ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.154.2009:35
sp. zn. 4 Ads 154/2009 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. Š.
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 42
Cad 140/2009 - 13,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 42 Cad 140/2009 - 13,
se zrušuje .
II. Žaloba se odmítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2008, č. 500 329 076.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 10. 2008, č. X, podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, odňala žalobci plný
invalidní důchod. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že podle posudku Okresní
správy sociálního zabezpečení v Kolíně ze dne 2. 10. 200 8 již žalobce není plně invalidní, neboť
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti o 15 %.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím žalované žalobu. V ní uvedl,
že podává odvolání proti rozhodnutí ze dne 2. 10. 2008 a žádá o přešetření zdravotního stavu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 42 Cad 140/2009 - 13,
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Na základě posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze ze dne 18. 8. 2009 (dále též „posudek posudkové
komise“), totiž soud zjistil, že k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí žalobce nebyl plně
invalidní, ale byl částečně invalidní. Rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu žalobce byl stav po amputaci posledních dvou článků II. prstu a celého III. prstu - V. prstu
dominantní levé ruky v důsledku úrazu ze dne 16. 4. 1978. Míra poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti byla proto posudkovou komisí stanovena na 30 % podle kapitoly XV., oddílu
H, položky 30 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., přičemž byla podle §6 odst. 4 uvedené
vyhlášky zvýšena o 10 %. Celkový pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce
tak byl stanoven na 40 %. Na základě toho soud uzavřel, že žalobce byl k datu vydání žalobou
napadeného rozhodnutí žalované částečně invalidní. Proto rozhodnutí žalované zrušil a zavázal
ji opětovně rozhodnout o nároku žalobce na částečný invalidní důchod s přihlédnutím k závěrům
posudku posudkové komise.
Ve včas podané kasační stížnosti žalovaná (dále též „st ěžovatelka“) předně namítla,
že žalobce podal žalobu opožděně. Podle dokladu o doručení mu totiž bylo napadené rozhodnutí
doručeno dne 27. 10. 2008, avšak žalobu obdržela stěžovatelka až dne 15. 5. 2009.
Za těchto okolností měl soud postupovat podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a ž alobu odmítnout
jako opožděnou. Vedle toho žalovaná poukázala na nesrozumitelnost závěrů krajského soudu,
podle kterých musí být v dalším řízení rozhodnuto o nároku na částečný invalidní důchod.
Stěžovatelka v této souvislosti zdůraznila, že předmětem říze ní bylo rozhodnutí o odnětí plného
invalidního důchodu. Navíc v soudním řízení bylo na základě posudku posudkové komise
zjištěno, že žalobce k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyl plně invalidní,
čímž je potvrzen závěr tohoto rozhodnutí. Nakonec stěžovatelka poukázala na judikaturu
představovanou rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2004, č. j. 4 Ads 9/2004 -
36, která se vztahuje k postupu, kdy je rozhodnuto o odnětí plného invalidního důchodu při
současném nepřiznání částečného invalidního důchodu. Podle stěžovatelky ustanovení §86 odst.
3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci o provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, upravuje povinnost orgánu rozhodujícího o plném invalidním důchodu nebo
částečném invalidním důchodu rozhodnout bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu
nebo plném invalidním důchodu, jestliže se v průběhu řízení o přiznání důchodu zjistí, že občan
je částečně invalidní nebo plně invalidní. Jak však vyplývá z tohoto ustanovení a judikatury,
vztahuje se uvedený postup pouze na řízení o přiznání invalidního důchodu, nikoliv na řízení o
odnětí invalidního důchodu. Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 42 Cad 140/2009 - 13,
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souča sně s tím stěžovatelka požádala o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. To odůvodnila obavami z možného „obživnutí“ již
zrušeného rozhodnutí v důsledku případného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu a tím, že je v mezidobí vázána právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku
krajského soudu.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžova telka v ní uplatňuje
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Jejich rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud však na základě dále uvedených
skutečností shledal důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ke kterému ve smyslu §109 odst. 3
s. ř. s. přihlédl z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z kopie doručenky, kterou v řízení o kasační stížnosti zaslala stěžovatelka, v yplývá,
že její rozhodnutí ze dne 17. 10. 2008, č. X o odnětí plného invalidního důchodu bylo žalobci
doručeno do vlastních rukou dne 27. 10. 2008. V žalobě ze dne 10. 5. 2009 , adresované
stěžovatelce, sice žalobce nesprávně uvedl, že napadá její rozhodnutí ze dne 2. 10. 2008. Tato
skutečnost však nemůže vzbudit žádné pochybnosti o tom, jaké konkrétní rozhodnutí
stěžovatelky bylo žalobou napadeno, neboť ve správním spise se nenachází žádné rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 2. 10. 2008 a toliko v něm je obsažen posudek Okresní správy sociálního
zabezpečení Kolín z téhož dne, na základě něhož vydala stěžovatelka rozhodnutí o odnětí plného
invalidního důchodu ze dne 17. 10. 2008. Je tedy zřejmé, že žaloba, kterou obdržela stěžovatelka
dne 15. 5. 2009, mohla směřovat jen proti jejímu rozhodnutí ze dne 17. 10. 2008, č. X.
Tato žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 13. 5. 2009, což je doloženo
na č. l. 3 spisu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podle §72 odst. 1 s. ř. s. může účastník
podat žalobu ve stanovené lhůtě jak u soudu, tak u správního orgánu, kte rý napadené rozhodnutí
vydal. V takovém případě se považuje lhůta za zachovanou. V projednávané věci byla žaloba
podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí směřuje, tedy u stěžovatelky. Podání,
která jsou doručována stěžovatelce, tato posuzuje podle jejich obsahu a pokud shledá,
že jde o žalobu napadající jí vydané rozhodnutí, s ohledem na §72 odst. 1 s. ř. s. ji musí postoupit
krajskému soudu (k tomu blíže srov. kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 9. 2008, č. j. 3 Ads 7/2008 - 60, dostupný na www.nssoud.cz). Stěžovatelka tak učinila dne
16. 6. 2009, přičemž žaloba byla soudu doručena dne 18. 6. 2009.
Mezi základní podmínky řízení patří posouzení včasnosti podané žaloby.
Pokud podmínky splněny nejsou, nemůže být rozhodnuto ve věci samé. Jak vyplývá z §46
odst. 1 písm. b) s. ř. s., soud odmítne návrh, pokud byl podán opožděně nebo předčasně.
V nyní posuzovaném případě je podle Nejvyššího správního soudu mimo vší pochybnost,
že žaloba byla podána opožděně. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.
počala ve smyslu §40 odst. 1 s. ř. s. běžet dnem následujícím po doručení předmětného
rozhodnutí stěžovatelky, tj. 28. 10. 2008. Posledním dnem lhůty je podle §40 odst. 2 s. ř. s. den,
který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. V tomto případě
je tímto dnem 27. den v měsíci. Lhůta dvou měsíců pro podání žaloby měla skončit dne
27. 12. 2008, což však byla sobota. V takovém případě se podle §40 odst. 3 s. ř. s. považuje
za poslední den lhůty nejblíže následující pracovní den. V posuzovaném případě připadl konec
lhůty pro podání žaloby na pondělí 29. 12. 2008. K délce lhůty pro podání žaloby
a její přiměřenosti srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65, publikovaný pod č. 297/2004 Sb. NSS, podle kterého „§72 odst. 1 s. ř. s.,
který k podání žaloby … poskytuje poměrně dlouhou lhůtu dvou měsíců, dává i práva neznalým osobám
dostatek času k tomu, aby k ochraně svých sub jektivních veřejných práv učinily patřičné kroky, například tím,
že vyhledají právní pomoc …“ Uvedené závěry nemůže nijak vyvrátit fakt, že žaloba byla podána
prostřednictvím stěžovatelky podle §72 odst. 1 s. ř. s. I kdyby totiž byla ve stejnou dobu podán a
přímo u krajského soudu, nic by to nezměnilo na její opožděnosti. Proto je třeba žalobu podanou
až v měsíci květnu následujícího roku považovat za opožděnou.
V dané věci si krajský soud včasnost žaloby neověřil, ačkoliv bylo zřejmé, že mezi datem
vydání žalobou napadeného rozhodnutí a podáním žaloby u stěžovatelky uplynula doba
více než půl roku, takže o včasnosti žaloby musely panovat pochybnosti již v žalobním řízení.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka se ve svém podání ze dne 16. 6. 2009,
kterým postoupila předmětnou žalobu, o její opožděnosti nijak nezmínila a neučinila
tak ani v rámci ústního jednání. Judikatura správních soudů totiž dovodila, že „zjistí-li krajský soud,
že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji podle §46 odst. 1 pí sm. b) s. ř. s., a to bez ohledu na to,
že již případně provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí o věci samé “ (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 11/2005 - 72, publikovaný pod č. 715/2005 Sb.
NSS).
Lze tedy uzavřít, že z důvodu opožděnosti žaloby chyběly podmínky žalobního řízení,
v důsledku čehož bylo řízení před krajským soudem zmatečné. V tom lze spatřovat naplnění
důvodu kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., k čemuž musel Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 3 téhož zákona přihlédnout z úřední povinnosti.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně žalobu
jako opožděně podanou odmítl. S ohledem na nedostatek podmínek žalobního řízení
se pak již Nejvyšší správní soud nemohl zabývat dalšími námitkami uplatněnými v kasační
stížnosti. Zjištění učiněné v průběhu žalobního řízení, podle něhož míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti žalobce činila v rozhodné době 40 %, pak může žalobce využít
formou podání nové žádosti o přiznání invalidního důchodu.
O nákladech řízení o kasační stížnosti a o žalobě rozhodl soud podle §120, §110 odst. 2
věty druhé a §60 odst. 3 věty první s. ř. s., neboť v případě odmítnutí návrhu nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Není přitom podstatné, že napadený rozsudek
krajského soudu byl zrušen ke kasační stížnosti stěžovatelky, neboť z hlediska rozhodování
o nákladech je podstatný jeho celkový výsledek, a nikoliv dílčí úspěch účastníka řízení v některém
stádiu řízení ve správním soudnictví.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti bez zbytečného
odkladu poté, co mu byla věc předložena krajským soudem, nezabýval se již návrhem
stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu