ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.40.2008:81
sp. zn. 9 As 40/2008 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: Z. S., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem se sídlem Karlovo nám.
28, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské
nám. 2, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2005, č. j. MHMP 136142/2005,
ve věci zápisu určení otcovství do matriční knihy narození, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2007, č. j. 8 Ca 344/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Radku Paštikovi, advokátovi se sídlem
Karlovo nám. 28, Praha 2 se p ř i z n á v á odměna ve výši 4800 Kč. Tato
částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností, předloženou Nejvyššímu správnímu soudu dne
24. 6. 2008, se žalobce (dále jen „stěžovatel“ ) domáhá zrušení výše označeného rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jeho žaloba v části, jíž
se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2005, č.j. MHP
136142/2005, výrokem I. zamítnuta, v části, jíž se domáhal rozhodnutí, že stěžovatel se
určuje otcem L. C., výrokem II. odmítnuta a konečně v části, jíž se stěžovatel domáhá
rozhodnutí, že se Úřadu Městské části Praha 2, resp. žalovanému, nařizuje zapsat
stěžovatele do matriky jako otce a vydat mu nový rodný list jeho dcery, na jméno L . S.,
výrokem III. rovněž odmítnuta. Výrokem IV. napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení napadeného
rozsudku v rozsahu výroku I. a IV.
Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání do
rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 2 ze dne 24. 5. 2005, č. j.
OSA/OMAT/05/1036/Jel.607/25/05, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání
rozhodnutí o určení jeho otcovství k neletilé L. C., návrhu na zápis otcovství do matriční
knihy narození a žádosti o vystavení rodného listu nezletilé.
Při posuzování věci vycházel městský soud ze stranami nerozporovaného
skutkového stavu, dle kterého se nezletilá L. C. narodila mimo manželství, matce paní M.
C. Stěžovatel dne 13. 12. 2004 učinil před Úřadem městské části Praha 2 písemné
prohlášení, jímž se prohlásil otcem L. C.; matka M. C. v podáních ze dne 30. 12. 2004, 14.
4. 2005 a 2. 5. 2005 vyjádřila s tímto prohlášením nesouhlas.
Při právním hodnocení věci vycházel městský soud z Evropské úmluvy o právním
postavení dětí narozených m imo manželství, publikované pod č. 47/2001 Sb.m.s. (dále
jen „Úmluva“), ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozd. předpisů (dále jen
„zákon o rodině“), a ze zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně
některých souvisejících zákonů, ve znění pozd. předpisů (dále jen „zákon o matrikách“).
Dospěl přitom k závěru, že čl. 3 Úmluvy stanoví pouze to, že otcovství dítěte narozeného
mimo manželství může být určeno dobrovolným uznáním, žádným způsobem však
nekonkretizuje, jakým způsobem má být dobrovolné uznání otcovství k dítěti
narozenému mimo manželství provedeno a ponechává jej na vnitrostátní úpravě.
Ustanovení §52 zákona o rodině, které při dobrovolném uznání otcovství vyžaduje
souhlasný projev obou rodičů, proto není s touto Úmluvou v rozporu.
Vycházeje ze skutečnosti, že matka, paní M. C., v záležitosti stěžovatelova
otcovství k nezletilé L. C. své kladné prohlášení nedala, nebyly splněny základní zákonné
podmínky pro použití druhé domněnky otcovství podle ustanovení §52 ods t. 1 zákona o
rodině a příslušný správní orgán nemohl návrhu stěžovatele na zápis do matriky narození
vyhovět. Podle zákona o matrikách je totiž v pravomoci příslušného správního orgánu
provést zápis do matriky, jen jsou li pro zápis splněny zákonem stanovené podmínky.
Žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2005,
č.j. MHP 136142/2005, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno
rozhodnutí o nevyhovění jeho návrhu na zápis otcovství k nezletilé L . C. do matriky
narození, dle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), proto městský soud pro nedůvodnost
zamítl.
Žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal rozhodnutí, dle něhož se určuje otcem
nezletilé L. C., městský soud dle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl, neboť se jedná o
věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Současně
stěžovatele poučil o právu podat ve věci určení jeho otcovství k příslušnému obvodnímu
soudu žalobu, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci předmětného rozhodnutí.
Žalobu v části, jíž se stěžovatel domáhal rozhodnutí, že se Úřadu Městské části
Praha 2, resp. žalovanému, nařizuje zapsat stěžovatele do matriky jako otce a vydat mu
nový rodný list jeho dcery, na jméno L . S., městský soud dle ustanovení §46 odst. 1 písm.
b) s. ř. s. pro předčasnost odmítl. Dospěl přitom k závěru, že i když je nepochybné, že se
jedná o záležitost veřejného práva, v níž by byla dána jeho pravomoc věc ve správním
soudnictví přezkoumat, mohl by tak učinit pouze za předpokladu, že by bylo zákonným
způsobem rozhodnuto o určení otcovství stěžovatele a stěžovatel se poté neúspěšně
domáhal zápisu svého otcovství do matriky narození a vystavení rodného listu. Taková
procesní situace však v souzené věci nenastala.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje námitku ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a to ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku. Stěžovatel tvrdí,
že je biologickým otcem nezletilé L. C., vytýká soudu, že tuto skutečnost ignoroval.
Nesouhlasí s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku, neboť
je přesvědčen, že Úmluva ve svých čl. 3 a 4. stanoví něco jiného než ustanovení §52
zákona o rodině, a proto má ve smyslu čl. 10 Ústavy aplikační přednost.
Zákon o rodině sice pro omezený okruh případů zná jednostranné prohlášení otce
bez prohlášení matky (§52 odst. 3 zákona o rodině), avšak dobrovolné uznání otcovství
na rozdíl od Úmluvy umožňuje pouze souhlasným prohlášením obou rodičů. Podle čl. 3
Úmluvy platí, že otcovství dítěte narozeného mimo manželství může být dokázáno nebo
určeno dobrovolným uznáním nebo soudním rozhodnutím. Žádné bližší podmínky
dobrovolného uznání Úmluva nestanoví a z gramatického výkladu je proto třeba dle jeho
názoru usuzovat, že Úmluva připouští uznání otcovství jak jednostranným právním
úkonem, tak dvoustranným právním úkonem obou rodičů. Jinými slovy stěžovatel z výše
uvedeného dovozuje, že pro uznání otcovství postačuje jeho jednostranné uznání otcem.
Orgány veřejné moci jsou proto povinny přímo aplikovat Úmluvu, resp. její čl. 3,
případně i návazně čl. 4 Úmluvy ( dobrovolné uznání otcovství nelze napadnout ani popřít, pokud
vnitrostátní právo takový postup připouští, ledaže osoba, která chce dítě uznat nebo je uznala za své, není
biologickým otcem), a akceptovat tak jednostranné uznání otcovství. Z uvedených důvodů
stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I. a IV.
Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že platná právní úprava určení
otcovství obsažená ve vnitrostátním právu České republiky je zcela v souladu se všemi
mezinárodně-právními normami, jimiž je Česká republika vázána, včetně čl. 3 Úmluvy.
Úmluva žádným způsobem nelimituje možnost uznat otcovství souhlasným prohlášením
obou rodičů. V této souvislosti považuje žalovaný za samozřejmé, že k určení otcovství
je třeba souhlasu obou rodičů, přičemž projev vůle matky má vždy stejnou hodnotu jako
projev vůle muže, který o sobě prohlašuje, že je otec dítěte.
Stěžovatelův výklad vede jednoznačně k porušení mezinárodně-právních i ústavně
zakotvených zásad rovnosti práv muže a ženy a rovnosti rodičů při výkonu rodičovské
zodpovědnosti k dítěti. V souladu s těmito zásadami nelze akceptovat projev vůle muže
učiněný před správním orgánem, jímž se domáhá uznání otcovství k dítěti, není-li tento
právní úkon provázen souhlasným prohlášením matky dítěte. Právě tak nelze akceptovat
ani jednostranné prohlášení matky dítěte o otci dítěte, není-li toto prohlášení doplněno
o shodný projev vůle může, kterého matka za otce dítěte označila. Žalovaný považuje
kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Základní právní otázkou v souzené věci je otázka, zda ustanovení §52 odst. 1
zákona o rodině, vyžadující pro určení otcovství souhlasné prohlášení obou rodičů před
soudem či matričním úřadem, je či není v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Jinými slovy,
zda je požadavek souhlasného projevu obou rodičů při určení otcovství v rozporu
s uvedenou mezinárodní smlouvou a příslušný matriční úřad byl proto povinen prohlášení
o určení otcovství stěžovatele do matriky zapsat i na základě pouze jeho jednostranného
projevu.
Evropská úmluva o právním postavení dětí narozených mimo manželství byla
sjednána ve Štrasburku dne 15. října 1975 ( v České republice účinná od 8. 6. 2001),
s cílem zlepšit právní postavení dětí narozených mimo manželství a uvést právní úpravu
členských států Rady Evropy v této oblasti do vzájemného souladu.
Úmluva se vztahuje na případy, v nichž se neuplatní zákonná domněnka otcovství
zakotvená v §51 zákona o rodině (manžel matky dítěte se považuje za otce, narodilo -li
se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo
po jeho prohlášení za neplatné), resp. případy, kdy otcovství muže, jemuž svědčí zákonná
domněnka otcovství, bylo popřeno (§57 až 59 zákona o rodině).
Úmluva stanoví, aby v případě matky záviselo určení rodičovství výlučně na tom,
která žena dítě porodila (čl. 2). V případě otce dítěte narozeného mimo manželství stanoví
Úmluva požadavek, aby určení otcovství bylo možné jak dobrovolným uznáním, tak
i soudním rozhodnutím (čl.3).
Vysvětlující zpráva k Úmluvě, konkrétně k jejímu čl. 3, stanoví, že vnitrostátní
právo upraví formální náležitosti dobrovolného uznání otcovství. Dále pouze
konkretizuje, že k takovému dobrovolnému uznání otcovství dochází především
za předpokladu, že otec učiní prohlášení do rodného listu nebo do jiného úředního
dokumentu, např. před matrikářem, soudem, notářem, apod.
Ani Úmluva ani její vysvětlující zpráva nestanoví nic v tom smyslu,
že by k dobrovolnému uznání stačilo pouhé prohlášení otce, jak dovozuje stěž ovatel.
Úpravu formálních náležitostí uznání otcovství a věcných předpokladů, o něž se má
soudní rozhodnutí opírat, ponechává Úmluva plně vnitrostátnímu právu. Hlavní věcné
závazky smluvních stran tak mají povahu zásad právní úpravy, ponechávajících smluvním
státům značnou míru volnosti pokud jde o konkrétní způsob vnitrostátní právní úpravy.
Zákon o rodině stanoví v §52, že za otce se jinak považuje muž, jehož otcovství
bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů učiněným před matričním úřadem nebo
soudem (souhlasné prohlášení představuje dva jednostranné právní úkony, které nemusí
být učiněny současně). Citované ustanovení naplňuje vyžadované podmínky
dobrovolného uznání tak, jak jsou stanoveny Úmluvou – tedy nutná účast otce při
prohlášení otcovství a prohlášení provedené před patřičným úřadem.
Článek 4 Úmluvy umožňuje popření či napadení takového dobrovolného uznání
otcovství, jen za předpokladu, že vnitrostátní právo tuto možnost připouští, a po té jen
za podmínky, že osoba, která chce dítě uznat nebo je uznala za své, není biologickým
otcem. Opět Úmluva ponechává na vnitrostátním právu, kdo má v takovém případě
aktivní žalobní legitimaci. Článek 4 Úmluvy tedy umožňuje (za předpokladu, že je tak
upraveno ve vnitrostátním právu) napadnout či popřít uznání otcovství jak při samotném
uznávání, tak i za situace, že k uznání již došlo. Česká právní úprava tuto možnost
zaručuje pro situaci při jeho aktu uznávání otcovství, a to v rámci §52 zákona o rodině,
který vyžaduje souhlasné prohlášení otce a matky pro určení dobrovolného uznání
otcovství, a pro situaci, kdy již k prohlášení došlo v §61 téhož zákona.
Muž, který trvá na svém otcovství, má, v případě odepření souhlasu ze strany
matky v rámci dobrovolného uznání, možnost obrátit se na soud. Podle zásady rovnosti
mezi mužem a ženou jsou tedy k podání žaloby na určení otcovství legitimováni oba
rodiče.
Stěžovatelův výklad Úmluvy se opírá pouze o gramatický výklad ustanovení čl. 3
Úmluvy. Takový výklad je však málo přesvědčivý, jak ostatně opakovaně judikuje Ústavní
soud (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1133/07 ze dne 20. 12. 2007, dostupný
z http://nalus.usoud.cz), dle kterého představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení
se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů jako logický a systematický výklad, atd. Určování rodičovství
je navíc krok, který má závažné (samozřejmě nejen) právní důsledky, které mohou být
následně zvráceny nebo změněny jen s těží, případně (např. pro určité době) vůbec ne,
proto je třeba k nim přistupovat maximálně zodpovědně.
Pozice matky ohledně mateřství je jednodušší, než pozice otce týkající se uznání
otcovství, což je způsobeno biologickými zákony. Nicméně vzhledem
k vědeckotechnickému pokroku v gynekologii, umožňujícímu přenos plodu z matky
na matku, již ani několik tisíc let trvající římskoprávní zásada „mater semper certa est, pater
incertus“, aneb „ matka je vždy jistá, otec nejistý“, neplatí absolutně. Na zákonodárci pak je,
aby určující pravidla upravil tak, aby byla spravedlivě chráněna práva všech zúčastněných,
tedy práva dítěte, matky i otce. Zásadním principem při dobrovolném určování otcovství
je souhlasná vůle rodičů.
Dle názoru soudu institut souhlasného prohlášení rodičů chrání především zájem
dítěte. Zájmem dítěte nemůže být takový právní stav, který by umožnil stát se otcem
kterémukoliv muži, který by se za otce sám prohlásil, a to i za situace, kdy by nebylo
žádným způsobem prokázáno, zda biologickým otcem je či není. Pak by totiž kterýkoliv
muž mohl pouze na základě svého tvrzení nabýt rodičovská práva a povinnosti a zásadně
tak ovlivnit identitu a život dítěte, jakož i případnou správu jeho jmění. Institut
souhlasného prohlášení rodičů chrání pochopitelně i matku, neboť znemožňuje, aby
se otcem jejího dítěte stal muž, který se proti její vůli za otce dítěte sám prohlásí. Konečně
institut souhlasného prohlášení rodičů chrání i muže jednostranně matkou označeného
za otce dítěte, neboť současně znemožňuje, aby se otcem, proti své vůli stal muž,
o kterém to matka jednostranně prohlásí.
Na institut souhlasného prohlášení rodičů lze tedy pohlížet jako na institut
chránící jak zájem dítěte, tak práva třetích. V případech kde k okamžiku narození dítěte
nesezdanému páru neexistují žádné pochybnosti o otcovství, nic nebrání určit otcovství
dítěte souhlasným prohlášením rodičů. Nedokáží-li se však zúčastněné strany
na dobrovolném určení otcovství shodnout, nezbývá, než vyhradit rozhodnutí o určení
otcovství soudu.
Podle české právní úpravy (§16 odst. 3 zákona o matrikách) je podkladem
pro zápis otcovství do matriční knihy narození dítěte narozeného mimo manželství,
k němuž bylo určeno otcovství, souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství, případně
rozhodnutí soudu o určení otcovství k dítěti. Tato úprava není v rozporu s čl. 3 Úmluvy.
Nedošlo-li k určení otcovství stěžovatele k nezletilé L. C. ani souhlasným prohlášením
rodičů před matričním úřadem či soudem, ani rozhodnutím soudu o určení otcovství,
nemohly správní orgány návrhu stěžovatele na zápis jeho otcovství k nezletilé L. C. do
matriční knihy narození vyhovět.
S ohledem na výše vyslovené závěry se kasační soud ztotožnil se závěry městského
soudu a kasační stížnost pro nedůvodnost podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení nad rámec
jeho činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Městský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem pro řízení o této
kasační stížnosti advokáta a náklady řízení proto v takovém případě hradí stát. Zástupci
stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9
odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení, včetně nahlížení do spisu, a písemné podání soudu týkající
se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce
4800 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
Mgr. Radka Paštiky, advokáta se sídlem Karlovo nám. 28, Praha, do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu