ECLI:CZ:NSS:2010:4.ADS.22.2009:107
sp. zn. 4 Ads 22/2009 – 107
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: F. K., zast.
JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 10. 2008,
č. j. 42 Cad 257/2007 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Císařovi, advokátovi, se s t a n o v í ve výši
1920 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalované
ze dne 15. 10. 2007, č. j. 670 504 0177. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žalobcovu žádost
o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění s tím, že žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění, neboť v rozhodném období
od 26. 1. 1995 do 25. 1. 2005 získal pouze 4 roky a 4 dny doby pojištění.
Rozsudkem napadeným kasační stížností Krajský soud v Ústí nad Labem uvedené
rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění
svého rozsudku konstatoval, že spis žalované je značně nepřehledný a obsahuje rozdílné údaje
v jednotlivých osobních listech důchodového pojištění. Ostatně i sama žalovaná v rozporu
s odůvodněním svého rozhodnutí uvedla ve vyjádření k žalobě, že žalobce získal dobu pojištění
jen v rozsahu 3 roky a 129 dnů a že doba studia od 1. 1. 1996 byla chybně vykázána jako dob a
pojištění; podle žalované však toto pochybení nemohlo mít vliv na výrok jejího rozhodnutí.
Krajský soud následně zjistil i další rozdíly v údajích vykazovaných v listu důchodového pojištění
ze dne 16. 11. 2006 a ze dne 10. 10. 2007. V listu ze dne 16. 11 . 2006 je doba od 1. 1. 1986
do 30. 9. 1986 uvedena jako 273 dnů zaměstnání. To však list ze dne 10. 10. 2007 neobsahuje.
Tento list naopak obsahuje údaj o době od 26. 1. 2002 do 31. 12. 2002 - 340 dnů uchazeče
o zaměstnání. Takový údaj ovšem zase neobsahu je list ze dne 16. 11. 2006, jenž pro změnu
obsahuje, na rozdíl od listu ze dne 10. 10. 2007, dobu od 8. 6. 2002 do 31. 12. 2002 jako 207 dnů
uchazeče o zaměstnání. Obdobné nesrovnalosti krajský soud shledal i v listech důchodového
pojištění ze dne 16. 11. 2006 a ze dne 18. 7. 2006.
Krajský soud považoval v projednávané věci za nesporné, že žalobce byl ke dni vydání
rozhodnutí žalované plně invalidní, a to od 25. 1. 2005, sporná zůstala otázka splnění potřebné
doby pojištění, jež v žalobcově případě činí 5 let zjišťovaných z posledních 10 roků před vznikem
plné invalidity. Soud žalované vytkl, že nedostála povinnosti své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
Je nezbytné, aby odůvodnění rozhodnutí obsahovalo srozumitelné a vyčerpávající informace
nejen o zjištěném skutkovém stavu, ale i úvahy o aplikaci příslušných zákonných ustanovení.
K vyjádření žalované o chybném výpočtu doby pojištění (nesprávné označení doby studia) soud
sdělil, že tento výpočet na konečném výroku rozhodnutí žalov ané nemůže ničeho změnit,
pokud jsou ovšem tyto údaje správné. Z rozhodnutí žalované však není zřejmé, jaké doby
pojištění započítala a z jakých podkladů vycházela. Obsah sou du předloženého správního
spisu neumožňuje správnost rozhodnutí přezkoumat. Žalobou napadené rozhodnutí
je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002, soudní řád spr ávní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel tvrdí, že krajský soud pochybil při výkladu §40 odst. 3 zákona
č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má za to,
že podle tohoto ustanovení se pro splnění podmínky potřebné doby pojištění pro nárok na plný
invalidní důchod započítává doba studia před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení
povinné školní docházky. Tato doba by při započtení stěžovateli byla dostatečná pro splnění
potřebné pětileté doby pojištění. Dále stěžovate l považuje napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud v jeho odůvodnění nedostatečně vypořádal
s argumenty obsaženými v žalobě a s námitkami vznesenými při jednání před krajským soudem
týkajícími se interpretace §40 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel navrhuje,
aby byl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Z obsahu kasační stížnosti je tedy patrno, že stěžovatel k rajskému soudu na jedné straně
vytýká nezákonnost jeho rozsudku spočívající v tom, že v jeho odůvodnění chybně vyložil §40
odst. 3 zákona o důchodovém pojištění [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], na straně druhé pak vadu
řízení záležející v tom, že v odůvodnění svého rozsudku se krajský soud opomněl vypořádat
se stěžovatelovou argumentací [§103 odst . 1 písm. d) s. ř. s.].
Kasační stížnost je nepřípustná.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci, byla kasační st ížnost podána účastníkem,
který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný, zabýval se nejprve Nejvyšší správní
soud tím, zda jde o kasační stížnost přípustnou. Zde je především nutno konstatovat, že zákon
explicitně nevylučuje, aby byla kasační stížnost podána i účastníkem, jehož návrhu bylo krajským
soudem v meritu vyhověno. Podle §104 odst. 2 s. ř. s. je nicméně nepřípustné, aby ka sační
stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti dů vodům rozhodnutí soudu.
Jakkoli je povinností soudu o důvodech jím vydaného rozhodnutí pojednat v jeho odůvodnění
(§54 odst. 2 věta první s. ř. s., §157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §64 s. ř. s.),
nelze nepochybně pojmy „důvody rozhodnutí“ a „odůvodnění rozhodnutí“ ztotožňovat. Z dikce
§104 odst. 2 s. ř. s., je zřejmé, že výluka přezkumu rozhodnutí krajských soudů směřuje
na případy, kdy stěžovatel netvrdí, že výrok napadeného rozhodnutí měl být jiný,
přičemž současně brojí jen proti konkrétním důvodům, o n ichž krajský soud tento výrok
v odůvodnění opřel. Jinými slovy: jde o případy, kdy se stěžovatel domáhá jiného právního
hodnocení věci při zachování stávajícího výroku rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2006 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz). Tato výluka tedy, při důsledném jazykovém výkladu §104 odst. 2 s. ř. s.,
evidentně nedopadá na případy, kdy krajský soud (k řádně uplatněné žalobní námitce) důvody
svého rozhodnutí neuvedl srozumitelným způsobem, neboť takové rozhodnutí
je nepřezkoumatelné a je tedy pojmově vyloučeno s jeho „důvody“ jakkoliv právně polemizovat.
Nemůže též dopadat na případy kdy je kasační stížností namítá na vada řízení, která mohla
mít vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí, zahrnujíc v to i případ, kdy se krajský soud
s některou žalobní námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal. Z logiky věci
není při tomto výkladu též vyloučeno, aby kasační stížností byla procesně úspěšným účastníkem
namítána zmatečnost řízení před krajským soudem.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu však při interpretaci předmětného procesního
ustanovení nelze ustat pouze na prostém jazykovém výkladu a je nutno zohlednit též povahu
samotného kasačního řízení. Ústavně konformním je totiž pouze takový výklad textu zákona,
který zohledňuje v něm vyjádřenou právní normu, a to i za situace, kdy se text jeví
jako jednoznačný a určitý (viz např. nález Ústavního soudu ze d ne 17. 12. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 9, nález č.163, str. 399
a nález ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, dostupný na www.nalus .cz).
Řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku (§102 věta
první s. ř. s.), a proto jednou ze zásad, na nichž je vystavěno, je i zásada subsidiarity. Kasační
stížnost je tak v rámci řízení před obecnými soudy krajním prostředkem k ochraně práv ,
a je proto vyhrazena jen pro případy nejzávažnějších tvrzených případů nezákonnosti.
Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že vyloučil-li zákonodárce z přezkumu případy
některých rozhodnutí, s nimiž lze nepochybně zásah do sféry subjektivních práv jejich adresátů
spojovat (např. již výše zmiňované rozhodnutí, kterým bylo účastníkovi uloženo nahradit náklady
řízení), musí být z tohoto přezkumu tím spíše vyloučeny případy, kdy by i případný úspěch
v řízení o kasační stížnosti nemohl vést ke změně v právním postav ení stěžovatele. Zcela jasně
se v tomto směru vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 8. 2005,
sp. zn. II. ÚS 483/03 (nepublikováno), kdy v sou vislosti s kasační stížností podanou
jen proti důvodům rozhodnutí krajského soudu konstatoval, že „v situaci, kdy obecný soud
zcela vyhověl žalobnímu petitu stěžovatelky, nemohl tento svým rozhodnutím zasáhnout do jejich základních práv
a svobod, neboť jí přiznal jen to, čeho se sama před obecným soudem domáhala“. Posuzovaný postup
Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost, tak byl shledán
jako plně ústavně konformní.
Ve světle těchto závěrů tedy nelze než us tanovení §104 odst. 2 s. ř. s. vyložit tak,
že nepřípustnou je kasační stížnost, kterou se stěžovatel v e svém důsledku nedomáhá
jiného výroku rozhodnutí krajského soudu, bez ohledu na to, o který z případů výše
zmiňovaných se jedná.
V projednávané věci však stěžovatel nesprávnost výroku krajského soudu nenamítá.
Kritizuje odůvodnění napadeného rozsudku ve dvou směrech: jednak vyčítá Krajskému soudu
v Ústí nad Labem nesprávný výklad §40 odst. 3 zákona o důchodo vém pojištění, jednak to,
že se jmenovaný soud nevypořádal s argumentací a námitkami vznesenými v žalobě,
resp. při jednání.
Zde je třeba připomenout, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí žalované zrušil
pro nepřezkoumatelnost tkvící v nedostatku důvodů. Za této situace je pojmově vyloučeno,
aby se krajský soud zabýval námitkami stěžovatele pojatými do žaloby či vznesenými později
při jednání. Není-li totiž rozhodnutí správního orgánu přezkumu schopné, nelze usuzovat
na důvodnost či nedůvodnost námitek vůči němu vznesených (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35, publ. pod č. 359/2004 Sb. NSS:
„Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním p řezkumem takového rozhodnutí.
K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud
k závěru, že napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí
věcně zabývat.“).
Námitka vytýkající krajskému soudu chybnou int erpretaci §40 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění se s napadeným rozsudkem zcela míjí. Stěžovatel spatřuje v odůvodnění
napadeného rozsudku to, co v něm není vůbec obsaženo. Krajský soud se totiž výkladem
tohoto ustanovení nikterak nezabýval (ostatně za situace, kdy dospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, se jím pojmově ani zabývat nemohl, resp. nemohl
svou případně zaujatou interpretaci tohoto ustanovení položit jako rozhodovací důvod).
Tato námitka tudíž nenalézá v napadeném rozsudku jakýkoli věcný podklad.
Za nastalé situace soudní řád správní neposkytuje jinou možnost než kasační stížnost
v souladu s §46 odst. 1 písm. d) ve vazbě na §104 odst. 2 s. ř. s. odmítnout jako nepřípustnou.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
JUDr. Jiří Císař, advokát, byl stěžovateli ustanoven usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 4 Ads 22/2009. Odměna mu byla stanovena za dva úkony
právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé podle §11
odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za tyto úkony náleží
zástupci stěžovatele odměna ve výši 2 x 500 Kč podle §9 odst. 2 a §7 bod 2 advokátního tarifu
a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu , celkem
tedy 1600 Kč. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hod noty,
a proto podle §35 odst. 8 s. ř. s. se jeho odměna zvyšuje o částk u odpovídající této dani,
která činí 20 % z částky 1600 Kč, tj. 320 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka
1920 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu