ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.7.2009:76
sp. zn. 9 As 7/2009 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M.
K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá č. 6, Plzeň, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2008, č. j.
DSH/6438/07, ve věci přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
10. 12. 2008, č. j. 17 Ca 9/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), kterým
tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského
kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán“), ze dne
12. 2. 2008, č. j. DSH/6438/07. Uvedeným rozhodnutím správní orgán podle ust. §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany,
odboru dopravy (dále též „městský úřad“), ze dne 7. 5. 2007, č. j. 2/OD/165/07,
a toto rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutím městského úřadu byl stěžovatel uznán vinným
ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. e ) bodu 3. zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“ ), a kterým
mu za něj byla uložena pokuta ve výši 7000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ na dobu
6 měsíců a dále povinnost uhradit náklady řízení. Předmětného přestupku se podle
rozhodnutí městského úřadu dopustil stěžovatel tím, že dne 2. 3. 2007 kolem 15.00 hod.
jako řidič motorového vozidla Iveco s přípojným vozidlem na pozemní komunikaci I/20
u obce Všeruby nepředložil při silniční kontrole platný doklad o profesní způsobilosti
řidiče a bylo zjištěno, že držitelem platného osvědčení o profesní způsobilosti řidiče byl
do 20. 2. 2007. Uvedeným jednáním porušil stěžovatel ust. §48 odst. 1 písm. c) zákona č.
247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových
vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 247/2000 Sb.“).
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele přinesla novela zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), do právního řádu České
republiky určité dílčí problémy, které souvisejí s drakonickými tresty za některé přestupky
na úseku silniční dopravy. Stěžovatel uvádí, že přestože správní orgán popisoval jeho
přestupek jako závažný, lze jej považovat vždy za opomenutí, a to i kdyby byl na vině
toliko stěžovatel. Zdůraznil, že přestupkem nebyla způsobena škoda a jeho jednání není
nebezpečné ani jiným účastníkům silničního provozu . Specifickou závažnost přestupku
uměle vytvořil zákonodárce v návaznosti na možnou sankci. Podle názoru stěžovatele
je třeba, zejména v případech jako je tento, více než kdykoliv jindy sledovat účel dané
legislativní úpravy (argumentum ratione legis). Úmyslem zákonodárce při úpravě ust. §6
odst. 8 písm. d) zákona o silničním provozu, ve spojení s ust. §22 odst . 7 zákona
o přestupcích, a tedy logicky i jinak poněkud nesystematicky vloženého trestu zákazu
činnosti, bylo nejspíše přísně trestat řidiče, kteří nejsou po odborné stránce dostatečně na
výši a mohli by v silničním provozu způsobit například dopravní nehodu či jiné nesnáze
ukázněným účastníkům silničního provozu. Stěžovatel je přesvědčen, že toto není jeho
případ, neboť profesní osvědčení nabyl prakticky okamžitě a obratem po vzniku
pochybení, což dokládá naopak pouze jeho administrativní opomenutí. Nesystematičnost
a přílišnou tvrdost sankce dopadající pochopitelně o poznání více na řidiče z povolání,
jímž stěžovatel je, se městský úřad pokusil kompenzovat tím, že uložil sankci zákaz řízení
jen pro řidičské oprávnění skupiny „C“ s odůvodněním, že tak činí z důvodu
nedbalostního zavinění. Stěžovatel nesouhlasil s uloženou sankcí, kterou považoval za
nepřiměřeně přísnou a nezákonnou. Přestože si stěžovatel „váží“ toho, že již městský
úřad mu chtěl v podstatě pomoci a alespoň trochu zmírnit absurdní a nepřiměřenou
sankci, je od počátku toho názoru, že trest, který mu byl městským úřadem a v podstatě
i napadeným rozsudkem krajského soudu uložen, je nezákonný. Podle názoru stěžovatele
nemá uložený trest oporu ani v zákoně o přestupcích, ani ve správním řádu, jelikož
správní orgán musí vždy ukládat trest na základě ust. §2 odst. 1 a 4 správního řádu.
Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí, které rozšiřuje či zužuje uvažovaný trest,
i za předpokladu, že je pro stěžovatele v podstatě příznivější, nesprávně vykládá zákon
a je tedy nezákonné. Stěžovatel namítá, že nezákonné bylo také následné rozhodnutí
správního orgánu, neboť tento je ve smyslu ust. §89 odst. 2 správního řádu při odvolání
povinen přezkoumat soulad rozhodnutí orgánu prvního stupně s právními předpisy.
Stejně nezákonného charakteru je podle jeho názoru i interpretace této otázky krajským
soudem, neboť ta skutečnost, že zákon o přestupcích hovoří o zákazu činnosti a nikoliv
explicitně „o zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel“
neznamená automaticky, že zákaz činnosti pouze pro určitou skupinu řidičských
oprávnění je na správním uvážení. Stěžovatel na závěr zdůrazňuje, že o zákazu činnosti
uvedeném tak explicitním způsobem, jak jej pojímá krajský soud, nepojednává výslovně
žádný předpis, a přesto trest spočívající v zákazu činnosti jen pro určitou řidičskou
skupinu rozhodně nelze považovat za běžnou sankci vycházející z praxe správních orgánů
a soudů. Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto
soudu zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 19. 1. 2009 správní orgán uvedl, že trvá
na správnosti rozhodnutí a samozřejmě i na správnosti a zákonnosti roz hodnutí krajského
soudu. Správní orgán opakovaně tvrdí, že institut zdokonalování odborné způsobilosti
řidiče z povolání nelze bagatelizovat, jak v určitém smyslu činí stěžovatel, ale naopak musí
být tomuto okruhu společenských vztahů kladen zásadní význam . I přes výše uvedené
respektuje míru možného opomenutí stěžovatele, které je v lidském jednání přirozené.
Opomenutí však lze podle jeho názoru těžko akceptovat tam, kde se u osoby v určitém
profesním postavení plnění určitých povinností nutně předpokládá. Pravidelné
zdokonalování odborné způsobilosti a s tím související úkony je jednou ze základních
povinností řidiče z povolání, který si musí jejího náležitého plnění hledět. Správní orgán
dále uvádí, že stěžovateli nelze v žádném případě přisvědčit v argumentu, že zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení jen pro řidičské oprávnění skupiny „C“ nemá oporu
v zákoně. Pokud by měl správní orgán tento názor ad absurdum akceptovat, potom ani
samotný zákaz řízení všech motorových vozidel nemá oporu v zákoně, totiž ani on v něm
není uveden. Správní orgán se domnívá, že zákonodárce mu dává v rámci uložení sankce
zákazu činnosti na uvážení, kterou kvalifikovanou činnost či její část do tohoto zákazu
zahrne. Pokud jí má být zákaz řízení pouze pro některé skupiny řidič ského oprávnění,
jedná se zajisté o správní uvážení, které je plně v intencích zákona, jak ostatně uvádí
i krajský soud v napadeném rozsudku. Správní orgán podotýká, že praxe, kdy správní
orgány ukládají sankci zákazu řízení pouze pro některou ze skupin ři dičského oprávnění
(kde je vztah ke spáchanému přestupku), se vyskytuje zejména od účinnosti velké novely
zákona o silničním provozu a přestupkového zákona, tj. od 1. 7. 2006, která významně
zvýšila sankce za přestupky na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích. Pokud je řidiči motorového vozidla uložena sankce zákazu řízení
motorových vozidel, pro něž je nutné řidičské oprávnění skupiny „C“, zůstáv á řidiči
minimálně řidičské oprávnění skupiny „B“, je tedy v situaci, kdy v rámci možností může
sankci vykonat, aniž by se dostal do skutečně neřešitelné situace z hlediska zajištění
uspokojování svých potřeb. V této souvislosti je podle názoru správního orgánu kasační
stížnost paradoxní, neboť ji stěžovatel podává v podstatě ve svůj neprospěch. Pokud totiž
má být uložená sankce zákazu činnosti nezákonná, pak musela být uložena pouze sankce
„úplná“, tj. zákaz řízení všech motorových vozidel, jež přestavuje pro stěžovatele sankci
mnohem přísnější. Správní orgán proto zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud by měl
posoudit obsah kasační stížnosti i v tomto aspektu, kdy stěžovatel, resp. jeho zástupce
podává stížnost, která vyznívá v neprospěch stěžovatele. S ohledem na výše uvedené
navrhuje správní orgán, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §48 odst. 1 písm. c) zákona č. 247/2000 Sb. zdokonalování odborné
způsobilosti řidičů v rozsahu 16 hodin ročně a přezkoušení jednou za tři roky je povinna
se zúčastnit osoba, která řídí nákladní vozidlo, speciální vozidlo a jízdní soupravu, mimo
takové jízdní soupravy, jejíž součástí je jako tažné vozidlo zemědělský nebo lesnický
traktor, pokud největší povolená hmotnost vozidel nebo jízdní soupravy převyšuje
7500 kg.
Podle ust. §6 odst. 8 písm. d) zákona o silničním provozu musí řidič motorového
vozidla mít při řízení u sebe osvědčení profesní způsobilosti řidiče, pokud jde o řidiče,
který je povinen účastnit se zdokonalování odborné způsobilosti podle zvláštního
předpisu.
Podle ust. §14 odst. 1 zákona o přestupcích lze zákaz činnosti uložit jen
za přestupky uvedené ve zvláštní části tohoto zákona nebo v jiném zákoně a na dobu tam
stanovenou, nejdéle na dva roky, a jde-li o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním
nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního
orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní.
Podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 3 . zákona o přestupcích se přestupku dopustí
ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není držitelem
platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče.
Podle ust. §22 odst. 7 zákona o přestupcích p okuta od 5000 Kč do 10 000 Kč
a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku se uloží za přestupek podle odstavce 1
písm. a), písm. e) bodů 2 až 4, písm. f) bodů 2, 7, 10 a 11.
Nejvyšší správní soud uvádí, že co do zjištění skutkového stavu není mezi účastníky
řízení sporu. Stěžovatel ani správní orgán nerozporují skutečnost, že stěžovatel se dne
2. 3. 2007 kolem 15.00 hod. jako řidič motorového vozidla Iveco s přípojným vozidlem
na pozemní komunikaci I/20 u obce Všeruby dopustil přestupku podle ust. §22 odst. 1
písm. e) bodu 3. zákona o přestupcích, když při silniční kontrole nepředložil platný doklad
o profesní způsobilosti, a bylo zjištěno, že držitelem platného osvědčení o profesní
způsobilosti byl do 20. 2. 2007, čímž porušil ust. §48 odst. 1 písm. c) zákona č. 247/2000 Sb.
Ačkoliv je v projednávané věci stěžejní otázkou to, zda sankce zákazu činnosti
byla stěžovateli uložena za jím spáchaný přestupek ve smyslu ust. §22 odst. 1 písm. e)
bodu 3. zákona o přestupcích v souladu se zákonem, považuje předně Nejvyšší správní
soud s ohledem na některá tvrzení stěžovatele obsažená v jím podané kasační stížnosti
a dále z důvodu komplexnosti za nezbytné uvést následující.
Na rozdíl od ostatních správních deliktů má přestupek jako jediný svou legální
definici. Lze proto o něm hovořit jako o tzv. správním deliktu „pojmenovaném“.
V souladu s ust. §2 odst. 1 zákona o přestupcích se jedná o z aviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li
o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Přestupkem
je tedy protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. Tuto koncepci
potvrzuje i judikatura Ústavního soudu, podle které je nepřípustné, aby například obecně
závazná vyhláška obce nově nebo podrobněji formulovala skutkové pod staty přestupků,
které jsou definovány v zákoně o přestupcích nebo v jiných zákonech (viz nález
Ústavního soudu ze d ne 23. 8. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 47/93, vyhlášený pod č. 179/1994 Sb.
a publikovaný ve Sbírce rozhodnutí, svazek 2, nález č. 39).
Shora citované ust. §2 odst. 1 zákona o přestupcích a v něm obsažená legální
definice přestupku tak respektuje základní požadavek demokratického právního státu -
totiž, že státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky
a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tímto požadavkem, který bývá
pravidelně nazýván jako princip zákonnosti či legality, je vázána veškerá činnost veřejné
správy, a proto je nezbytné jej aplikovat též na problematiku správního trestání, jakožto
součást výkonu veřejné správy. Z formálního hlediska má pro naplnění tohoto principu
zásadní význam zásada „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ (tj. není zločinu, není
trestu, nestanoví-li tak zákon) [k tomu blíže srovnej Hendrych, D. a kol. Správní právo.
Obecná část. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 411 a násl.]. Ostatně ke skutečnosti,
že nelze na uplatnění zásady „nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“ , jež je odrazem
principu právní jistoty a ochrany legitimních očekávání, rezignovat ani v oblasti správního
řízení, a zvláště pak tam, kde dochází ke správnímu trestání , a to i přesto, že tato byla
primárně formulována pro oblast trestního práva, se Nejvyšší správní soud vyjádřil
například v rozsudku ze dne 23. 9. 2004, č. j. 6 A 173/2002 - 33, či v rozsudku ze dne
15. 1. 2009, č. j. 7 Afs 76/2008 - 65, oba dostupné na www.nssoud.cz.
Ve světle shora uvedeného pak nelze mít pochyb o tom, že skutková podstata
přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. e) bod u 3. zákona o přestupcích, kterého
se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a není
držitelem platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče, je plně v souladu s principem
zákonnosti, neboť naplňuje požadavek určitého, jasného a přesného zákonného vyjádření
skutkové podstaty správního deliktu, v daném případě přestupku, za který byla stěžovateli
udělena sankce.
Zákon o přestupcích jako celek v obecné rovině chrání určitý výsek právem
regulovaných právních vztahů, pro které je společný zájem na náležitém a řádném výkonu
veřejné správy (obecný objekt). Oproti tomu ust. §22 citovaného zákona, jak ostatně
napovídá i jeho název, má za cíl zajistit dodržování právních předpisů vztahujících
se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (druhový objekt), tak, jak jsou upraveny
ve zvláštních právních předpisech, které však vlastní sankce nemají. Mezi těmito
zvláštními právními předpisy pak figuruje zejména zákon o silničním provozu, na který
je v jednotlivých skutkových podstatách přestupků podle tohoto zákonného ustanovení
odkazováno ať už přímo použitou terminologií a úpravou, nebo skrze poznámku
pod čarou 2a (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2006,
sp. zn. II. ÚS 750/06, http://nalus.usoud.cz/).
Ustanovení §22 zákona o přestupcích tedy nemá primárně kompenzační
charakter. Nepostihuje proto ani tak protiprávní jednání, jímž vznikla škoda, nebo jiná
újma účastníkům silničního provozu, jeho smyslem je postihovat společensky nebezpečné
jednání spočívající v nedodržení relevantních právních předpisů, které má za následek
ohrožení či v některých případech dokonce narušení bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu. V tomto duchu je pak koncipováno rovněž ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 3 .
zákona o přestupcích, které považuje protiprávní jednání spočívající v řízení motorového
vozidla v provozu na pozemních komunikacích bez platného osvědčení profesní
způsobilosti řidiče přinejmenším za ohrožení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
Právním předpisem, jehož porušení je v daném případě sankcionováno, je ust. §6 odst. 8
písm. d) zákona o silničním provozu, podle kterého musí řidič motorového vozidla
mít při řízení u sebe osvědčení profesní způsobilosti řidiče, pokud jde o řidiče,
který je povinen účastnit se zdokonalování odborné způsobilosti podle zvláštního
předpisu.
Výše uvedené závěry tak vyvracejí tvrzení stěžovatele, že přestupek podle ust. §22
odst. 1 písm. e) bodu 3. zákona o přestupcích není nebezpečný jiným účastníkům
silničního provozu. Vzhledem ke skutečnosti, že shora citované ustanovení nerozlišuje
mezi řidiči, kteří vůbec nejsou držiteli platného osvědčení profesní způsobilosti řidiče,
a řidiči, kteří jeho držiteli sice jsou, avšak toto není platné, není podle Nejvyššího
správního soudu v tomto směru relevantní ani tvrzení stěžovatele týkající se smyslu
zákonné úpravy, neboť protiprávní jednání těchto osob je kladeno na roveň. Stejně
tak nemá vliv na naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přestupku podle ust. §22
odst. 1 písm. e) bodu 3. zákona o přestupcích skutečnost, že stěžovatel nabyl platné
osvědčení profesní způsobilosti řidiče krátce po spáchání předmětného přestupku.
Ačkoliv je argumentace stěžovatele v řadě ohledů kusá, i přesto považuje Nejvyšší
správní soud za nezbytné vyjádřit se alespoň v obecné rovině též k otázce zavinění,
jakožto obligatornímu znaku skutkové podstaty přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. e)
bodu 3. zákona o přestupcích, který charakterizuje subjektivní stránku tohoto přestupku.
Problematika zavinění, tj. vnitřního psychického stavu pachatele k protiprávnímu
jednání a jeho následku, je z hlediska systematiky zákona o přestupcích zařazena do jeho
obecné části (ust. §1 až §20 citovaného zákona), k níž je jeho zvláštní část, ve které jsou
obsaženy skutkové podstaty jednotlivých přestupků (ust. §21 až §50 citovaného zákona),
v poměru speciality. Nutno říci, že mimo to obsahuje zákon o přestupcích též ustanovení
procesní povahy (ust. §51 až §88 citovaného zákona) a ustanovení společná, přechodná
a závěrečná (ust. §89 až §98 citovaného zákona)[k tomu blíže viz například Mates,
P. a kol. Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 43
a násl.]. V souladu s ust. §3 zákona o přestupcích postačí k odpovědnosti za přestupek
zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Vlastní
definici nedbalosti a úmyslu obsahuje ust. §4 citovaného zákona (k problematice zavinění
blíže viz např. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné , obecná část. II. vydání. Brno :
Masarykova univerzita, 1996, s. 155 a násl.). Protože ust. §22 odst. 1 písm. e) bod 3 .
zákona o přestupcích nevyžaduje k odpovědnosti za tento přestupek zavinění ve formě
úmyslu, Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uzavírá, že je třeba aplikovat obecné
pravidlo, podle kterého postačí k odpovědnosti za nyní posuzovaný přestupek zavinění
z nedbalosti. Úvahy stěžovatele o spáchání přestupku v důsledku „pouhého“ opomenutí
jsou proto z výše uvedených důvodů liché.
V návaznosti na výše uvedené přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení
stěžejní otázky, zda sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ na dobu 6 měsíců byla stěžovateli
za jím spáchaný přestupek ve smyslu ust. §22 odst. 1 písm. e) bod u 3. zákona
o přestupcích uložena v souladu se zákonem.
Při ukládání sankce za přestupek je nezbytné důsledně dodržovat především
princip zákonnosti a s tím úzce související zásadu „nulla poena sine lege“ (viz výše),
ze které vyplývá požadavek zákonné formy vyjádření druhů a výše sankc e, podmínek
a způsobu jejich ukládání, i hledisek pro vyměření sankce v konkrétním případě.
Tato zásada nachází v rovině ukládání sankcí za přestupky svůj zákonný odraz v obecné
a zvláštní části zákona o přestupcích a tam obsažených pravidlech pro ukládání sankcí.
Základním ustanovením, které taxativním způsobem vymezuje jednotlivé druhy sankcí,
jež lze za přestupek uložit, je ust. §11 odst. 1 citovaného zákona. Podle něj lze
za přestupek uložit napomenutí, pokutu, zákaz činnosti, propadnutí věci. Podmínky
ukládání a konkrétní výši sankcí stanoví zákon o přestupcích v ust. §13 až §15, přičemž
v souladu se systematikou přestupkového zákona je vždy nezbytné respektovat odlišnosti
dané jeho zvláštní částí a dále jednotlivými speciálními zákony.
Sankci zákazu činnosti, která bezesporu představuje jeden z nejzávažnějších a často
i trvalejších zásahů do právního postavení pachatele přestupku, upravuje ust. §14
citovaného zákona. Podle ust. §14 odst. 1 zákona o přestupcích lze zákaz činnosti uložit
jen za přestupky uvedené ve zvláštní části tohoto zákona nebo v jiném zákoně a na dobu
tam stanovenou, nejdéle na dva roky, a jde-li o činnost, kterou pachatel vykonává
v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu
státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní.
Citované ustanovení tak především stanoví základní podmínku ukládání sankce zákazu
činnosti, tj. lze ji uložit jen za přestupky uvedené ve zvláštní části tohoto zákona nebo
v jiném zákoně.
V souzené věci byla stěžovateli uložena sankce za jím spáchaný přestupek podle
ust. §22 odst. 7 zákona o přestupcích, jež stanoví, že p okuta od 5000 Kč do 10 000 Kč
a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku se uloží za přestupek podle odst avce 1
písm. a), písm. e) bodů 2 až 4, písm. f) bodů 2, 7, 10 a 11. Z výše uvedeného je patrno,
že požadavek nezbytného zmocnění k uložení tohoto typu sankce byl v daném případě
splněn. Správní orgán byl tedy na základě zvláštní části přestupkového zákona oprávněn
uložit sankci zákazu činnosti, resp. s ohledem na ust. §22 odst. 12 téhož zákona, a tam
stanovenou nemožnost upuštění od uložení sankce , předmětnou sankci povinen uložit
(v podobném směru se Nejvyšší správní soud vyjádřil též ve svém rozsudku ze dne
25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 - 58, www.nssoud.cz).
V podané kasační stížnosti vyjádřil stěžovatel dále názor, že sankce zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajících jen do kategorie řidičské
oprávnění skupiny „C“ je nezákonná, neboť nemá oporu v přestupkovém zákoně
ani ve správním řádu.
Ve vztahu k této námitce považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit,
že stěžovatel zjevně opominul ust. §14 odst. 1 zákona o přestupcích, které s ohledem
na systematiku zákona o přestupcích (viz výše) upravuje základní podmínky ukládání
sankce zákazu činnosti a dává tak jasnou odpověď na otázku, proč správní orgán uložil
stěžovateli sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
spadajících jen do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“.
Ustanovení §14 odst. 1 zákona o přestupcích sice odkazuje ve vztahu k zmocnění
k uložení této sankce a její délku na zvláštní část zákona o přestupcích, příp. na jiné
zákony, současně však obsahuje obecně použitelné pravidlo, že sankci zákazu činnosti lze
uložit nejdéle na dva roky, a jde-li o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném
obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel
přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Neopominutelnou podmínkou pro uložení
tohoto druhu sankce je tedy jednak to, aby se jednalo o činnost, kterou pachatel vykonává
v pracovním nebo jiném obdobném poměru, případně k níž je třeba povolení
nebo souhlasu státního orgánu, a současně právě touto činností nebo v souvislosti
s ní se pachatel dopustil přestupku. S ohledem na tuto podmínku lze proto současnou
koncepci sankce zákazu činnosti charakterizovat jako takovou, která je omezující povahy
a jejímž hlavním smyslem je zabránit pachateli přestupku v recidivě.
Řízení motorových vozidel je bezesporu činností, k níž je třeba povolení státního
orgánu [viz ust. §3 odst. 3 písm. a), ve spojení s ust. §8 0 a násl. zákona o silničním
provozu]. Jestliže se tedy stěžovatel dopustil přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. e)
bodu 3. zákona o přestupcích v souvislosti s řízením motorového vozidla, konkrétně
nákladního automobilu Iveco s přípojným vozidlem, k jehož řízení je nezbytné řidičské
oprávnění k řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění
skupiny „C“, je nezbytné považovat činnost spočívající v řízení motorových vozidel
spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ za právě tu činnost, v souvislosti
s níž se stěžovatel dopustil přestupku. Uložil-li proto správní orgán v nyní projednávané
věci sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajících do
kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ za stěžovatelem spáchaný přestupek, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že takový postup správního orgánu byl plně v souladu s ust. §14 a
§22 odst. 7 zákona o přestupcích, ust. §2 odst. 4 správního řádu, jakož i zásadou
zákonnosti vyjádřenou například i ve stěžovatelem zmiňovaném ust. §2 odst. 1 správního
řádu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že správní orgán nikterak nerozšířil ani nezúžil
uvažovanou sankci. Ostatně takový postup mu neumožňuje ani ust. §14 odst. 1 zákona
o přestupcích, ani ust. §22 odst. 7 téhož zákona . Vlastní správní uvážení je proto možné
spatřovat v úvaze správního orgánu o výši sankce, resp. o délce uložené ho zákazu
činnosti a výši uložené pokuty. Nutno však poznamenat, že i v této rovině je správní
orgán významným způsobem omezen, neboť ust. §22 odst. 7 zákona o přestupcích
obsahuje tzv. sankční rozpětí, tj. interval, v němž se může pohybovat ukládaná pokuta,
jakož i doba, na níž se ukládá zákaz činnosti, přičemž zákon o přestupcích v obou
případech stanoví horní i spodní hranici výše těchto sankcí. Nejvyšší správní soud proto
na základě výše uvedeného neso uhlasí s předestřeným názorem stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Stěžovatel dále podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má za to, že rozh odnutím
ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení
úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu