ECLI:CZ:NSS:2009:8.AZS.26.2009:45
sp. zn. 8 Azs 26/2009 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: A. Z., zastoupeného JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou,
advokátkou se sídlem Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2008,
čj. OAM-426/LE-BE03-BE07-2008, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 6. 1. 2009, čj. 47 Az 58/2008 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Drahomíře Janebové Kubisové
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 2856 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní
ochrany nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákona o azylu), a říze ní podle §25 písm. i) zákona
o azylu zastavil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který usnesením ze dne 6. 1. 2009, čj. 47 Az 58/2008 – 16, řízení o žalobě s odkazem
k §33 písm. b) a e) s. ř. s. zastavil. Konstatoval přitom, že žalobce byl dne 30. 9. 2008 vyhoštěn
z území České republiky a jeho pobyt na území České republiky n ení znám. Na základě
této skutečnosti ustanovil žalobci usnesením ze dne 24. 11. 2008, čj. 47 Az 58/2008 - 14,
opatrovníka - Organizaci pro pomoc uprchlíků (§29 odst. 3 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.).
Krajský soud uzavřel, že v důsledku neznámého pobytu žalobce jsou splněny podmínky
pro postup podle §33 písm. b) a e) zákona o azylu.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody
podřadil §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítl, že krajský soud vycházel pouze ze zprávy
ředitelství cizinecké policie. Podle stěžovatele měl krajský soud vyvinout více aktivní činnosti
směřující ke zjištění aktuálního místa jeho pobytu, zejména učinit dotazy na další evidenční
orgány (např. Ministerstvo vnitra) a rovněž učinit dotaz na Zařízení pro zajištění cizinců, které
bylo posledním známým místem pobytu stěžovatele a je pravděpodobné, že by zde mohl být k
dispozici údaj o současném pobytu stěžovatele. Krajský soud podle stěžovatele evidentně
nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu. V tomto kontextu stěžovatel
odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2004, čj. 2 Azs 41/2003 - 42.
Dále stěžovatel namítl, že krajský soud rozhodl o zastavení řízení podle §33 písm. b) a e)
s. ř. s. zároveň, přestože není možné, aby byly současně splněny podmínky obou těchto
ustanovení. Zjistí-li soud v průběhu řízení, že nelze zjistit místo pobytu žadatele, pak se nelze
odvolávat na skutečnost, že se v místě hlášeného pobytu nezdržuje. Stěžovatel zdůraznil,
že v okamžiku vyhoštění z území České republiky, tj. když byl autoritativně donucen opustit
místo posledního pobytu, sám nevěděl, jaké bude místo jeho dalšího pobytu. S ohledem na situaci
stěžovatele, který je bez finančních prostředků, je prakticky nemožné, aby s i mimo území České
republiky zajistil místo pobytu trvalejšího charakteru, které by mohl nahlásit soudu jako relevantní
změnu svého pobytu.
Závěrem stěžovatel namítl nesprávné určení odměny jeho právní zástupkyně. Krajský soud
jí přiznal odměnu za jeden úkon právní služby, přestože ze spisového materiálu vyplývá,
že právní zástupkyně provedla minimálně dva úkony, specifikované také v kasační stížnosti.
Stěžovatel navrhl zrušit usnesení krajského soudu a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti je její přijatelnost. Kasační stížnost
je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39,
(č. 933/2006 Sb. NSS), v nichž dospěl k závěru, že o kasační stížnost přijatelnou se může jednat
mimo jiné tehdy, pokud se kasační stížnos t dotýká právních otázek, které dosud nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. V případě stěžovatele je třeba odpovědět
na otázku, v jakém rozsahu je krajský soud povinen vyvíjet úsilí ke zjištění místa pobytu
vyhoštěného žalobce, který byl v řízení zastoupen advokátem. Kasační stížnost je přijatelná.
Dále Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel výslovně podřadil důvody kasační stížnosti §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Popsané důvody kasační stížnosti stejně jako výrok rozhodnutí krajského soudu však vedou
k závěru, že je dán důvod kasační stížnosti pouze podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., je ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení
důvodem speciálním (srov. rozsudek Nejvyššího správ ního soudu ze dne 21. 4. 2005,
čj. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto posledně citovanému
ustanovení důvody kasační stížnosti podřadil.
Podle §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu
žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Podle písm. e) téhož ustanovení soud řízení zastaví
také v případě, že se žadatel o udělení mezinárodní ochrany nezdržuje v místě hlášeného pobytu
a jeho změnu soudu neoznámil. Dikce uvedených ustanovení zákona o azylu „soud řízení zastaví“
neposkytuje možnost volby procesního postupu v případě nastoupení některé z předpokládaných
okolností, soud má v takové situaci povinnost řízení zastavit (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 9. 2008, čj. 3 Azs 40/2008 - 67, www.nssoud.cz).
Ze spisů vyplývá, že krajský soud písemným dotazem požádal evidenční odbor Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, o sdělení pobytu stěžovatele.
Policie České republiky sdělila krajskému soudu přípisem ze dne 18. 11. 2008, že stěžovatel byl
dne 30. 9. 2008 letecky vyhoštěn. Z databáze ministerstva vnitra krajský soud rovněž ověřil
(viz úřední záznam ze dne 6. 11. 2008, čj. 47 Az 58/2008 - 12, čl. 12), že stěžovatel byl dne
30. 9. 2008 vyhoštěn a jeho další pobyt podle této evidenc e není znám. Krajský soud
proto ustanovil opatrovníkem Organizaci pro pomoc uprchlíkům a vydal kasační stížností
napadené rozhodnutí o zastavení řízení.
Nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu je dána jen tam, kde krajský soud
vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí a případně další pátrání
v příslušných evidencích nebyl pobyt žadatele zjištěn a zůstal zcela neznámý ( rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, čj. 7 Azs 271/2004 - 58, č. 707/2005 Sb. NSS).
Mezi soudu dostupné prostředky ke zjištění pobytu žadatele o azyl patří zejména dotaz na místo
pobytu žadatele u obou správních orgánů, které mají dle zákona o azylu vést evidenci místa
pobytu žadatelů o azyl, tj. Ministerstvo vnitra a Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie,
podle okolností konkrétní projednávané věci lze uvažovat např. i o dotazu na m ísto pobytu
žalobce u jeho zástupce, má-li nějakého, příp. pokus o doručení na adresu, kterou žalobce uvede
v podání soudu. V projednávané věci nelze krajskému soudu vytknout nedostatek snahy o zjištění
místa pobytu stěžovatele, neboť se s dotazem na místo pobytu žadatele obrátil na oba evidenční
orgány, které mají podle zákona o azylu vést evidenci místa pobytu žadatelů o azyl. Stěžovateli
lze teoreticky přisvědčit v názoru, že se v dané situaci nabízela možnost dotazu na místo pobytu
stěžovatele v místě jeho posledního hlášeného pobytu, tj. v zařízení pro zajištění cizinců. Ze spisů
ovšem jednoznačně vyplývá, že závěry krajského soudu o nemožnosti zjištění místa pobytu
stěžovatele plně odpovídají skutečnosti. Z obsahu kasační stížnosti jednoznačně vyplývá, že místo
pobytu stěžovatele po vyhoštění nebylo známo jeho právnímu zástupci ani stěžovateli
samotnému. Stěží lze proto přijmout názor stěžovatele, že nebyly splněny podmínky stanovené v
§33 písm. b) zákona o azylu, tedy že bylo možné zjistit místo pobyt u stěžovatele. Nejvyšší
správní soud připomíná, že nastoupení některého z důvodů podle §33 zákona má obligatorní
procesní vyústění v podobě zastavení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 9. 2008, čj. 3 Azs 40/2008 - 67).
Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že v nyní posuzované věci skutečně nebylo
možné aby byly splněny podmínky §33 písm. b) a písm. e) zákona o azylu současně. V dané
situaci byl splněn pouze důvod podle písm. b) citovaného ustanovení, tj. že v případě stěžovatele
nebylo možné zjistit jeho pobyt. Ustanovení §33 písm. e) zákona o az ylu nedopadá na případy,
kdy je účastník řízení vyhoštěn, tj. nikoliv o své vůli donucen opustit území České republiky.
V takovém případě, jsou-li splněny jeho podmínky, lze aplikovat pouze §33 písm. b) zákona
o azylu. Mezi jednotlivými důvody pro výrok o zastavení řízení podle uvedeného ustanovení
zákona o azylu však není důvodu rozlišovat, v případě nastoupení některé se zákonem
předpokládaných okolností je soud povinen řízení zastavit. Bylo by proto zcela v rozporu
se zásadou procesní ekonomie, kdyby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu,
aby tento soud ve svém odůvodnění vypustil odkaz na jedno ze dvou zákonných ustanovení,
přestože druhé z ustanovení jako důvod pro zastavení řízení plně obstojí.
K námitkám týkajícím se odměny právního zástupce za zastupování stěžovatele v řízení
před krajským soudem Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení krajského soudu ze dne
3. 3. 2009, čj. 47 Az 58/2008 - 34, jímž byla ustanovené zástupkyni přiznána odměna ve výši
3450 Kč, která spolu s částkou 2400 Kč, přiznanou advokátce již v kasační stížnosti napadeném
usnesení, odpovídá vyúčtování, které bylo podáno v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost d ůvodnou, proto ji podle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti us tanovena zástupcem advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§3 5 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby
(písemné podání soudu) a dále 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Protože advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku
odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Částka
daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč.
Částka 2856 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu