ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.57.2009:488
sp. zn. 8 As 57/2009 - 494
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: M. Š.,
zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Pardubická 298, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutím
ministra zemědělství ze dne 14. 12. 2004, čj. 40860/2004-11000, a ze dne 12. 2. 2007, čj.
44028/2006-11100, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
15. 1. 2009, čj. 10 Ca 163/2008 - 246,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátu stěžovatele Mgr. Zbyňku Čermákovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8159 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2004, čj. 40860/2004-11000, ministr zemědělství zamítl
rozklad žalobce proti rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 4. 10. 2004,
čj. 22307/2004-17210, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje
ze dne 24. 3. 2004, čj. 3170/37885/04-OŽP-ZP, kterým krajský úřad zrušil rozhodnutí
Městského úřadu Uhlířské Janovice ze dne 19. 12. 2003, čj. ŽP 647/03, a zastavil správní řízení.
Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2007, čj. 44028/2006-11100, ministr zemědělství zamítl
rozklad žalobce proti rozhodnutí ministryně zemědělství ze dne 22. 11. 2006,
čj. 32884/2006-11000, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení ve věci ukončené
pravomocným rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 14. 12. 2004, čj. 40860/2004-11000.
II.
Žalobce napadl shora označená rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského
soudu v Praze, který jí usnesením ze dne 15. 1. 2009, čj. 10 Ca 163/2008 - 246, odmítl. Městský
soud zároveň vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí podání, kterým žalobce brojil
proti rozsudku městského soudu ze dne 24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155.
Městský soud uvedl, že o žalobě proti prvnímu napadenému rozhodnutí již rozhodl
rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155, který nabyl právní moci dne
30. 12. 2005. Napadené správní rozhodnutí bylo k návrhu žalobce přezkoumáno, proto brání
jeho dalšímu přezkumu překážka rei iudicatae. Ta odůvodňuje odmítnutí žaloby ve vztahu
k tomuto rozhodnutí žalovaného [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
K části žaloby, kterou žalobce napadl druhé rozhodnutí žalovaného, městský soud
poukázal na to, že napadané rozhodnutí bylo žalobci doručeno do vlastních rukou dne 1. 3. 2007,
jak vyplývá z doručenky založené ve spisu. S ohledem na lhůtu pro podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu (§72 odst. 1 s. ř. s.) městský soud shledal žalobu v této části
opožděnou [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
K části podání (žaloby), v níž žalobce napadl rozsudek městského soudu ze dne
24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155, městský soud poznamenal, že se obsahově jedná o kasační
stížnost, kterou je třeba předložit k projednání a rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil §103 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že se městský soud nevypořádal s námitkou nicotnosti
napadených rozhodnutí žalovaného a „bezdůvodně odmítl splnit zákonem uloženou povinnost odklidit
nicotný akt“. Stěžovatel zdůraznil, že městský soud nevyčerpal předmět řízení vymezený žalobou.
Městský soud podle něj posoudil žalobu o vyslovení nicotnosti správních rozhodnutí jako žalobu
o zrušení nezákonných správních rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že „řízení ve věci
žaloby o vyslovení nicotnosti správního aktu…má charakter zcela odlišný od řízení ve věci žaloby o zrušení
správního rozhodnutí z důvodu jeho nezákonnosti nebo věcné nesprávnosti“. Stěžovatel také upozornil,
že se svých práv v soudním řízení správním domáhá již déle než pět let, aniž by bylo v jeho věci
meritorně rozhodnuto.
Dále stěžovatel namítl, že městský soud postupoval v rozporu s principy legitimního
očekávání, předvídatelnosti práva a právní jistoty. Správní soud musí z úřední povinnosti,
„nevyčkávajíce aktivity dotčených osob“, splnit „zákonem stanovenou povinnost paakt odklidit deklarováním
jeho nicotnosti“. Městský soud se „odchýlil jak od judikatury, tak od vlastní předchozí rozhodovací praxe,
kdy v případech zcela identických vyslovoval nicotnost správních paaktů…“. Stěžovatel připustil, že „soud
má možnost odchýlit se od dosavadní praxe, nikoli však dosud setrvale zastávaný právní názor na nulitní akty
a jejich odklízení…popřít právním názorem natolik odlišným od názoru, který doposud zastával a podle něhož
tyto věci rozhodoval…. Nadto nelze přehlédnout, že odchýlení se soudu od předchozí rozhodovací praxe postrádá
dostatečné zdůvodnění takového postupu.“.
K překážce věci rozhodnuté stěžovatel uvedl, že „aby soud mohl zamítnout žalobu o vyslovení
nicotnosti paaktu žalovaného správního úřadu z důvodu údajné překážky res iudicata, musel by se nejprve
fundovaně a přesvědčivě vypořádat s meritem žaloby, tj. s námitkou, že napadené akty jsou nicotnými“. Navíc
podle stěžovatele „žádné omezení soudu v povinnosti deklarovat…nicotnost neexistuje“. V rozsudku,
tvořícím údajnou překážku věci rozhodnuté, se „soud nicotností vůbec nezabýval....To znamená,
že žalobu o vyslovení nicotnosti paaktů ponechal nerozhodnutou. Ve vztahu k žalobě o vyslovení nicotnosti
tedy překážka věci rozsouzené neexistuje a soudu objektivně nic nebránilo, aby nicotnost napadaných paaktů
deklaroval – třeba i z úřední povinnosti.“.
Podobně stěžovatel shledal nesprávným závěr městského soudu o opožděnosti žaloby
ve vztahu k druhému napadenému rozhodnutí žalovaného, protože „(ž)aloba o vyslovení nicotnosti
paaktů nemůže býti nikdy podána opožděně“.
Z obdobných důvodů stěžovatel tvrdil nezákonnost rozsudku městského soudu ze dne
24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155, i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006,
čj. 8 As 33/2006 - 209, kterým byla kasační stížnost proti posledně uvedenému rozsudku
městského soudu odmítnuta pro opožděnost.
Podle stěžovatele „Nejvyšší správní soud je nyní postaven před povinnost vypořádat se s otázkou,
která doposud nebyla řešena“. I Nejvyšší správní soud je „povinen vypořádat se s nulitními akty, jakmile
je obeznámen se skutečnostmi, pro které je napadené správní rozhodnutí vskutku nicotným aktem“.
Stěžovatel také namítl, že se městský soud „v dostatečném rozsahu nevypořádal s tou částí
žalobního petitu, jíž se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2004,
čj. 22307/2004-17210“.
Konečně stěžovatel tvrdil, že městský soud nepřihlédl ke všem skutečnostem,
které stěžovatel v řízení před tímto soudem uváděl, a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Stěžovatel proto považoval usnesení městského soudu za nepřezkoumatelné.
IV.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Na okraj přitom uvádí,
že stížní námitky lze z podstaty věci podřadit pouze pod stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nesprávné podřazení
námitky ovšem nemá vliv na posouzení kasační stížnosti v celém jejím rozsahu.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl, že se městský soud nevypořádal s námitkou nicotnosti rozhodnutí
žalovaného a nevyčerpal tak žalobou vymezený předmět řízení.
Nejvyšší správní soud především připomíná, že správní soudy poskytují ochranu
veřejným subjektivním právům nebo rozhodují v dalších věcech pouze jsou-li splněny podmínky
řízení. Ty představují podmínky toho, aby se soud mohl podaným návrhem (žalobou) věcně
zabývat a meritorně o něm rozhodnout. Není-li dána některá z podmínek řízení, soud nemůže
o žalobě meritorně rozhodnout a odmítne ji (§46 odst. 1 s. ř. s.).
V posuzované věci městský soud odmítl žalobu v jedné části pro překážku věci
rozhodnuté podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože o žalobě proti prvnímu napadenému
rozhodnutí již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155. Část
žaloby, kterou stěžovatel brojil proti druhému rozhodnutí žalovaného, městský soud odmítl
pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyložil povinnost správních soudů zkoumat z úřední
povinnosti otázku nicotnosti rozhodnutí správních orgánů a nesprávně dovodil, že správní soudy
jsou povinny vyslovit nicotnost správního rozhodnutí i v případě, kdy se vůbec nemohou věcně
žalobou zabývat pro absenci podmínek řízení. Shora totiž Nejvyšší správní soud poznamenal,
že předpokladem věcného posouzení žaloby a meritorního rozhodnutí ve věci je mj. splnění
podmínek řízení. Posouzení případné nicotnosti správního rozhodnutí je přitom součástí
jeho věcného přezkumu. Stěžovatel se proto mýlí v názoru, že usnesení městského soudu
je nezákonné a že městský soud byl povinen vyslovit nicotnost rozhodnutí správního orgánu
i když nebyly dány podmínky řízení. Bránila-li věcnému projednání žaloby stěžovatele skutečnost,
že o stejné věci již bylo rozhodnuto (ve vztahu k jednomu rozhodnutí) a byla podána opožděně
(ve vztahu k druhému rozhodnutí), městský soud ji odmítl v souladu se zákonem.
Byť lze teoreticky připustit, že napadená rozhodnutí mohou být zatížena nicotností,
městský soud neměl pravomoc zabývat se touto otázkou a vyslovit odpovídající závěry.
Stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně posoudil žalobu jako žalobu na zrušení
rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Nejvyšší správní soud podotýká, že žalobou podanou
ve smyslu §65 s. ř. s. lze brojit proti nezákonnému i proti nicotnému rozhodnutí správního
orgánu. V prvním případě žalobce usiluje o zrušení nezákonného rozhodnutí, v druhém případě
se domáhá vyslovení jeho nicotnosti. Městský soud proto nijak nepochybil, posoudil-li žalobu
jako podání podle §65 s. ř. s. Nadto Nejvyšší správní soud již v předchozí části odůvodnění
konstatoval, že se městský soud v nyní posuzované věci zabýval pouze otázkou splnění
podmínek řízení se závěrem, že některé z podmínek řízení nejsou splněny.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že se stěžovatel domáhá ochrany svých
práv před správními soudy již více než pět let, aniž by bylo o jeho žalobách meritorně
rozhodnuto. Nejvyšší správní soud připomíná, že městský soud již pravomocně rozhodl o žalobě
proti prvnímu rozhodnutí žalovaného. O žalobě proti druhému rozhodnutí žalovaného nemohlo
být meritorně rozhodnuto pouze v důsledku opožděného podání stěžovatele.
Důvodná nebyla ani námitka porušení principů legitimního očekávání, předvídatelnosti
práva a právní jistoty. Městský soud podle stěžovatele postupoval v rozporu s relevantní
rozhodovací praxí v obdobných případech, na kterou jej stěžovatel upozornil. Stěžovatel totiž
ve svých podáních obsáhle citoval z odůvodnění rozhodnutí správních soudů a Ústavního soudu,
ale vydaných za zcela jiných skutkových okolností. Žádné z nich přitom neobsahuje právní názor,
který by mohl být bez dalšího použit v posuzované věci.
Stěžovatel rovněž kasační stížností požadoval, aby nicotnost rozhodnutí žalovaného
vyslovil Nejvyšší správní soud v řízení o této stížnosti. Ani Nejvyšší správní soud však nemá
v tomto řízení pravomoc vyslovit nicotnost rozhodnutí žalovaného. V řízení o kasační stížnosti
proti usnesení o odmítnutí žaloby je Nejvyšší správní soud oprávněn zabývat se pouze otázkou
zákonnosti takového usnesení a zejména zkoumá, zda byly splněny předpoklady pro postup
podle §46 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel věcně nezpochybnil závěry městského soudu k opožděnosti žaloby v části
brojící proti druhému rozhodnutí žalovaného.
V případě překážky věci rozhodnuté, shledané městským soudem, se námitky stěžovatele
omezily na výtku, že se městský soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2005, čj. 10 Ca 46/2005 - 155,
otázkou nicotnosti vůbec nezabýval a tento rozsudek tak nemohl tvořit překážku věci
rozhodnuté. Tento názor není správný. Městský soud rozhodl předmětným rozsudkem ve věci
stejných účastníků a o shodném předmětu řízení (o konkrétním rozhodnutí žalovaného).
Tento rozsudek ve vztahu k nyní posuzované věci a stejnému rozhodnutí žalovaného
nepochybně založil překážku rei iudicatae dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Případné vady
(původního) rozsudku městského soudu mohly být předmětem řízení o kasační stížnosti,
za předpokladu jejího včasného podání. K tomu nedošlo a Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti uvedenému rozsudku městského soudu odmítl pro opožděnost.
Stěžovatel namítl, že se městský soud dostatečně nevypořádal s namítanou nicotností
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 10. 2004, čj. 22307/2004-17210. Nejvyšší správní soud
připouští, že se v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze zabývat i rozhodnutími
správních orgánů nižšího stupně, předcházejícími přímo napadeným rozhodnutím, i v takovém
případě však musí být splněny podmínky řízení. V posuzované věci nebyly podmínky řízení
splněny, proto nebylo možné vypořádat se ani s otázkou nicotnosti tohoto rozhodnutí.
Konečně Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stížní námitku nepřezkoumatelnosti
napadeného usnesení. Stěžovatel opřel svůj názor o domněnku, že městský soud byl povinen
posoudit otázku nicotnosti napadených rozhodnutí žalovaného a vypořádat se se všemi
jeho návrhy a tvrzeními. V kontextu předchozí argumentace nastíněné Nejvyšším správním
soudem je zřejmé, že městský soud nebyl povinen zabývat se nicotností a námitka není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat stížními námitkami polemizujícími s právními
závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 24. 11. 2005,
čj. 10 Ca 46/2005 - 155, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006,
čj. 8 As 33/2006 - 209. Takové námitky totiž zcela vybočují z rámce nyní posuzované věci
a předmětu tohoto řízení.
Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení městského soudu zákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec
jeho běžné úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Ustanovený advokát požádal o odměnu za tři úkony právní služby (převzetí věci, nahlédnutí
do spisu dne 15. 5. 2009 a sepis a podání kasační stížnosti). Ze spisu přitom nijak nevyplývá,
že proběhla porada s klientem, která je nezbytná pro přiznání úkonu podle §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (obdobně usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 4. 2009, čj. 2 Azs 6/2009 - 69, www.nssoud.cz). Advokát uskutečnění porady
s klientem nedoložil, ba ani netvrdil, že porada s klientem proběhla. K převzetí věci tak došlo
až studiem spisu dne 15. 5. 2009. Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokáta částkou
2x 2100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava věci spojené s nahlédnutím do spisu
a písemné podání soudu) a dále 2x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 4800 Kč.
Nejvyšší správní soud dále ustanovenému advokátovi v souvislosti s nahlédnutím do spisu přiznal
dle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. náhradu cestovních výdajů ve výši 1456 Kč (výdaj
na provoz vozidla na trase Hradec Králové – Praha a zpět, 260 km x 5,60 Kč), a náhradu
za promeškaný čas dle §14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 600 Kč (tři zameškané
hodiny). Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se zvyšuje jeho nárok o částku
odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Částka daně,
vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty, činí 1303 Kč.
Částka 8159 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu
i. s. JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu
podepsán za onemocnělého
JUDr. Petra Příhodu
(§158 odst. 1 o. s. ř., §64. s. ř. s.)