ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.84.2009:100
sp. zn. 5 As 84/2009 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobců: a) A. P., b) M. G., c) A. G., d) A. M., e) Ing. V. M., f) Ing. P. D.,g) I. P., h) Z. P.,
ch) P. F., i) J. S., j) J. K., k) J. K., l) Z. K., m) J. K., n) I. K., o) B. K., p) E. R., q) J. R., r) Z.
M., všichni zastoupeni JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem v Kladně, Kleinerova 24, za účasti: O.
K., proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 471/1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 194/2007 – 62,
ze dne 24. 6. 2009,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení o kasační stížnosti
2 880 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců
JUDr. Ivo Palkosky, advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 24.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zrušil výše uvedeným rozsudkem
rozhodnutí ministra kultury č. j. 4843/2007 ze dne 5. 4. 2007 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“),
jímž bylo na základě rozkladu žalobců změněno rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne
12. 9. 2006, č. j. 18845/2005 tak, že se za kulturní památku prohlašuje podle §2 odst. 1 písm. b)
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, soubor věcí domu
č. p. 597 v Praze 6, Bubenči, k. ú. Bubeneč, který se sestává z domu č. p. 597, umístěného
na pozemku parc. č. 1168 a dvou pamětních desek, umístěných na soudomí v roce 1995,
připomínajících původní družstevníky a obyvatele domu a jejich tragické osudy.
Výše uvedený rozsudek napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností. Tuto podává stěžovatel z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a dále pak z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel považuje za nezbytné domáhat se podanou kasační stížností zrušení
předmětného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Dle jeho názoru
je rozsudek ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. závadný jak po stránce obsahové, tak
po stránce formální, neboť se jedná o rozhodnutí, které je věcně nesprávné a není ani řádně
odůvodněno. Stěžovatel má tak nadále za to, že žalobou napadené rozhodnutí ministra kultury
bylo vydáno plně v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), a se zákonem č. 20/1987 Sb., a že zde proto nejsou objektivně
dány žádné relevantní důvody pro jeho zrušení soudem, tj. že předmětný objekt naplňuje znaky
vymezené v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/l987 Sb., a že tak byl důvodně a oprávněně
prohlášen za kulturní památku.
Stěžovatel považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, o čemž svědčí skutečnost, že popisu
vlastních hodnotících úvah a závěrů soudu je v odůvodnění rozsudku věnováno toliko 17 řádek
textu na straně 4, přičemž rozsudek má celkem 5 stran.
Uvedené jádro odůvodnění rozsudku přitom do značné míry sestává z obecných
proklamací a závěrů, kterým nepředchází žádné vylíčení, které by popisovalo na základě jakých
hodnotících úvah soud k těmto závěrům dospěl. S tím kontrastuje skutečnost, že v rozsudkem
zrušeném třináctistránkovém rozhodnutí ministra kultury č. j. 4843/2007 ze dne 5. 4. 2007 jsou
na str. 8 až 12 znovu podrobně vyloženy důvody prohlášení věci za kulturní památku
a přesvědčivě vypořádány jednotlivé námitky rozkladu. Stěžovatel na text tohoto rozhodnutí
v plném rozsahu odkazuje, stejně jako na text prvoinstančního rozhodnutí č. j. 18845/2005
ze dne 12. 9. 2006 (zejména str. 6 až 7). Klíčová argumentace stěžovatele je pak uvedena
v 6stránkovém vyjádření stěžovatele ze dne 17. 9. 2007 k žalobě, kde je mj. na str. 2 až 3 v bodu
I. podrobně a přesvědčivě vypořádána žalobní námitka, o kterou pak soud opřel svůj výrok.
V rozsudku samém však soud obsah vyjádření stěžovatele k žalobě nezmínil ani v rámci
rekapitulace řízení, natož, aby se jím zabýval svými vlastními hodnotícími úvahami. Soud se tak
odmítl zabývat vyjádřením k podané žalobě, když jen na okraj zmínil na str. 4 ve 2 odst. rozsudku
toliko v rámci obecné fráze, že „žalovaný ve vyjádření ze dne 17. 7. 2007 k žalobě navrhl
zamítnutí žaloby, přitom setrval na skutkových a právních závěrech uvedených v žalobou
napadeném rozhodnutí.“ Na jiných místech odůvodnění není toto vůbec zmíněno. Stěžovatel
se domnívá, že účelem odůvodnění rozhodnutí soudu není provést pouze vyčerpávající shrnutí
dosavadního průběhu soudního řízení včetně citace uplatněných stanovisek, ale především
podrobně rozhodné skutečnosti zdůvodnit a předložit naprosto přesvědčivé argumenty, proč
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
V předmětném rozsudku se pouze konstatuje, že soud po zhodnocení obsahu
napadeného rozhodnutí přisvědčil žalobní námitce nepřezkoumatelnosti s tím, že v odůvodnění
rozhodnutí nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možné osvětlit
závěr, že věc splňuje kritéria kulturní památky, když v rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní
památku nebyla uvedena žádná konkrétní historická osobnost, mající přímý vztah k objektu,
a ohledně historické události se pak stěžovatel omezil pouze na obecné konstatování důvodů,
ve kterých spatřuje naplnění zákonných podmínek prohlášení věci za kulturní památku. S tímto
závěrem soudu nelze věcně nesouhlasit, nicméně v takovémto případě je však nezbytně nutné,
aby soud v odůvodnění přesvědčivě objasnil, proč důvody uvedené v rozhodnutích ministra
kultury a stěžovatele neobstojí. Dle názoru stěžovatele nelze z odůvodnění rozsudku seznat, proč
je soud přesvědčen, že vyjádření, které mu bylo stěžovatelem podáno neobstojí, a navíc
se v rozsudku soudu nijak neobjevuje konfrontace názoru stěžovatele a žalobců včetně
podrobného vypořádání těchto protichůdných názorů.
Věcnou nesprávnost rozsudku stěžovatel spatřuje v následujících skutečnostech. Soud
se především opomenul zabývat argumentací stěžovatele, kterou zevrubně objasňoval,
že tzv. ruská emigrace byla významnou historickou událostí a že předmětný objekt má ve smyslu
§2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb. přímou souvislost s tímto úsekem dějin meziválečného
a poválečného Československa. Již na str. 6 prvoinstančního správního rozhodnutí bylo mimo
jiné, s odkazem na konkrétní významnou historickou událost, přímo uvedeno, že: „Uvedené věci
jsou zásadní historickou památkou na ruské a ukrajinské demokratické vysokoškolské pedagogy
a vědecké pracovníky, kteří po bolševickém převratu v Rusku v roce 1917 a následující občanské
válce v letech 1917-1920 odešli do emigrace do různých koutů světa a počátkem 20. let byli
pozváni Československou republikou, aby se podíleli na vládním vzdělávacím programu. Výrazně
pozitivní vztah 1. Československé republiky a také přímo osobní vztah prezidenta T. G. Masaryka
k ruskému a ukrajinskému exilu je jednou z nejsvětlejších epizod našich moderních dějin.
Zejména Praha se stala ve 20. a 30. letech 20. století městem, v němž ruská a ukrajinská exilová
kultura vzkvétala a výrazně obohacovala evropský kulturní prostor.“ Ministerstvo kultury dále
objasnilo, že se „jedná o doklad demokratických hodnot v meziválečném období v době
formování mravního ducha samostatného státu, a současně o svědectví o tragédii, způsobené
odvrácením se od těchto hodnot v období oportunního přitakání komunismu po druhé světové
válce a zejména po nástupu komunistické moci v naší zemi po roce 1948.“ Tato významná
historická událost byla již v roce 1995 vyznačena na předmětném domě pomocí dvou pamětních
desek, které výše uvedené historické skutečnosti připomínají. Znovu pak tuto problematiku
objasnil ministr kultury na str. 9 žalobou napadeného rozhodnutí v reakci na jednu z námitek
rozkladu. Tyto odborné závěry mají oporu ve shromážděných podkladech rozhodnutí, které jsou
součástí správního spisu. Tento správní spis byl předložen soudu v originále. Výše uvedenými
klíčovými argumenty se však soud nijak nezabýval, tím spíše nijak neosvětlil, proč nepovažuje
právě tento úsek historie (fenomén ruské emigrace v Československu) za významný, když pouze
obecně a neurčitě naznačil, že kulturní památka měla být vztažena ke konkrétním historickým
osobnostem a ve zřejmé časové posloupnosti ohraničeným historickým událostem. Právě tato
soudem vytýkaná absence uvedení jednotlivých konkrétních osobností je tím jediným
hmatatelným důvodem soudu pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Soud však neuvedl,
na základě jakých úvah k tomuto konkrétnímu závěru dospěl. Zejména pak soud nijak nezmínil
skutečnost, natož aby se jí jakkoliv blíže zabýval, spočívající v tom, že stěžovatel v bodě 1.
na str. 2 až 3 vyjádření k žalobě ze dne 17. 9. 2007 uvedl obsáhlé a přesvědčivé důvody, proč není
nutné zmiňovat konkrétní osoby ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb., tj. byly
uvedeny jasné a přesvědčivé důvody, proč nebylo nutné jmenovat konkrétní emigranty, pedagogy
či vědecké pracovníky, neboť v tomto případě nebyl položen důraz na jednotlivé osoby,
ale na celé hnutí této „emigrace“, které bylo jako historická událost jednoznačně zasazeno
do historického rámce novodobých dějin tehdejšího Ruska (Sovětského svazu) a Československa,
když tento historický fenomén je zcela zřetelně uchopitelný ve smyslu časového rozmezí
a posloupnosti dílčích příhod a událostí historie, a je významnou, široce diskutovanou součástí
moderních evropských dějin. Stěžovatel je proto nucen znovu v celém rozsahu odkázat na tento
bod svého vyjádření k žalobě, neboť dle obsahu napadeného rozsudku by se mohlo zdát, že tyto
klíčové argumenty nebyly stěžovatelem nikdy uplatněny. Stěžovatel proto namítá, že soud nijak
odborně nezdůvodnil, proč v otázce věcné problematiky dal za pravdu žalobci, a zejména nijak
neobjasnil, proč se postavil proti odbornou i laickou veřejností silně respektovanému názoru,
že i věci, které se vztahují k významné historické události delšího časového období a které nejsou
určeny konkrétní historickou osobností, jsou nutně považovány za kulturní památky toho
nejvyššího významu - jsou prohlašovány za národní kulturní památky podle §4 zákona
č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Zde je nezbytné uvést, že beze vší
pochybnosti a za mimořádně kladného ohlasu vědecké i laické veřejnosti byla vládou České
republiky za národní kulturní památku prohlášena tzv. „Rudá věž smrti v Ostrově nad Ohří“,
která byla jedním z nejtvrdších pracovišť represivního aparátu minulého režimu a byla součástí
rozsáhlého areálu 11 pracovních táborů, vytvořených v roce 1948 poblíž měst Sokolov, Horní
Slavkov a Jáchymov - systémem psychické a fyzické likvidace prošlo na Karlovarsku 60 tisíc lidí.
Z výše uvedeného je patrné, že tzv. „Rudá věž smrti v Ostrově nad Ohří“ byla prohlášena
Ministerstvem kultury za kulturní památku a vládou České republiky za národní kulturní památku
s odkazem na §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb. (věci nebo soubory věcí, které mají
vztah k významným osobnostem a historickým událostem), když nebylo požadováno uvedení
konkrétních osob - intelektuálů, významných protikomunistických bojovníků a dalších osob,
které prošly peklem pracovních lágrů minulého režimu, ani nebylo požadováno přesné vročení
či uvedení data, které by mělo ohraničovat, od kdy do kdy zde represivní aparát komunistů
uplatňoval svou moc a své praktiky, když na druhé straně zde není žádné pochybnosti, že jde
o významné údobí dějin České republiky. Jako další příklad národní kulturní památky je možné
uvést např. „Kounicovy vysokoškolské koleje s pomníkem Vítězství nad fašismem v Brně“, které
byly zabrány Gestapem a byla tu zřízena policejní věznice. V koupelnách byly prováděny kruté
výslechy a ve společenském sále bylo shromaždiště transportů do koncentračních táborů. V roce
1941 bylo na nádvoří koleje zřízeno popraviště. Nádvoří koleje pak bylo pietně upraveno
a v nedalekém parku byl vybudován pomník Vítězství nad fašismem. Zde rovněž není
pochybnost o významu této národní kulturní památky, která také nebyla určena ani přesným
seznamem konkrétních historických osob, ani přesným vročením. Z novodobých dějin lze ještě
uvést další obdobné památky, které se vztahují k širšímu časovému údobí a nejsou vymezeny
konkrétními osobami, například se jedná o „Památník českého odboje Pečkárna“, na kterém
je umístěna deska, vyjadřující podstatu této národní kulturní památky: ZDE BOJOVALI,
TRPĚLI A UMÍRALI BOJOVNICI ZA SVOBODU NAŠI VLASTI. NIKDY
NEZAPOMENEME JEJICH PAMÁTKY A ZŮSTANEME VŽDY VĚRNI JEJICH
ODKAZU. LIDÉ BDĚTE!, nebo „Památník protifašistického odboje v Kobylisích“, když
v období druhé světové války byli na tomto místě hromadně popravováni čeští vlastenci
a odbojáři, přičemž při prohlášení za kulturní památku nebylo nutno uvádět konkrétní osoby.
Po skončení války byla oblast bývalé střelnice a popraviště pietně upravena.
Stěžovatel má tedy za to, že na základě obsahu napadeného rozsudku nelze dospět
k jinému závěru než, že soud se nijak nezabýval odbornou argumentací, kterou uvedl stěžovatel
a ministr kultury ve svých rozhodnutích a následně stěžovatel ve svém vyjádření k žalobě, která
má oporu ve shromážděných podkladech rozhodnutí, které jsou obsahem správního spisu.
Fenomén ruské emigrace v Československu lze dnes považovat za obecně známou historickou
skutečnost, rozsudek však svědčí o tom, že soud požadavkem na uvedení konkrétních osob
dospěl k nepodloženému závěru, že tyto skutečnosti samy o sobě nejsou dostatečné ve smyslu §2
odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb.
Stěžovatel rovněž nemůže souhlasit se závěrem soudu, dle kterého se „žalovaný ve svém
rozhodnutí řádně nevypořádal s námitkami žalobců uplatněnými v průběhu správního řízení.
Používal opět pouze obecné argumentace, aniž by se blíže a věcně vyjádřil k vzneseným
námitkám žalobců. Soud shledal i z tohoto důvodu napadené rozhodnutí žalovaného
za nepřezkoumatelné.“ Stěžovatel k tomu namítá, že uvedenému závěru soudu nepředchází
žádné vylíčení, které by popisovalo, na základě jakých hodnotících úvah soud k tomuto závěru
dospěl. Sama formulace závěru je neurčitá a obecná, nemající konkrétní vztah k projednávané
věci. Z textu závěru tak ani není zřejmé, s jakými námitkami se stěžovatel nedostatečně
vypořádal, které argumenty žalovaného považuje za obecné, ke kterým námitkám se žalovaný
blíže nevyjádřil. Pakliže má být stěžovatel tímto právním názorem soudu vázán po vrácení věci
k dalšímu řízení, tak z takto formulovaného závěru si nelze vzít konkrétní poučení, jak v dalším
řízení postupovat jinak. Stěžovatel ostatně s tímto závěrem nemůže souhlasit ani z věcné stránky,
když má za to, že ministr kultury se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí všemi
námitkami pečlivě zabýval a přesvědčivými argumenty je vypořádal. Tento závěr soudu nelze
hodnotit jinak než jako nesprávný, nepodložený, nepřezkoumatelný a nezpůsobilý dát návod
správnímu orgánu jak v dalším řízení postupovat.
Stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalobci se ke kasační stížnosti vyjádřili dne 19. 10. 2009. Považují napadený rozsudek
za správný. Městský soud svůj závěr, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné,
dostatečně vysvětlil a stěžovateli objasnil, že s ohledem na zákonné předpoklady prohlášení věci
za kulturní památku se nelze spokojit jen s obecným odůvodněním, ale je třeba uvést konkrétní
osobnost, resp. konkrétní historickou událost.
Bez takového odůvodnění totiž není možné posoudit (přezkoumat), zda jde o skutečně
významnou osobnost či událost (jak má na mysli zákon), ani to, zda je dán zákonem požadovaný
„přímý“ vztah. Nutnost řádného odůvodnění a z ní plynoucí možnost následného přezkumu
je klíčová, neboť jde o základní prostředek k zabránění svévole ve správním rozhodování,
zejména když obdobné kvality a vztah k ruské emigraci mají i další domy v Praze.
Námitka, že rozsudek soudu je nepřezkoumatelný, není na místě, neboť z odůvodnění
rozsudku jsou zcela zřejmé důvody, které vedly k rozhodnutí soudu. K námitce stěžovatele
ohledně nedostatečného rozsahu odůvodnění rozsudku lze jen dodat, že kvalita odůvodnění není
rozhodně dána jeho rozsahem, ale schopností vystihnout podstatu problému a zaměřit
se na právně relevantní otázky a skutečnosti. Zatímco stěžovatel přes značný rozsah odůvodnění
jeho správního rozhodnutí nedokázal uvést konkrétní důvody prohlášení souboru věcí za kulturní
památku, stačilo soudu velmi málo prostoru k tomu, aby na tento základní nedostatek dostatečně
a zcela srozumitelně poukázal.
Argumentace stěžovatele na 5. straně odůvodnění (odkazy na prohlášení jiných věcí
za kulturní památky) není pro posouzení věci významná. Stěžovatelem zmiňované případy nejsou
předmětem přezkumu ze strany soudu v této věci a kvalita předmětných rozhodnutí (a zejména
jejich odůvodnění) není žalobcům známa, takže se k nim nemohou vyjádřit. Je otázka, zda tato
rozhodnutí byla předmětem jakéhokoli správního či soudního přezkumu. K této části
odůvodnění lze snad jen pro úplnost poznamenat, že při správním rozhodování nemůže jít pouze
o obsah, ale jde vždy také o formu. Ze shora uvedených důvodů žalobci navrhují, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná
kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil kasační stížnost z důvodů tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], a nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelnosí napadeného
rozsudku, protože pokud by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, musel by ho zrušit, aniž
ba se mohl zabývat dalším uplatněným kasačním důvodem. Podle tvrzení stěžovatele v kasační
stížnosti, není napadený rozsudek městského soudu řádně odůvodněn. Podle tohoto tvrzení
stěžovatele tedy stěžovatel uplatnil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Nepřezkoumatelností rozhodnutí pro nedostatek důvodů se zabýval Nejvyšší správní
soud např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, v němž dospěl k tomuto
závěru: “Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom
jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“ Stěžovatel nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dovozuje
ze skutečnosti, že popisu vlastních hodnotících úvah a závěrů soudu je v odůvodnění věnováno
toliko 17 řádků textu na straně 4, přičemž rozsudek má celkem 5 stran.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud odůvodnil svoje rozhodnutí
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného
takto:
„Soud po zhodnocení obsahu napadeného rozhodnutí přisvědčil žalobní námitce
nepřezkoumatelnosti s tím, že v odůvodnění rozhodnutí nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti,
na základě kterých dospěl žalovaný k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro prohlášení
daného souboru věcí za kulturní památku stanovené ve výše citovaném ustanovení §2 odst. 1
zákona o státní památkové péči. Pro posouzení otázky, zda daný soubor věcí splňuje zákonné
požadavky pro prohlášení za kulturní památku, je nutné uvést takové konkrétní skutečnosti
a určité okolnosti, ze kterých by bylo zřejmé, že předmětný soubor věcí má přímý vztah
k významným osobnostem nebo konkrétním historickým událostem, což v napadeném
rozhodnutí soud postrádá. V rozhodnutí žalovaného není uvedena žádná konkrétní historická
osobnost, ke které má mít soubor věcí přímý vztah a není tak možné posoudit, zda se jedná
o významnou osobnost a jaký je tedy vztah k věci.
Soud shledal obdobný nedostatek v neuvedení konkrétní historické události, ke které
má mít soubor věcí přímý vztah, aby bylo možno posoudit opodstatněnost závěru žalovaného
o prohlášení souboru věcí za kulturní památku. V tomto směru se žalovaný ve svém rozhodnutí
omezil na pouhé obecné konstatování důvodů, ve kterých spatřuje naplnění zákonných
podmínek pro prohlášení souboru věcí za kulturní památku, což nelze považovat za dostatečné.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s námitkami žalobců uplatněnými
v průběhu správního řízení. Používal opět pouze obecné argumentace, aniž by se blíže a věcně
vyjádřil k vzneseným námitkám žalobců. Soud shledal i z tohoto důvodu napadené rozhodnutí
žalovaného za nepřezkoumatelné.“
I když odůvodnění rozsudku městského soudu je stručné, nelze jeho rozsudek považovat
za nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a to i s přihlédnutím ke konstantní
judikatuře Nejvyššího správního soudu. Tento kasační důvod stěžovatele proto Nejvyšší správní
soud neshledal důvodným.
Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek z dalšího uplatněného
důvodu, to je nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez
jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení s. ř. s. postupoval městský soud, který
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného spatřoval v nedostatku důvodů, tedy konkrétních
skutečností, na základě kterých dospěl žalovaný k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky
pro prohlášení daného souboru věcí za kulturní památku a dále v tom, že se žalovaný
nevypořádal se všemi námitkami žalobců. Se závěrem městského soudu žalovaný nesouhlasí
a namítá, že se ve svém třináctistránkovém rozhodnutí řádně vypořádal se všemi námitkami
žalobců a že předmětný objekt byl důvodně a oprávněně prohlášen za kulturní památku. Toto
přesvědčení žalovaného však, stejně jako městský soud, nesdílí ani Nejvyšší správní soud.
Žalovaný přezkoumávaným rozhodnutím změnil předchozí rozhodnutí Ministerstva
kultury ze dne 12. 9. 2006, č. j. 18845/2005
takto:„Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, se za kulturní památku prohlašuje
soubor věcí domu č. p. 597 v Praze 6 – Bubenči, k. ú. Bubeneč, který sestává z domu č. p. 597,
umístěného na pozemku parcelní číslo 1168, a dvou pamětních desek, umístěných na soudomí
v roce 1995, připomínajících původní družstevníky a obyvatele domu a jejich tragické osudy.“
Podle §2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jeho odst. 1, za kulturní
památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen
„ministerstvo kultury“) nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory,
a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí
společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka
z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké
a technické,
b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.
Podle §2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, jeho odst. 2, soubory věcí
podle odstavce 1 se prohlašují za kulturní památky, i když některé věci v nich nejsou kulturními
památkami.
Podle přezkoumávaného rozhodnutí žalovaný postupoval podle §2 odst. 1 písm. b)
zákona č. 20/1987 Sb. Bylo tedy na něm, aby prokázal, že předmětný soubor věcí má přímý
vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem. To se však zatím nestalo.
Žalovaný v rozhodnutí poukázal na prvostupňové rozhodnutí, podle něhož „uvedené věci jsou
zásadní historickou památkou na ruské a ukrajinské demokratické vysokoškolské pedagogy
a vědecké pracovníky, kteří po bolševickém převratu v Rusku v roce 1917 a následující občanské
válce v letech 1917-1920 odešli do emigrace do různých koutů světa a počátkem 20. let byli
pozváni Československou republikou, aby se podíleli na vládním vzdělávacím programu. Výrazně
pozitivní vztah 1. Československé republiky a také přímo osobní vztah prezidenta T. G. Masaryka
k ruskému a ukrajinskému exilu je jednou z nejsvětlejších epizod našich moderních dějin.
Zejména Praha se stala ve 20. a 30. letech 20. století městem, v němž ruská a ukrajinská exilová
kultura vzkvétala a výrazně obohacovala evropský kulturní prostor.“ a dále, že Ministerstvo
kultury objasnilo, že se „jedná o doklad demokratických hodnot v meziválečném období v době
formování mravního ducha samostatného státu, a současně o svědectví o tragédii, způsobené
odvrácením se od těchto hodnot v období oportunního přitakání komunismu po druhé světové
válce a zejména po nástupu komunistické moci v naší zemi po roce 1948.“ Ve správním řízení
a v rozhodnutí správní orgán o věci rozhodující vycházel ze stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy,
odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu ze dne 6. 6. 2006, č. j.
MHMP 50586/2006/Mul, z přípisu Národního památkového ústavu – ústředního pracoviště,
Valdštejnské náměstí 3, Praha 1 ze dne 28. 2. 2006, zn. 1249/2006, ze stanoviska Národního
památkového ústavu – územního odborného pracoviště v hlavním městě Praze, Na Perštýně 12,
Praha 1 ze dne 3. 5. 2006, zn. 4970/2006/a/D. Přihlížel též k vyjádření Konfederace politických
vězňů v přípisu ze dne 6. 3. 2006, č. j. 86/06, v němž vyslovila souhlas s prohlášením věcí
za kulturní památku, protože předmětný dům č. p. 597 je památkou na oběti komunismu.
Žalovaný (a vůbec celý správní orgán o věci rozhodující) vycházel z toho, že přímý vztah ruských
a ukrajinských demokratických vysokoškolských pedagogů a vědeckých pracovníků, kteří
po bolševickém převratu v Rusku v roce 1917 a následující občanské válce v letech 1917-1920
odešli do emigrace do různých koutů světa a počátkem 20. let byli pozváni Československou
republikou, aby se podíleli na vládním vzdělávacím programu, k předmětnému domu je prokázán,
přestože to žalobci ve správním řízení popírali a to jak J. K. v přípisu ze dne 20. 2.2006, tak i
ostatní v zastoupení JUDr. Ivo Palkoskou v rozkladu ze dne 12. 10. 2006. S jejich námitkami se
žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí skutečně nevypořádal. Za vypořádání se s námitkami
totiž nelze považovat to, že žalovaný ve svém rozhodnutí (na č. l. 9) uvedl, že „tato námitka
neodpovídá skutečnosti“.
Pokud žalovaný namítá, že klíčová argumentace Ministerstva kultury je v šestistránkovém
vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 17. 9. 2007, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že všechny
pro rozhodnutí podstatné skutečnosti musí vyplývat z rozhodnutí správního orgánu
a že rozhodovací důvody po vydání rozhodnutí vyjádřením k žalobě nelze doplňovat. Navíc
v tomto vyjádření „žalovaný zcela odmítá tvrzení žalobců, že je vždy bezpodmínečně nutné,
aby v rozhodnutí o prohlášení věci za kulturní památku byly identifikovány konkrétní osobnosti,
ke kterým má památka vztah, neboť jinak není možné zkoumat, zda jde o významné osobnosti
a jaký je jejich přímý vztah k věci.“ Svůj názor žalovaný opírá o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 - 81. Žalovaný má zato, že z §2 zákona č. 20/1987 Sb. je zřejmé, že k prohlášení za kulturní památku postačuje naplnění jediného zákonného znaku,
což v daném případě znamená, že předmětný soubor věcí mohl být stricto sensu prohlášen
za kulturní památku bez nutnosti prokázání naplnění podmínek dle písm. a) stejného ustanovení,
a současně pouze z důvodu přímého vztahu k významné události, když z předmětného
ustanovení a citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu není nezbytné prokazovat
současně přímý vztah věci k významným historickým osobnostem, protože věc může být kulturní
památkou pouze z důvodu jejího přímého vztahu k významné historické události (např. památník
slavkovského bojiště, památník ostravské operace apod.), nebo pouze z důvodu jejího přímého
vztahu k významným osobnostem (např. rodný dům Fráni Šrámka v Sobotce apod.), nikoliv jen
za současného působení obou důvodů.
V rozsudku ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 A 106/2002 - 81, jímž Nejvyšší správní soud
přezkoumal rozhodnutí správního orgánu o prohlášení rodného domu J. Haška za kulturní
památku podle §2 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb. [správní orgán v něm shledal naplnění obou
zákonných podmínek, tedy pod písm. a) i b) ], Nejvyšší správní soud, mimo jiné, uvedl:
„K tvrzení, že v předmětném domě se sice skutečně narodil J. Hašek, nicméně zřejmě v jeho již
dříve zbořené části, Nejvyšší správní soud vycházel především z rodného listu J. Haška, z něhož
je místo narození právě v tomto domě zřejmé a zbořena byla samostatná část nemovitosti,
vedená pod č. p. 645, tedy nikoliv rodný dům J. Haška. Jakkoliv nebylo ve správním řízení
zjištěno, ve kterém bytě se J. Hašek narodil, je nutno souhlasit s názorem žalovaného v tom
smyslu, že v souzené věci byl posuzován rodný dům tohoto spisovatele a nikoliv jeho rodný byt.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že přímý vztah předmětného domu k osobě
J. Haška byl v daném případě dostatečně prokázán a protože J. Hašek nesporně představuje
jednu z nejznámějších a nejvýznamnějších osobností naší literatury (k tomu lze pro stručnost
odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného) – což ostatně nikterak
nezpochybňuje ani žalobce – je možno uzavřít, že zákonný důvod pro prohlášení domu
za kulturní památku ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 20/1987 Sb. dán byl.
Přitom z obsahu citovaného ustanovení §2 je zřejmé, že k prohlášení věci za kulturní
památku postačuje naplnění jediného zákonného znaku, což v daném případě znamená,
že předmětná nemovitost mohla být stricto sensu prohlášena za kulturní památku již jen
z důvodu přímého vztahu k J. Haškovi, bez nutnosti prokázání naplnění podmínek dle písm. a)
stejného ustanovení.“
V tomto souzeném případě správní orgán prohlásil soubor věcí domu č. p. 597 v Praze 6
– Bubenči, k. ú. Bubeneč za kulturní památku podle §2 odst. 1 písm. b), nikoliv také podle
písm. a) zákona č. 20/1987 Sb. Bylo proto na něm, jak již výše uvedeno, aby prokázal naplnění
podmínek pro prohlášení za kulturní památku podle tohoto ustanovení. Tedy zda a jaký má tento
soubor věcí přímý vztah k tvrzeným významným osobnostem a historickým událostem. Podle
dosavadních tvrzení ve správním i soudním spisu byl uvedený dům č. p. 597 postaven jako
bytový dům a tomuto účelu slouží stále. Pokud žalovaný uvedený dům spojuje s historickou
památkou na ruské a ukrajinské demokratické vysokoškolské pedagogy a vědecké pracovníky,
kteří po bolševickém převratu v Rusku v roce 1917 a následující občanské válce přišli do tehdejší
Československé republiky, pak je třeba, aby prokázal, které osobnosti to byly, zda uvedený dům
postavili, zda a po jakou dobu v něm bydleli a zda oni nebo případně jejich potomci se po roce
1948 stali obětí perzekuce a jaké. Prostě vypořádat se se všemi námitkami žalobců, které již
v průběhu správního řízení uplatnili a na něž žalovaný nereagoval, jen bez patřičných důkazů stále
opakoval, že naplnění podmínek pro prohlášení souboru věcí za kulturní památku bylo
prokázáno. Rozhodnutí žalovaného shledal i Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodný ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť má zato, že městský soud důvodně zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, a proto
kasační stížnost zamítl.
Žalobci požadují, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. V této
souvislosti pro správnost vyčíslení náhradu nákladů řízení žalobci považují za potřebné zdůraznit,
že městský soud při stanovení náhrady nákladů řízení nepostupoval důsledně podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Městský soud žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení
za 2 úkony právní služby, kdy výši odměny za každý z úkonů stanovil na 2100 Kč. Přestože
základní výše odměny za 1 úkon právní služby (2100 Kč) byla stanovena správně, městský soud
při stanovení výše odměny za právní zastoupení nepoužil ustanovení §12 odst. 4 advokátního
tarifu, podle kterého jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více
osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 %. Správně tedy měla být výše odměny stanovena tak, že za každého
ze zastupovaných účastníků náleží odměna ve výši 1680 Kč. V případě 19 účastníků (žalobců) tak
výše odměny za 1 úkon právní služby správně činí 31920 Kč. V řízení o kasační stížnosti žalobci
na nákladech řízení prozatím účtují odměnu advokáta za 1 úkon právní služby shora uvedeným
způsobem ve výši 31920 Kč, náhradu hotových výdajů, režijní paušál 300 Kč za každého
zastupovaného účastníka, tj. celkem 5700 Kč a částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši
19 % ze součtu částek 31920 Kč + 5700 Kč, tj. 7147,80 Kč. Kopie osvědčení o registraci plátce
DPH je přiložena.
Podle §60 odst. 1, věty prvé, s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Advokát JUDr. Ivo Palkoska zastupuje v řízení všech 19 žalobců na základě plné moci
(č. l. 18 a 20 spisu). V řízení o kasační stížnosti učinil zástupce žalobce jeden úkon, to je sepsal
vyjádření ke kasační stížnosti; žalobce už zastupoval v řízení o žalobě před městským soudem,
nepřísluší mu proto odměna za převzetí věci. Za jeden úkon právní služby - písemné podání
soudu týkající se věci samé přísluší odměna 2100 Kč a 300 Kč na úhradě hotových výdajů,
v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 2400 Kč. Protože zástupce žalobců
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok o částku, kterou
je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená dle zákona č. 235/2004 Sb.,
činí 480 Kč. Celková náhrada nákladů za jednu osobu tak v řízení o kasační stížnosti činí celkem
2880 Kč. Žalobci však požadují přiznání náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti podle §12
odst. 4 advokátního tarifu, tedy odměnu pro každého z nich, sníženou o 20 %. Podle tohoto
ustanovení jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží
advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna
snížená o 20 %.
Nejvyšší správní soud přihlížel k obsahu a rozsahu podání, které učinil v jednom podání
za všechny žalobce zástupce žalobců ve vyjádření ke kasační stížnosti. V tomto podání
se zástupce žalobců vyjádřil stejnou argumentací za všechny žalobce, tedy nevyjadřoval se třebas
v jednom podání, ale za každého žalobce zvlášť. Za této situace postupoval Nejvyšší správní
soud podle §60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může
soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti
nepřiznává, a žalobcům přiznal částečnou náhradu nákladů v celkové výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu