ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.100.2010:81
sp. zn. 4 Ads 100/2010 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: D.
H., zast. Mgr. Miroslavou Laňkovou, advokátkou, se sídlem 5. května 154/1, Litoměřice,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2010,
č. j. 15 Cad 36/2009 – 60,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 15 Cad 36/2009 –
60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
2. 4. 2009, č. X, byl žalobkyni odňat podle ustanovení §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, plný invalidní důchod od 16. 5. 2009 s
odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem
ze dne 23. 3. 2009 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti jen o 50 % a nedosáhla tak nejmé ně
66 %, jak předpokládá ustanovení §39 zákona č. 155/1995 Sb. pro vznik či další trvání plné
invalidity. Žalobkyni bylo současně sděleno, že podle §44 téhož zákona v platném znění
je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivé ho zdravotního stavu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 % nebo jestliže mu
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky.
V žalobě nesouhlasila žalobkyně s odnětím plného invalidního důchodu a ke skutkovým
okolnostem uvedla, že dne 25. 3. 1986 jí byl operativně odstraněn nádor na mozku, po této
operaci špatně chodila, špatně mluvila a pomočovala se. Před propuštěním z nemocnice bylo
provedeno kontrolní vyšetření, které odhalilo zapomenutý sušíc í materiál v operačním poli,
jenž se opouzdřil a vytvořil pseudonádor, v důsledku čehož byla dne 23. 4. 1986 provedena
reoperace pro odtranění zapomenutého operačního materiálu. Do domácího ošetření byla
propuštěna dne 8. 5. 1986, přičemž rodinným příslušníkům nebyly poskytnuty informace
o možných následcích absolvovaných operací. V roce 1988 byla u ní diagnostikována
posttraumatická epilepsie a od té doby je žalobkyně v pravidelné péči neurologů a má nasazenu
antiepileptickou medikaci. Základní školu absolvovala od operací se značně zhoršeným
prospěchem, další vzdělání neabsolvovala. Od té doby pracuje v chráněných dílnách – posudková
komise OSSZ jí tuto práci doporučila jako „pracovní terapii“. Od operací absolvovala několik
psychologických vyšetření, z nichž vyplývá, že provedené zákroky zanechaly na jejím psychickém
stavu takové stopy, že se dostala do pásma mentální retarda ce. Proto jí byl v roce 1995
se zpětnou platností od roku 1994 přiznán plný invalidní důchod. Žalobkyně připomíná,
že v roce 2001 po provedeném monitoringu jí byla doporučena resekce pravého mozkového
laloku, operace byla provedena dne 30. 10. 2003 a 18. 11. 2003 operace navrácení kostní
ploténky. Ta se však zanítila a proto dne 2. 4. 2004 a následně 22. 6. 2004 jí byla implantována
kostní náhrada. Žalobkyně považuje napadený výrok o odnětí plného invalidního důchodu
za nezákonný a zdůrazňuje, že ačkoliv je v záznamu o jednání komise OSSZ v Ústí nad Labem
uvedeno, že zdravotní anamnéza je beze změny, následně komise dospěla k závěru, že žalobkyně
již není plně invalidní, neboť pokles její schopnosti soustavné v ýdělečné činnosti nedosahuje
66 %. Žalobkyně vyslovuje přesvědčení, že tento výrok byl vydán na základě nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, komise své závěry vytrhla z kontextu zpráv ošetřujících lékařů,
kdy jako jediné kritérium míry poškození zdraví vzala v úvahu četnost velkých epileptických
záchvatů. Jak však vyplývá ze zprávy ošetřujícího neurologa MUDr. P . M., žalobkyně má téměř
denně malé epileptické záchvaty s poruchou vědomí, epilepsie je refrakterní, čili odolná na lé čbu.
U žalobkyně je rozhodující postižení psychických funkcí, které je výrazné a které nebylo možné
ani následnými operacemi zásadně ovlivnit. Trpí těžkou poruchou kognitivních funkcí (intelekt,
učení, samotné rozhodování, schopnost diferencovat a klasifikovat zevní podněty, plánovat,
organizovat, vytvářet abstrakce a podobně). Uvedené poruchy snižují podle jejího přesvědčení
schopnost samostatné výdělečné činnosti nejméně o 80 %. Pokud jde o běžné úkony, pak
žalobkyně úplně samostatně zvládá pouze osobní hygienu. Na požádání je schopna jednoduchých
domácích prací (mytí nádobí, loupání brambor), složitější práce je schopna provést pouze
s dohledem či dozorem, ráno a večer si bere léky jen po připomenutí, oblékne se sama jen po
konzultaci s matkou, po předchozím nácviku dokáže sama dojet do práce nebo do města,
případnou změnu trasy MHD však není schopna vyhodnotit a přizpůsobit se. Samostatný pohyb
po městě mimo nacvičené trasy je nemožný, při práci potřebuje stálý dohled a řízení. Veškerá tato
postižení, tj. epilepsie refrakterní na léčbu, závažné organické poruchy intelektu, poškození
mozku s výrazným snížením duševní výkonnosti organizmu, jsou v příloze č. 2 k Vyhlášce č.
284/1995 Sb. kvalifikována jako sni žující schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50 – 70 %,
epilepsie refrakterní na léčbu o 70 %. Ze všech těchto skutečností vyplývá, že není schopna
samostatné práce a její zdravotní a psychická pos tižení jsou natolik závažná, že bez pochyby
splňuje podmínky pro přiznání (ponechání) plného invalidního důchodu. Navrhovala, aby
rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc jí vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústní nad Labem neshledal žalobu důvodnou a proto ji rozsudkem ze dne
9. 6. 2010, č. j. 15 Cad 36/2009 – 60, zamítl. Vycházel přitom především ze shodných závěrů
posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Ústí nad Labem
ze dne 9. 10. 2009 a posudkového komise téhož ministerstva, p racoviště v Praze ze dne
28. 4. 2010. Obě komise po zhodnocení veškeré předložené lékařské dokumentace – na základě
posouzení všech zdravotních nálezů relevantních pro danou věc – a za přítomnosti žalobkyně,
jakož i jejího přímého vyšetření v komisích, dospěly k závěru, že k datu vydání pře zkoumávaného
rozhodnutí žalované (2. 4. 2009) byl u žalobkyně nadále přítomen dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla epilepsie při léčbě s výskytem malých záchvatů
téměř denně a větších záchvatů jeden – dvakrát měsíčně, s lehkým neuropsychických deficitem,
dlouhodobě stabilizovaný, prakticky od roku 2006. Obě komise hodnotily dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav žalobkyně jako odpovídající postižení uvedenému v kapitole VI. [nervový systém],
oddíl A ]postižení mozku], položka 6 [epileptické záchvaty a jiná záchvatovitá onemocnění],
písmeno c) [forma částečně kompenzovaná s lehkým neuropsychickým deficitem velké záchvaty
zpravidla 3x měsíčně nebo malé záchvaty zpravidla 5x týdně], přičemž posudková komise v Ústí
nad Labem stanovila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti na horní hranici
v položce uvedeného rozpětí, tj. 50 % a posudková komise v Praze na dolní hranici
zde uvedeného rozpětí, tj. 35 %. Posudková komise v Ústí nad Labem uvedla, že není přítomen
neurologický motorický či senzitivní deficit, zdravotní stav je stabilizovaný nejméně od roku
2006. Posudková komise v Praze odůvodnila posudkový závěr o 35 % míře poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti rovněž dlouhodobou stabilizací zdravotního stavu a výkonem
soustavné výdělečné činnosti při plné invaliditě. Uvedla navíc, že přiznání plné invalidity
v minulosti bylo nadhodnocené. Vysvětlila dále, že nelze hodnotit zdravotní postižení žalobkyně
podle písmene d) téže kapitoly, neboť pro takové hodnocení nebylo medicínské opodstatnění,
nesvědčily pro ně lékařské nálezy ani vyšetření při jednání komise. Obě komise uzavřely,
že k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebyla navrhovatelka plně invalidní podle §39
zákona č. 155/1995 Sb., ale pouze částečně in validní podle §44 odst. 1 téhož zákona,
neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu přesáhl 33 % požadovaných pro částečnou invaliditu, nedosahoval však 66 %
odpovídajících plné invaliditě a u ža lobkyně nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní
postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Posudková
komise v Praze navíc uvedla, že neuropsychický deficit byl verifikován neuropsychologickým
vyšetřením, které „bylo dlouhodobě stacionární“. Obě komise k pracovní rekomandaci uvedly,
že pro žalobkyni nebylo vhodné vykonávat těžkou fyzickou práci, zvláště se zvedáním těžkých
břemen, ve výškách, ve vynucených polohách, u běžících strojů, v nočních směnách
a ve stresových situacích, posudková komise v Praze dodala, že žalobkyně není schopna
vykonávat práce na noční směny, u otevřeného ohně a práce kladoucí velké nároky na duševní
soustavu. Při snížení úrovně mentálních schopností byla žalobkyně schopna vykonávat
nenáročnou málo kvalifikovanou nebo nekvalifikovanou práci nevyžadující teoretické schopnosti.
Krajský soud vzal zejména posudek posudkové komise se sídlem v Praze za podklad
pro svá skutková zjištění a právní posouzení věci a se závěry v něm uvedenými se ztotožnil.
Uvedl, že obě komise jednaly v řádném složení, na základě náležitě zjištěného zdravotního stavu
žalobkyně, po zhodnocení veškeré předložené lékařské dokumentace, přičemž všechny
posudkové orgány (tedy i lékař OSSZ v Ústí nad Labem) se shodly v závěru, že žalobkyně byla
k datu rozhodnutí žalované pouze částečně invalidní a nikoliv plně invalidní. Při posledním
přezkoumání zdravotního stavu (posudkovou komisí v Praze) byla dokonce konstatována
ještě nižší míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti než v předchozích posudcích.
Další stěžovatelkou požadované přešetření zdravotního stavu pokládal tedy krajský soud
již za nadbytečné.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost, v níž se dovolávala důvodu kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy jiné vady řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé; konkrétně se dovolávala
neúplnosti a nepřesvědčivosti posouzení zdravotního stavu posudkovými komisemi
a neprovedení důkazu výslechem ošetřujícího lékaře a matky stěžovatelky – v tomto směru
odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu např. č. j. 4 Ads 62/2009 – 109,
6 Ads 92/2008 – 87, 4 Ads 148/2008 – 84, 4 Ads 37/2008 – 76 a 6 Ads 95/2007 – 43.
Stěžovatelka zdůraznila, že posudky obou posudkových komisí v řízení pořízené jsou
neúplné a nepřesvědčivé. Připustila, že soudy nemohou pro nedostatek odborných lékařských
znalostí samy posoudit rozsah jejího zdravotního postižení, nicméně mají povinnost zhodnotit,
zda se komise vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především s těmi, které namítá
účastník řízení; této své povinnosti podle jejího názoru krajs ký soud nedostál. Připomíná,
že v případě, kdy dochází k odnímání pobírané dávky důchodového pojištění podmíněné
nepříznivým zdravotním stavem, je posudková komise povinna přesvědčivě odůvodnit, co se
při porovnání s obdobím, kdy byla dávka přiznána, ve zdravotním stavu pojištěnce změnilo. Plný
invalidní důchod byl stěžovatelce odňat na základě posouzení jejího zdravotního stavu ze dne
23. 3. 2009, avšak v záznamu o jednání je výslovně uvedeno, že zdravotní anamnéza stěžovatelky
je beze změny. Přesto následně posudkový orgán dospěl k závěru, že stěžovatelka je již pouze
částečně invalidní. Posudková komise v Ústí nad Labem v posudku ze dne 9. 10. 2009
konstatovala, že jde u stěžovatelky nadále o dlouhodobě nepříz nivý zdravotní stav, částečně
ocitovala lékařské nálezy ošetřujících lékařů, neuvedla však žádné konkrétní argumenty, které ji
vedly k přehodnocení posudkových závěrů o zdravotním stavu stěžovatelky. Komise
nezohlednila rozsah běžných úkonů, které je stěžovatelka schopna vykonávat, zabývala
se nepřítomností motorických problémů, ačkoliv se operace stěžovatelky vůbec netýkala té části
mozku, která má tuto činnost „na starosti“, přičemž nevzala v úvahu výsledky
neuropsychologických vyšetření. I krajský soud shledal uvedený posudek nedostačujícím a proto
si vyžádal nové posouzení zdravotního stavu stěžovatelky komisí v Praze. Ani tento posudek
však stěžovatelka - na rozdíl od krajského soudu – nepovažuje za přesvědčivý. Jsou v něm sice
citovány námitky stěžovatelky, posudek však opět obsahuje jen citaci lékařských n álezů a pouze
obecné odkazy na zdravotnickou dokumentaci a její zhodnocení. Stěžovatelka v něm postrádá
konkrétní důvody pro snížení stupně invalidity. Komise tvrdí, že její zdravotní stav je dlouhodobě
stabilizovaný, ovšem jak v době přiznání plného invalidního důchodu, tak v době přezkoumání,
trpěla epileptickými záchvaty, poruchami kognitivních funkcí a depresivním syndromem.
Stěžovatelka proto zásadně nesouhlasí s hodnocením jejího neuropsychického
(resp. neuropsychologického) deficitu jako lehkého. Provedeným neurologickým
vyšetřením v rámci posudkového jednání nelze míru deficitu spolehlivě posoudit. Přitom jde
o skutečnost, která nejvýznamnější měrou snižuje u žalobkyně schopnost samostatné výdělečné
činnosti – dle názoru ošetřujícího lékaře nejméně o 80 %. Komise se rovněž nezabývala
skutečností, že epilepsie stěžovatelky je refrakterní na léčbu.
Konstatování komise, že při invalidním důchodu pracovala 7 hodin denně je podle
stěžovatelky zavádějící, protože se jednalo o pracovní činnost bez výrazně jší nároků na výkon,
která byla stěžovatelce doporučena lékaři jako pracovní terapie, a nelze tuto činnost srovnávat
s nároky, které by na ni byly kladeny při normální pracovní činnosti (normální pracovní činnost
vylučuje i pracovní rekomandace posudkové k omise). Stěžovatelka připomíná, že nikdy
nepracovala jinde než v chráněné dílně, na posledním pracovišti při jejím převedení na jinou práci
došlo ke konfliktu se zaměstnavatelem, když zcela nepochopila požadavky na ni kladené.
Následně dostala těžký epileptický záchvat a byla několik dní v pracovní neschopnosti. Opakuje,
že samostatně a úplně je schopna zvládnout pouze osobní hygienu, všechny ostatní úkony
je schopna provádět jen na základě připomenutí, napsaného postupu, zcela jí chybí schopnost
samostatného rozhodování, při práci potřebuje stálý dohled a řízení. Samostatný pohyb po městě
mimo nacvičenou trasu je nemožný. Není samostatně schopna úkonů spojených s nalezením
pracovního místa. Navrhuje v tomto směru provedení důkazu výslechem ošetřujícího léka ře
MUDr. M. a své matky, kteří jsou dlouhodobě obeznámeni s jejím zdravotním stavem
a faktickými schopnostmi a mohly by závěry posudkových komisí vyvrátit. Soud však provedení
těchto důkazů nepřipustil. Stěžovatelka uzavírá, že veškerá její zdravotní postižení, tj. forma
epilepsie refrakterní na léčbu, závažné organické poruchy intelektu, poškození mozku s výrazným
snížením duševní výkonnosti organismu, je nutno dle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb.,
kvalifikovat jako postižení snižující schopnost samostatné výdělečné činnosti o 50 – 70 %,
epilepsie refrakterní na léčbu o 70 %. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém přípisu ze dne 27. 7. 2010 uvedla, že ne využívá možnosti vyjádřit
se ke kasační stížnosti, neboť v daném případě jde o posouzení zdravotního stavu a posudek
posudkové komise je závazný i pro soud. PK MPSV ČR v přezkumném řízení vyhotovila
posudek, jenž je odborně a objektivně zpracován.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s) a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a pro tyto důvody je kasační stížnost shledána přípustnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu podané kasační stížnosti, přičemž dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně všechny své námitky zahrnula pod důvod
kasační stížnosti uvedený pod písmenem d) §103 odst. 1 s. ř. s. Namítala především neúplnost
a nepřesvědčivost posouzení svého zdravotního stavu posudkovými komisemi, čímž došlo
k podhodnocení míry poklesu její schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k nesprávnému
závěru o zániku plné invalidity. Zdůrazňovala, že žádná z komisí se nevypořádala s tím,
co ji vedlo k závěru o zániku stěžovatelčiny plné invalidity, ačkoliv jde podle platné judikatury
správních soudů o podstatnou náležitost posudku, za situace, kdy je odnímána dávka dříve
přiznaná. Přitom připomíná podcenění jejího neuropsychického či neuropsychologického
deficitu, jakožto následku v dětství prodělané operace mozku. Vyslovuje přesvědčení, že právě
tato skutečnost snižuje výraznou měrou její schopnost samostatné výdělečné činnosti,
jakož i schopnost k samostatnému provádění veškerých životních úkonů s výjimkou dodržování
osobní hygieny.
Nejvyšší správní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že podle jeho ustálené
judikatury je nutno neúplné a nepřesvědčivé posouzení rozhodujícího zdravotního postižení
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu, jímž pojištěnec trpěl ke dni vy dání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované, považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti k uvede nému dni
a v jeho důsledku nesprávné posouzení zákonných podmínek plné invalidity ve smyslu §39
zákona o důchodovém pojištění, jakožto základního předpokladu pro posouzení nároku
na dávku, jíž se pojištěnec domáhá, či jejímuž odnětí se brání. Jde tedy o jinou vadu řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS.
V projednávané věci jde o nárok na dávku důchodového pojištění, jejíž přiznání
je podmíněno nepříznivým zdravotním stavem a je tudíž závislé především na o dborném
lékařském posouzení. K takovému posouzení pro přezkumné řízení soudní jsou povolány podle
§4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném
znění, posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a t o nejen k celkovému posouzení
zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale též k zaujetí posudkových
závěrů o invaliditě (částečné invaliditě), jejím vzniku, zániku či dalším trvání. Stěžejní význam
těchto posudků pro přezkumné řízení soudní klade důraz na úplnost a přesvědčivost jeho závěrů.
Posudek je úplný a přesvědčivý, jestliže se posudková komise vypořádá se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, s pojištěncem udávanými potížemi a obsahuje -li posudek náležité zdůvodnění
posudkových závěrů tak, aby byl přesvědčivý též pro soud, jenž nemaje dostatek odborných
medicínských znalostí, je na takové posouzení při svém rozhodnutí v podstatě odkázán.
Posudkové řízení je tedy specifická forma správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního
stavu pojištěnce a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení
a důchodového pojištění. Jde tedy o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem
je posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru
posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad
upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti,
celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá
zpravidla rozhodujícím pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
Předně musí být z posudku zřejmé, že zdravotní stav občana byl komplexně posouzen na základě
úplné zdravotní dokumentace i s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, aby tak nevznikly
pochybnosti o úplnosti a správnosti stanovené klinické diagnózy. Dále v něm musí být uvedeno,
v jakém rozsahu je důsledku rozhodujícího zdravotního postižení (samozřejmě za předpokladu,
že zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav), pracovní schopnost pojištěnce omezena,
tj v jakém rozsahu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti. Procentní míru tohoto
poklesu vyhodnotí pak posudková komise podle přílohy č. 2 k vyhl. č. 284/1995 Sb. v platném
znění, postižení podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku
zmíněné přílohy a současně objasní, proč v rámci zde stanoveného rozpětí určila míru poklesu
ve výši jí stanovené. Rovněž uvede, z jakého důvodu rozhodující zdravotní postižení nepodřadila
pod položku, u níž míra uvedeného poklesu je z hlediska nároku na dávku pro žadatele
příznivější. Konečně též uváží rozsah a závažnost případných dalších zdravotních postižení
(eventuelně jiných příčin) pro možné zvýšení základního bodového ohodnocení, řídíc se hledisky
upravenými v ustanovení §4 zmíněné již vyhlášky. V případě, že napadeným rozhodnutím
žalované je odnímána dávka dříve již přiznaná musí po sudková komise v posudku též vysvětlit,
zda a v jakém směru došlo v mezidobí od přiznání dávky ke zlepšení zdravotního stavu
pojištěnce či k alespoň jeho posudkově významné stabilizaci, eventuelně co jinak vedlo komisi
k závěru, že již na něj nelze hledět jako na plně (či částečně) invalidního (např. v případě
předchozího posudkového omylu či nadhodnocení zdravotního stavu). I takový závěr musí být
však přesvědčivě zdůvodněn. V této souvislosti nutno zdůraznit, že případné chybějící
či nepřesně formulované náležitosti posudku, jež způsobují jeho nepřesvědčivost či neúplnost,
nemůže soud nahradit vlastní úvahou, právě proto, že nemá potřebné medicínské znalosti.
Posudková komise je přitom povinna nejen uvést, ale též zdůvodnit, proč za situace, kdy
v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu figurují dvě významná zdravotní postižení, vybírá
jako to rozhodující jedno z nich a též uvést, jakým způsobem se na výsledné hodnotě poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti podílí druhé z nich, eventuelně další zd ravotní postižení
či jiné skutečnosti přicházející v úvahu podle §6 odst. 4 vyhl. č. 284/1995 Sb. Je též povinna
uvést, pokud charakter jednoho z onemocnění přichází v úvahu, zda toto postižení není tím,
které pojištěnci umožňuje výkon soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných
podmínek (jak je tomu u určitého stupně mentální retardac e), eventuelně zda snad nejde
o zdravotní postižení značně ztěžující obecné životní podmínky. Některé z těchto náležitostí
Nejvyšší správní soud v posudcích obou posudkových komisí postrádá.
Z obsahu připojeného posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí
nad Labem, jakož i z obsahu spisu soudního, v němž je založena celá řada lékařských nálezů
předložených stěžovatelkou Nejvyšší správní soud zjistil, že plně invalidní byla uznána posudkem
Okresní správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 1995, a to podle ustanovení
§29 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zab ezpečení, s odůvodněním,
že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je neschopna vykonávat jakékoliv soustavné
zaměstnání. Datum vzniku plné invalidity bylo stanoveno dnem dosažení 18 roku věku
(9. 5. 1994). V posudku se uvádí, že ze zdravotních důvodů byla stěžovatelce ukončena
k 1. 2. 1993 školní docházka, nyní je zaměstnána jako dělnice při nenáročných pracích u firmy
Medical. Zdravotní stav byl doložen prvoposudkem, četnými odbornými nálezy, naposledy
neuroložky MUDr. K. z 15. 3. 1995 a nálezem psychol ogickým. Byl učiněn závěr,
že u stěžovatelky se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož hlavní příčinnou je stav
po operaci expanzivního procesu ve III. komoře mozkové s následným epileptickým syndromem
a organickým psychosyndromem. Zdravotní stav vyžaduje zvláštní režim, dodržování
antiepileptického režimu, trvalou medikaci a kontrolu druhou osobou. Jedná se o závažné
onemocnění s nejasnou prognózou. Kontrolní lékařská prohlídka byla stanovena na duben 1998.
Rozhodnutím žalované ze dne 5. 6. 1995 č. X byl stěžovatelce přiznán od 9. 5. 1994 plný
invalidní důchod. Podle obsahu posudkového spisu kontrolní lékařská prohlídka v plánovaném
termínu provedena nebyla, první posouzení zdravotního stavu ve smyslu ustanovení §8 zákona č.
582/1991 Sb. bylo provedeno až dne 23. 3. 2009, kdy byl vydán podkladový posudek, na jehož
základě byl stěžovatelce odňat plný invalidní důchod.
Stěžovatelka do spisu soudního založila kopie lékařských zpráv, a to radiodiagnostického
oddělení Krajské nemocnice v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 1987, oddělení magnetické
rezonance Institutu klinické a experimentální medicíny Praha 4 ze dne 13. 5. 1992,
neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze ze dne 27. 5. 1992, vyšetření
psychologické provedené klinickou psycholožkou PhDr. M. K. dne 7. 4. 1998, psychologické
vyšetření Fakultní nemocnice Královské Vinohrady ze dne 21. 11. 2005, provedené klinickou
psycholožkou PhDr. A. J., neurologický nález Fakultní nemocnice v Motole – neurologické
kliniky, ze dne 23. 2. 2005, neurologický nález neurologické kliniky Fakultní nemocnice v Praze –
Motole ze dne 4. 2. 2009 (MUDr. M .) a konečně neurologický nález téhož oddělení a lékaře ze
dne 20. 5. 2009.
Posudková komise MPSV v Ústí nad Labem v posudku ze dne 9. 10. 2009 konstatovala,
že měla výše citované lékařské nálezy k dispozici přičemž zdravotní stav posuzované byl
objektivizován na základě odborného lékařského nálezu ošetřujícího lékaře MUDr. L.
a neurologického vyšetření MUDr. M. z Fakultní nemocnice v Praze Motole ze dne 4. 2. 2009.
Vycházela rovněž z přešetření zdravotního stavu v komisi přítomnou odbornou neuroložkou
MUDr. Ch. Učinila závěr, že u stěžovatelky je nadále přítomen dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav, jehož dominující příčinou je přetrvávající farma korezistentní epilepsie frontální vpravo
s dominujícími parciálními komplexními paroxy i paroxy sec. generalizovanými, neurotopicky
mírné zpomalení psychomotorického tempa, jakožto důsledek extirpace epidermoideální cysty
III. komory mozkové (v roce 1986) a poté s následnou resekcí frontálního laloku mozku vpravo
(v roce 2003). Od roku 2006 je zdravotní stav stabilizovaný, není přítomen neurologický
motorický či senzitivní deficit. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila podle
přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v platném znění tak, že domina ntní zdravotní postižení
podřadila pod kapitolu VI., oddíl A, položky 6, písm. c) v rozsahu 50 % (z rozpětí 30 – 50 %) a
uvedla dále, že není důvod měnit takto stanovený pokles ve smyslu §6 odst. 4 a 5 citované
vyhlášky. Uzavřela, že k datu vydání přezkou mávaného rozhodnutí žalované nebyla stěžovatelka
plně, ale již jen částečně invalidní. K možnému vlivu onemocnění psychického, tj. mentální
retardaci, na pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nevyjádřila.
Posudková komise MPSV v Praze v posudku ze dne 28. 4. 2010 uvedla, že prostudovala
spisovou dokumentaci OSSZ v Ústí nad Labem, posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem
a v ní doložené odborné nálezy a dále prostudovala na žádost krajského soudu námitky žalobkyně
a neurologický nález MUDr. M. ze dne 20. 5. 2009. Přihlédla též k neurologickému vyšetření při
jednání komise dne 28. 4. 2010 neuroložkou MUDr. Ž. Z neurologického nálezu MUDr. P. M.
posudková komise v Praze citovala, že u stěžovatelky přetrvávají malé záchvaty, pocit zárazu,
výpadek na několik desítek sekund denně, záchvaty velké jeden – dvakrát za měsíc spíše atonické
s rychlou orientací, bez pomočení a pokousání, nejsou křeče. Tremor na horních končetinách
ustoupil, je méně spavá, celkem se cítí dobře. Podle vyšetření EEG z 29. 4. 2009 – stacionární
abnormita. Přetrvává porucha kognitivních funkcí. Posudková komise uzavřela, že jde o epilepsii
frontální vpravo sekundární, záchvaty malé charakteru zahledění trvající několik sekund denně,
velké záchvaty jeden – dvakrát za měsíc, intelektové schopnosti na horní hranici lehké mentální
retardace, vše jako stav po resekci mozkové komory v roce 1986 a resekci frontálního laloku
v říjnu 2003 s pooperačně komplikovaným hojením. Při tomto zdravotním stavu vykonávala
stěžovatelka soustavnou výdělečnou činnost na 7 hodin denně. Z posudkového hlediska byl stav
stabilizovaný, neuropsychický deficit byl verifikován neuropsychologickým vyšetřením, které bylo
dlouhodobě stacionární. Depresivní syndrom nebyl diagnostikován, ani nebyl léčen. Procentní
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotila posudková komise v Praze
podle kapitoly VI., oddíl A, položky 6 písm. c), a to ve výši 35 % s tím, že dolní hranici volila
vzhledem k dlouhodobě stabilizovanému stavu a vykonávané soustavné výdělečné činnosti při
plné invaliditě. Konstatovala, že přiznání plné invalidity v minulosti bylo nadhodnocené. Uvedla,
že nelze zdravotní stav hodnotit podle písm. d) a výše, neboť pro takového hodnocení nebylo
medicínské opodstatnění a nesvědčily pro ani ně lékařské nálezy. Uzavřela, že stěžovatelka k datu
vydání napadeného rozhodnutí byla pouze částečně invalidní.
Nejvyšší správní soud při rekapitulaci věci dospívá k názoru, že nelze upřít stěžovatelce
výhradu, že posudkové komise z nálezů, které měly k dispozici necitovaly vše a že zejména
neměly dostatečný podklad pro závěr, jakým způsobem se na celkovém zdravotním stavu
stěžovatelky a míře schopnosti její soustavné výdělečné činnosti podílí onemocnění psychické,
které se podle ní a zejména podle členů její rodiny jeví jako velmi závažné v dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu. Srovnáním lékařského nálezu MUDr. M., který měly obě komise
k dispozici (ze dne 20. 5. 2009) a toho co z nálezu cituje posudková komise v Praze (posudková
komise v Ústí nad Labem cituje pouze některé části nálezu téhož lékaře z e dne 4. 2. 2009) lze
zjistit, že krom pražskou komisí vybraných pas áží tento lékař uvádí navíc, že epilepsie je
farmakorezistentní, tedy refrakterní na léčbu s přetrvávajícími každodenními záchvaty poruchami
vědomí a s přetrvávající poruchou kognitivních funkcí (těžká mnestická porucha, diseksekutivní
syndrom) a depresivní syndrom. Tyto zdravotní obtíže významně (nejméně o 80 %) snižují
schopnost samostatné výdělečné činnosti stěžovatelky, nebrání jí pouze v zapojení do vhodně
zvolené jednoduché manuální práce v prostředí chráněné dílny. Stav je dlouhodobě nepříznivý
s možností dekompenzace. I když si je Nejvyšší správní soud vědom toho, že posudkové závěry
o zdravotním stavu a míře schopnosti soustavné výdělečn é činnosti pojištěnce mohou činit pouze
posudkové orgány a nikoliv sám odborný lékař, měla by posudková komise pro úplnost a
přesvědčivost svého posudku, z nálezu odborného lékaře uvádět veškeré jeho části, tedy i ty,
které jejímu závěru nekorespondují, eventuelně – pokud je neuvede - měla by alespoň vysvětlit,
proč právě tyto části odborného nálezu neuvádí, např. proto, že je nepokládá za významné a měla
by též zmínit, z jakého důvodu tak činí. Jinak se závěry posudku pro soud, který sám nemá
medicínské znalosti, avšak nemůže si absence některých pasáží odborného nálezu v posudku
nepovšimnout, stávají neúplnými a nepřesvědčivými. Posudková komise v Ústí nad Labem tento
pro posouzení věci nepochybně významný nález necituje vůbec, cituje pouze předchozí nále z
téhož lékaře ze dne 4. 2. 2009, a to pouze též jen některé jeho části.
Krom toho Nejvyšší správní soud v posudcích postrádá s ohledem na charakter
psychického onemocnění stěžovatelky nález psychologický, který by se vztahoval k datu vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Ve spise je založen jako poslední nález klinické
psycholožky PhDr. A. J. z 21. 11. 2005, který byl zpracován takřka čtyři roky před vydáním
uvedeného rozhodnutí. Právě s ohledem na to co uváděla stěžovatelka již v žalobě, že především
onemocnění psychické v kombinaci s epileptickými záchvaty ovlivňuje její kognitivní funkce, tj.
intelekt, schopnost samostatného rozhodování, schopnost diferencovat a klasifikovat zemní
podněty, schopnost pracovat bez dohledu jiné osoby, jsou těmi, kte ré významnou měrou snižují
její schopnost samostatné výdělečné činnosti. K tomu se ostatně připojuje ve svém lékařském
nálezu i MUDr. M. Pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti posudku obou posudkových komisí
pak nepochybně vzbuzuje též rozdíl v posouzení míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Přestože obě posudkové komise podřazují dominantní zdravotní postižení stěžovatelky pod
kapitolu VI., položku 6, písm. c) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., tedy mezi epileptické
záchvaty – forma částečně kompenzovaná s lehkým neuropsychickým deficitem, velké záchvaty
zpravidla třikrát měsíčně nebo malé záchvaty zpravidla pětkrát týdně, každá z komisí hodnotí
míru uvedeného poklesu rozdílně. Posudková komise v Ústí nad Labem na horní hranici rozpětí,
tj. ve výši 50 % a posudková komise v Praze na dolní hranici tohoto rozpětí. Obě však shodně
uvádějí, že takto stanovenou míru nelze již zvýšit ve smyslu §6 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ačkoliv je nepochybné, že vedle dominantního zdravotního postižen í, za něž komise
pokládají výše již uvedené epileptické záchvaty, trpí stěžovatelka především též onemocněním
psychickým. Přitom podle §6 odst. 3 citované vyhlášky je pro stanovení procentní míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti nutné nejen určit zdravotní postižení, které je příčinou
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, ale je-li těchto onemocnění více je třeba procentní
míru tohoto poklesu stanovit se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Pokud
tedy samotná epilepsie ve formě částečně kompenzované s lehkým neuropsychickým deficitem
s velkými záchvaty zpravidla třikrát měsíčně nebo malými záchvaty zpravidla týdně sama
postačuje k nejméně 35 % ztrátě schopnosti soustavné výdělečné činnosti, pak se v tomto
hodnocení zcela již neprojevuje stěžovatelčino psychické onemocnění. Přitom právě tento druhý
posude, tedy posudkové komise MPSV v Praze vzal krajský soud pro jeho větší přesvědčivost za
podklad pro své rozhodnutí. Pochybnosti vzbuzuje též to, že zatímco lékař – neurolog MUDr.
M. uvádí, že z posudkového hlediska je epilepsie nadále refrakterní na léčbu, obě posudkové
komise tento charakter onemocnění v závěrech svých posudků neuvádějí, ačkoliv právě tato
forma epileptických záchvatů je důvodem pro podřazení toho onemocnění pod písm. e) položky
č. 6, kapitoly VI. výše již citované vyhlášky, u níž míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti činí 70 %.
Jak již bylo výše uvedeno, náležitosti posudku v případě, kde dochází k odnětí dávky dříve
již přiznané je též konstatování a odůvodnění toho, v čem došlo ke zlepšení zdravotního stavu
pojištěnce oproti stavu, kdy mu dávka byla přiznána. Posudková komise v Ústí nad Labem
se k této otázce nevyjadřuje vůbec a posudková komise v Praze uvádí pouze, že dřívější
posouzení zdravotního stavu stěžovatelky bylo nadhodnocené. Neuvádí však, v čem toho
nadhodnocení spočívalo, tj. zda snad byl mylný tehdejší závěr lé kaře OSSZ v Ústí nad Labem,
že podle dřívější právní úpravy stěžovatelka nebyla schopna výkonu soustavného zaměstnání,
event. byla ho schopna pouze při vytvoření zcela mimořádných podmínek. I tento nedostatek
posudků neměl krajský soud přehlédnout. Pro úplnost ještě nutno připomenout, že absence
psychiatrického či psychologického vyšetření stěžovatelky, které by se časově vztahovalo k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované by též měla být podkladem pro úvahu,
jaký je stupeň mentální retardace stěžovatelky s ohledem na její matkou popisované schopnosti
jejích kognitivních funkcí, zda jde nadále o lehkou mentální retardaci či snad již retardaci
středního stupně, která sama o sobě může být důvodem pro uznání invalidity podle přílohy č. 3
k vyhlášce č. 284/1995 Sb., tedy invalidity pro schopnost výkonu soustavné výdělečné činnosti
jen za zcela mimořádných podmínek. O bě posudkové komise sice ve výroku svého rozhodnutí
bez dalšího konstatovaly, že u stěžovatelky nešlo o tento druh invalidity, tento svůj závěr však
blíže neodůvodnily, přesto že stěžovatelka soustavnou výdělečnou činnost vykonává
v chráněných dílnách a její matka tvrdí, že bez jejího dohledu a služeb by samostatně nebyla
schopna zaměstnání vykonávat vůbec.
Především tyto skutečnosti vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že je nutné doplnit
řízení dalším posudkem posudkové komise MPSV, ať již v Ústí nad Labem či v Praze,
jehož podkladem bude vyžádané psychologické či psychiatrické vyšetření, a to za účelem
odstranění všech výše uvedených neúplností posudku. Soud sám , nemaje dostatek medicínských
znalostí, nemůže bez takovéhoto doplnění nahradit chybějící nedostatky svými vlastními
úvahami. Na výsledku nových zjištění bude odvislý závěr o výběr u příslušné položky, kapitoly
a oddílu přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., podle níž bude stěžovatelčino dominantní
postižení hodnoceno a nebude zde chybět ani úvaha o tom, jakou měrou se na tomto hodnocení
podílí i zdravotní postižení další, event. další příčiny ve smyslu §6 odst. 3 a 4 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. Posudková komise by měla zvážit a odůvodnit též, zda snad nejde u stěžovatelky
o zdravotní postižení umožňující soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných
podmínek ve smyslu přílohy č. 3 k téže vyhlášce.
Po takto doplněném dokazování a zhodnocení jeho výsledku, jakož i dosud provedených
důkazů podle zásad volného hodnocení důkazů, rozhodne krajský soud o věci znovu.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro naplnění důvodu
kasační stížnosti obsaženého v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V tomto dalším řízení je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto
rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. prosince 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu