosud nepravomocných rozsudků z tohoto rámce a z důvodů dále rozvinutých
v tomto rozsudku nevybočuje. Z výše uvedených důvodů proto nemůže souhlasit se stížním
bodem, v němž stěžovatel namítá, že městský soud klade zcela nesprávně na jednu roveň pojmy
„rozhodovací činnost soudů“ a „obsah již vydaného rozhodnutí ve věci“, ačkoliv se ustanovení
§11 odst. 4 písm. b) informačního zákona podle stěžovatele vůbec nevztahuje na obsah
již vynesených rozhodnutí, a dotýká se jen činnosti soudu, jež vede k rozhodnutí (tedy toliko
na v průběhu řízení shromažďované informace, důkazy, koncepty rozhodnutí, poznámky, názory,
zamýšlené postupy soudu atd.). Městský soud právem zdůraznil, že vůle zákonodárce je v tomto
směru zřejmá – jiné informace o rozhodovací činnosti soudů než ty, které jsou obsaženy
v již pravomocných rozhodnutích povinné subjekty nemohou žadatelům poskytnout.
Zde je třeba znovu zdůraznit již vyslovený závěr, že ustanovení §11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona pojímá pravomocné rozsudky jako nedílnou součást rozhodovací činnosti
soudů, a již z tohoto důvodu je lichá výtka stěžovatele, že městský soud klade nesprávně na jednu
roveň pojmy „rozhodovací činnost soudů“ a „obsah již vydaného rozhodnutí ve věci“.
Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů není tak v principu založeno
na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudů
(srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto omezení je limitováno
požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení
každé věci - do vlastní rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě
nepravomocných rozsudků), a dále je limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní
bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti,
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných
informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod). Výkon svobody projevu a práva na informace může být
tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci. V jednom
z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva k čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a svobod (rozsudek ve věci Sunday Times z roku 1978) se uvádí, že „spojení zachování autority
a nestrannosti soudní moci neznamená pouze zachování veřejné autority ve schopnost justičního
mechanismu rozhodovat o zákonných právech a závazcích a urovnat spory, ale zahrnuje
též ochranu práv stran (sporu).“
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s argumenty stěžovatele, jež mají podporovat
jeho názory na problematiku publicity soudních rozhodnutí, který s odkazem na ústavněprávní
východiska dovozuje, že je zcela absurdní, aby orgán veřejné moci utajoval před veřejností
obsahové výsledky činnosti soudů ve sporech, kterých se tento orgán účastnil a v nichž byla
rozhodnutí již vyhlášena.
Namítá-li stěžovatel obdobnost podmínek poskytování informací o rozsudku
jako výsledku soudního řízení s podmínkami jeho veřejného vyhlášení, jde o dva zcela odlišné
právní instituty, které nelze vykládat způsobem, z něhož dovozuje povinnost požadovanou
informaci poskytnout. Ze samotné skutečnosti veřejného vyhlašování rozhodnutí soudu nelze
dovodit právo kohokoliv na zaslání písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí, když zákon
o informacích výslovně stanoví v §11 odstavec 4 písmeno b) informačního zákona, že povinný
subjekt neposkytne informaci o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných
rozsudků. Z uvedeného ustanovení přitom nevyplývá, že by se citovaný zákon týkal jen situace,
kdy by mohlo dojít k ohrožení soudního řízení, neboť rozsudek je právě výsledkem provedeného
soudního řízení a vyjádřením rozhodovací činnosti soudu.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele spočívající v tom,
že pokud všechna soudní rozhodnutí (pravomocná i nepravomocná) nejsou obsahem zvláštních
sbírek, v nichž by byly publikovány (ačkoliv jsou významným pramenem interpretace práva,
zdrojem právní argumentace a okolností zvyšující právní povědomí občanů), minimálně jedna
ze stran se tak nemůže bránit a vyjádřit se např. k nepublikovanému judikátu, na který soud
odkazuje.
V případě této námitky stěžovatel nepřípustným způsobem zaměňuje právo na poskytnutí
informace o rozhodovací činnosti soudu s uveřejňováním soudních rozhodnutí (judikaturou),
které uvádí toliko zkrácené a v připomínkovém řízení upravené a anonymizované verze soudních
rozhodnutí bez jakýchkoliv konkrétních údajů, týkajících se účastníků řízení. Nepravomocné
rozsudky soudu mohou být v probíhajícím řízení ještě změněny a nemohou být proto bez dalšího
významným pramenem interpretace práva a zdrojem právní argumentace. Ostatně i velmi nutné
informace o nepublikovaném judikátu, na který soud případně odkazuje, lze získat i v rámci
nahlížení do spisu, má-li účastník vážný důvod a není-li to v rozporu s právy nebo právem
chráněnými zájmy jiných účastníků (srov. např. ustanovení §45 odst. 2 s. ř. s.). Případný střet
práva na informace s jiným základním lidským právem, např. na ochranu osobnosti
a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je nutno vzhledem
ke konkrétnímu případu řešit v tom směru, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být
dána přednost (k tomu blíže nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97). Městský soud
také velmi správně poukazuje na to, že existuje i převažující veřejný zájem na ochraně
rozhodovací činnosti soudů a zájem účastníků řízení na tom, aby třetím osobám nebyly
zpřístupněny údaje týkající se dosud neskončeného soudního řízení, které zřetelně převažují
na soukromým zájmem jednotlivce na seznámení se s právními argumenty obsaženými
v nepravomocných soudních rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů zamítl pro nedůvodnost kasační
stížnost stěžovatele směřující proti napadenému rozsudku městského soudu (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch a nemá tak právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému správnímu orgánu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení, byť byl zastoupen advokátem. Kasační soud přihlédl k tomu, že žalovaný je významným
ústředním orgánem státní správy, který má řadu kvalifikovaných zaměstnanců, včetně právních
útvarů a také úředníků, kteří se sami podíleli na koncipování napadeného rozhodnutí.
Lze proto od něj právem očekávat, že v řízení o kasační stížnosti bude také své rozhodnutí
schopen kvalifikovaně hájit na soudě; tuto povinnost považuje kasační soud za integrální součást
řádného výkonu státní správy. Pokud tak žalovaný správní orgán neučinil a zjednal si zastoupení
advokátem, shledal v tom Nejvyšší správní soud důvody hodné zvláštního zřetele, postačující
k tomu, aby náhrada nákladů řízení nebyla přiznána úspěšnému účastníkovi řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu