ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.92.2008:82
sp. zn. 9 As 92/2008 – 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: M. S., zastoupený Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá č. 6,
Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18,
Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2007, č. j. DSH/8694/07, o správním
deliktu podle zákona č. 361/2000 Sb., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2008, č. j. 30 Ca 107/2007 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje (dá le jen „žalovaný“) ze dne
10. 9. 2007, č. j. DSH/8694/07. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí Městského úřadu Tachov (dále jen „městský úřad“) ze dne 14. 6. 2007,
zn. 8228/2006-ODSH-677/LU, jímž byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2500 Kč
za protiprávní jednání uvedené v §125 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), a odvoláním napadené
rozhodnutí potvrdil. Uvedeného protiprávního jednání se stěžovatel dopustil tím, že dne
8. 9. 2006, v době kolem 12:07 hod. na dálnici D5 – Rozvadov, na 150 km,
jako provozovatel autobusu tov. zn. Mercedes O350, dovolil, aby byl uvedený autobus
použit v provozu na pozemních komunikacích přesto, že nesplňoval podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem. Při kontrolním vážení bylo zjištěno, že došlo k překročení
největší povolené hmotnosti na nápravu o 1,4 % a k překročení největší povolené
hmotnosti autobusu o 4,0 %.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud podle něj nevzal v úvahu, že autobus Mercedes O350
je schválen do provozu na pozemních komunikacích na území České republiky,
a to v souladu s požadavky zákona č. 56/2006 Sb. [správně 56/2001 Sb.]. Autobus
je schválen pro přepravu 51 osob včetně jejich zavazadel, přičemž v průběhu kontrolního
vážení nebyl ani plně obsazen. Za tohoto stavu se stěžovatel dle svého mínění nemohl
dopustit žádného protiprávního jednání. Nepřikázal ani nedovolil, aby bylo v provozu
na pozemních komunikacích použito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem. Krajskému soudu dále stěžovatel vytýká, že se nezabýval
stanoviskem žalovaného ze dne 22. 1. 2007, dle něhož v případě některých autobusů
může nastat paradoxní situace, kdy k překročení nejvyšší povolené hmotnosti může dojít
i v případě, že autobus nebude ani plně obsazen. Tímto tvrzením žalovaný dle stěžovatele
prakticky deklaroval, že stávající legislativa je v dané oblasti naprosto nedostatečná,
zásadně nereflektující reálné aspekty posuzované problematiky. Stěžovatel dále
zdůrazňuje, že v mnoha případech se v autobusu nachází zároveň více váhově
nadlimitních osob, přičemž z jeho strany nelze tyto osoby diskriminovat odepřením
přepravy. V neposlední řadě tvrdí, že v daném případě neměli být současně postiženi
sankcí řidič vozidla i on jako provozovatel vozidla, neboť z hlediska skutkového stavu
věci se jedná o jedinou určitou událost. Bylo-li shledáno zavinění na straně řidiče,
je vyloučena deliktní odpovědnost provozovatele.
Žalovaný ke kasační stížnosti žádné vyjádření nepodal.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 8. 9. 2006 bylo na 150 km dálnice D5 v Rozvadově provedeno kontrolní
vážení motorového vozidla Mercedes O350, jehož provozovatelem je stěžovatel.
Výsledkem bylo zjištění, že u předmětného autobusu došlo k překročení největší
povolené hmotnosti na nápravu o 158 kg (naměřeno 11 658 kg oproti povoleným 11 500
kg) a největší povolené hmotnosti autobusu (18 719 kg oproti 18 000 kg). Zpráva
o výsledku vážení byla předána městskému úřadu, který věc posoudil jako správní delikt
a příkazem ze dne 2. 11. 2006 uložil stěžovateli pokutu ve výši 4000 Kč podle §125
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. za porušení §10 odst. 1 písm. a) téhož právního předpisu.
Vedle toho potrestal v samostatném přestupkovém řízení i řidiče autobusu. Stěžovatel
podal proti příkazu odpor, o němž rozhodl městský úřad dne 14. 6. 2007 , přičemž
napadené rozhodnutí po věcné i právní stránce potvrdil, pouze snížil pokutu na 2500 Kč.
Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný svým rozhodnutím
ze dne 10. 9. 2007. Na základě žaloby podané proti posledně zmíněnému rozhodnutí
posuzoval věc krajský soud. Ten dospěl k závěru, že stěžovatel dovolil, aby bylo
v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem, bez ohledu na to, zda se subjektivně domníval,
že splnění stanovených podmínek nemohl nijak předejít. Důvodným neshledal krajs ký
soud ani tvrzení stěžovatele, že v dané věci byli dvakrát za totéž jednání potrestáni jak
řidič, tak i provozovatel vozidla. Žalobu stěžovatele proto zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel ji formálně opírá
o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. o nezákonnost rozhodnutí
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Obsahově námitky tomuto
určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Pro posouzení projednávané věci jsou stěžejní následující ustanovení právních
předpisů:
Podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. provozovatel vozidla nesmí přikázat
ani dovolit, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem.
Podle §125 odst. 1 písm. a) zák ona č. 361/2000 Sb. obecní úřad obce s rozšířenou
působností uloží pokutu do 100 000 Kč fyzické osobě podnikající podle zvláštního právního předpisu
nebo právnické osobě, která jako provozovatel vozidla přikázala nebo dovolila, aby bylo v provozu
na pozemních komunikacích použito vozidla, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním
předpisem.
Podle §15 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb.
největší povolená hmotnost na nápravu vozidla nesmí překročit u jednotlivé hnací nápravy 11,50 t.
Podle §15 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky největší povolená hmotnost silničních vozidel nesmí
překročit u motorových vozidel se dvěma nápravami 18,00 t. Vyhláška č. 341/2002 Sb. je vydána
na základě §91 zákona č. 56/2001 Sb.
Již krajský soud ve svém rozsudku v této věci zdůraznil, že stěžovatel nijak
nezpochybňoval skutková zjištění správních orgánů, tj. zejména výsledek kontrolního
vážení autobusu. S tímto závěrem se lze zcela ztotožnit a při posouzení námitek
obsažených v kasační stížnosti je možné z něj v plném rozsahu vycházet.
Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě tvrdí, že převažovaný autobus je schválen
do provozu na pozemních komunikacích na území České republiky pro přepravu 51 osob
včetně jejich zavazadel, přičemž v průběhu kontrolního vážení nebyl ani plně obsazen,
a za tohoto stavu nelze učinit závěr o tom, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání,
neboť nepřikázal ani nedovolil, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích použito
vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Z uvedeného
tvrzení stěžovatele vyplývá, že podle jeho názoru správní orgány nemohou při dodržení
normy o maximálním přepravovaném počtu osob aplikovat další zákonem stanovené
omezující kritérium, kterým je hmotnost předmětného vozidla. Stěžovatel tak nesouhlasí
s existencí a aplikací obou podmínek současně. S jeho právním názorem se však nelze
ztotožnit. Samotná skutečnost, že je motorové vozidlo schváleno do provozu
na pozemních komunikacích totiž neznamená, že jej lze bez dalšího za všech okolností
naplnit do jeho maximální transportní kapacity, bez ohledu na jeho největší povolenou
hmotnost.
Řádné provozování autobusu jakožto motorového dopravního prostředku pro
přepravu osob je upraveno několika právními př edpisy. Z hlediska provozu tohoto
dopravního prostředku po pozemních komunikacích je podstatné jednak dodržet
podmínky pro použití vozidla uvedené v rozhodnutí o schválení technické způsobilosti
typu vozidla vydaného dle §20 zákona č. 56/2001 Sb. (případně dle jiného ustanovení
z části třetí tohoto zákona), dále pak mimo jiné též dodržet limity hmotnosti vozidla
stanovené §15 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb. Ustanovení
§10 zákona č. 361/2000 Sb. zakazuje provozovateli vozidla přikázat ani dovolit, aby bylo
v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem, přičemž odkazuje na zákon č. 56/2001 Sb.
i na vyhlášku č. 341/2002 Sb.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že k dodržení §10 zákona č. 361/2000 Sb.
nesmí být překročena ani maximální přepravní kapacita vozidla (zde 51 osob), ale zároveň
ani největší povolená hmotnost vozidla (zde 18 000 kg). Obě podmínky musí být splněny
současně (kumulativně), přičemž naplnění jedné z nich automaticky neznamená i naplnění
té druhé. Jelikož neplatí, že zvýšením obsazenosti vozidla přímo úměrně roste zatížení
(přepravované osoby mají rozdílnou váhu a různě těžká zavazadla), nelze se spolehnout
jen na splnění první z uvedených podmínek, kterou je dodržení maximální přepravní
kapacity. Stěžovatel přitom již od podání odporu proti příkazu, jímž mu byla v této věci
uložena pokuta, argumentuje splněním této podmínky a zdůrazňuje nemožnost
omezování povoleného nejvyššího počtu osob další podmínkou maximálního zatížení.
Pokud jsou však podle technických norem i podle zvláštních právních předpisů stanoveny
obě podmínky, nepostačí splnění pouze jedné z nich. Stejný právní názor výslovně
vyjádřil ve svém rozhodnutí na několika místech i městský úřad (str. 4 jeho rozhodnutí).
Každá ze stanovených podmínek chrání jiný zájem. Zatímco stanovení maximální
přepravní kapacity osob se vztahuje k vnitřnímu uspořádání dopravního prostředku
a zajištění bezpečnosti přepravovaných osob, hmotnostní limity silničních vozidel jsou
stanoveny za účelem bezpečného provozu vozidla po jeho technické stránce. Nejvyšší
správní soud současně (s odkazem na čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod) dává za pravdu krajskému soudu i žalovanému v tom,
že je zcela na provozovateli vozidla, jakým způsobem zajistí splnění podmínek
stanovených zvláštním právním předpisem. Není povinností správních orgánů mu
vysvětlovat či doporučovat, jakým způsobem má porušení právních předpisů pře dejít,
správní orgány nejsou v tomto řízení oprávněny určovat způsoby dodržování právních
předpisů.
Správní orgány ve svých rozhodnutích stěžovateli přesto naznačily, jakým
způsobem lze zajistit, aby z jeho strany nedošlo k porušení dotčených právních norem.
Konstatovaly, že stěžovatel má možnost předejít takové situaci např. snížením počtu
přepravovaných osob, a to již při uzavírání smluv o přepravě. Stěžovatel přitom nenamítá,
že učinil taková opatření, aby nedošlo k porušení právní normy stanovující největší
povolené hmotnosti, ale v obecné rovině tvrdí, že není povinen je učinit, dodrží-li
maximální přepravní kapacitu vozidla. S takovou argumentací se však Nejvyšší správní
soud neztotožnil (viz výše).
Stěžovatel dále poukazuje na tvrzení, jímž žalovaný prakticky deklaroval
nedostatečnost stávající legislativy v dané oblasti. Jde o tvrzení obsažené ve stanovisku
ze dne 22. 1. 2007, v němž žalovaný souhlasí s tím, že v případě některých autobusů může
nastat situace, kdy k překročení nejvyšší povolené hmotnosti může dojít i v případě,
že autobus nebude ani plně obsazen. Toto stanovisko však nemůže nic změnit
na povinnosti provozovatele vozidla splnit všechny podmínky stanovené platnou
legislativou. Právě toto bylo podstatou právní argumentace správních org ánů i krajského
soudu v této věci. Krajský soud srozumitelně odůvodnil, z jakých důvodů je překročení
hmotnostních limitů porušení zákona č. 361/2000 Sb. i v případě, že není zcela naplněna
maximální přepravní kapacita co do počtu osob, je tedy zřejmé, jak ým způsobem zmíněné
stanovisko žalovaného posoudil.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že v mnoha případech se v autobuse
nachází zároveň více váhově nadlimitních osob (z provozní hmotnosti autobusu 13 780
kg a celkové hmotnosti 18 000 kg vyplývá na jednu osobu váha 83 kg včetně případného
zavazadla), přičemž je nemůže diskriminovat odepřením přepravy, je možno mu dát
za pravdu. Pokud se k přepravě určitého počtu osob smluvně zavázal a tuto službu nijak
nelimitoval, pak jim nemůže odepřít přepravu pouze z důvodu, že překračují
předpokládanou průměrnou hmotnost (tato otázka však nespadá do oblasti správního
soudnictví, nýbrž do občanského soudního řízení). Z hlediska zákonem stanovených
povinností provozovatele vozidla však musí učinit taková opatření, aby neporušoval
zvláštním právním předpisem (vyhláškou č. 341/2002 Sb.) definované váhové limity jím
provozovaného vozidla, např. snížením počtu přepravovaných osob již ve fázi uzavírání
smluv o přepravě. Jinak řečeno, pokud je v rozhodnutí o schválení vozidla do provozu
uveden maximální počet přepravovaných osob, tento údaj nedává provozovateli vozidla
právo tento počet osob převážet vždy a za všech okolností, bez ohledu na další
povinnosti uložené zákonem. Jak je již výše uvedeno, správní orgány ani správní soudy
nemohou provozovatelům vozidla stanovit, jakým konkrétním způsobem mají při
přijímání preventivních opatření postupovat, to je zcela na jejich vůli a uvážení. Logicky
však lze konstatovat, že je vhodné již při smluvním obsazování vozidla přihlédnout
k tomu, jaké osoby a za jakým účelem bude převážet, tj. zda např. budou přepravovány
děti nízké hmotnosti, či zda se jedná o zájezd dospělých osob na pobytový zájezd,
kde se dále předpokládá převoz těžších zavazadel.
Nejvyšší správní soud považuje za podstatné na tomto místě též poznamenat,
že podle konstatování samotného stěžovatele v kasační stížnosti stanoví i technický
průkaz předmětného vozidla celkovou hmotnost 18 000 kg. Dle přílohy č. 19 vyhlášky
č. 341/2002 Sb. byl původní pojem „celková hmotnost“ nahrazen novým termínem „největší
povolená hmotnost“. Údaj o největší povolené hmotnosti, která byla v daném případě
překročena, tak vyplývá nejen z platné legislativy (vyhláška č. 341/2002 Sb.), ale i z údajů
stanovených samotným výrobcem vozidla. Tento údaj měl stěžovatel k dispozici již při
zakoupení autobusu, jednoduchým výpočtem proto mohl zjistit, že pokud chce využít
plnou přepravní kapacitu osob autobusu, musí přepravovat osoby o určité hmotnosti,
včetně jejich zavazadel, tento údaj měl možnost porovnat se svými podnikatelskými
záměry. V neposlední řadě je též relevantní, že největší povolené hmotnosti vozidla
a na nápravu vozidla nejsou vyhláškou č. 341/2002 Sb. stanoveny svévolnou úvahou
Ministerstva dopravy a spojů České republiky, ale vycházejí ze sekundární
legislativy Evropské unie, konkrétně bodů 2.3.1 a 3.4.2 přílohy I směrnice 96/53/ES
(konsolidované znění k 9. 3. 2002 ke stažení na http://eur-lex.europa.eu/
LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CONSLEG:1996L0053:20020309:CS:PDF).
Závěrem je v této souvislosti nutno korigovat právní názor vyslovený krajským
soudem k otázce objektivní stránky skutkového deliktu, který spáchal stěžovatel. Znaky
správního deliktu podle §10 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/20 00 Sb. jsou totiž podle
krajského soudu naplněny již tím, že bylo v provozu na pozemní komunikaci užito
vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, bez ohledu
na to, že se provozovatel vozidla subjektivně domnívá, že splnění těchto podmínek
nemohl nijak předejít. Krajský soud dále uvádí, že zákon neumožňuje zprostit
se odpovědnosti tím, že provozovatel vozidla prokáže, že vynaložil veškeré úsilí, které
bylo možno požadovat, aby k porušení povinnosti z jeho strany nedošlo. Citovaný právní
názor je třeba korigovat, především s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 92/2008 - 76, v němž tento soud (v návaznosti na svůj
rozsudek ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007 - 59) dospěl k závěru, že je třeba
„odmítnout tvrzení stěžovatele, že k naplnění veřejnoprávní odpovědnosti nepostačuje prokázání
protiprávního jednání, neboť znakem skutkové podstaty správního deliktu v tomto případě není zákonný
předpoklad ‚přikázání‘ nebo ‚dovolení‘, jak uvádí stěžovatel, nýbrž jde o porušení ustanovení §3 odst. 1
písm. b) zákona o silniční dopravě [zákon č. 111/1994 Sb.], pro které je klíčový výše interpretovaný
pojem ,zajistit‘. Tento závěr Nejvyššího správního soudu samozřejmě nevylučuje možnost liberace
v případě objektivní odpovědnosti právnických osob, pokud je znakem skutkové podstaty objektivní
stránka deliktu spočívající v přikázání nebo dovolení zákonem sankcionovaného jednání, pokud
by takové jednání nebylo prokázáno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 4 As 28/2006 - 65, publ. pod č. 1658/2008 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz),
v posuzovaném případě je však skutková podstata správního deliktu koncipována tak, jak bylo výše
uvedeno.“
Obecně tak lze mimo odpovědnosti subjektivní (za zavinění) hovořit
o odpovědnosti objektivní a absolutní. V obou posledně zmíněných případech
se k naplnění skutkové podstaty správního deliktu nevyžaduje zavinění pachatele, rozdíl
mezi nimi spočívá v tom, zda je možno se z této odpovědnosti vyvinit (liberovat),
či nikoli. V případě posuzovaném druhým senátem, v němž se jednalo o povinnost
dopravce zajistit zákonem stanovené podmínky, bylo judikováno, že jde o absolutní
odpovědnost, neboť jde o případ objektivní odpovědnosti, ze které se povinný s ubjekt
nemůže liberovat. Oproti tomu však čtvrtý senát zdejšího soudu v jiné věci (rozhodnutí
ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 - 65 zmíněné ve výše citovaném rozsudku) vyslovil
právní názor, podle něhož zákon nevylučuje možnost liberace povinného su bjektu
(provozovatele vozidla; zde stěžovatele), pokud je znakem skutkové podstaty objektivní
stránka deliktu spočívající v přikázání nebo dovolení zákonem sankcionovaného jednání.
O takový případ se jedná v právě projednávané věci [srov. ustanovení §10 odst. 1 písm.
a) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož provozovatel vozidla nesmí přikázat ani dovolit, aby bylo
v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem]. Zákon tak v tomto případě umožňuje provozovateli vozidla zprostit
se odpovědnosti tak, že prokáže, že nepřikázal ani nedovolil. Judikaturou je vykládáno
(viz výše citované rozhodnutí), že provozovatel prokáže, že nedovolil užití takového
vozidla, zejména tehdy, pokud unese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že učinil
veškerá opatření, aby k provozu vozidla, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním
právním předpisem, nedošlo. Nutno zdůraznit, že břemeno tvrzení i důkazní leží v tomto
případě na provozovateli vozidla.
Stěžovatel však v této věci nenamítá, že činil úkony, kterými
by se své odpovědnosti zprostil. Neuvádí žádná konkrétní tvrzení, jimiž by prokazoval,
že nepřikázal ani nedovolil, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito
vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem.
Již od správního řízení pouze v obecné rovině konstatuje, že se nedopustil žádného
protiprávního jednání, což vyvozuje ze skutečnosti, že jím provozované vozidlo
je schváleno pro přepravu osob a zavazadel, přičemž v průběhu kontrolního vážení
nebylo ani plně obsazeno. Ačkoli právní názor krajského soudu ve srovnání s citovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu neobstojí, krajský soud vyslovil právní názor,
který však na danou věc neaplikoval. Vycházel z toho, že stěžovatel dovolil, aby bylo
v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky
stanovené zvláštním právním předpisem. Stěžovatel tuto skutečnost nezpochybnil,
jeho námitky nesměřovaly do hodnocení skutkového stavu ve vztahu k pojmům
„přikázat“ a „dovolit“, nýbrž do posouzení právní otázky splnění podmínek
vyžadovaných zvláštním předpisem, s důrazem na nepřekročení maximální přepravní
kapacity vozidla. S touto námitkou se řádně vypořádaly jak správní orgán, tak i krajský
soud. Ze strany krajského soudu tak jde o vadu spočívající v nadbytečnosti části
odůvodnění, která však nemá vliv na zákonnost a nepředstavuje samostatný důvod,
pro který by měl být kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušen.
Poslední námitka, kterou stěžovatel uplatňuje, se týká uložení sankce řidiči vozidla
i jeho provozovateli. Stěžovatel zcela shodně jako v žalobě podané ke krajskému soudu
uvádí, že z hlediska skutkového stavu věci se jedná o jedinou určitou událost.
Provozovatel podle něj odpovídá za porušení svých povinností zásadně bez ohledu
na zavinění, naopak u řidiče, který odpovídá za přestupek, musí být zavinění dáno
obligatorně. Pokud tedy bylo shledáno zavinění řidiče, je dle mínění stěžovatele vyloučena
deliktní odpovědnost provozovatele vozidla. Krajský soud při posouzení této námitky
vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003 - 44,
publikovaného pod č. 1038/2007 Sb. NSS, podle kterého je předpokladem uplatnění
zásady ne bis in idem, aby byla dána totožnost skutku.
Zdejší soud též v rozsudku ze dne 8. 6. 2005, č. j. 3 As 51/2004 - 72, shodně
dospěl k závěru, že „i pro správní trestání platí zásada non bis in idem, podle níž nikdo nemůže být
dvakrát potrestán pro stejný skutek. Předpokladem této zásady ovšem je, aby se jednalo o stejný skutek,
tj. aby byla dána totožnost skutku.“; obdobně viz též rozsudek ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 2 As 30/2007 - 58. Pro posouzení vznesené námitky porušení zásady ne bis in idem
je relevantní též právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozsudku
ze dne 4. 3. 2009, č. j. 6 As 44/2008 - 42, podle něhož předpokladem uplatnění ústavního
principu, že nikdo nesmí být stíhán pro tentýž čin opakovaně, ledaže předchozí
rozhodnutí bylo pravomocně zrušeno (čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod),
je totožnost skutku a totožnost pachatele správního deliktu. Ve vztahu k právě
projednávané věci Nejvyšší správní soud souhlasí s právním názorem krajského soudu,
že řidič vozidla na jedné straně a stěžovatel jako jeho provozovatel na straně druhé byli
potrestáni za dvě odlišná jednání. Řidič autobusu podle ustanovení §23 odst. 1 písm. j)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), za to, že řídil vozidlo, u něhož byly při kontrolním vážení překročeny
hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Stěžovatel za to, že přikázal,
resp. dovolil, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo,
které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Vedle toho
je v projednávané věci nesporné, že řidič vozidla a jeho provozovatel jsou dvě odlišné
fyzické osoby. Z obecných závěrů vyložených ve výše zmíněných rozhodnutích tak lze
jednoznačně dovodit, že byly potrestány různé osoby a rovněž jednání, v nichž spočívala
podstata skutků obou dotčených osob, byla rozdílná. Deliktní odpovědnost stěžovatele
jako provozovatele vozidla tak není vyloučena. Pro úplnost Nejvyšší správní soud
doplňuje, že ustanovení §23 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích bylo nahrazeno
ustanovením §42a odst. 4 písm. c) zákona č. 13/1997, o pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů. V posledně zmíněném ustanovení je již výslovně
stanoveno, že tohoto přestupku se dopustí řidič vozidla ( řidič vozidla se dopustí přestupku …
oproti předchozí dikci zákona o přestupcích přestupku se dopustí ten, kdo …). Ustanovení
§10 odst. 1 písm. a) zůstalo i přes změny ve zmíněných předpisech nedotčeno a hovoří
toliko o povinnostech provozovatele vozidla. I z toho lze podpůrně dovodit,
že rozhodnutí o přestupku řidiče vozidla nezakládá samo o sobě překážku věci
rozhodnuté ve vztahu ke správnímu deliktu jeho provozovatele, obě jednání mohou být
(i dle předchozí právní úpravy) sankcionovatelná samostatně.
Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů zamítl žalobu stěžovatele podle
ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu