ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.21.2009:150
sp. zn. 9 As 21/2009 - 150
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Imex Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava – Moravská Ostrava,
zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32,
Praha 1, proti rozhodnutí o rozkladu ministra průmyslu a obchodu ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 11336/07/07400/01000, ve věci nevydání licence k vývozu vojenského materiálu,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008,
č. j. 11 Ca 165/2008 - 63,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 11 Ca 165/2008 - 63,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu
ze dne 4. 10. 2007, č. j. 11336/07/07400/01000, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno
rozhodnutí Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu (dále též „správní orgán“)
ze dne 5. 3. 2007, č. j. 559/07/07430/07400V. Předmětným rozhodnutím neudělil
správní orgán podle ust. §18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), stěžovateli licenci
pro vývoz vojenského materiálu – velkorážového střeliva do Gruzie (SVM 3),
s odůvodněním, že tento vývoz není v současné době v souladu se zahraničně politickými
zájmy České republiky.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody uvedené v ust. §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel nejprve zmínil rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07,
která se týkají požadavků kladených Ústavním soudem na výklad a aplikaci obecně
závazných právních předpisů prováděný orgány veřejné moci a rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, zabývající se otázkou stanovení
podmínek, při splnění kterých má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými
soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby.
Stěžovatel trvá na své žalobní námitce, že závazné stanovisko Ministerstva
zahraničních věcí (dále jen „MZV“) ze dne 7. 2. 2007, č. j. 104178/2007-SZBP, které bylo
jediným podkladem pro vydání rozhodnutí správního orgánu, je pro svoji obecnost
a nekonkrétnost zcela nepřezkoumatelné. S touto žalobní námitkou se nevypořádal ani
žalovaný ani městský soud, který z daného stanoviska vycházel a jehož obecnou formulaci
zcela a bez výhrad převzal. Podle názoru stěžovatele nelze argumentovat proti obecným
závěrům závazného stanoviska, aniž by bylo zřejmé, z čeho MZV vycházelo a jakými
úvahami se při formulaci svého stanoviska řídilo. Obecně nelze připustit, aby správní
orgány při výkladu neurčitých pojmů jako jsou zahraničně politické zájmy, bezpečnostní
politika, atd. zaujímaly kogentní závěry obecného stylu o tom, zda konkrétní jednání
je s těmito zájmy, politikou či cíli v souladu či rozporu, aniž by současně uvedly, co tyto
neurčité pojmy znamenají, jak je vykládají a zejména z jakých skutečností či podkladů
správní orgán při svém správním uvážení vycházel. V postupu MZV proto stěžovatel
spatřuje libovůli a má za to, že městský soud měl závazné stanovisko MZV
jako nepřezkoumatelné odmítnout. Tím, že tak neučinil, porušil právo stěžovatele
na spravedlivý proces a právo znát důvody zamítnutí jeho žádosti.
Stěžovatel uvádí, že se v průběhu řízení domáhal seznámení s obsahem denialu,
kterým MZV mimo jiné odůvodnilo své nesouhlasné stanovisko. Žalovaný mu však tento
denial odmítl předložit s odůvodněním, že se jedná o utajovanou informaci ve stupni
„vyhrazené“. Stěžovatel zdůrazňuje, že daný denial je součástí evidencí vedených
jak žalovaným, tak MZV, z nichž žalovaný vycházel. Obsah tohoto denialu byl proto
žalovanému znám, neboť tento byl součástí písemností, jež měl žalovaný k dispozici
a které nezaložil do předmětného správního spisu, příp. jeho oddělené části. Vzhledem
k tomu, že správní spis je v daném případě neúplný, nemohl stěžovatel posoudit, do jaké
míry měl předmětný denial význam jak pro rozhodnutí správního orgánu, tak
zprostředkovaně pro rozhodnutí městského soudu. Ve skutečnosti, že správní orgán
odmítl stěžovateli předložit daný denial k seznámení s odůvodněním, že se jedná
o utajovanou informaci, spatřoval stěžovatel jeden ze žalobních bodů, se kterým
se městský soud nevypořádal, ačkoliv ze stejně namítaného důvodu ve věci vedené
u téhož soudu pod sp. zn. 11 Ca 132/2008 žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu týkajícím se výkladu a aplikace
kritéria 3 Kodexu chování Evropské unie při vývozu zbraní přijatého Radou dne
8. června 1998 (dále jen „Kodex“), kdy městský soud dovozuje, že posuzování daného
neurčitého pojmu je proměnlivé v čase a v rámci rozhodování, o té které zakázce lze
reflektovat konkrétní poměry, v té které zemi tak, jak nastaly právě v okamžiku,
kdy je stanovisko MZV vydáváno. Závěr městského soudu, že „ze žádného právního
předpisu nevyplývá, že by jen proto, že v minulosti byly dodávky vojenského materiálu
povoleny, by tak mělo být v následujících případech“, považuje stěžovatel za popírající
zásadu legitimního očekávání ve smyslu ust. §2 odst. 4 správního řádu, jež platí nejen
pro správní řízení, ale v souladu s ust. §177 téhož zákona i pro veškeré procesní postupy
správních orgánů. Stěžovatel se domnívá, že správní orgán je v souladu s ust. §2 odst. 4
správního řádu povinen vždy konkrétně a podrobně odůvodnit ty případy, kdy v rozporu
se stávající praxí rozhodne odlišně. V daném případě však podle stěžovatele takto
nepostupovalo ani MZV, ani žalovaný, ani městský soud. Přitom žalovanému bylo
známo, že v daném čase rozhodoval o jiných srovnatelných obchodech s vojenským
materiálem do daného regionu. Přesný přehled vydaných licencí je žalovanému znám
a stěžovatel se v průběhu řízení marně dovolával srovnání těchto případů.
V bezprostředním časovém období pak žalovaný povolil vývoz čtyř z pěti položek
požadovaných v rámci předmětné žádosti o licenci. Stěžovatel se proto, a to na rozdíl
od městského soudu domnívá, že ust. §2 odst. 4 správního řádu mu dává právo dovolat
se stejného postupu v jeho věci, jaký žalovaný volil ve srovnatelných případech,
minimálně však odůvodnění odlišného postupu. Tím, že žalovaný akceptoval
nepřezkoumatelné závazné stanovisko MZV, aniž by žádal jeho odůvodnění, kdy mu bylo
známo, že ve stejném období MZV vydalo souhlasná stanoviska k vývozu srovnatelného
vojenského materiálu ve srovnatelném objemu do dané cílové destinace, porušil žalovaný
podle názoru stěžovatele zásadu legitimního očekávání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu, že jeho hodnocení posuzování
vnitřní stability cílové destinace nemá oporu v obsahu stanoviska MZV. Uvedené
stanovisko výslovně uvádí: „dodávka materiálu v žádosti uvedeného by tudíž byla
v rozporu s principy národní politiky i Kodexu, zejména pak s kritériem 3 (vnitřní stabilita
země konečného určení)“. Stěžovatel namítá, že správní orgán ani městský soud neuvedly,
s jakým konkrétním principem národní kontrolní politiky je daný obchod s vojenským
materiálem v rozporu a jak je předmětný obchod s vojenským materiálem v rozporu
s kritériem 3 Kodexu, jež se týká zákazu vývozu vojenského materiálu do zemí s vnitřně
nestabilním zřízením či politickým systémem. Vzhledem ke skutečnosti, že se ve spise
nenachází poslední znění Kodexu ani aktuální principy národní kontrolní politiky, není
stěžovateli známo, z jakých podkladů vycházel městský soud při svém hodnocení.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud chtěl městský soud vyvrátit dané žalobní důvody, měl
ve shodě s návrhem stěžovatele v rámci řízení provést důkaz výslechem navržených
svědků a provést navržené listinné důkazy, které by vedly k odůvodnění závazného
stanoviska MZV, které jako jediné bylo podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného důvodu nelze podle stěžovatele souhlasit se závěrem městského soudu,
že v řízení nikdo netvrdil, že Gruzie jako země konečného určení je vnitřně nestabilní.
Ze závazného stanoviska MZV je naopak zřejmé, že to bylo právě MZV, které za důvod
nesouhlasného stanoviska považovalo kritérium 3 Kodexu, tedy vnitřní stabilitu země
konečného určení, což znamená, že Gruzie jako země konečného určení není vnitřně
stabilní. Stěžovatel rovněž odmítá názor městského soudu, že jeho argumentace
k posouzení Gruzie jako vnitřně nestabilní země byla pouze obecného charakteru
a považuje tento názor za účelový. Stěžovatel nemá právní možnost zaujmout odborné
stanovisko k posouzení vnitřní stability Gruzie, což ostatně zdůraznil v souvislosti
s návrhy na provedení důkazů k posouzení vnitřní stability Gruzie. Bylo na správním
orgánu a následně i na městském soudu, aby tyto důkazy provedly nebo se s odmítnutím
jejich provedení vypořádaly, což však neučinily.
Stěžovatel uvádí, že městský soud zaujal v odůvodnění rozsudku názor, že „pouhé
vycházení z kladných zahraničně politických vztahů k zemi konečného užití by znamenalo
rezignaci na posouzení obsahu (množství a druhu) dováženého vojenského materiálu“.
Ve správním a soudním spise však podle jeho názoru není zmínka, který konkrétní
materiál a v jakém množství je v rozporu jak s Kodexem, tak principy národní kontrolní
politiky. Podle stěžovatele bylo sporných pouze 10 000 ks raket pro RM-70, které jsou
municí raketového dělostřelectva a jsou definovány jako 122mm dělostřelecká munice,
nikoliv ostatní dělostřelecká munice, jejíž vývoz byl následně povolen. Stěžovatel
zdůrazňuje, že předložil konkrétní případ, kdy správní orgán povolil ve srovnatelném
časovém období vývoz srovnatelné dělostřelecké munice do dané země ve větším
množství a významu, než v jeho případě. V kontextu závazných stanovisek MZV se tedy
postup správního orgánu v dané věci jeví stěžovateli jako neodůvodněná libovůle.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že by v žalobě neuváděl, jak
byla dotčena jeho subjektivní práva tím, že správní orgán nerozhodl v daném řízení v části
věci. Naopak trvá na tom, že dotčení svých práv náležitě odůvodnil, neboť od počátku
tvrdí, že postupem, kdy správní orgán v daném případě buď nevyloučil nesporné věci
k samostatnému projednání, nebo jedním výrokem nezamítl žádost v části týkající
se sporné dělostřelecké munice a dalším výrokem nevydal licence k obchodu s vojenským
materiálem v případech nesporného vojenského materiálu, porušil zásadu hospodárnosti
řízení podle ust. §6 odst. 2 správního řádu a zásadu služby veřejnosti podle ust. §4
odst. 2 tím, že stěžovatele nepoučil o možnosti podat samostatné žádosti nebo věc
rozdělit. Toto však posléze učinil sám stěžovatel. V jednom okamžiku tak vedle sebe
existovalo řízení o žádosti na pět položek vojenského materiálu a pět samostatných řízení
o pěti žádostech podaných na stejný vojenský materiál jednotlivě. Podle stěžovatele
správnímu orgánu nic nebránilo v tom „zesouladnit“ jednotlivá řízení v rámci
přezkumného řízení, popř. jinými prostředky je dostat do stejné fáze a následně
nesporným žádostem vyhovět, což se následně i stalo. Prodlení v daném případě však
stěžovatele významně poškodilo a způsobilo mu značné obchodní ztráty.
Stěžovatel namítá, že závěr městského soudu, že ze skutečnosti, že správní orgán
následně čtyři z pěti obchodů s vojenským materiálem povolil, nelze z ničeho dovozovat,
neboť bylo rozhodováno o žádostech jiného obsahu a za zcela jiných předpokladů, nemá
oporu ve správním a soudním spise. Navíc za situace, kdy si městský soud nevyžádal
správní spisy pěti předmětných obchodů s vojenským materiálem, které jsou podle tvrzení
stěžovatele zcela identické s pěti položkami žádosti v dané věci.
Stěžovatel má za to, že ust. §140 správního řádu sice obsahuje správní uvážení,
to je však omezeno zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení ve smyslu ust. §6 správního
řádu. Proto pokud správní orgán věděl, že k následným samostatným žádostem
stěžovatele povolí vývoz čtyř z pěti požadovaných skupin vojenského materiálu, měl již
v tomto řízení volit takové procesní prostředky a postupy, aby rozhodl co nejrychleji
a co nejméně zatěžoval stěžovatele, tak jak mu to ukládá ust. §6 správního řádu. Tomu
však podle názoru stěžovatele neodpovídá postup správního orgánu v dané věci,
když zamítl žádost o licenci na pět položek vojenského materiálu, v průběhu řízení
fakticky donutil stěžovatele podat pět samostatných žádostí, z nichž po formálním
časovém odstupu čtyřem vyhověl. V této souvislosti je stěžovatel přesvědčen,
že je na Nejvyšším správním soudu, aby vyložil, zda lze podle ust. §140 správního řádu
vyloučit k samostatnému řízení a rozhodnutí i ty věci, kde se nejedná o společné řízení
spojené usnesením správního orgánu, či zda je v takovém případě správní orgán povinen
i bez návrhu rozhodnout v části věci samostatným rozhodnutím, či složeným výrokem
vydat čtyři licence a v pátém případě žádost zamítnout.
Stěžovatel namítá, že názor městského soudu, že měl možnost se seznámit
s podklady pro vydání rozhodnutí v dané věci, nemá oporu se spisovém materiálu.
Stěžovatel nebyl v daném řízení vyrozuměn o ukončení dokazování a nebyla mu dána
možnost se vyjádřit k podkladům pro vydání rozhodnutí postupem podle ust. §36 odst. 3
správního řádu. Ze skutečnosti, že v uvedené termíny nahlížel do správních spisů, nelze
dovozovat, že v daný okamžik byl správní spis kompletní a že obsahoval veškeré
podklady, na jejichž základě vydal správní orgán napadené rozhodnutí. O tom, že spisový
materiál nebyl kompletní, svědčí chybějící denial, na který se odvolává závazné stanovisko
MZV. Předmětná námitka by podle stěžovatele byla důvodná i tehdy, pokud
by na základě takových skutečností bylo možno navrhnout další důkazy rozhodné
pro podporu tvrzení účastníka, tedy zejména směřující k návrhu dalších důkazů.
Takovými důkazy by pak mohly být skutečnosti odůvodňující pochybnosti o tom, zda
v dané věci neproběhla ústní jednání, na která se odvolával stěžovatel, spočívající
v projednání věci mezi správním orgánem či jeho oprávněnými úředními osobami
a oprávněnými úředními osobami dotčených správních orgánů, o nichž není ve správním
spise záznam, a které se mohou nacházet v jiných správních spisech či evidencích
žalovaného. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že součástí spisu není doklad o předložení
věci k vyjádření MZV, ani rozhodnutí o prodloužení lhůt k tomuto stanovisku.
Stěžovatel namítá, že městský soud se v napadeném rozsudku spokojil v celé řadě
závěrů pouze s převzetím tvrzení správního orgánu, aniž by provedl řádné zhodnocení
skutkového stavu. V odůvodnění rozsudku navíc úplně chybí závěry městského soudu
ohledně některých skutečností, např. obsahu citovaných kritérií Kodexu, principů národní
kontrolní politiky, vnitřní stabilitě země konečného užití apod., jakož i v dalších shora
uvedených souvislostech. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se otázky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
pro nedostatek důvodů a požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí krajského
soudu, např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, rozsudek ze dne 28. 7. 2008,
č. j. 8 Afs 57/2007 - 233, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, či ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52. Pokud v nyní projednávané věci městský soud
dovozuje, že stanovisko MZV je odůvodněno konkrétními kritérii Kodexu či principy
národní kontrolní politiky, musí podle názoru stěžovatele ve světle shora uvedené
judikatury uvést, v jakých bodech je shoda a z jakých konkrétních souvislostí napadené
závazné stanovisko vychází.
Stěžovatel namítá, že městský soud postupoval v rozporu s dispoziční zásadou,
když označil některé ze žalobních důvodů za obecné, ačkoliv mu muselo být známo,
že stěžovatel nemá prostředky ke specifikaci žalobního důvodu, kdy současně za účelem
jeho odůvodnění navrhl, aby soud provedl konkrétní důkazy. Stěžovatel je dále
přesvědčen, že městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal s žalobní námitkou,
podle níž správní orgán, popř. MZV, zejména nesprávně aplikoval kritéria Kodexu
a principy národní kontrolní politiky, nerozhodl v části věci či nevyloučil některé věci
k samostatnému projednání, neprovedl stěžovatelem navržené důkazy. Z pohledu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku má za to, že se městský soud nevypořádal
s žalobními důvody v rozsahu uvedeném v jednotlivých částech kasační stížnosti,
kdy ve většině případů přisvědčil správnímu orgánu a odkázal na konkrétní body jeho
vyjádření. Zejména se nevypořádal s námitkou, že závazné stanovisko MZV je pro svoji
obecnost a nekonkrétnost nutno považovat za nepřezkoumatelné, že závazné stanovisko
MZV je vnitřně rozporné, že správní orgán porušil zásadu legitimního očekávání
ve vztahu k rozhodování ve skutkově podobných případech a že správní orgán neprovedl
navrhované důkazy, ani se s návrhy stěžovatele nevypořádal. Stěžovatel namítá,
že městský soud se neřídil judikaturou Nejvyššího správního soudu, která se týká
přezkumu správního uvážení (např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46
a ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42), když nedostatky v činnosti správního orgánu
nahrazoval vlastním odůvodněním jeho činnosti, tedy jej z daného pohledu fakticky hájil.
Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu
zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 20. 3. 2009 žalovaný uvedl, že trvá
na správnosti rozhodnutí a samozřejmě i na správnosti a zákonnosti rozhodnutí
městského soudu. Zdůraznil, že byl v souladu s ust. §149 správního řádu vázán závazným
stanoviskem MZV a nemohl ho nikterak na základě svých úvah změnit. Pokud
jde o neurčité pojmy jako zahraničně politické zájmy, bezpečnostní politika, apod.,
žalovaný připomněl, že tyto se vyskytují v zákoně č. 38/1994 Sb. a jejich bližší specifikace
není možná, vzhledem k možnému rozsahu všech skutečností, které mohou mít s těmito
pojmy příčinnou souvislost. Vždy se bude jednat o konkrétní případ. V daném případě
bylo zahraničně politické hledisko spjato s existujícím relevantním denialem. Povolení
vývozu vojenského materiálu do předmětného regionu, na který jiný členský stát vydal
zákaz, by bylo vnímáno jako porušování Kodexu. Žalovaný označil za nepravdivé tvrzení
stěžovatele, že mu nebylo umožněno v rámci správního řízení seznámit se se všemi
podklady pro rozhodnutí. Podle žalovaného měl stěžovatel možnost nahlédnout
do celého spisového materiálu, jehož obsah tvořilo i závazné stanovisko MZV. V daném
řízení neexistoval žádný dokument, který by byl v utajeném režimu. Vlastní denial nebyl
součástí spisového materiálu proto, že tyto instrumenty jsou natolik obecné a netýkají
se konkrétního správního řízení. Lze je vnímat jako obecné důvody pro zákaz vyvážet
určitý druh vojenského materiálu do určitého regionu. Žalovaný neakceptuje názor
stěžovatele, že by došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Oblast zahraničního
obchodu s vojenským materiálem je velmi citlivá oblast, dotýkající se zahraničně
politických zájmů ČR, popř. bezpečnosti státu, a je nezbytné, aby se žádosti o vývoz
vojenského materiálu posuzovaly v okamžiku jejich podání a přihlíželo se ke všem
okolnostem, které mají rozhodný vliv na meritorní rozhodnutí, např. druh a množství
vojenského materiálu, země konečného užití, vlastní subjekt, který žádá o vydání licence,
apod. Vývoz do některých států tak může být velmi problematický s ohledem
na proměnlivou či nestabilní politickou situaci, ale i vzhledem k jiným okolnostem,
které mohou nastat v relativně krátkém časovém horizontu. V daném případě správní
orgán na základě závazného stanoviska MZV uvedl konkrétní důvody, proč nemohl
v tomto případě udělit licenci pro vývoz vojenského materiálu. Správní orgán ve stejném
časovém období povolil do stejné destinace určitý druh vojenského materiálu, avšak
na tento druh nebyl vydán relevantní denial, tudíž mohla být vydána licence k vývozu
vojenského materiálu. Jako nedůvodnou označil žalovaný námitku stěžovatele,
že nevyloučil jednotlivé druhy vojenského materiálu k samotnému řízení. Zdůraznil
přitom, že v rámci inkriminovaného správního řízení se jednalo o jednu podanou žádost,
která obsahovala pět druhů vojenského materiálu. Od prvopočátku se jednalo o jedno
správní řízení a nebylo ani na žádost stěžovatele ani z moci úřední vedeno společné řízení.
Vlastní charakter předmětného řízení ani nenasvědčoval, že by se mělo jednat o společné
řízení, což deklaruje i vlastní žádost o udělení licence. V případě, že dané správní řízení
nebylo vedeno v rámci institutu tzv. společného řízení podle ust. §140 odst. 3 správního
řádu, není možné, aby se stěžovatel v průběhu řízení domáhal vyloučení některých
jednotlivých otázek. V ostatním žalovaný odkázal na spisový materiál vedený v této věci.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Protože převážnou část kasační stížnosti soustředil stěžovatel na pochybení
městského soudu spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek
důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zaměřil se zdejší soud nejprve na toto
vytýkané pochybení. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přitom pojmově
vylučuje věcný přezkum takového rozhodnutí a jen stěží lze uvažovat o jeho přezkumu
Nejvyšším správním soudem jako soudem kasačním (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 9 Azs 199/2007 - 38, www.nssoud.cz). Ostatně
o tom, že nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, svědčí i ust. §109 odst. 3
s. ř. s., které zdejšímu soudu ukládá povinnost se jí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel
nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Soudní řád správní však nestanoví, co se rozumí nepřezkoumatelným rozhodnutím
krajského soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní judikatura správních
soudů, na jejíž jednotlivá rozhodnutí odkázal rovněž stěžovatel v podané kasační stížnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své
rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
„Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje
za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen
pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“ (Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného
pod č. 689/2005 Sb. NSS.)
„Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat
jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ (Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaného pod č. 787/2006 Sb. NSS.)
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle
které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího
zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného
rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž
opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí může
vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález
téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35
SbNU 147). To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného
porušení základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na pozadí výše uvedeného a po posouzení napadeného rozsudku městského
soudu dospěl Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci k závěru, že rozsudek
městského soudu trpí absencí jakékoli úvahy a argumentace ve vztahu k žalobní námitce
stěžovatele, že žalovaný neodůvodnil, proč neprovedl důkazy navržené stěžovatelem
k otázce posouzení vnitřní stability země konečného užití a dopadů obchodu na stabilitu
daného regionu (viz bod 8 žaloby).
Při podrobnější analýze rozhodnutí městského soudu Nejvyšší správní soud
s ohledem na ust. §109 odst. 3 s. ř. s. zjistil, že ani další žalobní námitka stěžovatele
týkající se toho, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s tím,
že předmětný obchod neměl za cíl zvyšování zásob Gruzínské armády, ale jejich doplnění
(viz bod 3 žaloby), nenalezla odpovídající argumentační rámec v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud je proto s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat,
že městský soud se v napadeném rozsudku nevyrovnal s těmito žalobními námitkami
v rozsahu, v jakém byly uplatněny v žalobě, a zatížil tak své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dalším řízení je proto městský soud povinen se odpovídajícím způsobem vypořádat
s jednotlivými žalobními námitkami stěžovatele, aby tak vyhověl požadavku řádného
a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dále z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatel navrhl
v řízení před městským soudem celou řadu důkazů, a to nejenom v žalobě, ale také
v replice k vyjádření žalovaného ze dne 26. 8. 2008, které však předmětný soud nejenže
nijak nevyvrátil, ale dokonce se jimi vůbec nezabýval. Jedná se zejména o návrh na výslech
Mgr. R. K., návrh na vyžádání si správních spisů „žalovaného a nalézacího správního
úřadu ve věcech žádostí žalobce na vydání vývozních licencí na jednotlivé skupiny
vojenského materiálu, jež jsou součástí žádosti předcházející napadenému rozhodnutí a
které MPO-LS vede pod čísla L 2721, 2722, 2723, 2724, 2726 a 2727“, „návrh na výslech
politického ředitele MZV M. P., vedoucí oddělení zbraní MV M. B., vedoucího oddělení
MPO-LS P. G.“. Ačkoliv to stěžovatel v podané kasační stížnosti výslovně neuvedl, zdejší
soud se zabýval touto vadou řízení, jež mohla a v souzené věci měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť mu to ukládá ust. §109 odst. 3 s. ř. s.
Podle ust. §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. musí žaloba proti rozhodnutí správního
orgánu obsahovat též označení důkazů, které žalobce k prokázání svých tvrzení navrhuje
provést. Ust. §77 s. ř. s. pak zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit,
jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také
právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými zjistit nový či jiný skutkový stav
jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou
právní kvalifikací, kdy soud není vázán důkazními návrhy, dále je v souladu s ust. §52
odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodnout, které z navržených důkazů provede a může provést
i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového.
Při posuzování otázky, jak by měl postupovat městský soud, jemuž byl podán
návrh na provedení důkazu výslechem svědka a dalších shora uvedených důkazů, je nutno
předně poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94,
publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž tento
soud uvedl následující. „Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého
procesu) vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozuměti tak,
že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho
účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)
svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen
o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro
základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný
soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38
odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zákona
č. 1/1993 Sb. ČR. … Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného
hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí
(§221 odst. 1 lit. c/, §243b odst. 1 al. 2 o. s. ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 95, odst. 1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. ČR). … Ze zmíněných
zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl
(§120 odst. 1 al. 2 o. s. ř.).“
Ve správním soudnictví se obdobně vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaném pod č. 618/2005 Sb. NSS,
když konstatoval, že soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které
z navržených důkazů provede a které nikoli (ust. §52 odst. 1 s. ř. s.), toto právo jej však
nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu
považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci
městský soud nedostál, neboť se k vlastním návrhům na provedení stěžovatelem
navržených důkazů vůbec nevyjádřil. Absence jakékoliv úvahy na straně městského soudu
neodpovídá podle názoru Nejvyššího správního soudu výše uvedeným ústavním
principům a zákonným ustanovením, neboť je zcela zřejmě pomíjí.
Zdejší soud v této souvislosti rovněž podotýká, že zásada volného hodnocení
důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených
důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry
opře a které opomene. Neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit
argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument,
dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn.
nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být konečně
zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být
dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto. Žádný
z těchto argumentů však napadený rozsudek městského soudu neobsahuje, ani ho z něj
nelze dovodit.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud shledal tuto stížní
námitku důvodnou a městský soud je povinen se v dalším řízení náležitě vypořádat
se všemi důkazními návrhy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dále považuje za nezbytné se vyjádřit k námitce stěžovatele,
že stanovisko MZV ze dne 7. 2. 2007, č. j. 104178/2007-SZBP, je pro svoji obecnost
nepřezkoumatelné, a to s ohledem na zcela opačný názor, který v této otázce zaujal
městský soud. Ačkoliv městský soud tento svůj názor v napadeném rozhodnutí neuvedl
výslovně, je z jeho postupu zřejmé, že stanovisko MZV považoval za přezkoumatelné,
když tuto skutečnost nerozporoval a přezkoumal žalobní námitky, které věcně směřovaly
proti tomuto stanovisku, resp. rozhodnutí o rozkladu a rozhodnutí správního orgánu.
Předně je třeba zdůraznit, že stanovisko MZV vydané v dané věci podle ust. §16
odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb. má charakter závazného stanoviska
ve smyslu ust. §149 správního řádu. Předmětné ustanovení zavedlo s účinností stávajícího
správního řádu výslovnou úpravu zvláštností správního řízení v situaci, kdy správní
rozhodnutí vydané v takovém řízení je podmíněno závazným stanoviskem.
Podle ust. §149 správního řádu závazné stanovisko je úkon učiněný správním
orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení
a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní
orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Správní orgán
usnesením přeruší řízení, jestliže se dozvěděl, že probíhá řízení, v němž má být vydáno
závazné stanovisko. Jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko,
které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost
zamítne. Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací
správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu
nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto
správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně
a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem
správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle §88
odst. 1 neběží. Nezákonné závazné stanovisko lze zrušit nebo změnit v přezkumném
řízení, k němuž je příslušný nadřízený správní orgán správního orgánu, který vydal
závazné stanovisko. Jestliže správní orgán při své úřední činnosti zjistí, že jiný správní
orgán učinil nezákonné závazné stanovisko, dá podnět správnímu orgánu příslušnému
k přezkumnému řízení a vyčká jeho rozhodnutí. Zrušení nebo změna závazného
stanoviska je v případě, že rozhodnutí, které bylo závazným stanoviskem podmíněno,
již nabylo právní moci, důvodem obnovy řízení.
Jak je z výše uvedeného patrno, smyslem a účelem předmětného ustanovení
je naplnit zásadu rychlosti a hospodárnosti postupů (procesní ekonomie) podle ust. §6
správního řádu a minimalizovat možnost, že správní orgán „marně“ povede řízení, jehož
výsledek bude tak či onak předurčen obsahem závazného stanoviska.
Úprava v ust. §149 správního řádu se však, jak Nejvyšší správní soud zdůraznil
v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 43/2009 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
týká výlučně postupu „uvnitř“ správního řízení a žádným způsobem, a to ani nepřímo,
neomezuje rozsah soudního přezkumu závazných stanovisek. V soudním řízení správním
je proto tuto právní úpravu nezbytné aplikovat v kontextu ust. §75 odst. 2, věty druhé,
s. ř. s., podle kterého byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon
správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím
sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou
žalobou ve správním soudnictví.
Z hlediska procesního je závazné stanovisko podle ust. §149 správního řádu
úkonem správního orgánu prováděným podle části čtvrté téhož zákona. Při vydávání
závazného stanoviska je proto třeba postupovat v souladu s ust. §154 správního řádu,
podle kterého jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která
se týkají dotčených osob, postupuje podle ustanovení této části, podle ustanovení části první, obdobně podle
těchto ustanovení části druhé: §10 až §16, §19 až §26, §29 až §31, §33 až §35, §37, §40,
§62, §63, a obdobně podle těchto ustanovení části třetí: §134, §137 a §142 odst. 1 a 2; přiměřeně
použije i další ustanovení tohoto zákona, pokud jsou přitom potřebná.
S ohledem na zvláštní postavení závazného stanoviska, kdy jeho obsah je závazný
pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu, je podle Nejvyššího správního soudu
zvlášť významné přiměřené použití ustanovení o obsahu, formě a náležitostech
rozhodnutí (§67 a 68 správního řádu), především pak ust. §68 odst. 3 citovaného zákona,
podle kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho
vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů,
a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením
k podkladům rozhodnutí. Obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního
závazného stanoviska, by tedy měl alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům
kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat
ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního
orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve smyslu ust. §75
odst. 2 s. ř. s.
V návaznosti na výše uvedené přistoupil zdejší soud k přezkoumání závazného
stanoviska MZV vydaného v nyní projednávané věci, ve kterém je uvedeno následující:
„ … Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ze zahraničně politického hlediska nesouhlasí
s vydáním vývozní licence pro uvedenou dodávku do země konečného užití: Gruzie. Ministerstvo
zahraničních věcí vzalo v úvahu při formulování tohoto stanoviska charakter a množství dodávaného
materiálu, jakož i skutečnost, že na materiál, který je předmětem výše uvedené žádosti, existuje relevantní
denial vydaný členským státem EU. MZV dospělo k závěru, že dodávka materiálu v žádosti uvedeného
by tudíž byla v rozporu s principy národní kontrolní politiky i Kodexem chování EU při vývozu
vojenského materiálu do zahraničí, zejména s kritérii 3 (vnitřní stabilita země konečného užití)
a 4 (dopady dodávky na stabilitu regionu).“
Takto formulovaný obsah závazného stanoviska však podle názoru Nejvyššího
správního soudu nemůže vyhovět výše předestřeným požadavkům kladeným na jeho
obsah, neboť nejenom, že je formulován příliš obecně, ale de facto postrádá jakékoliv
odůvodnění, zejména pokud jde o důvody tohoto stanoviska, podklady pro jeho vydání,
úvahy, kterými se dotčený správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
příslušných předpisů.
Zdejší soud považuje v této souvislosti za nezbytné rovněž zdůraznit, že pouhý
odkaz na existující denial členského státu EU, který není ani ve stanovisku ani v jiné části
správního spisu blíže specifikován, nepovažuje za dostačující, a to i přesto, že se podle
slov žalovaného jedná o utajovanou skutečnost na úrovni Rady Evropské unie. Nejvyšší
správní soud si je vědom důležitosti veřejného zájmu na ochraně utajovaných informací,
nicméně v situaci, kdy z vlastního znění závazného stanoviska MZV a dále také z dopisu
ministra zahraničních věcí České republiky Karla Schwarzenberga ze dne 4. 6. 2007,
č. j. 114732/2007-SZBP, adresovaného ministru průmyslu a obchodu Martinu Římanovi,
který je rovněž součástí správního spisu, vyplývá, že předmětný denial byl stěžejním
důvodem pro vydání negativního závazného stanoviska a žalovaný, jakož i dotčený
správní orgán, měly přístup k databázím, v nichž je tento denial v plném znění evidován,
je třeba důkladně zvážit otázku priority ústavně zaručeného práva účastníka řízení vyjádřit
se ve své věci ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006 - 58,
publikované pod č. 1337/2007 Sb. NSS) a s ní související problematiku nahlížení
do správního spisu podle ust. §38 odst. 6 správního řádu (k tomu srovnej rozsudek
zdejšího soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 As 42/2009 - 124, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud proto na základě shora citovaného dospěl k závěru,
že závazné stanovisko MZV ze dne 7. 2. 2007, č. j. 104178/2007-SZBP, vydané v této
věci je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Protože obsah závazného stanoviska
je v souladu s ust. §149 odst. 1 správního řádu závazný pro výrokovou část rozhodnutí
správního orgánu, trpí v důsledku toho nepřezkoumatelností rovněž navazující
rozhodnutí žalovaného. Městský soud měl tedy žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné zabývat
se podrobně dalšími námitkami stěžovatele v kasační stížnosti, neboť zjištěná
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí městského soudu
představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozhodnutí
a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zrušení citovaného rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a jinou vadu řízení podle ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je městský soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v novém rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu