ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.60.2008:60
sp. zn. 9 Afs 60/2008 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní
věci žalobce: P. S., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem
Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční úřad v Teplicích, Dlouhá
42, Teplice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2007, č. j.
130163/07/210911/9253, ve věci převedení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob na
úhradu pokuty ve správním řízení, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 15 Ca 197/2007 - 29,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 15 Ca 197/2007 - 29, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se P. S. (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2007,
č. j. 130163/07/210911/9253, ve věci převedení přeplatku na dani z příjmů fyzických
osob na úhradu na místě neuhrazené pokuty, uložené ve správním řízení.
Krajský soud dospěl k závěru, že s poukazem na ustanovení §1 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění účinném za posuzované období, (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) a §64 odst. 2 citovaného zákona je možné
započítat daňový přeplatek na úhradu splatné pokuty svěřené správci daně k vymáhání.
V ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků je výslovně uvedeno,
že je-li rozhodnutím vydaným správním orgánem uložena platební povinnost do s tátního
rozpočtu, postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě
vymáhání, podle části šesté tohoto zákona , jako při placení daní s výjimkou ustanovení
§63, §67 až §69, §71 a 72, s tím, že ostatní ustanovení zákona se použijí, pokud jsou
k uplatnění části šesté nezbytná. To platí za podmínky, že zákon podle které ho byla
platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Pokuty ve správním či blokovém řízení
je nutno považovat za platební povinnosti do státního rozpočtu a vzhlede m k tomu,
že v případě jejich vymáhání není zákonem vyloučena aplikace ustanovení §64 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků, je možno postupovat stejným způsobem jako při placení
daní a na neuhrazenou pokutu započíst daňový přeplatek. Krajský soud dále uvedl,
že právní názor, uvedený v judikátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006,
dle kterého pokuta uložená v blokovém řízení Policií České republiky, přestože je její
vymáhání svěřeno územním finančním orgánům, není podřaditelná pod pojem daň
a proto jejím nesprávným uplatněním nemůže vzniknout daňový přeplatek, neznamená,
že na úhradu splatné pokuty nelze daňového přeplatku použít. Dle krajského soudu není
nutné zabývat se rozbory pojmu daň a daňový nedoplatek, neboť správce daně využil
postupu stanoveného pro výběr platební povinnosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků.
V kasační stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěry krajského soudu
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítal
zejména to, že ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu nelze
nedoplatek na pokutě uložené ve správním řízení považovat za daňový nedoplatek
a vzhledem k tomu nelze přistoupit ani k úhradě pokuty formou převedení přeplatku
na dani. Pojem daň je jednoznačně definován v ustanovení §1 zákona o správě daní
a poplatků. Krajský soud se držel pouze doslovného znění zákonného textu ustanovení
§1 odst. 4, zákona o správě daní a poplatků, který aplikaci ustanovení §64 tohoto zákona
výslovně nevyloučil. Takový výklad je však málo přesvědčivý, jak ostatně opakovaně
judikuje Ústavní soud, (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1133/7 ze dne 20. 12. 2007),
dle kterého představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě.
Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších
postupů jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Pojmy daňový nedoplatek
a daňový přeplatek jsou dle přesvědčení stěžovatele pojmy párové, pro něž platí
v podstatě stejná pravidla, neboť v matematickém smyslu jde pouze o číselné vyjádření
daňové povinnosti s opačnými znaménky. Pokud dle závěrů Nejvyššího správního soudu
nepředstavuje přeplatek na pokutě uložené ve správním řízení daňový přeplatek pak její
neuhrazení nemůže představovat daňový nedoplatek. Mimo výše uvedené stěžovatel
zdůraznil ustálené pravidlo výkladů daňových předpisů „v pochybnostech mírněji“
(in dubio mitius), které pramení z imperativu minimalizace zásahů státu do základních
svod a práv jednotlivce, v daném případě do práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje
napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že při placení pokut se s ohledem
na výslovné znění zákona postupuje mimo jiné i dle ustanovení §64 zákona o správě daní
a poplatků a správci daně tak mohou na úhradu existujících nedoplatků převádět případně
daňové přeplatky. Dělená správa nebyla vytvořena z důvodu, aby se zvyšovaly náklady
na vybírání často nepatrných částek vytvářením speciálních míst pro vybírání pokut, nýbrž
proto, aby se v rámci jednoho systému státní správy co nejvíce snížily náklady na výběr
těchto prostředků. Závěr krajského soudu je v souladu s úmyslem zákonodárce
a systematickým výkladem práva. Žalovaný navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu krajského soudu a přiloženého správního spisu kasační soud zjistil
následující skutečnosti, které jsou pro souzenou věc rozhodné.
Stěžovateli vznikl přeplatek ve výši 130 556 Kč na dani z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2006, a to v důsledku postupu dle ustanovení §13a zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném za posuzované období (společné
zdanění manželů). Žádostí ze dne 16. 4. 2007 požádal Celní úřad v Ústí nad Labem
žalovaného na základě jeho předchozího telefonického upozornění, o převedení částky
ve výši 200 Kč na úhradu neuhrazené pokuty, uložené stěžovateli ve správním řízení.
Ke své žádosti připojil vykonatelný výkaz nedoplatků, sestavený ke dni 16. 4. 2007.
Žalovaný žádosti celního úřadu vyhověl a část přeplatku vykázaného na dani z příjmů
fyzických osob převedl ve výši 200 Kč ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 zákona o správě
daní a poplatků na úhradu nezaplacené pokuty ve správním řízení, vykázané
jako nedoplatek u Celního úřadu Ústí nad Labem ke dni 16. 4. 2007.
Ve věci je nesporé, že správní orgány postupovaly dle ustanovení §64 zákona
o správě daní a poplatků, pokud správce daně na základě požadavku celního úřadu
převedl přeplatek vykázaný na dani z příjmů fyzických osob na nedoplatek na pokutě
uložené ve správním řízení. Ze spisu dále vyplynulo, že nedoplatek byl vykázán na pokutě
uložené ve správním řízení, která nebyla na místě vybrána a kterou lze zařadit
jako platební povinnost dle ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě dan í a poplatků.
Při placení této platební povinnosti, které zahrnuje její evidenci, výběr či vymáhání, se pak
postupuje dle části šesté zákona o správě daní a poplatků, s výjimkou ustanovení §63,
§67 až 69, §71 a 72 cit. zákona.
Předmětem sporu je otázka, zda byl finanční úřad evidující daňový přeplatek
oprávněn k žádosti celního úřadu aplikovat postup stanovený v ustanovení §64 zákona
o správě daní a poplatků, tedy nevrátit přeplatek vykázaný na dani z příjmů fyzických
osob stěžovateli, ale převést tento daňový přeplatek, resp. jeho část, na úhradu nedoplatku
pokuty uložené jiným správním orgánem ve správním řízení, tj. de facto započíst daňový
přeplatek na úhradu nedoplatku nedaňového charakteru.
Správní orgán i krajský soud postavily své závěry pouze na gramatickém výkladu
zákona, když argumentovaly zejména tím, že ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků vylučuje aplikaci výslovně pouze shora citovaných ustanovení, nikoli však
ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků, které umož ňuje započtení případného
přeplatku na dani na daňový nedoplatek .
S takovým výkladem předmětného ustanovení se však Nejvyšší správní soud
neztotožňuje, dle ustálené judikatury Ústavního soudu (srovnej např. nález Pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, zveřejněný pod č. 13 na str. 87
svazku č. 7 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ) není soud zcela vázán doslovným
zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě,
kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním
řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu
se musí zakládat na racionální argumentaci. V souzené věci je navíc předmětem výkladu
soubor norem daňového práva, tedy norem práva veřejného, jehož charakteristickým
rysem je nerovné postavení stran. V takto „nevyrovnaném“ vztahu mezi státem
a soukromou osobou je nutno klást obzvláštní důraz na ochranu právní pozice soukromé
osoby proti státu odnímajícímu jí část jejího majetku, přičemž je nutno zdůraznit, že státní
moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Pouhý gramatický výklad, provedený krajským soudem nemůže sám o sobě obstát.
Obdobně jako ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků není v §1 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků např. výslovně vyloučeno ani ustanovení §70 zákona o správě
daní a poplatků, které upravuje promlčecí lhůty pro vymáhání daňových nedoplatků.
Skutečnost, že použití ustanovení §70 zákona o správě daní a poplatků není v ustanovení
§1 odst. 4 téhož zákona výslovně vyloučeno, pak nepochybně sama o sobě neznamená
automatické oprávnění příslušného orgánu aplikovat při vymáhání těchto jiných
platebních povinností v předmětném ustanovení uvedené lhůty, a rezignovat tak na lhůty
stanovené v právních předpisech upravujících příslušné platební povinnosti,
jako je např. přestupkový zákon či správní řád. Doslovný gramatický výklad by vedl
k tomu, že promlčecí lhůty by se posuzovaly nikoli podle příslušných hmotně právních
předpisů, ale podle toho, který orgán peněžité plnění vymáhá. Pouhá skutečnost, že zákon
o správě daní a poplatků při placení tzv. jiných platebních povinností výslovně nevylučuje
ustanovení §64 cit. zákona ještě proto sama o sobě neznamená oprávnění správce daně
bez dalšího dané ustanovení aplikovat i na platební povinnosti nedaňového charakteru.
Pro posouzení věci je tak nutné vyložit celé ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků. Ve smyslu výše uvedeného ustanovení platí, že j e-li rozhodnutím
vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným
orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě
zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, soudem nebo jiným státním
orgánem podle tohoto nebo jiného zákona, uložena platební povinnost do stá tního
rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla -li povinnost tohoto plnění přímo
ze zákona bez vydání rozhodnutí, postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování
a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při pl acení daní,
s výjimkou ustanovení §63, §67 až 69, §71 a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí
tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná ; to platí
za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nest anoví jinak.
Správní orgán, soud nebo jiný státní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební
povinnosti, je považován za správce daně.
Citované ustanovení reaguje na skutečnost, že vedle peněžitých plnění
do veřejných rozpočtů jako jsou daně, cla, správní, soudní a místní poplatky atd. (tedy
peněžitá plnění „daňového charakteru“), u nichž je dán komplexní procesní režim podle
zákona o správě daní a poplatků, se vyskytuje i řada peněžitých plnění směřujících rovněž
do veřejných rozpočtů ukládaných podle jiných než daňových zákonů, tj. ukládaných
zejména v obecném režimu správního řádu. Jedná se o celou širokou škálu zejména
sankčních plateb, např. pokuty ukládané Policií České republiky, Inspektorátem
bezpečnosti práce, Českou obchodní inspekcí a celou řadou dalších orgánů, odvody
za odnětí zemědělské půdy podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského
původního fondu, ve znění pozdějších předpisů, poplatky za znečišťování ovzduší podle
zákona č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho
znečišťování, ve znění pozdějších předpisů, a celá řada dalších. Úprava těchto platebních
povinností je zcela roztříštěná a nejednotná (jenom pokuty jsou upraveny cca 150
zákony), přičemž rozdílně je upravena i působnost jednotlivých orgánů při výběru
či vymáhání těchto povinností. Pokud je výběr či vymáhání platebních povinností svěřeno
jinému správnímu orgánu, než který je uložil, hovoří se obecně o tzv. dělené správě
a v rovině platební se pak postupuje dle ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků.
Do 31. 12. 2005 byla kompetence dělené správy svěřena územním finančním
orgánům, zákonem č. 444/2005 Sb., který novelizoval zákon č. 531/1992 o územních
finančních orgánech (dále jen „zákon o územních finančních orgánech“) přešla v obecné
rovině kompetence dělené správy na orgány Celní správy ČR. Celní úřad zajišťuje placení
peněžitých plnění podle §2 písm. d) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České
republiky, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Ve smyslu ustanovení §2 písm. d)
zákona o celní správě se placením peněžitých plnění rozumí vybírání a vymáhání
peněžitých plnění, která vznikla bez vydání správního aktu ze zákona, nebo která byla
uložena jinými správními úřady v řízení podle správního řádu, a která jsou př íjmem
státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků . Podle
ustanovení §1 odst. 1 písm. m) zákona o územních finančních orgánech pak územní
finanční orgány vybírají a vymáhají pouze ta peněžitá plnění, která podle tohoto nebo
zvláštního zákona uložily.
Z výše uvedeného vyplývá, že s účinností od 1. 1. 2006 jsou obecným správcem
daně celní úřady a to za podmínky, že zvláštní zákon nestanoví jinak. Věcnou příslušnost
k provádění exekuce odkazem na obecnou právní úpravu příslušnosti ke správě daní
stanoví také ustanovení §106 zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád).
Pokud je tedy obecnému správci daně svěřeno vybírání, evidence či vymáhání
platebních povinností splňujících kriteria stanovena v §1 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků, postupuje se podle části šesté zákona o správě daní a poplatků. Obecnými
správci daně nemusí být vždy pouze celní úřady, v některých případech zvláštní právní
předpisy stanoví, že výkon rozhodnutí přísluší přímo správnímu orgánu, k teré předmětné
rozhodnutí vydal. Kromě finančních úřadů, to jsou např. Česká školní inspekce, Český
telekomunikační úřad, Státní energetická inspekce a jiné. Jiné právní úpravy pak stanoví
výslovnou působnost celních orgánů pouze k vymáhání pokut, tak např. podle §40
odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství vybírá pokuty orgán,
který je uložil, vymáhání je však svěřeno příslušnému celnímu úřadu jako obecnému
správci daně.
V rámci správy platebních povinností tak může mezi správními orgány docházet
v oblasti jejich působnosti při placení platebních povinností k různým situacím. V obecné
rovině půjde o tří základní situace, a to o situaci kdy orgán příslušný k uložení peněžitého
plnění je oprávněn i k zajištění jeho placení, k dělené správě pak vůbec nedochází.
Dále může jít o situaci kdy orgán příslušný k uložení peněžitého plnění je současně
příslušný i k jeho vybrání, přičemž vybráním rozumí Nejvyšší správní soud přijetí
dobrovolné platby. K dělené správě pak dojde pouze v případě dobrovolného nesplnění
platební povinnosti, kdy vymáhání této platby zajišťuje obecný správce daně. Třetí situací
pak bude stav, kdy je určitý správní orgán příslušný pouze k uložení peněžitého plnění ,
zatímco vybrání i vymáhání zajišťuje obecný správce daně. Důsledkem této rozmanitosti
by měla být jednoznačná a jasná pravidla, jakým způsobem se při evidenci, výběru
a vymáhání těchto peněžitých povinností, které nejsou daněmi má postupovat.
Ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků však žádná bližší pravidla
neobsahuje.
V souzené věci je nepochybné, že finanční úřad nebyl obecným správcem daně,
který je pověřen k výběru či vymáhání platebních povinností nedaňového charakteru,
neboť podle příslušné právní úpravy byl příslušný k vybrání či vymožení pouze těch
plnění, která uložil podle zákona o správě daní a poplatků nebo, která uložil podle jiného
zákona. Lze konstatovat, že se j edná zejména o platební povinnosti daňového charakteru,
tak jak jsou zahrnuty pod legislativní zkratku daň v ustanovení §1 zákona o správě daní
a poplatků, tedy kromě samotných daní v užším smyslu i poplatky, odvody, zálohy na tyto
platby a zvlášť zmíněné odvody za porušení rozpočtové ká zně. S daňovým přeplatkem
pak mohl finanční úřad jako příslušný správce daně nakládat pouze ve smyslu ustanovení
§64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, tj. použít jej na úhradu případného
nedoplatku u jiné daně nebo, není -li takového nedoplatku, použít jej jako zálohu na dosud
nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Daňový přeplatek mohl
být použit i na úhradu daňového nedoplatku téhož daňového dlužníka u jiného správce
daně, u něhož byl daňový nedoplatek evidován. Jinak musel být daňový přeplatek
k žádosti daňového subjektu vrácen.
Obecným správcem pověřeným k vymožení neuhrazené pokuty byl v souzené věci
celní úřad. Nejvyššímu správnímu soudu není zcela zřejmé, který orgán a za jaké
konkrétní porušení příslušnou pokutu uložil, neboť ani z rozhodnutí finančního úřadu
o převedení přeplatku ani z žádosti celního úřadu tyto skutečnosti nejsou seznatelné.
Ve výkazu nedoplatku připojeném k žádosti o převedení přeplatku je uvedeno, že pokuta
byla uložena rozhodnutím č. j. AB/2003 B0064929 ze dne 17. 11. 2005, ve správním
řízení, a nebyla vybrána na místě, uvedené rozhodnutí však není součástí spisového
materiálu. Z obsahu spisu je však nepochybné, že se jedná o pokutu, spadající
pod ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní a popl atků, tedy o pokutu která není daní
ani jejím příslušenstvím a kterou neuložil finanční úřad. Jestliže tato sankce není daní,
nemůže její neuhrazení představovat daňový nedoplatek, o jehož úhradu by mohl celní
úřad jako obecný správce daně v režimu ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků
požádat.
Z ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků nevyplývá oprávnění obecného
správce daně požádat finanční úřad o převedení daňového přeplatku na úhradu platební
povinnosti, jejíž uložení a často i výběr je v působnosti zcela jiného správního orgánu
Takové oprávnění však nevyplývá ani z ustanovení §1 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků. Obecný správce daně je oprávněn nedoplatek na platebních povinnostech
nedaňového charakteru pouze evidovat, vybrat, případně vymáhat. Jeho oprávnění
je odvozeno od toho, jakým způsobem je v oblasti výběru a vymáhání upravena
působnost orgánu, který příslušnou platební povinnost uložil, tedy zda je tento orgán
podle příslušného zvláštního zákona oprávněn pouze k jejímu uložení či k uložení
i k jejímu výběru. Pokud by mělo být přijato výhodnější postavení obecného správce daně
v uspokojování jeho pohledávek, pak by takové zvýhodnění musel zákonodárce
formulovat explicitně a ústavně konformně.
Za situace, kdy právní úprava nestanoví oprávnění finančního úřadu převádět
daňové přeplatky na úhradu nedoplatků nedaňového charakteru, ani nevymezuje žádné
bližší podmínky či oprávnění pro obecného správce daně v rámci §1 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků, je nevrácení finančních prostředků patřících daňovému subjektu
a jejich započtení na nedoplatky nedaňového charakteru postupem, který zákon
neumožňuje. Státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích
stanovených zákonem. V podmínkách právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení
vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči
jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoliv způsobem, nýbrž je třeba
jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu
své pravomoci co nejvíce respektoval ochranu základních práv jednotlivce .
Ze všech shora uvedených dův odů Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu