ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.121.2009:55
sp. zn. 1 Afs 121/2009 - 55
Spis 1 Afs 121/2009 byl spojen se spisem 1 Afs 119/2009 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 Afs 119/2009 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. K., zastoupeného
Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem Dlouhá 103, 500 03 Hradec Králové,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, 500 02
Hradec Králové, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 4. 2009, č. j. 587/09-1100-602925
a č. j. 654/09-1100-602925, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2009, č. j. 31 Ca 47/2009 - 22 a č. j. 31 Ca 48/2009 - 22,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 119/2009
a 1 Afs 121/2009 se s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny
pod sp. zn. 1 Afs 119/2009.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 31 Ca 48/2009 - 22, Krajský soud v Hradci Králové zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2009, č. j. 654/09-1100-602925, kterým bylo změněno
rozhodnutí Finančního úřadu ve Vrchlabí (dodatečný platební výměr) ze dne 11. 6. 2008,
č. j. 29647/08/270972/2914, tak, že žalobci dodatečně vyměřená daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období 2005 byla snížena na 248 016 Kč.
Obdobně rozsudkem ze dne 18. 9. 2009, č. j. 31 Ca 47/2009 - 22, zamítl Krajský soud v Hradci
Králové žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2009, č. j. 587/09-1100-602925, kterým bylo
zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Vrchlabí
(dále též „správce daně“) ze dne 3. 4. 2008, č. j. 22105/08/270972/2914, jímž byla žalobci dodatečně
vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006 ve výši 130 860 Kč.
V obou případech neshledal krajský soud podané žaloby důvodnými. V průběhu daňové
kontroly správce daně zjistil, že v kontrolovaných zdaňovacích období 2005 a 2006 byly na soukromý
bankovní účet žalobce připsány peněžní prostředky. Vyzval jej tedy v souladu s §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“) ,
aby doložil, zda se jedná o příjmy zdaněné, od daně osvobozené, či dani nepodléhající. Tvrzení žalobce
ohledně původu finančních prostředků se v jeho vyjádřeních postupně lišila a navíc nesouhlasila s údaji
uvedenými v písemných důkazech, především v daňové evidenci. K prokázání svých tvrzení následně
žalobce navrhl správci daně důkaz výpovědí svědků Ing. B . a MUDr. F. Z jejich výpovědí vyplynulo,
že žalobci zapůjčili v průběhu let 2005 a 2006 finanční prostředky v celkové výši 724 000 Kč. Krajský
soud v dané situaci přisvědčil žalovanému, že údajné půjčky Ing. B . a MUDr. F. poskytnuté v české
měně nemohou být ztotožněny s vklady na účet vedený v eurech, a že těmito svědeckými výpověďmi
nelze prokázat tvrzení žalobce, že příjmy od zahraničních klientů přepočetl na českou měnu a takto je
zahrnul do základu daně z příjmů. Za uvedeného skutkového stavu nepřisvědčil krajský soud žalobní
námitce týkající se nutnosti provedení dalšího důkazu – svědecké výpovědi B. H. Žalobce v průběhu
daňového řízení konkrétně nespecifikoval, jaký vztah k osobě pana H. má, teda zda se mohlo jednat
např. o jeho zaměstnance nebo osobu obchodně spolupracující. Výslech svědka by podle krajského
soudu bylo možné připustit pouze tehdy, kdy by žalobce uvedl konkrétní tvrzení a na podporu jejich
věrohodnosti navrhl výslech svědka, který by pak vypovídal o skutečnostech, jež mají být předmětem
dokazování. V dané situaci však žalobce svědka identifikoval s obecným konstatováním, že by se jeho
výslech měl dotýkat příjmů správcem daně rozporovaných . S ohledem na zjištění provedená v průběhu
daňového řízení nebylo možné dovodit, že by realizace výslechu přispěla k prokázání zdanění
rozporovaných příjmů. Krajský soud sice připustil, že odmítnutí svědecké výpovědi žalovaným
neodpovídalo zásadám volného hodnocení důkazů, když žalovaný předjímal, že by svědek mohl
vypovídat o poskytnutí půjčky. Nicméně v konečném důsledku žalovaný nepochybil, když výslech
svědka H. neprovedl, neboť by se nemohlo jednat o důkaz, který by ozřejmil sporné skutečnosti.
Dále krajský soud přisvědčil žalovanému v tom, že za důkaz v daňovém řízení nemohl být
považován statistický údaj svědčící o průměrné obsazenosti lůžek v rekreační oblasti Špindlerův Mlýn.
Nelze totiž dovodit, že se výsledky žalobcovy podnikatelsk é činnosti musí pohybovat
právě v průměrných statistických hodnotách. Zákon o daních z příjmů nepřipouští možnost
jakéhokoliv srovnávání s ostatními podnikatelskými subjekty, byť by takové informace byly podchyceny
statistickým úřadem.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl výše uvedené rozsudky krajského soudu včas podanými
kasačními stížnostmi, v nichž shodně namítal, že jsou dány důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel předně konstatoval nesprávnost postupu správního orgánu v okruhu
dvou skutečností, tj. pochybení při odmítnutí doplnění dokazování navrženým výslechem svědka B . H.
a nesprávným hodnocením důkazů.
Podle stěžovatele se finanční orgány nedostatečně zabývaly jeho daňovou evidencí a nesprávně
vyhodnotily a ověřily, zda osoby v evidenci uvedené skutečně pobývaly příslušný počet dnů za příslušné
finanční částky v penzionu Karolína. Správce daně označil evidenci ubytovaných za neprůkaznou
a nedůvěryhodnou navzdory tomu, že Finanční úřad ve Vrchlabí, který v rámci místního šetření
ze dne 17. 2. 2006 knihu ubytovaných kontroloval, nevytkl stěžovateli jakékoliv pochybení
při jejím vedení. Prosté tvrzení správce daně, že nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z rozhodnutí
správce daně ze dne 9. 2. 1999 o uložení záznamní povinnosti podle ustanovení §39 daňového řádu,
nemůže obstát jako objasnění toho, proč se správce daně odmítl knihou ubytovaných zabývat.
Stěžovatel je přesvědčen, že kniha ubytovaných potřebn é a validní informace obsahuje. V této části
pak stěžovatel shledává rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, neboť pouze v obecné rovině
přitakává stanovisku finančních orgánů, aniž by tato stanoviska obsahovala jakékoliv konkrétní výhrady,
které by odůvodnily negativní závěr o použitelnosti ubytovací knihy. Stěžovatel nesouhlasí s postupem
správce daně, který přezkoumal jeho osobní nepodnikatelské účty a veškeré příjmy na těchto účtech
zahrnul do příjmů podléhajících zdanění, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel dostatečně neprokázal,
že by se jednalo o příjmy již zdaněné, resp. finanční prostředky dani nepodléhající. Stěžovatel vědom
si své povinnosti prokázat svá tvrzení o tom, že na jeho soukromých účte ch jsou finanční prostředky
již zdaněné, předložil správci daně podpůrný, ovšem relevantní důkaz ve smyslu §31 odst. 4 daňového
řádu, a to údaje Českého statistického úřadu za období 2004 - 2006, dokládající průměrnou vytíženost
lůžek ve spojení s průměrnými ročními cenami v ubytovacích zařízeních v dané lokalitě.
Podle stěžovatele správce daně nebyl oprávněn tyto statistické údaje pominout, když závěr správce
daně ohledně stěžovatelových příjmů s nimi byl v příkrém rozporu. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem
krajského soudu, že předložený statistický výstup nesplňuje požadavky ustanovení §31 daňového řádu.
Je-li správcem daně tvrzená daňová povinnost naprostým excesem z uvedených statistických hodnot,
je povinností správce daně přihlédnout k této skutečnosti při hodnocení důkazů a důkladněji prokázat
případnou nepravdivost tvrzení a důkazů snesených stěžovatelem k tomu, že prostředky
na soukromých účtech již byly zdaněny.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí se zamítnutím návrhu na výslech svědka H ., který byl navrhován
k doložení toku rozporovaných příjmů. Důkazní návrh byl zamítnut, neboť se správce daně domníval,
že by se opět mohlo jednat o svědectví k poskytnutí půjčky, tudíž svědectví ve světle předchozích
svědeckých výpovědí nadbytečné. Stěžovatel však správci daně výslovně avizoval, že rozsah svědecké
výpovědi B. H. měl být podstatně širší, přinejmenším byl svědek schopen obšírněji se vyjádřit k rozsahu
a obsahu podnikání stěžovatele; zamýšlený přínos svědecké výpovědi tak byl stěžovatelem dostatečně
konkretizován. Odmítnutím svědecké výpovědi byl stěžovat el zkrácen na svých právech a došlo
k překročení mezí a způsobů podle č. l. 2 odst. 3 Ústavy, které stanoví při výkonu správy daní daňový
řád. Odepřením provedení důkazu byla stěžovateli rovněž v rozporu s č. l. 3 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod způsobena újma nesprávným doměřením daně z příjmů fyzických osob.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudk y
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k oběma kasačním stížnostem ztotožnil s odůvodněními
pravomocných rozhodnutí krajského soudu a navrhl, aby byly kasační stížnosti pro nedůvodnost
zamítnuty.
Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení §39 odst. 1 s. ř. s. spojil věci
pod sp. zn. 1 Afs 119/2009 a 1 Afs 121/2009 ke společnému projednání, jelikož v obou případech
jde o totožné účastníky a věci spolu skutkově souvisejí.
Při posuzování kasačních stížností Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že obě kasační stížnosti mají požadované náležitosti, byly
podány včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnosti odmítnout pro nepřípustnost.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Ze spisu vyplynuly následující skutečnosti. Správce daně zahájil v roce 2007 u stěžovatele
kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2005 a 2006, v jejímž průběhu bylo
zjištěno, že stěžovatel poskytoval ubytovací služby v penzionu Karolína v Bedřichově spolu
se svojí manželkou J. K. Příjmy a výdaje rozdělovali podle §13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále těž „zákon o daních z příjmů“), shodně padesáti procenty.
V průběhu zdaňovacího období roku 2005 byly na soukromý účet stěžovatele vedený v eurech
připsány vklady v celkové výši 29 350 EUR, tj. v přepočtu denním kurzem 870 173,10 Kč,
na sporožirový účet byly připsány vklady ve výši 107 000 Kč a rovněž vklady od společnosti LTU
TOURISTIK GESELL (dále též „LTU“) ve výši 647 845 Kč. Správce daně vyzval stěžovatele
dne 22. 1. 2008 k prokázání, zda byly výše uvedené peněžní prostředky zdaněny a jakou daní, případně
k doložení, zda se jedná o peněžní prostředky od daně osvobozené či dani nepodléhající. Stěžovatel
správci daně sdělil, že peněžní prostředky vkládané na účet v eurech inkasoval za ubytování,
ale vyúčtoval je v české měně; částku ve výši 67 000 Kč inkasoval za prodej dvou závodních kol,
lyžařské a snowboardové výbavy, částka 40 000 Kč je vratkou soukromé půjčky. Ohledně příjmů
od společnosti LTU stěžovatel uvedl, že je chybně vyúčtoval v příjmech za hotové, ačkoliv mu tato
společnost zasílala peněžní prostředky na sporožirový účet – jednalo se o příjmy za ubytování
a snídaně, případně polopenze. V průběhu daňové kontroly však bylo zjištěno, že stěžovatel zahrnul
do zdanitelných příjmů pouze příjmy na základě paragonů vystavených v české měně. Nedoložil žádné
důkazní prostředky o tom, že inkasoval peněžní prostředky v eurech a následně je vkládal na soukromý
účet vedený v eurech; rovněž nebylo doloženo, že by příjmy od společnosti LTU na soukromý
sporožirový účet stěžovatele byly zahrnuty do hotovostních příjmů v daňové evidenci. Proto správce
daně zvýšil daňový základ stěžovatele o peněžní prostředky vložené na účet vedený v eurech a o příjmy
od společnosti LTU vložené na sporožirový účet a dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů
fyzických osob za období 2005 ve výši 405 264 Kč dokazováním. V odvolacím řízení předložil
stěžovatel vyúčtování od společnosti LTU obsahující kromě jmen ubytovaných také termíny pobytů,
počet dnů, rozdělení na dospělé osoby a děti, celkovou částku za jednotlivé pobyty a na konci
vyúčtování celkovou částku v korunách za měsíc. Tato částka byla vždy počátkem následujícího měsíce
připsána společností LTU na sporožirový účet stěžovatele. Odvolací orgán provedl srovnání jmen
uvedených na vyúčtováních od LTU s paragony zahrnutými do daňové evidence, jež obsahovaly
rovněž jména ubytovaných, a zjistil, že z příjmů od společnosti LTU ve výši 647 845 Kč byly do daňové
evidence již dříve zahrnuty do zdanitelných příjmů podle paragonů příjmy ve výši 493 150 Kč.
Proto snížil základ daně o částku 491 440 Kč a daň z příjmů o částku 157 248 Kč na částku 248 016 Kč.
V průběhu roku 2006 byly na účet stěžovatele vedený v eurech u České spořitelny, a. s. připsány
finanční prostředky ve výši 31 395 EUR, tj. v přepočtu denním kurzem 889 548,46 Kč, na sporožirový
účet vložil stěžovatel částku v úhrnné výši 121 000 Kč. Přitom stěžovatel v daňové evidenci vykázal
příjmy za poskytnutí ubytovacích služeb v roce 2006 ve výši 731 744,24 Kč. Proto správce daně vyzval
stěžovatele dne 8. 10. 2007, aby doložil takové důkazní prostředky, které by odstranily jeho pochybnosti
o tom, zda peněžní prostředky vložené na účet vedený v eurech byly zahrnuty do daňového základu
a zdaněny daní z příjmů fyzických osob. Rovněž u vkladů na sporožirový účet vyzval správce daně
stěžovatele k prokázání, zda se jedná o příjmy již zdaněné, dani nepodléhající či od daně osvobozené.
Následně stěžovatel informoval správce daně, že vklady peněžních prostředků na účet vedený v eurech
pocházejí z poskytování ubytovacích služeb penzionu – od zahraničních hostů. Ohledně vkladů
na sporožirový účet stěžovatel uvedl, že byly zahrnuty v daňové evidenci do zdanitelných příjmů,
neboť jsou výsledkem podnikatelské činnosti. Správce daně následně uzavřel, že ani na jeho výzvu
nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že příjem peněžních prostře dků v eurech přepočetl na českou
měnu a takto je vykázal v daňové evidenci. Rovněž neprokázal, že vklady peněžních prostředků
na sporožirový účet byly zahrnuty do zdanitelných příjmů v daňové evidenci. Proto správce daně zvýšil
daňový základ stěžovatele o peněžní prostředky vložené na účet vedený v eurech a na sporožirový účet
a dodatečně vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2006
ve výši 130 860 Kč dokazováním.
Nejvyšší správní soud se prvně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudků krajského
soudu v částech týkajících se hodnocení evidence ubytovaných. Z podaných žalob nevyplynulo,
že by stěžovatel uplatnil námitku nesprávného hodnocení evidence ubytovaných v řízení před krajským
soudem. Krajský soud v napadených rozsudcích pouze citoval závěry žalovaného, že se kniha
ubytovaných nestala důkazním prostředkem k prokázání správnosti příjmů vykázaných v daňovém
přiznání. Nesouhlasil-li stěžovatel s tímto závěrem žalovaného, měl námitky ohledně pominutí
významu knihy ubytovaných uplatnit poprvé v žalobě. Pokud až v řízení o kasační stížnosti stěžovatel
namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se dostatečně nezabýval
významem knihy ubytovaných, jakožto prvotního pramene pro zjišťování správné výše daňové
povinnosti, jedná se o námitku nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení
totiž kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. namítaná vada řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech, směřoval stěžovatel
do nesprávného hodnocení údajů Českého statistického úřadu za období 2004 - 2006 dokládajících
průměrnou výtěžnost lůžek ve spojení s průměrnými ročními cenami v ubytovacích zařízeních v dané
lokalitě.
Podle ustanovení §31 odst. 4 daňového řádu, věta první, lze jako důkazních prostředků užít
všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti
a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.
Nejvyšší správní soud se přiklonil k názoru krajského soudu, že statistické údaje předlož ené
stěžovatelem v průběhu daňového řízení nelze považovat za důkaz ve smyslu §31 daňového řádu.
Statistické údaje představují průměrný stav výtěžnosti lůžek v ubytovacích zařízeních v dané oblasti.
Průměrná výtěžnost lůžek či průměrná cena ubytování v dané lokalitě však nemůže ověřit konkrétní
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti stěžovatele, neboť se týkají širšího
okruhu ubytovacích kapacit než pouze penzionu stěžovatele a současně představují poměrný výsledek
získaný vyhodnocením určitého počtu zkoumaných ubytovacích zařízení. Z předložených statistických
hodnot není rovněž patrno, jak velký zkušební vzorek ubytovacích kapacit byl danému výzkumu
podroben, nelze tudíž ani odhadovat relevantnost předložených údajů. Je nepochybné, že předložené
statistické údaje mohou být určitým vodítkem pro správce daně ohledně průměrné výtěžnosti lůžek
v dané lokalitě, nelze z nich ovšem dovodit, že výtěžnost lůžek ve st ěžovatelově penzionu a cena
jím nabízeného ubytování byla právě v souladu s předloženými statistickými údaji.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud na tomto místě zmiňuje, že se správce daně
otázkou obsazenosti lůžek v penzionu Karolína a předloženými statistickými údaji zabýval ve vyjádření
k doplnění odvolání ze dne 20. 2. 2009 adresované žalovanému. Zdůraznil, že daňový subjekt uváděl
odlišné údaje o lůžkové kapacitě jeho penzionu při každém šetření, jenž bylo provedeno v rámci
místních šetření, ve kterých správce daně zjišťoval počet ubytovaných osob a lůžkovou kapacitu
penzionu. Dne 24. 2. 2005 stěžovatel uvedl, že lůžková kapacita penzionu je 12 lůžek se 3 přistýlkami,
dne 15. 2. 2006 uvedl celkovou kapacitu 14 lůžek s přistýlkami, přičemž toho dne bylo v penzionu
ubytováno 19 osob. V dané době správce daně rovněž zjistil, že stěžovatel nabízí ubytování
prostřednictvím internetu, kde byla uvedena kapacita ubytování 28 lůžek se 4 přistýlkami .
Z výše uvedeného správce daně dovodil, že stěžovatel pro daňové účely vždy uváděl nižší počet lůžek
než umožňovala kapacita penzionu a než nabízel na internetových stránkách. Další údaje se rozcházejí
také v průměrných cenách za ubytování. Na paragonech vystavených daňovým subjektem v roce 2005
za ubytování jsou uvedeny ceny v rozmezí od 300 Kč do 1000 Kč. Průměrná cena za ubytování tak byla
rozhodně vyšší než cena, kterou uvádí daňový subjekt podle českého statistického úřadu v roce 2005
ve výši 355 Kč. Předložené statistické údaje pak uvádějí, jakých přibližných tržeb mohl daňový subjekt
dosáhnout v letech 2005 a 2006, ovšem neprokazují, že skutečné tržby stěžovatele nemohly být vyšší
než ty, které ve své evidenci daňový subjekt vykázal. Uvedené statistické údaje tak v žádném případě
nemohou prokázat, že hotovostní vklady peněžních prostředků na účet v eurech, byly zahrnuty
do základu daně z příjmů fyzických osob a byly zdaněny.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem spatřuje stěžovatel v pochybení finančních orgánů
při odmítnutí doplnění dokazování navrženým výslechem svědka H . Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 24. 3. 2004, č. j. 3 Afs 1/2003 - 101, publikovaného pod č. 459/2005 Sb. NSS, dostupného
na www.nssoud.cz, k otázce hodnocení důkazů uvedl, že „[i] když ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu
stanoví, že správce daně dbá, aby skuteč nosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji
a není v tom vázán návrhy daňových subjektů, není s ohledem na zásady daňového řízení (priorita zájmů státu) povinen
vyhledat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňového subjektu a není ani nucen respektovat všechny důkazní
prostředky předložené nebo navržené daňovým subjektem. Pokud tedy daňový subjekt navrhuje jako důkazní prostředek
např. výpověď svědka, je povinen uvést, co jeho výpovědí sleduje ve vazbě na předmět d aňového řízení. Správce daně
posuzuje věrohodnost důkazních prostředků a rozhodne o jejich os vědčení jako důkazu. V případě, že by daňový subjekt
nebyl schopen vysvětlit, co podstatného k jeho daňové věci může navržený svědek uvést, lze tento důkazní prost ředek
odmítnout; v takovém případě však musí správce daně vyložit a o důvodnit, proč takto postupoval“ (obdobně
také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 Afs 65/2005 - 79, nebo rozsudek
ze dne 14. 7. 2008, č. j. 8 Afs 70/2007 - 102; dostupné na www.nssoud.cz). Stěžovatel nesouhlasí
se skutečností, že žalovaný odmítl návrh na provedení svědecké výpovědi na základě domněnky, že by
se opět mohlo jednat o svědectví k poskytnutí půjčky, tudíž svědectví ve světle předcházejících
svědeckých výpovědí MUDr. F. a Ing. B. nadbytečné. Podle stěžovatele však důvody, proč je svědecká
výpověď navrhována, standardním způsobem specifikovány byly.
Stěžovatel podal blanketní odvolání proti platebním výměrům na d aň z příjmů za zdaňovací
období 2005 a 2006 dne 15. 5. 2008. Toto odvolání doplnil písemností doručenou správci daně
dne 30. 5. 2008. Dne 10. 9. 2008 navrhl stěžovatel správci daně doplnit dokazování o znalecký posudek
soudního znalce z oboru ekonomiky, který by kvalifikovaně vyčíslil, jak vysoké příjmy by bylo možné
dosáhnout z jeho podnikatelské činnosti v daném roce, přičemž dne 3. 1. 2009 došlo k marnému
uplynutí lhůty pro doložení tohoto navrženého důkazního prostředku dané výzvami správce daně
ze dne 17. 12. 2008, č. j. 48407/08/270933/4278 a č. j. 48409/08/270933/4278. Dne 30. 12. 2008
předložil stěžovatel správci daně další doplnění odvolání, k němuž přiložil četné důkazní prostředky
(kolaudační rozhodnutí ze dne 10. 3. 1994, kolaudační rozhodnutí ze dne 31. 5. 2005, smlouva
se společností ITS Billa Reisen, záznam o jednání se společností ITS ze dne 7. 12. 2004, vyúčtování
za prosinec 2004, leden, únor a březen 2005, finanční rozdíly vyúčtování pobytů ze leden/únor 2005).
Dne 27. 1. 2009 stěžovatel opětovně doplnil odvolání a navrhl předvolání Ing. B. jako svědka
„ve věci příjmů – půjček finančních prostředků odvolateli“; současně předložil tabulku celkového vytížení lůžek
a průměrných cen na jedno lůžko ve Špindlerově Mlýně. Stěžovatel doplnil odvolání dále přípisem
ze dne 18. 2. 2009, v němž žalovanému navrhl předvolání svědkyně MUDr. F. „ve věci rozporovaných
výší příjmů odvolatele za předmětná období“. Konečně v doplnění odvolání doručeného žalovanému
dne 24. 3. 2009 navrhl stěžovatel provedení důkazu výslechem svědka B. H. „ve věci činnosti odvolatele
a v návaznosti na ni správcem daně rozporovaných příjmů odvolatele za uvedená zdaňovací období .“
Z vyjádření správce daně ze dne 30. 3. 2009 adresovaného žalovanému vyplývá, že v průběhu
daňové kontroly bylo zjištěno, že stěžovatel měl na počátku roku 2005 na svých soukromých účtech
k dispozici přibližně 3,5 milionů Kč. Během roku 2005 získal a vložil postupně na účet vedený v eurech
dalších 29 350 EUR (v přepočtu 870 173 Kč), přesto si půjčil koncem roku 2005 od Ing. B. 400 000 Kč
a v průběhu roku 2005 postupně od MUDr. F. dalších 324 000 Kč. Z předložené daňové evidence však
není patrné, zda vůbec byly půjčky do podnikání zahrnuty a není evidováno ani vrácení těchto půjček.
Stěžovatel pro osobní spotřebu vyčerpal v roce 2006 částku 206 709 Kč, přitom koncem roku 2006 měl
splatit půjčku od Ing. B. ve výši 400 000 Kč a současně půjčku od MUDr. F. ve výši 324 000 Kč. Z výše
uvedeného vyplývají vážné pochybnosti správce daně o poskytnutí půjček výše uvedenými svědky,
zejména o jejich vrácení koncem roku 2006. Pokud by chtěl daňový subjekt splatit půjčky z prostředků
z podnikání, z daňové evidence je patrné, že neměl tolik volných finančních prostředků.
Ani na výpisech ze soukromých účtů nejsou takové výběry v hotovosti, které by splátkám půjček
odpovídaly. Proto správce daně uzavřel, že ani v jednom případě nemohou svědci osvědčit výši příjmů
stěžovatele za předmětná období. Svědecké výpovědi neprokázaly, že by tvrzené půjčky měly
jakoukoliv souvislost s vklady na soukromý účet v eurech, které by daňový subjekt vkládal v průběhu
jednotlivých let a které byly stěžovateli za období 2005 a 2006 doměřeny jako zatajené tržby.
Po provedení výslechu MUDr. F. zástupce stěžovatele podal doplnění odvolání s návrhem na výslech
dalšího svědka. Za situace, kdy výpověď MUDr. F . nepotvrdila tvrzení stěžovatele o původu finančních
prostředků v eurech, správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel v doplněních odvolání nic
neprokazuje, nýbrž záměrně prodlužuje průběh daňového řízení.
Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud přiklonil závěr ům vysloveným krajským soudem
a neshledal tak námitku nutnosti provedení výslechu svědka H . důvodnou. Posuzovanou věc
je nezbytné hodnotit s ohledem na veškeré okolnosti daného případu. Po zahájení daňové kontroly byl
na ústním jednání konaném dne 10. 9. 2007 stěžovatel správcem daně dotázán na původ peněžních
prostředků vkládaných na účet v eurech. Potvrdil, že na tento účet vkládá peníze on sám a že se jedná
o finanční prostředky z podnikatelské činnosti. Dále stěžovatel uvedl: „Hosté někdy chtějí platit v eurech.
Sice vystavím doklad v korunách, ale přijmu eura a do podnikání napíšu do příjmů příjem v Kč. Z tohoto účtu peníze
převedu na účet u KB, kam jsou převedeny v korunách. Pak je vklá dám zpátky do podnikání.“ Stěžovatel
tedy nejprve tvrdil správci daně, že rozporované příjmy jsou prostředky z jeho podnikatelské činnosti.
Následně se však původ finančních prostředků vkládaných na účet v eurech snažil prokázat svědeckými
výpověďmi navrhovaných svědků. Měl-li stěžovatel za to, že právě svědecká výpověď pana H . má
prokázat původ finančních prostředků, mohl takovou výpověď nepochybně navrhnout správci daně
již v odvolání podaném v květnu roku 2008, případně neprodleně po jeho podání. Navržení výslechu
svědka až v pořadí šestém doplnění odvolání, ve lhůtě téměř 10 měsíců po podání odvolání
proti platebním výměrům, se Nejvyššímu správnímu soudu jeví nepřiměřené , tím spíše nespecifikoval-li
stěžovatel v návrhu na provedení výslechu svědka podstatné skutečnosti, proč by právě výslech svědka
H. mohl do věci vnést nové světlo a prokázat původ rozporovaných finančních prostředků . Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že žalovanému nepříslušelo předjím at,
čeho se mohla svědecká výpověď pana H. týkat; s ohledem na výše uvedené však žalovaný nepochybil,
když návrh stěžovatele na výslech svědka odmítl. V souladu s konstantní judikaturou zdejšího soudu
nebylo jednoznačně určeno, co podstatného k daňové věci stěžovatele může navržený svědek uvést,
žalovaný proto návrh na provedení svědecké výpovědi neprovedl oprávněně.
Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnosti
jako nedůvodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu