ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.33.2009:95
sp. zn. 9 Azs 33/2009 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. Ch., zastoupený zákonnou zástupkyní
A. R., zastoupený Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 6. 2008,
č. j. OAM-1-151/VL-01-08-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2009,
č. j. 29 Az 28/2008 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi Mgr. Janu Urbanovi,
se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 2. 6. 2008,
č. j. OAM-1-151/VL-01-08-2007, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění účinném v rozhodné době.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
správního orgánu a stěžovatelem podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
V projednávaném případě byla důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze strany stěžovatele, resp. jeho matky jako zákonné zástupkyně, obava
z problémů v Kazachstánu, neboť stěžovatel nemá státní občanství této země a mohl by
být odebrán rodičům z titulu jeho náboženské výchovy v souvislosti s §111
administrativního řádu. Namítané pochybení nesprávně zjištěného skutkového stavu
ohledně těchto skutečností krajský soud neshledal. S odkazem na správní spis a napadené
rozhodnutí správního orgánu poznamenal, že nezletilý stěžovatel nemohl naplnit
podmínky §12 písm. a) a b) zákona o azylu, neboť se dosud na území Kazachstánu
nenacházel, narodil se v České republice a k případným obavám jeho rodičů
z pronásledování z náboženských důvodů se krajský soud vyjádřil ve svých rozsudcích
z téhož dne pod sp. zn. 29 Az 26/2008 a 29 Az 27/2008, na něž plně odkázal. Současně
poukázal, že obava rodičů ohledně odebrání stěžovatele je zcela hypotetická a postrádá
reálný podklad, neboť na základě ustanovení §111 administrativního řádu takové
nebezpečí nehrozí.
V později doručené replice zákonná zástupkyně dále namítla porušení §36 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správního řádu“), neboť kopie dokumentu o správních deliktech ohrožujících práva
nezletilých, který byl rozhodující pro závěr žalovaného správního orgánu o neudělení
mezinárodní ochrany nezletilému stěžovateli, byla do správního spisu založena až dne
26. 5. 2008, přičemž zákonná zástupkyně byla seznámena s podklady již dne 6. 3. 2008
a neměla tak možnost seznámit se se všemi podklady. K tomu krajský soud konstatoval,
že namítané pochybení neshledal. Je pravdou, že ve správním spise nezletilého stěžovatele
se nachází na straně 86 listina ze dne 6. 3. 2008 prokazující seznámení zákonné
zástupkyně s výčtem 14 podkladových informací a zpráv, které správní orgán shromáždil
za účelem posouzení situace v zemi původu, kde není namítaný podklad uveden.
Dle strany 92 – 95 správního spisu byl překlad Kapitoly 12 – Správní delikty ohrožující
práva nezletilých výše cit. „Administrativního řádu“ doložen až dne 26. 5. 2008. Dle
názoru krajského soudu však v daném případě došlo k formálnímu opomenutí správního
orgánu, které nemůže mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť
listiny, jimiž správní orgán seznámil zákonnou zástupkyni stěžovatele se Zákonem
Republiky Kazachstán – Administrativní přestupky, ohrožující práva neplnoletých, založil
toliko do spisu zákonné zástupkyně v její věci u krajského soudu vedené pod
sp. zn. 29 Az 27/2008, a to pod č. l. 91 a 113, a seznámení se s nimi nese datum
27. 5. 2008. Toho dne se zákonná zástupkyně stěžovatele vyjádřila v tom smyslu,
že se s těmito podklady chce seznámit a poté uvedla, že se obávají toho, že po návratu
k nim nebudou spravedliví, jinak by sem nepřijeli. V každém případě však byla zákonná
zástupkyně řádně seznámena s podkladem, o němž uvádí, že byl rozhodující
pro zamítnutí žádosti, kterou podala jménem svého nezletilého syna (stěžovatele). Krajský
soud přitom nepovažoval za rozhodující, zda vystupovala v té chvíli sama jako žadatelka
o mezinárodní ochranu či jako zákonná zástupkyně svého nezletilého dítěte, rozhodující
je v daném případě její seriózní seznámení s obsahem namítaného dokumentu.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím následném doplnění, stěžovatel upozornil
na porušení §36 odst. 3 správního řádu, ze strany žalovaného správního orgánu,
jež mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí a krajský soud tak měl pro tuto vytýkanou
vadu žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Vzhledem k tomu,
že tak neučinil, byl naplněn důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že s jeho argumentací vytýkající žalovanému
správnímu orgánu porušení §36 odst. 3 správního řádu se krajský soud vypořádal
na straně 5 napadeného rozsudku; uvedl, že ačkoliv zákonná zástupkyně stěžovatele
(jeho matka) skutečně nebyla dne 6. 3. 2008 seznámena s jedním z podkladů
pro rozhodnutí ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany („Zákon Republiky
Kazachstán – Administrativní přestupky, ohrožující práva neplnoletých“), neboť tento byl
do správního spisu založen až 26. 5. 2008, byla s ním seznámena dne 27. 5. 2008,
a to ve věci, v níž vystupovala jako žalobkyně, tj. ve věci své vlastní žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud tedy připustil, že k namítanému porušení ustanovení
o řízení ze strany žalovaného správního orgánu skutečně došlo, toto však označil
za pouze formální. Dle stěžovatele však porušení nebylo pouze formálním a napadené
rozhodnutí mělo být krajským soudem zrušeno. Dané pochybení nemohlo být napraveno
tím, že zákonná zástupkyně stěžovatele byla se zákonem Kazašské republiky – „Správní
delikty ohrožující práva neplnoletých“ seznámena v jiné věci. Zákonná zástupkyně
stěžovatele byla sice skutečně s uvedeným podkladem seznámena dne 27. 5. 2008, stalo
se tak ovšem ve věci zcela jiné, kde stěžovatel nebyl účastníkem řízení, když
ve stěžovatelově věci nebyla nikdy upozorněna na to, že by uvedený materiál mohl být
podkladem pro rozhodnutí. Postupem žalovaného správního orgánu jí tak bylo fakticky
zcela znemožněno se k uvedenému podkladu vyjádřit. Relevantním způsobem se lze totiž
vyjádřit pouze k tomu, co je v konkrétním případě správním orgánem prezentováno jako
podklad jeho rozhodnutí a nikoliv k tomu, co by tímto podkladem teoreticky být mohlo,
aniž by to za podklad rozhodnutí bylo skutečně označeno.
Shora specifikované pochybení správního orgánu považuje stěžovatel za natolik
závažné, že by každé rozhodnutí vydané v řízení, v němž ke stejnému pochybení dojde,
mělo být zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Pokud tak v daném případě krajský soud
nepostupoval, mělo by být zrušeno i jeho rozhodnutí. Je nepochybně v zájmu účastníků
všech řízení vedených dle správního řádu, aby bylo v každém jednotlivém případě
respektováno zákonem garantované právo vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí.
Proto by měla být bez výjimky zrušena všechna rozhodnutí vydaná v řízeních, kde bylo
toto právo zkráceno.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že jeho kasační stížnost
je přijatelná ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., neboť svým významem podstatně
převyšuje jeho vlastní zájmy. Není totiž nepochybně pouze zájmem stěžovatele, aby byl
všem správním orgánům vyslán jednoznačný signál, že z povinnosti umožnit účastníkům
správního řízení vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí neexistují jiné než zákonem
stanovené výjimky. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejména na vlastní podání,
informace o zemi původu a výpovědi učiněné ve správním řízení. Dále uvedl,
že stěžovatel se narodil až na území České republiky, tedy v zemi původu žádné potíže
mít nemohl a s ohledem na nízký věk mu ani žádné problémy z azylově relevantních
důvodů nehrozí. Jak vyplývá z obsahu spisových materiálů, zákonná zástupkyně
nezletilého stěžovatele s inkriminovaným podkladem seznámena byla a námitky v kasační
stížnosti tedy nemají opodstatnění. Dostatečně se jimi zabýval a vyvrátil je již krajský soud
ve svém rozsudku, s jeho odůvodněním se správní orgán ztotožňuje. Kasační stížnost
proto považuje za nedůvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud v plném rozsahu
zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté,
vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany,
se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku seznámení se s podklady
pro rozhodnutí ve věci a možnost vyjádřit se k nim (§36 odst. 3 správního řádu) a tato
si zasluhuje pozornosti z důvodu uvedeného sub 1) kritérií přijatelnosti, neboť
ve stěžovatelem namítané poloze tato otázka dosud nebyla řešena judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
Za dané situace Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstatou předložené kasační stížnosti je otázka porušení §36 odst. 3 správního
řádu za situace, kdy nezletilý žadatel o udělení mezinárodní ochrany byl s jedním
z podkladů pro rozhodnutí ve věci seznámen prostřednictvím své zákonné zástupkyně
(matky), avšak toliko v rámci správního spisu vedeného k její žádosti o udělení
o mezinárodní ochrany.
Podle §36 odst. 3 správního řádu „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před
vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele,
pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí vzdal.“
Právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí představuje jedno
ze základních procesních práv správního řízení, které je současně zárukou základního
práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo,
aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Možnost znát podklady
pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, případně navrhnout doplnění řízení, resp. uplatnit
ve smyslu §36 odst. 1 správního řádu další důkazy či návrhy z pohledu účastníka
správního řízení znamená významný moment, díky němuž se výsledek předmětného
řízení stává předvídatelným a tedy souladným s principem předvídatelnosti aktů veřejné
moci a ochranou legitimních očekávání adresátů veřejné správy.
Současně je třeba poznamenat, že uvedené právo účastníka řízení neznamená
jen pasivní roli správního orgánu spočívající v tom, že nebude účastníkům řízení
v uplatňování tohoto práva bránit. Správní orgán musí vyzvat účastníky řízení,
aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřil; k tomu srov. Vedral, J., Správní řád, komentář,
RNDr. Ivana Exnerová – BOVA POLYGON, Praha, 2006, str. 266). Ostatně
i z judikatury správních soudů k ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), které je obsahově prakticky shodné se současným §36
odst. 3 správního řádu, jenž předchozí právní úpravu nahradil, vyplývá, že smyslem
daného procesního práva je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi „před vydáním
rozhodnutí“, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí,
mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně
vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám nemůže učinit
právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno;
z výzvy správního orgánu k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů
bylo ukončeno (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003,
č. j. 7 A 112/2002 - 36, publikovaný pod č. 303/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Podle §9 zákona o azylu se na řízení o udělení mezinárodní ochrany a na řízení o
odnětí azylu nebo doplňkové ochrany použije správní řád, s výjimkou ustanovení v §9
zákona o azylu taxativně vypočtených; konkrétně se jedná o ustanovení o doručování na
adresu pro doručování nebo elektronickou adresu sdělenou účastníkem (§19 odst. 3),
ustanovení o doručování písemností určených do vlastních rukou a doručovaných
na požádání jiným způsobem (§19 odst. 4, 5 a 8), ustanovení o doručování adresátům
zdržujícím se v cizině (§22), ustanovení o úřední desce (§26), o ustanovení opatrovníka
osobám neznámého pobytu a osobám, které se zdržují v cizině, pokud se jim nedaří
doručovat (§32 odst. 2 písm. d), ustanovení zástupce pro doručování (§33 odst. 4),
ustanovení o umožnění nahlížení do spisu jiným osobám než účastníkům a jejich
zástupcům (§38 odst. 2), ustanovení o ústním jednání (§49), ustanovení o vydání
stejnopisu výroku rozhodnutí na požádání účastníka (§69 odst. 4 věta druhá), ustanovení
o lhůtách pro vydání rozhodnutí (§71 odst. 1 a 3) a konečně o ustanovení o odvolacím
řízení a řízení o rozkladu (§81 až 93 a §152).
V případě azylového řízení tedy není aplikace §36 odst. 3 správního řádu
vyloučena a účastník řízení o udělení mezinárodní ochrany je v souladu s citovaným
ustanovením správního řádu seznamován správním orgánem s podklady pro rozhodnutí
ve věci, zejména s relevantními informacemi o zemi původu; k nakládání s nimi se zdejší
soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81,
publikovaném pod č. 1825/2009 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Obdobně tomu bylo i v projednávaném případě, v němž byla dne 6. 3. 2008
matka stěžovatele jako jeho zákonná zástupkyně seznámena s informacemi o zemi
původu, které budou využity pro vydání rozhodnutí v předmětné věci (č. l. 86). Součástí
těchto podkladů však nebyl podklad označený jako „Zákon Republiky Kazachstán –
Administrativní přestupky, ohrožující práva neplnoletých“. S daným podkladem byla
matka stěžovatele seznámena dne 27. 5. 2008, přičemž obě listiny dokládající
její seznámení se s tímto podkladem pro vydání rozhodnutí v její věci i ve věci jejího syna
byly zřejmě v důsledku opomenutí založeny do správního spisu vedeného k její žádosti
(č. l. 91 a 113); do správního spisu stěžovatele byl založen pouze daný podklad
pro rozhodnutí v jeho věci opatřený razítkem ze dne 26. 5. 2008, dle kterého fotokopie
souhlasí s originálem (č. l. 92 – 95).
Z uvedeného je zřejmé, že matka stěžovatele byla s citovaným podkladem
pro rozhodnutí v jeho věci skutečně seznámena a měla možnost se k němu vyjádřit,
což také učinila, když uvedla, že: „My se obáváme toho, že po návratu by k nám byli nespravedliví
(mám na mysli zástupce státní moci), protože tam vládne nespravedlnost. Kdyby toho nebylo, nepřijeli
bychom sem.“ Citované vyjádření přitom vzal v potaz rozhodující správní orgán jak ve věci
matky stěžovatele, tak také ve věci samotného stěžovatele, když v případě obou svých
rozhodnutí na straně 4 (matka), resp. 3 (stěžovatel) konstatoval, že matka stěžovatele
měla možnost seznámit se s informacemi o zemi původu, čehož dotyčná využila
a poznamenala, že: „v případě návratu do Kazachstánu by k nim státní orgány byly nespravedlivé,
protože v zemi celkově panuje nespravedlnost.“
Správní orgán tedy nijak formálně nelišil mezi vyjádřením matky stěžovatele
v řízení o její žádosti a v řízení o žádosti stěžovatele. To ostatně odpovídá tomu,
že žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla
vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího
o mezinárodní ochranu se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů
žádajících o udělení mezinárodní ochrany. Je proto plně na místě, aby jejich žádosti,
resp. žádosti všech rodinných příslušníků, byly posuzovány synchronně a ve vzájemné
souvislosti, samozřejmě při respektování specifických a plně individualizovaných důvodů
vztahujících se výhradně pouze k některému z rodinných příslušníků. Současně
je žádoucí, aby o jejich žádostech bylo rozhodováno pokud možno ve stejný časový
okamžik, což bylo v daném případě bezezbytku naplněno, neboť správní orgán,
jakož i krajský soud ve věci stěžovatele, jeho matky (společně s dcerou/sestrou) a otce
rozhodly vždy ve stejný den.
Tvrzení stěžovatele, že postupem žalovaného správního orgánu bylo
jeho zákonné zástupkyni fakticky zcela znemožněno se k uvedenému podkladu vyjádřit,
se míjí s realitou a výše uvedené v zásadě pouze formální pochybení správního orgánu
při vedení spisu nemělo ani nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Podstatné totiž je, že matka stěžovatele měla možnost se s daným podkladem
pro rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k němu a že s jejím vyjádřením správní orgán dále
pracoval, a to v rámci posuzování žádosti matky i žádosti stěžovatele. Skutečnost,
zda a jakým způsobem tento postup správní orgán ve vztahu ke každé z žádostí
administroval, proto za daných okolností nemůže být rozhodná, jakkoli nelze přehlížet,
že správní spis je odrazem věcného a chronologického postupu ve věci a jako takový má
být řádně veden (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 1997,
č. j. 6 A 401/96 – 6, publikované pod č. 688/2000 v časopise Soudní judikatura, ASPI,
a. s.).
Lze tedy uzavřít, že pokud správní orgán při rozhodování o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany vycházel z podkladu, se kterým byl nezletilý žadatel (stěžovatel)
seznámen prostřednictvím své zákonné zástupkyně (matky), avšak listiny dokládající
předmětné seznámení byly založeny toliko do správního spisu vedeného k její žádosti o
udělení mezinárodní ochrany, nedošlo k porušení §36 odst. 3 správního řádu, neboť se
jednalo o formální pochybení související s vedením spisu dvou vzájemně provázaných
žádostí, kterým nebyl nezletilý žadatel na svých právech zkrácen.
Stěžovatel, resp. jeho zákonná zástupkyně měla v návaznosti na seznámení
s podklady pro rozhodnutí správního orgánu možnost vyjádřit se, čehož také využila
a nelze tedy pouze z přepjatého formalismu trvat na porušení ustanovení §36 odst. 3
správního řádu. Naopak jak již dříve uvedl Ústavní soud, je třeba respektovat právo jako
racionální systém a v tomto duchu ho také uplatňovat; srov. nález ze dne 26. 10. 2006,
sp. zn. I. ÚS 142/2006, http://nalus.usoud.cz. To znamená, že ačkoli v předmětné věci
došlo k pochybení správního orgánu, nemá za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé, neboť ve svém důsledku neznamenalo ztížení možnosti účinné obrany stěžovatele.
Citované ustanovení správního řádu totiž představuje normu procesně právní a v tomto
ohledu je třeba připomenout, že smysl procesních norem spočívá ve vytváření
mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy tedy nelze vnímat jako
samoúčelné (samonosné), ale vždy v souvztažnosti s normami hmotnými, jejichž
porušení v důsledku popsaného postupu správního orgánu nenastalo.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost shledal nedůvodnou a podle §110
odst. 1, věty poslední, s. ř. s. ji zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení, a správní orgán jako druhý účastník řízení právo
na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani ze spisu nevyplynulo, že by mu v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti vznikly nějaké náklady nad rámec jeho činnosti. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120
s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástup ci stěžovatele,
který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za
zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci –
Mgr. Janu Urbanovi – přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, spočívající v odměně za jeden úkon právní služby (písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 2100 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce
300 Kč, tj. v částce 2400 Kč. Tato částka tedy bude shora jmenovanému zástupci
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu