ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.77.2008:50
sp. zn. 9 As 77/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: S. K.
zastoupená JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2008,
sp. zn. KÚOK/7699/2008/ODSH-SD/626, č. j. KUOK/1699/2008, ve věci přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2008,
č. j. 58 Ca 9/2008 – 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2008, č. j. 58 Ca 9/2008 – 21,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), který zrušil jeho rozhodnutí ze dne 18. 2. 2008, sp. zn. KÚOK/7699/2008/ODSH-
SD/626, č. j. KUOK/1699/2008, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno
rozhodnutí Magistrátu města Přerova, odboru dopravy, oddělení řidičských oprávnění
a přestupků (dále jen „správní orgán“), ze dne 11. 12. 2007, č. j. 2007/11756/DOP.
Tímto rozhodnutím bylo konstatováno, že žalobkyně je vinna porušením ustanovení §4
písm. a) a §17 odst. 5 písm. b) a d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů, a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), tím, že dne 3. 5. 2007 kolem 17.10 hodin řídila motocykl tov. zn. Suzuki GS
500E, se kterým jela v Přerově po ulici Palackého v úseku jednosměrné ulice, přičemž před
přechodem pro chodce, u samoobsluhy naproti pasáži, předjížděla tvořící se kolonu vozidel,
přičemž došlo ke střetu s vozidlem Škoda Fabia, jehož řidička odbočovala vlevo na
parkoviště mezi školami. Došlo ke střetu pravé přední části motocyklu a levé přední části
Fabie a pádu řidičky motocyklu. Na vozidlech vznikla hmotná škoda orientačně vyčíslená cca
na 60 000 Kč. Při nehodě ke zranění osob nedošlo a alkohol byl u obou účastníků nehody
vyloučen dechovou zkouškou (Dräger). Podle §22 odst. 7 zákona o přestupcích byla
žalobkyni uložena sankce, konkrétně pokuta ve výši 7000 Kč a zákaz činnosti řízení všech
motorových vozidel na dobu 8 měsíců, počínaje dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem shledal krajský soud žalobu jako důvodnou a ve smyslu §78
odst. 1 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního
orgánu nižšího stupně, zrušil pro vady řízení a věc vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud provedl dokazování obsahem správního spisu a při ústním jednání dne
6. 6. 2008 dospěl k závěru, že dosud provedené dokazování není dostatečné.
Dle názoru krajského soudu se totiž rozhodující správní orgány nevypořádaly
se znaleckým posudkem zpracovaným Ing. L. M. a opomíjejí jeho závěry, z nichž vyplývá, že
důvodem střetu vozidel byla především skutečnost, že řidička Škody Fabie (M. P.) vybočila
vlevo v době, kdy žalobkyně, řídící motocykl Suzuki, se za ní nenacházela ve vzdálenosti větší
než 19 m. Řidička Škody Fabie měla tedy účinnou možnost střetu s motocyklem řízeným
žalobkyní zabránit, jestliže by před vybočením vlevo sledovala důsledně situaci a provoz za
sebou. Škoda Fabia byla v době střetu v pohybu. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně je
uvedeno, že v pohybu vozidla Škody Fabia M. P. nebylo shledáno pochybení a dále, že
okolnost, zda jeho řidička dávala znamení o změně směru jízdy , nelze objektivně zjistit.
V napadeném rozhodnutí stěžovatele – správního orgánu II. stupně – je však již uváděno, že
řidička Škody Fabia svým jednáním porušila §21 odst. 1 zákona o silničním provozu,
přičemž její povinnost jako odbočujícího řidiče spočívá v tom, že tento musí být přesvědčen,
jak před započetím odbočování, tak i při jeho samotné realizaci a s ohledem na konkrétní
situaci, že nemůže dojít k ohrožení vozidla jedoucího za ním. Proto také stěžovatel uložil
povinnost zahájit řízení o přestupku proti řidičce Škody Fabia. Přestože tedy stěžovatel ve
svém rozhodnutí uvádí zcela odlišné hodnocení jednání řidičky Škody Fabie, kdy ukládá
zahájit řízení o přestupku proti této řidičce, nijak se tento závěr neprojevuje v hodnocení
míry případného zavinění žalobkyně na předmětném přestupku – současně (a tedy nelogicky)
stěžovatel uvádí, že žalobkyně svým jednáním naplnila skutkovou podstatu jí za vinu
kladeného přestupku. Z dosavadního dokazování však zatím vyplývá, že pokud lze hovořit
o zavinění žalobkyně, pak jde o zavinění minimální a v té souvislosti je také uložená sankce
neadekvátní.
V této souvislosti krajský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn.
5 Tdo 10/2008, a to zejména v této pasáži: „skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy provozu
na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže
sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena.“
Závěrem krajský soud konstatoval, že při vydávání nového rozhodnutí bude nutné
prokázat, jaká je míra zavinění žalobkyně na předmětné dopravní nehodě. Dle mínění
krajského soudu je nutno rovněž zjistit dalším vyhodnocením důkazů, případně jejich
doplněním, na jakou vzdálenost mohla řidička Škody Fabie zaregistrovat řidiče prvního
motocyklu (svědka Č.), kdy se naposledy podívala do zrcátka (a do kterého) před prováděním
odbočení, kdy zaregistrovala předjíždějící motocykl řízený žalobkyní.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem a z toho
učiněným závěrem krajského soudu, a to z následujících důvodů.
Podle stěžovatele je plně prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost účastníka provozu
na pozemních komunikacích, kdy se při účasti na provozu na pozemních komunikacích
nechovala ohleduplně a ukázněně tak, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo
majetek jiných osob a své chování nepřizpůsobila situaci v provozu na pozemních
komunikacích [§4 písm. a) zákona o silničním provozu] a předjížděla, přestože se nemohla
bezpečně zařadit před vozidla, která hodlala předjet, a to bezprostředně před přechodem
pro chodce [§17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu]. Krajský soud však
posuzoval především jednání druhé účastnice dopravní nehody, což je dle názoru stěžovatele,
který je v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu (č. j. 5 As 48/2007 – 160),
relevantní pouze pro uložení výše sankce, nikoli pro učinění závěru, zda se žalobkyně
dopustila jednání, které je jí kladeno za vinu. Žalobkyní bylo namítáno nedostatečné zjištění
skutkového stavu, a proto měl krajský soud zkoumat, zda okruh skutečností, které v řízení
měly být zjišťovány, tedy zda porušení ustanovení zákona o silničním provozu bylo zjištěno
v postačujícím rozsahu, zda se tak stalo s použitím zákonných důkazních prostředků
a způsobem, který neodporuje procesnímu předpisu, a zda skutkový stav, který správní orgán
zjistil a na jehož podkladě rozhodoval, má v provedených důkazech postačující oporu.
Namísto toho ovšem krajský soud zkoumal okolnosti, za kterých k protiprávnímu jednání
došlo, zejména pak jednání druhé účastnice dopravní nehody, což bylo na místě – jak již bylo
výše uvedeno – toliko při úvaze o výši sankce.
V tomto ohledu stěžovatel rovněž poukázal na to, že názor krajského soudu
o neadekvátnosti sankce dle §22 odst. 7 zákona o přestupcích je neopodstatněný, neboť
sankce byla uložena v dolní hranici zákonného rozpětí s odůvodněním, které splňuje zákonná
kritéria uvedená v ustanovení §12 odst. 1 zákona o přestupcích. Dodal přitom, že z jeho
pokynu, aby bylo zahájeno řízení o přestupku s druhým účastníkem dopravní nehody, nelze
dovozovat snížení míry zavinění žalobkyně tak, jako to činí krajský soud. Konstatování
krajského soudu o minimálním zavinění žalobkyně stěžovatel nesdílí a upozorňuje,
že předjíždění v bezprostřední blízkosti přechodu pro chodce je velmi nebezpečný úkon,
jehož následky bývají mnohdy tragické.
Stěžovatel proto považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné, neboť krajský
soud nesprávně posoudil otázku týkající se jednání žalobkyně a toto posuzoval (ač blíže
nekvalifikoval) jako jednání, kdy porušením zvláštního právního předpisu způsobila dopravní
nehodu. Zároveň považuje tento rozsudek za nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti,
neboť předmětem přestupkového řízení bylo porušení §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. b)
a d) zákona o silničním provozu, nikoliv míra zavinění na dopravní nehodě, a krajský soud
se přesto jednáním, které bylo žalobkyni kladeno za vinu, nezabýval a pouze hodnotil,
zda byla prokázána míra zavinění na dopravní nehodě. Za velmi obecný, neko nkrétní
a tím i nepřezkoumatelný označil stěžovatel také názor krajského soudu o nedostatečném
dokazování s tím, že pokud má být opřen o údajné nevypořádání se se skutečnostmi
uvedenými ve znaleckém posudku, je třeba vycházet z toho, že posudek se zabývá pouze
technickou, nikoliv právní stránkou průběhu nehody. Ze závěrů krajského soudu je však
patrné, že tento mezi technickou a právní stránkou posouzení dopravní nehody nedělá rozdíl,
což stěžovatel považuje za nesprávné. Současně uvádí, že není zřejmé, proč krajský soud
dává pokyn k provedení úkonů, které s protiprávním jednáním uvedeným v ustanovení §17
odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu, která jsou žalobkyni kladeny za vinu, zcela
zřejmě nesouvisí. Z tohoto důvodu považuje rozsudek krajského soudu taktéž za zmatečný.
Na základě všech těchto skutečností jsou dle stěžovatele dány důvody kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s., a proto navrhu je, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti uvedla, že ji považuje
za nedůvodnou a že krajský soud při vydání napadeného rozsudku žádným způsobem
nepochybil. Dále namítla, že u stěžovatele není splněna podmínka obligatorního zastoupení
v řízení o kasační stížnosti (§105 s. ř. s.), neboť Mgr. J . není zaměstnancem samotného
stěžovatele, nýbrž je zaměstnancem Olomouckého kraje, tedy subjektu odlišného
od stěžovatele. Závěrem žalobkyně uvedla, že považuje kasační stížnost za zcela neúčelnou
za situace, kdy krajský soud zrušil jak rozhodnutí stěžovatele, tak prvostupňového správního
orgánu a věc vrátil k dalšímu řízení, což znamená, že napadený rozsudek není v projednávané
věci rozhodnutím konečným. Navrhla proto, aby kasační soud kasační stížnost stěžovatele
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
V této souvislosti, zejména ve vztahu k tvrzení žalobkyně, dle které není podmínka
povinného zastoupení splněna, neboť pověřená osoba není zaměstnancem samotného
stěžovatele, nýbrž je zaměstnancem Olomouckého kraje, zdejší soud podotýká následující.
Orgány kraje, vedle zastupitelstva kraje, jako jeho základního orgánu, jsou dále rada kraje,
hejtman kraje a krajský úřad. Pro zabezpečení výkonu veřejné správy na území kraje má
rozhodující význam právě krajský úřad, který je orgánem kraje tzv. úředního typu, jenž plní
funkci regionálního správního úřadu. Z hlediska personálního je tvořen ředitelem, který stojí
v čele, a zaměstnanci kraje zařazenými do krajského úřadu. Žalobkyní naznačenou distinkci
mezi krajem a krajským úřadem a z ní dovozované závěry proto nelze akceptovat,
neboť z uvedeného je zřejmé, že v případě krajského úřadu se jedná o jeden z orgánů kraje,
jehož prostřednictvím je vykonávána působnost kraje, ergo nelze dovozovat rozdílnost
subjektů.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V návaznosti na stížní námitky Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že řízení před
krajským soudem nelze v projednávané věci považovat za zmatečné z toho důvodu,
že krajský soud uložil stěžovateli k provedení takové úkony, jež nemají souvislost
s protiprávním jednáním, které je žalobkyni kladeno za vinu. Zmatečnost řízení před soudem
je ze zákona (ex lege) dána absencí podmínek řízení, rozhodováním vyloučeným soudcem
nebo nesprávným obsazením soudu, popřípadě tím, že pro účastníka nepříznivé rozhodnutí
bylo vydáno v důsledku trestného činu soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Takto stanovené důvody kasační stížnosti pro zmatečnost jsou tedy vymezením
tzv. zmatečnosti, jež je představována takovými závažnými vadami řízení, které bez ohledu
na kvalitu rozhodnutí mají vždy za následek jeho zrušení. V souzené věci se však o žádný
takový případ nejedná a stěžovatelem naříkaný postup krajského soudu proto pojem
zmatečnosti nenaplňuje.
Stejně tak je třeba poznamenat, že postup krajského soudu , resp. jeho rozhodnutí
nenaplňuje ani pojem ne přezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jedná se prakticky o takové situace,
kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními
body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil
(tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio
decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení.
Nic takového však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil. Naopak z odůvodnění
napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, které otázky krajský soud považoval
za rozhodné a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež soud v napadeném rozhodnutí
vyslovil, je zřetelná. Závěry, ke kterým krajský soud dospěl, vychází z rekapitulovaného
skutkového stavu a mají oporu ve spisovém materiálu. Napadený rozsudek proto považuje
kasační soud za přezkoumatelný. Se závěry, o které krajský soud opřel výrok napadeného
rozsudku, ostatně stěžovatel v kasační stížnosti sám dostatečně podrobně polemizuje,
což by v případě jeho nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Lze tedy shrnout, že postup krajského soudu byl v tomto ohledu v souladu se zákonem
a námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ani námitce zmatečnosti řízení,
Nejvyšší správní soud nevyhověl, neboť žádné takové vady, které by nepřezkoumatelnost
či zmatečnost mohly způsobit, neshledal.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však napadený rozsudek vykazuje jiný deficit,
a sice nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky týkající se jednání
žalobkyně, jak bude rozvedeno níže [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Z předloženého spisového materiálu a z rozhodnutí správního orgánu, potvrzeného
rozhodnutím stěžovatele, jakožto odvolacího orgánu, vyplývá, že předmětem projednávané
věci byla otázka, zda žalobkyně svým jednáním porušila povinnosti účastníka provozu
na pozemních komunikacích a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona
o přestupcích, jenž stanoví, že: „Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích
při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu
zakázáno.“ Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu,
za jehož porušení – konkrétně za porušení §4 písm. a) a §17 odst. 5 písm. b) a d) – byla
žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku a byla ji s odkazem na §22 odst. 7 zákona
o přestupcích uložena pokuta ve výši 7000 Kč a zákaz činnosti na 8 měsíců.
Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu „Při účasti na provozu na pozemních
komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život,
zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život
zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem
a svému zdravotnímu stavu.“ Podle §17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu: „Řidič
nesmí předjíždět
b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet,
d) na přechodu pro chodce a bezprostředně před ním.“
V takto vymezeném právním rámci se při své rozhodovací činnosti pohybovaly
oba správní orgány a v tomto směru měl být také prováděn soudní přezkum ze strany
krajského soudu, jenž se měl v návaznosti na žalobou vymezené žalobní body zabývat tím,
zda byl ve vztahu ke shora uvedené skutkové podstatě náležitě zjištěn skutkový stav věci.
Jinými slovy krajský soud měl přezkoumat, zda jednáním žalobkyně došlo k naplnění shora
citovaných ustanovení zákona o silničním provozu směřujících k tomu, aby bylo zajištěno
bezpečné užívání veřejně přístupných pozemních komunikací s tím, že první z nich vymezuje
obecné zásady chování všech účastníků silničního provozu a druhé obsahuje výčet zákazů
předjíždění, a to v návaznosti na subjektivní posouzení konkrétní situace na silnici řidičem
vozidla – písm. b) nebo v návaznosti na vymezení místa na pozemní komunikaci – písm. d).
To ovšem krajský soud neučinil a namísto toho se zabýval skutkovým stavem ve vztahu
k dopravní nehodě, jež následovala v návaznosti na jednání žalobkyně, které jí bylo kladeno
za vinu a které z tohoto pohledu také tvořilo podstatu celé kauzy. Skutečnost, že došlo
rovněž k dopravní nehodě, je sice skutečností důležitou, nikoli však rozhodnou z hlediska
uznání viny žalobkyně ze spáchání výše uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích. Jiná situace by samozřejmě byla, pokud by způsobení
dopravní nehody bylo předpokladem naplnění dané skutkové podstaty, jež představuje
zákonný typ správněprávního deliktu (něco jako „šablonu“ či jeho model) umožňující právní
posouzení konkrétního skutkového děje. K závěru o vině pachatele je totiž potřebný čin
konkrétně pro společnost nebezpečný, odpovídající znakům (určité) skutkové podstaty neboli
tzv. naplnění skutkové podstaty správního deliktu. V souzené věci však dopravní nehoda
předpokladem naplnění skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona
o přestupcích v návaznosti na shora citovaná ustanovení zákona o silničním provozu nebyla.
Předmětná skutková podstata je svojí povahou skutkovou podstatou zakazující
a současně odkazující (na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně o silničním
provozu), pro jejíž naplnění je podstatné, že došlo k ohrožení zájmu společnosti
na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to zákonem předvídaným jednáním
jako takovým bez ohledu na to, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli.
V této souvislosti považuje kasační soud za nutné poznamenat, že přestupkem
je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku
je rozhodováno o vině a trestu za porušení pr áva, je proto třeba zkoumat naplnění všech
znaků skutkové podstaty přestupku, mezi něž patří i objektivní stránka přestupku.
Obligatorní znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost neboli
kauzální nexus (nexus causalis), tj. vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou
a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Škodlivý následek coby znak
skutkové podstaty přestupků se přitom zpravidla neprojevuje materiálně, obvykle je vyjádřen
samotným faktem porušení povinnosti, s nímž v podstatě spadá v jedno. Tím se současně
také naplňuje požadovaná příčinná souvislost. Ve shodě s doktrínou je však třeba lišit mezi
dvěma základními formami následku, a to ohrožovacím a poruchovým. Prvně jmenovaný
následek v podstatě znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy
pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí,
druhý pak představuje již přímý zásah tohoto objektu.
Objektem přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích
je bezpochyby zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je i to,
aby nedocházelo k dopravním nehodám. Pokud přitom k dopravní nehodě dojde tak,
jako v souzené věci, je třeba ji vyhodnotit a s ohledem na získané závěry potom zvážit,
zda je dopravní nehoda následkem přestupkového jednání (zda zde existuje příčinná
souvislost) a lze ji tudíž zohlednit při určení druhu sankce a její výměry ve smyslu §12 odst. 1
zákona o přestupcích. Nicméně v případě, že k dopravní nehodě nedojde nebo není
prokázáno, že tato je následkem předmětného přestupkového jednání, neznamená to,
že by předmětná skutková podstata nebyla naplněna, ale že jí chráněný zájem nebyl porušen,
nýbrž ohrožen, tj. jedná se pouze o jiný charakter a intenzitu následku přestupkového
jednání.
Způsobená dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání vymezeného v §22
odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na §4 písm. a) a §17 odst. 5
písm. b) a d) zákona o silničním provozu , tedy toliko zvyšuje závažnost daného jednání,
což je potom reflektováno v rámci ukládání sankce, jak správně s odkazem na judikaturu
uvádí stěžovatel.
Krajský soud proto pochybil, neboť namísto toho, aby posoudil úplnost zjištěného
stavu věci ve vztahu k naplnění příslušné skutkové podstaty, tzn. rozhodnutí o vině pachatele
(žalobkyně), upnul svoji pozornost výhradně na dopravní nehodu, ke které došlo následně
a ke které byl v rámci řízení před správním orgánem zpracován (Ing. L. M.) znalecký posudek
č. 1397/07; z něho na jedné straně vyplývá, že řidička vozidla Škoda Fabia měla účinnou
možnost střetu s motocyklem žalobkyně zabránit (pokud by před odbočením vlevo sledovala
důsledně situaci a provoz za sebou), na druhé straně však konstatuje, že je otázkou, zda za
daných podmínek (popojíždění kolony, jednosměrný provoz, stání před přechodem, šířka
vozovky 4,5 m) byl předpoklad, resp. mohla řidička uvedeného vozidla očekávat, že bude
někým předjížděna. Současně je v posudku konstatováno, že kolizi, resp. možnému riziku
vzniku kolize by motocyklistka předešla, pokud by se nepohybovala mimo kolonu vozidel ,
což souvisí s technikou a způsobem její jízdy.
Z uvedeného obsahu znaleckého posudku je možné dovodit, že k dopravní nehodě
došlo v důsledku spojení (souběhu) dvou jednání, a sice (i) odbočení vlevo (řidičky vozidla
Škoda Fabia) a (ii) jízdy mimo kolonu (motocyklistky), jež ovšem nebyla primární příčinou
dopravní nehody. Dle uvedeného znaleckého posudku totiž i kdyby technika a způsob jízdy
motocyklistky (žalobkyně) nebyla v souladu se zákonem, její technika a způsob jízdy nebyla
primární příčinou střetu s vozidlem Škoda Fabia. Na základě toho však dle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze dospět k závěru, že žalobkyně není odpovědna
za své jednání bezprostředně před dopravní nehodou, které bylo vyhodnoceno jako jednání
přestupkové, a proto ji také byla uložena příslušná sankce v podobě pokuty a zákazu činnosti.
V tomto směru Nejvyšší správní soud uzavírá, že předmětem posouzení v projednávané
věci bylo jednání ad (ii), tedy jízda žalobkyně mimo kolonu – vyhodnocená jako nedovolené
předjíždění, protože se nemohla zařadit před vozidla, která hodlala předjet, a protože se tak
stalo bezprostředně před přechodem pro chodce. V těchto intencích se proto také musí
ubírat další úvahy krajského soudu, které svým hodnocením nechce a ani nemůže Nejvyšší
správní soud předjímat, neboť by porušil kogentní ustanovení s. ř. s. zavádějící kasatorní
princip, tedy princip zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému pr ojednání
a rozhodnutí bez jeho nahrazení rozhodnutím vlastním ; srov. nález Ústavního soudu ze dne
11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, publikovaný pod č. 5 Sb.n.u.ÚS, sv. 44, str. 53, dostupný
též z http://nalus.usoud.cz.
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána důvodnou,
a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3
citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku – tzn.,
že v návaznosti na žalobní body posoudí, zda správní orgán, resp. stěžovatel vycházel
z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k rozhodnutí o vině pachatele
(žalobkyně) ze spáchání shora uvedeného přestupkového jednání kvalifikovaného podle §22
odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na §4 písm. a) a §17 odst. 5
písm. b) a d) zákona o silničním provozu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu