ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.19.2008:78
sp. zn. 9 As 19/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
Poličské strojírny a.s., se sídlem Polička, zastoupeného JUDr. Jiřím Velíškem,
advokátem se sídlem Spálená 76/14, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2006,
č. j. OBP-332-2/S-2006, o správním deliktu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, č. j. 8 Ca 293/2006 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „odvolací
orgán“) ze dne 28. 7. 2006, č. j. OBP-332-2/S-2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policejního prezidia České republiky, Ředitelství
služby správních činností policie (dále jen „Policejní prezidium“ nebo „správní orgán
prvního stupně“), ze dne 14. 2. 2006, č. j. PPR-922-6/RSP - 2005, jímž byla stěžovateli
podle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon
o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), uložena pokuta
ve výši 70 000 Kč za správní delikt, jehož se stěžovatel dopustil porušením ustanovení §
39 odst. 1 písm. k) a §42 odst. 3 zákona o zbraních.
Stěžovateli byla rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uložena pokuta
jako sankce za porušení příslušných ustanovení zákona o zbraních (viz výše) porušením
následujících povinností: a) stěžovatel nezapsal do evidenční knihy zbraní nabytí
vlastnictví ke zbraním kategorie „A“, a to 300 ks náložek 75 g, 300 ks náložek 200 g
a 200 ks náložek 400 g, b) neoznačil záznamní knihu zbraní a knihu příjmů a výdajů
zbraní, přičemž neupravil evidenční knihu střeliva tak, aby nemohlo dojít
k výměně jednotlivých listů, c) nezaevidoval 260 ks munice s označením Nb 125 mm
EOF TK, D-81 (zbraň kategorie „A“) do evidenční knihy zbraní a převedl tuto munici
na jiný subjekt, d) nevedl v době kontrolní akce evidenci munice převzaté k ničení nebo
delaboraci na základě smluv č. 030200130 a č. 030200074 [přičemž nesplněním výše
uvedených povinností stěžovatel porušil §39 odst. 1 písm. k) zákona o zbraních], e) dále
neoznámil v době do 1 měsíce převod vlastnictví zbraní kategorie „B“ útvaru policie
příslušnému podle místa provozovny, kde se převod uskutečnil, a konečně f) neoznámil
převod vlastnictví ke zbrani kategorie „A“ útvaru policie příslušnému podle místa
provozovny, kde se převod uskutečnil, přičemž jednáním uvedeným pod body e) a f)
naplnil skutkovou podstatu správního deliktu dle §42 odst. 3 zákona o zbraních.
Již v průběhu správního řízení stěžovatel uznal své pochybení ohledně jednání uvedeného
pod body b), e) a f) a učinil příslušná opatření k nápravě. Odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí správního orgánu a následně i žalobu podal ve vztahu k jednání popsanému
pod body a), c) a d), u nichž dle svého přesvědčení nepochybil a nedopustil
se jimi žádného správního deliktu. Stěžovatel zastával odlišný výklad zákona,
než jaký zastávaly správní orgány v obou stupních.
Městský soud přisvědčil závěru odvolacího orgánu, že porušení povinností
stanovených zákonem o zbraních popsaných v rozhodnutí pod body a) až f) bylo
stěžovateli ve správním řízení dostatečně prokázáno. Soud konstatoval, že stěžovatel byl
v rozhodném období držitelem zbrojní licence, byl tedy podnikatelem na úseku zbraní
a střeliva, a byl proto ze zákona povinen vést evidenci o zbraních a střelivu. Soud
poukázal na to, že povinnost evidence zbraní vyplývá i ze Směrnice Rady ze dne
18. 6. 1991 o kontrole nabývání a držení zbraní (91/477/EHS) a Evropské úmluvy
o kontrole nabývání a držení střelných zbraní jednotlivými osobami ze dne 28. 6. 1978.
Žalobní námitku zpochybňující věcnou a místní příslušnost správního orgánu prvního
stupně soud odmítl s tím, že podnikatelská činnost stěžovatele jednoznačně přesahovala
hranice Východočeského kraje. Výše uložené pokuty byla dle soudu přiměřená; pokuta
byla uložena při dolní hranici zákonné sazby, neboť se ze strany stěžovatele nejednalo
o opakované porušení povinností. Z uvedených důvodů městský soud žalobu stěžovatele
zamítl pro nedůvodnost.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje námitku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky soudem,
dále vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, ze které správní orgán vycházel,
je v rozporu se spisy, a konečně i nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
Nesprávné posouzení právní otázky ze strany soudu spatřuje stěžovatel ve výkladu
a nesprávné aplikaci ustanovení §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních,
v němž je zakotvena výluka, podle níž se tento zákon nevztahuje na „zbraně, střelivo
a vojenskou munici, které jsou nabývány a drženy ve výzbroji ozbrojených sil České republiky,
ozbrojených bezpečnostních sborů, ozbrojených složek celní správy, zpravodajských služeb České
republiky a ozbrojených sil nebo sborů jiných států při jejich pobytu na území České republiky,
překračování státních hranic České republiky a průjezdu přes území České republiky nebo přeletu
nad územím České republiky podle zvláštního právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy,
kterou je Česká republika vázána“. Působnost zákona o zbraních je tak podle názoru
stěžovatele na činnost, kterou stěžovatel prováděl na základě smluv uzavřených
mezi ním a Armádou České republiky (dále jen „Armáda ČR“), vyloučena.
Z těchto smluv vyplývá, že předmětná munice je po celou dobu ekologické
likvidace nebo delaborace prováděné stěžovatelem ve vlastnictví České republiky,
resp. Ministerstva obrany. Tuto skutečnost stěžovatel doložil již v průběhu řízení
před odvolacím orgánem, kdy předložil potvrzení Ministerstva obrany ČR ze dne
7. 3. 2005. Z tohoto potvrzení stěžovatel cituje, že „…vlastnické právo k nepotřebné vojenské
munici, která je podle Smlouvy předmětem delaborace a k jejím elaborátům (tj. součástem vzniklým
rozebráním vojenské munice) náleží objednateli, a to až do okamžiku, kdy jsou jednotlivé elaboráty
podle Smlouvy zlikvidovány, nebo společnost Poličské strojírny a. s. daný elaborát převezme způsobem
stanoveným Smlouvou do svého vlastnictví, přičemž splnění těchto podmínek je potvrzováno Úřadem
pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti.“. Z toho stěžovatel vyvozuje
závěr, že předmětná vojenská munice je po celou dobu procesu delaborace v držení
Armády ČR, a v armádní výzbroji je také vedena, a to až do okamžiku, kdy je z výzbroje
vyřazena. Okamžikem vyřazení munice z výzbroje (a tedy rozhodujícím okamžikem)
je okamžik přechodu vlastnictví této munice na jiný subjekt (pro podporu tohoto názoru
odkazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 6 A 82/2000 – 43). V kasační stížnosti se dále uvádí, že soud pochybil, když pouze
obecně odmítl výklad ust. §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních zastávaný stěžovatelem,
ačkoliv sám konstatoval, že pro aplikaci tohoto ustanovení je zásadní to, zda předmětná
munice je vyčleněna z výzbroje Armády ČR. Je zřejmé, že soud v rozsudku nepodal
žádný výklad pojmu „zbraň ve výzbroji“, který je dle stěžovatele „stěžejní pro posouzení aplikace
ust. §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních“. Nesprávné aplikace zákona se dopustil soud
i v případě zkoumání, zda stěžovatel porušil povinnost evidence náložek,
když se ztotožnil se zjištěními ohledně charakteru náložek, na tato zjištění odkázal a vyšel
přitom z toho, že předmětné náložky nebyly ověřeny pro civilní použití a jsou určeny
k vedení pozemní války. Podle názoru stěžovatele však z těchto skutečností nevyplývá,
že by náložky byly vojenskou municí. Technicko-konstrukční vlastnosti náložek
je předurčují pro práce malého rozsahu a jako počinové náloživo pro výcvikové účely.
Proto jsou podle stěžovatele tyto náložky zjevně výbušninou podléhající režimu zákona
č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě, ve znění
pozdějších předpisů.
Co se týče dalších kasačních námitek, tak vadou řízení ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. je podle názoru stěžovatele skutečnost, že soud nepřihlédl ke shora
již zmíněnému potvrzení Ministerstva obrany ČR ze dne 7. 3. 2005 týkajícímu se obsahu
smluv uzavřených mezi stěžovatelem a Armádou ČR, konkrétně okamžiku přechodu
vlastnictví k vojenské munici, která je předmětem sporu. A konečně za nepřezkoumatelný
má stěžovatel rozsudek proto, že soud toto potvrzení ignoroval, v odůvodnění rozsudku
neuvedl žádné důvody, o které opírá svůj závěr, že došlo k vyčlenění předmětné munice
z výzbroje Armády ČR, a stejně tak neprovedl výklad pojmu „zbraň ve výzbroji“. Je tedy
podle mínění stěžovatele zřejmé, že se soud dostatečně nevypořádal s námitkou
stěžovatele týkající se aplikace ust. §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních. Ve vztahu
k této námitce pouze obecně uvedl, že výklad tohoto ustanovení, jak jej navrhuje
stěžovatel, nelze akceptovat. Konkrétní důvody, o jaké tento svůj závěr opírá,
přitom soud neuvedl. Z tohoto důvodu shledává stěžovatel rozsudek nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů, a odkazuje v tomto ohledu na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, a rozsudek ze dne
24. 3. 2006, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhuje napadený rozsudek
městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací orgán se k obsahu stěžovatelem podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V návaznosti na posledně uvedené kasační soud konstatuje, že přednostně
se zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů je totiž vadou
tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti (viz shora). Nelze se totiž zabývat hmotněprávní
argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí ani po formální stránce.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, jakož i v důsledku jiné vady řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
rozhodnutí musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody. Takovými vadami mohou být mimo jiné případy, kdy soud
opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny. Nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů se může rozhodnutí
soudu stát také tehdy, pokud by soud například nevyčerpal celý předmět řízení
a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
V přezkoumávaném rozsudku Nejvyšší správní soud vady shora uvedeného
charakteru neshledal, neboť výrok rozhodnutí je řádně odůvodněn a toto odůvodnění
není možno považovat za nesrozumitelné. Obecně nepochybně platí, že žalobní námitka,
se kterou by se krajský soud vůbec nevypořádal, by mohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, a mohla by být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku,
neboť ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů
svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné
odmítnutí. Tato povinnost dostatečného odůvodnění rozhodnutí, jakkoli je třeba
na ní z hlediska ústavních principů důsledně trvat, však nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se soud
ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak,
aby žádná z jeho základních námitek nezůstala neobjasněna a bez náležité odpovědi.
Nedostatek takového charakteru, tj. opomenutí některé ze základních žalobních námitek
ze strany městského soudu, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal,
a to včetně námitek uplatněných v průběhu nařízeného ústního jednání před soudem
(tolik k odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Závěr, že došlo k vyčlenění předmětné munice z výzbroje
Armády ČR, jenž měl městský soud dle uplatněné kasační námitky stěžovatele
nedostatečně odůvodnit, soud ve skutečnosti vůbec neučinil, neboť vyčleněním munice
z výzbroje se vůbec nezabýval. Otázku, zda munice byla vyčleněna z výzbroje Armády
ČR, označil za zásadní v kasační stížnosti sám stěžovatel, ačkoli soud v odůvodnění
rozsudku nic takového nekonstatoval (což je v rozporu s tvrzením stěžovatele).
Proto soud také neprovedl výklad pojmu „zbraň ve výzbroji“.
K tvrzené nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí již závěrem kasační
soud pouze poznamenává, že ze spisového materiálu nezjistil ani „jinou vadu řízení
před soudem“, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a tuto námitku tak odmítl jako nedůvodnou. Napadený
rozsudek proto považuje kasační soud za přezkoumatelný a konstatuje, že dílčí nedostatky
co do obsahu a struktury odůvodnění [ve vztahu k argumentaci důvodovou zprávou
k zákonu o zbraních týkající se výkladu ust. §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních,
kterou městský soud jistě mohl podrobněji rozvést a svůj právní názor v tomto bodě lépe
objasnit] nemají vliv na zákonnost rozsudku. Z jeho odůvodnění je jednoznačně
seznatelné, které otázky soud považoval za rozhodné, a tyto odůvodnil v dostatečné míře.
Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu ověřil skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí ve věci samé [v provozovně stěžovatele byl ve dnech 18. až 29. 4. 2005
Policejním prezidiem jakožto věcně a místně příslušným správním orgánem prvního
stupně podle ustanovení §75 odst. 1 písm. b) zákona o zbraních proveden dozor
nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení,
neboť stěžovatel byl v rozhodném období držitelem zbrojní licence č. CF 109822
pro zbraně skupiny „A“, „B“, „C“, „D“, „E“, „F“, „G“, „H“ a „I“, přičemž o výsledku
dozoru byl dne 20. 5. 2005 vyhotoven protokol pod č. j. PPR-370-10/RSP-2005
a následně (poté, co bylo rozhodnuto o námitkách uplatněných dle §17 zákona
č. 552/1991 Sb. , o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů) bylo vydáno rozhodnutí
(ze dne 14. 2. 2006, č. j. PPR-922-6/RSP – 2005), jímž byla stěžovateli uložena pokuta
ve výši 70 000 Kč za spáchání shora v textu podrobně specifikovaných správních deliktů],
a přistoupil v rámci vymezeném kasačními námitkami k řešení právních otázek, které jsou
v dané věci předmětem sporu.
Městský soud v odůvodnění explicitně vyjádřil právní názor, že „povinnost vést
evidenci při podnikání na úseku zbraní a střeliva nepředpokládá vlastnický vztah k evidované zbrani
a střelivu, a konstatoval, že vznik povinnosti evidence je spojen s pouhým držením těchto specifických věcí,
na něž dopadají ustanovení zákona o zbraních právě s ohledem na veřejný zájem na kontrole pohybu
a nakládání s těmito věcmi“. K tomu kasační soud podotýká, že formulace námitky v kasační
stížnosti, cit.: „vzhledem k tomu, že předmětná vojenská munice, kterou stěžovatel přebírá na základě
smluv o delaboraci, je až do okamžiku její ekologické likvidace či delaborace (tedy do okamžiku,
kdy přestane být vojenskou municí) v držení Armády České republiky…“, nasvědčuje tomu,
že stěžovatel směšuje právní pojmy „vlastnictví“ a „držba“. Tomu napovídá i skutečnost,
že v žalobě se jeho argumentace zaměřuje především na vlastnictví předmětné munice,
z protokolu o jednání před soudem vyplývá, že zpochybňoval i její držbu, aby posléze
v kasační stížnosti mezi oběma pojmy v zásadě nerozlišoval.
Na tomto místě je možno jen pro úplnost zmínit, že z hlediska obecné právní
úpravy v soukromoprávní oblasti je držitelem věci ten, kdo s věcí nakládá jako se svou
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Je-li u určité osoby splněna pouze
faktická složka, tj. tato osoba má sice věc ve své moci, neboli ji fakticky ovládá,
avšak nakládá s ní jako s cizí, tj. chybí-li jí držitelská vůle, nejde o držbu, nýbrž o stav
označovaný jako detence, resp. právo detence („ius detinendi“), což ovšem navenek není
třetí osobě nikterak zřejmé. Tato osoba není tedy držitelem, nýbrž pouhým detentorem.
Tak např. detentorem věci je její nájemce, vypůjčitel, schovatel atd., neboť všechny
tyto osoby, i když věc jinak fakticky ovládají, nakládají s ní nikoli jako se svou vlastní,
nýbrž jako s cizí.
Veřejnoprávní úprava, kterou je třeba v posuzované věci aplikovat, pak v §2
zákona o zbraních, jenž pro účely tohoto zákona definuje držení zbraně, v odst. 2 písm. a)
pod bodem 1. jednoznačně stanoví, že držením zbraně nebo střeliva se rozumí „mít zbraň
nebo střelivo uvnitř bytových nebo provozních prostor nebo uvnitř zřetelně ohraničených nemovitostí
se souhlasem vlastníka nebo nájemce uvedených prostor nebo nemovitostí“. Je tedy zřejmé, že „držet“
vojenskou munici, střelivo nebo zbraně určené dále k jakýmkoli účelům,
tj. buď k ekologické likvidaci či tzv. delaboraci spočívající v rozebrání těchto specifických
věcí (typicky v případě zbraní), nebo eventuálně i k dalšímu použití k civilním účelům
[např. použití „náložek“ jako výbušnin podle č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti,
výbušninách a státní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hornický
zákon“)], znamená mít zbraň u sebe a disponovat s ní v právním smyslu ius possidendi,
a to ať už jako s věcí vlastní nebo cizí; tzn. jinými slovy lze uzavřít, že z pohledu zákona
o zbraních není rozhodné, zda subjekt, který s dotčenými předměty nakládá,
s nimi nakládá jako jejich vlastník, držitel či pouhý detentor.
Nakládání s těmito specifickými věcmi, které z povahy věci představují
pro jednotlivce i pro společnost jako celek potenciální nebezpečí, nutno podrobit
kontrole ze strany státu, kterou umožní jen důsledně dodržovaný režim evidence,
a to tím spíše, že třetím osobám navenek nemusí být zřejmé, z jakého právního titulu
někdo s konkrétní zbraní, municí, střelivem či jiným vojenským materiálem nakládá.
K nutnosti evidence zbraní s ohledem na veřejný pořádek ve státě se vyjádřil
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ve druhém stupni odvolací orgán,
a městský soud poté upozornil i na to, že povinnost evidence zbraní vyplývá i ze Směrnice
Rady evropských společenství ze dne 18. 6. 1991 o kontrole nabývání a držení zbraní
(91/477/EHS) a Evropské úmluvy o kontrole nabývání a držení střelných zbraní
jednotlivými osobami ze dne 28. 6. 1978. Nejvyšší správní soud k tomu jen pro upřesnění
podotýká, že závazek členských států podmínit výkon činnosti podnikatelů v oboru zbraní
určitými povinnostmi je zakotven v Kapitole 2, Čl. 4 a násl. Směrnice č. 91/477/EHS
(dále již jen „Směrnice“).
Co se pak týče vzniku evidenční povinnosti, Nejvyšší správní soud plně sdílí názor
městského soudu, že tento je spojen s pouhým držením vojenského materiálu (zbraní,
střeliva, munice) a vlastnický vztah k těmto „specifickým věcem“ není rozhodný. Není-li
pro právní hodnocení věci podstatný vlastnický vztah samotný, pak již logicky nemůže
mít žádný vliv na posouzení řešené problematiky ani okamžik přechodu vlastnictví
z jednoho subjektu na druhý, a argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2003, č. j. 6 A 82/2000 – 43, resp. závěry obsaženými v jeho odůvodnění,
se tak jeví v této konkrétní záležitosti jako nepřípadná.
Z téhož důvodu nemůže být vadou řízení, nepřihlédl-li soud k potvrzení
vydanému na žádost stěžovatele Sekcí vyzbrojování Ministerstva obrany ČR, odboru
programů pozemních sil a logistiky, ze dne 7. 3. 2005 (založeno v nečíslované části
spisového materiálu), neboť okolnost, kdy přejde vlastnictví, resp. přesněji řečeno,
kdy bude dle smluvního ujednání uskutečněn převod vlastnictví k delaborátům z Armády
ČR na jiný subjekt, je pro posouzení dané věci irelevantní. Námitku směřující
do ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. proto kasační soud také odmítl
jako nedůvodnou.
Klíčovou pro konečný závěr v této věci je tedy, s ohledem na výše nastíněné úvahy,
především otázka, zda se na stěžovatele jako podnikatelský subjekt, který má
mezi činnostmi zapsanými v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci
Králové mj. i „vývoj, výroba, opravy, úpravy, přeprava, nákup, prodej, půjčování, uschovávání,
znehodnocování a ničení zbraní“ a „vývoj, výroba, opravy, úpravy, nákup, prodej, půjčování, uschovávání,
přeprava, znehodnocování a ničení střeliva“, vztahuje či nevztahuje zákon o zbraních,
a to v souvislosti s výlukou zakotvenou v ustanovení §1 odst. 2 písm. a) zákona
o zbraních, podle něhož se tento zákon nevztahuje na „zbraně, střelivo a vojenskou munici,
které jsou nabývány a drženy ve výzbroji ozbrojených sil České republiky, ozbrojených bezpečnostních
sborů, ozbrojených složek celní správy, zpravodajských služeb České republiky a ozbrojených sil
nebo sborů jiných států při jejich pobytu na území České republiky, překračování státních hranic České
republiky a průjezdu přes území České republiky nebo přeletu nad územím České republiky
podle zvláštního právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána“.
Otázku vlastnictví nebo držby vojenského materiálu totiž stěžovatel otevřel vycházeje
z předpokladu, že na vojenský materiál ve vlastnictví nebo držení Armády ČR
se povinnosti vyplývající ze zákona o zbraních nevztahují, a proto ani stěžovatel nebyl
povinen se tímto zákonem (co se týče nakládání s těmito „armádními“ předměty) řídit.
Výše uvedenou výluku je však podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba
chápat ve vztahu k subjektům, jejichž výčet toto ustanovení obsahuje, tj. ve vztahu
k ozbrojeným silám České republiky, ozbrojeným bezpečnostním sborům, ozbrojeným
složkám celní správy, zpravodajským službám České republiky a ozbrojeným silám
nebo sborům jiných států při jejich pobytu na území České republiky. Na tyto subjekty
právní úprava obsažená v zákoně o zbraních nedopadá, proto vojenský materiál
ve vlastnictví či držbě těchto subjektů nepodléhá evidenci podle tohoto zákona,
neboť režim používání, držení a nošení zbraní a střeliva je upraven - ve vztahu k výše
vyjmenovaným subjektům - jinými právními předpisy, což je logické. Na dikci
předmětného ustanovení a znění důvodové zprávy, kterou citoval v odůvodnění rozsudku
městský soud, které může být v jistém smyslu zavádějící, je třeba v každém případě
nahlížet z tohoto hlediska, tzn. pouze ve vztahu k těmto konkrétním subjektům,
které zajišťují obranu státu a jeho vnitřní bezpečnost. Výluka pro ozbrojené složky
jednotlivých členských států je ostatně zakomponována i v Čl. 2 Směrnice.
V praxi to tedy znamená, že zatímco Armáda ČR evidenci podle zákona o zbraních
vést nemusí, na ostatní [tj. v §1 odst. 2 písm. a) zákona o zbraních nevyjmenované]
subjekty se právní úprava obsažená v zákoně o zbraních vztahuje, a veškeré povinnosti
z tohoto zákona vyplývající na tyto subjekty v plné míře dopadají. Subjektem podléhajícím
zákonu o zbraních je pak bezpochyby (a dalo by se říci především) každý podnikatel
v oboru zbraní a střeliva, přičemž takovým subjektem je i stěžovatel, který je držitelem
zbrojní licence a podniká v tomto oboru (viz shora).
K charakteru náložek, tj. k jejich technicko-konstrukčním vlastnostem,
a k porušení zákonem stanovených povinností blíže specifikovaných pod písm. a)
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně Nejvyšší správní soud uvádí,
že charakterem náložek po konstrukční a technické stránce se zdejší soud nezabýval.
Kasační soud však - ve shodě s názorem městského soudu - považuje skutečnost,
že tyto náložky nebyly ověřeny pro civilní použití, za dostatečný důvod pro to,
aby příslušné náložky byly považovány za vojenskou munici i před účinností citované
novely, neboť vojenská munice byla v textu pod bodem 4. Přílohy č. 1 k zákonu
o zbraních do 31. 12. 2003 definována doslovně
takto:„Vojenská munice – munice,
včetně střeliva, určená k vedení námořní, letecké nebo pozemní války, pokud není ověřena pro civilní
použití“. Sám stěžovatel ostatně dle odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně připustil, že předmětné náložky pod pojem „vojenská munice“ ve znění zákona
po novele patří. Je zároveň nepochybné, že faktický charakter těchto náložek se novelizací
zákona o zbraních zákonem č. 228/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, kterou byla textace
Přílohy č. 1 upravena, resp. upřesněna, nezměnil (a ani změnit nemohl). Závěrem tak lze
již jen konstatovat, že kasační soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající
se nesprávného posouzení právní otázky.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolacímu správnímu orgánu náklady
nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití
§120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu