ECLI:CZ:NSS:2010:6.ADS.120.2010:91
sp. zn. 6 Ads 120/2010 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
Mgr. Ing. Bc. K. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. Legií 5,
Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie
Moravskoslezského kraje, se sídlem 30. dubna 24, Ostrava - Moravská Ostrava, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2010,
č. j. 22 Ca 264/2009 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ředitele Policie ČR Městského ředitelství Ostrava ve věcech služebního
poměru ze dne 27. 10. 2005, č. RSMSOV - 2674/2005, byl žalobce nadporučík Ing. K. Š. podle §
106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „služební zákon“) propuštěn ze služebního
poměru příslušníka Policie České republiky pro jednání spočívající v tom, že dne 8. 10. 2005
v době kolem 01:00 hod. řídil v Ostravě - Zábřehu po ulici Pavlovově osobní motorové vozidlo
Daewoo Spero SPZ X po předchozím požití alkoholických nápojů. Tato skutečnost byla zjištěna
hlídkou Policie ČR, která u jmenovaného provedla orientační dechovou zkoušku přístrojem
Dräger s výsledkem 2,18 g/kg v dechu. Následným odběrem krve pak bylo u jmenovaného
zjištěno 2,39 %o alkoholu v krvi. Tím tedy žalobce úmyslně porušil zákonnou povinnost
uloženou ust. §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, která řidiči ukládá zákaz řízení motorového vozidla bezprostředně po požití
alkoholického nápoje nebo požití jiné návykové látky, čímž úmyslně zvlášť závažným způsobem
porušil služební přísahu policisty, obsaženou v §6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., kterou je
jakožto policista vázán. Podle §108 odst. 2 služebního zákona služební poměr končí uplynutím
dvou kalendářních měsíců následující po dni doručení tohoto rozhodnutí.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl ředitel Krajského ředitelství
Policie Severomoravského kraje dne 14. 8. 2009, č.: KRPT - 52308 - 7/ČJ - 2009 - 0700KR - PK,
tak, že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti posledně uvedenému správnímu rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému
soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, č. j. 22 Ca 264/2009 - 54, žalobu zamítl
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce ve své žalobě
uplatnil celkem 15 žalobních bodů, jimiž se krajský soud podrobně zabýval a ani jeden
z těchto žalobních bodů neshledal důvodným. Ve vztahu k prvému žalobnímu bodu pokládal
krajský soud za nerozhodné, že v žalobcově případě bylo rozhodováno žalovaným celkem
4 x po dobu 4 - 5 let, když věcný závěr byl přezkoumán soudem až v napadeném rozsudku.
Důvodem předcházejících zrušovacích soudních rozhodnutí byla vesměs procesní pochybení
žalovaného, kdy ani přes počet žalovaným vydaných rozhodnutí není možno konstatovat,
že by se změnil žalobci vytýkaný skutek či jeho posouzení žalovaným jako závažné porušení
služební přísahy. To, zda vytýkané jednání skutečně závažným porušením služební přísahy je,
závisí na služební přísaze a vytýkaném jednání, nemůže být nějak odvislé od délky probíhajícího
řízení. Pokud žalobce napadá procesní pochybení správního orgánu I. stupně (nevyžádání
služebního hodnocení), krajský soud zdůraznil, že správní řízení je nutno pojímat jako celek
s ohledem na jeho výsledek bezprostředně předcházející případnému soudnímu přezkumu,
kterým je rozhodnutí odvolacího orgánu. Není vyloučeno, aby odvolací orgán v odvolacím řízení
napravil pochybení prvostupňového správního orgánu, nepřesahuje-li to meze odvolacího řízení.
Právě k takové situaci přitom došlo v posuzovaném případě, kdy služební hodnocení bylo
vyžádáno v odvolacím řízení. Nezjistil-li tedy správní orgán I. stupně úplně a řádně skutkový stav,
bylo toto jeho pochybení napraveno v odvolacím řízení. Třetí žalobní bod je pak podle krajského
soudu čistě spekulativní, když žalobce usuzuje na manipulaci se zjištěnými hladinami alkoholu
v krvi jen z odlišného rozdílu mezi alkoholem v dechu a v krvi. K takto obecné námitce byly
jen obecně konstatovány obecně známé skutečnosti, že odběr krve je pravidelně činěn s delším
časovým odstupem od požití alkoholu, který není u všech kontrolovaných totožný, že přístroje
pro provedení dechové zkoušky mají možnou odchylku, a to až do 0,24 %o a že organismus
každého jednotlivce odbourává alkohol jinak rychle. V případě žalobních bodů 4 a 13 pokládá
krajský soud jiná rozhodnutí (byť týchž policistů a na podkladě týchž skutků) za nerozhodná,
když jimi bylo rozhodováno o jiné věci (kázeňskému opatření) a tato rozhodnutí nebyla nikdy
předmětem přezkumu žalovaného ani soudu. Zde žalobce srovnává svoje jednání s jednáním
policisty kpt. ing. M. H., který narazil do stojícího vozidla, zatímco žalobce žádnou nehodu
nezpůsobil. Krajský soud pokládá žalobcovo jednání za jednání vyšší typové nebezpečnosti,
když žalobce řídil vozidlo v „ostrém“ silničním provozu, zatímco kpt. ing. M. H. bez většího
silničního provozu pouze „posunoval“ zaparkované vozidlo na parkovacím místě. Rozhodně
to tak byl žalobce, kdo intenzivně ohrožoval chráněné zájmy - život, zdraví, majetek. Právě
proto krajský soud přisvědčil úvaze žalovaného, že rozdíl mezi jednáním žalobce a jednáním,
které bylo prokázáno kpt. ing. M. H., odůvodňuje odlišný postup (v tomto směru není
ani nevýznamný rozdíl množství alkoholu v krvi, pokud u žalobce bylo zjištěno 2,39 %o
a u kpt. ing. M. H. toliko 1,66 %o). K žalobním bodům 5, 10, 11, 14 a 15 krajský soud
konstatoval, že žalovaný se s námitkou žalobce o přiblížení se krajní nouzi (tu žalobce spatřuje
v tom, že potřeboval neodkladně obstarat zdravotnickou pomoc pro svého otce) vypořádal,
pokud výslovně uvedl, že motivace žalobcova jednání nemůže vzhledem k objektivně zjištěným
skutečnostem přivodit jiné rozhodnutí než jaké bylo přijato. S touto úvahou se krajský soud
ztotožnil, neboť při řízení motorového vozidla po vypití dvou piv a pěti slivovic,
tedy při této intenzitě porušení závazku policisty k čestnosti a dodržování zákonu ve služební
přísaze již skutečně nelze dovodit, že by motivace vytýkaného jednání (byť sebelepší) mohla vést
k závěru, že by služební přísaha nebyla porušena zvlášť závažným způsobem. Krajský soud dále
zastává názor, že žalobcovo jednání se krajní nouzi mohlo přiblížit leda zdánlivě, když zdůraznil,
že možnost jiného řešení situace musela být při volbě chůze (běh) řízení vozidla žalobci zřejmá
i při 2,39 %o v krvi a žalobce si musel být i v tomto stavu vědom, že zvolil nejen nevhodný,
ale zcela nepřípustný způsob řešení, navíc pro policistu, jakkoli v tom okamžiku zrovna nebyl
ve službě. Krajský soud proto uzavřel, že jednání žalobce se nepřiblížilo krajní nouzi natolik,
aby snižovalo intenzitu porušení služební přísahy pod stupeň „závažným“ způsobem. Krajský
soud se dále neztotožnil ani s názorem žalobce, že by jeho jednání bylo nedbalostním.
V této souvislosti poukázal na to, že žalobce věděl, že alkohol požil, jako člověk nezbavený
způsobnosti k právním úkonům pak musel vědět, že bude-li v tomto stavu řídit motorové
vozidlo, může ohrozit život a zdraví osob či majetek, což mu bylo zjevně lhostejné,
tedy pro takový případ byl s tímto následkem srozuměn. Tyto okolnosti nejsou znaky nedbalosti,
ale úmyslu nepřímého (srov. §4 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Úvahu
žalovaného ve vztahu k později účinnému znění trestního zákona neshledal krajský soud
nesprávnou, byť by mohla být formulována šťastněji. Skutečnost, že předmětné jednání
by v dalším roce již znaky trestného činu naplňovalo, jen podtrhuje závěr o závažnosti porušení
služební přísahy. Krajský soud přitom nezpochybňuje, že v roce 2005 toto jednání trestné nebylo,
to ostatní však netvrdí ani žalovaný kdekoli v napadeném rozhodnutí. Ohledně žalobního bodu
osm se krajský soud ztotožnil s žalobcem, že je nepřípadná argumentace materiálem nazvaným
„Záznam k aplikační praxi“, nikoliv však proto, že vznikl až v roce 2009, ale protože se nejedná
o žádný relevantní materiál, ale faktické pouhé poznámky předsedkyně poradního orgánu
žalovaného. V tomto materiálu poznamenané informace však vycházejí i z jiného v řízení
legitimně užitého materiálu, proto krajský soud toto pochybení nepokládal za způsobilé ovlivnit
zákonnost napadeného rozhodnutí a tím způsobilé založit důvod pro jeho zrušení. Oním užitým
materiálem je žalobcem zpochybňovaný materiál MVČR, jenž však není ničím jiným
než metodickou pomůckou shrnující dosavadní aplikaci ZSP a následujícího zákona správními
orgány a soudy se shrnujícími závěry. Užití tohoto materiálu jako podpůrného je pak zcela
legitimní stejně jako praxe soudů odkazujících na rozsudky soudů vyšších stupňů o aplikaci
týž zákonných ustanovení, byť vydaných po jednání přezkoumávaném v konkrétní věci.
Veškeré okolnosti případu tak vedly krajský soud k aprobaci úvahy žalovaného, že jednání,
jehož se žalobce dopustil, představuje porušení služební přísahy závažným způsobem,
proto důvod k propuštění ze služebního poměru aplikovaný správními orgány byl naplněn
a napadené rozhodnutí je zákonné. Krajský soud rovněž uvedl, že si je vědom obecných
požadavků na rozhodování, jak jsou vymezeny např. v žalobcem odkazovaném doporučení Rady
ministrů Rady Evropy, tyto požadavky výslovně zmiňuje a dospívá k závěru, že uvedené zásahy
nebyly v případě žalobce porušený. Závěrem krajský soud uvedl, že žalobce zcela nepřípadně
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, č. j. 6 Ads 25/2009 - 87.
Tímto rozsudkem sice bylo vysloveno, že pro aplikaci §106 odst. 1 písm. d) zákona
č. 189/1992 Sb., o služebním poměru, je nezbytné naplnění všech znaků trestného činu,
ovšem za situace, kdy toto ustanovení bylo aplikováno ve znění účinném od 1. 3. 2006
(tj. po novelizaci provedené zákonem č. 21/2006 Sb.), neboť v Nejvyšším správním soudem
posuzovaném případě se jednalo o skutek, k němuž došlo 13. 12. 2006. Z citace ustanovení
ve znění do 28. 2. 2006 (čili i v době žalobci vytýkaného jednání) a ve znění od 1. 3. 2006
(čili v době jednání posuzovaného Nejvyšším správním soudem v žalobcem odkazovaném
rozsudku) dovozuje, že znění §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 189/1992 Sb. před novelizací
provedenou zákonem č. 21/2006 Sb. dopadá na zcela jiný okruh jednání. Znění před novelou
požaduje pro propuštění policisty porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem
bez ohledu na to, zda naplňuje znaky trestného činu, naopak znění po novele vyžaduje naplnění
znaků trestného činu, k čemuž navíc musí ještě přistoupit další znak - způsobilost předmětného
jednání ohrozit dobrou pověst policie.
S ohledem na to, že žádný z žalobních bodů nebyl shledán důvodným, krajský soud
žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. V odůvodnění své kasační stížnosti
polemizuje se závěry krajského soudu, které učinil ohledně jednotlivých žalobních bodů. Obsáhle
se vyjadřuje k délce řízení před správním orgánem a je toho názoru, že právě délka řízení
v jeho věci může mít vliv na posouzení závažnosti vytýkaného jednání. V této souvislosti
připomněl nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 487/04, v němž uvedený soud uzavřel,
že formální rozhodnutí ignorující podstatu věci po řadu let trvajícím procesu otřásají důvěrou
občanů v soudnictví, které tvoří jeden ze základních pilířů demokratického právního státu.
Stěžovatel rovněž trvá na svých argumentech ohledně nesprávného postupu při vyhodnocování
alkoholu v krvi v obou soudem srovnávaných případech. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem
krajského soudu o tom, že jeho jednání se nemohlo přiblížit krajní nouzi natolik, že by snižovalo
intenzitu porušení služební přísahy pod úroveň „závažným způsobem“. Krajský soud tento závěr
přijal, aniž by se vypořádal s řešením otázky porovnání k záchraně lidského života či zdraví
(stěžovatel skutečně nemohl v rozhodné době vědět, jak je závažný zdravotní stav jeho otce)
a svým rozhodnutím řekl, že stěžovatel měl zajistit lékařskou pomoc jiným způsobem. Stěžovatel
má zato, že existují důvody vhodné zvláštního zřetele, které odůvodní řízení motorového vozidla
pod vlivem alkoholu ve stavu přibližujícím se stavu krajní nouze, který současně odůvodní
nepřiměřenost rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru pro zvlášť závažné porušení
služební přísahy. Je přesvědčen, že o takový případ v souzené věci jde. Podle stěžovatele krajský
soud nesprávně vyhodnotil užitý princip proporcionality mezi negativními dopady na práva,
svobody a zájmy stěžovatele a sledovaným účelem (tím je propustit ze služebního poměru
policistu), a to s poukazem na argumentaci uvedenou k bodům 5, 10, 11, 14 a 15. Konečně
stěžovatel nepovažuje svou argumentaci odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
z 29. 4. 2009, č. j. 6 Ads 25/2009 - 87, za nepřípadnou, jak uzavřel krajský soud, naopak
stěžovatel má za to, že toto rozhodnutí má pro něj zásadní význam, a to v kontextu s novelou
zákona č. 189/1992 Sb. provedenou zákonem č. 21/2006 Sb., která nabyla účinnosti 1. 3. 2006.
K tomu pak snáší podrobnou argumentaci.
S ohledem na všechny jím uvedené skutečnosti proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podal
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b)
s. ř. s. a pro tyto důvody je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud
za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v řízení
před krajským soudem a s nimiž se krajský soud velmi podrobně zabýval, přičemž ani jednu
z těchto námitek (bylo jich celkem 15), neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud se plně
ztotožňuje s vyčerpávajícím a výstižným posouzením jednotlivých žalobních námitek stěžovatele
krajským soudem a pro stručnost na odůvodnění krajského soudu odkazuje. Pokud jde o vlastní
skutek, pro nějž byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR, stěžovatel
nezpochybňuje, že dne 8. 10. 2005 v nočních hodinách řídil osobní automobil po požití většího
množství alkoholických nápojů (toto jednání i podle Nejvyššího správního soudu lze hodnotit
jako porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem, přičemž uvedené jednání samo
o sobě může být důvodem k propuštění policisty ze služebního poměru), je však přesvědčen,
že s ohledem na okolnosti případu nemělo být k propuštění ze služebního poměru přistoupeno.
Jak již bylo uvedeno, k tomu se krajský soud vyčerpávajícím způsobem vyjádřil, a ani v kasační
stížnosti stěžovatel neuvedl nic podstatného, co by mohlo vést ke zpochybnění závěrů krajského
soudu. Pokud pak stěžovatel uvádí nové důvody pro to, že rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 6 Ads 25/2009 má pro věc zásadní význam, je v této části kasační stížnost
nepřípustná, protože se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tudíž neshledal důvodnost žádného z uplatněných důvodů kasační
stížnosti stěžovatele, kasační stížnost byla proto jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto mu právo na náhradu řízení nepřísluší, žalovanému,
ač byl v řízení úspěšný, toto právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno, protože z obsahu
spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké náklady v řízení o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu