ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.55.2008:50
sp. zn. 9 As 55/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, proti
žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2006, č. j. 45 164/2006-603, o správním poplatku,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2008,
č. j. 7 Ca 7/2007 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí předsedy Rady Českého
telekomunikačního úřadu (dále jen „odvolací orgán“) ze dne 13. 11. 2006,
č. j. 45 164/2006-603, ve věci zastavení řízení pro nezaplacení správního poplatku.
Usnesením ČTÚ, odboru pro oblast Praha (dále jen „ČTÚ“ nebo „Úřad“), ze dne
29. 6. 2006, č. j. 032506/2006-631/Hen-IV.vyř., bylo jako orgánem prvního stupně
zastaveno řízení ve věci povinnosti účastníka telefonní stanice č. X k úhradě ceny za
poskytnutí veřejně dostupné služby elektronických komunikací v celkové výši 6 136 Kč s
příslušenstvím.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil právní názor,
že jazykovým výkladem ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona č. 634/2004 Sb.,
o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních
poplatcích“ nebo „poplatkový zákon“) lze jednoznačně dovodit, že předpokladem
osvobození je krom dalšího nejen podání žádosti účastníka dálkovým přístupem, ale také
dálkovým přístupem provedený úkon správním orgánem. Žalobní námitku o nejistotě
poplatníka ohledně jeho poplatkové povinnosti proto soud posoudil jako nedůvodnou.
Naproti tomu Úřadu jakožto druhé straně sporu soud nepřisvědčil pouze v tom, že §129
odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je speciálním ustanovením ve vztahu
k zákonu o správních poplatcích, s odůvodněním, že citované ustanovení má pouze
proklamativní povahu, zdůrazňující poplatkovou povinnost, jež konkrétně plyne
z pol. 110 zákona o poplatcích. Podle názoru městského soudu je tomu právě naopak,
tzn. že zákon o správních poplatcích je k zákonu o elektronických komunikacích
ve vztahu speciality, neboť je speciální úpravou pro správní poplatky v oblasti správního
práva, a má proto přednost. Celkově soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná,
proto ji zamítl.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje zákonný důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že zákonem
uvedené podmínky pro osvobození od správních poplatků splnil, neboť správní poplatek
uvedený pod položkou 110 písm. c) přílohy zákona o správních poplatcích je stanoven
pro „podání návrhu na rozhodnutí o sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění“, nikoli
pro vydání správního rozhodnutí, které je na základě podání správním orgánem vydáno.
Podáním návrhu na rozhodnutí o sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění tedy
stěžovatel vyžádal i provedl zpoplatněný úkon a naplnil tím dikci §8 odst. 2 písm. j)
zákona o správních poplatcích. Stěžovatel s odkazem na důvodovou zprávu tvrdí,
resp. domnívá se, že z citovaného ustanovení zcela jasně vyplývá vůle zákonodárce
osvobodit taxativně vymezené úkony od správních poplatků za účelem podpory rozvoje
elektronické komunikace se správními úřady. Zároveň vyjadřuje nesouhlas s tvrzením
městského soudu, že zákon o správních poplatcích ve svém §2 nespecifikuje obsah
legislativní zkratky „úkon“, neboť z textu zákona vyplývá, že „Předmětem poplatků jsou správní
řízení upravená zvláštním právním předpisem a další činnost správního úřadu související s výkonem
státní správy (dále jen „úkon“), přičemž jednotlivé úkony jsou taxativně, tedy dostatečně
přesně, vymezeny a popsány v jednotlivých položkách sazebníku poplatků, který tvoří
přílohu zákona o správních poplatcích.
Stěžovatel se neztotožňuje s názorem městského soudu, že předpokladem
osvobození od správního poplatku ve smyslu §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních
poplatcích je jednak „podání žádosti účastníka dálkovým přístupem, ale také dálkovým přístupem
provedený úkon správním orgánem, a správní orgán musí úkon provést totožným způsobem, jinak nejsou
splněny podmínky pro osvobození od poplatku“. Stěžovatel má za to, že podmínkou osvobození
od poplatku není soudem uváděný obousměrný „totožný“ způsob elektronické
komunikace, ale splnění následujících podmínek: 1) jde o úkon ve smyslu zákona
o správních poplatcích, který je vyžádán a proveden prostřednictvím dálkového přístupu,
2) je opatřen elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném
akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb, 3) sazba poplatku nepřevyšuje
2 000 Kč. Za takový úkon je nutno dle položky 110 písm. c) přílohy zákona o správních
poplatcích považovat také podání návrhu na rozhodnutí sporu o plnění povinnosti
k peněžitému plnění. Závěrem svého podání stěžovatel uvádí, že tento svůj názor opírá
i o písemné stanovisko Ministerstva informatiky České republiky ze dne 27. 10. 2005,
se kterým plně souhlasí.
Odvolací orgán se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s . řádně zastoupen. Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Poté dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že na základě nezpoplatněného
návrhu ze strany stěžovatele, doručeného ČTÚ dne 2. 6. 2006, bylo zahájeno správní
řízení ve věci povinnosti účastníka telefonní stanice č. X k úhradě ceny za poskytnutí
veřejně dostupné služby elektronických komunikací v celkové výši 6 136 Kč
s příslušenstvím. Jednalo se o podání návrhu na rozhodnutí sporu o plnění povinnosti
k peněžitému plnění, které představovala pohledávka stěžovatele za uživatelem shora
označené telefonní stanice, resp. dluh váznoucí na této stanici, jejímž uživatelem byl
v předmětném období pan J. Z. Dle položky 110 písm. c) Sazebníku je takový návrh
zpoplatněn 4 % ze sporné částky, nejméně však částkou 200 Kč (v předmětné věci se
konkrétně jednalo o poplatek ve výši 246 Kč). Dne 12. 6. 2006 byl stěžovatel vyzván k
zaplacení správního poplatku. Výzva byla stěžovateli doručena dne 14. 6. 2006. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě (15 dnů ode dne následujícího po dni doručení)
správní poplatek nezaplatil, bylo řízení podle §5 odst. 4 zákona o správních poplatcích
zastaveno. Správnost tohoto postupu potvrdil žalovaný i městský soud.
Předmětem sporu v posuzované věci je tedy otázka výkladu ustanovení §8 odst. 2
písm. j) zákona o správních poplatcích, neboť její objasnění je základním předpokladem
pro aplikaci tohoto ustanovení.
Podle citovaného ustanovení mají být od poplatku osvobozeny „úkony vyžádané
a provedené prostřednictvím dálkového přístupu, opatřené elektronickým podpisem založeným
na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb,
nepřevyšuje-li sazba poplatku 2000 Kč“. Je-li tedy splněna podmínka č. 2, vyjádřená v tomto
ustanovení, tedy že podání bylo ze strany navrhovatele uskutečněno prostřednictvím
dálkového přístupu a bylo opatřeno elektronickým podpisem, a zároveň byla splněna
i podmínka, že sazba poplatku nepřevyšuje stanovenou hranici, zůstává sporným pouze
výklad pojmu „proveden“, neboť dle zákonné dikce musí být úkon prostřednictvím
dálkového přístupu nejen vyžádán, ale i proveden. Všechny tři podmínky zakotvené v tomto
ustanovení musí být splněny kumulativně.
Jakkoli je možno principiálně souhlasit se závěrem městského soudu,
že „oboustrannost“ či lépe řečeno totožnost elektronické formy úkonu ze strany subjektu,
který si jej „vyžádává“ na jedné straně, a orgánu veřejné správy, který jej poté na druhé
straně „provádí“, je zřetelná, prostý jazykový výklad sám o sobě nepostačí. Jazykový výklad
představuje prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem
pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů
jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Soud není zcela vázán
doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě,
kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická
souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním
řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu
se musí zakládat na racionální argumentaci (srovnej např. nález Pléna Ústavního soudu
ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, zveřejněný pod č. 13 na str. 87 svazku č. 7 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná na htpp://nalus.usoud.cz). Účelem výkladu zákonného textu je dospět
v prvé řadě k „objektivnímu“ smyslu interpretované pasáže zákona, s přihlédnutím k povaze
konkrétního interpretačního problému.
V dané věci lze jazykový výklad podpořit i výkladem sledujícím smysl a účel
zákona o správních poplatcích. Správní poplatky jsou příjmem státního rozpočtu a sazby
jednotlivých poplatků byly dle důvodové zprávy k zákonu o správních poplatcích
(který s účinností od 16. 1. 2005 nahradil původní zákon č. 368/1992 Sb.) navrhovány tak,
aby plnily svou fiskální funkci. Předmětem poplatků jsou dle §2 zákona o správních
poplatcích správní řízení upravená zvláštními právními předpisy a činnosti, které souvisí
s výkonem státní správy. Ustanovení §8 zákona o správních poplatcích ve svém odst. 1
vymezuje pomocí taxativního výčtu subjekty, které jsou od poplatku osvobozeny,
v odst. 2 pak následuje výčet osvobozených úkonů. Je proto zřejmé, že osvobození
od poplatku je výjimkou z poplatkové povinnosti, a tedy výjimkou z pravidla, a že nárok
na osvobození od poplatku je určitým způsobem omezen. Nejvyšší správní soud v obecné
rovině sdílí názor stěžovatele, že účelem vložení ustanovení §8 odst. 2 písm. j) do zákona
o správních poplatcích bylo zefektivnění a zjednodušení komunikace fyzických
a právnických osob se správními úřady a podpora rozvoje komunikace elektronickou
formou. Tento cíl ostatně vyplývá i z již výše zmíněné důvodové zprávy, kde je ve zvláštní
části takto stručně, avšak doslovně formulován. Povaha úkonů, které mají být
prostřednictvím dálkového přístupu provedeny, není zákonem o správních poplatcích
nijak blíže konkretizována. Obdobně v tomto ohledu nestanoví zvláštní pravidla
ani úprava provedená zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů (§129 odst. 1 cit. zákona). Pro srovnání lze poukázat
např. na ustanovení §174a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, které upravuje vydání elektronického platebního rozkazu, jehož
dikce je naprosto explicitní. Je tedy nepochybné, že se jedná o úkon, který lze učinit
elektronicky jak ze strany účastníka, tak i ze strany orgánu veřejné moci, v tomto případě
soudu, cit.: „Je-li návrh podán na elektronickém formuláři podepsaném zaručeným elektronickým
podpisem žalobce a nepřevyšuje-li peněžité plnění požadované žalobcem částku 1 000 000 Kč, soud může
vydat na návrh žalobce elektronický platební rozkaz“.
Pokud by se Nejvyšší správní soud přiklonil k výkladu stěžovatele, aplikovalo
by se osvobození od správních poplatků široce, a to na jakékoliv úkony, o které by žadatel
požádal prostřednictvím dálkového přístupu, nepřekračovala-li by výše poplatku za takový
úkon 2 000 Kč. Osvobození od správních poplatků by tak bylo zcela na rozhodnutí
jednotlivého žadatele, bez ohledu na to, zda požadovaný úkon je vůbec možno ze strany
správního orgánu elektronickou formou provést. Nemožností provést úkon elektronickou
formou Nejvyšší správní soud nemá pochopitelně na mysli nedostatek technického
zázemí příslušného správního orgánu.
Co se týče vyjádření Ministerstva informatiky České republiky ze dne 27. 10. 2005,
které je založeno ve spise, a na které stěžovatel odkazuje, je třeba konstatovat, že toto
vyjádření nepovažuje Nejvyšší správní soud za relevantní. Předmětné vyjádření má jednak
povahu právně nezávazné písemné odpovědi na dotaz stěžovatele, a navíc je popřeno
celou řadou obecných stanovisek Ministerstva informatiky a Pokynů řady D Ministerstva
financí, které také samy o sobě nemají obecnou právní závaznost a které svědčí o výkladu
zcela opačném.
Zdejší soud sdílí, jak již bylo shora uvedeno, úvahu městského soudu o nutné
„obousměrnosti“, resp. „totožnosti formy“ osvobozeného úkonu, o kterou městský soud opřel
výrok napadeného rozsudku, a shledává ji logickou. Nárok na osvobození se nemůže
vztahovat na všechny typy řízení a činností správních orgánů, tj. úkonů ve smyslu §2
zákona o správních poplatcích, u kterých výše poplatkové povinnosti nepřevyšuje
2 000 Kč, ale pouze na takové úkony, které lze skutečně elektronickou formou
„obousměrně“ provést. Není přitom podstatné, zda z hlediska poplatkové povinnosti
je v obecné rovině zpoplatněn již samotný návrh, nebo je předmětem poplatku až řízení
zahájené na základě tohoto návrhu, jehož vyústěním je vydání rozhodnutí. Za situace,
kdy by návrh byl podán klasickou cestou v listinné podobě a ustanovení §8 odst. 2
písm. j) poplatkového zákona by nebylo vůbec aplikováno, by totiž byla tato otázka
naprosto irelevantní a správní poplatek by byl v souladu se zákonem vyměřen. Byl-li však
tentýž návrh podán (slovy ustanovení §8 poplatkového zákona „vyžádán“) elektronicky
a navrhovatel se dožadoval aplikace ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních
poplatcích, tj. přiznání nároku na osvobození tohoto úkonu od správního poplatku,
pak je rozhodující, zda vyžádaný úkon (ve smyslu ustanovení §2 zákona o správních
poplatcích) lze ze strany příslušného správního orgánu elektronickou formou - dálkovým
přístupem - i provést. Osvobození se tak bude automaticky vztahovat na všechny úkony
správních orgánů, kde příslušná právní úprava stanoví, že tyto úkony lze provádět
elektronickou formou - samozřejmě při respektování všech podmínek stanovených
v ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích.
V ostatních případech je za dané právní úpravy a ve světle výše uvedených úvah
nutno ustanovení §8 odst. 2 písm. j) zákona o správních poplatcích vyložit restriktivně,
a omezit nárok na osvobození pouze na jednoduché úkony, které lze běžně obousměrně
prostřednictvím dálkového přístupu vykonat. Typicky půjde o výpisy nebo opisy
z nejrůznějších registrů a evidenčních agend, pořízení kopií, osvědčení, prodloužení
pořádkových lhůt apod., které orgán veřejné správy může na vyžádání provést
prostřednictvím internetu. Jinak řečeno, pokud fyzická nebo právnická osoba požádá
elektronicky orgán veřejné správy o provedení nějakého úkonu (ve smyslu poplatkového
zákona) prostřednictvím dálkového přístupu, opatří návrh elektronickým podpisem
založeným na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem
certifikačních služeb a sazba poplatku je nižší nebo rovná částce 2 000 Kč [věta druhá
a třetí ust. §8 odst. 2 písm. j) poplatkového zákona] a předmět žádosti (požadovaný úkon)
je možno provést a zaslat (taktéž s elektronickým podpisem příslušného orgánu),
na elektronickou adresu určenou žadatelem, pak je tento úkon od správního poplatku
zcela osvobozen.
Námitce stěžovatele zastávajícího názor, že již samotným podáním návrhu
na rozhodnutí sporu o plnění povinnosti k peněžitému plnění dle položky 110 písm. c)
Sazebníku si předmětný úkon vyžádal a bez jakékoli ingerence správního úřadu
a interakce s ním zároveň provedl, není možno přisvědčit. I přesto, že znění
posuzovaného ustanovení vykazuje jistou nepřesnost vzbuzující pochybnosti o jeho
výkladu, považuje kasační soud tuto úvahu za principiálně nesprávnou a zjevně
neudržitelnou. Pro posouzení další, s tím související, resp. navazující otázky,
zda konkrétní úkon stěžovatele má být od poplatku osvobozen či nikoli, je rozhodující
povaha vyžádaného úkonu. Žádné ustanovení, které by určovalo, zda konkrétní úkon,
jenž je v posuzovaném případě úkonem sporným, lze provést elektronicky i ze strany
orgánu veřejné správy, neobsahuje ani zákon o správních poplatcích, ani příslušná zvláštní
právní úprava a ani stěžovatel žádnou argumentaci v tomto směru ve svém podání
nenabídl. Nejvyšší správní soud je dle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. vázán důvody
kasační stížnosti, přičemž námitky, které stěžovatel uplatnil, soud jako nedůvodné odmítl
(viz shora). Kasačnímu soudu tak nezbylo, než kasační stížnost zamítnout.
Nad rámec úvah uvedených shora považuje ještě Nejvyšší správní soud za vhodné
zdůraznit, že i státní moc si při výběru správních poplatků musí počínat v mezích
stanovených zákonem a volba, který z úkonů zpoplatní a který osvobodí, nemůže být
ponechána na její libovůli. Jinými slovy způsob, kterým bude úkon proveden, tj. zda
standardně či elektronicky, nemůže být ponechán na libovůli toho kterého správního
orgánu, či dokonce toho kterého pracovníka správního orgánu. Je proto v této souvislosti
vhodné zdůraznit, že umožňuje-li to povaha daného úkonu a jsou-li splněny obecné
podmínky pro osvobození, je správní orgán povinen provést daný úkon elektronickou
formou. Opačný výklad by mohl založit již zmíněnou libovůli orgánů veřejné správy
a v důsledku toho i potenciální nerovnost subjektů, tedy fyzických a právnických osob,
které by osvobození od poplatku nárokovaly. Takové důsledky jsou však z ústavního
hlediska nepřípustné.
S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolacímu správnímu orgánu v tomto řízení
žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. května 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu