ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.9.2009:122
sp. zn. 8 As 9/2009 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: INREMONT
spol. s r. o., se sídlem 431 86 Kovářská, Vysoká 159, proti žalovanému: Krajský úřad
Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem v Ústí
nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem
se sídlem 436 01 Litvínov, Jiráskova 413, za účasti 1) Magistrát města Ústí nad Labem,
se sídlem 400 01 Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, 2) Telefónica O2 Czech Republic,
a. s., se sídlem 140 22 Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, 3) Multi Veste Czech Republic 6,
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, zastoupené JUDr. Robertem Zugarem, advokátem
se sídlem 130 00 Praha 3, Laubova 8, 4) JUDr. Miroslav Bartoš, správce konkursní podstaty
úpadce JB & JB spol. s r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1, zastoupený JUDr. Jiřím
Císařem, advokátem se sídlem 400 01 Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, [1) – 4) jako osob
zúčastněných na řízení], proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2007, čj. UPS/382/2007/3,
číslo evidenční: 165388/2007/Sv., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2008, čj. 15 Ca 208/2007 – 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce
proti rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru, kterým stavebníkovi
Multi Veste Czech Republic 6, s. r. o., povolil podle §66 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (dále jen stavebního zákona) stavbu „Forum Ústí nad Labem“.
Zamítavé rozhodnutí žalovaný zdůvodnil tak, že žalobce, ačkoliv byl vlastníkem pozemků
(a staveb na nich) sousedících s pozemky, na nichž byla povolena výše uvedená stavba, nebyl
účastníkem stavebního řízení, neboť mu nepříslušelo právo s těmito nemovitostmi nakládat.
Právo účasti na řízení přešlo na správce konkursní podstaty úpadce JB & JB spol. s r. o.
JUDr. Miroslava Bartoše, který, jak žalovaný zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, zapsal
nemovitosti žalobce do soupisu konkursní podstaty. V souladu s §14a zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, tím na správce přešlo oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti,
které podle zákona o konkursu a vyrovnání a jiných právních předpisů patří úpadci; stejná
oprávnění přešla na správce i ve vztahu k nemovitostem žalobce, přestože ten byl osobou
od úpadce odlišnou. Podle dalších ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání byl správce jedinou
osobou oprávněnou nakládat s věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami zapsanými
do konkursní podstaty. Správní orgán prvního stupně tedy správně jednal pouze
s JUDr. Miroslavem Bartošem (správce). Jelikož tak žalobce nebyl účastníkem stavebního řízení,
jeho odvolání žalovaný zamítl jako nepřípustné.
Krajský soud vyhověl návrhu žalobce a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Přisvědčil žalovanému v tom, že správce byl oprávněn zahrnout do konkursní
podstaty také majetek třetích osob, čímž na něj také k tomuto majetku přešlo oprávnění
s ním nakládat; na rozdíl od žalovaného však vyložil, že §14a zákona o konkursu a vyrovnání
v tomto případě použít nelze, neboť se vztahuje pouze na majetek úpadce, nikoliv již třetích
osob. Žalovaný však jednal správně se správcem jako s účastníkem stavebního řízení,
neboť mu příslušelo tzv. „jiné právo k sousedním pozemkům a stavbám na nich“, ve smyslu §59
odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Vedle toho však krajský soud přisvědčil žalobci v tom, že stavební úřad byl povinen
jednat jako s účastníkem stavebního řízení také se žalobcem, neboť tomu svědčilo dle citovaného
ustanovení stavebního zákona vlastnické právo. Přestože oprávnění nakládat s nemovitostmi
žalobce přešlo na správce, žalobce nadále zůstal jejich vlastníkem a tudíž mu svědčilo i právo
účasti na stavebním řízení (z titulu vlastníka sousedních pozemků ve smyslu shora citovaného
ustanovení [5 odst. 1 písm. b) stavebního zákona].
Proti rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, ve které namítal důvod
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Stížnost namítá, že v důsledku zahrnutí žalobcových nemovitostí do konkursní podstaty
úpadce JB & JB, spol. s r. o., vystupoval v řízení místo žalobce správce konkursní podstaty.
Účastenství v řízení bylo tedy založeno vlastnickým právem k „sousedním nemovitostem“; zájmy
vlastníka však hájil správce, na něhož přešlo v důsledku skutečností upravených v zákoně
o konkursu a vyrovnání oprávnění k výkonu tohoto práva. Stěžovatel považoval za nepřípustné
a odporující stavebnímu zákonu, aby k ochraně vlastnického práva k totožné nemovitosti
vystupovaly v řízení dva odlišné subjekty, tedy jejich vlastník a správce. Tzv. „jiné právo“
k nemovitostem, které podle krajského soudu příslušelo správci a v jehož důsledku se stal
účastníkem stavebního řízení, nelze podle názoru stěžovatele klást vedle práva vlastnického,
ale přicházelo by v úvahu pouze v případě, že by osoba domáhající se účastenství v řízení
nemohla vlastnické právo uplatnit. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo. Z uvedených
důvodů navrhl rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v územním řízení
o umístění stavby „Forum Ústí nad Labem“ jednal stavební úřad se žalobcem jako s účastníkem
řízení, avšak ve stavebním řízení již nikoliv, čímž řízení zatížil závažnou procesní vadou.
Za nepravdivé považoval tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti o tom, že s JUDr. Miroslavem
Bartošem, správcem, jednal správní orgán namísto se žalobcem. Ze správního spisu vyplývá,
že správní orgány jednaly s JUDr. Miroslavem Bartošem jako se „správcem konkursní podstaty
společnosti INREMONT s r. o.“, což byl, jak uvedl žalobce, neexistující subjekt. Poukázal
rovněž na odlišnost oprávnění správce k majetku úpadce a k majetku třetích osob zahrnutého
do konkursní podstaty. Pro úplnost sdělil, že proti správci podal několik vylučovacích žalob,
avšak do dne podání vyjádření nebylo pravomocně skončeno žádné z incidenčních řízení.
Žalobce uzavřel, že byl jediným účastníkem stavebního řízení z titulu vlastnického práva
k nemovitostem ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) stavebního řádu. Kasační stížnost navrhl
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Ze správního spisu vyplynulo:
Rozhodnutím ze dne 29. 12. 2006 povolil Magistrát města Ústí nad Labem stavbu
„Forum Ústí nad Labem“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání (ze dne 10. 7. 2007),
v němž namítal, že s ním jako s vlastníkem pozemků a staveb na nich, které sousedily s pozemky,
na nichž byla povolena stavba, stavební úřad nejednal jako s účastníkem řízení a tedy mu mimo
jiné ani nedoručil stavební povolení. Tvrzené účastenství opíral žalobce o dotčení vlastnických
práv, neboť „povolená stavba ovlivňuje stavebně technický stav a užívání jeho nemovitostí“, „hrozí
mu nenahraditelná újma, neboť realizace stavby bude probíhat na pozemcích, které přímo sousedí s jeho pozemky,
dojde k nepřiměřenému obtěžování a omezování užívání a provozu jeho staveb a okolí hlukem, exhalacemi
vč. zápachu, otřesy, vibracemi a světelným zářením“. Žalovaný toto odvolání jako nepřípustné zamítl.
O kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvážil:
Podle §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona (účinného do 31. 12. 2006) byly účastníky
stavebního řízení také „osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k pozemkům a stavbám na nich, včetně
osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být
stavebním povolením přímo dotčena“.
Spornou otázkou bylo, zda mohli jako účastníci vedle sebe vystupovat dva odlišné právní
subjekty z titulu svých práv k jedněm a týmž nemovitostem, jak vyložil krajský soud, nebo pouze
jedna osoba, jak tvrdili oba účastníci řízení; v tom případě bylo třeba rozhodnout, kterému z nich
dát za pravdu, tedy zda jediným účastníkem mohl být vlastník nemovitostí nebo naopak správce
konkursní podstaty úpadce JB & JB spol. s r. o. (správce), který tyto nemovitosti zahrnul
do konkursní podstaty.
Názor krajského soudu je v zásadě správný.
Podle právní úpravy účinné v době správního řízení (tedy podle zákona o konkursu
a vyrovnání) měl správce v konkursním řízení postavení zcela samostatného subjektu, odlišné od
postavení účastníků řízení (jimiž byli pouze věřitelé a dlužník), nebo např. od postavení notáře
vykonávajícím činnost soudního komisaře v řízení o dědictví.
V řízeních vedených před soudy vystupoval správce jako účastník řízení sui generis
vykonávající oprávnění (resp. povinnosti) stanovené v zákoně. Stejný závěr je třeba učinit
i ve vztahu ke správním řízením.
Z hlediska hmotného práva bylo nutno v posuzované věci zvážit následující ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání:
Podle §14 odst. 1 písm. a) prohlášením konkursu přecházelo na správce oprávnění
nakládat s majetkem podstaty. Ohledně majetku třetích osob (věcí, práv a jiných majetkových
hodnot) se tak stalo zápisem do soupisu konkursní podstaty (§18 odst. 3 zákona o konkursu
a vyrovnání).
Pojem „nakládání s majetkem“ vykládala soudní praxe široce; podřadila sem jak právo
obsahem podstaty disponovat, tak i držet, užívat a požívat plody a užitky (např. inkasovat
nájemné). Jak bylo výše uvedeno, veškerá tato práva byl oprávněn vykonávat správce konkursní
podstaty, přičemž nebylo významné, zda šlo o majetek úpadce či třetích osob (srov. rozsudek
č. 27/2003 Sb. NS či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04).
Podle §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání „oprávnění vykonávat práva a plnit
povinnosti, které příslušely úpadci, a které souvisely s nakládáním s majetkem patřícím
do podstaty“, přešly prohlášením konkursu na správce. Citované ustanovení výslovně odkazovalo
pouze na práva a povinnosti příslušející „úpadci“. Z toho krajský soud dovodil, že se toto
ustanovení vztahovalo pouze a výlučně na majetek ve vlastnictví úpadce, jímž žalobce nebyl.
Dával-li §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání správci konkursní podstaty
právo nakládat s majetkem patřícím do podstaty, činil tak bez rozdílu, zda se jednalo o majetek
ve vlastnictví úpadce, nebo třetí osoby. Ustanovení §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání
pak oprávnění správce daně nevymezovalo pouze vazbou na majetek patřící do podstaty,
ale zároveň jej limitovalo na výkon práv a plnění povinností jinak příslušejících úpadci.
Systematický a jazykový výklad tedy naznačoval, že výkon jiných práv souvisejících s majetkem
patřícím do podstaty, který nebyl ve vlastnictví úpadce, zůstával vlastníku takového majetku.
Krajský soud použil výklad jazykový; kasační soud se však zabýval také otázkou, jaký byl
účel §14a odst. 1. Citované ustanovení vedle povinností daňových zahrnovalo např. také výkon
práv a plnění povinností zaměstnavatele, rozhodování o obchodních záležitostech podniku,
činění právních úkonů potřebných k provozování podniku, nebo zajištění vedení účetnictví,
v pozdějším znění také výkon akcionářských práv spojených s akciemi zahrnutými do konkursní
podstaty. Toto ustanovení tedy vycházelo z premisy, že zahrnutím majetku úpadce do konkursní
podstaty to byl správce konkursní podstaty, kdo fakticky získal kontrolu nad tímto majetkem.
Z řady ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání [srov. zejm. §31 odst. 2 písm. b) a §18a]
přitom vyplývalo, že konkursní podstata musela být také spravována a udržována, k čemuž byl
po prohlášení konkursu povolán právě správce konkursní podstaty.
„Správou konkursní podstaty“ se rozuměla zejm. činnost (vč. právních úkonů a opatření
z ní vyplývajících), která směřovala k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní
podstaty, zejm. aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku,
který do ní patřil, aby byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebránily jiné
okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat
se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem. (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, www.nsoud.cz).
Byť tedy §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání výslovně nehovořil o tom,
že na správce přešel také „výkon práv a povinností souvisejících s nakládáním s majetkem
patřícím do podstaty“, který se nacházel ve vlastnictví osob odlišných od úpadce, lze za použití
teleologického výkladu dospět k závěru, že jeho smysl a účel byl i takový.
Je proto třeba uzavřít, že právní názor krajského soudu, že §14a se na posuzovaný případ
nepoužije, nebyl správný.
Pro nyní posuzovaný případ z toho plyne, že dispozičními oprávněními, která správce
nabyl, bylo nutno rozumět nejen právo majetek zcizit, ale i výkon veškerých práv a plnění
povinností spojených s majetkem podstaty; jejich nutným předpokladem bylo, aby souvisely
„s nakládání s majetkem“, tedy aby byly schopny vyčíslitelným způsobem ovlivnit jeho hodnotu
(zvýšit ji či naopak způsobit újmu).
Pro rozhodnutí ve věci bylo nutno zodpovědět otázku, zda v účasti ve stavebním řízení
bylo možno spatřovat souvislost s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty.
Nejvyšší správní soud musel pro vyřešení této otázky nejprve objasnit, co znamenalo
možné „dotčení“ na právech, které normoval §59 v odstavci 1 písmenu b) stavebního zákona.
Hypoteticky toto dotčení mohlo spočívat v několika rozdílných aspektech. Především se stavba
na sousedním pozemku mohla dotknout výkonu vlastnického práva co do jeho „užívání“
(ius utendi), popř. i požívání jeho užitků (ius fruendi); k tomu mohlo dojít zvýšením hlukové hladiny,
znečišťováním ovzduší, zastíněním pozemku, naprostou ztrátou soukromí atd. (zda tomu
tak bylo či nebylo, se v každém řízení posuzuje konkrétně; tato úvaha se zde týká předpokladů
účastenství v řízení).
Vlastnické právo mohlo být dotčeno i ve sféře ius disponendi: změna sousedních
nemovitostí, resp. výstavba nových staveb, se mohla projevit (ať již pozitivně či negativně)
ve snížení či zvýšení hodnoty sousedních nemovitostí a tím i jejich prodejnosti. V extrémních
případech mohlo dojít k tomu, že právo disponovat nemovitostí se stane fakticky nevykonatelné.
Z toho plyne, že důsledkem stavebního povolení mohla být i změna tržní ceny sousedních
nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že výsledek stavebního řízení se mohl dotknout prakticky všech
složek vlastnického práva k sousedním nemovitostem. Cílem činnosti správce bylo získat
maximální užitek z majetku patřícího do podstaty, tedy jej co nejvýhodněji zpeněžit,
resp. z něho získat co možno největší prospěch. Výkon těchto oprávnění mohl být činností
na sousedních nemovitostech značně ovlivněn.
To však nic nemění na správnosti závěru krajského soudu o tom, že účastenství žalobce
ve stavebním řízení nebylo zahrnutím jeho nemovitostí do konkursní podstaty úpadce dotčeno.
Přesto, že soupisem do podstaty přešla značná část oprávnění žalobce na správce konkursní
podstaty (a s ním tedy i správní orgány jednaly), vlastnické právo žalobce mu tím nebylo odňato
a nemohl mu proto být upírán ani jeho výkon ve smyslu §59 stavebního zákona.
Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že předmětnou stavbou mohlo dojít k dotčení
vlastnického práva sousedních nemovitostí, které nadále zůstalo žalobci, tedy nepřešlo
na správce, a dále ovšem i práv, která byl oprávněn vykonávat na základě speciální právní úpravy
obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání správce; tato jeho práva lze považovat
za tzv. „jiná práva“ ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Postup stavebního úřadu,
který účastenství žalobci odepřel a rozhodnutí stěžovatele, podle něhož žalobce vůbec nemohl
být již pouze z výkladu zákona o konkursu a vyrovnání účastníkem stavebního řízení, byl chybný.
Nejvyšší správní soud proto má kasační stížnost za nedůvodnou.
Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem soudu, tedy že účastenství žalobce
v řízení posoudil chybně. Měl-li stavební úřad za to, že vlastnická práva (která podle něho
svědčila správci) mohla být stavbou dotčena [ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona],
a jednal proto se správcem jako s účastníkem řízení, měl jednat jako s účastníkem i se žalobcem,
který mohl být ze stejného důvodu dotčen na svém vlastnickém právu.
V řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch, žalobce právo na náhradu
nákladů neuplatnil a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu