ECLI:CZ:NSS:2010:2.AFS.119.2008:78
sp. zn. 2 Afs 119/2008 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Emita Invest,
spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Popovická 14, zastoupeného JUDr. Irenou Švestkovou,
advokátkou se sídlem Praha 1, Řeznická 13, proti žalovanému Finančnímu ředitelství
pro hl. m. Prahu, se sídlem Praha 1, Štepánská 28, v řízení o kasační stížnos ti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 8 Ca 40/2005 – 52,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 8 Ca 40/2005 – 52,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 11. 2004, č. j. FŘ -7316/12/04. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru, vydanému Fina nčním úřadem
pro Prahu 10 dne 12. 1. 2004, pod č. j. 5786/04/010517/8113, kterým byla žalobci dodatečně
doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 682 500 Kč.
Shora uvedeným rozsudkem městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku městský soud nejprve obsáhle popsal skutkový stav věci.
Uvedl, že žalobce byl v rámci daňové kontroly vyzván k prokázání faktického přijetí reklamních
služeb od společnosti K. H. K., spol. s r. o. (dále jen „K. H. K.“) za fakturovanou částku
1 950 000 Kč. Kromě dokladů předložených žalobcem (smlouva o reklamě ze dne 12. 1. 1999,
listiny označené jako Celkové vyhodnocení reklamní kampaně firmy K. H. K., spol. s r. o. v roce 1999
a daňových dokladů) si správce daně opatřil z vlastní iniciativy další důkazní prostředky.
Šlo především o dožádání (realizované prostřednictvím Finančního úřadu v Přelouči)
u deklarovaného dodavatele reklamních služeb (K. H. K.), které však přineslo pouze zjištění,
že uvedená společnost na deklarované adrese nesídlí a je nekontaktní. Provedl dále výslech
svědka L., který je bývalým jednatelem společnosti K. H. K. Z jeho výpovědi se podává, že shora
jmenovaná společnost zorganizovala pro žalobce několik desítek reklamních akcí, na kterých byly
rozdávány reklamní předměty, letáky apod.; použita byla též reklama prostřednictvím billboardů.
Společnost K. H. K. měla v té době pronajaty plochy v objektu společnosti Sky club Brumlovka,
s. r. o. (dále též „S. c . B.“) a měla též realizovat reklamní kampaň ve spolupráci s modelingovou
společností Madison Models, s. r. o. (dále též „M . M.“). Svědek L. dále vypověděl, že společnost
K. H. K. odprodal v roce 2000 novému vlastníku J. V ., kterému předal též veškerou
dokumentaci. Z důkazů, o něž se opírá rozhodnutí žalovaného, městský soud zmínil dále
svědeckou výpověď jednatele žalobce Ing. N., dle kterého konkrétní postup v reklamní kampani
byl konzultován se zástupci společnosti K. H. K. osobně; platby byly prováděny v hotovosti.
Správce daně se, cestou výzev k součinnosti třetích osob, pokusil shora uvedené tvrzení ověřit též
u společností S. c. B. a M. M. Posledně zmiňovaná společnost na výzvu nereagovala; pokud jde o
společnost S. c. B., její jednatel (Ing. Knobloch) uvedl, že dle jeho názoru žalobce své výrobk y
formou letáků na některých jí pořádaných akcích propagoval.
Pokud jde o právní hodnocení věci, městský soud vyjádřil nesouhlas s názorem žalobce,
dle kterého tím, že předložil formálně bezvadné daňové doklady, splnil svou důkazní povinnost
ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení s ustanovením §24 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, čímž došlo k přesunu
důkazního břemene na správce daně [§31 odst. 8 písm. c) daňového řádu]. Upozornil v této
souvislosti na ustanovení §31 odst. 2 daňového řádu, dle kterého správce daně dbá,
aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji
a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů; správci daně proto nic nebránilo doplnit
dokazování shora uvedenými důkazy. Uvedl přitom, že žádné ustanovení daňového řádu
neukládá správci daně obdobnou povinnost, jakou má správní orgán podle §33 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., správní řád, přičemž takovou povinnost nelze (vzhledem ke specifickému
charakteru daňového řízení) dovodit ani ze zásady součinnosti vyjádřené v §2 odst. 2 daňového
řádu. Citovaný zákon nicméně v ustanovení §32 odst. 9 d ává daňovému subjektu možnost
seznámit se s důvodem rozdílu ve vyměřené dani. Pro sdělení těchto důvodů zákon nestanoví
žádné náležitosti ani požadavek na jeho přesvědčivost. Jde pouze o to, aby daňový subjekt zjistil,
proč mu byl stanoven určitý daňový základ a vyměřena daň v určité výši, což mu umožní
shromáždit argumenty pro případné odvolání proti daňovému výměru. Pokud se dále týká
námitek žalobce „k postupu a rozhodnutí žalovaného v odvolacím řízení“, zde městský soud odkázal
na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že se s ním ztotožňuje. Dále se městský soud
vypořádal s důkazy předloženými žalobcem v daňovém řízení. Uvedl, že dle smlouvy o reklamě
měla být úhrada prováděna dle skutečně provedených služeb, a to vždy do 25. dne toho kterého
měsíce. Dle jeho názoru těmto smluvním ujednáním neodpovídají předložené pokladní doklady,
které byly vystaveny dne 30. 6. 1999 a 30. 3. 2000. Pot vrdil dále názor žalovaného,
že z předložených faktur nelze zjistit, co konkrétně mělo být předmětem fakturovaného plnění.
Uvedené platí i pro již zmiňované Celkové vyhodnocení reklamní kampaně. Se žalovaným se městský
soud shodl též v hodnocení žalobcem předložených kartiček s jeho názvem; konstatoval,
že nejsou žádným důkazem o tom, že tyto kartičky byly rozdávány jako letáky. Ztotožnil se s ním
i v otázce hodnocení důkazů opatřených správcem daně. Konstatoval, že svědek L. neuvedl
k věci nic konkrétního a že tvrzení žalobce nebylo potvrzeno ani výzvami k poskytnutí
součinnosti. Z vyjádření zástupce společnosti S. c. B. nelze nepochybně dovodit,
že by společnosti K. H. K. poskytla žalobci skutečně deklarov ané služby; společnost M. M.
na výzvu sice nereagovala, nicméně z výpovědi jejího společníka Ing. H. vyplývá, že ten
si na žádné skutečnosti, které by byly pro posouzení věci relevantní, nevzpomíná. Taktéž
provedené dožádání bylo v souladu s ustanovením §5 odst. 1 daňového řádu, přičemž městský
soud souhlasí s názorem, že ani touto cestou nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by přispěly
k objasnění skutkového stavu věci. Dle názoru městského soudu žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí vše řádně popsal, zhodnotil a ze zjištěných skutečností vyvodil logické závěry. Pokud
jde dále o podstatu svědeckých výpovědí, městský soud uvedl, že svědek nemá žádné povinnosti
svá tvrzení prokazovat; je naopak povinností správce daně jeho výpověď vyhodnotit,
a to v kontextu dalších provedených důkazů.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) , d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především poukázal na skutečnost, že stran přijetí a proplacení reklamních
služeb předložil správci daně zákonem vyžadované účetní doklady a příslušnou smlouvu.
Pokud tedy daňové orgány hodlaly tyto doklady zpochybňovat, přešlo na ně břemeno důkazní,
ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Toto břemeno správce daně
ani žalovaný neunesli. Výzva správce daně k prokázání potřebných skutečností byla tedy
nepřípadná (neboť stěžovatel nebyl povinen nic dalšího předkládat) a vyžadovala navíc prokázání
skutečností, na kterých se stěžovatel nepodílel. I přesto, že na tuto výzvu nemusel reagovat,
předložil na podporu svých tvrzení reklamní letáky a existenci přijatých reklamních služeb
potvrdili též vyslechnutí svědci. Městský soud v odůvodnění rozsudku tyto skutečnosti sice
reflektoval, věcí se začal i zabývat, evidentně však použil argumentaci z předcházejícího řízení,
které se však týkalo daně z přidané hodnoty. Svědčí o tom jeho argumentace, dle které
ve vytýkacím řízení není zakotvena povinnost odpovídající §33 odst. 2 správního řádu; v nyní
posuzované věci však vytýkací řízení vedeno nebylo, daň byla doměřena na základě provedené
daňové kontroly a na posuzovanou věc tak dopadá ustanovení §16 odst. 4 písm. f) daňového
řádu.
Stěžovatel dále namítl, že i v případě dalších žalobních bodů se odůvodnění napadeného
rozsudku vůbec nevypořádává s podstatou jeho argumentace. Jde především o bod a) žaloby,
kde stěžovatel namítal, že hodnocení výpovědi svědka L. bylo žalovaným provedeno v rozporu se
zákonem, neboť uvedl, že svědek svá tvrzení neprokázal. K této námitce městský soud potvrdil,
že skutečně není povinností svědka svá tvrzení prokazovat, žádné důsledky vůči správnosti
rozhodnutí žalovaného z toho však nevyvodil. Městský soud se nevyjádřil ani k podstatě bodu b)
žaloby, kde stěžovatel (mimo jiné) namítal, že se správce daně neměl spokojit pouze s tím, že
společnost M. M. na jeho výzvu nereagovala, nýbrž měl využít procesních prost ředků daňového
řádu (§29 odst. 2 a §37), aby by l skutkový stav věci zjištěn co nejúplněji (§31 odst. 2 daňového
řádu). Uvedené platí i pro bod c) žaloby, kterým byl rozporován postup správce daně při
vyžadování součinnosti od společnosti K. H. K. Městský soud se vůbec nevyjádřil k námitce, že
v době, kdy dožádaný správce daně (Finanční úřad pro Prahu 5) obdržel dožádání, byl jednatelem
jmenované společnosti ještě pan L. (ve věci dožádání se několik měsíců nic nedělo, poté bylo
postoupeno dalšímu správci daně – Finančnímu úřadu v Přelouči). Správce daně se pak spokojil
jen s nedoloženým tvrzením dožádaného správce daně o nekontaktnosti jmenované společnosti.
Ani k této argumentaci se městský soud věcně nevyjádřil, což platí i pro žalobní námitku, dle
které správce daně stran nekontaktnosti nového jednatele společnosti K. H. K. opět nepoužil
procesní nástroje umožňující provedení jeho svědeckého výslechu. Dle názoru stěžovatele se
městský soud nevyjádřil ani k bodu f) žaloby, dle kterého nekontaktnost dodavatele služeb
(společnosti K. H. K.) nemůže být důkazem o neexistenci tvrzených obchodních případů.
Uvedené platí i pro bod g) žaloby, kde bylo namítáno, že účetnictvím a důkazy předloženými
stěžovatelem byla existence předmětných obchodních případů prokázána (jednotlivé důkazní
prostředky tvoří ucelený řetězec), přičemž správce daně tyto důkazy odmítl a naopak vycházel ze
skutečností, které tvrzení stěžovatele nevyvracejí. Pokud jde dále o bod h) žaloby, městský soud
se argumentačně nevypořádal s tvrzením, že jistá neurčitost ve výpovědích svědků je dána tím, že
výslechy byly prováděny v roce 2004, a to ke skutečnostem, ke kterým došlo již v roce 1999. Za
nepřezkoumatelný považuje stěžovatel též způsob jakým se městský soud vypořádal s bodem 3
žaloby, kterým byl zpochybňován postup žalovaného, který (v rozporu s článkem 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod) stěžovatele před vydáním rozhodnutí neseznámil s tím, jak na
věc po skutkové a právní stránce nahlíží, přičemž o těchto skutečnostech se stěžovatel dozvěděl
až z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Stěžovatel uzavřel, že existenci přijatých reklamních služeb od společnosti K. H. K.
považuje provedeným dokazováním za prokázanou. Zdůraznil, že přijetí fakturovaných částek
potvrdil i tehdejší jednatel společnosti K. H. K. Nechápe proto, proč této společnosti nebyla
doměřena daň z příjmů, v souladu s požadavkem §2 odst. 6 daňového řádu ; daňové orgány
tak fakticky jednomu subjektu umožnily daňový únik, který se snaží kompenzovat protiprávním
zdaněním jeho obchodního partnera.
Žalovaný ve vyjádření k věci uvedl, že kasační stížnost nepřináší žádné nové argumenty
a proto považuje za nadbytečné se k věci dále vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajícím
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Pokud jde o první kasační námitku, týkající se způsobu, jakým se městský soud vypořádal
s otázkou přechodu důkazního břemene na správce daně a oprávněnosti výzvy k prokázání
skutečností uvedených v daňovém přiznání, zde městský soud sice zcela správně odkázal
na základní princip dokazování v daňovém řízení (tedy na povinnost vycházet z objektivně
zjištěného skutkového stavu věci - §31 odst. 2 daňového řádu), nelze však popřít,
že se s jednotlivými dílčími námitkami skutečně beze zbytku nevypořádal. Stěžovatel zcela
oprávněně namítá, že v odůvodnění rozsudku se městský soud vůbec nevyslovil k otázce
aplikovatelnosti §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu na daný případ (a tedy i k e zpochybňované
oprávněnosti výzvy); zcela nezodpovězena zůstala též otázka (ne)oprávněnosti požadavku
správce daně týkající se prokázání skutečností, kterých stěžovatel nebyl účasten. Tyto otázky jsou
přitom při zjištění skutkového stavu, coby východiska pro právní hodnocení věci, mimo vešker ou
pochybnost relevantní. Absence jakéhokoli právního hodnocení argumentace stěžovatele
v žalobě je tak bez dalšího těžkou procesní vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Postupem městského soudu totiž fakticky nedošlo k vyčerpání všech žalobních
námitek, respektive výsledky takového přezkumu se z natelným způsobem nepromítly
do odůvodnění jeho rozsudku. Jde tedy o těžkou procesní vadu, zakládající bez dalšího
nezákonnost rozsudku. K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud ne ní oprávněn
doplňovat důvody, o které by se mělo opírat přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu tam,
kde tyty důvody absentují, a to i za situace, kdyby by případně sám nevypořádanou žalobní
argumentaci považoval za bezpředmětnou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008,
sp. zn. I. ÚS 1534/08, dostupný z http://nalus.usoud.cz). Za důvodnou lze považovat i druhou
dílčí námitku stěžovatele týkající se nepřiléhavé argumentace městského soudu v otázce práva
daňového subjektu na seznámení se skutkovým stavem věci, který považuje správce daně
za konečný. Tato argumentace městského soudu nicméně míří m imo žalobní námitky [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2 věta první s. ř. s.] a nemohla tak mít vliv na zákonnost
napadeného rozsudku.
Stejným argumentačním deficitem je odůvodnění rozsudku městského soudu stiženo
i v případě žalobní námitky týkající se vyhodnocení výslechu svědka L . [bod a) žaloby]. I zde se
městský soud vyjádřil jen k části argumentace stěžovatele, konkrétně k obecným povinnostem
svědka a podstatě tohoto důkazního prostředku. Konkrétní výhrady (nemožnosti svědka
podpořit svá tvrzení listinnými důkazy a otázka časového odstupu výpovědi od zjišťovaných
skutečností) městský soud zcela pominul. I v tomto případě nešlo o prima vista bezpředmětnou
argumentaci žaloby a s tímto argumentačním deficitem tak musí být spojeny stejné důsledky, jako
v případě námitky předchozí.
Zcela důvodná je taktéž argumentace stěžovatele týkající se způsobu, jakým se městský
soud vypořádal s bodem b) žaloby (důsledky neposkytnutí součinnosti společností M. M.),
neboť ke shora popsané žalobní argumentaci se městský soud opět vůbec nevyjádřil. Zmínil
nicméně svědeckou výpověď Ing. H., který byl (mimo jiné) společníkem společnosti M. M. v roce
1999 (existenci této výpovědi naopak vůbec nezmiňuje stěžovatel). Z obsahu výpovědi tohoto
svědka (č. l. 17 správního spisu) sice nevyplývá nic, co by svědčilo ve prospěch tvrzení
stěžovatele, současně však nelze přehlédnout, že nic nesvědčí ani pro závěr, že by byl v rozhodné
době jednatelem jmenované společnosti, případně že by se jinak podílel na jejím vedení. Nelze
proto bez dalšího uzavřít, že by neúspěch výzvy k součinnosti byl tímto výslechem
kompenzován; městský soud v tomto smyslu ostatně ani žádné úvahy neuvedl. Nelze tedy než
i k této dílčí kasační námitce uzavřít, že ji Nejvyšší správní soud shledává důvodnou.
I v případě další kasační námitky, týkající se způsobu, jakým byly zjišťovány skutečnosti
od společnosti K. H. K. [bod c) žaloby] je třeba přisvědčit st ěžovateli, že argumentace městského
soudu se nese jen ve zcela obecné rovině (viz str. 12 rozsudku). Městský soud se fakticky omezil
jen na konstatování přípustnosti postupu ve smyslu §5 odst. 1 daňového řádu (využití institutu
dožádání) a konstatoval dále bezvýslednost tohoto procesního postupu v dané věci. Na straně
druhé však nelze nevidět, že argumentace stěžovatele v tomto žalobním bodu nevyústila
v převážné části v námitku konkrétní nezákonnosti v postupu správce daně, ve smyslu porušení
konkrétního ustanovení zákona. Stěžovatel nicméně i v rámci tohoto žalobního bodu vyjádřil
alespoň konkrétní (a tudíž soudně přezkoumatelnou) výhradu spočívající v nesouhlasu
s postupem správce daně, který rezignoval na možnost předvedení nového jednatele společnosti
K. H. K. k podání svědecké výpovědi. I v této části lze tedy odůvodnění napadeného rozsudku
považovat za nedostatečné.
Dále je kasační stížností rozsudku městského soudu vytýkáno, že se nevypořádal s bodem
f) žaloby, kterým bylo namítáno, že nekontaktnost dodavatele nemůže být důkazem o neexistenci
dodaných služeb. Je sice pravdou, že s touto námitkou se městský soud v odůvodnění rozsudku
explicitně nevypořádal, úvahu argumentačně předmětnou námitku pokrývající však lze nalézt
na str. 12. Zde městský soud podal výčet důkazů předestřených stěžovatelem, aproboval názor
žalovaného, že faktická existence přijatých plnění tímto způsobem prokázána nebyla
a konstatoval, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, které nelze přenášet na správce daně.
Eo ipso z tohoto nepochybně vyplývá, že městský soud z žádného z důkazů provedených
žalovaným nedovodil existenci skutečností vyvracejících tvrzení stěžovatele (tedy důkazy o tom,
že stěžovatel reklamní služby od společnosti K. H. K. neobdržel), nicméně shodl se s žalovaným
v tom, že ani dokazováním provedením v daňovém řízení z iniciativy správce daně se existence
těchto tvrzených obchodních případů nepotvrdila. Z tohoto důvodu lze tedy závěry městského
soudu k této žalobní námitce považovat za přezkoumatelné.
Argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit ani pokud jde o výhrady týkající se způsobu
vypořádání žalobního bodu g), namítajícího nezohlednění uceleného řetězce důkazů
předložených stěžovatelem a neoprávněné akcentování důkazních prostředků svědčících
v neprospěch argumentace žalobce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se městský soud
k této žalobní námitce vyjádřil, neboť z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že v otázce skutkového
stavu věci (zpochybněného stěžovatelem) vycházel ze stejných podkladů jako daňové org ány,
výslovně jejich způsob hodnocení aproboval a v podrobnostech odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Takový princip vypořádání žalobní námitky je v principu jistě možný,
pokud je rozhodnutí správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč nepovažoval
právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené a shodují-li se současně žalobní námitky s námitkami odvolacími
a soud nedochází k jiným závěrům , (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS). Jestliže tedy
stěžovatel v rámci této konkrétní námitky nerozporoval konkrétní závěry městského soudu
ke skutkovým otázkám a pouze namítá, že je v odůvodnění svého rozsudku zcela pominul, nelze
tomuto tvrzení přisvědčit.
Naopak přisvědčit lze stěžovateli v jeho další kasační námitce, dle které se městský soud
vůbec nevyjádřil k žalobnímu bodu h), poukazujícímu na velký časový odstup prokazovaných
skutečností od provádění svědeckých výpovědí. V tomto případě šlo o konkrétní výhradu ke
způsobu hodnocení konkrétních důkazních prostředků, přičemž městský soud z těchto podkladů
při svém rozhodování též vycházel (výslovně uznal jejich relevantnost a zp ůsob jejich
vyhodnocení daňovými orgány). Již z tohoto důvodu se nemohl posouzení důvodnosti tohoto
tvrzení vyhnout; v odůvodnění rozsudku však ani v tomto případě není k argumentaci stěžovatele
uvedeno ničeho a městský soud tak i v tomto případě zatížil své rozhodnutí stejnou vadou, jako
v případech výše popsaných.
Pokud se týká výhrad stěžovatele ke způsobu, jakým byla vypořádána žalobní námitka
pod bodem 3), i zde nelze než konstatovat, že odůvodnění rozsudku se žalobní argumentace
namítající porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vůbec nedotklo. Zde je třeba
upozornit, že ani výše již uvedená argumentace městského soudu o neexistenci analogických
povinností správce daně k povinnostem vyplývajícím pro správní orgány z ustanovení §33
odst. 2 správního řádu, se s touto žalobní námitkou nevypořádává, neboť se vyjadřuje
k povinnostem správce daně (tedy k prvostupňovému řízení), nikoli k řízení odvolacímu; právě
tam ovšem mířila argumentace stěžovatele. Nad tento rámec sluší poznamenat, že k otázce
předvídatelnosti správního rozhodování (tedy vyloučení překvapivých rozhodnutí, omezujících
procesní obranu účastníka) se zdejší soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval, a to například
i v předcházejícím rozsudku ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 Afs 59/2005 – 83, vydanému ve věci
daňové povinnosti stěžovatele k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku
1999. Na právní názor v tomto rozsudku vyslovený lze pro potřeby dalšího řízení před městským
soudem v podrobnostech odkázat.
Konečně k poslední kasační námitce shrnující výsledky provedeného dokazování
a způsob hodnocení důkazů v daňovém řízení lze uvést, že jde v podstatě o parafrázi
argumentace užité již v žalobě. I zde platí, že městský soud se k této žalobní argumentaci ve svém
rozsudku vůbec nevyjádřil a jeho rozsudek tedy i v tomto rozsahu trpí stejnou vadou, jako
v případech předcházejících.
Ze všech uvedených důvodů tedy Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než konstatovat,
že městský soud v několika případech při svém přezkumu nevyčerpal všechny žalobní námitky.
To zakládá těžkou procesní vadu, která měla nepochybně vliv na zákonnost konečného
rozhodnutí ve věci a je tak naplněn kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Nejvyššímu právnímu soudu tedy nezbylo, než rozsudek městského soudu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta před středníkem s. ř. s.).
Pokud jde o tu část kasačních námitek, která směřuje do věcného posouzení žalobních
bodů, s ohledem na absenci hodnocení věci městským soudem není možné se k nim za tohoto
stavu věci vyjádřit.
O nákladech řízení o kasační stížnosti bude rozhodnuto v novém rozsudku městského
soudu (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu